Články&Eseje

Budoucím generacím Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 23

Na přelomu loňského a letošního školního roku (tedy v létě roku 2007) proběhla na Matičním gymnáziu v Ostravě k výročí 110. let od založení školy soutěž o nejlepší SF/F povídku (popř. krátký film) na téma "čas". Tato povídka se v kategorii nižšího gymnázia (což odpovídá šesté až deváté třídě základní školy) umístila na prvním místě. S drobnými gramatickými úpravami mi pomáhala Mgr. Naděžda Nováková, které tímto děkuji :o)




„Obos! Obos tarab dehe! My lite! Lal et kam! Yly oyen ecci! Meta ijed demje!“ rozléhalo se mezi kamennými zdmi kostela. Dvanáct mužů v maskách dnes zažívalo velký den. Končilo čtvrté novoluní v roce. Nastal čas, aby si Yfryd vzal oběť.

Mezi obřad konajícími se nacházel i Hron, městský knihovník. Napravo od něj stál majitel největšího veřejného domu ve městě. Nalevo od Hrona poskakoval vrchní rádce starosty a naproti němu starosta sám. A členů městské smetánky tu bylo víc, vlastně každý přítomný něco znamenal.

Jak bylo možné, že si tolik významných lidí navléklo na hlavy plátěné masky v katovském stylu, začalo tančit nesmyslné tance a vykřikovat nesmyslná slova? Je tomu už pět let. Zakladatel kultu, Turan Palášek, tenkrát svolal první schůzi. Tehdy patnácti dalším přítomným vyprávěl o svých vizích. Několik dnů nazpět se mu před spaním zjevil Yfryd, ohnivý obr. Přikázal mu svolat patnáct měšťanů, dokonce Paláškovi nadiktoval jejich jména. Měli se sejít v opuštěném podzemí místního kostela. Tak se taky stalo. Palášek všem vylíčil, jak se věci mají. Yfryda něco popudilo, začal zuřit. Pokud ho nikdo neuklidní, jeho hněv zničí svět. Na oněch patnácti bylo tomu zabránit. Jsou obrovi oblíbenci, pokud ho budou dostatečně uctívat a rozmazlovat, snad utiší jeho zlobu.

Měsíc se potají scházeli, měsíc konali obřady a dělali ze sebe šašky, jen aby Yfryda pobavili. Palášek měl od té doby několik dalších vizí, ze kterých bylo patrné, že se obrova nálada lepší. Poslední vidění dostal právě večer před poslední schůzí.

„Pánové,“ řekl tehdy, „dnes v noci mi Yfryd sdělil důležitou věc. Už přes měsíc se tady scházíme a uctíváme ho, ale jedno zůstává nevykonáno.“

„Oběť,“ napadlo někoho a mezi maskovanými to zašumělo.

„Ano,“ přitakal Palášek. „Musíme Yfrydovi obětovat věrnou duši. Zítra večer.“

„Už zítra?“ podivil se Luzar, velkovýrobce lodí.

„Přesně tak. A pak ve stejný den každý rok další. Určíme ji losem. Ten z nás, který si vytáhne nejkratší špejli, bude vhozen do hrobky králů. Pro tuto příležitost jsem ji, samozřejmě potají, odpečetil.“

Pohled všech spočinul na dveřích síně. Věděli, že se za nimi nachází místnost s kryptou, pod níž byla dávno vyhloubena hrobka krále a královny. Bylo dost možné, že někteří s otevíráním starého hrobu v duchu nesouhlasili, ale nemohli nic dělat. Mělo to tak být.

Druhý den se dostavili všichni. Klasický obřad vykonali dvakrát. Pak došli k masivnímu kamennému kvádru s těžkým odsuvným víkem a postavili se kolem něj do kruhu. Stojan nesl patnáct špejlí. Neukazoval, jak jsou dlouhé. Ta chvíle se zdála být nekonečnou. Hron měl však štěstí, jeho byla druhá nejdelší. Prvním, koho určil los, se stal sám Palášek.



Po následujících pět let se Yfryd ještě nikomu nezjevil. Musel ale být šťastný. Každoročně dostával novou krev. Koncem každého čtvrtého novoluní se jeden z bratrů obětoval, aby mu vzdal čest svou pomalou smrtí hladem a žízní. Dnes tomu nebylo jinak. Obřad končil. Stojan byl ustaven uprostřed víka. V sále panovalo ticho. Napětí. A pak, bez jakéhokoliv pokynu, si každý vytáhl tu svou. Hron jako každý rok vnímal všechno vteřinu po vteřině. Už ji má, drží ji. Je krátká, zatraceně krátká. Hází očkem po ostatních. Vypadá to zle.

„Nuže, bratři,“ řekl starosta, momentálně nepsaný vůdce kultu, „ukažme Yfrydovi, jak si vybral.“

Všichni ochotně ukázali své špejle a... Hron prohrál. Nebo vyhrál? Teď by měl být šťastný, Yfryd si ho přece zvolil, ale pocit pýchy nebo uspokojení se nedostavoval. Pokoušel se vzpomenout si, jakže se to loni usmíval Sládek. Napodoboval ten úsměv, když mu sundávali masku. Pak dostal do ruky svíčku, jeho poslední zdroj světla na cestě za smrtí. Opatrně překročil nízkou stěnu a zůstal stát v kamenné ohrádce. Na schodech, které se svažovaly dolů do neznáma.

„Nashle, bratři,“ řekl a vydal se dolů. Uslyšel nad sebou zavírání víka a pocítil temnotu, která ho pohltila. Až teď si uvědomil, jak málo světla mu svíce poskytovala. Ve snaze vidět lépe s ní kolem sebe začal mávat, ale docílil jen toho, že se plamínek zatřepotal a téměř uhasl. Uklidnil se tedy a postoupil dál. Zvolna, ale se srdcem bijícím na poplach.

Když zdolal schody, zjistil, že stojí v malé, čtvercové místnosti s úzkým průchodem v protější zdi. Žulové stěny pokrývalo dřevěné obložení zhruba do výšky prsou. Jinak zde nebylo zhola nic.

Došel až k průchodu. Ještě než si posvítil do další místnosti, zaujalo ho obložení, jež tady končilo. Jedna z desek byla potlučená, zjevně i okopaná botou. Na druhé pak bylo vidět dlouhou svislou rýhu. Hron si na ni posvítil. Byla zabarvená krví. Na jejím konci trčel ze dřeva zabodnutý lidský nehet. Potlačil chuť zvracet a vydal se do hlavní místnosti hrobky.

Poslední místo odpočinku nejslavnějšího krále a jeho ženy mělo tvar kruhu s poloměrem více než dva sáhy. Dominovalo mu bezesporu překrásné sousoší v jeho středu, obklopené zlatem a šperky. Muselo tu stát už věky, ale protože byla většinu té doby hrobka zapečetěna a uštědřena okolních vlivů, nijak více mu to neuškodilo. Znázorňovalo muže a ženu, nejspíše oba pohřbené, v pozici blízké sedu. K přesnému určení by Hron potřeboval více světla. Oba byli zády k sobě, jako by spolu nemluvili, a přesto je něco spojovalo, přesto k sobě pařili. Pod sousoším se nejspíš nacházela mumifikovaná těla královského páru.

Hron by dílo vydržel pozorovat celé hodiny, ale věděl, že mu svíčka příliš dlouho nevydrží. Proto jej obešel a zalapal po dechu, když spatřil výjev za ním. Do zdi byl vyhrabán více než pět sáhů dlouhý, stoupající tunel. Těsně u jeho ústí pak ležela tři mrtvá těla, některá časem téměř na kost ohlodaná. Vedle nich čtyři svíčky, pero a malá kniha v kožené vazbě. Znovu potlačil odpor při pohledu na zrající mrtvoly svých bratrů z kultu, vzal knížku do ruky a začal číst.

...Skočili na to! Ta banda idiotů mi to sežrala.Výborně! Skvěle! Zítra je první schůzka. Všechno jim vysvětlím. Už se těším.

***

Schůzka před chvilkou skončila. Řekl jsem jim všechno, přesně tak, jak jsem si to připravil. Namluvil jsem jim, že jsem spatřil Yfryda a že by se ho měli bát. Cha! Jak tomu může vůbec někdo uvěřit? Hlupáci. Zítra je další.

Hron obrátil namátkou až téměř na konec.

...Zítra budou ti tupci vzdávat oběť. Jde to jako po másle. Postupně se jich zbavím všech. Nesmějí mě začít podezřívat. Když nechám zabít jednoho ročně, nebude to vůbec vadit. Ach, jak sladké to je! Všichni ti papaláši tady šaškují a ještě se zabíjejí. A kdo pak shrábne jejich majetek? Komu všechno odkážou? Samozřejmě věrnému bratru Paláškovi. Bude to moje. Nemůžu se dočkat.

***

Ne! Ne, to se nesmí stát! Proč ještě nepřijeli?! Bylo to tak krásně naplánované! Parta zločinců mě unese a já zmeškám radu. Oni nebudou chtít, aby se Yfryd rozzlobil, a tak jednoho z nich zabijí. A já to zmeškám, nehrozí mi žádné nebezpečí. Tak proč tu nikdo není?! Už měli přijet, už jsem měl naoko svázaný odjíždět pryč z města. Teď mi hrozí, že padnu do vlastní pasti. Už končím, schůze začíná.

Poslední dvojstránku musel Hron rozlepovat. Písmo téměř nešlo přečíst. Už nebylo psáno inkoustem, žádný tu nebyl. Poslední zápisy byly psány krví.

Věděl jsem to! Samozřejmě nemohli vylosovat nikoho jiného! Teď tu trčím. Řval jsem, aby mě pustili. Křičel jsem na ně: „Pomoc! Pomoc, zachraňte mě! Slyšíte? Lhal jsem vám! Byly to jen kecy! Nezabíjejte mě!“ Neslyšeli. Tak jsem tady. Chcípnu jako slimák, kterého zavřou pod sklenici. Víko odklopit nejde, je moc těžké. Nemám jídlo ani vodu. Je tu málo vzduchu a já ho dýchám a spaluji svíčkou. Zblázním se tu! Může mě těšit jen to, že ti blbci nahoře tomu věří. Dobře jim tak. Budou se zabíjet dál. Každý rok. Píšu svou krví, musím končit.

Hron si teprve teď uvědomil celou věc v pravých souvislostech. Pět let. Úplně zbytečně. Žádný Yfryd nikdy neexistoval. Ta slova, o kterých si mysleli, že je to nějaká motlitba, byla obyčejnými výkřiky zoufalství. Pomoc, zachraňte mě! Obos tarab dehe! Slyšíte? My lite! Lhal jsem vám! Lal et kam! Byly to jen kecy! Yly oyen ecci! Nezabíjejte mě! Meta ijed demje! Tři lidi zemřeli, jen aby se někdo, kdo už je po smrti, dostal k moci. A on bude další. Pročetl si zbylé zápisy. Pocházely od ostatních obětí. Hron vzal pero, bodl se do prstu a přidal svůj. Pak si prohlédl celou stránku.

Přečetl jsem si Paláškův deník. Ten hajzl nás celou dobu tahal za nos. Pokud nic neuděláme, budou tu umírat další a další. Začnu kopat tunel. Když ho nedokončím já, dokončí ho někdo jiný. Prohrabe se na svobodu a řekne o tom ostatním. Vyřiďte mé ženě, že ji mám moc rád. Zhasínám svíčku, abych měl více vzduchu. Doležal.

***

Pokračuji v kopání. Všechen majetek odkazuji synovi a dceři. Horák.

***

Vyřiďte mému synovi, že jsem schoval v letním sídle pod kachličku plány na nové záoceánské lodě. Ať je začne vyrábět. Pokračuji v kopání. Luzar.

***

Pivovar dostane můj nejstarší syn. Pokračuji v kopání. Sládek.

***

Knihovnu odkazuji svému bratrovi. Všechen můj ostatní majetek také. Pokračuji. Hron.

Zalezl do tunelu. Rozhlédl se. Na konci leželo mrtvé tělo Sládka. V ruce dosud pevně tisklo obroušenou kost. Hron jej odnesl mimo tunel. Vybral nejstarší mrtvolu z hromady a vytrhl jí stehno, které následně očistil od zbytků masa. Zalezl zpátky s přísným pohledem královy sochy v zádech. Jasně si uvědomoval, jak málo času mu zbývá. A také, že z něj musí využít co nejvíce. Dát tak budoucím generacím větší naději dokončit, co se jemu nejspíš za života nepovede. Naslinil si prsty a zhasl svíčku. Nastala úplná tma. Pak začal hrabat.

Diskuze

 Uživatel úrovně 4

Pěkná práce, ukazující nebezpečí fanatizmu a slepého modloslužebnictví. Navíc zasazená do prostředí, které (jak už psali pode mnou) svádí k použití příběhu jako zápletky pro dobrodružství. To v hodnocení zohledňuji. Ale abych tento příběh ohodnotil maximem hvězdiček, musela by být klíčová scéna Paláškova odchodu do podzemí lépe připravená. Stačilo by málo: třeba by začal křičet, v panice utíkat, zakopl by a praštil se do hlavy. Ostatní by nevěděli, co s ním, vždyť měl být obětí. Zjistili by tep a "on žije, rychle s ním dolů". A už by tam byl. O to horší by pro něj bylo procitnutí...

Co byl zač ten Palášek (vždycky mě napadne Josef Polášek z Ivánku, kamaráde:-) ), že ho všichni tak poslouchali? Ale tohle je vlastně jedno... co byl Mohamed, než si uvědomil pár sociálně-duchovních věcí.

Religionistická poznámka: proč předpokládali, že obr chce být uctíván jenom tou honorací, proč do toho honorace nezatáhla zbytek města? Vždycky se na tom dá vydělat, když je základna věřících. Že by ze dne na den došlo ke změně v základních hodnotách tolika lidí, vlastně od kupecké posedlosti majetkem k až aztécké oddanosti a dobrovolnému odchodu (radování se z možnosti být obětován, viz aztéčtí vítězové míčových her)? Jejich motivaci bych nějak zdůraznil: např. obr slíbil oživení ve větší moci a slávě, to už by mohlo vést k výlučnosti rituálu a elitářství.

Za tu dobu by se taky museli postupně z hrobky dostat ven, podle popisu to nebylo tak hluboko a půda nebyla výjimečně tvrdá.

Styl řeči v deníku mi pak přijde příliš návodný, aby "kdyby ho postavy našly, aby jim to došlo".

V úvodu se rituálu účastní 12 mužů, mělo by jich v tu dobu být už méně, po pěti letech. Stejně tak nesedí počet zápisů v deníku dole.

Tyto skutečnosti považuji za detaily, jinak je příběh dobře vystavěný, s minimem chyb
(uštědřena okolních vlivů - ušetřena)
(Oba byli zády k sobě, jako by spolu nemluvili, a přesto je něco spojovalo, přesto k sobě pařili -patřili).

5 nedám, ale 4 s radostí, to nejdůležitější, tedy pointa, mě zaujalo. A určitě zase něco napiš...

S úctou Shadowmage


 Uživatel úrovně 0

Zápletka je takřka geniální, bezpochyby.

ALE co nedokážu odpustit dílu s takovými ambicemi, je chyba v logice příběhu. Jak už někdo psal, proč se Palášek neprozradil hned, jakmile na něj los padnul?

Další logický nedostatek je dle mého to, že Paláškovi věřili bez nějakých (v povídce popsaných) důkazů? Děla by člen městské honorace ze sebe blázna, potažmo mrtvolu, jenom proto, že mu někdo řek, že se mu to zdálo?

Ještě si nemohu dovolit nepoznamenat, že městský knihovník dle mého názoru není smetánka a městská honorace a rozhodně není tak neskonale bohatý, že se vyplatí intrikovat 15 let, aby padouch získal jeho majetek.

Což mi připomíná, kde vzal Palášek jistotu, že majetek odkážou právě jemu? Honorace na majetek dá a rozhodně neudělá chybu typu nenapsat závěť při pravděpodobnosti 1:15, že zemřou.

Dál, nelíbí se mi začátek, je moc rozházený, dal by se propracovat mnohem líp.

Budu šťourat ještě chvíli. Myslím, že první zavřený v kryptě, co si přečetl denník, by udělal spíš něco jako že by krví napsal výstrahu hned ke vchodu, nechal tam denník nebo něco takového, co by neuniko pohledu další oběti, dokud jsou dveře otevřené.

Podle popisu mi krypta připadala jako dost rozlehlá na to, aby oběti umírali udušením. Typnul bych si tak po čtyřech dnech dehydratací. A za čtyři dni práce se dá vykopat dobrej tunel... Navíc člověk poháněn pudem sebezáchovy dokáže divy.

Dle mého názoru by měl autor lépe pořešit Paláškovy "únikové" metody, myslím, že únos by byl dost hloupé řešení, navíc jak na to za rok... I když přiznávam, že zde je to diskutabilní.

Jako poslední poznámku bych chtěl upozornit na některá špatně volená slova (např.: velkovýrobce lodí; nedovedu si představit, že ve fantasy prostředí bude "velkovýrobce" takové komodity, jako jsou lodě). Ale komu se to nestává, že? Zvlášť na malém gymnáziu...

Rozhodně tím ale nechci říct, že by autor neměl pokračovat v tvorbě, naopak. Má to nápad a konec je dobře vymyšlený. Navíc ona zkomolená slova, která se poté používají jako "motlidba" je dokonalá. Ironie mísící se s kritikou náboženství, konkrétně křesťanství, jsem si možná domyslel jen já, ale přesto mě to nadchlo.

S přáním dalších a stále lepších děl, Marhax.


 Uživatel úrovně 0

5*
Jak už řekl Nathaka Warrior, text je úžasně použitelný v dobrodružství a při jeho přípravě. Víc argumentů není třeba. A navíc se ten konec výborně čte.


 Uživatel úrovně 1

Tak vám to přijde vtipné? Vždyť je to geniální.

Je to perfektní zápletka, naprosto dokonalá, byť, připouštím, je třeba dořešit ten detail, proč se Palášek neprozradil daleko dřív. Snad by se prostě dalo uvažovat o tom, že mu nevěřili, mysleli si, že se chce jen vyhnout oběti...

A víš ty co? Já z toho odehraju dobrodružství. Dovedeš si představit, jak bude ten hráč, co se tam dostane, vyklepanej strachy? Dovedeš si představit, jak mu to zruinuje psychiku? Dovedeš si představit tu vervu, s kterou se vrhne do hrabání? Samozřejmě se nakonec asi vyhrabe, ale... : )Darnathorne, díky. To vítězství sis zasloužil, stejně jako si ode mě zasloužíš pět hvězd.


 Uživatel úrovně 0

Tak jsem se zase jednou přinutil přečíst dílo, které se mi napoprvé četlo tak špatně, že jsem toho nechal, ale nevzdal jsem se a s čistší hlavou jsem si ho přečetl ještě jednou... a ejhle jak jsem se dostal za první půlku, jaká toť změna? Najadnou je to dílo svěží a dobře čtivé, úplný zázrak:-) A konec? opravdu skvostný... jako obvykle nehodnotím chyby, ale celkové vyznění díla takže dávám 5* a těším se na další podobné povídky od autora...


 Uživatel úrovně 0

Mooc hezka povidka. Nikde se moc nezadrhava, klape jak mlynek. Pri cteni jsem se usmival, jak je to hezky rozlozene a podane. Hral sis s kazdou vetou a je to videt.
Dekuji, rad jsem to cetl
Cedric


 Uživatel úrovně 0

Dílko se mi četlo velice dobře. Zda kvůli relativně dobré náladě či dobrou čtivostí, nebo dokonce obojím, netuším.

No, abych jen neplácal nesmysle. Nezaznamenal jsem žádnou gramatickou chybu, která by mě vysloveně praštila přes oči (Ono ještě aby ano, když to šlo do soutěže;) ).

Povídka ve mě zanechala každopádně dobrý pocit. Nezadrhával jsem se ani se nepozastavoval nad nějakými nelogičnostmi. Dokonce bych si to dokázal představit i jako úryvek z nějakého rozsáhlejšího díla. Nebo povídkového souboru. Opravdu.

Na počátku autor uvádí, jak se zdá, do naprosto jasné situace, pár zaslepených fanatiků se schází, aby uctívali kdo ví jakého boha. Zakladatel padl jako první, no a co, je to přeci čest. Bude se tedy pokračovat dál.
No a na konci vrhne pisatel na čtenáře skutečnosti, které se absolutně příčí s na počátku celkem jasnou situací.

Abych to shrnul, gramatika v pořádku, čtivost dobrá, konec nečekaný... Já bych to viděl jasně.

Astrak


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autora,

Tvá povídka je celkem kvalitní. Hlavně ze začátku je šíleně nemastná, neslaná, působí šedě a neprokresleně. Je vidět, že jsi začínající autor, jelikož užíváš místo dost neohrabané výrazy :o) ale na druhou stranu máě nepopiratelně velkou fantazii. Pointa je velice hezká.

Původně jsem Ti chtěl dát 3*, ale rozhodl jsem se za ten skvostně provedený konec Ti dát 4*. Fandím Ti do další tvorby,

s úctou,

Tobša


 Uživatel úrovně 5

Pěkná, vtipná povídka. Oceňuji zejména zvrat (de facto pointu) v poslední třetině, který boří čtenářovu představu o tom, jak to vše může pokračovat.

Styl vyprávění je chvílemi těžkopádější, zejména se to projevuje v popisech. Předpokládám však, že postupem času a s nově nabytými pisatelskými zkušenostmi tato autorova těžkopádnost zmizí.

Občas se vyskytnou nějaká klopýtnutí (např. „došli k masivnímu kamennému kvádru s těžkým odsuvným víkem“ – pro konkrétnější popis by bylo možná vhodnější použít rovnou výraz sarkofág, nebo „Hron vzal pero, bodl se do prstu a přidal svůj.“, kde věta navazuje na dříve zmíněný předmět, ale zařazením jiných souvislostí před navazující větu působí zmatek v kontextu, ap.).

Malinko musí také čtenář přimhouřit oko nad uvěřitelností Paláškova jednání, kdy se snažil vysvětlit (vykřičet) svůj podvod až poté, co byl odveden do hrobky a zasunuto víko.

Nicméně i tak považuji dílko za originální přínos do serverové tvorby a hodnotím čtyřmi hvězdičkami a malý střípek si ještě schovávám do příště.