Handlíř
| Autor: | Pavetta |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 22 |
Seděl jsem opřený pěkně ve stínu o košatou vrbu a přežvykoval stéblo trávy. Už dávno mě omrzelo krátit si čas broušením meče. Za prvé byl ostrý a za druhé jsem ho stejně ani pořádně nepoužíval. Přicházelo na mě spaní. Pomalu jsem zavíral víčka, když se konečně začalo něco dít.
Hladina jezírka se mírně zčeřila, zkušený rybář by strnul v údivu, o jak velkou rybu by se mohlo jednat. Zřejmě až o něco později by mu došlo, nakolik se zmýlil. To se totiž nad hladinou plynule vynořila koňská hlava s náznakem hřívy. Vždycky jsem miloval jejich azurově modré oči. Vypadaly tak záhadně přívětivě. Jak spěla ke břehu, objevily se i její duhové šupinaté plece a přední kopyta.
Pozoroval jsem, jak nepřirozeně rychle začíná schnout. Byla už skoro na břehu. Vodu pravidelně čeřilo hlasité plácání mohutného rybího ocasu, kterým se zvíře snažilo vysoukat na souš.
Nemotorně, jako hříbě, se pokoušela postavit na přední. Půvab očí zchřadl do běžných hnědých, rybí ocas se postupně přeměnil na zadní nohy, zapletence se prodloužily v nádhernou uhlovou hřívu. Po chvíli tu stála krásná klisna, za kterou by mnohý rytíř dal i svého nejlepšího oře.
Nespěchal jsem. Prostě jsem vstal, upravil si stéblo trávy v ústech a vydal se k ní. Jistě měla hlad a asi i velký, protože se ke mně vyrazila relativně svižným krokem. Její srst na slunci připomínala drahý antracitový samet. Voněla rybinou. Nestačil jsem udělat ani pět kroků a už byla u mě. Lísala se jak malé kotě a v očích jí plála radost psa, který se právě shledal se svým starým pánem. Pohladil jsem ji, byla tvárná a reagovala na každý můj dotyk i dech. Dokonalé.
Náhle jsem přestal a dělal, že si jí nevšímám. Otočil jsem se a šel si pro své věci. Popuzeně za mými zády odfrkla, přesto mě, ač uraženě, následovala. Byli jsme už na sebe svým zvrhlým způsobem zvyklí, proto jsem si dovolil přijít za ní až sem k jezeru. Ani se tolik necukala, když jsem jí dával lýkovou uzdečku. Vražedný pohled mi věnovala teprve v momentě, kdy jsem na ni hodil sedlo s veškerou bagáží. Nu co, neměla mi minule sežrat koně, sviňa.
Lesy i samotné jezero byly proslulé svou něžnou tajemností, vtíravou záludností i přívětivou zákeřností. Což bylo vynikající, protože se tu neustále objevovaly nějaké ty skupinky mladých dobrodruhů, které se ono pověstné zlo snažily z lesa vymýtit. Samozřejmě bezúspěšně.
Po několika hodinách jsme dorazili na místo. Dal jsem jí napít a vodou jsem jí trochu polil i kopyta. Odsedlal ji a sundal i uzdečku. Neutekla. Neustále se lísala a teď o to víc, co měla volné pole působnosti. Začal jsem se rozhlížet po nějakém trsu dlouhé trávy. Pořád mi strkala čumák do klína: „Huš, mrcho,“ zachrchlal jsem a utrhl si nové šťavnaté stéblo.
Lehl jsem si do mechové podušky, opřel si hlavu o oblý zarostlý kámen a čekal. Drze se svalila hned vedle mě. To, že by se jí jako koni mohly zauzlovat střeva, vůbec neřešila.
„Ty se se mnou nebavíš!“ cosi malého poskakovalo kolem něčeho druhého robustnějšího, ale stále malého, a vnucovalo mu to svou povídavou náladu. Za touto dvojicí šli ještě dva, moc jsem na ně neviděl, proto jsem se raději, avšak beze spěchu, postavil. Kelpie už stála a mžourala na cestu, byla příjemně rozespalá. Nasadil jsem jí normální ohlávku a jen tak tak schoval sedlo.
„Támhle někdo jééé!“ povykovalo to zakrslé a ukazovalo to, kam jinam než na mě.
„Dobrý den, poutníci,“ kelpie vedle mě se tvářila jak boží umučení, „nemáte skývu chleba pro potulného pocestného?“ snažil jsem se působit mile, což jsem nikdy moc dobře neuměl.
„Pro tuláka, říkáš?!“ osočila se na mě velmi, ale opravdu velmi, pohledná elfka ve vyšívaném, jistě drahém, hávu. Její oči působily vyzívavě, trochu mě spoutávaly, ale nakonec jsem z toho vystřízlivěl, díky ledové spršce jejích dalších slov.
„Kohos okradl před námi, hm?!“ ostřížím zrakem si začala prohlížet nahrbeného mohutného koně s lesklou srstí, hřívou jak z hedvábí, kopyty jak ze železa a meč zavěšený u mého pasu.
„Nikoho, drahá,“ nedůtklivě jsem se pod náporem nařčení ošil, „líbí se vám?“ rychle jsem nadhodil zcela konverzačním tónem.
„Je pěkný, jen co… Teqire,“ otočila se na muže, který se doteď tvářil nezúčastněně, „co si o tom koni myslíš?“ najednou nezněla tak povýšeně.
„Mohu si jej prohlédnout?“ byl jsem raději, dokud se nevyjadřoval. Jeho hlas zněl jak vlčí varovné zavrčení. Šel mi z něj mráz po zádech stejně jako z trpaslíka, který se na mě celou tu dobu díval bez jediného mrknutí, „prosím,“ jen jsem přikývl. Kelpie vypadala stejně nevypočitatelně jako vždycky. Udělala k muži vstřícný loudavý krok a zvídavě sklonila hlavu. Věděl, co dělá. Nejprve jí odhrnul pysky a skoukl její zuby, ale mě rozhodit nemohl.
Následně se jí zahleděl do očí. Ty jí zjihly, na malý okamžik jsem se bál, že se brouzdá její myslí. Že má nad kelpií navrch, že ona jako mrštně se učící šelma včas nezareaguje… Nakonec se od ní otočil opět na mě, ačkoliv promluvil k elfce: „nekupuj tu klisnu,“ řekl jen a poodešel zase o kus dál. To mě mírně zarazilo. Co s ní udělal?! Mimoděk jsem si koně pohladil, abych se ujistil, že je vše v pořádku. Nevinně do mě žďuchla jako obvykle.
„Co se vám na ní nezdá, pane?“ zamrkal jsem na něj a překvapení jsem vskutku hrát nemusel.
Podíval se na mě pronikavýma očima dravce, a pak se ušklíbnul v náznaku ironie: „Nelíbí se mi,“ pokrčil rameny.
„Teqire, ale kůň by se nám hodil,“ zkusila to elfka, ke které se urychleně přidal hobit, „to teda. Na věci. Já jako taky teda netušim, co jako to… no… víš a my ne, ale co se ti na něm pro Bohy celýho pantheonu nelíbí?! By měla mít na krku mašli?!“ ihned, jak domluvil, jsem střelil pohledem zas na Vlka.
„Tak se mě napříště neptejte…“ rozpřáhnul ruce. Evidentně nebyl z jejich slov nikterak dotčený, asi byl zvyklý, morous jeden.
„Nedal bych vám jej draho, to víte, miluji karty,“ pousmál jsem se lehce nervózně, „nutně potřebuji nějaký ten peníz,“ hledal jsem oporu v trpaslíkovi, ale ten byl dál zticha a přeměřoval si mě zlým pohledem, „vskutku,“ o fintu, že jsem koně našel, jsem se raději ani nepokoušel, protože jsem opravdu nevěděl, co s ní ten chlap dělal nebo udělal.
„Vidíš, Teqire, dá nám jej lacino,“ naléhala žena, ale Vlk se dál tvářil kysele, prevít, „cožpak ty názory nikdy neměníš?!“ povzdychla si a já v duchu s ní.
Vlk znatelně přešlápnul z jedné nohy na druhou. Zvažoval možnosti. Svitla ve mně naděje: „Co znamená lacino?“ podepřel si pravou rukou bradu.
„Dva chleby a sto zlatých,“ tvářil jsem se neutrálně. Členové družinky si vyměňovali zmatečné pohledy a teprve nyní se ozval trpaslík, „nedám zlato za nic, co sere, pije a žere a vůbec je to živý a k ničemu,“ pak opět utichl. Moc mi tedy nepomohl. Naštěstí ti ostatní tři vypadali, že nebudou stejného názoru.
Promluvil hobit: „dva chleby nemáme, ale dáme ti jeden a něco solenýho masíka, co ty na to?“ no prosim, budu mít maso a chleba. Bez váhání jsem přikývl a nenápadně trhnul uzdou, aby se kelpie trochu probrala, protože jí začala z tlamy stékat slina a její nepřítomný hladový pohled je také mohl odradit. Vzpamatovala se a nahodila koňský výraz typu „kupte si mě.“
Dohromady opravdu dali sto zlaťáků, což nebylo tolik, i ten chleba s řádně prosoleným masem. Vřele jsem jim poděkoval a ženě předal otěže. Rozloučili jsme se, já si počkal, až zmizí z dohledu, vzal si sedlo a pomalinku se vydal směrem k městu…
…
„To bylo skutečně mazaný, jsme neskutečně dobrý,“ vítězoslavně poskakoval Pralinka okolo nového koně.
„To tedy,“ přikývla Anive, „Teqire, tvářil jsi se opravdu jako znalec,“ pochvalně přikývla, aby se následně začala dusit smíchy.
Teqir se jen uculil, měl pro ni slabost: „Vyberu si to. Pojedu na ní první, co ty na to?“ škádlil ji a trpaslík jen nevěřícně zakroutil hlavou…
…
Cestou jsem uvažoval, za jak dlouho se mám pro „svou“ kelpii opět vrátit k jezeru, kdy vyhladoví..
poznámka autora – jednou, jednou vás všechny naučím, že antracit je černý.
Děkuji pomocníčkům, mravenečci, kteří se podíleli na ucelení této povídky, která se líně vlnila pod tíhou vašeho zraku, milí čtenáři. Vím, že nepomáhali jen mně, že pomáhají i jiným. Nečiní rozdíly a spouštěcím mechanismem jejich dobrodiní je prosté slůvko “prosím”. Jenže... to mě přivádí do rozpaků. Když vám je totiž prozradím, tak se na ně sesypete jak lační pavouci a čapnete je do svých sítí a kdo ví, zda je pak vyplivnete nazpět, že?? Promiňte, ale nemohu riskovat. Vždyť to vy po mně ani nemůžete vůbec chtít, ne?? Neznáte lidskou sobeckost?! Ne?? Muhehe...
Táákže, díky hoší a holko, byla to makačka, já vím, ještě štěstí, že unesete víc, než vážíte. Pozdravujte v mraveništi, vím, že takových vás tu je o dost víc...
Mravenečci A, E, S a K.
:o))
Diskuze
Nathaka W. - tak, ostatní ti již vysvětlili, jak to s tím antracitem je, takže si myslím, že to už není třeba zmiňovat. :o))
Darian, Shelagh, Kikira - musím se přiznat, že o samotnou povídku mi tu vůbec nešlo. Tudíž zápletka, konec... bylo to primitivní, uznávám, protože to není povídka ve smyslu povídky jako takové. Jedná se o představení kelpie. Tajně doufám, že by mohla zaujmout a na základě tohoto popisu se pak objevit v bestiáři. Proto tam bylo prozrazené, jak vypadá. Za úkol jsem si nedala čtenáře šokovat, ale seznámit jej s kelpií. Mnozí ji příliš neznají a mně to přišlo líto. Je mojí oblíbenkyní a má ohromný potenciál, co se zápletek v dobrodružství týče.
Neumím psát pravidlové příspěvky, nejsou mou silnou stránkou, proto jsem na to musela jít od lesa a napsat "povídku", kde bych svou představu ostatním nastínila.
Kikira - povídku jsem si četla opravdu hodněkrát, a přesto jsem si toho opravdu nevšimla. Myslím si, že tu zapůsobil faktor toho, že jako autor (pisatel) jsem to četla v hlavě tak, jak to má být a tím si v mysli text přetvářela do správné podoby. A toho Vlka ti právě vysvětlil Nathaka, lidé si ostatní pojmenovávají v hlavě jak chtějí.
Kikira: Vlk nebylo jeho jméno. Jmenoval se Tequir, tak ho také oslovovali a on si ho pojmenoval Vlk podle toho, jak vypadal.
Nekroskop: O originalitě jsem se zmiňoval já a to ne v souvislosti s prodáváním a následným vracením, nýbrž s námětem Kelpie.
Eilonwy: Jojo, věřím Ti, že antracit je černý. Samozřejmě, že je černý. To znamená mimo jiné hlavně to, že to za pět bude tak jako tak :)
Co je na povídce opravdu pěkné je zajímavý nápad. Opravdu pěkný, jen je škoda, že byl prozrazen už v počátku a já si tedy pointu moc neužila. Další pěknou věcí je styl psaní... Pavettka holt není úplná nula, takže jakžtakž psát umí:-)) Své známkování většinou řeším tak, že každé povídce přiřadím pětku a pak odečítám...
Za co odečítám tady: Chyby...v textu ti sem tam chybí nebo přebývá čárka (podle mě) a vyzívavost mě přímo praštila do očí. A pak ty chyby v přímé řeči. Ty sama, Pav, lidem přímou řeč opravuješ a pak tady nasekáš takových hrubek. Stačilo by si dílko vícekrát přečíst a bylo by to mnohem lepší.
Další chybou je určitá zmatenost textu. Nemáš tam přímo jasné, kdy kdo mluví. A pak taky je naprosto nejasné, z jakého pohledu je povídka vyprávěna. Nejdřív je vyprávěna z pohledu handlíře, jenže při rozhovorech se ti najednou objevují jména (Vlk), které handlíř nemá šanci znát. To mě na tom dost mátlo. Je možné, že jsem v textu něco nepochopila... ale i to je podle mě chyba, protože bych měla při jednom čtení pochopit všechno.
Co se týče originality... je oravdu škoda, že jsi proradila vztah kelpie a handlíře už na začátku. Nějak jsem i podle názvu i podle prvotního setkání těch dvou pochopila, jak to s nimi je. Na to bych měla přijít až úplně na konci, takže podle mě je pointa nevydařená.
Celkově tedy za tři s lehkým minusem. Rozhodně to nepatří k tomu nejlepšímu, co jsem od tebe četla.
Krátká povídka, která se příjemně četla a člověk dokázal snadno odhádnout jak dopadne. Někdo se tu zmiňoval o určité originalitě, ale tu bych téměř vyloučil. Vzpomeňne si na Lassie, která byla taky prodávána a následné se vracela:)
Ještě jednou píši, že se to hezky četlo a jedná se o povídku, která může být povídačkou spjatou s nějakým jezerem z vaších fantasy světů.
Nekroskop
Mne tato povídka uchvátila už od samého začátku, když jsi popsala kelpii, pro které mám slabost. Celkový styl psaní mi k textu krásně seděl, gramatické chyby jsem neshledala žádné.
Nathaka Warrior: Stačí, když si v googlu v obrázcích zadáš "antracit" a hádej, jaká barva ti vyjede:-) Černá...
Antracit - druh nejstaršího uhlí, které je, no hádejte jaké - černočerné.
Jinak je povídka pěkně zpracovanou hříčkou, která ale mě osobně nijak zvlášť nezaujala. Jak už psal Darian, vyzrazení charakteru koně hned na začátku ubírá dílku na překvapivosti, což je důležitým rysem dobrých krátkých povídek – chybějící výrazná pointa tak dělá z povídky dílko průměrné kvality.
Mám také výhrady k formální stránce přímé řeči – jsou v ní zásadní chyby (jako je napsání malého písmene po dvojtečce za uvozovací větou), dále také členění na několik vět přímé řeči a vět uvozovacích v jednom souvětí je možno považovat za chybné.
Použití slova „skoukl“ je také velmi sporné – mimoto, že je zcela hovorové (nespisovné), bych polemizovala i o předponě – mě by spíš sedělo z-.
Suma sumárum 2,5, zaokrouhleno nahoru dá 3.
Nathaka, to bol autorkin mylný predpoklad a moja vlastná nepozornosť.
Už som to ale opravil, ďakujem za upozornenie.
Vražedný pohled mi věnovala teprve v momentě, kdy jsem na ni hodil sedlo s veškerou bagáží. Nu co, neměla mi minule sežrat koně, sviňa.
// Takhle bombastickou větu už jsem dlouho nečetl :B
Nicméně :)
vyzívavě - to jste asi, mravenečci, trochu vynechali ;)
Jinak jsem si nevšiml žádných gramatických chyb, což je milé, příjemně se čte dílo bez chyb.
Co znamená ten tag navíc u anotace? :) Dariane?
Mno, velice originální, jen co je pravda. Pavettka má super nápady, toho jsem si stačil všimnout (neptej se kde ;)), a tenhle je jeden z těch lepších. Mám rád podobná stvoření, mám rád podfuky, mám rád tu atmosféru, kterou jsi tam přiblížila. Celou jednoduchou, ale krásnou zápletku jsi podpořila skvělým koncem, ve který povídka vygradovala. Uchvátil mne i popis kelpie, miluju to stvoření, ostatně jako většinu těchto stvoření z mytologie.
Musím říct, že situace při nákupu byla taky bravurně zvládnutá. Tequir mne zaujal nejvíc. Byla to ta typicky výrazná postava, skvěla popsaná. Bohužel však zanikla samotná hlavní postava, handlíř. Charakterově působil suše, nevýrazně. A až na supr myšlenku se sežraným koněm mě ničím nepřekvapil ani neokouzlil.
Antracit je vskutku černý? :)
Nějak už nevím, co bych dodal. Shrnu-li to, je to vynikající povídka s originálním námětem a krásnými, příjemnými a jednoduchými popisy. Autorčin styl se mi pravdaže zamlouvá.
Přemýšlím mezi čtyři až pět. Pokud mě, Pavettko, přesvědčíš nějak vtipně o tom, že antracit je černý, bude to za pět ^^.
Krátka poviedka s veľmi pekným a nápadným východiskovým motívom, ktorá trošku, žiaľ, v deji stráca na náboji a atraktivite, pretože nepriniesla ešte niečo viac aj do jeho vyvrcholenia.
Veru tak, príkladne sa autor držal jedného dôležitého faktu pri nápade: Odhadol jeho potenciál a využil ho slohovo i asociačne (lebo pozorný čitateľ si drobné alúzie všimne) temer naplno. Problém tejto poviedky vidím v jej epickosti, to je prísnom pridržiavaní sa fabuly. V expozícii je už prezradená povaha zauzlenia deja – v použitom mytologickom motíve kelpie, vodného koňa. Od tohto zistenia pokračuje síce potom v deji viac-menej autonómnejší motivický sled, no vzhľadom k tomu, že už východisko poznáme, je dej jednoduchý. A pritom možno stačilo trochu inak riešiť sujet – napríklad neprezradiť pointu už na začiatku.
Forma. Miesta v texte, kde je použitá priama reč, sú veľmi výrazné – nahustené. Je tomu tak preto, pretože sa tam najzreteľnejšie stretávajú dve pásma – rozprávača a postáv. Konštrukcie s priamou rečou sú proste dosť expresívne, preto ich netreba predimenzovať. Nastane totiž chaos ako v tomto texte. Jednak sú na priamu reč isté ustálené schémy a zároveň s tým súvisí aj akési vedomie, pocit, spätý s vlastným pohybom v čitateľskom prostredí – rozlišuje sa konkrétna výpoveď od vety, zvýrazňuje sa pásmo rozprávača a postavy.
Opäť dávam do pozornosti Istafixov diskusný príspevok ku poviedke Ľad od Alanila, ktorý je v tejto rubrike. Tam sú schémy použitia priamej reči správne.
Inak sa ešte patrí dodať, že niekde chýba čiarka – ale len na málo miestach, obvykle pri výrazoch hodnotiacich a výrazoch opakovania.
Nad hodnotením som dlho uvažoval. Napokon sa prikláňam k tej lepšej alternatíve, uznajúc tak dielko za nadpriemerné, pretože je nesporne postavené na veľmi zaujímavom nápade.