Smrt je milosrdná
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 20 |
Jill pohlédla do hlubin, kde se v divokých vírech točila zpěněná zelenomodrá voda. Prudká kaskáda se zběsile vrhala do ledové nicoty a brala s sebou vše, co jí nahoře přišlo do cesty. A Jill stála nahoře. Přímo nad širokou řekou padající do temnot. Nad řekou se svěže zelenými břehy, na kterých se kroutily prastaré stromy a kvetly podběly. Stála na chatrném prověšeném lanovém mostě, který se po krutých zimách začal zvolna rozpadat. Už dávno nebyl používán, stal se příliš nebezpečným. Pod ním hučela Moara, převalovala se přes obrovské balvany, tlačila před sebou kmeny popadaných stromů a směřovala ke svému pádu. Jako Jill. Moara však měla sílu se dole vymanit z roztříštěných hloubek nicoty a pokračovat pomalejším tempem dál. Jill tu sílu neměla.
„Opravdu to chceš udělat?“
Jill s sebou polekaně trhla. Je tu snad někdo s ní? Dávala si přece takový pozor, navíc, kdo by za ní chodil? Kdo by jí snad chtěl něco rozmlouvat? Přesto se rozhlédla. Nikoho však neviděla. Snad jen pocit, že ji někdo sleduje, že je tu někdo s ní, v ní přetrvával. Cítila to celou dobu, co sem šla. Ale snad ji mámí smysly jako už tolikrát. Na chvilku si dovolila přivřít oči, bolest v hlavě se ozvala se stejnou urputnou naléhavostí jako vždy. Dnes možná silněji. A možná, že ne. Už nedokázala určit, kdy ji bolí více a kdy ne. Bolest se stala trvalou součástí jejího života. Málem zemřela, než se dostala až sem, na visutou lávku.
Málem zemřela! Ta ironie!
„Směješ se?“
Opět s sebou polekaně trhla, otáčela se na lávce kolem dokola. Šlo to obtížně, prkno, na kterém stála, bylo shnilé, provazy, kterých se držela, zteřelé. Stačil by silnější náraz větru a byla by mrtvá.
Mrtvá.
Proto sem přeci šla. Proto se z posledních sil vyškrábala na tuhle stranu hory, proto nyní stojí na téhle ztrouchnivělé lávce a naposledy se rozhlíží. Proto, aby už nic neviděla. Aby mohla v klidu, nikým nerušená, zemřít ve vírech Moary.
„Zadrž!“
„Skoč!“
Dva hlasy? Dva? Komu patří? Kdo je tu s ní? Je tu přece sama. Sama, sama… Ach, ta hlava, bolestí se jí rozskočí! Dosud slýchala jen jeden hlas… Nechala jsi mě umřít, Jill… Volala jsem, ale tys mě neslyšela… Nechtěla jsi slyšet… Všechno muselo jít podle tebe…
„Néé!“ vykřikla Jill zoufale. Hlavou jí projela ostrá bolest, pokoušela se o ni závrať. Měla pocit, jako by ji na chvilku přestalo poslouchat vlastní tělo. Dokonce i hlas se jí zdál změněný, nezřetelný jako mumlání. Přesto se jeho ozvěna odrazila od bělostných skal a ještě dlouho se mezi nimi chvěla jako napnutá struna: „Netušila jsem to. Netušila jsem, že…“
Nezaplatila jsi včas.
„Jordan, já zaplatila, přísahám! Zaplatila jsem!“
Ne dost brzy.
Z očí jí vytryskly slzy. Vítr se zespodu opřel do shnilých prken a ta vydala odporný skřípavý zvuk, to jak se pohnula v v roztřepených lanech. Několik z nich se uvolnilo a bezhlesně spadlo do divoké Moary, která je hladově přijala a bez milosti vrhla do jámy. Jill sevřela lano pevněji. Měla pocit neskutečna, levá ruka ji nechtěla poslouchat!
„Tak co bude, skočíš?“
„Mlč! Jill, poslouchej mě. To nesmíš udělat.“
Zase ty hlasy. Buší jí do hlavy jako dvě kladiva, vnikají dovnitř, dva červi, co se jí plazí v myšlenkách! Přitiskla si dlaň na spánek ve snaze hlasy umlčet a znovu na vratkém mostě zavrávorala. Nechce je tam! Nechce je poslouchat! Co se to s ní děje? Ach, co se to jen děje?
Strach ji sevřel do drtících kleští. Znovu se zachytila se lana a vytřeštěně zírala k úzké cestě do míst, kde začínal most. Druhý břeh. Z chomáče mlhy tam cosi vystupovalo. Ne, nevystupovalo, to ji šálí smysly. Začíná vidět dvojitě. Na hrudi ji pálí, třese se. Ta bolest… A mlha se rozplývá a odkrývá obrysy starého… starého křesla? Silný vítr na okamžik změnil rychlost a téměř něžně odvál zbytek šedivého oparu. V křesle se objevila podivná postava. Žena? Muž? Z té dálky to nedokázala rozeznat. Šedé vlasy, bezvýrazná tvář. Na vyzáblém těle povlával potrhaný plášť.
Ošklivá…
Pak se začala měnit. Jen tak, bez příčiny, jako když se rodí na starém kmeni nový strom. Šedé vlasy zezlátly. Tvář se vyhladila, kůže napjala, pronikavé oči dostaly zvláštní lesk. Bezzubá ústa se zaplnila. Plášť zmodral.
Byla tak… krásná.
A lhostejně si čistila nehty.
„Panebože, je tady!“
„U všech ďasů, to je ale náhodička, co? Ta si, panečku, pospíšila! Tady to dneska nedopadne dobře.“
Kdo, kdo, křičela v duchu Jill. Kdo je ta osoba a kdo jste vy? Proč mi lezete do hlavy? Proč mě nenecháte v klidu zemřít?
„A co ti brání, Jill? Prostě se pusť toho lana a skoč!“
„Ne, nedělej to! Vrať se domů, vyhledej lékaře!“
Kdo jste? Ach, Jordan, Jordan, je tohle další z tvých trýznění? Já za to přeci tenkrát nemohla!
„Ale mohla, Jill. Kdybys byla zaplatila hned, tvá přítelkyně dnes mohla žít.“
„Asmodee, mlč přece! Jordan by zemřela tak jako tak. Ti únosci nikdy neměli v plánu ji nechat naživu.“
„Ale Angeline, Angeline. Ty jsi tak krutá. Přece se v nich na poslední chvíli mohlo pohnout svědomí. Soucit. Láska k bližnímu… Ale Jill je napínala příliš dlouho. Ta pátrací akce všechno zkazila.“
„Musela se pokusit o její záchranu!“
„Měla zaplatit a Jordan mohla žít.“
„Stejně by ji zabili…“
„To nevíš, Angeline…“
„Dost!“ vykřikla Jill a pravou rukou, kterou ještě mohla ovládat, zacloumala lanem. Rozžhavené dráty bolesti opět vnikly do její hlavy a působily tam nepopsatelná muka. Postava v křesle na okamžik zpozorněla, ale pak bez zájmu odvrátila zrak a pokračovala v čištění nehtů.
„Kdo jste?“ ptala se znovu vyčerpaným hlasem. Jordan, prosím, nedělej mi to. Neměň hlas, nedělej, že jsi dva… Tehdy jsem přece udělala, co jsem mohla. Upozornila jsem městskou stráž, že tě unesli. Předala jim lístek s žádostí o výkupné. Zachovala jsem se podle zákona. Sama bych tě nikdy nenašla. Nezvládla bych to!
„Měla jsi zaplatit hned, Jill. Víc po tobě nikdo nechtěl. Jen zaplatit.“
„Zachovala ses správně, Jill. Tak pojď pryč z toho mostu, prosím. Povedu tě, jen mi naslouchej. Je tolik důvodů, proč zůstat naživu!“
„Opravdu, Angeline? Jaké má, prosím tě, zrovna ona důvody, hmm? Kvůli ní zemřela Jordan. Celé město ji nenávidí. Každý ví, že kdyby zaplatila hned a ne až poté, co únosci zjistili, že vše oznámila hlídce, její přítelkyně by byla o hlavu, ehm, delší. To ona ji zabila. Jak s tím má žít?“
„Kolikrát ti mám říkat, ty zabedněný Asmodee, že by Jordan stejně zabili?!“
„Ale, ale, ale. Ty se umíš tak hezky rozčilovat, Angeline… Měla to snad Jordan v osudu? Zemřít jako oběť únosců, jako oběť Jilliiny nechuti zaplatit hned?“
„Pohráváš si se mnou, ty ďáble! Svůj osud si tvoříme sami.“
„A přece víš, že by Jordan zemřela. Zemře dnes Jill? Tak co, skočí a nebo snad ne?“
„Kdybych to věděla, nebyla bych tu, abych…“
„Abys co? Abys jí to rozmluvila?“
„A proč jsi tady ty, Asmodee?“
„Já? Abych ji k tomu přemluvil, přece…“
„Mlčte, mlčte, mlčte,“ šeptala Jill mezi zmučenými vzdechy. Zešílela. Slyší hlasy jako nějaký blázen. Hádají se uvnitř její hlavy, přou se, uráží! Vždyť od nich nic nechce, chce jen klid. Klid na smrt. Chce odejít z tohoto světa, kde se nenávidí, kde ji nenávidí, kde je každý den vyplněný výčitkami, slzami a neskutečnou bolestí, do míst, kde nebude nic. Žádná mrazivá bolest, ani tíha na prsou. Do míst, kde je ticho a prázdno. Kde mlčí i svědomí.
„Takové místo není, Jill… Ne, když si neodpustíš.“
„Ale je, Jill, je. Je u nás, víš? Tak pojď, přeci… Pusť se toho lana a já tě přenesu přesně tam, kam každý, kdo si vezme život, patří. No tak, maličká… Pusť se toho lana. Podlez ho a roztáhni křídla. Poletíš jako pták. Budeš volná… Volná… Volná…“
„Jill! Nedělej to!“
Jill zoufale pohlédla na postavu v křesle. Už v něm ale neseděla, stála za ním, štíhlé prsty lehce svíraly opěradlo. Její vlasy opět změnily barvu, teď byly černé jako noc, vlály v bohatých pramenech, ovíjely se kolem ní jako provazy. Tvář měla bledou, rysy tak ostré a přísné, až se Jill zachvěla. Srdce se jí rozběhlo v překotném rytmu, v přesně takovém, v jakém ta Černá dáma poklepávala nehty do opěradla. Šel z ní strach, zároveň vyzařovala klid. Vypadala tak vznešeně. Černé oči zářily černým světlem. Přitahovaly. Vábily. Na jediný okamžik jí připomněly oči Jordan. Dokonce se i tak usmála. Jill nezbylo, než k ní prosebně vztáhnout ruce. Jordan se znovu usmála, obešla křeslo a vyčkávavě naklonila hlavu. Jill zalapala po dechu. Ruka jí volně visela podél těla, nehybná, mrtvá, jako by k ní ani nepatřila. Ochladilo se. Jiil cítila, jak jí mrtví tvář, jak jí víčka padají únavou.
„Jill! Okamžitě se chytni toho lana! Ták… Táák… ššš… tak je to dobře. Hlavně se uklidni, ano? Neposlouchej Asmodea, vrať se domů, Jill. Vyhledej lékaře, prosím. Vždyť máš celý život před sebou. Můžeš začít znovu. Tady, teď hned. Postav se všem lidem. Nebo prodej dům, prodej pole i louky, zbav se veškerého majetku. Začni znovu žít. Kdekoliv. V jiném městě, kde tě nikdo nezná. Pomáhej ostatním, miluj je, jako jsi milovala Jordan. A až jednou nadejde čas, kdy budeš muset opustit tento svět, přísahám, že ještě ten den se ocitneš v ráji.“
„Sliby chyby, Angeline! Copak by jí mohl někdo odpustit, když nedokáže odpustit sobě? Jakýpak nový život, hmm? Výčitky neprodáš jako dům! Skonči to, Jill, teď hned, a bude ti dobře. Nic neucítíš. Všechno zmizí jako mávnutím. Všechno pomine…“
Měla jich dost! Obou. Jejich řeči ji přestaly zajímat. Je šílená, dobrá, necítí tělo, hlavu má jako v rozpálené peci, vidí dvojitě, ale natolik při smyslech, že nebude poslouchat ani jednoho. Půjde k ní, k té, co vypadá jako Jordan. Vždyť se tak i usmívá, její tvář je najednou vlídná, plná odpuštění. Neláká ji k sobě, ale Jill stejně ví, že k ní musí. Na druhý břeh. Ty víš, Jordan, ty víš, že jsem tě chtěla zachránit. Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách. Chtěla jsem ty lidi, co tě unesli, najít a vydat spravedlnosti. Aby to už nikdy nemohli provést znova, víš? Snad to byla chyba. Pak jsem zaplatila, o jeden jediný den později. Byla to chyba. Nikdy se nedozvím, zda jsem tě mohla zachránit…
„Jill! Nechoď k ní!“
„Skoč, Jill, sakra, skoč!“
Neslyšela je. Vydala se vrávoravým krokem po rozhoupaném mostě vstříc té, která se na ni vlídně usmívala. Šlo to tak obtížně! Vítr se stočil tak, jako by i on měl snahu jí zabránit v cestě. Rval ji vlasy, strhával dozadu. Nedala se. Musí k ní. Vždyť je to Jordan. Musí jí vysvětlit… Musí jí říct… Musí… Musí… Zastavila se těsně před ní a zahleděla se jí do očí.
Jill k ní prosebně vztáhla ruce. Odpusť, Jordan, odpusť mi… Nechtěla jsem, abys zemřela, víš? Obejmi mě. Jenom mě obejmi. Prosím.
Jordan pomalu rozevřela náruč a když se do ní Jill vděčně schoulila, přitiskla své chladné rty na její bolavé, rozpálené čelo…
Svět potemněl, hučení Moary se vzdálilo, zmizela lávka i hádající se hlasy v hlavě…
… neboť všechno, co bylo, už pominulo…
Diskuze
Velmi zajímavá pychologicky laděná povídka, která se čte jedním dechem. Další pochvaly nemá smysl říkat, neb již bych se zase jen opakoval.
Snad jen malé rýpnutí:
Jsme češi (ne že bych na to byl hrdý), proto mě uniká význam používání anglických jmen (Jill; Angeline; Jordan). Když jména, tak buď nějaké úplně vymyšlené (fantasy jména) nebo používyt česká jména nebo když už cizí jména, tak takové, která se stejně čtou a stejně píší (to by byl případ této povídky). Proč tahat cizotu, tak kde ji není třeba?
Lyrie sa v tejto poviedke „pustila“ do témy z hľadiska, ktoré jej nie je tak prirodzené ako to jej obvyklé fabulačné, postavené na premyslených a silných dejových motívoch. Pustila sa do alegórie, polemiky a čiastočne filozofie pekne „z gruntu“. Rozhodne to nemohlo byť jednoduché a osobne mám dojem, že toto dielo bolo skôr dieťaťom okamihu než cielenou snahou. A o to lepšie, že to prišlo, poviem celkom otvorene. Autorke určite naše recepcie mnoho dajú.
Príbeh pojednáva takmer výlučne o jednej postave, Jill, ale z mnohorakého spektra náhľadov na jej bytnosť. Prvý náhľad je naozaj úplne striktne prozaický, dejový, a predstavuje východisko – spor pri výkupnom. Tento spor je však už motivovaný niečím iným, vnútornejším, možno aj viac predurčujúcim – charakterom Jill. Táto odmieta byť len poslušnou bábkou v rukách únoscov, ale sa rozhodne jednať proti nim nielen v záujme svojom a jej priateľky, ale aj v záujme vyššom, spoločenskom. Napokon je ale neúspešná. Tu prichádza zauzlenie – výčitky svedomia. Tie ju dovedú až do hraničnej situácie, na lanový most nad rozbúrenou riekou, ktorý je – naozaj veľmi symbolický. Tu sa autorke pekne podarilo načrtnúť stav Jillinho vnútorného sveta – jeho rozorvanosť, z ktorej sa okrem výčitiek vynárajú aj dve východiská, princípy – dobrý a zlý.
Tie dva póly, vzájomne antagonistické, sa hrajú s ľudskou dušou svoju zvrhlú hru. Je to trochu v duchu myšlienky svätého Augustína o boji ríše dobra a ríše zla všade – aj v dušiach ľudí. Anjel má svoju pravdu, diabol svoju, každý chce – svojím spôsobom – získať Jillinu dušu pre seba, viesť ju podľa svojej určenosti, v duchu svojho chápania (ideí a súcna). To je všetko na Jillinu dušu, zmietanú výčitkami svedomia a hľadajúcu najmä pokoj (ktorý môže nájsť jedine v sebe), priveľa. Nechce počúvať ani jedného, ani druhého, chce byť – v istom zmysle – sama.
Do tohto klasického panoptika je zatiahnutá personifikovaná figúra Smrti, ktorá napokon rozsúdi celý spor. Problém je, ako to spravila, resp. ako to mala spraviť, aby šla „podľa svojho presvedčenia“. Položme si zopár otázok v interpretačnom duchu:
Čo je to smrť?
Nie princíp, lež stav. Tak, ako život, i ona je vlastne atribút existencie na osi konštrukcia – de(kon)štrukcia. Prísne vzaté, Phanta rei – všetko plynie, život sa mení, „nevstúpiš dvakrát do tej istej rieky, lebo vždy Ťa zalejú iné vody“ (Herakleitos z Efezu), život sa mení a my s ním. Existenciálne východiská tvrdia, že si vlastne nažívame na smrť. Smrť je prirodzená, o tom niet pochýb. Prirodzená ako život.
Keď máme dobro a zlo a oná Smrť je proste prítomná, stále je to len konštrukcia, pretože Jill by predsa raz umrela – či už by upustila od myšlienky na samovraždu a žila ďalej, alebo skočila. Stále by ju na konci života čakala smrť.
Prečo je teda tam zhmotnená? Prečo sa pozerá? Prečo je personifikovaná?
V prvom rade tradícia a literárny úzus vzhľadom k tomu, že v poviedke predsa len badať prozaické ašpirácie, má relatívne jasné motivické prúdy a reálne východiská (Jillina choroba, napríklad, by mohla byť v konečnom dôsledku charakterizovaná ako mŕtvica). Už predsa v rozprávkach sa človek stretal s tým, že Smrť v podobe postavy v čiernom s kosou v ruke chodila k posteliam umierajúcich a brala si ich so sebou. Možno si ju autorka zhmotnila preto, aby si učinila zadosť starému mýtu o fantasy – musí mať vhodné kulisy.
Prišla si po Jill? Alebo za Jill? A prečo k nej majú obe mocnosti skôr zlý vzťah? Lebo im kradne obeť. Ale veď Smrti to musí byť jedno, či umrie zapredanec diablovi alebo svätec. Všetci umrú, prídu k nej.
Stanovaním tejto harmónia protikladov v postave Smrti, keď sa vlastne dostávame k paradoxu, si potom musíme uvedomiť, že Smrť ako taká, len svojou prítomnosťou, nemá v deji funkciu. Vhodné kulisy pre príbeh – boj dobra a zla, Smrť s veľkým „es“. Áno, to je javisko, problém je, že na ňom sa, ako sa na to dívame, nič nehýbe. Boj o dušu hlavnej postavy – ak už v ňom Smrť hrá akúkoľvek úlohu – je v konečnom dôsledku predestinovaný.
Predestinácia konštruktu, demonštrácia sily i obmedzenosti personifikácie v ideových východiskách.
No ako som na začiatku hodnotil nóvum tejto poviedky oproti Lyriiným iným dielam ako klad, akoby som v závere doplatil na svoje ódy na filozofiu – paradoxom. No autorka, a to je veľmi dobré, myslela i na to. Preto – a čiastočne sa aj tu vysvetľuje moje označenie práce ako „prozaickej“, a nie metaforickej – má celý paradox motív, motív vonkajší, somatický – Jillin duševný a telesný stav. Sú relatívne jasne popísané znaky mozgovej mŕtvice.
A tu už sa začína interpretácia z interpretácie... a moje otvorené ústa nad prozaickou potenciou v zdanlivo efemickom motíve, keď si autor neprivlastňuje monopol na pravdu.
Shelagh: Pro mne je to určitě dobře, ale myslel jsem to tak, aby každý uznal za vhodné jak mu to vadí nebo nevadí. Nesrozumitelnost byl oasi špatně vybrané slovo, prostě si rozumíme:-)
Agarwe: Tady nejde o nesrozumitelnost jazyka. Jde o to, jak si to který čtenář vyloží. A že takové dílko, které Lyrie předložila, připouští různé výklady, není žádná chyba, naopak, přidává to povídce na zajímavosti. Toto přece není "dějová" povídka, pro kterou je děj to nejdůležitější, to, co ji charakterizuje. Tady se pracuje s emocemi, představami, duševními stavy... a ty nikdy nejsou jednoznačné.
Chybou by bylo, kdyby autor chtěl čtenáři sdělit něco konkrétního a nikdo by to tak nepochopil. Pak lze říci, že to autor špatně napsal.
Ano a co když je celá povídka metaforou. Zpočátku popisovaná příroda může znamenat, že ji to nikdo nevičítá - smrt oné přítelkyně. A řeka může zmázorňovat rozbouřenost vnitřních pocitů, které ukazují, že situace nedopadla tak jak si hlavní hrdinka přála. Ty dvě ženy, které vytupovaly dále v příběhu byly dvě cesty. Zlatá a černá. Zlatá byla cestou, která by ji přivedla ke skutečnosti, že udělala pro svou přítelkyni, co mohla. A ta černá? Černá cesta byla směrem, jež ukazovala její skutečnou povahou. Jill byla zřejmě velmi citlivým člověkem a snad viděla ve svém životě místa zahalena až v příliš černých závojích, kde ani nebyly...
Tak to je tedy pěkné, zajímalo by mne jaké další konce se tu objeví:-)
To jen dokazuje jak hodně nesrozumitelným jazykem je to psáno. Článek je nabyt přenesenými výrazy. Těžko říct jestli je to dobře nebo špatně.
Já jsem v konci viděla to, že Jill našla třetí cestu, no našla - unikla svým běsům jiným způsobem. Přestože zůstala ve svém světě možná fyzicky přítomna, duševně odešla tam, kam normální lidé nemohou...
Je tam psáno že žena v černém vypadá jako Jordan a Jill se nakonec vrhne Jordan do náruče...
… neboť všechno, co bylo, už pominulo…
Milá Lyrie, dostala jsi mě. A to se u nás, skeptiků a bručounů, příliš často nestává. Narozdíl od Agarweho konec povídky chápu tak, že Jill přežila a dokázala si odpustit. Je to kouzelná psychologická povídka, ve které si autorka při tom všem ještě nezapomněla zábavně pohrát:
"její přítelkyně by byla o hlavu, ehm, delší."
Pasáž, kdy ďábel Asmodeus hraje na možné ušlechtilé city únosců, zatímco Angeline je hodnotí zcela neandělským měřítkem...
A mnoho dalšího...
Děkuji za příjemně strávený večer.
Velice poutavý článek, který má být přesně takový, jakým je. Podle mého názoru jen stěží šel napsat lépe. Samá metafora, jedna velká metafora, na pozadí dívky, která bojuje sama se sebou, až nakonec vybere cestu smrti, aby se odprostila od problémů, aby skončila tu bolest, aby zastavila to utrpení, aby utišila své svědomí.
Myslím, že tato forma psaní není pro každého, ale já myslím, že ti co pochopí, ti, kteří si uvědomí jaké to je a vžijí se do téhle postavy a děje, musí vědět, že je to naprosto perfektní článek.
Abych dostál svých slov, plný počet Lyrie...