Články&Eseje

Leda ve snu, Kapitáne! Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 33

Věnováno Máše.


Od moře vál mírný vítr, ale voda pod přístavním molem byla přesto kalná a nehybná. Hvězdy a úzký srpek měsíce se v ní odrážely jako v kádi oleje. Po dlouhém, dřevěném molu jsem kráčel sám. Hlahol z náleven sem doléhal zpod těžké duchny noci. Ze tmy se jen občas ozvalo zřetelné zavrzání lan nebo osamělý úder lodního zvonu.

„Hej hola, námořníku!“

Otočil jsem se po hlasu a ruka mi sklouzla do kapsy pro nůž. Mužova černá silueta se rýsovala proti noční obloze na druhém konci mola. Svižným krokem se vydal ke mně. Jeho střevíce pravidelně klapaly po dřevěných prknech jako přízračný metronom.

Sevřel jsem v ruce svůj zavírák.

Muž se zastavil kousek ode mě a já si ho mohl v nočním šeru konečně prohlédnout. Měl na sobě elegantní kabátec, drahé střevíce a na hlavě posazený třírohý klobouk.

„Krásná noc, viďte, námořníku?“ usmál se. Měl hezkou tvář. Nemohlo mu být víc než třicet.

„Jo... To jo,“ odsekl jsem a přejížděl toho záhadného patrona pohledem.

Neznámý se lehce uklonil a smeknul svůj klobouk. „Kapitán Sommeil, těší mě.“

Zabručel jsem svoje jméno, ale ruku mu nenabídl.

„Povězte mi, námořníku,“ začal Kapitán vesele, „Jste už dlouho na pevnině?“

„Ne, ani ne. Plul jsem na Svaté Anně, vrátil jsem se teprve před týdnem.“ Mluvil jsem pravdu a samotného mě to trochu překvapilo.

Kapitán se usmál, jako by ho moje odpověď potěšila. „Takže ještě nemáte žádnou novou práci, co námořníku?“

„Ne, to nemám...“ přisvědčil jsem.

„Inu,“ Kapitán neurčitě rozhodil rukama, „Ptám se, protože zrovna sháním schopné lidi do své posádky.“

V kapse jsem pustil upocený zavírák a založil si ruce křížem. „A kam že se to chystáte plout, Kapitáne?“

Muž si teatrálně oprášil neviditelné smítko z kabátce. „Hodlám se plavit až na samý kraj Snomoře.“

„Co to?“

Kapitán se pobaveně zasmál. „Snomoře. Neříkejte, že jste o něm neslyšel?“

Zavrtěl jsem hlavou. Tenhle panáček z přístavu mi začínal být čím dál tím víc podezřelý. Nevypadal opile i když tak rozhodně mluvil.

„Snomoře,“ začal trpělivě vysvětlovat, „Je oceán ztracený v oceánu. Slunce se tam nikdy nedostane do nadhlavníku. Vždy pouze vychází – nebo zapadá.“

Kapitán výrazně gestikuloval rukama a v jeho hlase bylo slyšet upřímné nadšení.

„Takže voda se tam vždycky leskne jako zlato, nebo vlní a čeří jak nachové závěsy,“ pokračoval rozohněně. „A vítr, můj milý příteli, ten tam nikdy nefouká. To, co žene plachty lodí, to jsou výdechy všech lidí co zrovna spí. Spojené do jednoho prazvláštního vánku. Občas v něm zaslechneš i slova, co snílci šeptají ve spánku.“

Kapitán se odmlčel a zadíval se na mě s pýchou v očích. „To je Snomoře.“

„Snomoře, samozřejmě že vím,“ přisvědčil jsem. Trochu mi toho blázna bylo líto. „A proč tam vůbec chcete plout?“

„Správná otázka, námořníku,“ přikývnul Kapitán. „Samozřejmě máme cíl. Na kraji Snomoře je totiž bájný Snostrov.“

Účastně jsem přikývnul. „Snostrov.“

„Ano, přesně tak. To je kouzelné místo, kde se všechny naše sny stávají skutečností. Všechno, o čem jsi kdy snil, můžeš na Snostrově mít.“

„A o čem sníte vy, Kapitáne?“ zkusil jsem to v náhlém záchvatu účasti. Měl jsem ještě trochu v hlavě z hospody a rozhovor s tímhle přístavním tajtrdlíkem mě začal upřímně bavit.

Muž se pousmál. „To ti přece nemůžu říct, námořníku,“ opáčil laskavě. „Nikdo ti nikdy neřekne, po čem doopravdy touží a o čem sní.“

Chápavě jsem přikývnul.

„Takže,“ založil si Kapitán ruce v bok, „přidáš se do mé posádky plující na Snostrov?“

„Přemýšlím o tom,“ zalhal jsem. „Na jaké lodi že to vlastně poplujeme?“

Kapitán se shovívavě usmál: „No přece na mojí Snolodi, jak jinak by jsi chtěl plout po Snomoři?“

„Ah, tak, slavná Snoloď.“ Všechno mi bylo jasné. Když už jsem se nadechoval, abych nabídku toho roztomilého blázna odmítnul, padla ta kouzelná věta. Déšť z čistého nebe a groš zapomenutý v kapse kabátce.

„Pokud se rozhodneš se mnou plout, dostaneš sto padesát tolarů hned teď a tady.“

Prohodil to nezúčastněně, jako by si na to právě teď vzpomněl, ale jinak platbě nepřikládal žádný zvláštní význam. V hlavě mi začali trpaslíčci tlouct do kovadlinek, až to třeštilo.

„Sto padesát tolarů?“ vydechnul jsem.

„Tak jest,“ přikývnul Kapitán a vytáhnul z kapsy kabátce naditý měšec. „Jedno sto a padesát tolarů, hned teď,“ rozvázal stužku na měšci a v měsíčním světle se zaleskly mince.

Chvíli jsem váhal. Ale opravdu jenom chvíli. Nevěděl jsem, kde ten blázen přišel k tolik penězům, ale byl jsem si jistý, že mám pro ně lepší uplatnění než on.

„Dobře,“ přikývnul jsem. „Popluji s vámi na Snolodi.“

Kapitán se usmál. „Výborně, námořníku, výborně,“ měšec s obnosem, za který si budu půl roku žít jako král, odložil na dřevěnou bednu. Z druhé kapsy kabátce pak vylovil několikrát přeložený papír.

„Odpusťte mi to chabé osvětlení, snad na něj uvidíte,“ omluvně se pousmál můj nový zaměstnavatel. „A tady mi to, prosím, podepište.“

Sklonil jsem se nad smlouvu a načmáral pod ní svůj podpis. V duchu jsem při tom myslel na nejdražší hostinec ve městě. Muž dokument sebral, složil do kapsy a mile se usmál.

„Velmi vám děkuji, námořníku,“ zdvořile se uklonil. „Od této chvíle jste členem mojí posádky. Vyhledám vás, až bude čas k vyplutí,“ opět smeknul klobouk a nabídnul mi ruku.

Tentokrát jsem jí už stisknul.

„Uvidíme se na palubě, námořníku,“ vesele zahlaholil a vydal se po molu pryč. Pozoroval jsem jeho vzdalující se siluetu a snažil se v sobě dusit radostný smích. Jeho kroky se postupně vzdalovaly, až utichly docela.

Vzal jsem do ruky měšec a vysypal na bednu několik mincí. Zlaté tolary se třpytily a leskly, skoro stejně jako hvězdy nad přístavem. Usmál jsem se pro sebe, strčil měšec do kapsy a vydal se směrem domů.

Ve vzduchu byla cítit sůl. Hvízdal jsem si do větru a usmíval se.

Zvony na věži kostela odbíjely dvě hodiny ráno, když jsem se dostal do svého pronajatého podkrovního bytu. Doklopýtal jsem přes rozházené věci až ke špinavé posteli. Měšec s tolary jsem schoval pod matraci, unavený se svalil na postel a přetáhnul přes sebe deku. Zítra bude čas si rozmyslet, kde je všechny utratím. Kulatým oknem do mého pokoje dopadalo stříbrné noční světlo. Dneska byla jasná noc. A moc příjemná. Blahoslavený blázen z přístavu.

„Díky kapitáne,“ zašeptal jsem spokojeně, zavřel oči a oddal se spánku.

„Nemáš vůbec zač, námořníku.“

Poděšeně jsem vyskočil z postele a přivřel oči před náhlým jasem. Pod bosýma nohama jsem cítil nehoblovanou podlahu a na tváři chladný dotek vánku. Vzdor bolesti se mi podařilo po chvíli oči otevřít.

Nad mořem zrovna vycházelo slunce a všechny vlnky se třpytily jeho zlatými odrazy. Zmateně jsem se rozhlédnul po palubě plachetnice. Kolem mne stálo asi dalších třicet mužů – mladí i staří - a všem se jim na tvářích zračil stejný výraz překvapení.

Širé moře se ve východu slunce rozpínalo na všechny strany, kam až oko dohlédlo.

„Vítám vás na palubě Snolodi, pánové,“ ozval se jemný melodický hlas.

Kapitán Sommeil stál na můstku a lehký vánek mu čechral vlasy a pohrával si s jeho kabátcem. V ruce svíral lesklý dalekohled a na tváři mu hrál veselý úsměv.

„Není čas na otálení, máme jen sedm hodin, než se probudíte, tak ať toho stihneme co nejvíce,“ povzbudivě se usmál. „Konec konců - čím dříve tam doplujeme, tím kratší bude vaše služba. Máme na to sice všechny noci vašich životů, ale byl bych stejně rád na Snostrově co nejdřív...“

Kapitán se rozhlédnul po svých mužích a spokojeně se usmál.

„Coubert, Kensigton, Derrick, Styron a Walsh! Napněte hlavní plachtu! Máme dobrý vítr, takže pane Williame, směr jiho-jiho západ!“

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Děkuju za příznivé ohlasy a hezká slova. Jste na mě hodní.
Ve skutečnosti je to ale opravdu jenom krátká hříčka bez ambice na to být opravdovou povídkou. Je to počtení k hrnku kafe u snídaně a nic víc. Jsem ale samozřejmě rád, že vás potěšila. :o)


 Uživatel úrovně 5

Apea: Vida, vida, jak mne poučily moudré knihy, tak zenit a nadhlavník je totéž. Zatím jsem (zřejmě ne sama) žila v omylu, že zenit je totéž co horizont nebo obzor.


 Uživatel úrovně 0

Pěkné, elegantní, popis situace velmi slušný, dialogy uvěřitelné. A hlavně pěkně vystavěno na dobrém nápadu, hezká pointa nakonec. Pointa, kterou jsem ze začátku tušil, ale v průběhu čtení zapomněl a předpokládal jinou, takže překvapila. Mile.

Celkově - hezky zpracovaný dobrý nápad.
Maličko si ještě pohrát se slovy, dohladit a je to dle mého názoru zcela publikovatelné i jinde než jen na internetu. Plný počet!


 Uživatel úrovně 0

Paráda, žádná zbytečná lyrizující hlušina, stručná a přesto bohatá povídka. Nedalo mi to a dal jsem si vyguglit "Sommeil", tušil jsem, že to jméno něco znamená. A opravdu!

Chtěl bych se ohradit proti tvrzení některých lidí zde, že ta povídka není filosofická. Ta povídka je už třeba kvůli kapitánovu jménu těžce filosofická. To by ale nejdřív lidé museli lidé vnímat filosofii jako něco víc než jen složité nicneříkající logické konstrukce o abstraktních pojmech.
Vždyť co je filosofičtějšího než zamyšlení nad snovou rovinou, která je bránou k podvědomí a tudíž objevování posvátna a tajemna, skryté pravdě o světě? Snad jen tato otázka:-).


 Uživatel úrovně 0

Možná jsem zapomněla tu trochu, co jsem ze zeměpisu uměla, ale to slunce se zřejmě nemá nad Snomořem dostat do zenitu, nikoliv do nadhlavníku. Zenit je - ale jak říkám, zeměpis jsem už zapomněla a asi se mýlím - nejvyšší bod, kterého v průběhu dne slunce dosáhne, zatímco v nadhlavníku je tehdy, když ho máme nad hlavou, a tudíž v poledne chybí stín - Snomoře by pak bylo každé vně pásu vymezeného obratníky raka a kozoroha. Nebo ne?
Jinak na Lischaie chválou plýtvat netřeba :-)


 Uživatel úrovně 1

Hola hej, námořníku, konečně dílko, u kterého stojí za to se rozepsat!

Povídal kdosi, že nenabízí největší filozofické otázky... a má pravdu. Místo toho příběh nabízí milou zápletku, jemnou a harmonickou, s pohádkovo fantaskním nádechem.
Jazykově perfektní výběr - Lischai trefil ta správná slova a správné věty pro správný příběh. Zasadil do správného prostředí (plavba, námořníci, snomoře) a použil správné postavy ("obyčejný", vypočítavý námořník, pohádkový kapitán). A využil správného námětu ve správný čas :-) (Venku zima, doma zima, já bych furt spal :D)
Krom toho samotný příběh úplně nese pohodu, přináší klid.
Co je ale zajímavý - nakolik jsou Vaše představy o snění podobné tomuhle dílku? No nebo ještě lépe - Jak to Lischai vlastně podal? Představujete si teď každé sny jako plutí lodí k nějakému Snostrovu, kde se sen splní, odehraje? Nebo pokládáte tento sen za ultimátní, specifický, zázrak? Dokáže nějaký neznámý kapitán pronikat do hlav lidí?
A proč do hlav? Nemusíme klást bizarní otázky, stačí jen jedna - jak moc je snění ohraničeno jen hlavou (mozkem, myšlením) jednotlivce? Pokud někdo věří na sféry a vesmír a/nebo je věřící, má jasno, pokud ne, co takhle: Co když mají všichni něco společného? Snovou vlnu, moře, na kterém v noci ujíždíme? Někdo serfuje, někdo se topí, ale všichni máme v čem plavat. A voda je táák sladká :-)

Bez dalšího komentáře za plný počet.


 Uživatel úrovně 0

Nezbývá než souhlasit s ostatními (až na ten mráz přebíhající po zádech) - velmi se mi líbí pointa. Trochu to připomíná písničku od Kabátů (myslím, že se jmenuje Starej bar). Tam se taky hl. hrdina "upíše" a ani neví k čemu / komu. Ačkoliv zde se evidentně nejedná o ďábla, narozdíl od songu ;)
Vše ostatní bylo už řečeno, tak s pozdravem
-skeWer


 Uživatel úrovně 0

Jak obvykle 5*.
Milé dílko, které si na nic nehraje, neřeší největší filosofické otázky... prostě jen potěší :-)
Ty mi tu poslední dobou chybí...


 Uživatel úrovně 0

Úplně mě z toho zamrazilo.Mě se to moc líbí,moc pěkné.Plný počet.


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autora,

je to vskutku krásná povídka. Mé srdce zaplesalo pod snovou přikrývkou krásně stvořených vět, které se složili do krásného příběhu.

Úvod je chytlavý a čtenář se nemusí prokousávat větami, aby věděl, co chtěl autor vyjádřit. Stať nabývá na napínavosti a krásně si oponuje s pochybnostmi neznámého námořníka. Závěr ukazuje překvapivé rozuzlení.

Dílo je neotřelé, originální, působivé na fantazii apod.
Teď už mi zbývá jen tiše závidět, abych uměl psát jako ty,

s úctou

Tobša