Poslední kouzlo
| Autor: | Shelagh |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 15 |
Nezáleží na tom, jestli mě ráno zastihne v hloubi obytné jeskyně nebo tady, v chatrči na útesu. Všude vniká do těla řezavý chlad. Jako kostěný nůž přejíždí po ztuhlých šlachách, jako jehla bodá do třesoucích se svalů.
Zvednu cíp mrazem ztuhlých kůží mého chatrného přístřešku a musím přivřít oči před tou oslnivou bělobou. Zas celou noc padal sníh. Miska polévky leží před vchodem. Ta hloupá Vruta se bála vejít a já tak rozbíjím ledový škraloup vodové břečky s kusem tuhé ryby. Už ani pro šamana není jiné jídlo. V ústech se mi sbíhají sliny při vzpomínce na prsty obalené tukem a šťávu tekoucí po bradě při posledním hodokvasu.
Bolestivé nadechnutí ledového vzduchu mi připomene, že uhlíky dávno dodoutnaly. Musím sejít dolů. Setkat se s nimi. Se svým kmenem. Musím vyslechnout jejich nářky a prosby. A zas všechny odmítnout.
Ještě jedno jaro. Paprsky slunce prohřívající řídké kosti, všude zelená, listí, tráva, ptáci zpívající jásavou píseň plození, tiché kroky březích sobů. Stačí jedno jaro. Pak jim splním přání. To poslední.
Třeba nebudu muset jít tam dolů. Třeba ta postava plahočící se svahem jde prokázat úctu staršímu a přináší dřevo na otop, troud, řeřavé uhlíky.
Marné doufání unaveného starce. Je to jedna z nich. V očích zoufalství, slzy už dávno zamrzly. Ucourané kožešiny, v rukou tichý balíček.
„Denka má horečku, suché oči a už ani nepláče. Ale ještě žije. Prosím, použij svou moc, zachraň ji! Je to má prvorozená, nejkrásnější květ jara, ona nesmí zemřít, nebo jaro už nikdy nepřijde!“ Žena šeptá, dechu se jí nedostává, všechen vyplýtvala na marný boj s nekončící zimou..
Jak pošetilé.
„Jedna smrt dítěte jaro nezažene. Podívej, oči už jí vyhasínají. Jdi pryč, nemohu jí pomoci.“ Odháním ji. Chci být sám, než se odhodlám sejít mezi ně.
***
Hůl se boří do závějí. Úzká stezka zapadala, jdu ve stopách ranní prosebnice.
Vidím hlouček tiše hovořících mužů. Karach se obrací ke mně s vážným výrazem v zarostlé tváři.
„S lovci se utrhnul převis. Os má polámané nohy, Rigo se nemůže pořádně nadechnout a Teg po ráně do hlavy blábolí a slintá.“
Věděl jsem to. Nikde nestoupá kouř z ohniště nesoucí vůni ulovené kořisti.
„Uvařte byliny a modlete se k dobrým duchům. Snad ty muže zachovají.“ Odmítavým gestem bráním jejich protestům. Jen Karach, válečný náčelník, se odváží odporovat.
„Ale bez nich nám zbude málo lovců, zásoby se krátí, uzdrav je, použij svou moc!“
Zlostně po něm blýsknu očima: „Ne. Musejí se uzdravit sami. Musejí dokázat, že jsou muži kmene.“
***
Dnes si hlídám své uhlíky. Nemůžu už jít mezi ně.
Je jich zase méně. Zas o jednoho méně jich vyšlo po kruté noci z jeskyně. A ty jejich oči. Všechny se stáčejí sem ke mně. Nechte mě být! Já chci své poslední jaro! Zabíjíte mě svým zoufalstvím!
A zbylí lovci se vrátili s prázdnou. Žádné stopy. A sníh stále padá.
***
Harlek odhrne kůži kryjící vchod do šamanovy chatrče. Nikdo vevnitř není, tak utíká k posvátné jeskyni. Zapomene na všechny zákazy a pohrůžky, vběhne do klenutého prostoru, kde ozvěna vrací jeho rozradostněný volání: „Sobi se vrátili! Sobi...“
Uprostřed výkřiku se mu hlas zlomí, protože vidí to, co jako nedospělý chlapec vidět nemá – celou stěnu pokrývají kresby. Kresby sobů ve výskoku, pasoucích se, odpočívajících; sobů, kterým se svaly vlní pod hustou kožešinou, sobů tak živých, že stačí natáhnout ruku a ucítit jejich teplo.
Jen ta hromádka opelichaných kožešin na podlaze jeskyně je pokryta jinovatkou a prsty svírající barevnou hlinku zmodraly mrazem.
Diskuze
Naprostá paráda. Stručné, mrazivé, krásně vylíčený člověk v rozhodování mezi jistotou volby jedné z možností a nadějí na to, že volit muset nebude.
Co by se stalo, kdyby chtěl šaman čekat na jaro? Dočkali by se? Nejdřív jsem souhlasil s Darianem, že chyběly psychologické podklady šamanova rozhodnutí, nakonec se ale omezím na postesknutí, že pointa neobsahovala šamanovu myšlenkovou smutnou tečku, jako by byl například čtyřlístek, který si od posledního jara schovával, ve studené dlani.
Povídka je tak bomba, že hodnocení nepokazí ani překlep v předpředposledním odstavci.
Na takové díla nejde nic napsat. Žádnou kritiku. To bych hodnotil asi jako největší mínus celého tohoto příběhu.
Na mě to působilo dobře, už jen proto že v této době není zas takový problém si tu zimu co tam byla představit. Že by mě to nějak naladilo se říci asi nedá, ale určitě me to nerozladilo.
Zvláštní.....skutečně zvláštní, jak dokáže pár odstavečků strohých znaků, jimž říkáme písmena, vzbudit ve člověku tak silnou (skoro až zničující) vlnu emocí a donutí jej zamyslet se nad mnoha dosud nezodpovězenými otázkami. Opravdu smekám před autorem tohoto, ač rozsahově krátkého (aniž by to však bylo příliš ke škodě), tak myšlenkově a pocitově nabitého, příběhu a děkuji za těch pár mrazivých chvílí při čtení.
Nějaké hodnocení této "balady" - prózy ani vlastně nepřichází v úvahu. Podle mého názoru příspěvku nechybí absolutně nic - ať už jde o základní myšlenku, geniální popis prostředí, činností a projevů postav, který plně nahrazuje (spíše však daleko překonává) "výlety do hlav" jednotlivých "hrdinů" nebo o závěr, který ladným klepnutím připevní do koruny poslední (jedovatě zelený :D) drahokam.
Dílo je prostě špičkové, takže měsíc na nebi hodnocení dnes bude mít rušnou svítivou společnost a já zas budu mít nad čím před spaním přemýšlet.
Ještě jednou díky!
Tuor
Atypické. Zajímavé. Bezchybné. Mírně popuzující. Uchvacující závěr.
Těmito výrazy bych shrnula své dojmy z díla.
Mám-li odůvodnit některé výrazy, mohu to udělat.
-Atypické- Tím jsem myslela ne příliš často užívané prostředí příběhu.
-Zajímavé- To doufám nemusím vysvětlovat...
-Bezchybné- Opět v celku zbytečné rzoepsání, snad jen připomínka, že se to vztahuje ke gramatice a stylistice.
-Mírně popuzující- Tady se dostávám k tomu, proč to celé píši. Čtenáře, jež doslova fandí ve vítežštví v boji nad zimou a hladem popudí, jak vypravěč, předpokládám že šaman, odmítá jakoukoli pomoc. Jeho jediný cíl je dožít se dalšího jara.
-Uchvacující závěr- No a zde se dotávám k navázání na poslední větu, tzn. že šaman věří ve své přežití do jara, které se neuskuteční, ale autor toto nechává otevřené, takže si téže mohu myslet, že zemřel kdosi jiný.
Ještě by se dal připojit výraz -Vtahující do děje., což by byla reakce na Nathakův komentář, který zde uvádí, jak soucitil s postavami, jak mu byla zima atd.
Suma sumárum, nádherné. Dílo se mi velice líbí, hodnotím nejvýše a jen tak dál ani nemusím říkat. Plný počet.
Moc pěkné, moc pěkné...
Cítil jsem chlad a byla mi zima. Napůl kvůli povídce, napůl kvůli tomu, že jsme dnes nezatopili.
Hlavní dojem, který z povídky mám, je upozornění na ten pocit. Na pocit bezmoci.
Když víte, že můžete pomoct, ale... jen někomu, jen někomu. Ne, nemám toho šamana rád.
Ano, moc dobře si uvědomoval své postavení, ale moc dobře ho také... zahodil.
Autor pracoval bezvadně, výborným popisem sdělil podstatné a naladil, tím podstatným pak zase předal myšlenku a předal zajímavý příběh, navíc doplněný pěknými popisy kmene a jeho funkcí. I já hodnotím nejvýše.
No tak poviem, že ma autor naozaj prekvapil - a zrejme nebudem sám :-).
Shelagh po dlhej publikuje vlastnú prózu. A už keď to konečne prišlo, tak vo veľkom štýle.
Držím palce.
Chladne zimná, krátka poviedka o teple ľudského srdca, ktoré napokon aj odoženie treskúci mráz.
Tieto poznámky sa budú týkať najmä kooperácie vnímania hlavnej postavy a jej koloritu. Pôvodne som chcel vyčítať „zanedbanie“ psychiky na úkor opisu prostredia, no uvedomil som si, že to tak nie je. Šaman nie je len postavou uvedomenou dovnútra, ale aj vonku, to znamená: vníma svoje postavenie v societe a úlohy z toho vyplývajúce. Konflikt povinnosti a túžby žiť sa takto odvíja celou linkou príbehu. Možno ho sledovať v šamanových skutkoch (ide si síce po drevo, no veľmi jasne si uvedomuje, že nemôže len čosi brať, ale aj vracať; napokon si už radšej preto ani po kurivo nejde). Toto postupné uvedomovanie si hlavnej postavy, zostrovanie konfliktu, si nutne musíme uvedomiť i my – motív je explicitne i implicitne vyjadrený jednak v psychike hl. postavy, jednak v kolorite života kmeňa v zime so svojimi zvykmi, tradíciami, spoločenskou hierarchiou, živými a fungujúcimi (!) obrazmi života.
Vonkajšie tlačí na vnútorné, hrany protikladov sa čoraz viac zdôrazňujú, až je napokon šaman donútený spraviť voľbu – a že tento moment je vyjadrený len pri čitateľskej retrospekcii od pôsobivého obrazu v závere, to je už sujetové riešenie (uzlenie) jednoduchej fabuly.
Z formálnej stránky chválim dynamický sloh. Autor si veľmi dobre uvedomil naratívny potenciál príbehu, preto to so slovami neprehnal; nevznikli teda zbytočné retardácie, ktoré by zrejme ani nemali úlohu na splnenie. Text sa číta dobre, autor používa priameho rozprávača, ktorý miestami ešte viac umocňuje naliehavosť situácii a ich hlboké, až fatálne prežívanie hlavnou postavou.
Poviedku hodnotím najvyššie.