Prokletí
Autor: | Astrální oko |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 25 |
Trápím se pro utrpení druhých,
Kterého sám jsem příčinou,
Když napřímím se nad těly tuhých,
Rty rudější než obvykle,
Nesnáším svou tvář zločinnou.
Piji, plnými doušky polykám
Život přímo z žil,
Smutně se rozhlížím kudy kam,
Snažím se utéct,
Bojuji se sebou ze všech svých sil.
Každou noc svůj boj prohrávám,
S krčky spících slečen si pohrávám,
Bledne, bledne mým milenkám líc,
Chřadnou mi před očima,
Ztrácí svůj život a já je chci víc.
Mé srdce bije, jen abych jiným tlukot zastavil,
Schody do pekla už jsem si dávno postavil,
Umřu, když jiným krev nechám,
Mám žízeň,
K tepně chvatně spěchám.
Je to mé prokletí,
Bloudím již staletí
Na tomto světě chlemtám lačně,
Co z jiných vysaji,
Rudá tekutina chutná mi značně.
Odejdi, odejdi ode mě, má milá,
Hlad po Tvém tepu mě svírá,
Toužím Tě obejmout,
Špičáky zarýt do Tvé šíje,
Pro zrcadlo smrti Tě zaujmout.
Je to mé prokletí…
Diskuze
Moc pěkně zpracované. Líbí se mi ten obsah a využitelnost básně. Možná trochu rejpácká, ale jeho milá od něj by měla odejít hned, protože pokud je mu tak na blízku, tak by asi dlouho nepřežila ...
K tepně chvatně spěchávám - bych asi napsal já, ale je to hezké klišé :)
Upírska. Trpká ako neživotný údel, škoda, že nie až tak – upírsky - elegantne záhadná.
Topická estetika je súčiniteľom výberu motívu s obrovskou pamäťou – a tým pádom istou až parodickou preexponovanosťou jeho výrazu – a súčiniteľom zvoleného variantu (žánru). V tomto prípade sa jedná o opisnú lyriku s výrazom posunutým mimo ich-prežívajúceho skôr do aktuálnej roviny.
Teda subjekt je podmienený objektívnym danostiam opisu, to značí, že nastáva konflikt subjektu a objektu. Tento veľmi dobre badať práve v básni, keď sa autor snaží v rámci zvolenej formy udržať dištanciu in-persona, osobnej motivácie, od osobnej charakteristiky.
Toto rozlíšenie sa báseň snaží docieliť voľbou vhodných štylém, slov so zrejmým príznakom, napr. „Nesnáším svou tvář zločinnou“, „Smutně se rozhlížím kudy kam“, „Odejdi, odejdi ode mě, má milá“. Tieto potom, ak znova posúdime žáner a autorský zámer, určite vyznievajú práve topicky, veľmi ošúchane – sú patetické, mierne morálne sčasti aj preto, lebo, ako je jeho podvedomie pre expresii diela pracuje, ich čitateľ vníma ako odlišné. A síce, ide o opis, ale vnútorného stavu, taký, ktorý „ja“ dokonale predikuje do štruktúry (chladne konštruuje). Tento jav zvyknem nazývať „vnútorná chirurgia“ (pitva).
Problém je v zvolenom moduse, ten je známy, ohraničený. Autor sa ho snažil prekonať, narušiť jeho stoickosť dávaním dôraz na výraznú impresiu, možno až rečový akt (akoby sa prehovorom musel uisťovať o tom, čo je, hoci je to paradox – ak dáme do porovnania časti opisné a časti „pseudovnútorného monológu“), ktorou sa snažil usúvzťažniť bytnosť upíra vo svete. No problém je, že celý tento pokus, celý tento akt vyznieva do stratena, keďže nenesie v sebe žiadne výrazné motívy na polemiku – korene sporu len pomenúva, no nestavia ich do komunikatívne dravších vzťahov, než sú prosté konštatovania.
K forme mám len výhradu k mierne nehomogénnemu usporiadaniu rýmov v globále (v prvej a druhej strofe), keďže napokon prevláda model párneho rýmu s prerytím druhej dvojice. Celkom zaujímavé je práve ono prerytie, keďže svojím umiestnením celkom narušuje metrický impulz, tak sa teda stane, že sa takto nepriamo dostane do pozornosti ako relatívne napäté miesto. K rýmom nemám vážnejšie námietky, v drvivej väčšine prípadov sú rovnakoslabičné, dosť sa ponášajú na gramatické, čo je neklamným znakom „verčotepectva“, to je spoliehania sa na formu.
Celkovo báseň hodnotím ako priemernú.