Otřel jsem zkrvavený meč o šaty jednoho ze skřetů a začal hledat v blátě svůj prsten. Jedna z těch bestií mi ho musela strhnout…proklatí skřeti! „No tak, sakra, kde je?“ nadávám nahlas a očima pečlivě zkoumám bahnitý povrch země. „Do hajzlu, snubní prsten a já ho ztratím kvůli nějakým idiotům, kteří si mysleli, že se mohou rovnat jednomu z Rytířů Černého tygra.“ Po čtvrt hodině hledání jsem obral ta odporná stvoření o pár stříbrňáků, co u sebe měli, a vydal se k městu. Cestou jsem si narovnal kroužkovou kazajku, otřel si obličej a dopil poslední zbytky čiré vody z měchu. Už celé hodiny vydatně pršelo a můj kůň padl únavou více než před týdnem. Musel jsem proto cestovat pěšky a z vlhkého pláště jsem dostal rýmu a kašel. „K čertu! Proč si tam sakra nemoh zajít Bordon sám? Mírové poslání, to určitě… Daranejci představují asi takový mír jako můj tchán. Svině jedna, já mu pučim peníze a on mi prostě nemůže opravit zbroj, když to potřebuju. Od čeho by jinak byl kovářem?“ Takovýmito řečmi jsem si krátil cestu až k vysokým hradbám městského státu Carmionu.

Vstup byl pečlivě vydlážděn mramorem a po stranách se tyčily sochy šesti největších carmionských králů. Obrovská železná brána zůstávala stále otevřená, jak bylo zdejším zvykem za dob míru. Cesta mne zavedla až k prvnímu náměstí, a tak jsem zastavil, abych se podíval, jak se to tu změnilo za ten měsíc, co jsem byl pryč. Těžké kapky vody dopadaly na kamennou cestu a já stál a díval se na tu nádhernou scenérii, jíž se žádná nevyrovná. Domov! Nic mi nevadila zima ani můj promočený oděv. Jen jsem stál a užíval si nádherný pocit návratu. Pak se obloha vyjasnila a já zamířil ke své oblíbené hospodě U Pečeného koně. Navenek vypadala zchátrale a nade dveřmi se pohupovala cedule, na níž stálo: „U Pečeného koně, my počkáme si na ně!“, což byla slavná věta, kterou pronesl jeden z vůdců povstání, které zde kdysi proběhlo. Nadechl jsem se tedy a vkročil dovnitř. Hostinský, můj starý známý, seděl za pultem a poklimbával. Jakmile jsem ale otevřel dveře, zbystřil a zadíval se na mě. Ovšem zjevně jsem zaujal i zbytek zcela zaplněné hospody, v níž seděla spousta mých známých a přátel. Ve vzduchu byla cítit předzvěst něčeho zlého, velice zlého, a já dostal strach. Neviděl jsem na nich žádnou radost z toho, že mne opět vidí, ale spíše překvapení a obavy z nadcházejících chvil.

„Dobré odpoledne, hospodo,“ pozdravil jsem opatrně a očekával odpověď.

„Tys teďkon přišel?“ zeptal se mne hostinský ztišeným laskavým hlasem.

„Jo přišel, nevidíš mě snad rád příteli?“

„Víš Elbere, něco se…stalo. Tvá, eh…tvá žena a dítě, no víš, oni…zabili je.“

Ta slova do mne udeřila jako blesk. Ááááááá!, křičela má duše, ne však ústa. Bolest byla neúnosná a vzápětí mi z očí vyhrkly slzy.

Avšak Iran, jak se hostinský jmenoval, pokračoval v proslovu: „Všichni jsme z toho byli otřesení! Víš… prostě… Věděli jsme, jaký to pro tebe bude šok. Ale nejvíc z toho byl zničenej Terglin. Hodiny zrovna odbíjely půlnoc a von…hnedka, jak uslyšel tu strašnou zprávu, vyskočil ze židle a šel tam…“

„Počkej!“ zarazil jsem ho prudce. „Terglin byl tady?! V noci?!“

„No, jo…“

Sevřel jsem ruce v pěsti a vyběhl ven. Cestu jsem si zkrátil přes zahrady. Pošlapal jsem čerstvě rozkvetlé květiny a přeskákal ploty, jen abych byl co nejdříve doma. Jak jsem se blížil, pomalu ke mne doléhal tlumený rozhovor, který vycházel zevnitř. Trhnutím jsem otevřel dveře vkusně zařízeného obydlí a vkročil do místnosti. Stáli tam můj přítel a rytíř Černého tygra Terglin a náš sluha Merthon.

„Merthone, vypadni!“ vyprsknul jsem. Ten bez námitek poslechl. Naopak Terglin mi věnoval provinilý pohled, obávaje se mé cholerické povahy.

„Tys mi slíbil, že na ně dohlédneš!“ procedil jsem skrze zuby. „Já i bratr jsme byli pryč a tys…tys mi to slíbil! Slíbil jsi to, Tergline! A cos udělal, co? Ožíral se po nocích!“ To už jsem řval z plných plic a můj „přítel“ se nezmohl na slovo. „Tas!“ vyzval jsem ho zuřivě.

„Elbere, to přece není nutné…“

„Ale je, za tohle zaplatíš! Dal jsi mi své slovo. Já nechtěl, abys u nich trávil celé dny. Sám víš, jak je naše povolání nebezpečné i pro lidi nám blízké! Já jen chtěl, abys tu přespával a dával mi na ně pozor! Za tohle zaplatíš!“

Tasili jsme oba stejně rychle, však první úder byl přeci jen veden mnou. Čepel přilétla seshora na Terglinovu hlavu, ale ten ji bleskurychle odrazil. Neútočil, ustupoval dozadu, jenže můj hněv byl veliký a ani silou vůle bych nedokázal své činy zastavit. Podruhé jsem udeřil ještě větší silou šikmo zprava. Soupeřův meč byl opět na svém místě, avšak prudkost mé rány byla pro něj tak nečekaná, že samotný náraz vymrštil nejen mou, ale i Terglinovu zbraň přímo do jeho boku. Tento mocný sek ho srazil na kolena a potom už nebylo pro válečníka jako jsem já složité souboj zakončit.

Bylo dokonáno. Utišil jsem srdce, zdrceně si sedl na židli a civěl na krev vytékající z mrtvoly. Mělo to takhle skončit?, ptal jsem se sám sebe, když tu najednou můj zrak upoutalo cosi blyštivého pod postelí ve vedlejším pokoji. Zasunul jsem zkrvavený meč zpět do pochvy a došel si onen předmět prohlédnout. Zvedl jsem ho ze studené kamenné podlahy a okamžitě poznal, že se jedná o přívěšek řádu Vorsejských mnichů. „Bohové! Ne! To snad…“ Ještě to tedy nekončí… Třebaže jsem byl velice znaven, rozběhl jsem se do kláštera.

Jakmile jsem dorazil na místo, přivítal mne jeden z mnichů: „Pane Elbere! Otec Riklan si s vámi chtěl pohovořit…“

Nereagoval jsem na jeho řeči a vstoupil do budovy. U oltáře stál otec představený a hned začal: „Ach rytíři, konečně jste se vrátil ze své pouti!“

Já ale jedovatě odsekl: „Ušetři mě těch keců! Tohle jsem našel na místě, kde zabili mou ženu a dítě!“ a napřáhl jsem k němu ruku s přívěskem.

„Ale, rytíři, to bude určitě jen nedorozumění…“

„Nedorozumění?! To snad nemyslíte vážně?! Tohle je znak vašeho řádu! Nemohu uvěřit, že jste mezi sebe vzali zabijáky a vrahy! Zříkám se této víry, odvracím se od vás!“

Riklan se jen tiše bránil: „Ale je to přece víra vašeho řádu, sám jsi se modlil téměř denně, to nejde! Nemůžeš kvůli svým spekulacím zradit to, čemu jsi celý život věřil!“

„Ale mohu. Mohu, a to velmi snadno.“ S těmito slovy jsem mrsknul přívěskem o zem a rozšlápl ho.

Z očí mi sršel hněv a už bylo zcela jasné, kam musím jít. Na setkání s vévodou Bordonem, velmistrem řádu Černých tygrů. Cestou jsem se vyrovnával s tím, co se stalo a snažil se poodhalit budoucnost, ale mé myšlenky se stále upíraly k tomu, co musím udělat, abych svou rodinu pomstil. Mysl jindy čestného rytíře teď byla černá a zastřená zlobou. U Bordonova paláce jsem si narovnal šaty a zbroj a nebojácně vkročil dovnitř.

Zrychlený tep a tlukot srdce naznačovaly, že se opět něco stane. A skutečně, Bordon ani nepočkal, až dorazím do hlavního sálu a sám mi vyšel naproti. Byl očividně rozčilený.

„Elbere!“ zařval. „Jaké hrůzy se to ke mně donesly? Řekni, že tvá jednání s Daranejci nedopadla jako jatka! A to zdaleka není všechno. Zrovna jsem mluvil s otcem Riklanem…“ Na chvilku se odmlčel, aby mi ukázal křišťálovou kouli, kterou svíral v ruce. „Prý ses zřekl naší víry!“

Nevěděl jsem, jestli je tak rozzlobený anebo zklamaný. Pak ale pootočil hlavou doprava a pohlédl na mého sluhu Merthona, který tam stál přitisknutý ke stěně. Zadíval se přímo do mých očí a chvějícím hlasem zašeptal: „Proč jsi zabil Terglina?“

„Zasloužil si zemřít, mistře.“ Odvětil jsem bez jediného náznaku lítosti.

Bordon se chvíli snažil vše rozdýchat, ale pak řekl: „Elbere, já…měl jsem tě rád. Ale…tohle jsi neměl dělat. Podle nejsvatějšího kodexu našeho řádu jsi porušil pravidlo první, což má za následek tvé okamžité vyloučení. Nejsi již ochráncem pořádku a služebníkem krále, ani Černého tygra. Teď jdi!“

Otočil jsem se k mistrovi zády a kráčel volným krokem ven z budovy. Nádherně zdobené zdi, které jsem vždy obdivoval, už neupoutávaly můj zrak. Nohy mne nesly snad jen ze zvyku, já sám totiž nebyl schopen skoro ani dýchat. Pokoušel jsem se zachovat čistou mysl a vytvořit nějakou teorii, jak se to celé mohlo stát; Bordonův proslov jako kdybych ani neslyšel. Znovu jsem si přehrával v hlavě všemožné situace, které mohly nastat, a usilovně o tom přemýšlel celou cestu domů. Když jsem vešel dovnitř, Terglinovo tělo už tam nebylo.

Začalo se stmívat a tak jsem odložil zbroj, meč a vůbec všechno své vybavení a sedl si na postel, zíraje přitom přes celou místnost na obraz mé ženy vysoko na zdi. Ach ty její oči…dokázaly mne vždycky obměkčit. Nešlo jim zkrátka odolat. Opravdu jsem ji miloval a byl jsem jí vždy věrný. Bohové, proč? Proč museli zemřít, navíc takhle! Kdo mohl zavraždit bezbrannou ženu s dítětem? Chtěl jsem svého syna učit boji s mečem, jak potlačit strach, jak nejlépe sloužit králi, jak se zavděčit bohům a získat jejich požehnání do bitev. Hluboce jsem si povzdechl a složil hlavu do dlaní. Život je krutý, těžko říct, zda jsem na tom hůře já nebo oni. Měl bych si lehnout, ráno budu mít čistější myšlenky.

Kupodivu jsem opravdu usnul, velmi lehce dalo by se říct. Ovšem noční můry mi nedopřávaly klidnou noc. Probouzel jsem se zalitý studeným potem, vyděšený více než kdy dřív. Ráno se mi bohužel neulevilo, jak jsem doufal, ale spíše naopak. Začal jsem si vyčítat, že jsem se zřekl víry následované celý život, litoval jsem toho, že Terglin zemřel mou rukou, když nebyl povinen se o mého syna a ženu starat. A co teprve mé jednání vůči Bordonovi! Jen jsem mlčel, hloupě na něj zíral a ani se neomluvil za činy, jež jsem spáchal. Ale do hajzlu se vším!

No jistě! Obrazy v hlavě se mi začaly skládat dohromady. Najednou všechno dávalo smysl. Můj útěk z vesnice Daranejců…jejich vojáci jedoucí dál po cestě, zatímco já se schovával v křoví …co když nejeli za mnou, ale do města…chtěli se určitě pomstít…jejich víra je stejná jako moje…ach ne…to byl daranejský amulet…to oni zavraždili mou ženu…to oni za všechno mohou!!! Zač mě bohové trestají?! Vstal jsem tedy a navlékl si jednu ze svých starších zbrojí z dob, kdy jsem ještě sloužil jako žoldnéř, protože kyrys Černých tygrů mi byl od nynějška zapovězen. Pak už jen meč, několik flakónků s lektvary a vodu na cestu. Šel jsem bez jediného cíle, zkrátka pořád rovně. Po dvou hodinách bezcílného chození už jsem se chystal otočit nazpět, ale když tu najednou…byl to snad osud? Náhoda? Nevím, ale každopádně jsem došel k rytířskému sídlu, které ještě do včerejška bylo mým druhým domovem. Před ním stálo uvázaných sedm cizích koní. Nesly barvy daranejské! „To snad…proboha!“ zašeptal jsem. Zmocnil se mne pocit pomstychtivosti, který se dral na povrch velmi rychle. Tohle není náhoda! Bordon jedná s vrahy, které hledám! Vyrazil jsem rozhodným krokem vpřed. Stráž u dveří mne chtěla zprvu zadržet, když ale zjistila, že jsem to já, přehodnotila svůj postoj. Běžel jsem dlouhou chodbou až ke dveřím do jednací síně. Třásl jsem se po celém těle, ruce mne zábly jako snad nikdy. Rytíř hlídající vchod byl rozhodnut nikoho dovnitř nepustit, ale zato já byl přesvědčen, že se musím dostat k Daranejcům. Odstrčil jsem ho prudkým pohybem ruky, rozrazil dveře a vtrhl dovnitř. Přesně jak jsem čekal, vysoce postavení Daranejci seděli u stolu s mistry rytířů Černého tygra. Ihned jsem tasil meč a zasípal: „Jednáte tu s vrahy, sprostými vrahy a zrádci!“

Bordon poněkud zaskočen reagoval: „Elbere mýlíš se, u Daranejců před pár dny proběhl převrat a jejich náčelník byl na čas svržen. Přišel jsi ve špatnou dobu, zrovna když vládl kmenu vůdce povstalců. Tady Urbeg nám to spěšně přijel vysvětlit. Situace se zase obrátila a vše je v pořádku, neměj strach.“

Sevřel jsem meč ještě pevněji a ač zněl proslov vcelku rozumně, nic mne už nedokázalo zadržet. Ta neuvěřitelná bolest a zármutek byly zkrátka k nevydržení.

„Zemřete, vrazi mé rodiny!!!“ vykřikl jsem a vrhl se na přítomné Daranejce. Bojoval jsem jako smyslů zbavený, šest mrtvých, mezi nimi dokonce dva rytíři. Pak ale přišel úder zezadu do hlavy a já ztratil vědomí.

„No a tak tu sedím, přikován řetězy ke zdi, a čekám, až se ve dveřích objeví stráže a odvedou mě na šibenici.“ Když dokončuji poslední věty, vysoký muž sedící na druhé straně cely jen soucitně pokyvuje hlavou. Celou místnost zaplavuje chlad a přízračnou tmu protínají jen tenké paprsky světla vpadající sem malým zamřížovaným oknem. Zvenku jsou slyšet zvony a pokřikování vojáků, kteří hlídají věznici.

„No a za co jsi tu ty?“zeptám se po chvíli svého spoluvězně.

Jeho obličej se ihned celý rozzáří.

„Hele chlape znáš to. Jsem chudej jak kostelní myš a tak si musim krapet přivydělávat nějakou tou ehm…krádeží. Prostě si občas něco vypůjčím od takovejch těch bohatejch kupců a dalších zámožnejch lidí. Povim ti, nejhorší je, když tě někdo přistihne při činu. Pak letíš ke katovi, ani nemrkneš. Musíš ty nedobrovolný přihlížející chtě-nechtě zakuchnout. Víš, sedim tady, protože jsem se vloupal do domu jednoho majetnýho chlapíka. Rytíř to byl, fakticky frajer. No jenomže…jeho ženská s děckem byly vzhůru…“

Ten úsměv…ten děsivý úsměv, jaký jsem nikdy dřív nepoznal. Ach bože!

Mé srdce puká, tělo se láme. Na chvíli nemohu dýchat, nemohu mluvit, nemohu se pohnout, lomcuji s okovy, seč mi síly stačí, avšak…zbytečně. Slzy mi stékají po tváři až k ústům. Jsou tak hořké... Brada se mi nakonec přeci jen zachvěje, aby se z hrdla vydral zoufalý řev: „Nééééééééééééééééééééééé!!!!!!!!!“

„Tak pojď, Elbere, je čas…“ zašeptá strážný ze dveří…