Noc
| Autor: | Eilonwy |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
První kapičky dopadly na rám okna a rozprskly se na všechny strany. Laira sebou trhla. Každičký zvuk se jí zdál jako neuvěřitelný rachot. Stáhla hlavu mezi ramena a čekala, až se konečně dočká tiché a klidné noci. Praskání dřeva v krbu ji také moc nepovzbuzovalo, ale hřejivý oheň jí alespoň dodával pocit bezpečí. Hlučný déšť jí rval uši. Zaklepání na dveře. Laira si zakryla rukama své uši a tiše si povzdechla.
„Už jdu,“ řekla a rázným tichým krokem se vydala ke dveřím.
„Zdravím, Lairo,“ pozdravil příchozí s černou kápí staženou do obličeje.
„Mohl byste, prosím, trošku tišeji? Bolí mě hlava…“
„Ááá, promiňte, madame, copak se vám stalo?“ zeptal se muž, který ještě pořád postával na dešti, jenž mu ovšem vůbec nevadil. Jeho hlas byl nepříjemný jako dýka zabodávající se do kůže.
„Nevíte?“ zeptala se jedovatě. „Opravdu si nepamatujete co se včera stalo? Jenom ten malinký výbuch na rynku, kdy vyhořelo pět domů, jinak nic. Vůbec nic.“
„Výbuch... Vy jste u něj byla...“
„Ano. Ale vy také, že?“ od úst jí stoupaly obláčky páry. Venku byla zima a hluk deště se jí zarýval do uší.
„Jak to víte? Ach, ano, hloupá otázka... To jsem si mohl domyslet,“ řekl muž, stál na dešti, aniž by byl promočený. Déšť po jeho plášti líně stékal a skapával na dlážděný chodníček.
„To jste tedy mohl,“ povzdechla si. „Naštěstí se nám podařilo většinu těch lidí zachránit. To vás nenapadlo, že vás budeme sledovat? Nájemný vrah....“
„Nájemný zabiják. Nápodobně, slečno,“ přerušil ji drze.
„Takhle mne laskavě neoslovujte,“ začala. „Nejsem nájemný zabiják, jen...“ zamyslela se, snažila se najít to správné slovo, „žena, co ochraňuje bezbranné lidi,“ dokončila.
„Obdivuji vás,“ řekl muž a přerušil její nechápavý pohled slovy: „Jak si můžete říkat žena,“ pronesl chladně.
„Mnoho lidí nemá rádo elfy. A jestli si, pane, myslíte, že mne těší poslouchat to věčné ´a paní, slečno, prosím Vás´, tak to jste na omylu.“
Muž neodpovídal, jen tam stál se sklopenou hlavou, aby mu nebylo vidět do obličeje.
„Jsem hrdá na svou práci,“ dodala ještě.
„Vážně?“ shrnul si kápi z obličeje. „Nevěřím, že byste mohla být na něco takového hrdá.“
Měl plavé krátké vlasy a zářivě zelené oči. Oči, v nichž se skrývá vražda.
„To mne tedy neznáte,“ odpověděla, dívajíc se na jeho velmi pohledný obličej.
„Máte pravdu, milá Lairo. Neznám. Ale hodlám to brzy napravit,“ bez pozvání vstoupil do domu. Svlékl si plášť a přehodil jej přes opěradlo křesla, na kterém před chvílí elfka odpočívala. Ta nyní neprotestovala proti nezvané návštěvě, naopak šla nalít čaj, aniž by se ho ptala, zda si dá.
„Děkuji,“ řekl, když mu do studených rukou podávala horký čaj.
Posadila se mu naproti a zírala do jeho hlubokých očí.
„Co v nich vidíte?“ zeptal se muž i když věděl, jak bude znít odpověď.
„Smrt,“ odpověděla tiše. Šeptem.
„Přidejte se ke mně,“ vybídl ji po chvíli ticha.
„Cože prosím?“ nemohla uvěřit, že takový nájemný vrah může žádat ji, která pracuje pro místní gardu, aby se k němu přidala.
„Nebuďte hloupá, vím o vašich schopnostech. Se mnou je využijete mnohem lépe.“
Vzpřímila se, vypnula hruď a zvedla hlavu: „Jsem na svoji práci hrdá a to vám říkám již podruhé. Nenuťte mne, abych využila svých pravomocí...“
„No vidíte,“ přerušil ji, „zajímavé, že jste mne ještě nezatkla. Hledá mě něco přes třicet vojáků kvůli osmnácti vraždám... A vy mě tady máte ve svém domě, sedím si tu v křesle a vy? Nehnete ani prstem a ještě mi nalijete čaj.“
„Nemáte čaj snad rád?“ přimhouřila oči, „nehodlám vás zatýkat,“ náhle změnila téma. „Prostě to neudělám. Ať si vás generál Fonei chytí sám.“
„Ááá, tak přeci jenom toho už máte plné zuby... Ptám se vás tedy znovu. Přidáte se ke mně?“ opřel se pohodlně o měkké opěradlo.
„Ne,“ řekla rozhodně. „A nenuťte mne, abych se přeci jenom snížila k tomu vás tady zatknout.“
„Vy ale víte, že mne generálovi vojáci nikdy nechytí. Chudáčci, přijdou o své lidské krčky,“ řekl posměšně.
„Ať si o ně přijdou. A vy odejděte,“ vstala, otevřela dveře a gestem jej vyzvala k odchodu.
Muž vstal, sebral svůj plášť a pomalu odcházel ke dveřím. Když přišel až k Laiře, naklonil se k ní a pošeptal jí do ucha: „vy si to určitě rozmyslíte, až vám oznámí, že téměř všichni vojáci městské gardy přišli o život při pokusu zastavit jednoho z nájemných vrahů,“ svými rty se téměř dotýkal její tváře, „takže, až přijdete na to, že mi chcete pomáhat,“ pokračoval, „přijďte k Latynské věži. Budu tam na vás čekat.“
„Ven!“ zakřičela.
Muž poslechl a zmizel ve tmě. „Vy si to rozmyslíte,“ řekl z dáli.
Zabouchla za ním dveře a prudce se posadila do křesla. „Nerozmyslím,“ vlastně se tím jen uklidňovala a doufala, že to, co říkal, se nestane.
Druhý den ráno se probudila schoulená v křesle, ve kterém včera v noci přemýšlela. Prstem si přejížděla po suchých rtech. Hodiny pověšené na zdi nad krbem ukazovaly osm ráno, tedy nejvyšší čas jít do práce. Laira se pomalu zvedla, přehodila si přes záda tmavě modrý plášť a zadívala se do zrcadla. Většinou nedbala na to, jak vypadá, ale dnes měla chuť vyjít ven patřičně upravená. Tmavě hnědé dlouhé rovné vlasy měla pocuchané a spletené do malých uzlíků. Vzala proto do ruky hřeben a jemně si je s ním rozčesala. Nechala je rozpuštěné. Opláchla si obličej studenou vodou, oblékla svou uniformu a šla. Ve stáji si osedlala koně a cvalem vyjela do města. Všude bylo plno lidí, kteří se pletli jejímu koni pod nohy, a pak se velkolepě omlouvali ze strachu, že jim udělí několik ran bičem.
Takový nesmysl, pomyslela si v duchu a dál se tím už nezaobírala. Pořád měla hlavu plnou myšlenek o muži, jehož pronásleduje a přitom se s ním vybavuje ve svém domě. „Nemá pravdu.“
Ke kasárnám dorazila v devět. O koně se jí postarali příslušní lidé a ona šla, ač pozdě, pomalu ke kancelářím. Náhle však za ní někdo promluvil: „jdete pozdě. A pokud vím, stalo se to u vás poprvé, takže to velkoryse přehlédnu. Ale ať se to již neopakuje. Máme tady naléhavou práci. Hledáme toho vraha nebo jste snad zapomněla?“ ušklíbl se Fonei.
„Co? Pardon, zamyslela jsem se. Co jste říkal?“ rukou si setřela pot z čela.
„Děje se něco? Nejste nemocná?“ zeptal se jí, protože takové chování u jeho nejlepšího člověka nebylo normální.
„Ne, jsem naprosto v pořádku,“ odpověděla. „Nic mi není.“
„Dobrá, jakmile budete mít nějaké nové informace ohledně toho vraha, ihned mi je řekněte,“ řekl generál a odešel si za svou prací.
Laira si sedla k dřevěnému stolu ve své kanceláři a dál přemýšlela o tom, co jí tajemný muž včera v noci řekl. Najednou zazněl poplach a všichni vojáci vyběhli na nádvoří. Laira rychle vyšla ven, aby zjistila, co se stalo. Přišel k ní Fonei: „mí vojáci našli místo, kde se vrah schovává, musíme tam okamžitě vyrazit. Budeme tam až v noci, nikdo nás neuvidí,“ Laira přikývla, ale v duchu si přála, aby místo, které vojáci našli, nebyla vrahova skrýš.
„Generále Fonei? Kde je to místo?“ doufala, že se spletli.
„Latynská věž,“ odpověděl generál náramně potěšen, že bude mít tuhle záležitost konečně vyřešenou.
Laira ztuhnula. Na očích jí bylo vidět zděšení. „Latynská?! Ge-generále, nebojíte se, že ho nechytnete? Ehm… nechytneme?“
„Ne, to se nebojím. Bude tam kolem třiceti gardistů, nejdřív kostel obklíčíme dokola, aby nemohl uniknout, a pak tam pošleme asi… no… dejme tomu dva vojáky, aby vyhodnotili situaci. Nebojte se, vy to nebudete, nebudu riskovat, že přijdu zrovna o svou největší sílu!“
„Ale já bych tam opravdu šla, nebojte, nic se mi nestane,“ poprosila ve snaze muže zachránit.
„Ne, ne a ne. Vy tam prostě nepůjdete. Budete stát u mě na západní straně věže a to je rozkaz. A nemusíte mít strach, o nic nepřijdete, zrovna na západní straně je jediný východ.“
Laira si povzdechla. Něco se v ní rvalo. Už rok usiluje o zatčení vraha a teď se ho snaží zachránit. Bála se, že jeho slova byla pravdivá, ale stále si to nechtěla připustit.
Všichni nasedli na koně a na rozkaz vyjeli hlavní bránou. V čele jel generál v tmavě modré uniformě a těsně za ním cválala elfka v plášti téže barvy se znakem královské gardy. Po nějaké době ji samota na koni omrzela, a tak popohnala svého ryzáka a dojela Foneie.
„Opravdu nemyslíte, že bych tam měla jít raději já? Co když to ti muži zkazí?“ ušklíbla se.
„Nemyslím si, že by se jim to nepovedlo. Je to opravdu krásná šance. Je samozřejmé, že už se strašně těším, až budou tyhle problémy z krku. Nerad bych další oběti.“
„Ano, souhlasím,“ řekla Laira, ale nebyla to pravda.
„A nemohli bychom si my dva konečně začít tykat?“ zeptal se a mile se usmál.
Povzdechla si: “Ne, bohužel. Nebylo by to dobré,“ měkce, ale zároveň i trochu drze.
Dorazili až za tmy, přesně jak říkal generál. Koně nechali ve městě Latynu a pěšky pokračovali až k věži.
„Všichni na místa!“ vydal generál rozkaz polohlasem, aby na gardu neupoutal pozornost. Vojáci se rozestoupili kolem věže asi deset sáhů ode zdí a Laira i s generálem, jak jí slíbil, stáli naproti velkým dřevěným dveřím. Laira měla srdce až v krku a modlila se, aby muž stihnul utéct dřív, než ho chytí nebo ještě lépe, aby tam už nebyl. Ke generálovi přišli tři gardisté. Byli jedni z nejlepších a v očích jim plály plamínky slávy, že zrovna oni mohou zatknout vraha, který zabil už tolik lidí.
„Běžte dovnitř a co nejvíc potichu, jasné? I když je noc, neznamená to, že pronásledovaný bude spát. Kdyby se cokoliv dělo, volejte o pomoc a my přijdeme za vámi,“ řekl Fonei, aby zbytečně nedošlo ke komplikacím.
„Ano, pane!“ zvolali všichni tři zároveň a pomalu se kradli vysokou trávou ke dveřím. Bylo slyšet jen zaskřípání starých zrezivělých dveřních pantů a vojáci zmizeli ve tmě za zdmi věže.
Věž se tyčila do výše třiceti sáhů a skoro žádná okna v ní nebyla, což bylo, na to, že to dříve byla strážní věž mohutných hradeb, poněkud nezvyklé. Hrubě opracované kameny, z nichž byla věž stavěna byly již značně porostlé mechem a lišejníkem a shnilé rámy oken vyhlížely strašidelně. Laira nehybně stála vedle generála Foneie a dívala se do nejvyššího okna věže. Náhle se však v okně objevila silueta mužské postavy. Laira rychle změnila směr, kterým se dívala, aby nepřivedla pozornost právě k tomu oknu.
Byl úplněk a měsíc ozařoval noční krajinu. Stromy připomínaly umírající lidi, kteří se zoufale snaží vyhrát boj se smrtí. Dávno prohraný boj. Každý stín upíral své černé oči na vysokou věž a čekal, jestli bude jásat či utíkat.
Nebo se rvát se smrtí…
***
Laiře se před očima stále objevoval vzhled vraha; jeho krásná tvář, plavé krátké vlasy a smaragdové, až nepřirozeně zářivé oči. Nelidské oči...
Podívala se na generála, na jehož obličeji byl vidět spokojený úsměv.
Všichni stáli jako k zemi přibití a čekali, až vyjde těch pár šťastlivců, před sebou vedouc vraha s pouty na rukou. Jen jedna bytost věděla, že takhle to nebude. Že ti šťastní, jak se teď o nich baví celá královská garda jsou už nejspíš mrtví. Stála a vyčkávala.
Po nějaké době se s vrznutím pootevřely dveře. Jen kousek, nebylo vidět, kdo za nimi stojí. Chvíli se nic nedělo. Poté vyšel zpoza dveří muž v kápi. Jen jeden. Náhle tasil dlouhý meč a klidným krokem šel trávou ke generálovi Fonei. Stále se nikdo nehnul. Až se jeden mladý voják odvážil, pochopil, že to není gardista a s křikem se vrhnul na vraha ze zadu. Máchl mečem, ale vrah s klidem odstoupil a voják ztratil rovnováhu. Vrah mu přeťal lýtka a šel dál. Teď již vojáci, kteří stáli poblíž generála, tasili své meče a šli na smrt, jen aby svého generála zachránili. Vrahovi stačila pirueta vzad a jedním pohybem ruky zabil pět z nich. Krev vystříkla na všechny strany. Ne však na plášť vraha. Ten se jí vyhnul neuvěřitelně rychlými kroky. Vrhli se na něj další dva. Ale on ťal mečem po vojákovi, který stál za ním. Neminul. Využil opory meče a zároveň se z útoku odrazil do půlpiruety a v letu sekl jednoho z vojáků, kteří po něm šli, přes oko. Voják se skácel k zemi s příšerným řevem. Gardisté, jenž stáli na druhé straně věže neslyšeli nic. Stáli tak blízko, a přitom si nikdo z nich nevšimnul, že kousek od nich je doslova masakr. Meč zasvištěl vzduchem a k zemi padl další voják. Vrah se vyhnul únikem stranou meči, který mu směřoval přímo k hlavě, avšak nestačil udělat krok vpravo a meč protivníka mu sjel po noze. Vykřikl. Rána ale nebyla příliš hluboká a vraha nezpomalila. Naopak. Vojáka udeřil pěstí do břicha a poté ho seknul mečem přes záda. Byli jen nepatrný kousek od generála a Lairy. Elfka jen stála. Dívala se. A bylo jí lhostejné, že tam umírají lidé. Generál byl tolik zaměstnán tím, aby si nenadělal do kalhot, že byl schopen pouze tasit meč. Nic víc. Vrah se vyhnul dalšímu útoku a rozpáral koncem čepele vojákovi břicho. Náhle odskočil stranou a rozběhl se ke generálovi. Za běhu napřáhnul meč a z doskoku ťal. Jejich meče se zkřížily.
Boj mezi generálem a vrahem stále trval. Přetlačovali se a přitom se si dívali přímo do očí.
Za… biju… tě…“ procedil skrz zaťaté zuby generál.
„Na to je moc pozdě,“ odvětil mu naprosto nevysílený a nezadýchaný vrah.
Laira stála vedle nich a jen se dívala. Vrah byl silnější. Napnul svaly a odhodil generála na zem. Tomu vypadl z ruky jeho meč a on tam jen ležel. Vrah mu mířil špičkou čepele přímo na krk.
„Ještě to neskončilo,“ hlesl vrah.
Generál mlčel. Nebyl hoden svého místa. Správný generál by měl sebrat všechnu odvahu, vyprostit se zpod meče, najít ten svůj a tít. Tohle on neudělal. Vrah sundal meč z generálova krku. Byl přesvědčený, že v tomhle stavu nic nepodnikne. Naklonil se k Laiře a pošeptal jí do ucha: „já věděl, že přijdete,“ usmál se a přehodil si kápi přes hlavu. Pak zmizel v lese. Nikdo se za ním nevydal. Nikdo nebyl natolik statečný, aby jej pronásledoval. Generál ležel na zemi, pozvedl se na loktech a zíral na mrtvá těla válející se v trávě.
***
„Pane, prohledali jsme věž.“
„No, a našli jste něco?“ zeptal se generál poněkud sklíčeného vojáka, který se právě vrátil z prohlídky Latynské věže.
„Ano, pane, tři mrtvá těla, pane,“ oznámil voják. „Všichni jsou v nejvyšším patře, pane. Nechali jsme je tak, jak byli, kvůli vyšetřování.“
„Správně, půjdu se na to podívat,“ řekl generál a šel ke dveřím. „Pošlete mi tam nahoru Lairu, potřebuji s ní mluvit!“ křikl ještě a zašel za věžní bránu.
Vyšel několik stovek schodů, až do nejvyššího patra, jak určil voják. Nepletl se. Na zemi tam leželi vojáci s propíchnutými hrdly.
„Musel mít hodně dýk,“ poznamenal vrchní velitel, jenž se opíral o dřevěný sloup, hledíc na mrtvé gardisty.
„Všechny zabil stejně? Jak to mohl stihnout?! Jak mohl stihnout propíchnout tři gardisty dýkami do krků?“ rozčiloval se generál a pořád mu to vrtalo hlavou.
„Nejen to,“ řekl velitel a kleknul si vedle jednoho těla. Otočil mrtvolu na záda. „Podívejte. Pokaždé trefil přímo tepnu. Muselo to být ohromně rychlé,“ podíval se na jednoho z gardistů, jenž ležel opodál od těch ostatních, blíže ke schodům. „Hmm… Když vezmeme v úvahu, že je přepadl nečekaně, tak jednoho z nich bodl přímo ze tmy. Druhého mohl ještě překvapit, ale třetí se už bránil. Dostihl ho však příliš rychle. Všichni byli ihned mrtví.“
„Pokud ale nezabíjel dvěma dýkami zároveň,“ řekl generál a pohlédl na velitele.
„Nemožné. Dvěma dýkami… Ne, mohl by se dívat jen na jednu stranu, druhou by se netrefil.“
„Jestli se ovšem neřídil podle sluchu,“ řekla Laira ze tmy.
„No, tfuj, Lairo, vy jste mne tedy vylekala,“ generál se chytnul za srdce.
„Mohl tep oběti slyšet, v tom případě se nepotřeboval dívat,“ nadhodila svou variantu Laira.
„To ale nejde. Nemohl slyšet lidský tep…“ oponoval velitel.
„Slečna má pravdu,“ řekl generál. „Hleděl jsem mu přímo do očí. Není to člověk. Je schopný všeho,“ odmlčel se. „Tímto můžeme skončit, těla co nejrychleji dopravte do márnice.“
Generál odešel dolů po schodech a ve věži zůstala jenom Laira a velitel.
„Jak to víte?“ zeptal se velitel.
„Co jak vím?“ zírala mu do tváře. Byl mladý a docela pohledný. Měl černé dlouhé vlasy a ještě černější oči.
„Nedělejte se… Nevěřím vám. Pokud to nebyl člověk, tak co? Zvíře?“ řekl s úsměškem a rukou si prohrábnul vlasy. „Slyšel lidský tep? Netahejte nás za nos milá dámo.“
„Nechte mne v klidu pracovat,“odsekla a chtěla odejít. Velitel jí však zastoupil cestu. „Proč jste s ním nebojovala? Nechala byste ho klidně, aby generála zabil. Stála jste tam a jen se dívala. Vím to. Řekli mi to, Elfko,“ pronesl klidným hlasem. Věděl, že tohle oslovení Laira nesnáší. Páchla z něj nenávist.
„Kdo vám to řekl?“
„Ti, co přežili.“
„Máte špatné informátory. Jistě byli zmatení,“ řekla a protáhla se kolem něj. Rychle seběhla dolů po schodech.
Když vyšla ven, natáhla do sebe čerstvý vzduch. Mrtví vojáci už byli odvlečeni, ale na trávě zůstaly krvavé stopy. Zářivý kotouč slunce se dral zpoza stromů, aby se mohl dotknout azurové oblohy, na níž nebyl ani mráček.
Všude okolo pobíhali vojáci a velitelé různých oddílů na ně řvali povely. Až teď se jali prohledávat lesy, zda na vraha někde nenarazí. I když bylo jasné, že v lesích se již zdržovat nebude.
„Lairo?“ dotknul se jejího ramene generál Fonei. „Chtěl bych vás o něco poprosit.“
„Poslouchám,“ řekla, ale zůstávala k němu stále otočená zády.
„Víte… Nechtěl bych to probírat tady… Mohl by to někdo slyšet,“ špitnul.
„Ách, ták, můžeme si promluvit ve zdejší krčmě. Pivo mají sice hnusné, ale klid tam najdeme,“ navrhla.
Generál přikývnul.
„Víte, vy jste všechno viděla. A já jsem zpočátku… no, řekněme nic nedělal. A kdyby se to dozvěděli… Přijdu o místo,“ začal tiše, když se posadili za dřevěný stůl na nízkou lavici.
„O místo bych přišla spíš já. Nevím, proč jsem se do boje nehrnula. Byla jsem poněkud v šoku,“ zalhala.
„Jsem rád, že jste byla v šoku, Lairo. Protože on by vás byl rozpáral. A já tady vaši sílu potřebuju…“
***
„Kdo je tam?“
„Já,“ řekl muž se zářivě zelenýma očima a vylezl z křoví. Pravé lýtko měl obvázané kusem hadru, který byl nasáklý krví.
„Á, tak to jste vy… pojďte sem,“ vybídl ho muž a pokynul mu rukou, aby šel blíž. „Mám pro vás práci.“
„Skvěle,“ dělal, jakoby ho to nějak nezajímalo.
„Potřeboval bych se někoho zbavit. Ale mí muži na něj nestačí,“ zkrabatil čelo a vyčkával, jak bude znít vrahova odpověď. Neměl zrovna vzorovou postavu. Jeho nakynuté břicho vypovídalo o mnoha litrech piva, které do sebe za ty roky svého života nalil. Měl krátké, zplihlé mastné vlasy, barva nebyla moc poznat, ale vrah odtušil, že kdyby se naproti stojící muž umyl, jistě by jeho vlasy měly světle hnědou barvu.
„No... a kdo by to měl být? Určitě to bude někdo mocný, když jste na něj krátkej,“ nenechal si ujít jedovatou poznámku.
„Znáte generála Foneie?“ vrah přikývnul. „Tak toho se potřebuju zbavit. Furt mi dejchá na krk a my nemůžeme kšeftovat. Zavřel by nás,“ řekl Tlouštík v kalhotách khaki barvy, které mu byly již značně krátké. Přehoz z ovčí vlny, jenž měl na ramenou byl ušpiněný od hlíny, krve a zbytků jídla. Pásek, ve kterém měl zastrčenou dýku budil dojem, že každou chvíli praskne pod náporem špeků, které se přes něj přelévaly.
„Ksakru, to jste nemohl říct dřív? Dneska v noci jsem mu mával mečem před ksichtem, ale nezabil jsem ho,“ řekl zvýšeným hlasem, ale ne naštvaně.
„Cože? Vy jste nezabil takového grázla jako je on?“ vyjel na něj muž. Když ale viděl, že vrah v ruce svírá rukojeť svého meče, ihned se uklidnil.
„Tak co, uděláte to pro mě? Dám vám za něj dvě sta pronů,“ nabídnul Hnědovlasý se zlověstným úsměvem ve tváři a chtěl si s vrahem potřást rukou na platnost jejich dohody.
Vrah mu však ruku nepodal. “Možná ho zabiju, možná ne. Uvidí se. Podle okolností,“ usmál se.
„Cože? To vám nestačí rovný dvě sta?!“ řekl nakvašeně muž.
„Já za něj žádné peníze nechci. Pokud ho zabiji, bude to jenom kvůli mým potřebám. Ne vašim,“ pohlédl na muže, který by si málem vzteky rval mastné vlasy a potom se bez jediného slova rozběhl zpátky do lesa.
„Achjo, už zase někam utíká,“ povzdechl si nahlas muž. „Vždycky někam zmizí a ani nemá důvod.“
Náhle uslyšel něco jako dusot kopyt. Otočil se směrem k louce, která se rozprostírala za ním. Uviděl jezdce cválajícího na koni. Zaostřil do dálky, snažil se rozpoznat, kdo je jezdec, a co chce. Pozdě. Ze skládaného luku muže na koni v modré uniformě vystřelil šíp, který neminul svůj cíl. Zabodnul se mu do břicha. Zaúpěl a klekl na kolena. Jezdec se blížil. Byl to gardista, jezdící po lese s příkazem, že má každého podezřelého muže zastřelit.
Když byl blízko u klečícího muže, pohlédl mu do očí. Do hnědých očí. Potom vytáhl meč, jenž měl pověšený u sedlových brašen a prudce jím seknul zprava doleva.
Na meči zůstala krev. Voják jel dál a neohlížel se. Byl si jistý, že tohle vrah být nemohl.
Muž tam stále klečel s šípem v břiše a rozseknutou tváří. Teď už věděl, že vrah měl mnoho důvodů proč jej tam nechat a utéct do lesa…
***
Slunce si zamanulo, že si odpočine, a tak jeho místo na stráži vystřídal měsíc. Hvězda vedle hvězdy zářily na obloze a generál Fonei seděl u stolu na židli a usilovně přemýšlel. Jeho dům byl přepychový. V každé místnosti visel u stropu skleněný lustr a nechyběla ani vyznamenání vyvěšená na zdech, aby byla všem, kdo vstoupí na obdiv.
Dole v hale bouchly dveře.
„Kruci,“ ulevil si generál. „Kdo sem zase leze? Mám práci…“ zvednul se ze židle a šel po schodech dolů. Nikdo tam nebyl a dveře byly zavřené. Poklepal si na čelo a lopotil se zase zpátky po točitých schodech. Vyšel do hlavní místnosti a chtěl se opět uvelebit na židli, ale něco mu to překazilo.
„Co tu chcete?“ Bylo jedinou otázkou, která ho v té chvíli napadla, když viděl muže se zelenýma očima a tesákem v ruce.
„Váš život,“ odpověděl vrah s úsměvem na rtech. „Nic víc, nic míň,“ tesák měl napřažený před sebou.
„P- proč?“ vykoktal ze sebe Fonei.
„Překážíte mi. Bude lepší, když se s vámi již nebudu muset potkávat,“ přišel blíž. „Chudák Laira, až zjistí, že jsem jejího nadřízeného zabil já…“
Generál na něj vytřeštil oči: „Jak-jak znáte její jméno?“
„Ale, povídali jsme si u ní doma. Příjemná milá dáma,“ v očích se mu nemilosrdně zablýsklo. Nepřestával mířit svým tesákem ke krku Foneie. „Vaří výtečný čaj,“ usmál se. Věděl, že tohle nebude pro generála zrovna uklidňující zpráva před smrtí.
„Cože?! Ona vám uvařila čaj?“ sklopil zrak, „Já jí věřil,“ šeptl. „Myslel jsem si, že vás chce dostat. To proto jste jí tenkrát před tou věží nic neudělal!“
„Byla by jí škoda. Přijít o elfku s tak výjimečnými schopnostmi,“ dotknul se ostřím tesáku generálova krku.
„Co?! Vy si ze mne tropíte žerty!“ měl chuť okamžitě se svalit na zem a vyřvat svou lítost a zlobu, jež teď cítil.
„Ejhle. Vás to tolik trápí?“ podíval se na něj jako na toho největšího chudáka. Ačkoliv si generál jeho pohled nechtěl přiznat, někde tam hluboko uvnitř cítil, že vrah má pravdu.
„Již podruhé mi míříte svým mečem na hrdlo. Neznám vás, ale myslím si, že počkáte do třetice,“ řekl se vší hrdostí, co v něm ještě zbyla, dívajíc se na svůj odznak pod levým ramenem vyšitý na modré uniformě. Jeho slámové vlasy mu spadly do čela. Náhle zvednul hlavu a podíval se vrahovi zpříma do očí. Viděl v jeho malachitových očích odhodlanost zabít. Moc dobře věděl, že v těch jeho modrých, připomínajících drahý kámen lapis lazuli, je pouze strach a lítost. Lítost sebe samého.
„Pletete se. Nemám rád, když mi někdo reguluje můj život,“ přitlačil a ostří se zarylo generálovi do kůže. Ten ani nehlesl, pouze se jeho klidná tvář změnila v bolestnou grimasu. Nebránil se.
Vychutnával si tu bolest, kterou teď generál trpěl. Usmál se a prudce tesákem trhnul. Rychlými a obratnými kroky odběhl o kus dál, aby na jeho plášti nezůstaly stopy krve, která potřísnila okolní bílé zdi. Generálovo tělo se sesulo k zemi a vrah šel a sednul si ke stolu. Utrhl kus papíru a začal psát…
***
„Lairo, Lairo! Tady jste, pořád vás někde hledám,“ křiknul na ni plavovlasý velitel a táhnul ji za paži někam pryč.
„Co je?“ řekla naprosto nechápavým tónem. „Co se stalo?“
„Vy to nevíte? Vážně to nevíte?“ odmlčel se. „Generál Fonei… zavraždili ho. Včera v noci.“
Laira si rukou zakryla ústa. „Kde?“
„No právě tam potřebuji, abyste šla. Byl zabit ve svém domě,“ olíznul si suché rty. „Je to docela hnusné. Všude je tam krev. A jako obvykle to udělal náš vrah – přesně jeho styl. Nějak se mu to vymyká z rukou. Už to není osmnáct vražd na objednávku, ale něco kolem třiceti pěti, z jeho vlastní vůle.“
„Dobře, podívám se na to,“ rukou si protřela oči a šla do stájí. Rychle lano odvázala od oprátky a vyskočila na svého rezavého koně. Kašlala na osedlávání nebo něco takového. Přichytila se hřívy a cvalem vyrazila k domu generála.
Když dojela na místo, tak se již okolo potloukalo několik vojáků s kopím v ruce. Vešla do domu. Bylo tam ticho a klid. Příjemně chladno. Pečlivě se rozhlížela po vstupní místnosti. Neshledala na ní však nic neobvyklého. Vyšla nahoru. Znechuceně odvrátila tvář. Všude bylo plno zčernalé krve. Uprostřed místnosti ležel Fonei s proříznutým hrdlem. V pravé dlani měl zabodnutou dýku. Známou dýku. Takovou, jakou byli zavražděni vojáci, kteří šli zatknout vraha k Latynské věži.
Opatrně přišla blíž. Tou dýkou bylo něco k tělu připevněno. Něco, co je na první pohled lehko přehlédnutelné. Laira vytrhla dýku z jeho ruky a s nechutí odtrhla kus papíru, který byl smočen krví a tím také přilepen ke generálově dlani. Byl na několikrát poskládaný, tudíž text na něm, zůstal čitelný.
Mí milí a drazí přátelé.
Váš nadřízený byl zabit, jak jste si už jistě všimli. Mohu vás ujistit, že ho to nebolelo. Příště si na své generály dávejte větší pozor.
A nyní, Lairo,
jsem si naprosto jistý, že jsi ten papírek našla jako první, takže se nebojím ti sem něco připsat.
Tvého Foneie jsem původně zabíjet nechtěl, ale věř mi, je to tak lepší. Nebyl schopen využít tvé kvality. Stále jsi nepřemýšlela nad tím, přidat se ke mně? Teď už víš, co dokážu. Nezklam mne. Nyní tě u královské gardy nic nedrží. Zvaž možnosti.
Miluji tě.
Laiře se vše vevnitř sevřelo. Odtrhla spodní část vzkazu a zmačkaný jej uložila do kapsy své uniformy. Se zbytkem vyšla ven. Tam postával vrchní velitel, jenž přijel ke generálově domu těsně po ní.
„Pane, tohle měl přibodnuté k ruce,“ podala mu vzkaz psaný černým inkoustem.
Velitel přeletěl kousek papírku očima. Neuniklo mu však, že papírek někdo odtrhnul až po zaschnutí krve. Okraj byl čistý.
„Skvěle, Elfko. A, doneslo se k vám už, kdo je novým generálem místo Foneie?“
„Ne, kdo teď bude mým nadřízeným?“
„Já,“ usmál se generál s černýma očima a podal jí ruku. „Těší mne, Sacar.“
Taktéž mu podala ruku, i když s vnitřním odporem.
***
Myslela na kus papíru, který jí ležel v kapse. Miluji tě, ta slova se jí stále zobrazovala před očima.
Byla rozhodnutá. Svlékla si svou tmavě modrou uniformu, namísto ní si oblékla černý korzet a kožené kalhoty v té samé barvě. K pasu připnula opasek s pochvou od jejího širokého meče, přes sebe si přehodila plášť s kápí, vzala svůj luk, několik šípů a vyběhla z domu. Za běhu vyskočila na hřbet černému hřebci a popohnala jej slabým zavýsknutím. Kůň divoce zaržál a postavil se na zadní, jeho hustá havraní hříva zavlála ve větru, šlachy napnuté k prasknutí. Mohutným kopytem zahrabal na sluncem vyprahlé zemi a prudce vyrazil kupředu.
Černý jezdec mizel v dáli. Kopyta koně vířily prach usazený na hliněné cestě. Slunce žhnulo a jeho ostré paprsky se dotýkaly černého vlajícího pláště. Nezůstal však bez povšimnutí. Muž s černými vlasy, temnýma očima, v tmavě modré uniformě s odznakem hodnosti generála stál poblíž, díval se na jezdkyni ztrácející se v oblacích prachu a při tom se hořce usmíval…
Tímto bych chtěla poděkovat především Pavettce, která mi velmi pomohla jak s logickými, tak i s gramatickými chybami, také mému rádci panu Vedrovi, jenž povídku rozebral do detailů a tím mi odhalil další skryté chybky. Takže, děkuji vám:-)
Diskuze
„řekl muž, stál na dešti, aniž by byl promočený. Déšť po jeho plášti líně stékal a skapával na dlážděný chodníček.“ – první věta je neohrabaná. Druhá věta nelogická, pokud není slyšet kvůli dešti, bude se déšť spíše horlivě řinout než líně kapat
„naopak šla nalít čaj, aniž by se ho ptala, zda si dá.
„Děkuji,“ řekl, když mu do studených rukou podávala horký čaj.“ Dvakrát čaj bije do očí… c podávala horký nápoj.
„Hodiny pověšené na zdi nad krbem ukazovaly osm ráno“ ocenil bych popis těch hodin. Tohle je fantasy povídka a hodiny jsou tedy něčím víc, i když se meze nekladou a určitě jsou na každým rohu. Při prvním přečtení jsem si představil takové ty kulaté červené hodiny z Tesca… :)
„Ke kasárnám dorazila v devět. (…)“ celá pasáž s generálem působí nehorázně výplňovým dojmem. Dobře se mi to čte, ale tenhle odstavec mi přišel strašně kýčovitý…
„Náhle uslyšel něco jako dusot kopyt.“ Zase… v klidu čtu a najednou takováhle… kýčovitost (?)
občas utekla čárka
„několik vojáků s kopím v ruce.“ Vojáka či strážného si představím spíše s halapartnou nebo mečem, ale to je věc názoru : )
„Za běhu vyskočila na hřbet černému hřebci“ kde vzala černého hřebce??? Celou dobu měla rezavého nebo ne?
Dílko bylo čtivé, bavilo mě a přečetl jsem si ho rád. Konec mi ale přišel prázdný. Hnací motor mé zvědavosti byl vrah… tajemný, rychlý… těch pár indicií mi neprozradilo, kdo nebo co byl. Stejně tak důvod jeho lákání.
Láska, ani nezklamala, ani výrazně nepotěšila. Ale na závěr sem se vlastně nic nedozvěděl. Romantická tečka, kdy zvítězila láska, je sice milá, ale spíš to utla uprostřed. Čekal jsem, spíše jsem se těšil na nějakou stejně poutavou story, kdy milenecký pár vrahů pokradmu zabíjí nějakého grázla : )
Celá povídka mi přišla vystavěná na tajemství a rozpolcených pocitech elfky, které to ještě podněcovaly. Tím se mi jeví konec jako nejslabší místo povídky. Váhám mezi 3-4*
***
po přečtení diskuze ani nemám co dodat, asi jsem se opakoval a tak... předešlí to asi i lépe vysvětlili : )
Viem, že ten môj rozbor asi vyznieva kúsok škaredo, ale naozaj som to nemyslel zle. Veľmi chválim, že sa autorka stará aj o diskusiu, avšak musím priznať, že ma príliš nepresvedčila.
Ono totiž nejde ani tak o realitu príbehu, ale či to, ako je tá realita priblížená čitateľovi, pôsobí hodnoverne a vyvolá dobrý čitateľský zážitok. Väčšina vecí, na ktoré som narážal a ty si mi ich vysvetľovala, by sa tak, ako vravíš, MOHLI udiať, ale mne ako čitateľovi takéto riešenia pri čítaní na um naozaj neschádzali, pretože sú, aby som bol úprimný, trochu pritiahnuté za vlasy.
Aby som uviedol aj príklad: "Blonďatý velitel, který Laiře podal zprávu o tom, jak to vypadá v generálově domě, do toho nijak nešťoural a raději předal tuhle práci Laiře. Už podle jeho chování („Je to docela hnusné. Všude je tam krev.“) jde poznat, že u gardy pracuje krátce a je to nějaký kluk z města, který se lecčeho štítí." Áno, presne takto to MOHLO byť, ale odkiaľ to má vedieť čitateľ? (Toho veliteľa totiž nepozná a tá jedna veta je na dešifrovanie takej štítivej povahy, akú opisuješ, naozaj málo.) A predovšetkým, odkiaľ to vedel bezmenný vrah? Pri toľkej bystrosti a ume, ktorým disponoval, naozaj nedokážem uveriť, že sa spoľahol na to, že "je to nějaký kluk z města, který se lecčeho štítí" a čo mu poskytlo záruku, že si odkaz neprečíta ten, kto nájde telo ako prvý, to naozaj netuším.
Hej, asi som zase zlý. Ja viem, že vôbec nie je jednoduché stvoriť príbeh, v ktorom do seba všetko naozaj logicky a kauzálne zapadá, zatajiť kúsok z toho a v správnom momente to odtajiť a pritom nevyvolať zmätok a popritom ešte správne odhadnúť reakcie čitateľa, ale eventuálne sa k tomu dá dopracovať. A ty, Eilonwy, máš pekný predpoklad sa k tomu dopracovať. Na tvoj vek je to veľmi vydarený text.
Po první části jsem si říkal: "Tohle bude na pět." Nechápal jsem, proč to má tak nízké hodnocení. Ten dialog a atmosféra byly úžasné. Déšť, čaj, oči, všechno jsem to měl před sebou. A takhle to naservírovat, to je umění. Výborná práce.
Škoda, že pak to začíná poměrně dost klesat. Istafixovy připomínky jsou možná kruté, ale pravdivé a celkově to dílo sráží.
I tak. Pevně vedené dílo je i nadále dost poutavé.
V lecčems mi připomělo Sethemovo "Vrah". V krátkém srovnání shledávám, že obě díla mají poměrně hodně společného. Délku :-) Atmosféru? Prostředí? Zápletku? Hlavní postavu? Od každého něco. A stejně jako u Vraha konstatuji i tady, že je to trefa do mého vkusu a moc se mi to líbí.
Čím to, že se těším na každý další řádek? Protože charaktery a zápletka samotná mě zajímají a těším se na pokračování. Taky se mi zdá, že to možná i ukáže, co někteří lidé dělají v poblouznění city :-)
Ještě bych si dovolil pár připomínek k předchozímu dílu autorky, Jerinovi. Zdaleka tolik mě nechytlo a poměrně ostře jsem ho kritizoval, převážně i kvůli nelogičnostem a psychice postav. Možná ani tady to není dokonalé, ale lepší určitě.
Sice byl vrah poměrně "hodně" dobrý akrobat a uměl pěkné kousky, ale ve fantasy je to teoreticky "běžné". O názvu již byla řeč, taky se mi název "Noc" nijak zvlášť nehodí.
Možná trochu mhouřím oko/a, možná sám nevím proč, ale tohle dílo se mi velice líbí. Škoda těch několika chyb (dá-li se tak Istafixův příspěvek nazvat), ale prostě mi nevadí tak moc jako jiným. Vynikající a kvalitní.
Eilonwy, zkušenosti čerpej dál. Jsi takový menší poklad časů budoucích :-)
Aiya všem.
Tinny: Přes to, že Lairu bolela hlava, práskla s dveřmi. Snad proto, aby dala vrahovi najevo, že o jeho návštěvy více nestojí, nehledě na to, že ji z toho hlava rozbolí ještě více. Byla rozrušená a do jisté míry uražená a naštvaná, asi si v té chvíli ani neuvědomovala, že její čin jí způsobí ještě větší bolest.
Přiznám se, že ani sama nevím, proč tahle povídka nese takový název... Nemám k tomu slov, má chyba.
Laiřiny schopnosti jsou zmíněny povrchově, každý z gardy ví, že ona je opravdu dobrá vyšetřovatelka, myslím, že to vyplynulo i z generálova chování vůči ní. Schopnosti nejsou magického rázu, to by je jistě použila, tady jsou spíše myšleny tak, že byla bystrá, velmi chytrá a co se týkalo vyšetřování nebo boje, byla výjimečná.
Děkuji za pěkný počet udělených hvězd.
smycma: Děkuji, takový milý komentář velmi potěší a hvězdy ještě víc.
Razas: Co se bolesti hlavy týče, viz. odpověď pro Tinny. Jinak děkuji za hodnocení i komentář, především za přečtení povídky.
Sethem Tartir: Pěkný košík :-) Ano, Laira se skutečně nechová tak, jak by měla, možná je to vlivem vraha, třeba na ni tolik působil, že nebyla schopná být chladnou profesionálkou.
Proč byla na pochybách tam zmíněno je. Byla dobrá, nejlepší a přitom nedostala vyšší místo ani vyznamenání, jen náklonnost generála a vlastní kancelář, garda si totiž uvědomovala, že o někoho tak dobrého nemůže přijít, byla to ale bohužel žena a ještě k tomu elfka, proto nemohla být povýšena.
Také, Laiřino srdce se bilo s rozumem, ona věděla, že vrah je špatný, zůstalo za ním hodně mrtvých, ale kouzlo osobnosti a zamilovanost dosti často způsobí, že se člověk chová protichůdně vůči svým dobrým vlastnostem. Byl to boj spravedlivé charakterní mysli proti okouzlenému a zmatenému srdci.
Istafix: Především děkuji za vyčerpávající komentář, jistě ti dal hodně práce. Já osobně tyhle pitvy povídek miluju, takže jsi mi udělal radost, i přes nižší hodnocení :-)
"s černou kápí staženou do obličeje" - možná, že klišé, ale je to vcelku důležité, jak jsi sám řekl. Je docela rozdíl, zda mu je nebo není vidět do obličeje, je to přece hledaný zločinec
"Takový nesmysl, pomyslela si v duchu a dál se tím už nezaobírala. Pořád měla hlavu plnou myšlenek o muži, jehož pronásleduje..." – první věta je reakce na chování lidí, které potkávala. Připouštím, že je asi chyba, že tato myšlenka byla oddělena odstavcem
„Ano, pane!“ zvolali všichni tři zároveň… - bohužel, ve středověku to tak bylo, upřednostňovali projevy úcty nadřízenému nad obezřetnost a tichý průběh akce. Tehdy hodně věcí v armádě postrádalo logiku
Boj u věže... Já jsem nad ním hodně přemýšlela a myslím, že možné to je. Gardisté nevěděli, co od vraha můžou čekat, byl to jejich první společný výpad, krom toho si nejspíš mysleli, že jej skolí ihned, když se na něj vrhnou všichni zároveň, přeci jen je to dost pravděpodobné, takže se ani neobtěžovali s nějakými složitými formacemi a domlouvání se na tom, jak a kdo na něj zaútočí, jaká bude taktika. Vrah udělal piruetu, což je sic riskantní, ale věděl, že oni nejsou v téhle chvíli tolik ostražití, takže si ji dovolil provést. Při piruetě se meč vede odshora dolů přičemž se vrah otáčí a zároveň (protože je to pirueta vzad) se od nich vzdaluje tím, že postupně uhýbá na stranu - dozadu (vojáci se totiž stále blíží, musí s nimi držet alespoň nějaký rytmus). Tudíž, pokud měli napřažené meče, tak jim je odrazil a zároveň je seknul buď po hlavě, hrudi nebo nohách (čepel klesá, jak bylo již zmíněno). Poté, jakmile to zbývající vojáci viděli, šli systematičtěji (jak je v povídce uvedeno - "Vrhli se na něj další dva. Ale on ťal mečem po vojákovi, který stál za ním" vedli útok minimálně ze dvou stran), pro něj to ale nebyl problém, vypořádal se i takovýmito útoky.
Také vysvětlení, co se luků týče: Tím, že vrah šel rovnou ke generálovi, dal jasně najevo, že jej chce zabít (jeho myšlení je ale trošku jiné, pro gardisty i pro generála k nepochopení, takže se s ním nakonec jen porval a když viděl, jaká je to slabota, nechal jej. Nezapomínat: zabíjel pro potěšení, takže zabít generála, když to byla taková nula, mu v té chvíli přišlo zbytečné, dokud si neuvědomil, že tímto tahem si Lairu získá. Tedy, alespoň si to jen myslel, ale protože je konec otevřený, můžou si všichni domyslet, zda jej jela zabít nebo se s ním spřátelit), takže se mu gardisté snažili zabránit v tom, aby se k němu přiblížil. Luky použít nemohli, jelikož by mohli trefit některého ze svých lidí (byli sic školení, ale vrah byl docela rychlý, viz. „Krev vystříkla na všechny strany. Ne však na plášť vraha. Ten se jí vyhnul neuvěřitelně rychlými kroky.“).
"Voják se skácel k zemi s příšerným řevem. Gardisté, jenž stáli na druhé straně věže neslyšeli nic. Stáli tak blízko, a přitom si nikdo z nich nevšimnul, že kousek od nich je doslova masakr." - ou... Tohle jsem z povídky vymazala, bylo to až poslední, co jsem odtud dávala pryč, nejspíš mi to word neuložil, pak jsem to už nečetla. Nemám k tomu co jiného dodat, je to hloupost a jsem si toho vědomá.
"Byl to gardista, jezdící po lese s příkazem, že má každého podezřelého muže zastřelit." - tento rozkaz vydal Fonei, i on sám o sobě je absurdní, myslím, že to vyplývá i z toho, že nebyl schopen boje. Zkrátka, kdo má peníze, dostane se hodně vysoko, i když nic neumí, přesně takhle to fungovalo i ve středověku. Když ale nic neumí, nadělá ve své práci hodně zmatků.
"Lairo, jsem si naprosto jistý, že jsi ten papírek našla jako první..." – ano, tady do toho měla co zasahovat Laira a velitelé (Laira samozřejmě měla pouze výhodu, mezi velitele nepatřila). Blonďatý velitel, který Laiře podal zprávu o tom, jak to vypadá v generálově domě, do toho nijak nešťoural a raději předal tuhle práci Laiře. Už podle jeho chování („Je to docela hnusné. Všude je tam krev.“) jde poznat, že u gardy pracuje krátce a je to nějaký kluk z města, který se lecčeho štítí.
Ještě jednou děkuji, z tvých připomínek se poučím a doufám, že příště to bude o něco lepší, protože zkušenosti ve svých čerstvých třinácti letech zatím především čerpám.
Eilonwy
Nie, nie a ešte raz nie. Nemôžem súhlasiť. V tejto poviedke nie je pár chybičiek, je tam celkom dosť chýb, tak štylistických ako aj dejových (logických).
Už spomínaný prípad zabuchnutia dverí napriek bolesti hlavy úplne tolerujem, pretože Laira mohla byť rozrušená a konať pod vplyvom emócií.
Avšak sú tu iné:
"s černou kápí staženou do obličeje" - Možno subjektívna poznámka, ale toto je podľa mňa hrozné klišé.
Na niekoľkých miestach nájdeme z hľadiska deja úplne redundantné opisy objektov či činností, ktoré zbytočne retardujú napredovanie v čítaní. Najviac ma pribrzdilo "Tmavě hnědé dlouhé rovné vlasy měla pocuchané a spletené do malých uzlíků. Vzala proto do ruky hřeben a jemně si je s ním rozčesala. Nechala je rozpuštěné. Opláchla si obličej studenou vodou, oblékla svou uniformu a šla. Ve stáji si osedlala koně a cvalem vyjela do města."
"velkolepě omlouvali" - Štylisticky nie najvydarenejšie spojenie. Človek sa ospravedlňuje ponížene, unížene alebo hlučne, s gestom, možno i teatrálne, ale naozaj nie veľkolepo.
"Takový nesmysl, pomyslela si v duchu a dál se tím už nezaobírala. Pořád měla hlavu plnou myšlenek o muži, jehož pronásleduje..." - A predovšetkým celá táto situácia je nezmysel. Ako môže mať hlavu plnú myšlienok o ňom, keď sa viac celou záležitosťou nezaoberá a naopak?
Scéna pred tým, než do veže vstúpia traja gardisti tiež tu a tam zaškrípe. Napriek tomu, že je cítiť všeobecnú snahu o utajenie a čo najväčšie ticho, gardisti zvolajú. („Ano, pane!“ zvolali všichni tři zároveň...) Takýto opis odpovede gardistov naozaj nepôsobí, akoby sa to stalo potichu.
Scéna boja vraha s vojakmi utrpela najviac. Zabiť jedným pohybom ruky naraz päť ľudí pomocou meča je podľa mňa naozaj veľmi nadnesené a aj pre akokoľvek skúseného vraha prakticky nemožné. V príbehu sa síce poukazuje na jeho priam nadľudské schopnosti, ale privodiť smrteľné zranenia jedným pohybom piatim ozbrojeným a cvičeným osobám by bolo naozaj možné, len ak by sa títo piati usporiadali nejako výnimočne debilne a poskytli tak útočníkovi nezahoditeľnú šancu na 5x COMBO. Tuto sa to s vrahovou neohroziteľnosťou trochu preháňa.
Táto pasáž hovorí takmer sama za seba: "Voják se skácel k zemi s příšerným řevem. Gardisté, jenž stáli na druhé straně věže neslyšeli nic. Stáli tak blízko, a přitom si nikdo z nich nevšimnul, že kousek od nich je doslova masakr." Autor na nelogiku v príbehu poukazuje sám, tak vlastne netuším, či v tom bol nejaký zámer. V každom prípade, ak "Vojáci se rozestoupili kolem věže asi deset sáhů ode zdí", tak i tí, ktorí od seba stáli najďalej boli od seba vzdialený vlastne len 20 siahov + priemer veže aj s hrúbkou múrov a to je trochu málo na to, aby nepočuli bojový pokrik mladého gardistu, ktorý zaútočil ako prvý, rinčanie zbraní, krik ranených a pod.
Takisto je prekvapivé, prečo sa všetci vojaci rozhodli pre boj nablízko a nepokúsili sa vraha zastreliť. Najskôr som považoval za chybu fakt, že takí profesionáli pri sebe skrátka žiadne strelné zbrane nemajú, no neskôr sa v príbehu objavuje gardista s lukom. V každom prípade, ak všetci tak dobre vedeli, o akého nebezpečného vraha sa jedná, prečo sa nepokúsili o bezpečnejší boj z diaľky?
Spomenul som gardistu s lukom: "Byl to gardista, jezdící po lese s příkazem, že má každého podezřelého muže zastřelit."
Tento príkaz mi príde úplne absurdný. Vám nie? (Čo tým akože dosiahne, že každého "podozrivého" nie zatkne, nie vypočuje, ale zastrelí?)
"Lairo, jsem si naprosto jistý, že jsi ten papírek našla jako první..." - Tak ja by som si tým síce tak istý nebol, ale možno existuje nejaký policajný predpis o postupe, podľa ktorého si nikto nemá nič všímať a ničoho sa dotýkať, až kým nedorazí kompetentný kolega. Beriem s rezervou.
Posledné dva odstavce, resp. posledná scéna (začína sa slovami "Byla rozhodnutá.") vo mne vyvolali živú predstavu záveru nejakého amerického akčného filmu, aký som videl už najmenej stokrát. Ale je možné, že k takémuto pociťovaniu som bol dohnaný pod vplyvom predchádzajúceho textu. V tomto smere sa takéto moje asociácie snažím nebrať príliš vážne.
Človek by iste čakal, že po toľkej nepríjemnej kritike tomu rovno strelím nulu, však? Samozrejme, že nie. Ono len popis tých chýb zaberá veľa miesta :) Poviedke sa nedá uprieť, že dokázala pomerne zaujímavým spôsobom a v prijateľnom tempe podať zaujímavý príbeh. Dokáže vzbudiť zvedavosť a vytvoriť priestor pre prácu čitateľovej imaginácie (vzťah Lairy a vraha, ich láska, jej protichodné konanie, jej a jeho zvláštne schopnosti, jeho ponuka...). Ak však nechceme čitateľa sklamať, musíme tento priestor pomaly zužovať a to podľa možnosti prekvapivým spôsobom, ktorý by mal v najlepšom prípade vyvrcholiť v závere (nie však až na úrovni deus ex machina). Takto sa klad tejto poviedky stáva aj jeho záporom, pretože, ako spomínal Darian, na konci ostáva zmätenie z expozície. Prakticky nič sa nevysvetlí, neodhalí. Ostáva veľa nezodpovedaných otázok: "Odkiaľ sa Laira a vrah poznajú a ako sa dopracovali k takejto situácii? Prečo sa ho snaží dolapiť i keď ho miluje? O akých Lairiných schopnostiach sa to vlastne celý čas hovorí?" a pod.
Štýl nie je amatérsky, no chýba mu cibrenie. Rozhovory sú často neprirodzené a chýba im plynulosť, takisto badám nevyváženosť v opisoch deja. Niektoré sú popri zvyšku deja, ktorý je opisovaný s akurátnym ozdobným príveskom až nepochopiteľne strohé a čisto informatívne: "Laira si sedla k dřevěnému stolu ve své kanceláři a dál přemýšlela o tom, co jí tajemný muž včera v noci řekl. Najednou zazněl poplach a všichni vojáci vyběhli na nádvoří. Laira rychle vyšla ven, aby zjistila, co se stalo. Přišel k ní Fonei..." (Na druhej strane je možné, že to malo popohnať dej a mne osobne to práve na tom mieste nejako nesadlo.)
Možno je autor mladší a potrebuje sa rozpísať, vypracovať štýl. V tomto smere je táto poviedka veľmi dobrý krok.
Musím sa priznať, že som bol dosť zmätený zo spôsobu, akým autor používa chronotopický oddeľovač (***). Zo začiatku ho v texte nenájdeme ani keď sa dej prenáša v skokoch z večera do rána alebo z domu do mesta či kasární, takisto absentuje pri zmene času a priestoru po príchode k Latynskej veži, avšak neskôr ho autor použije na oddelenie scén, medzi ktorými sa miesto nezmení ani o centimeter, opisované postavy ostávajú tie isté a časový rozdiel medzi oboma scénami sa dá odhadnúť na niekoľko minút ak nie priam sekúnd.
Nanešťastie nemôžem pochváliť ani výber názvu pre poviedku. Súhlasím s už spoemnutými výhradami. Nemám dojem, že zvolený názov príbeh nejako vystihuje ani že plní funkciu ako pútač pozornosti. Nepomôže ani ako vodítko pri riešení záhad v deji. Popremýšľal by som nad niečím iným.
Na záver spomeniem, že autorovi sa nepodarilo vyhnúť niekoľkým ortografickým chybám, napr. "Přišel k ní Fonei: „mí vojáci...", čo je škoda a uzatváram poviedku v globálnom hodnotení ako (pod)priemernú.
Kdybych měl tuhle povídku přirovnat k proutěnému košíku, řekl bych, že sice je použitelný, co do něj vložíte, zůstane tam, ale čouhá z něj až přespříliš volných proutků a držadlo nesnese víc jak jedenapůl kilo.
Eilonwy ví, co chce psát, ví, proč to chce psát a kam to má ústit. Ale vyjadřování myšlenek v textu stále ještě pokulhává, což je vidět třeba na úvodní scéně, kde na mě Laira působila vystupováním jako neopeřený nováček v boji proti zlu, ne jako ostřílená profesionálka. Stejně trapně amatérsky na mě působil generál. Nevypadali jako rovní soupeři vraha.?
Co mi hodně chybělo a rozhodně by posunulo povídku o několik řádů výš, bylo zdůvodnění toho, proč je Laira na vážkách mezi dobrem a zlem. Stejně by okořenilo větší rozehrání citů mezi Lairou a vrahem, resp. vytvoření milostného trojúhleníku mezi postvavami (a jakože na to náběh je).
Jinak pěkné, možná by šlo udělat pokračování, konec je přecijen otevřený, ne?;-)
příběh o Laiře byl velice pestrý a rozmanitý jenom škoda že se její schopnosti nedostaly na povrch a zůstaly v tajemnu. Dále byl velmy dobrý popis vraha a jeho ůtočných akcí ale jediné co bych tomto příběhu podotkl je to že se při úvodu do děje mněla bolesti hlavy které z nenadání přestaly možná to bylo kvůli rozrušení ale i přesto proč?
Podle mého názoru nemá tento pěkný čtivý příběh žádnou chybu která by ho vyloženě kazila moc se mi líbil a až na těch pár nesrovnalostí vypsaných už v přečdchozí diskuzi se mi velmi líbil dal jsem pět* přesto že tam je pár chybiček protože nic a nikdo není dokonalý a abych pravdu řekl tak kdyby těch pár chybiček nebylo vypsáno v příspěvcích před tím mým tak bych si jich možná ani nevšiml.
Krásná povídka, události na sebe plynně navazují. Je tu ovšem jedna nesrovnalost - začíná tím, že Lairu bolí hlava, ale tato informace se v průběhu děje velice rychle ztrácí, když nájemný zabiják odchází, Laira dokonce zabouchne dveře přesto, že jí předtím vadil samotný zvuk dešťových kapek, dopadajících na rám okna. Tohle bych viděla jako jeden z toho mála nedostatků, které tento příběh má.
Dále mi k povídce nesedí její název (Noc). Kdyby se celý děj odehrál za jednu noc, tak nevidím problém, ale takto bych volila jiný název, např. Laira, i když to není nijak zvlášť originální.
Je také škoda, že se autorka nerozepsala o Laiřiných schopnostech, které několikrát zmínila, ale blíže je nepopsala.
Příběh končí odjezdem Lairy, není těžké si domyslet, že to bylo za oním nájemným zabijákem a podle mě vůbec není na škodu, že neznáme jeho jméno, naopak to dodává na tajemnosti, které je v povídce opravdu dost.
Povídku hodnotím jako kvalitní, 4*
Pomerne dlhšia poviedka, ktorá i na tak veľkom priestore nesie v sebe až tak veľa. Poviedka sa pôvodne chcela v rubrike objaviť rozdelená kvôli dĺžke, no ja som (po porade v redakcii našej rubriky) trval na spojení oboch celkov do jedného kvôli ich pevnej previazanosti.
V prvom rade naznačím príbeh. Začína sa tajuplnou, z hľadiska logiky aj paradoxnou, expozíciou stretnutia dvoch postáv stojacich na dvoch stranách názorového spektra. Čitateľovi nie je zrejmé, prečo ich stretnutie prebieha v pokojnom duchu, prečo vrah privádza elfku do rozpakov, a to je len zaujímavé. Zároveň je to však všetko. Na konci si vlastne čitateľ voľky-nevoľky musí priznať, že úvodná expozícia ho v dojme nesklamala a pocit z nej zostal – zmätenie. Žiaľ, na konci už zmätenie s veľkým „Prečo“. Lebo – sa nič nevysvetlilo, láska dvoch hlavných postáv je proste láska nebeská tak trochu z červenej knižnice. Láska s veľkým „el“ a apatické mávnutie rukou nad aktuálnym, taký sa javí tento zromantizovaný, sentimentálny príbeh o láske dvoch veľkých postáv.
Zásadným problémom poviedky je to, že si autorka neuvedomila, že tvorí sujet a nie veľmi naňho prihliadala – proste šla podľa fabuly. Hľadela na globálnu, nie na konkrétnu kauzálnu postupnosť motívov. Tak teda vyvstávajú problematické miesta. Výrazne ich vidieť v reči postáv, keď poukazujú na niečo dôležité, o čom však čitateľ nevie, resp. nebola mu táto informácia podaná ako závažná (neustále obracanie výrazu „výnimočné schopnosti“ v súvislosti s Lairou pôsobí napokon paradoxne, keď sa čitateľovi nielenže nedostane vidieť ich ukážku, ale sa ešte ani nešpecifikuje, aké to sú). Prípadne ide o informácie veľmi závažné pre fabulu (pokračovanie príbehu), no v sujete sú len slabo naznačené, preto potom pôsobí nesúladne vývin udalostí podľa nich (vševedúca poznámka o tom, že vrah už nebude v lese – a predsa ho hľadajú -, a on napokon – neprekvapivo – v lese nie je). Na tomto mieste by možno bolo dobré aj poukázať na konflikt rozprávačov – personálneho (zameraného na Lairu alebo vraha) a vševedúceho autorského, resp. ich nelogické prelínanie sa, v krízových situáciách, keď musí byť vyplnená fabula (príklad predtým, ale čiastočne aj spomenutý nedostatok s vedomosťou postáv – Fornei doslova za pár chvíľ, za jednu repliku, odhalí, že Laira nie je vo svojej koži).
Na mieste je spomenúť príklad scén pri Latynskej veži. Tam sa objavuje nedostatok omylov a chýb, ktoré len potvrdzujú našu vyššie spomenutú úvahu o sujete a fabule. Jednak v scénach, ktorými autorka zrejme chcela docieliť hyperbolizáciu hlavných postáv, objavujú sa logické nedostatky. Na povrch to vypláva v súbojových scénkach vedených v štýle metafory mečom do masla, ďalej takisto v neprirodzenom rozhovore o schopnostiach vraha a aj v rozhovore elfky s generálom.
Hlavné postavy, Laira a bezmenný vrah, pôsobia až archetypálne – svojou romantickou spupnosťou, patetickosťou, titanstvom. Možno je problém aj ten, že vlastne ani nemohli inak vyznieť – sú to dokonca jediné popísané postavy v celom deji. Alebo nie. Len sa mi zdá, že podrobný vonkajší opis tučného zloducha vyznieva popritom do prázdna, pôsobí až parodicky.
Príbeh je pridlhý, má priveľa slov. Je tam veľa viet so zbytočnými informáciami, v ktorých sa potom sujet motá – a opäť vidno len spomenutý kontrast s fabulou. Štylistika je pomerná – pomerne dobrá, i keď sa objavujú aj nedostatky (vražda v očiach).
O forme sme už čiastočne rozprávali. Gramatika poviedky je dobrá, chýba len zopár čiarok a objavujú sa drobné lapsusy. No nemožno odpustiť chaos v priamych rečiach. Je veľmi podobný ako u poviedky Handlíř od Pavetty, tak možno povedať, že sme už vysvetľovali, v čom spočíva.
Celkovo poviedku hodnotím ako priemernú.
PS: Tentokrát som do formátovania príspevku veľmi nezasahoval, nepoužil som tag p. Je tomu tak aj preto, lebo sa jedná o príspevok relatívne dlhý, tak som ho nechcel ešte viac predlžovať. Pokiaľ by ale autorka mala k formátovaniu nejaké pripomienky, nech sa na mňa, prosím, obráti.