Srdeční kameny
| Autor: | sanife |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 22 |
Nedávno jsem navštívil jednu zapadlou vesničku uprostřed hor, čítající tak šedesát obyvatel. Už na první pohled se mi zdáli tito lidé podivínští a druhý pohled mě v tom ještě více utvrdil. Nikoliv milé mi bylo dopřáno přivítání, nýbrž zamračené pohledy a určitá odtažitost mne stíhaly na každém kroku. Dobrá, tedy nemají rádi cizince.
Vcházel jsem do hospody s neblahou předtuchou. Pokynul jsem přítomným, sňal svůj klobouk, kabát a šálu a odložil je na věšák vedle dveří. Pro jistotu jsem si sedl stranou, do kouta u krbu a tvářil se tak mírumilovně a nekonfliktně jak jen jsem uměl a jak mi to mé mimické svaly dovolovaly.
Nevím zda se mi to podařilo, vzápětí však se k mému stolu dokolébal, nebo spíše dokulhal podsaditý, červenolící hostinský a zpod hustého obočí po mně blýskl pohledem.
„Copak si bude pán přát?“ řekl s náznakem laskavosti, toliko vlastní každému hospodskému vždy, když zaslechne vzdálené volání peněz v kapse.
„Jedno pivo. Děkuji,“ řekl jsem vlídně.
Mužova tvář se nezměnila, jen jeho našedlý knír mu při mluvení poskakoval jako hřebec.
„Ráčí pán také něco jíst? Máme guláš.“
„Zajisté dobrý. Tak mi ho prosím přineste.“
Kývl hlavou a odkulhal do kuchyně.
Zanedlouho se zastavil u mého stolu znovu, s korbelem piva v jedné a kouřícím talířem v druhé ruce. Rozložil je přede mne a k tomu mi ještě přinesl krajíc chleba.
„Dělá to deset penny, vzácný pane.“
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl minci. Mužík se poklonil, ale spíš to vypadalo, jako když chytil housera, a spěšně odešel. S chutí jsem se pustil do jídla a nevšímal si ani trochu svého okolí. Ale i tak jsem cítil, že mé okolí si o to pečlivěji všímá mne.
Dojedl jsem dobrý guláš a zapil ho douškem piva. Poté jsem se rozhlédl po hospodě. Dohromady tam sedělo pět lidí. Všichni to byli zamračení starci. Tiše mezi sebou vedli hovor a chvílemi mi věnovali letmý pohled plný hrané lhostejnosti.
Pojednou do lokálu vešel vysoký, zarostlý mladík. Pokýval hlavou na pozdrav a šel ke skupince starců. Chvílemi se na mě ohlédl a věnoval mi pichlavý pohled. Uběhlo pár minut a zmíněný mladík přistoupil k mému stolu. Otřel si umaštěné ruce do kalhot, ale dle jejich vzhledu bych spíš řekl, že si ruce ještě více ušpinil.
„Jmenuju se Arnold Landall,“ řekl, načež mi podal předtím tak pečlivě utíranou ruku.
„Těší mne, pane Landalle,“ odpověděl jsem zdvořile a také se představil.
„Můžu si přisednout?“
„Zajisté,“ usmál jsem se. Opět se objevil hospodský, aby odnesl talíř.
„Jedno pivo Duncane, “ obrátil se na hospodského a ten spěšně odešel.
„Můžu se na něco zeptat ?“
„Prosím.“
„Co tak vznešeného gentlemana jako ste vy, pane, přivádí do naší bohem zapomenuté vesnice?“ otázal se Arnold.
Bylo jasné že ho ti starci využili jako vyzvědače, ale to mne nijak nerozrušilo.
„Inu, snadná to odpověď. Musím s hanbou přiznat, že jsem zabloudil. Mým původním záměrem bylo dorazit do Cherolsfieldu, ale nejspíš jsem cestou z nádraží minul správnou odbočku a tak jsem se octl zde. Víte, jsem vědec. No. Spíše badatel.“
Arnold se na mne zadíval dosti podivně. Připisoval jsem to faktu, že nejspíš slovo badatel slyší prvně. Lageryhills byla opravdu dosti zapadlá víska. Mé dohady se záhy potvrdily.
„Co dělá takový ba-ld...,“ nešlo mu to slovo na jazyk.
„Badatel,“ pomohl jsem mu, „především zkoumá různé věci. Pozoruje, hodnotí, zapisuje.“
Náš rozhovor přerušil nenadálý příchod hospodského. Položil pivo na stůl a vrátil se ke své práci.
„A co přesně pozorujete vy?“
„Rostliny.“
„Rostliny?" podivil se. „To jako zeleninu, plevel a tak?
„Také. Ale spíše hledám ještě neobjevené druhy.“
„A už ste nějaké našel?“
„Bohužel nikoli. Ale přece jenom má neplánovaná odbočka byla k užitku. Objevil jsem zde docela malou rostlinku. Zvláštní na ní je to, že by vůbec neměla růst zde."
Náš rozhovor však byl opět přerušen, a to nově příchozím. Jakmile spatřil skupinku starších, zamířil jejich směrem a znaveně usedl na zbývající volnou židli u jejich stolu. Dlouze se napil a ihned začal rozmlouvat s ostatními kmety. Přistihl jsem se, že poslouchám jejich hovor, neboť jej vedli podstatně hlasitě a navíc, můj dosavadní společník odešel k výčepu. Nejspíš pro další pivo, protože to první vypil nezvykle rychle. Narozdíl ode mne. Upil jsem sotva pár doušků.
Podařilo se mi zaslechnout většinu slov. Muž se rozhovořil o dceři místního faráře. Pokud jsem dobře porozuměl, jmenovala se Nina. Dle toho, co ten muž vykládal, ona dívka spadla do studny. Našli ji rolníci z nedalekého pole, kterým se zdálo, že slyší od studny volání.
„A jak to tedy dopadlo?“ otázal se jeden stařík se zájmem. Ostatní napětím ani nedýchali.
„No jak. Stará Hollyová z toho kulhá.“
Vzápětí se všichni starci do jednoho rozesmáli, což jsem vůbec nepochopil. Tato odpověď jim úplně stačila a dál se už nedotazovali. Očividně se jim ulevilo. Jeden z nich podotkl ještě něco v tom smyslu, že jí to patří.
Ovšem co se mne týkalo, nerozuměl jsem tomu ani trochu. Co měla společného nějaká starší paní s dívkou, která málem, nebo naprosto utonula? Vůbec jsem nezjistil, jestli tu chudinku zachránili nebo nikoliv. Pouze pokud bych měl brát v potaz rozjařilý smích dědů, byl bych si jist, že to dobře skončilo.
Naštěstí se opět vrátil můj společník a já jsem si řekl, že nejlépe udělám, když se zkusím zeptat jeho. Nejdříve se zdráhal, ale poté, co si mne dlouze přeměřil pohledem, řekl: „Naše vesnice není jako ty ostatní. Nevím proč to tak je. Hned jak se tu na začátku osídlování usadily první rodiny, začali se tu dít podivné věci.“
Při této větě jsem se mimoděk naklonil blíže k němu, aby mi neuniklo ani slovo z jeho budoucího a jak se zdálo, i dosti zajímavého vyprávění.
„Pokračujte,“ povzbudil jsem ho a on po jistém váhání pokračoval.
„Nejste jeden z těch pisálků nebo tak něco.“
Okamžitě jsem ho ujistil, že nikoliv. Vydávám pouze publikace o rostlinách.
Přikývl.
„Určitě chápete že tu nechceme nějaké hordy zvědavých lidí. Motali by se tu a my jsme zvyklí na klid. Naši vesnici málokdy někdo navštíví a nám to tak vyhovuje. A proto nikomu nevěříme a nevykládáme...“
„Arnie!“ zavolal jeden ze starců a můj společník se zastavil uprostřed začaté věty. Ohlédl se na starce, kývl mu a vstal.
„Za chvíli se vrátím.“ A s těmito slovy odešel k hloučku. O něčem spolu mluvili. Chvílemi na mně spočinuli pohledem podobně jako i předtím a poté opět o něčem rozmlouvali.
Arnold se asi tak po pěti minutách vrátil, ale nepřisedl si. Místo toho si vzal své věci, omluvil se, že už musí jít, a že rozhovor dokončíme jindy. Jediné co jsem stačil říci bylo „ale“, jenže to už byl Arnold ve dveřích a nereagoval.
Velice mne to zklamalo, a tak jsem dopil, domluvil se s hospodským na noclehu, zaplatil a odešel ven. Určitě by to byl zajímavý rozhovor. Asi bych si měl dávat pozor na zdejší obyvatele. Opravdu nemají v sobě příliš přátelského ducha.
Vydal jsem se na procházku do lesa. Zahnat zlou náladu a zklamání z dnešního dne. Nejenom že jsem se ztratil, ale ještě jsem musel narazit na tuto podivnou vesničku uprostřed hor. Cože to skrýváte? Jaké je to vaše tajemství, obyvatelé Lageryhills?
Z myšlenek mne vytrhlo volání o pomoc. Nebylo to daleko ode mne a tak jsem spěchal za hlasem. V jinak tichém lese bylo dosti snadné sledovat toto vyrušení. Prodíral jsem se lesem dokud se přede mnou nevynořila krásná, zelená mýtina posetá květy. A z toho místa bylo slyšet volání zřetelněji. Pomalu jsem procházel vyskou trávou. Dosud jsem však nikoho nespatřil. Až najednou se před mým zrakem vynořila kolmá propast.
Konečně jsem ho uviděl. Byl to mladší muž a držel se oběma rukama jakési větve. To bylo to jediné, co ho dělilo od pádu do propasti. Neváhal jsem ani chviličku. Nejsem zbabělec a navíc mne má čest zavazuje člověku v nouzi poskytnout pomoci. Lehl jsem si těsně k okraji a natáhl k němu ruku. Pouhý jeden švih mu stačil na to, aby se mne pevně chytil. Zbělela mi celá ruka. Muž měl v očích nesmírný strach.
Začal jsem tahat ze všech sil. Pokoušel se mi pomoci tím, že se zapíral nohama o stěnu propasti, jak jen to šlo. Nakonec se mi podařilo ho vytáhnout.
Oba jsme leželi na zemi a hlasitě oddechovali.
Chvíli poté jsme vstali. Muž se představil pod jménem Joe Murry. Podal mi ruku a poděkoval. A právě v té chvíli jsem se stal svědkem něčeho, co viděl jen málokdo. Oslnilo mne jasné světlo, anebo spíše záblesk. Zároveň jsem také uslyšel jakoby nějaký těžší předmět dopadl na zem. Současně s nárazem můj společník vykřikl: „Au! Sakra!“
U jeho nohou ležel temněhnědý kámen. Před tím tam určitě nebyl. Zeptal jsem se ho na to a on mi bez váhání vysvětlil, že vždy když se od obyvatel jejich vesnice odvrátí nějaké neštěstí, nebo katastrofa, objeví se tyto kameny. Spadnou jakoby odnikud, doprovázeny jasným zábleskem světla. A vždy zasáhnou dotyčného do levého chodidla. Bylo to velmi podivné. Nicméně jsme se rozloučili. Joe odmítl můj doprovod a odkulhal pryč sám.
Já jsem se vrátil do vesnice. Těsně před tím, než jsem vešel do hostince, jsem se náhodou zastavil a ohlédl. Prohlížel jsem si budovu kostela. Jeho zdi byly z podivného tmavěhnědého kamene. Vešel jsem do hostince, poptal se na pár maličkostí a hned spěchal spát.
Ráno mne zastihlo svěžího. Vstal jsem ještě před rozbřeskem. Mým plánem bylo najít správnou odbočku, která vede do Cherolsfieldu. Tu, kterou se mi zdařilo před tím tak dobře minout. Poděkoval jsem hostinskému a rozloučil se.
Venku mi opět pohled zabloudil ke kostelu a tomu podivnému kameni, ze kterého byl postaven. Usmál jsem se. Když se nad tím člověk trochu zamyslel a dal si souvislosti dohromady, bylo lehké na to přijít. Tak toto je to tajemství vesničky Lageryhills. Už jsem věděl že ta farářovic dívenka to přežila a také jsem pochopil, proč paní Hollyová, mimochodem žena pana faráře a její matka (jak jsem včera zjistil od hospodského), najednou kulhala. A také ten mladík. Podařilo se mi také zjistit, že den před mým příchodem vypukl požár ve stáji za hostincem. Ale naštěstí se ho podařilo včas uhasit. Pan hostinský tam měl koně a dvě krávy.
Opustil jsem Lageryhills a vydal se cestičkou vedoucí z kopce. Asi po patnácti minutách jsem narazil na odbočku a upravenou cestu. Po dalších přibližně deseti minutách jsem spatřil první domky Cherolsfieldu.
A v té chvíli se zablesklo.
„Au!“ uklouzlo mi. Na cestě u mých nohou ležel onen podivný hnědý kámen. Pousmál jsem se, a kulhajíc na levou nohu jsem pokračoval dál.
Diskuze
Nathaka Warrior - Nechápavost čtenáře je velmi často chyba autora.
Nikoliv ovšem v tomto případě.
Sanife
Dobrý nápad a velmi dobře postavené prostředí příběhu. Určité rezervy máš v zacházení s dějovou linii a s postavou vypravěče, která to podtrhuje - široká přípravná fáze v hostinci, prokreslování detailů a proti tomu rychlá a jen nahozená epizoda záchrany; jako bys trochu říkala: "Potřebovala jsem tam nějakou epizodu, která by mu přihrála odpověď."
To neznamená,že by ta epizoda musela být propracovanější, mohla by naopak být kontrastně ještě více nahozena, vypráveč je Brit a nebude se přeci chlubit tím, že zachránil člověka, z hlediska jeho vyprávění je to btw., jde mu o něco mnohem zajímavějšího, o ten zvláštní jev s kameny. A byl by nerad, kdyby to vůbec vypadalo, že chlubí, zmiňuje se o svém hrdinství jen proto, že se při něm dověděl podstatnou informaci. Jenže tohle by pak mělo být trochu k zaslechnutí ve spodním tónu jeho vyprávění.
Mám ráda přechodníky a jsem vděčná za jejich používání; leč badatel nejsa badatelkou odcházívá kulhaje, nikoliv kulhajíc.
Nathaka Warrior:
Dle mého prostě pointu nemá. To jsem řekl dvakrát - a teď to opakuji potřetí a naposledy. Takže mi, prosím, nepodsouvej, že jsem ji nepochopil.
Nechci se pouštět do diskuze, zda to je moje či autorčina chyba, že jsem její příběh nepochopil, protože oba na to máme očividně jiný názor. Někteří jsou možná s tímto příběhem spokojeni, další ne. Nevím. Hlasování ještě není u konce,
s úctou
Tobša
Tobsa: Tak moment... ten příběh není bez pointy. Ty jsi pouze pointu nepochopil - a za to strhávat nemůžeš. A já se domnívám, že jsem se domníval správně. Tvůj názor respektuji, ale nelíbí se mi, že někdo hodnotí nízko se slovy "já to nepochopil". Tvá nechápavost není chybou autora. Nikdy.
Nathaka Warrior:
Prosím, ale musíš respektovat můj názor a to, že se s tím Tvým může rozcházet. Já prostě příběhu bez pointy, ač gramaticky a stylistický je správně, nedám víceménně dobré hodnocení, jelikož se nechci jako ty u pointy domnívat, jak to autorka myslela.
Suma sumárum: Nesouhlasím s Tebou a mohu prohlásit, že mě si autorka rozhodně nezískala.
Musím "pokárat" jednoho kritika přede mnou, jelikož:
Tobsa sráží hvězdičky kvůlivá tomu, že ON nepochopil pointu. Často diskutovaný problém, já jsem rozhodně proti tomu.
Já dám dílu 4*.
Gramaticky je dílko víceméně v pořádku, napočítal jsem jen kolem tří chybek. Vyjadřování autorky je milé, stabilní a konzistentní.
Dílo má dobře zapracované dialogy, uvěřitelné prostředí a náznak tajemna. Že není poznat doba děje a kde se děj odehrává mi nevadí. Naopak, nějaký mlhavý náznak Anglie cca. 18. stol. (výborně navozeno typickým městským botanikem) mi plně vyhovuje.
S čím souhlasím: nemastnost, neslanost. Dílo nemá napětí, popisy děje mimo dialogy a hostinec jsou suché. Je to snad stavba vět, snad jejich strohost, co tomu ubírá.
Úsek s Joem je hodně uspěchaný. Dialog v hostinci vyplňuje velkou část díla a hlavní konflikt a odhalení pointy jsou nahňahňané v takovém nepřehledném a odbytě působícím sledu.
Co je perfektní: Pointa.
Speciálně pro ty, kteří by chtěli slyšet mou interpretaci (domnívám se, že příliš odlišná od autorčina námětu nebude): Kameny, které padají z nebes za doprovodu záblesku jsou právě ty srdcové kameny... jinak řečeno kameny, které vám spadnou ze srdce, když se vám uleví :-) ("Spadl mi kámen ze srdce", jinak už to říct nejde.)
Musím podotknout, že až tak odhalená nebyla. Sice jsem pochopitelně čekal nějaký figlík s kamenem, ale že budou padat opravdu až tak doslovně, to mě překvapilo.
Jinak, snad se nemýlím, když podotknu, že jsem si všiml kostela postaveného z těchto kamenů. To může a nemusí mít různý symbolický význam - kostel jako znamení víry postavený z kamenů, důkazů dobrých konců. Každopádně dobrý námět, dobře si rozmyslím, jestli nepoužiji tuto parafrázi ve svém světě: "Chrám naděje postavený z kamenů úlevy."
Původně jsem chtěl dát tři za ochablý průběh a nevtažení do děje, jakmile ale spadl Joeovi kámen na nohu, rozhodl jsem se pro čtyři.
Kameny jsou totiž zárukou určitého vtipu povídečky.
Suma sumárům klasickým stylem psaná milá povídka, s dobrým nápadem, slušným zpracováním a uvěřitelným dějem. Perfektní využitelnost (námět, mýtus, legenda) a stále nadprůměrná čtivost. Autorka si mě získala. Kvalitní dílo.
Hezky jsem si početl, na tváři mi zůstal úsměv z očekávané pointy, která se mi nezdá špatná, ač z mého pohledu velmi průhledná díky náznaku na začátku. Stylistika je celkem dobrá, odpovídající námětu, jen bych rád autorku upozornil, že slovo "toliko" znamená "pouze", nikoliv synonymum ke slovu tolik.
V každém případě díky za příjemnou chvíli.
Hm... no tohle dílo se mi docela líbí, ale jako kolega přede mnou nenalézám smysl a pointu... Celé toto dílko mi také přijde tak nějak podivně rozkouskované, jako by přísný cenzor něco vymazal. Jinak zajímavý námět a nápad 4*
Zdravím autorku,
Tvůj příběh jsem si přečetl rád, ale musím konstatovat, že po jeho přečtení z něj nejsem moc moudrý...
Z hlediska gramatiky jsem si všiml snad jen jedné chybky. Co se týče konstrukce příběhu, napínavosti apod., mám některé výtky.
Jsem naprosto zmaten z toho, za jaké doby se odehrává Tvůj příběh. Díky několika slovům mám stopy, pomocí kterých se "jakžtakž" dovtípím, kdy se asi odehrává.
Další vadou - pro mě tou nejdůležitější - je, že mi naprosto uniká pointa příběhu. Naprosto nechápu, co mi příběh vypráví (...).
Ke stylistice: věty jsou dobře složené a dávají smysl. Což je základ čtenosti příběhu.
Celkově mi dílo příjde nudné, neslané, nemastné. Přičtu-li, že jsem nepochopil pointu příběhu - 2*,
s úctou
Tobša
Ahoj,
teda, nevím, opravdu nevím, co říct. Zpočátku mi styl připadal jaksi stručný, snad nezáživný. "Ale co, řekl jsem si, dočtu to a uvidím".
A nelitoval jsem. Příběh na mě působil... zajímavě. Nevím jak to popsat, ale hlavní hrdina mi přišel tak nějak sympatický. "Takhle nějak bych se asi opravdu cítil, na jeho místě", napadlo mě.
Kladně hodnotím i celý ten nápad. Žádné vznosné, předramatičtělé a zbytečně vyumělkované pasáže. Četlo se mi to hezky.
Tak, jak se jsem se na onen styl zpočátku "nemohl naladit", ke konci mi přišel dobrý, osobitý.
Napsal bych více, ale pojede mi vlak. Snad byla má slova pro autorku motivující psát dál.
S pozdravem
- skeWer
Příjemná fantaskní hříčka lehce připomínající některé příběhy pana Doyla a pana Poea.
Autor projevuje osobitý styl vyjadřování, zejména se projevující v zajímavé volbě výrazů a slovosledu, také stavby vět ukazují na přinejmenším zkušeného čtenáře.
Jinak se v dílku vyskytuje pár maličkých chybek (nějaká ta sporná čárka, překlep a přechodník), které však neovlivní mé nadprůměrné hodnocení.
Dílko jsem otagovala dle naznačených odstavců, pokud by k tomu autor měl nějaké připomínky, lze to změnit.