Drakobijci
Autor: | Astrální oko |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 25 |
Zpívající ptáčci, motýlci třepetající svými drobnými křidýlky, veverky pohrávající si ve větvích stromů s ořechy, medvídě, co se zatoulalo od mámy a teď si na mýtince radostně brumlalo a pozorovalo okolní svět. To všechno jsem nesnášel, všech těch voňavých bylin a bzučícího hmyzu jsem měl po krk. Někomu se to možná může jevit jako drobný paradox, protože já jsem vyrostl ve hvozdě, kde mě můj druidský pěstoun učil laskavosti a úctě k přírodě. A právě to je důvod, proč všechny ty tvory i tvorečky, kytky i kytičky, zkrátka veškerou tu havěť, co člověk může potkat v lese, k smrti nesnáším.
Přes cestu se líně sunul hlemýžď. Popoběhl jsem, aby se mi neschoval někam pod listí, a se zlomyslným úšklebkem jsem na něj dupl. Po tváři se mi rozlil škodolibý úsměv, když se zpod mé podrážky ozvalo křupnutí a zabublání.
„Přestaň si hrát,“ ozval se za mnou otrávený hlas Xillona, našeho mága. Znal jsem ho od dětství, pamatoval jsem si ho jako vitálního a pružného čtyřicátníka s černou bradkou a uhrančivýma očima. Vždycky to byl chlapík s takovým čertovským vzezřením, ale dnes to byl prošedivělý stařec, který začínal trochu zapáchat, a jehož oči už nebyly tak uhrančivé jako spíš unavené. I tak byl v naší družině natolik váženou osobou, že se mu nikdo neopovážil odporovat. Dobře jsme totiž znali, co dokáže udělat jedním slovem. Krom toho se uměl dobře ohánět svou dlouhou ebenovou holí, jejíž vršek si nechal zaostřit jako kopí. Většina čarodějů proti takovému upravování zásadně protestovala, ale Xillon moc dobře věděl, že kopí bývá leckdy vhodnější a účinnější než kdejaké zaklínadlo.
„Jo, přestaň si hrát, Jindro,“ zašklebil se na mě Jakub. Jakuba jsem nesnášel. Byl to takový malý skrček s věčně rozšklebeným obličejem a těkavým pohledem, kterým všechny jenom urážel a provokoval. Často jsem míval chuť mu ten ksicht zadupat do země. Věděl jsem, proč ho nesnáším. Protože se mi podobal. Nebo snad já se podobal jemu. I naše styly boje byly dost podobné; vždycky jsme se někam ztratili a nepřítele z dálky ostřelovali, nebo ho šikovně oběhli a do zad mu vrazili nůž. Štvalo mě, že on to dělá stejně jako já, že se obléká jako já, že mluví jako já. Štval mě celou svou podělanou existencí, štval mě tím, že dýchal stejný vzduch! Jeho pouhá přítomnost ve mně vyvolávala jen odpor a znechucení. Na druhou stranu, já jsem podobně působil na něj, takže jsme si byli v podstatě kvit.
Jako správná skupina lovců draků jsme i my museli mít nějakého toho bojovníka, který by případné problémy prostě odstranil. Častěji než před draky nás sice ochraňoval před davem v hospodě nebo před pořádkovými silami, ale stejně jsme byli rádi, když jsme měli nějaké ty chlapce, co za nás nasadili svoje svaly.
Definici kopy svaloviny a žádného mozku dokonale představoval Obrjan. Kroll, snad polobr nebo něco takového, každopádně obrovský kolos s obrovskou sekerou, se kterou by hravě prorazil třebas i městkou bránu. Proto jsme mu také přezdívali ‚Beranidlo‘. Obrjanovi stačilo k životu málo; jídlo si většinou sehnal sám a ani se moc neobtěžoval s tepelnou úpravou, chlastu měl díky svému podílu z pokladu, který byl vždy menší než podíl nás ostatních, taky dost, a nic víc nepotřeboval.
To jeho společník Karluš byl o něco mazanější. Svalnatý horal, jenž se už bohužel asimiloval a naučil se počítat, se dokázal stejně dobře ohánět svým mečem, jako licitovat o odměně. Než se k nám připojil, byl s Obrjanem v jedné žoldácké společnosti, tu ale podvedl, když se dostal k její pokladnici. Byl jsem si jistý, že tenhle chlap má snad všude úkryty se svým zlatem. Za svůj život musel shromáždit víc peněz, než celá naše tlupa dohromady. Tedy samozřejmě kromě Xillona.
Posledním členem naší družinky byla Laura. Krásná Laura. Dlouhé vlnité vlasy kaštanové barvy, hluboké oči často zvýrazňované modrými stíny, rozkošně vykrojená ústa, nádherné tvary, hlavně zadeček, na ten jsme se vydrželi dívat celé hodiny. I Xillon si v okamžicích, kdy na sobě měla méně ošacení, labužnicky přejížděl prsty po rtech a do jeho unaveného pohledu se vracela dávná jiskra lva salónu. Každý z nás s ní chtěl spát. A já s ní spal. A musím říct, že něco tak skvělého jsem nezažil. Dokonce se přiznám i k tomu, že jsem s ní přitom omdlel. Kam se na ni hrabou všechny ty děvky a markytánky, co mi prošly rukama! Bohužel jsem nebyl jediný, kdo s ní málem zbořil stan. Jakub, ten krysí parchant, se do ní udělal taky. To mě rozzuřilo, aniž bych si uvědomoval proč. Původně jsem si myslel, že to byla jenom normální žárlivost a nebo má vrozená nenávist vůči tomu kriplovi, ale pak jsem zjistil, že jsem rozčilený na Lauru. Byla to dokonalá mrcha.
„Byl bys tak hodný a řekl nám, kudy teď jít?“ zeptal se Xillon dost nepřítomným hlasem, jako by ho to ani nezajímalo.
„Jo, byl bys tak hodný a řekl nám, kudy teď jít?“ přisadil si Jakub o dost uštěpačněji.
„Zavři zobák a nech ho hledat,“ doporučil mu Xillon stále stejným apatickým tónem. Jakub párkrát otevřel ústa, ale pak je vždy zase zavřel. Nikdo nebyl tak drzý, aby odporoval Xillonovi. Nikdo.
Znovu jsem se podíval na terén. Jeden by řekl, že vypátrat draka nebude tak složité, vždyť měl přeci pustošit okolí, zabíjet zvířata, děsit vesničany. Jenže hledání ještěrky vždycky zabralo víc času než její likvidace.
Tentokrát jsme však moc času neměli. Zdejší vládce, jmenoval se snad Dobroslav XXVIII, si nás najal na záchranu své královské dcerky. Tu totiž unesl drak. Dobroslav byl jaksepatří zdrcen tím, co se stalo, naštěstí jsme se v té době vyskytovali na jeho dvoře. A jelikož jsme známí drakobijci, tak to bylo jasné, že princeznu vysvobodíme my. Xillon dohodl s králem výplatu a hned jsme vyrazili. Nutno říci, že král, přestože byl dozajista zdrcený, se dost cukal, když mu bylo řečeno, že za život jeho dcery budeme chtít třicet tisíc zlatých. Ale nakonec nám to slíbil. Koneckonců, za draka je to pakatel.
Když byl Xillon u Dobroslava, tak jsem se na princeznu trochu poptal. Zjistil jsem, že je to dost rozmazlená slečinka, která nosí nosánek dost nahoru. Snad ji pobyt u draka aspoň trochu donutí k pokoře.
Rozhlédl jsem se po okolí a snažil se najít nějaké vodítko, horu nebo skály, kam se drak mohl uchýlit. Nic. Tohle království bylo jako bramborová placka. Plná brambor a děsně placatá. Takže bude v bažině. To byla snad ta nejhorší varianta.
Otočil jsem se ke svým společníkům. Karluš si zřejmě všiml mého zasmušilého výrazu a hned zakroutil hlavou.
„To mi ani neříkej,“ zamumlal. „To už by bylo počtvrtý za sebou, co se schoval do nějakýho podělanýho močálu.“
„Berte to z tý lepší stránky,“ ozval se Jakub a zazubil se. K čertu, ten měl tak hnusný zuby! Jak s ním vůbec Laura mohla spát? Vždyť jí z toho muselo být na zvracení!
„A jakou to má lepší stránku, ty chytrej?“ zeptal se podrážděně Karluš.
„Nemusíte lézt do kopce, vy blbí,“ opáčil pohotově Jakub. Zvláštní důraz kladl na slovíčko nemusíte. Jakub totiž vždy držel hlídku před doupětem, nemusel tedy skákat po zasněžených horských hřebenech, kde sídlili ledoví draci, nemusel uskakovat proudům lávy, když jsme kráčeli do jícnu sopek odchytit nějakého toho ohnivého draka. Ten bastard vždycky zůstal v bezpečí.
Na druhou stranu přišel o potěšení sledovat Lauru při boji. To, jak se kroutila a máchala svými tenkými šavličkami, jak natáhla tětivu svého luku, bylo snad víc vzrušující, než když na mně skákala v posteli. Nehledě na to, že jak tancovala okolo nebohého ještěra, její zadeček nádherně poskakoval, což byla skutečná pastva pro oko.
„Měli bychom tedy vyrazit,“ prohlásil nezúčastněně Xillon a ani se na nás nepodíval. „Jakub tady zůstane. Jdeme.“
*
Karluš se rukou ohnal po všudypřítomných moskytech. „Nesnáším hmyz,“ zabrblal a obratně chytil prolétajícího komára. S pomstychtivým výrazem ho rozmačkal mezi prsty.
„Spíš bychom si měli dávat pozor, abychom někde nezapadli,“ řekla Laura. Její hlas zněl tak krásně. Zbožňoval jsem, když mluvila. Začínala nahlas ale postupně se tišila, až k poslednímu slovu, kdy už skoro šeptala. Pokaždé, když něco říkala, jsem cítil tlak v kalhotách, protože ať řekla, co řekla, vždycky to znělo jako „Vytři se, drahoušku, vytři se do syta.“ Ta ženská byla ďáblice.
„Laura má pravdu. Dávejte pozor, ať se nepropadnete,“ souhlasil Xillon, stále upírající pohled někam do prázdna. On sám se vznášel několik centimetrů nad zemí, takže neměl namočený ani lem svého dlouhého roucha.
Do nosu se mi vetřel povědomý puch. Nebyl to smrad z močálu, tohle byl zápach spáleniny. Takže bychom měli být blízko.
„Myslím, že jsme už…“ Větu jsem nedokončil. Břečka z bažiny se rozstříkla a ohodila nás tlejícími zbytky trav. To však nebylo to nejhorší. Nad naše hlavy se vznesl veliký drak s brčálově zelenými šupinami. Bil svými těžkými křídly do vzduchu a prohlížel si nás dost nenávistným pohledem.
„Proč vám to tak trvalo?“ zahřměl hromovým hlasem. To poněkud měnilo situaci. Uvolnili jsme se. Pouze Xillon se mračil. Drak mu totiž zašpinil jeho drahou róbu.
„Tohle sis mohl odpustit,“ řekl mág rozmrzele.
„Promiň, dědulo, ale stále je to zatraceně malá satisfakce za to, co jste mi to tentokrát pověsili na krk. Ta holka je naprosto příšerná.“
„Nutí tě koupat se před spaním nebo co?“ rýpl jsem si.
„Kdyby jenom to,“ povzdechl si drak. „Řekla, že pokud jí neseženu zrcadlo a ty šminky na obličej, tak prý odejde z jeskyně. A v tomhle kraji drakovi nikdo moc zrcadla prodávat nechce. A vy jste řekli, že se jí nesmí zkřivit ani vlas, ale povím vám, tu bestii zadupejte do země. A hlavně jí zacpěte hubu, protože pořád mele, pořád se jí něco nezdá.“
Začali jsme se smát. Jenom Xillon se ani neusmál, naopak se ještě víc zakabonil a zvedl ruku, abychom ztichli.
„Jeskyně? Chceš říct, že jsi v nějaké jeskyni a nás jsi nechal jít do bažiny?“
„Jo. Ať si taky užijete svůj díl srandy.“ Drak zeširoka otevřel tlamu a odhalil tesáky. Typický dračí úsměv.
„Kde je princezna?“
„V jednom starém dole. Zavalil jsem ji, aby nemohla odejít.“
„Tys zavalil princeznu?!“ zděsil se Xillon.
„Ale jemně!“ hájil se rychle drak. „Vážně, dával jsem pozor, zatarasil jsem pouze východy.“
„Tak nás tam teď odveď,“ zavelel Xillon.
„A co Jakub?“ zeptala se Laura.
„Jen ho tam nechejme,“ pospíšil jsem si s odpovědí. „Ať si taky vychutná svůj díl srandy.“
*
Důl byl obrovský kruhový kráter v zemi terasovitě padající do temných hlubin. Na každé plošině bylo několik žebříků, které umožňovaly snadnější sestup. Pravděpodobně sloužily pro údržbu, protože pro převoz materiálu tu byly připraveny stočené koleje s vozíky a výtahy založené na kladkovém principu. Bohužel pro nás, většina příslušenství už nebyla v nejlepším stavu. A drak nám s úšklebkem oznámil, že princezna je až na úplně nejnižší úrovni.
„To jsi ji tam nemusel zahrabávat, stejně se odtamtud nedostane,“ vytkl Xillon drakovi.
„Musel. Kdybych ji totiž neumlčel aspoň tunou kamene, tak by mi kecala i do toho, jak ji mám zasypat,“ hájil se drak a zhluboka si povzdechl.
„Hm,“ prohlásil Xillon a skočil do díry.
„To je bezvadný,“ řekl jsem trpce, „jak se tam dostaneme my?“
Drak se tentokrát široce usmál. „No, já tam sletím a dědula,“ mávl křídlem na mágovu postavu mizející v temnotě, „si s tím hlavu moc nedělá. Nazdar za chvíli.“ Rozepjal křídla, udělal ve vzduchu pár manévrů a střemhlav se vrhl do kráteru.
„Tak mě tak napadlo,“ začal rozvíjet své myšlenky Karluš, když drak zmizel v díře, „na co byl tenhle důl? Protože kdyby byl na stříbro nebo něco takovýho, tak bychom mohli o trochu zvednout cenu za princeznu, co říkáte?“
„To by nebylo správné,“ řekla Laura rozhodně. „Uzavřeli jsme s králem dohodu, ve které se jasně říká, že dostaneme třicet tisíc.“
„Dohoda nedohoda,“ Karluš mávl rukou. „Koho zajímají dohody, he? Dohody se nenažereš.“
„Nebudeme nikoho vydírat,“ oznámila Laura sladce. Tak sladce, že se i Karluš musel kousnout do rtu, aby nevyjekl bolestí, když nečekaně dostal erekci.
„Počkáme tady,“ odvedl jsem řeč jinam a sedl si tak, aby nebyla vidět vyboulenina na mých kalhotách. Laura dokázala divy jediným slovem.
Karluš si začal kousat nehty a pozorně sledoval důl, Obrjan jako by zkameněl. A Laura se posadila vedle mě, rozpustila si vlasy, povolila korzet a začala se na odpoledním slunci opalovat.
„Je tak krásně,“ rozplývala se naše krásná společnice.
*
Netrvalo dlouho a z díry se vynořil Xillon. V jedné ruce držel svou ebenovou hůl a druhou si na rameni přidržoval něco, o čem jsem usoudil, že bude asi princeznou. Mág dopadl na chodidla a podlomil se v kolenou. Upustil hůl i princeznu, opřel se rukama o zem a začal zhluboka oddechovat. Přitom znechuceně odplivoval sliny, které byly zabarveny do ruda. Z nosu mu vytékala krev a jeho oči, ve kterých snad musely prasknout téměř všechny žilky, dávaly najevo velké tělesné a především mentální vyčerpání. Inu, magie dává, magie bere.
Zatímco jsem s poněkud chlípným úsměvem pomáhal zachráněné princezně na nohy, Karluš a Laura přiběhli ke Xillonovi a snažili se ho zvednout ze země. Stařec se jim vzteky vytrhl a Karlušovi navíc uštědřil pořádný políček.
„Jsem v pořádku, hlupáci!“ vyjekl podrážděně a pokusil se postavit. Zavrávoral a opět skončil na všech čtyřech. „Nestarejte se o mě. Je tam drak. Trošku jsem vám ho pochroumal, ale dorazit ho musíte sami,“ dopověděl a v tu ránu omdlel.
Tuhle scénu jsme hráli už mnohokrát. Vyčerpaný mudrc padne únavou po magickém souboji s drakem a zbylí družiníci pak bestii konečně zaženou či zabijí. Vyčerpaný mudrc se nám hraje vždycky skvěle, jelikož Xillon se v kouzlech rád předvádí i mimo představení. Bohužel s tím heroickým soubojem udatných reků a strašlivého monstra bývají dost často problémy.
Princeznu to však příliš neuchvátilo. Pohodila svými světlými vlasy a vztekle se postavila.
„Co si to vůbec dovoluješ, ty plesnivý dědku?!“ ječela na omdlelého mága. „Až se můj papá dozví, jak jsi se mnou zacházel, nechá tě zmrskat!“ Prudce se otočila k nám. „A vy civíte na co?“
„Chudinka malá, určitě je v šoku.“ Laura se pokusila zachránit situaci a udržet atmosféru, ale tímto proslovem se jí to bohužel příliš nepodařilo.
Princezna vrhla na Lauru nenávistný a neskonale povýšený pohled: „A ty jsi kdo, že se odvažuješ se mnou takto mluvit?“
Laura naprázdno otevřela ústa a pak je zase zavřela. Opětovala princeznin pohled a přidala k němu ještě pomyslné úroky, které znásobily jeho pronikavost. Překvapená slečinka ustoupila o krok zpátky a málem přepadla přes okraj lomu.
V tu chvíli vyletěl z hluboké propasti drak. Nikdy jsem ho neviděl radši. Konečně jsme mohli něco předvést i my.
„Pozor Výsosti!“ vzkřikl jsem teatrálně. „Za vámi je drak!“ Vytasivše meč a zběsile jím mávajíc jsem poskočil k princezně a shodil ji k zemi. Nemohl jsem si odpustit přejet rukou po jejích pěkných bocích.
Karluš s hysterickým jekotem vrhl po drakovi oštěp a s Obrjanem po boku mu vyrazili vstříc. Ten po nich chmátl pařátem a zatímco se Karluš sklonil, Obrjan byl dračí silou odhozen o několik metrů dál. Karluš se mrštně vyhnul zpětnému úderu. Se sestavou úskoků a kotrmelců se dostal až k drakově hrudníku, do kterého zabodl svůj meč. Ještěrka hromově zaúpěla a vznesla se nad bojiště. To už však zadrnčela tětiva Lauřina skládaného luku a do drakovy blány pod křídlem se zabodl dlouhý šíp. Bolestivě zařvání se rozlehlo celým lomem, který ho v ozvěně uvěznil ve svých chodbách a hlubokých šachtách. Drak zuřivě zamával křídly, přičemž to zraněné mu značně vynechávalo, a pak se snesl zpátky do lomu.
Laura si uhladila pramínek svých tmavohnědých vlasů a s obrovskou něhou vypnula tětivu z luku. „Snad ho to moc nebolelo, chudáčka,“ prohlásila a opět v tom zněl její laškovný tón.
Zvedl jsem se, smetl ze sebe jemný prach a písek, kterým jsem se ušpinil při dopadu, a pohlédl na princeznu. Nehýbala se, proto jsem ji otočil. Byla krásně vláčná a poddajná, takovou by jistě kdekterý muž chtěl mít. Důvod tohoto odevzdání však byl velice prozaický. V hlavě měla díru velkou jako pěst. Podíval jsem se pod její bezvládné tělo. Z místa, kam dopadla, trčel velký ostrý kámen, na němž se nyní leskla temně rudá tekutina.
„Do prdele,“ vydechl jsem a pustil mrtvé tělo princeznino.
*
„Takže jestli to dobře chápu,“ ujišťoval se znovu Xillon a bylo na něm znát velké přemáhání, „tak jsi hodil tu malou rozmazlenou čubku na jediný zatraceně špičatý šutrák v okruhu několika mil. Pak jsi se podíval, jestli je v pořádku. Bohužel, měla v hlavě otvor velikosti středního projektilu do balisty. A tebe nenapadlo nic lepšího, než s ní na ten kámen praštit znova. Inu, mám dojem, že si můžeš skutečně poblahopřát. Královské dceři nerozflákáš ksicht každý den.“
Klopil jsem oči k zemi.
„Alespoň je ticho,“ uznal mág mé jediné zásluhy. „Bohužel z této výpravy si moc velký výdělek neodneseme.“
„Pořád to ještě můžeme hodit na draka,“ navrhl směle Karluš.
„No jistě. To, že je náš mazlíček vegetarián král snad neví. Zatím,“ zabručel mág.
„Tedy, šéfe, mohli bychom to ještě pěkně skoulet,“ spustil svou fantazii Karluš.
„Pokud bychom tady slečinku nějak namaskovali a posadili na koně, tak bychom si mohli odměnu vyzvednout, a pak rychle zmizet, než si tatíček všimne, že jeho dítko rozežíraj červi.“
„Namaskovat? A jak by si chtěl namaskovat tohle?“ Xillon chytil blonďaté vlasy a zvedl za ně ze země to, co kdysi bylo princezniným obličejem.
„Tady se už nedá maskovat nic. Tady by to chtělo náhradní díl. A předpokládám, že u sebe žádnou záložní hlavu nemáš, že? To je docela škoda. A třeba by posloužila ta tvoje, stejně ji vůbec nepoužíváš,“ prohlásil uštěpačně starý mág.
„Mohla bych si nabarvit vlasy,“ řekla Laura a obdařila nás svým překrásným úsměvem. Všichni jsme si ji pokusili představit se světlými vlasy. Ne, nešlo to, nesedělo to k ní. Radši nedostat gáži, než aby měla naše družinová matrace jinou barvu vlasů.
„Odjedeme do sousedního království. Vládne tam král Čestmír XI. A má tři překrásné dcery. A my máme strašlivého draka. Když se to spojí, vyjdou vám z toho finance na dalších několik měsíců povalování se po hospodách, bordelech a hernách.“
„A co tedy s touhle?“ zeptal jsem se a ukázal na zdechlou krásku.
Xillon mi věnoval opovržlivý pohled. Pak věnoval další opovržlivý pohled královské mrtvole.
„Spalte ji.“
Diskuze
Po dlouhé konzultaci s autorem měním své ohodnocení a v nejbližší době ho změním.
Omlouvám se.
Výborné, nenašel jsem (a popravdě se mi ani nechtělo hledat) žádné výrazné chyby. Příběh také dobrý, myslím že tato povídka by nohla být dobrým základem parodie na Dračí srdce atd ve stylu Scary Movie x. Cynismus se záporňáctvím postav je také výborně napsán, prostě dílko na 5 hvězdiček. Bravo Oko
PinHead
Je to krásně cynické. A vtipné. Na to se nesmí zapomenout, protože úsměvy se při čtení Drakobijců rozlévají samy.
Všechny charaktery jsou povedeně vymyšlené a podle toho i využité. Zvrácenost, prohnanost a samolibost z nich přímo čiší. Jako bych se nacházel v některém z Melegantových světů na dračí doupě, nebo po boku jedné z jeho postav na hraní. Anebo přímo u něho doma při noci, kdy Slečna celá hoří.
Momenty jako princezna s dírou v hlavě jsou skvělé. Je to jistá změna oproti všednímu čtení v článcích a esejích. O Drakobijcích jsem slyšel ještě před jejich vpuštěním do rubriky. Neměl jsem možnost si je dříve přečíst, ale Melegant mi to celé vyklopil na naší společné cestě do Florencie. Těšil jsem se na ně a nebyl jsem zklamán. Je pravda, že některé části by mohly být ještě více vybroušené, jiné trochu proškrtané nebo naopak více rozepsané. Ale to zase tolik nevadí. Pobavilo mě to.
Hezky se to četlo. Celou dobu jsem sice čekala, že se něco stane, co tam udělá nějaký výraznější příběh, ale nakonec mi to ani moc nevadilo. Ty charaktery jsem také čekala, že budou takové - když je něco cynická povídka, tak to prostě většinou vypadá takhle. Ale pěkné.
Jo..ta hlava byla morbidní.
Antihrdinská povídka o družině, drakovi a princezně.
Námět dílka sice není originální (vzpomeňme si třeba na film Dračí srdce), nicméně povídka je čtivá a mnohem méně pohádková. Cynismus kape z každého odstavce a k charakteru dílka se velmi hodí.
Sami družiníci jsou typičtí „anti“ – unavený mág, hraničář nesnášející „tvorečky“, podlý záškodník, bijec bez mozku, vychytralý svalovec, andělsko-ďábelská mrcha. A nesmím zapomenout na rozmazlenou princeznu. Postavy jsou to zábavné, autor dobře dokázal využít jejich potenciál.
Menší slabinu vidím v ukončení příběhu – díra v princeznině hlavě je zábavná, hledání řešení co s tím také, ale chybí mi výrazná tečka, která by podtrhla charakter povídky a jejich aktérů.
V textu je pár drobných chybek jako nesprávný tvar přechodníku a nějaká ta chybějící čárka, ty ale nesnižují kvalitu jazykové vybavenosti autora/autorky.
Za čtyři.