Nad Starou čtvrtí se vznášel těžký oblak štiplavého černého kouře, stoupajícího z mnoha cihlových komínů. Poslední paprsky slábnoucího zimního slunce zlatily leštěnou kovovou tabuli, připevněnou nad vchodem nízkého domku se zatemněnými okny. K tomuto stavení špatně dlážděnou ulicí kráčel o holi seschlý drobný mužík.

Mistr Euthanasius se zastavil u dveří a se zájmem pozoroval své učně Kevora a Kiana, opravující notně zanedbanou ceduli, na níž stálo: „Bratrstvo měsíční legie – cech nekromantů“ Vyrudlá věta pod tímto nápisem „Kde ostatní končí, my začínáme“ už byla stěží k přečtení.

„Vezměte to červenou barvou, hoši, a kdyby se ptali ti otrapové od Černého květu, je to samozřejmě krev, víme? A až to doděláte, šup šup do dílny, máme dneska ještě práci. Je potřeba trošku rozhýbat toho barda,“ rozdal mistr instrukce.

Dílnou mistr myslel rozlehlé sklepení, vybavené tím nejroztodivnějším mučícím náčiním (hodilo se na podobná místa asi jako paroží na stěnu hájovny či ohnivá koule do houfu skřetů), co se dalo sehnat. S rozvojem použití nemrtvých coby levné pracovní síly, která hravě vytlačila i levné dělníky z východu (i když se ve vysokých kruzích spekulovalo o budoucím přílivu východních nemrtvých, kteří budou ještě lacinější) přicházely i peníze, a tak mohl Euthanasius konzervativním zákazníkům vyhovět, přece jen důvěra klienta je základem obchodního úspěchu. Vprostřed sklepa pak strhával pozornost návštěvníka čtvercový oltář z černého kamene. Ležela na něm kostra člověka.

Mistr a učni započali oživovací obřad.

„Um eri phar istor…“zahřměl podzemím nekromantův mocný hlas.

„Ehm, promiňte, šéfe, ale nemá tam být – estor?“ pípl nesměle učeň Kevor.

„No, víš, mladíku, jak to říct,“ poškrábal se mistr ve vousech, „Zkrátka jsem vás zkoušel, hoši, samosebou je to – estor. Tak tedy znovu:“

„Um eri phar istor, um phistor er istara!“ Máchl s posledním slovem pravicí tak, že zasáhl mohutný železný svícen, který celou scénu triumfu paměti a zkušeností osvětloval.

Zaručeně nehořlavé obřadní roucho se rychle vznítilo. Stařík zmateně mával rukama a pobíhal po sklepení, své zděšení zdůrazňoval nelidskými výkřiky. Učňové ve strachu utekli, přišli proto o finále, kdy se mistr omráčil pádem po hlavě do kádě s vodou, neprozíravě postavené do směru jeho úprku před horkým živlem.

Kostra na oltáři se pohnula. Zprvu sotva znatelně, ale pak se náhle posadila, protáhla se a procedila mezi zuby:

„Fuj, to je kravál, že by probudili i mrtvého. Brr, a taky by tady jeden nastydnul.“ Načež uzmula mistrovo zdobené ošacení a nechala jej jen v černých spodkách s lebkami dál se máchat v kádi, vydaného na milost a nemilost rýmě. Pečlivě ustrojen, namířil si to kostlivec ven z domku.

Nutno podotknout, že ani za života nebyl bard, zchudlý šlechtic Eric de Mizhon, právě příkladnou bytostí. Panství propil, a tak se toulal po Městě a svou kariéru založil na oplzlých písních o pěnivém moku. Když se jednoho dne celkem mladý upil, nikdo se přiliš nedivil a nikdo ho zrovna nelitoval (snad kromě těch, co ve sporu Upije se dříve nebo později? sázeli na „dříve“). I teď (pokažený rituál vykonal své) si zachoval svou povahu, paměť, zlozvyky i pár zvyků, ale hlavně šílenou chuť na pivo. První Erikovy kroky proto vedly najisto – k hostinci U Zlaté husy, původ jehož názvu (prý) podle dozlatova upečené drůbeže býval často zpochybňován, snad kvůli příslovečné hlouposti zlatovlasé paní hostinské.

V lokále bylo (až na dvojici kostlivých sluhů obchodnice s látkami) živo. Eric přejel očima po místnosti. Jako obvykle: u stolu v temném koutě skupinka mužů v černém, šuškající si nad zamaštěným lejstrem, halasně vyprávějící voják – veterán v náladě a hned u dveří nezbytný shrbený dědeček, obklopený bandou cizinců, hltajících každé starcovo slovo, jako by vyprávěl o skrytých pokladech. Místnosti dominoval veliký portrét pana krále, značně pokrytý mušími výkaly. Eric si stoupl k baru před hostinského.

„Dám si pivo, Sulci,“ oslovil břichatého chlapa.

„Kdo jste, že mi tak říkáte?“ ohradil se majitel hospody a odkašlal si, až se mu pupek roztřásl, čímž dokázal, že přezdívka je zcela na místě.

„No přece já, starej Demižón!“ zasmál se Eric a shodil kápi. Chvíli si tak hleděli z očí do prázdných důlků, pak znechucený hospodský utrousil:

„Sedni si někam, za chvíli to tam máš.“ Ani se příliš nedivil, podobné věci jako Erikovi se poslední dobou s rychlým rozvojem levné a dostupné nekromancie stávaly čím dál častěji. Svou roli při tom jistě sehrály i známé Euthanasiovy příručky Nekromantem snadno a rychle, Péče o nemrtvé, Kolik mrtvol oživíš, tolikrát jsi stvořitelem, Moje první zombie, Kostlivci dnes a zítra a Reanimace pro nejmenší (Zemřel vám domácí mazlíček? Žádný problém! S námi bude jako živý…a ušetříte za stelivo.). Nad těmito knihami měly co do popularity mezi sečtělou veřejností navrch jen poněkud lechtivé tituly Obrazový atlas mořských panen (zde si na své přišla i nesečtělá veřejnost) a pověstná věčně vyprodaná Hypnóza ve službách Amorových.

Erika z přemítání o nemrtvých, které kdy U Zlaté husy viděl, vytrhly Sulcovy kroky.

„Tak tady je to pivko,“ usmíval se šibal hostinský, „a tady…“

Erikův pohled sklouzl na Sulcovo rameno, kde se vyjímala jakási špinavá tkanina.

„Jestli dodáš to s tím hadrem, tak se neudržím!“ rozkřičel se kostlivec na Sulce, který se tímhle starým fórem bavil na účet kostlivých návštěvníku poměrně často. Obrátil do sebe žejdlík, až to na zemi šplouchlo, a rozzlobený se měl k odchodu:

„Na sekyru, jako obvykle, o jarmarku ti tu zas zazpívám, Sulci.“ Vychloubačný veterán se ale zvedl od stolu a hnal si to ke kostlivci:

„Tak to teda ne, mladej, tohle je slušnej podnik.“ Mával mu před lebkou svým mečem.

„Dávej pozor, vypíchneš někomu oko,“ obořil se Eric na vojáka.

„Ho hó, pán už má srdce v kalhotách, co, plešoune?“ drmolil opilý válečník, „Vidím ti až do žaludku, holobrádku.“

„Tak zaprvé nemám kalhoty,“ nedal se Eric, „ a to, kde mám teď srdce, bych sám rád věděl.“

Opilec mezitím zapomněl, co že mu to chtěl, a tak začal hulákat sprostou odrhovačku Potěchu a veselí nalezneš jen v korbeli. Kostlivý bard poznal své dílo; s myšlenkou, že takhle falešně to vážně rve uši zaplatil Sulcovi ozdobnou sponou ze svého oděvu a odešel.

Soumračnou ulicí se nesl křik vran, mísíl se s mručením a podivným sípáním. Tím směrem stálo řeznictví, kam se setměním posílaly bohatší rodiny služebné zombie pro maso.

Eric si uvědomil, že se k frontě zákazníků vrány slétávají večer co večer a čekají, zda nakupujícím i tentokrát upadne nějaký kus masa. Musel se pousmát, nevzhledné postavy tlačící se u krámku mu nechtěně připomněly ohavný vtip o malomocných studentech, dohadujících se, co jim asi odpadne zítra.

„Tohle není pro nás,“ ozvalo se náhle za Erikem. Prudce se otočil.

„Fuj, k smrti bys mě vyděsil,“ utrhl se na kostlivce, který ho tak náhle oslovil, oblečeného ve stylovém koženém kabátě.

„Boris Bezmasnyj, dejme tomu obchodník se svěcenou vodou,“ představil se neznámý.

„Vím o podniku, kde se vám určitě bude líbit, pojďte se mnou,“ pokynul hnátem. .

„Ale hejbněte kostrou, nemám na vás věčnost,“ pobídl váhajícího Erika.

Cestou se Eric de Mizhon od mafiána dozvěděl, jak je důležité mít ty pravé kontakty, a že nemrtvý s vlastní vůlí je rarita, že se od něj dají čekat velké činy. Že se všechno včas dozví.

Zastavili u honosného sídla č.p. 666, s věžičkami, chrliči a tepanou zahradní brankou.

„Tak tohle je Černý květ,“ pochlubil se Boris, „Pojď dál, můj pán tě už očekává…“

Klenutá místnost, slabě osvěcovaná mihotavým plamenem černých svící, stojících ve výklencích zdí, působila mystickým dojmem. Ten poněkud kazila trojice velmi spoře oděných slečen, tančících na jekémsi improvizovaném pódiu. Zbytek místnosti vyplňovaly stolky a židle, obsazené nemrtvými různého druhu. Ve velikém křesle s motivy netopýrů trůnil bledý uhlazený muž v luxusním tmavém županu od Vousáčeho, předního trpasličího návrháře z jednoho jižního poloostrova. Lord Bloodley - upíří kníže, měl být tím, kdo rozhodne o Erikově přijetí či nepřijetí do Klubu. Za chvíli už Eric seděl vedle Bloodleyho a Borise nad sklenkou svěcené vody (dle Borise jediného dost silného pití pro opravdové muže, i když bard zprvu namítal, že je to akorát o průjem, a že přijde o hlas) a poslouchal upírovu historku o příbuzném, který je hanbou rodiny, protože je trans...

„Jako že nosí ženské šaty, pane?“ zkoušel se Erik pochlubit svou slovní zásobou.

„Ne, říkám, že je transylvánským vládcem, chápete, zakopat se v takové díře a velet bandě lumpů,“ dokončil větu opovržlivým tónem aristokrat. Erik raději přesunul pozornost na tanečnice.

„Tak kterápak se vám líbí, de Mizhon,“ usmál se šibalsky upír. Eric ukázal na velmi štíhlou brunetku.

„Ta?“ podivil se kníže, „Poněkud vysušená, není-liž pravda, mám radši ženy krev a mlíko, vždyť tohle je kost a kůže!“

„Gentleman nekomentuje, když dámě tu a tam něco přebývá, odvětil klidně Eric a spiklenecky mrknul na Borise. Noc ubíhala v příjemné konverzaci, až se nakonec krátce po půlnoci kníže vyznal, že pohrdá nemrtvými – otroky, a že je zapotřebí udělat přítrž tomu hanobení národa a rasy potupnou prací a akcemi typu „Daruj krev, zachráníš neživot“ na podporu méně schopných kolegů.

„Byla snad Lilith nějaká uklízečka či co? Je třeba zabít hlavního tvůrce, pryč s Euthanasiem, vy, vy nám pomůžete, de Mizhon! hřímal lord Bloodley.

„Zabít? Na to já nemám s odpuštěním žaludek“ bránil se Eric. Ale upír se nedal odbýt: „Společně ovládneme – „

„Svět, že?“ snažil se kostlivec napravit předchozí zaváhání.

„No, zprvu jsem myslel pár nemrtvých, potřebuju opravit věž a plot už taky není nejnovější… potom se uvidí co dál,“ přiznal kníže.

„Ale on je silný!“

„Nesmysl, můj tvůrce už dávno hnije pod drnem, doufám, neuvědomil si totiž, že mým oživením získal spíše společníka než ke všemu odhodlaného sluhu. I když to byl velmi mocný mág, měl si to dvakrát rozmyslet, než mě vyvolal. Tak se praví v moudrých knihách,“ přesvědčil upír kostlivce.

„Jdeme!“

Stará známá Stará čtvrť spala. Boris, Eric a kníže se připlížili před hrdé sídlo Bratrstva měsíční legie, neboli sprostou chalupu s doškovou střechou, jak kníže neopomněl poznamenat.

„Mám plán, vyjde to, cítím to v kostech,“ pronesl sebejistě Eric a zabouchal na dveře. Rozespalému učni Kevorovi lehce namluvil, že se vrací za svým stvořitelem. Když se pak starý pán přišoural na zápraží, v jedné ruce lucernu, v druhé nočník, vystoupili ze stínů, tiše jako poslové samotné smrti, Boris a Bloodley.

„Dohráls, padouchu,“ pronesl temně kníže. Boris alespoň nasadil bojovný výraz.

„Tak to ne, my si asi nerozumíme,“ postavil Euthanasius nočník na zem a rokročil se před ním ve výhružné póze..

„Víš ty kdo já jsem? Dám ti takovou do zubů, upíre, že… že…“ nedostávalo se mistru nekromancie slov. Proto raději rozhodil rukama; obklopila jej bílá záře. Tři nezvaní hosté klesli zasaženi na zem.

„A mám vás!“ zaskřehotal nekromant. „Tohle je konec – barak šacho RHEPČÍ!“ máchl prudce rukama (přece jen, delší pobyt ve studené lázni se důchodcům nedoporučuje a Euthanasius v kádi nastydl slušně). Světlo pohaslo, naopak nekromant se začal zmenšovat a zmenšovat.

„Ještě se uvidíme, upíre,“ ječel, „Ty nevyhraješ, uvidíš, objeví se Přemožitelka a....“

„Moc naslouchal trubadúrským písničkám,“ utrousil Eric a zášlápl ho.

A co bylo dál? Inu, všichni naši hrdinové se měli přímo fanfárově. Lord Bloodley si podrobil nemrtvé dělníky, opravil sídlo a spokojeně si žil, dokud ho nezprovodila ze světa neznámá uječená holka. Boris Bezmasnyj přidal k nelegálnímu obchodu se svěcenou vodou i obchod bílým masem (ne, nešlo o albínské zombie) a velmi bohatý sepsal paměti, než to jednoho dne přehnal s pitím svěcené a vyšel se projít v pravé poledne. Kevor a Kian se dali po mistrově smrti na studia medicíny, nutno dodat, že by Euthanasiovi dělali radost. Hostinského Sulce ubila manželka válečkem na nudle, při své hlouposti nedokázala vycítit nadsázku v poznámce „To je ale kost!“, adresované jedné nemrtvé návštěvnici lokálu. A Eric de Mizhon, slovutný bard? Vydal se na veleúspěšné turné do jedné daleké země, sevřené v klínu hor a pivu zaslíbené, kde je prý po neumírajících zpěvácích poptávka dodnes. Cesta ho prý zavedla i do náruče jedné tamější zachovalé zombie, ale to už je jiný příběh…