Nekromant
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 25 |
Smotá do záclon svý touhy pouhý – kouzlí ...
Já vím, že nejsou zlý.*
„Já ji miluji, chápeš to?“
Zoufale se na mě podíval a v očích měl slzy. On! Můj mladičký nekromant s hnědýma očima a krátkými vlasy sčesanými z inteligentního čela. Vysoký, skoro vychrtlý, s jemnými štíhlými prsty, kterými uměl tak dovedně čarovat. Byl chytrý, vždycky byl. Chytrý, nadaný a prohnaný. A můj. Znala jsem ho odmalička, vytáhlé pískle, které se zvrhlým potěšením nutilo ostatní děti, aby mu sloužily a uctívaly ho. Co nespravila podbízivá slůvka, dokonaly výhrůžky. Vždycky jsem věděla, co provedl. Pokud mi to neřekl sám – vychloubačným, téměř dětinsky radostným způsobem –, to jsem se dověděla od jiných. Navštěvoval mě, nosil drobné dárky…
A pak mi zmizel. V ten neklidný čas, kdy se z chlapců stávají muži a hledají si své místo v životě.
Vrátil se, ostatně to mu zůstalo. Návraty. Vítězné, ale i pokorné. Věděl, že u mne najde domov, misku jídla a pochopení. Že ho nikdy nebudu kárat, že mu vždy odpustím. Měla jsem pro něj slabost a on toho rád zneužíval.
Když se vrátil ze světa, jak tomu později rád říkal, zářil pýchou. Splnil se mu dávný sen, našel Artema, starého, mrzutého, prohnaného nekromanta, a bůhvíjakým způsobem ho přesvědčil, aby ho vzal do učení. Dodneška nechápu, jak se mu to podařilo, ale nemělo mě to překvapovat. Pokud si Melcrom něco usmyslel, většinou se mu to podařilo. Měl zvláštní schopnost působit na kohokoliv; snad to bylo jeho očima, které uměly člověka přikovat na místě, snad to bylo způsobem, jakým se pohyboval, tónem hlasu, který zněl vemlouvavě a něžně, hladce, ale i nazlobeně, příkře i úsečně. Ostatně mluvit uměl skvěle, občas si myslím, že starého Artema prostě ukecal.
Zabydlel se v sídle po rodičích, ve starém zatuchlém hradu, kterým se proháněla hejna krys a kde to páchlo hnilobou a rozkladem. Měl to místo velice rád, snad kvůli rodové tradici. Byl totiž nesmírně pyšný na své šlechtické kořeny. Pomocí čar, nemrtvých, které přinutil pracovat, a peněz, které utržil za jednu menší nemrtvou armádu, dal nevábný hrad do pořádku. Já bydlela o kus dál v nízkém domku, který se ztrácel pod převislými větvemi starých smrků. Přesto si mě Melcrom vždycky našel. Chodil za mnou, nikdy nenavrhl, abych se přistěhovala na hrad. Myslím, že se za mě styděl. Za starou čarodějnici – třebaže jsem zase tak stará nebyla. Ani tak ošklivá. A ani zlá.
Měl prazvláštní potřebu mě ochraňovat, třebaže jen málokdy ji dával najevo. Když mi nějaký výrostek vytloukl okna, nebo na mě pokřikoval na návsi, Melcrom zuřil. Chtěl vědět, kdo to byl, chtěl jeho jméno, chtěl jeho smrt! Nestěžovala jsem si, věděla jsem, že by toho byl schopný. Někdy mi však přišlo líto, že mi jiní ubližují i přesto, že jim pomáhám.
Měl spoustu nepřátel, ale i spoustu přátel. Ráda bych se zařadila mezi ně, ale nikdy mi to nedovolil Většinou na mě zvysoka kašlal. Nevím ani o nikom, koho by respektoval. Byla jsem mu lhostejná? Nevím, ale věřil mi, což bylo podivné. Ne však pro něj. Měl svou zvrácenou logiku, které jsem nerozuměla. Ale měla jsem pro něj slabost. Ano, trápil mě, nesnášel. Ale pokaždé se ke mně vrátil. Přijala jsem ho, nevyčítala. Byla to láska? Těžko říct.
„A co ona? Také tě miluje?“ snažila jsem se předstírat přátelský zájem, ale uvnitř se mi opět všechno hroutilo. Další z nekonečné řady jeho lásek! O kolika mi jen povídal? Třeba ta zrzka, rád o ní mluvil jako o vévodkyni Melcromské. Jak se jen jmenovala? Miriam? Jak o ní básnil, on, nekromant! Byla slunce v tmách, bělostná labuť na šedivé hladině jeho života. Nebo Raena. Drobná oslnivá blondýnka s očima nevinného dítěte, která však dokázala z mého Melcroma udělat nepříčetné žárlivé zvíře. Když se dověděl, že ho podvedla, bez milosti ji zabil a pak pomocí svého temného umění proměnil na chátrající zombie. A co potom Liane, Gia, Janett? Ach, a proč zrovna já musela vyslechnout všechny detaily jejich vztahu? Proč si nikdy nevšiml mě, mých umytých vlasů nebo nalíčených řas?
„Co ona?“ vybuchl. „Jestli mě miluje, ptáš se? Jsem jí lhostejný!“
„Cože?“
Vytřeštila jsem oči. Je jí lhostejný? Co to může být za ženu?
„Ona je… dokonalá. Dokonalá,“ usmál se na můj vkus příliš jako blbeček.
„I Raena byla dokonalá,“ připomněla jsem mu, ale prudce máchl rukou.
„Raena, pche! Raena byla kurva! Všechny byly kurvy! Nemůžeš je srovnávat s Ferattou“
„Feratta?“ Nic mi to jméno neříkalo. Neuměla jsem si ji představit, ale asi byla něco extra. Ostatně jako každá před ní. Všechny byly dokonalé. Skvělé. Milé, zábavné a krásné. Jen já jsem byla… já. Prostě jsem byla. Příliš obyčejná dívka z domku na kraji lesa, ke které se utíkal pokaždé, když potřeboval utěšit. Vyrostli jsme spolu, byla jsem jen o pár let starší než on. Možná proto, že jeho rod byl příliš proslulý svou temnou zálibou v černé magii, se ho mnoho lidí stranilo. Možná proto, že jsem ho nikdy neodsoudila, jsme si byli blízcí. No, blízcí je snad příliš silné slovo. Já ho milovala, on mnou většinu času pohrdal.
„Proč léčíš ty mrzáky? Kdybys léčila jen bohaté lidi, nemusela bys bydlet v téhle kůlně u lesa,“ opakoval, kdykoliv k tomu měl příležitost.
„Co je na tomhle místě špatného?“ ptala jsem se, přestože to bylo do očí bijící. „Ty tu také žiješ, jen o míli dál.“
„Já jsem nekromant!“ odpověděl nadutě. „Ty jen obyčejná mastičkářka.“
Spolkla jsem námitku jako vždy. Nebyla jsem jen obyčejná mastičkářka, o nemocech, úrazech a smrti jsem věděla možná víc než on. Což bych nikdy nepřiznala. Natož aby to přiznal on. Přesto si ode mne dál bral masti a byliny potřebné k mumifikaci těl, spoléhal na mé preparáty a oleje, které dokázaly skvěle konzervovat mrtvá těla.
Dívala jsem se mu tváře. Byl opravdu moc hezký. Neznat ho, řekla bych, že je to docela milý muž. Jak může zdání klamat, jak může klamat i vlastní rozum! Tolikrát jsem byla svědkem, jak ponížil muže mnohem staršího a zkušenějšího, než byl sám. Tolikrát jsem byla svědkem jeho radosti, když se mohl nad někoho vyvýšit, když mohl pošlapat jakékoli city, když mohl utrápit každého, kdo se mu postavil na odpor. Pronásledoval své odpůrce, štval je jako zvěř a pak mučil v hlubokých sklepeních svého hradu. Někdy odtamtud unikly zoufalé výkřiky a pak se nesly celým krajem jako děsivé důkazy Melcromovy bezcitnosti.
A také jsem byla svědkem jeho soucitu, to když našel postřelenou srnu. Viděla jsem, jak ji něžně hladil, jak ji držel v náručí, a když zhasla, tak jí zatlačil oči. Viděla jsem i jeho galantnost. Rámě nabídnuté ošklivé ženě, věnování květiny, podržení dveří. Pohostinnost. Úsměv, kterým okouzloval, inteligenci, kterou omračoval. Ženy mu v ten okamžik padaly k nohám, muži ho obdivovali a chtěli být jako on. Nyní však byl tak zoufalý, jak jen nekromant může být. V tom zoufalství byla zlost, že si nějaká žena dovolila ho nemilovat, úžas, že se našel někdo, pro koho není až tak skvělý, bezmoc, že s tím nemůže nic udělat. Feratta na něj musela udělat opravdový dojem.
„Nemohu bez ní žít!“
Tak tohle mnou otřáslo. Nikdy za celou dobu, co si začal uvědomovat svou moc nad ženami, neřekl, že bez některé nemůže žít!
„Ví to?“ zeptala jsem se tiše a šla zamíchat kypícím lektvarem. Byl to odvar z heřmánku na uklidnění žaludku. Cestou jsem se zahlédla v kusu zrcadla, který visel na zdi mezi pytlíčky s bylinkami. Má tvář byla hladká, oči zelené, jasné, ústa měkká a plná. Černé vlasy jsem měla spletené do copu, přesto mi pár pramínků vyklouzlo a lemovalo můj poněkud bledý obličej. Řekla bych, že jsem docela hezká, sice žádná oslnivá kráska, ale také žádná pohádková čarodějnice s bradavicemi po celém těle.
„Ví,“ přiznal zkormouceně. „Řekl jsem jí to.“
„Aha,“ polkla jsem. Ještě žádné to neřekl, a když přeci, nikdy to nemyslel vážně. „A co ona?“
„Že jí to lichotí.“
„A?“
„A nic. Nic! Chápeš to?“
„Ne.“ Opravdu jsem to nechápala.
„Má spoustu obdivovatelů. Co mám dělat?“
To se ptal on mě! Copak já vím? Jak mu mám poradit, když se sama potácím na kraji propasti? Když ho sama chci? Ale raději bych zemřela, než bych dovolila, aby to zjistil. Přesto jsem ho chtěla utěšit, a tak jsem ho lehce pohladila po rameni. Ucukl a zatvářil se znechuceně.
„Nech toho, Lavril.“
„Promiň, jen…“
Nenechal mě domluvit. Prudce vstal a začal přecházet po nízké světničce. Střídavě bral do rukou mé osobní předměty jako hřeben nebo mýdlo, pak je bez zájmu odkládal a nahlížel pod pokličky, která nadskakovaly na rozpálené plotně. Dívala jsem se na něho jako uhranutá.
„Musíš mi pomoct, Lavril.“
Přikývla jsem. Udělala bych pro něho cokoli. „Mohu namíchat nějaký kouzelný nápoj,“ navrhla jsem tiše. Občas ho po mně chtěl, zvláště tehdy, pokud toužil nějakou ženu ponížit. Když se do něho zamilovala – přesněji řečeno, když touhou šílela –, vysmál se jí a krutě zesměšnil.
„Ne,“ odmítl a já se zděsila. Nechce kouzelný nápoj? „Chci, aby mě milovala kvůli mně, rozumíš? Jenom kvůli mně. Ne proto, že jsi ji omámila těmi svými patoky!“
„Ale…“ Nechápala jsem to! „Proč jsi tedy přišel? Jak ti mám pomoct?“
Posadila jsem se na kraj postele a zvedla k němu zrak. Unaveně si sedl vedle mě, pak mi dal hlavu do klína a já ho hladila po horké hlavě. Třásly se mi ruce, přesto jsem se snažila být spíš mateřská.
„Řekni, Lavril, jsem tvůj pán?“
„Samozřejmě,“ šeptla jsem zjihle.
„A ona bude tvá paní.“
Zlost mnou proběhla jako šleh biče. Prudce jsem vstala, ale zadržel mě.
„Chci tě s ní seznámit. Ty mě znáš nejlépe ze všech.“
Stáhl mě zpátky, vzal mé ruce do svých a naléhavě se mi zahleděl do očí. „Řekneš jí, jak skvělý jsem. Že se mě nemusí bát a že ji miluji,“ přikázal ledovým hlasem, ale pak se zajíkl, pustil mé ruce a zoufale si prohrábl vlasy. „Lavril, prosím tě. Udělej to pro mě. Jinak můj život nemá smysl! Ne bez ní! Když ji nebudu mít, zemřu.“
„Přeháníš,“ hlesla jsem, ale uvnitř se mi všechno svíralo. Nikdy jsem ho takhle nezažila, tak zoufalého, tak bezmocného! Chtěla jsem ho pohladit, ale bála jsem se odmítnutí. Nemohla jsem se dívat, jak trpí. Příliš jsem ho milovala, než aby mi byla jeho bolest lhostejná. Miloval jinou, trpěl kvůli ní… A já chtěla, aby byl šťastný. Samozřejmě že jsem chtěla, aby byl šťastný se mnou, ale člověk nemůže mít všechno. Proč bych to měla mít já? Mně bude stačit, když budu vědět, že je šťastný on.
Tak jsem přikývla. Ano, ráda se s ní seznámím. Ráda si s ní popovídám. A ano, budu o něm mluvit, jak nejlépe budu umět.
Spokojeně se usmál a… odešel. Zůstala jsem ve své chaloupce sama a pomalu mi docházelo, že jsem se opět nechala vmanipulovat do věci, do které se mi vůbec nechce. Po kolikáté už? Nedokázala jsem to spočítat.
Rozhlédla jsem se po šňůrách, na kterých jsem v pytlíčkách sušila své bylinky. Nebyly nijak zvláštní: anýz na kašel, heřmánek na žaludek a spáleniny, hloh na srdce, chmel na nespavost. Pak jsem tu měla i jiné, které v malém množství pomohou, ale ve větším uškodí. Zvláště když se správně namíchají, když se k nim přidá pár kouzelných formulí…
Zrak mi padl na váček, v němž jsem měla černé, třešním podobné kuličky blázníčku. Ach, jen pár lidí vědělo, jak sladká jeho šťáva je a jak pak brzy dostává odporně hořkou chuť. Jak sucho je v ústech, jak sípe hlas, jak člověku rudne kůže a jak zrychlený má tep. Dítěti stačí tři, čtyři bobule. Dospělému čtyřnásobek.
Feratta byla opravdu krásná. Snad nejkrásnější dívka, jakou kdy Melcrom měl. Byla tak štíhlá, tak tajemná a svůdná! Když jsem ji spatřila, nemohla jsem si víc nalhávat, že bych pro něho mohla něco znamenat. Třebaže jsem se hezky oblékla a zaplatila si dívku, která mi z vlasů vykouzlila nádherný účes, když jsem se postavila vedle Feratty, připadala jsem si jako její služebná.
Melcrom byl okouzlující jako vždy. Pobíhal kolem té pyšné krásky, skláněl k ní své dlouhé tělo, díval se do jejích chladných šedivých očí. Co chvíli jí dolil víno nebo podal zákusek. Hudebníci hráli samé veselé písně. Byli jsme v hodovní síni v jeho hradě; kolem bohaté tabule se veselili všichni jeho přátelé a obchodní partneři. Feratta seděla v čele stolu. V rudých šatech a s tiárou ve svém tizianovém účesu. Téměř jako paní domu.
„Miluji ji,“ zašeptal mi s rozzářeným úsměvem a nalil do poháru víno. „Líbí se ti?“
„Je krásná,“ polkla jsem. Seděla po Melcromově pravici, chladná jako socha, bílá, alabastrová. Vědomá si lačných pohledů a obdivných povzdechů všech mužů v sále.
S ledovým úsměvem přijímala komplimenty. Byla opravdu nádherná.
„Slíbila, že tu se mnou dneska zůstane. Přes noc, víš?“
Neschopná slova jsem pouze přikývla. Cítila jsem, jak ji začínám nenávidět. Nebyla jako ostatní, to bylo patrné už od pohledu. Zdála se být silnou, jen z jejích očí mě mrazilo v zádech. Z toho, jak držela hlavu, z toho, jak držela nůž. Najednou jsem si uvědomila, že ona je stejná jako Melcrom. Proto ho tak fascinuje, proto je do ní blázen. Protože ona dělá, že ho nechce. Prastará hra, kterou můj nekromant dosud nepoznal. On nemusel ženy dobývat, ony mu samy padaly do postele. Až na tuhle. Když viděl, že o ni mají zájem jeho přátelé i nepřátelé, byl pyšný a nepříčetný zároveň. Viděla jsem to na něm, poznala. Mohla jsem si v něm číst jako v otevřené knize. Cítila jsem, že pokud nezasáhnu, stane se něco strašného.
„Vezmu si ji.“
Víno mi zaskočilo v hrdle. Rozkašlala jsem se a strhla tak na sebe všechnu pozornost. I její. Dívala se na mne jako na něco méněcenného. Zrudla jsem a hledala u něho záchranu, ale místo aby mi pomohl, smál se mé nešikovnosti. Pak se jeho oči spojily s jejími a já viděla, že si rozumí i beze slov. Shodli se, že jsem nemožná. To bolelo.
Po jídle následovala prohlídka hradu a ukázka Melcromových výtvorů. V laboratořích umístěných ve sklepeních jsme mohli spatřit kostlivce, zombie, ghůly, a jiné nižší nemrtvé potvory v různých stádiích dokončenosti. Melcrom se procházel mezi svými stvůrami s výrazem krotitele divé zvěře. Nasával jejich nenávist jako opojný nektar, který ho má posílit. Feratta kráčela po jeho boku a vypadala jako bohyně. Já se vlekla docela vzadu a marně přemýšlela, kolik duše mu ještě zbylo. A jak mám Ferattě říct, že ve skutečnosti je Melcrom zranitelný a křehký jako dítě a že mu na ní záleží mnohem víc než kdy na jakékoliv jiné ženě?
Bude vůbec stát o rozhovor se mnou? Vypadala, že ji nic nezajímá. Že na ni nic nedělá dojem. Přitom jsem moc dobře viděla, jak ho k sobě láká gesty starými jako ženství samo. Dívala se na něho jen jakoby náhodou, tu se o něho nenápadně otřela, tu se naklonila tak, aby jí bylo vidět až na břicho. A můj nekromant byl šťastný jako dítě, kterému je dovoleno dotknout se příliš drahé hračky. Ach, připadala jsem si tak bezvýznamná!
Melcrom přijal několik objednávek na nemrtvé a pak jsme se všichni přesunuli zpět do hodovní síně. Když začali hudebníci hrát a Melcrom vyzval Ferattu k tanci, nenápadně jsem se přitočila k místu, kde seděla, a nalila do jejího poháru odvar z rulíku. Původně jsem neměla v plánu té ženě nijak ublížit, ale čím déle jsem sledovala její odpornou koketérii, tím více mi byla protivnější. Nebyl by s ní šťastný. Utrápila by ho.
Vrátili se ke stolu, vzali si své poháry a uhasili žízeň. Seděla jsem na svém místě a snažila se na ně příliš nedívat, ale když Feratta vyprskla smíchy, nemohla jsem její stav ignorovat. Belladonna, jak příhodný dárek pro půvabnou paní! Feratta se ukázkově „zbláznila“. Byla jako v euforii, rozhazovala rukama, začala vyprávět nechutné historky. Po chvíli se však roztřásla a svinula se v křečích. Sípala, lapala po dechu, v obličeji byla rudá jako její šaty. Melcrom ničemu nerozuměl. Byl vyděšený. Stejně tak všichni hosté, samozřejmě i já.
Pak se svezla ze židle. Melcrom se k ní vrhl, vzal ji do náručí a díval se na mě udiveným, vyděšeným pohledem. „Pomoz jí!“ šeptal a po vychrtlých tvářích mu stékaly slzy. „Pomoz jí, prosím…“
Přikývla jsem a on ji odnesl do ložnice. Pak dal zavřít brány. A všechny své přátelé a obchodní partnery vsadil do vězení. Jejich osud byl zpečetěn.
„Pomoz jí, Lavril, prosím. Co jí je?“
„Vypadá to na otravu.“
„Zabiju ty proradné bestie!“ procedil přes zbělalé rty. „Všechny je zabiju!“
Začala sebou opět mlátit jako maniak, nechtěla ležet. Viděla jsem už pár otrav belladonnou, takže jsem věděla, co bude následovat. Bude mít halucinace. Bude jí špatně. Její pleť bude suchá, teplá, zrychlí se jí tep. Pak usne hlubokým spánkem. Navždy. Dala jsem si záležet, aby to bylo navždy.
Vydržela ještě dva dny, během kterých nespal ani Melcrom, ani já. Starala jsem se o oba. Ferattě jsem omývala čelo, Melcromovi připravovala jídlo a utěšovala ho, že všechno bude dobré. Tolik mi věřil. A já ho nesměla zklamat. Všechno muselo být dobré. Pro mě. A pro něj. Pro nás dva.
Když k ránu skonala, myslela jsem, že zemře i on. Běhal po hradu jako šílenec, převracel stoly, rozbíjel poháry, řval jako poraněné zvíře. Vtrhl do vězení, kde bez jakýchkoli výčitek zabil několik svých přátel. Osedlal koně a bičován prudkým deštěm, ho štval po polích, dokud nebohé zvíře nepadlo vyčerpáním. Jen smrt, smrt, bolest a zmar!
Zatímco řádil dole ve vsi, omyla jsem mrtvou Ferattu, dala jí obléknout hezké šaty a nalíčila bledé tváře, aby vypadala ještě lépe než zaživa. Pak jsem ji nechala přenést do komnaty v severní věži, kde bylo chladno a tma. Rozsvítila jsem kolem její postele několik dlouhých bílých svící, zkřížila jí ruce a otevřela okna. Vnikal sem ledový vítr, ale nevnímala jsem ho. Schoulila jsem se blízko dveří a čekala, až přijde můj pán.
Vrátil se pozdě k ránu, špinavý, unavený a… opilý. Odstrčil mě stranou, až jsem se uhodila, a lehl si k té mrtvé, studené dívce. S jejím vychladlým tělem v náruči usnul těžkým, neklidným spánkem. Když se kolem poledne vzbudil, nemohla jsem ho poznat. Nemluvil, ani se neusmál. Vzal Ferattu do náruče a mlčky ji snesl do jedné ze svých laboratoří. Běžela jsem za ním, co mi dech stačil.
„Kam ji neseš? Proč? Melcrome, proč?“
Neodpověděl, rozrazil dveře a položil Ferattu na široký dubový stůl, na kterém vyráběl ty své stvůry. Zavřela jsem za námi dveře a s obavami hleděla na jeho počínání. Netušila jsem, co chce udělat. Nebo tušila a nemohla tomu uvěřit? Vždyť by to byla strašlivá zrůdnost!
„To nemůžeš udělat, Melcrome!“ snažila jsem se ho odvrátit od jeho rozhodnutí.
„Proč bych nemohl? Já mohu všechno, Lavril! Všechno! Oživím ji. Bude zase jako dřív!“
„Nebude, neznáš ta správná kouzla,“ šeptla jsem. „Tohle tě Artem nenaučil!“
„Byl jsem u toho, když tohle kouzlo dostával z jednoho hraničáře! Vím, co dělám!“
„Melcrome, prosím! Nevyjde to, tohle ne-…“
Neposlouchal mě a začal horečnatě připravovat místnost k rituálu. Dlouhé černé svíce naaranžované kolem stolu spíše pro efekt, než jako nezbytná součást obřadu. Zlaté poháry a obřadní dýky, v křivulích bublající rudá mlha. Uprostřed místnosti nakreslil rudý pentagram. Nechtěla jsem vědět, čí to byla krev, to opravdu ne. Feratta ležela na stole jako kus masa. Povzdechla jsem si. Melcrom si vždycky potrpěl na afektovaná gesta.
Přesto jsem fascinovaně sledovala jeho počínání. Ještě nikdy jsem nebyla přítomna nekromantskému oživování, ale tušila jsem, že bude úplně jiné, než jaké znám já. Za nic na světě bych však Melcromovi nenabídla, že Ferattu oživím. Nehledě na to, že by to ani nedovolil. Ne proto, že by mi nevěřil, to ne. Spíš proto, že by se přede mnou nemohl vytáhnout. Ach, můj drahý egoista. Tak zoufalý, tak nechutně zamilovaný!
Vítr venku rval z korun větve i listí, opíral se do hradu, jako by ho chtěl svalit. Kvílel, řval, ale tady dole bylo podivné ticho rušené jen praskotem svíček a Melcromovými tichými formulemi, které se zaujetím pronášel nad Ferattiným tělem.
… Aliano…antidotum… caliginosus…
… corporalis… cortex… exordium…apertio… vita…
Když sebou dívka poprvé nepatrně cukla, udělala jsem krok zpět a přitiskla si dlaň na ústa. Melcrom zvedal hlas, nyní zcela zřetelně vyslovoval jednotlivá slova složitých zaříkadel. Nic mi to neříkalo, přece jen se pohybuji v jiné magii, ale naprosto mě to vzrušovalo. To, jak byl zaujatý, jak mu pramínek vlasů padal do přivřených očí. Tanec jeho rukou, přikazovačný tón hlasu, jímž Ferattě nařizoval: „Vstaň!“ Záblesk triumfu v jeho očích, když dívka poslechla a toporně se posadila.
„Vidíš?“ naznačil mi pyšně ústy a já měla co dělat, abych utajila soucitný výraz. Nebo výraz zadostiučení… Nevím co přesně se mi honilo hlavou, když jsem pochopila, co to Melcrom stvořil.
„Vidím,“ přikývla jsem tedy s obdivem, tak jak ode mne čekal. Přistoupila jsem k Ferattě blíž a pohladila ji po vlasech. „Víš, kdo jsi?“
Naklonila hlavu jako zvíře, když zaslechne podezřelý zvuk. Její oči však byly prázdné, pohyby trhané, rysy tupé, dementní. Nebylo pochyb. Můj nekromant si stvořil to, co uměl nejlépe.
Když pochopil, zavyl jako zraněný vlk, zhroutil se, skrčil v koutě, kde se střídavě třásl a zuřivě klel. Jeho zombie ho pozorovala s nezájmem sobě vlastním, seděla na dubovém stole jako loutka a bezmyšlenkovitě klátila nohama. Jeho nádherná Feratta. Jeho Galatea.
„Tak vstaň,“ přikázala jsem Ferattě unaveným hlasem a pomohla jí ven z koupací nádoby. „Za chvíli se vrátí pán, chceš být přece krásná, že?“
Místo odpovědi na mě jen tupě zírala. Bylo to čím dál horší. Kdybych věděla, jaký bič si na sebe upletu, nikdy bych nesouhlasila, když mi Melcrom nabídl, abych bydlela na hradě. Kdybych jen tušila, že dostanu Ferattu na starost, že se o ni budu muset starat jako o malé dítě, raději bych nadosmrti žila na smetišti.
Feratta nebyla nijak náročná, pokud by záleželo na ni, nedělala by vůbec nic. Nemyla by se, nejedla, chodila by v jedněch šatech, neučesaná a nenalíčená. Aby tomu tak nebylo, tak od toho jsem tu byla já. A Melcrom? Zpočátku byl nadšený, říkal, že je jako nevinné dítě, že ji všechno naučí, že z ní stvoří dokonalou ženu. Často s ní večeřel, předčítal z knih, vyprávěl, co celé dny dělal. Já stála jako chůva v pozadí a potajmu naslouchala tomu, co bylo určeno hloupé loutce. Vnímala ho? Kdoví, ale řekla bych, že spíš ne. Byla to opravdu jen loutka, kus oživlého masa bez své vůle a rozumu. A Melcrom to věděl, jen si to nechtěl připustit. On! Skvělý nekromant! Nebylo možné, aby se mu něco nepovedlo.
Jak však týdny ubíhaly, tím méně si žádal její přítomnost. A tím častěji nebýval doma. Vracel se pozdě v noci, pak až k ránu. Věděla jsem o každém jeho kroku prostě proto, že mi o všem říkal. Vracel se ke mně. Pomalu, po krůčkách. Opět jsem věděla, jak pružné tělo má dcera hostinského, jak krásné rty hraběnka z Lux. Opět sedával proti mně, pil horký odvar z máty, vyprávěl o sobě, o obchodech, které udělal, o dívkách, které potkal. O nových kouzlech, o tom, že by rád stvořil třeba upíra.
O Ferattě jsme už nemluvili, byla zapomenuta. V podstatě jsme byli šťastní jako dřív s tím rozdílem, že já byla u něho. Tak blízko, blizoučko. Byl opět můj, já byla ta, které věřil, ke které se vracel, kterou měl svým způsobem nejraději. Bydlela jsem v jeho domě, jedla z jeho stolu, služebnictvo mě uznalo za svou paní. Ferattu jsem ubytovala ve věži, krmila ji a myla jako obvykle. Byla to daň za to, že mohu být s ním. Nelitovala jsem. Na to jsem ho příliš milovala.
„Já ji miluji, chápeš to?“
Zoufale se na mě podíval a v očích měl slzy. Krve by se ve mně nedořezal! To si snad dělá legraci! Jak mi to může neustále dělat?! Copak pro něho opravdu nic neznamenám?
Zuřila jsem, ale ve svém zaslepení to neviděl. Uvědomila jsem si, že takhle to dál nepůjde. Musím se vzpamatovat, dýchat, dýchat…
„Je to tak silné, Lavril…“
„No tak, no tak, upokoj se,“ vztáhla jsem k němu třesoucí ruce a nechala ho, aby mě ponížil tím, že je schválně přehlédl.
„Miluji ji. Ne jako… ne jako Ferattu. Víc. Mnohem víc! Chápeš to, Lavril?“
Zatrnulo ve mně, o Ferattě se přece nemluvilo. „Chápu, drahoušku,“ nuceně jsem se usmála. „Jestli chceš, pomohu ti, jak nejlépe budu umět.“
Zrak mi padl na pytlíček s belladonou.
„Opravdu?“
„Opravdu.“
* Úryvek z písně Nebojím se od Ewy Farny.
Za podporu a pomoc s touto povídkou bych chtěla poděkovat Saragonovi.
Diskuze
Sic nejsem velkým příznivcem povídek (alespoň prozatím) a dávám přednost románům, jsem opravdu rád, že jsem narazil na něco tak čtivého, silného...
Pociťoval jsem lítost nad nenaplněnou touhou Lavril, odsuzoval jsem Melcroma za jeho přehlíživost.
Celkově ve mně dílo zanechalo hluboký dojem a já za to autorce děkuji.
Musím přiznat, že téma necromancie mě velmi zajímá a je mi blízké. Když jsem si všimla v novinkách nadpisu, říkala jsem si: A jé je. Zase se někdo snaží psát o něčem temném, to bude teda něco. Nedalo mi to a na povídku jsem se podívala. Čekala jsem zklamání, ale po pár řádcích jsem se nemohla odtrhnout. Žádná hrůza se nekonala, našla jsem pravý opak toho, co jsme čekala. Proto mé hodnocení.
Moc se mi líbilo, že jsi nekromanta Melcroma vylíčila jako složitou a nestabilní postavu. Líbilo se mi,,, jak se snažil působit tvrdě, chladně a klidně. Přitom byl citově nevyrovnaný a nechával se těmi emocemi tolik ovlivnit.
Moc jsem se bála, že Melcrom skončí v náruči Lavril, která taky nebyla zrovna nejvyrovnanější. Bála jsem se proto, že by ten konec byl takový spíše, sladký, umělý, nepravděpodobný.
Z příběhu na mě dýchá jistá marnost života obou hlavních postav. Nekromant je odsouzen k tomu, aby ho ta, které věřil a přitom ubližoval nejvíc, neustále zrazovala. A ona musí dál žít s tím, že ji nikdy milovat nebude. Že neustále bude slýchavat o ženách, kterým bude vždy dávat přednost. On bude nešťastný dokud se mu nepodaří dosáhnout dokonalého oživení. A ona bude nešťastná pořád, další a další ženy a v mezidobí nešťastný Melcrom. Kdyby si Lavril skutečně přála, aby byl šťastný, i když bez ní, tak pro ni taky nemám radu. Možná by si její cenu uvědomil až potom, co by sama ochutnala svou rulíkovou medicínu.
V každém případě pro obě hlavní postavy je to tragický příběh, a obávám se, že tento fakt nebudou moci nikdy změnit. Alespoň tak to vidím já.
Autorce i pomocné síle smekám klobouk. Nečekala jsem nic a zůstala jsem ohromena. Bravo!
Dílo je opravdu skvělé 5* nic víc není třeba dodat... Ale ten nekromant... kde já to jen... hm ;-)
Děkuji všem za hodnocení, moc si toho vážím.
Gleaser: úryvek z té písně je pro celou povídku docela důležitý, takže odmítám, že k tomu není důvod. O důvodech vím své, věř mi, jsem přece autor. A ta slečna se jmenuje Ewa Farna.
Někde jsi něco velice podobného četl? Ráda bych věděla kde, docela by mne to zajímalo. Doufám, že mi to prozradíš.
Děkuji
Lyrie
velice zajimave akorat neni duvod vkladat nazacatek Evu farnou :-/ a zdasemi ze jsem neco velice podobneho nekde cetl
Zdravím autorku,
z toho, co mám z minulosti od Lyrie načteného, jsem usoudil, že Lyr píše perfektně. Děj je poutavý - napíná nás nebo zvolňuje, abychom chtěli více a více... Až nechutně moc se mi nechce používat slova a spojení jako dokonale prokreslené postavy, živé prostředí, promyšlená myšlenka i skvělá pointa...
Lyr umí psát a neustále nám to dokazuje.
Hodnocení: za 5* (sednout...),
s úctou,
Tobša
Tím hůř... jedna chyba na celé dílo, to už je nechutné. Gratuluju, Lyr.
Nathaka: První jmenovaná chyba chybou není. V tomto kontextu lze použít zvratné sloveso.
- ke které se utíkal pokaždé, když potřeboval utěšit.
- Dívala jsem se mu __ tváře.
Dycky něco utečte a já jsem prostě moc zlý :-)
Ne, ve skutečnosti si chci vypsáním těchle dvou chybek kompenzovat ten fakt, že nic jiného se tomu vytknout nedá.
Je to totiž velice silný příběh, který umí zahrát na city. Využívá dokonale jedné z nejsilnějších lidských emocí, ponížení, kterému se chtě nechtě každý snaží vyhnout. Někdo nese ponížení lépe, někdo hůře, někdo je ochotný snášet hodně pro něco, čemu věří.
Moc se mi líbí jeden velký ŠKRT přes všechno dělění Dobra a Zla. Nic takového, tady nikdo není dobrý a zlý, nemáme tady záporáka a nemáme tady kladnou postavu, máme tu dvě dokonalé postavy a jednu oběť. Ta oběť byla možná trochu slabší, ač bylo řečeno, že je stejná jako Nekromant, rozhodně nepůsobila stejně vznešeně, nebyla jako on. Ale ti zbylí... téda.
Lavril je těžko odhadnutelná postava obestřená tajemstvím. Moc nevytušíme. Neupřesníme si kdo je, nedokážeme ji zcela definovat. To je správné, to je moc silné. Výtečně to kontrastuje s do detailů rozebraným Melcromem.
Co se týče psaného textu, Lyr nezklamala, naopak, je to snad lepší než obvykle. Atmosféricky, stylisticky. Neskutečně čtivé. A tak dále, poproste strýčka Gůgla o slovník superlativ.
Melcrom. Koho mi to jen... připomíná...
Vynikající, není co dodat... 5*