Nathaka Warrior  7. 10. 2007 v 16:08:10

Uklidňující, harmonický textík, který ve své délce neurazí, nýbrž potěší.
Rytmicky to vychází celé dobře, pěkně se to čte, jenom poslední dva řádky jsou trochu nepřirozené.

Symbolika. Báseň mi připomenula, jak důležité je přemýšlet a řešit věci v klidu, abych se dobral výsledku. Přivedly mne k tomu slova "Nejlepší přítel, nikdy mě nezradí, nic přede mnou neskrývá, ve všem mi poradí" následovaná v podstatě protichůdným "Nemůže mluvit, ani se hýbat, na svět kolem smí se jen dívat", kteréžto mi přišly, že v básni nesly hlavní myšlenku. Namísto dubu by mým přítelem bylo ticho, které také nic nedělá a (přesto) mi tím pomáhá.

Strofa druhá je ta nepovedená. Ty poslední dva verše v ní jsou tam nevhodné a působí šroubovaně, navíc mi kazí atmosféru - šibalství není zrovna projevem harmonie a jeho zásah do básně jí může sebrat kouzlo.

Po stránce stylistické to není ničím výjimečné, rýmy sedí, ale neuchvátí, slova jsou volena relativně vhodně, ale nikde tam není žádné trefné slovíčko, myšlenka je dána pouze obsahem, který z básně vyplývá a samotná slova jsou pouze nástrojem k jeho zveřejnění.
I tak je to dle mého názoru nadprůměrná báseň.

Darian  7. 10. 2007 v 13:33:06

Báseň lyricky epická, ktorú na základe jej výrazu i posolstva možno zaradiť k idylám (herným), na prvý pohľad nesie harmóniu. Žiaľ, i v takejto striedmej, miernej motivačnej línii dajú sa nájsť nedostatky.

Odraziac sa v premise od toho, že vzťah starý dub – hraničiar je zaradený do roviny kontemplácii, keď si uvedomíme jeho základné východisko v závere (dub: mlčiaci, s obmedzenou percepciou, hraničiar cítiaci), javí sa nám epická linka preexponovaná v tom zmysle, že v závere priamo neprichádza rozuzlenie napätia. Reč je o napätí vo výraze básne, kde sa stretávajú mierne subtílne opisy (v rámci obsahovo-myšlienkovej náplne) v protiklade k motívu priateľstva, ktorý je silný svojou personifikáciou. Nevravím, že je to chyba, možno len čitateľ mohol čakať zrejmejšiu katarziu. Záver je vlastne naratívny, pričom si spomínanú idylu musíme uvedomiť z obrazu ako nositeľa významu.

V istom zmysle hovorme o kontraste éterického (ono priateľstvo) k profánnemu, ktorým je predchnutý celý plášť idyly. Problém ale nastáva v častiach, kde sa tieto princípy zrážajú a teda vonkoncom nevytvárajú idylickú harmóniu. Prívlastkom opisný – a teda nad rámec obsahu, ak si ako jadro celej básnickej výpovede pripustíme onú cestu k dubu, cestu k idyle, ako prechod od sveta vonkajšieho do sveta vlastného vnútra, nájdenie pokoja – možno potom označiť tie verše, ktoré nesú iba zvonka vypozorovanú informáciu, ktorá ale ako taká neprináša nový motív. Ide o verše synekdochicky tak konkretizované, že im napokon z idyly zostal len náznak (štylisticky: deminutíva – „Větvička praskla, lísteček spad“, kontext – „v mírném vánku se třepotá chvojí“, „Srnka se na mě šibalsky dívá…“).
Takto sa teda ukazuje preexponovanosť informácií, ktorých výpovede sú duplicitné, akurát možno len ich forma je funkčná – proste sa nimi, čo bolo treba, „dorýmovalo“.

V konečnom dôsledku pri tejto idylke nepanuje idylka vo vnútri, resp. nepanuje, pretože jej užší záver nemôže predpokladať mnoho možností na relevantnú motivickú realizáciu. Vlastne, povedané hrubo, primnoho slov na rozsah myšlienky.

Formálne možno dielku vytýkať istú kolísavosť v rytme, naproti tomu však relatívne eufonický rým, ktorý je však sémantický (v rýmových pozíciách sú slová dôležité pre význam, nie barličky).

Celkovo priemerná báseň.