„Bože, dej mi sílu, abych vytrval v boji s nepřáteli tvými, chraň mne, protože já chráním tvé oddané, dej mi sílu, abych nebyl slabý a abych si zasloužil žít pro to, co přijde po životě. Nyní uvolni sílu oceli a nahraď jí silou svojí, neboť tys pán.“ Potichu předčítá mladý paladin ze své kožené knihy zavěšené na ocelovém řetězu u svého skvostného brnění. Na hlavě helmici, druhou ruku nad hlavicí své palice. Ta začala po dočtení a následném zaklapnutí knihy namodrale zářit.

„Za Boha a řád Stříbrné pěsti!“ S tímto pokřikem ženoucím se mu z hrdla ven, vyskočil a rozběhl se proti skupině kostlivců kráčejících po cestě v zemi zapomenutých. Jediný lučištník v bandě sáhl po luku a šípu. Zamířil a vypálil. Šíp zasáhl paladina do brnění, od kterého se však jen odrazil, tedy se minul účinkem. Další šíp stihl pouze vytáhnout, když v tom mu na hlavu dosedla ohromná palice a rozlámala ho na kostičky. Zbytek bandy se nezalekl, zbraně už vytasené, pustili se do křížku s tímto svatým mužem.

„Smeť špínu z této země a pomoz mi chránit.“ Příští paladinův úder jeden z kostlivců nestihl vykrýt a po právě vyřčené prosbě se z něj po zásahu blesku stal prášek.

Hluk boje zaslechl starý temný pán jedoucí na černém koni do města svých předků. Jeho zbraněmi jsou zákeřnost a dřevec s ocelovou špicí.

Paladin, zaslepen hlukem boje, neuvědomil si dunivý zvuk kopyt ženoucích se mu do zad.

„Umři, ty nečistý člověče!“ Zaznělo právě ve chvíli, kdy paladin rozdrtil hlavu dvěma kostlivcům jednou ranou palice, avšak již nestihl reagovat na jezdce a zády mu skrz lopatku projel dřevec, probodl mu srdce a vyjel hrudním košem ven i skrz brnění. S posledním výkřikem požehnal svým nástupcům a padl k zemi, skonal.

* * *

„Vzbuď se, žij, zasloužíš si příležitost chránit dál, jsi mi dobrým služebníkem.“ Pronesl Bůh a seslal paladinovu duši zpět do těla. Procitl na holé zemi, tam, kde duše opustila tělo. Vše, co měl, nadále má, neboť i starý temný pán se bál něčeho ze svatých věcí dotknout. Rána po dřevci zahojena, ale jizva zbude navěky a bolet bude věčně.

Tu popadl palici a táhnouce jí za sebou vyrazil po cestě zpět do své domoviny. Cestou stále a stále děkoval Bohu, za vše, co pro něj udělal, za to, že ho nenechal odejít ze světa lidí a nechal ho chránit bezmocné. Dlouhé dny se vláčel pustinou zpět k trpaslíkům, kteří ho s prosbou poslali do této země, aby zachránil jejich druhy. Opravdu je zachránil, ale sám zahynul, když se za nimi zdržel.

Mezitím v městě trpaslíků, kdesi v horách, donesli příchozí zachránění trpaslíci zprávy o tom, jak se jim zachránce ztratil a neobjevil se ani několik dní poté. Tou dobou to již bylo týden po jeho vydání se na cestu domů.

Po dvou týdnech dobelhal se paladin konečně k podhůří hor a započal namáhavý výstup k nejvyšší hoře, kde v jejím nitru bylo město trpaslíků.

Zaslechl šepot větru, cítil, že se blíží něco nebezpečného, něco, co bude namáhavé při stavu, v jakém se nachází - hladový, zesláblý, žíznivý. Instinktivně se sehnul, právě včas, dlouhý meč mu zasvištěl nad hlavou. Padl na zem únavou a bolestí hlavy. Avšak uhnout stihl akorát před dalším úderem, ale palici v ruce již neudržel,vyklouzla mu z ruky. Pěstí levé ruky praštil útočníka pod koleno. K zemi se zhroutil prazvláštní člověk, jakoby napůl živý,napůl mrtvý,maso z něj odpadávalo a částečně na něm hnilo. Úderem paladin nepříteli promáčkl koleno dozadu, co nejrychleji se zvedl a natáhl se po palici. Mezitím se tvor zvedl, než se však stačil zorientovat a udeřit, hrudník mu na kusy roztrhala obouruční požehnaná zbraň svatých bojovníků. Poté padl znaven k zemi. Probudil se, myslel, že spal sotva pár hodin, a tak se sebral a vyrazil dál do hor.

„Pane, slyš mne. Nechal jsi mě žít, jsem ti za to vděčný, nenech mne však teď a tady zemřít únavou, ať dojdu alespoň na práh domova trpaslíků. Tam klidně padnu a umřu znova, budu však šťastný, že budu pohřben a budu hoden přijít k tobě a žádat o věčný život. Pane, vyslyš mé prosby.“ Tiše se modlil při výstupu.

Po dvou dalších týdnech bez jídla se sotva udržel na nohou, byla mu zima s přibývající nadmořskou výškou a sněhem, který měl až ke kolenům, jelikož nedokázal najít cestu.

Nakonec tedy po pěti týdnech namáhavého pochodu došel z říše nemrtvých bytostí až do trpasličího království, kde již byl pokládán za mrtvého a bylo pro něj truchleno. Nyní, když ho stráž u brány spatřila, nevěříce vlastním očím rozběhl se jeden z nich dovnitř. Muž upustil palici, jakmile došel na práh města a svalil se na zem, jak žádal, avšak jen omdlel.

Po třech dnech se probudil.

„Kde jsem?“ Zeptal se tiše. „Jak dlouho jsem tu?“

„Jste v nemocnici a jste tu několik dní.“ Oznámil mu hrubý trpasličí hlas. Silné ruce mu pomohly do sedu. „Já jsem se o vás staral, jsem zdejší šéf felčar, bo jak se to teď říká. Víte, že vás tu pokládáme už měsíc za mrtvého? A najednou přijdete, chlape. Jak jste se dostal tak daleko sám? Co jste jedl?“

„Nevím, nepamatuji si co jsem jedl, nevzpomínám si, že bych něco jedl.“ Opět si lehl…a usnul.

* * *

„Vzhledem k nečekanému návratu a za záchranu našich příbuzných a známých bych si dovolil nabídnout paladinovi Nekhrasulovi místo v řádu Tepavého kladiva, po boku paladinů z řad trpaslíků.“ Oznámil mohutný trpaslík ve zlatém brnění, když předstoupil před svolané obyvatele skalního města. Občas se ozvalo nějaké to zamručení.

„Jakožto někdo o kom se myslelo, že nežije, jsme mu připravili na hrob zbraň, která by ho provázela na cestě za světlem. Nyní ji však dostane do rukou sám, stejně jako novou zbroj a titul vyššího paladina a velvyslance. Předstup!“ Nakonec zavelel a za mohutného pokřiku vystoupil na stupínek k trpaslíkovi muž v lehce matné tmavší plátové zbroji. Helmici ve stejném stylu drží v podpaží. V pravé ruce svírá ocelové topůrko obouruční palice, jejíž hlavice je poseta runami. Momentálně jí má přes rameno. U pasu u levé ruky je zavěšena nová kniha, postříbřená, na zlatém řetězu.

Shodil palici z ramene a nechal hlavici těžce dosednout na podlahu. Poklekl na pravé koleno, opíraje se pravou rukou o topůrko. Do levé ruky vzal knihu, položil jí na koleno a přitiskl jí volnou dlaní.

„Opakuj po mně: Budu věrným služebníkem božím, nebudu nikdy trpět bezpráví a budu jej bez milosti trestat dle zásluhy. Budu chránit, chránit a chránit až do své smrti i po ní, až přijde čas. To slibuji před vámi všemi i před Bohem.“ Trpaslík stojící před člověkem poslouchá přísahu nyní již nováčka mezi jejich.

„…před vámi i před Bohem.“ Povstal, rozevřel knihu a zvedl palici nad hlavu jako pírko. „Síla provázej mne i vás, staniž se tak nyní, AMEN!“ Vykřikl poslední slovo a hlasitě zaklapl knihu. Hlavice jeho zbraně najednou modře zazářila, zableskla a pohasla. Zato brnění na hrudi se změnilo. Objevil se znak trpasličího řádu – trojcípý štít, přes něj položena palice mající v hlavici tepající srdce.

„Vítej mezi námi!“ Zazněl jednohlasně celý hlavní sál.

* * *

„Malakaii?“Zazněl Nekhrasulův hlas za zády hlavy řádu trpasličích paladinů.

„Ano? Copak bys rád?“ Zeptal se trpaslík přívětivým hlasem a otočil se.

„Chtěl bych odejít, zase vyrazil na cesty,“ usmívá se, avšak zdá se, že nečeká kladnou odpověď.

„Potřebujeme tě tu, to víš…“ Pohlédl Malakai do očí svého druha.

„Dokáže mne nahradit třeba mladý Gronthar, Malakaii, byl bych rád, kdybys mu přidělil mou práci, konečně by ukázal, že v něm je víc, než všichni říkají.“

„No, tak dobrý, Nekhry, máš to mít. Ale kdy se vrátíš?“

„Snad brzy, chci se chvilku zase toulat, chybí mi to.“

„Dej občas o sobě nějak vědět, jasný?A teď už padej, než si to rozmyslím.“

„Mockrát ti děkuji Mali.“ Dojatě objal muž trpaslíka. „Měj se a pozdravuj ostatní.“

„Dej na sebe pozor, chlape jeden! Měj se.“ Zvolal ještě za mizející siluetou.

* * *

„Je přece jedno, kam jdu, jdu tam, kde budu třeba.“

Cesty ho zavedly na dlouhou pouť a nyní přišel sem. Spatřil u brány krádež, o ulici dál vraždu mladé ženy.

„Vidím, že zde budu potřeba...“