Blackdogská bestie
| Autor: | Falhir |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 15 |
Všechno to začalo jednoho záludného večera, zrovna když se jistý Rogers, nájemný detektiv, promenádoval po Blackdogském Národním parku. V jedné ruce držel malou amforu medoviny a v druhé měl okovanou hůl, o kterou se příležitostně opíral. Nebyl to mrzák, ale myslel si, že působí nadřazeným dojmem a měl v oblibě se nad všechny povyšovat.
Došel až k jakémusi velikému křoví a zastavil se u něj. Proč? Toť otázka. Buďto už byl unavený a měl v úmyslu nabrat dech, nebo ho křoví něčím zaujalo. Přimhouřil oči a nahrbil čelo. Křoví bylo jaksi potrhané, čili prostě poškozené. Tohle běžně dělávali mladí výtržníci, a nebo opilci. Neviděl na tom nic neobvyklého a nenormálního. Ale stejně se více přiblížil a položil amforu medoviny na vedlejší lavičku. Poté rukou odhrnul část křoví, aby mohl vstoupit dovnitř.
Ocitl se ve změti větviček a listí. Kráčel obezřetně dál, až vyšel z křoví. A hned jak z něj vystoupil, tak stál u vchodu do jakéhosi domu. Byl to vysoký a nejspíš starý dům. Omítka z něj padala v nepravidelných intervalech a bylo to tu plné pavučin a much. Opět nahrbil čelo a vešel vchodem dovnitř.
Stál v rozlehlé hale. Byla úplně prázdná, kromě točitého schodiště u stěny. Pomalu k němu přešel a stále pevně svíral okovanou hůl. Náhle se vedle něj cosi pohnulo a ozvalo se prsknutí. Pan Rogers se okamžitě ohlédl a uviděl jen malou šedivou krysu. Po čele mu steklo několik kapek potu. Hlasitě polkl, obrátil se ke schodišti a pokračoval v obezřetné chůzi. Nebýt jeho veliké fantazie, tak by postupoval beze strachu. Ale takhle se ohlížel na každém kroku.
Po chvíli došel ke schodišti a vstoupil jednou nohou na první schod. Pak na druhý a tak to šlo tak dlouhou, dokud nevyšel nahoru a nevstoupil na rovnou podlahu.
Nyní stál na začátku dlouhé chodby a hluboce se nadechl a vydechl. Dal se opět do pomalé chůze. Jeho fantazie nabírala obludných rozměrů, ale musel to přečkat.
Dal několikrát jednu nohu přes druhou, než došel ke dveřím na konci chodby, asi dva metry vysokým. Narychlo se upravil a pak zaklepal. Přeběhl mu mráz po zádech, neboť zvuk zaklepání se ozvýval snad po celém domě. Pan Rogers vytáhl kapesníček a setřel si jím pot z čela. Nikdo neotevíral.
Následovala tak minuta ticha, které přerušil pan Rogers, když šáhl na železnou kliku a se skřípotem dveře otevřel. Byly odemčené! Neváhal moc dlouho a vstoupil.
Místnost byla menší, než dolní hala. Byl zde stůl, několik židlí, lucerna, dýka, nějaké flakónky s barevnou tekutinou a – a tělo! Lidské tělo! Leželo na jakémsi lehátku a bylo téměř nepoškozené. Ale nad hrudí mělo jakýsi ošklivý kousanec. Pan Rogers popošel blíž, aby si to lépe prohlédl. Tělo bylo od pasu nahoru nahé. Byl to mrtvý muž, mladého věku. Na těle měl pár menších škrábanců, ale hlavní byl ten kousanec. Nebyl až tak starý, myslel si pan Rogers. Byl by podobný psímu kousnutí, ale zde byly hlubší rány. To něco, co toho mládence napadlo, muselo mít pořádný chrup. Pan Rogers se naklonil a bedlivě to prohlížel. Něco se mu na tom nezdálo, ale ať myslel sebevíc, nemohl přijít na to, co.
Náhle se někde ozval zvuk a snad i hlasy! Pan Rogers se rozhlédl po místnosti. Bylo tu okno, ale skočit z toho okna by nebyl zrovna nejlepší nápad, pomyslel si. Byla tu ještě skříň. Došel k ní, otevřel jí a vlezl do ní. Poté ji ještě zevnitř zavřel a čekal.
Zhruba tak po dvou minutách do místnosti vstoupili dva muži. Jeden byl starší a s plnovousem. Byl oblečen do tlustého kabátu a v ústech přežvykoval párátko. Ten druhý byl o poznání mladší a vyšší. Byl pohublý a bledý. U pasu měl malý samostříl a rozhlížel se po místnosti. Starší muž se uchechtl.
„Ale copak, Malvire? Snad by ses nebál, co?“ ušklebil se a podíval se na mladšího muže. Ten si odfrkl. „Bát a já? Nikdy!“ vykřikl a zabušil do své útlé hrudi pěstmi. Starší muž se obrátil k mrtvole na lehátku. Ten, jehož nazýval Malvirem, hlasitě polkl, když spatřil pokousané mrtvé tělo.
Pan Rogers nepřestával dávat pozor. Ten starší muž právě okoukával ošklivý kousanec na tělu mrtvého muže a Malvir se procházel po místnosti. Pak se odvážil promluvit.
„Pane Andersone, kdy přijde?“ Starší muž – pan Anderson, se podíval na Malvira a tajemně se usmál. „Dnes v noci. Zde bude sraz,“ řekl a pak na mrtvé tělo hodil bílé prostěradlo. Malvir souhlasně přikývl. Nato si pan Anderson vzal ty dva barevné flakónky do kožené brašny a šel ke skříni. Naštěstí ho ale pan Malvir včas zastavil tím, že ho chytl za rameno a řekl: „Pane Andersone, musíme už jít!“ Pan Anderson se zamračil, ale obrátil se a oba odešli z místnosti. Po chvíli se ozval zvuk toho, jak někdo jde po schodech a dva jmenovaní pánové odešli z domu.
Pan Rogers vyšel ze skříně a oddechl si. To bylo o fous, pomyslel si. Poté se dal do dalšího prohlížení místnosti. Jedno mu bylo jasné. Musí se sem nějak dostat v nocí, aby to mohl vypátrat. Vraždy sice byly v Blackdogu na denním pořádku, ale tohle? Slýchával o upírech a jiných stvůrách, ale takovýto kousanec nevypovídal o upírovi. Byl úplně jiný, neboť pan Rogers se již několikrát v životě potkal s podivnými tvory a dokonce i s upírem. Ale žádná z těchto bytostí neměla takovéto čelisti, to mohl přísahat! A krom toho, i takový „obyčejný“ upír byl dosti nebezpečný oříšek…
Nic dalšího nenašel a tak odešel z domu, prošel křovím a opět se objevil v Národním parku. Kráčel po pěšince a když vyšel z parku, vydal se ke svému domu a po cestě si zapálil dýmku. Jejda, pomyslel si náhle. Vždyť já tam zapomněl tu medovinu!
Nastal pozdní večer a pan Rogers si zrovna upravoval svůj šarmantní knír. Poté si dal pod plášť k opasku dlouhou dýku, do jedné ruky svoji okovanou hůl, do druhé dýmku a vydal se zpět k Národnímu parku.
Když už byl skoro u něj, narazil do něj muž s nožem v ruce a ošklivě se ušklebil. „Co tu tak okouníš, starouši?! “ To pana Rogerse hluboce urazilo a tak se rychle rozmáchl holí, které si ten muž snad ani nevšiml a praštil ho těžce do spánku. Zloděj padl k zemi a pan Rogers se k němu sklonil, aby ho prohledal. Peníze si nebral, jen nějaké zajímavosti. A měl štěstí. Našel v kapse zloděje pergamen, na kterém bylo napsáno: „Zdravím Vás, pane Andersone. Tohle budete potřebovat, takže Vám to zde posílám za ty peníze, co jste mi poslal.“ A u toho dopisu byl ještě jakýsi amulet. Byl zajímavé barvy; zářil namodralým světlem. Pan Rogers se tiše usmál a hodil amulet do kapsy pláště. Pak se postavil a kráčel dál, temnou ulicí zahalenou v černotě noci.
Po chvíli došel až k tomu křoví, co jím dnes prošel odpoledne. Dostal se jím ke vchodu a co nejtišeji vstoupil do domu. Halu pohltila tma, takže pan Rogers neviděl ani na krok. Vytáhl tedy amulet a držel ho v rukou tak dlouho, dokud nezačal svítit jasnou modří. Podle světla došel ke schodišti a velmi pomalu vyšel po schodech nahoru.
Opět stál na začátku té chodby, a tak obezřetně kráčel ke dveřím na konci chodby. Za okamžik chytl kliku a pohnul jí. Vstoupil dovnitř a dveře zas zavřel. Amulet ozařoval místnost ve které stál. Vše bylo stejné, jak předtím. Pan Rogers stál u stolu, když náhle nato uslyšel někde u schodů hlasy. Okamžitě vlezl do skříně a schoval amulet do kapsy. Pevně svíral hůl a dýmku pohodil na dno skříně. Čekal a byl velmi napjatý.
Po chvíli se dočkal, když do místnosti vstoupili tři muži. Ty dva již minule viděl; byli to pan Anderson a pan Malvir. Ale ten třetí byl obtloustlý muž s dlouhým knírem a stále se opíral o poměrně dlouhou, nádherně vyřezávanou hůl. Byl ze všech nejvyšší a nejmohutnější. V ústech žvýkal něco, co připomínalo doutník. Ušklebil se, když vešli do místnosti. Pan Anderson zapálil lucernu, která ozářila místnost. Pan Malvir se postavil ke dveřím a zaujmul strážný postoj.
„Tak tedy,“ začal ten mohutný muž, „jsme tady, že ano?“ Pan Anderson přikývl. „Ano, pane Bergu, jsme tady. Zde je to tělo. Je tu jako důkaz toho, co se stalo. Musíme se tomu postavit, neboť Gregor patřil k našim mužům. Byl to dobrý zloděj.“ Poté ukázal směrem k mrtvému muži na lehátku. Pan Malvir smutně přikývl.
„Ale?“ zeptal se pan Berg. Vždycky bylo nějaké „ale“, to pan Berg dost dobře věděl. Pan Anderson se poškrábal na hlavě. „Ale jsou tu jisté potíže. Nevíme jak to vypadá, co to dokáže a kdy se to opět objeví. Víme jen, že se to pohybuje v blízkosti parku, přesněji řečeno v parku. Nevíme ani, jak to reaguje na určité bodné a sečné zbraně, či na střelný prach. A ten my máme.“ Vzápětí ukázal na Malvira a ten vytáhl z brašny krabičku plnou střelného prachu. „Stačí, aby se k tomu dostal oheň a BUM!“ vykřikl pan Anderson, který se nechal zřejmě unést. Pan Berg přikývl. „A proč to vlastně chcete zabít, hm?“
Panu Andersenovi v tu chvíli zahořeli v očích dva malé plamínky. „Lord Penrame vypsal na to stvoření odměnu. A to vysokou! 250 zlaťáků!“ vykřikl, „neboť ten tvor již zabil asi tak patnáct lidí a z toho šest jich bylo lordovo. Proto vypsal tu vysokou odměnu a my hodláme těch 250 zlaťáků dostat!“
Pan Berg přikývl. „A mně hodláte dát 50% procent zisku, že, pánové?“ Pan Anderson se zdál být poněkud zmatený. „Ale...“ Pak si to však rozmyslel. „Dobrá, pane. Ale možná byste měl odejít. Mohlo by to být jaksi… nebezpečné. Výbavu jste nám obstaral, takže vás pak jen informujeme a předáme vám peníze a bude to. Takže…“ Nastalo ticho, které po chvíli přerušil výkřik v parku. Všichni tři pánové neváhali a vydali se během k parku. Pan Rogers vylezl ze skříně a následoval je.
Po chvíli dorazil ke křoví, prolezl jím a spatřil něco podivného. Jakási žena ležela na zemi mrtvá a měla hrdlo proseknuté pařátem. Blízko ní stál pan Berg a vkládal do svého mini samostřílu stříbrnou šipku. Dva metry od něj stáli pan Malvir a Anderson, kteří se bránili výpadům něčeho neznámého. Vypadalo by to jako opice, ale mělo to rudé oči, dlouhé tesáky a pařáty. Skákalo to ohromnými skoky a bylo to neuvěřitelně mrštné. Po chvíli padl k zemi zraněný pan Anderson a pan Malvir v rychlosti vytáhl krabičku střelného prachu. Stvoření k němu ale včas přiskočilo a zakouslo se mu do hrdla. Muž se chviličku zmítal v agónii, dokud nezemřel. Nato již pan Berg namířil a vystřelil. Trefil stvoření šipkou do ramene, ale to nepomohlo. A v tu chvíli tam přiskočil pan Rogers a vytáhl před stvoření amulet. Ten zazářil a doslova svým světlem oslepil stvůru. Stvoření padlo k zemi, ale stále žilo. Pan Berg k němu přiskočil a narval mu rychle do tlamy krabičku se střelným prachem. Stvoření se snažilo krabičku vyplivnout, ale Pan Rogers bleskurychle uchopil lucernu, kterou před tím přinesl pan Berg a praštil s ní stvůru do tlamy. Poté oba muži uskočili a hned nato stvoření explodovalo. Ozval se výbuch a okamžik nato nastalo ticho. Pan Rogers i Berg vstali a podívali se na sebe. Jeden z nich se těšil vysoké odměně a druhý zas cítil uspokojení z toho, že město zbavil další nebezpečné hrozby, i když ta si vyžádala několik lidských obětí. Pan Rogers měl prostě a zkrátka dobrý pocit z dobře vykonané práce. Poté si podali ruce a než detektiv odešel, naposled se podíval na ostatky stvůry. Tu potom lidé ve městě nazvali „Blackdogská bestie“.
Diskuze
Sice jsem hlasovala už před docela dlouhou dobou, ale až teď jsem dokázala své dojmy zformulovat.
Já bych tuto povídku definovala jako dokonale zvládnutý popis. Falhir krásně vykresluje prostředí, osoby i pocity, ovšem celé této povídce (alespoň z mého pohledu) chybí výraznější prožitek, něco, co by mne opřelo do židle a donutilo mě se to bát s detektivem. Takhle ten nález mrtvoly, schovávání před mafiány, a i boj s blackdogským psem působili mile, úhledně a tak trochu ploše. Chyběl mi tam ten třetí rozměř procítění, té údernosti, což očekávám u dějově či emocionálně vypjatějších situací...
Shrnutí mého stanoviska: milý popis. rozhodně nadprůměrný, bohužel mi tam toho dost chybí...
FíDžej - Rhiannonn -
Poviedka má zaujímavú atmosféru, to je pravda. V tomto ohľade sa autorovi podarilo vytvoriť pekné pozadie obrazu, ktorý sa snaží predostrieť.
Bohužiaľ, s ostatným textom to nie tak dobré. Príbeh trpí významnými štylistickými nedostatkami, nedomyslenosťou opisov a hlavne je tam veľmi badateľné ono autorské dvojslovíčko, skoro až prekliatie – výrazné deus ex machina. Ide o to, že niektoré obraty v deji pôsobia nastrčene, nemajúc oporu v situácii, ale v autorskej vôli. Samozrejme, aj toto je frekventovaný postup, neklamme si, ale na tu sa to s ním preháňa tak, že sa ho autorovi nepodarilo zakryť ostatným textom.
Čo teda robiť. V každom prípade rozmýšľať, čítať si po sebe, čo som napísal, využiť MS, kamarátov... Je to hra, postaviť takúto poviedku: krátku, atmosferickú. Vyžaduje nápad, vtip, pointu, autor musí mať situáciu pevne v rukách.
Dôležité je vžitie sa do popisovanej situácie, mysle postáv (i keď sa psychike v popise a fabule prvorado nevenujem, musím poznať svoju postavu). Tak sa potom nemôže stať, že napätý a rozrušený pán Rogers si po vstupe do miestnosti mŕtvolu všimne nakoniec, pričom zbytočné detaily najprv.
Rovnako práca s textom. Napríklad taká Lyrie by povedala, že si ho treba čítať nahlas, aby sme počuli, ako znie. Hocako sa to bude robiť, ale rozhodne treba po sebe veľakrát čítať, uvažovať. Autor musí byť najkritickejší sám k sebe. Potom by sa nemali opakovať zakopnutia, ako je napr. dvojnásobný opis (pri prechode ku schodom – problém len v slovíčkach).
Je však sympatické, že sa autor pustil najprv do kratšieho. Rozhodne sa môže poučiť, postrehnúť nedostatky, ktoré v neposlednom rade dajú ľahšie hľadať. Na tejto poviedke sa mi páčila najmä atmosféra, ako som už naznačil, ktorá pôsobí perspektívne. Dej bol jednoduchý a dosť zbytočnú chybičku krásy vidím aj v tom, že autor to, že príšera je vlkodlak, naznačil veľmi skoro.
Nádejný poviedkar si určite vezme poučenie, držím mu palce, dúfam, že nás ešte poteší ďalšími kúskami.
Hned jak jsem se začetl, tak člověk poznal, že se jedná o styl psaní, který se, pokud autor v něm bude pokračovat, vytříbí. Dokonce mi ani nevadili začátečnické chyby, i přes které mě příspěvek zaujal a "nutil" mě pokračovat ve čtení. Něco zvláštní bylo v tom textu cítit, co mě udrželo při pozornosti :-)
Jediný moment, kde jse se ztratil, tak byl ten, když pana detektiva potkal za svitu měsíce v parku zloděj. U kterého posléze pan Rogers našel obalku se jménem pan Anderson. Chvíli jsem nevěděl, zda zloděj byl zmiňovaný pan A. nebo člověka s tímto jménem okradl? A pořád si vlastně nejsem jist, protože pan Anderson se o amuletu nezmiňuje a Berg na něj ke konci příběhu vůbec nereaguje,
Nekroskop
+ Atmosféra
+ Nápad
+ Zpracování
To jsou klady, které mě nejvíce zaujaly.. Na druhou stranu jsou tu samozřejmě i zápory, kterých není málo.
- Zvukomalba
- Zbytečné chyby ve stylistice, logice i gramatice (popsané samozřejmě níže předchozími pisateli)
- Konkrétně překlepy, nedokonalosti
- A v neposlední řadě neobratné vyjádření konce, který se mi až tak nelíbil, až na poslední větu.
Podobný žánr moc nečtu (tedy ne v češtině), takže narozdíl od předešlých nemám s čím srovnávat, ale mě to bavilo, to musím rozhodně uznat. Nebýt těch mnoha chyb, dalo by se uvažovat o slušném hodnocení. Ale z toho ode mne plus toho, co psali přede mnou Shadowmage a Marokrates je moje hodnocení jasné. Autorovi doporučuji dál na sobě pracovat a přeju mu hodně štěstí, protože čichám talent ;-) S pozdravem
---<NathaKa WarrioR>---
Povídka se mi sama o sobě velice líbí, námětem i zpracováním. Nicméně je tu pár maličkostí, kterých si buď všimla redaktorka nebo Shadow mage (viz níže)... Dílo opravdu připomíná tak trochu námět psa Baskervillského od sira Conana Doyla.. Ale to vem čert.. Nápady se dají čerpat kdekoliv a není to to nejdůležitější. Celkově bych však chtěl nejprve pochválit autora za jeho nápaditost a zpracování tématu. A teď přijde bolest..:D
Pár nesrovnalostí, které jsou možná správně, ale nelahodí mému oušku (spíše očku..).
1. Slovní spojení a tak to šlo tak dlouho...
Myslím, že slovo tak se zde nemusí opakovat dvakrát po sobě... Je to zbytečné a čtenáře to uhodí do očí a vytrhne z děje..
2. šáhl na kliku..
nejsem očkovaný v gramatice, ale nebylo by lepší sáhl na kliku? Nebo sevřel kliku?
3. Nejdříve autor hovoří o popisu muže, pak o kousanci na krku. A to stáří nevím, jestli se vztahuje na kousanec na krku či stáří toho muže.
4. Ošklivý kousanec na tělu není taky nejlepší. Kousanec na těle..
5. Ozval se zvuk toho, jak někdo jde.
To bych taky trošku pozměnil. Ozvalo se skřípění schodů či něco takového, ale rozhodně to nezní pěkně pro tuhle atmosféru.
6. Opět stál na začátku té chodby, a tak obezřetně kráčel ke dveřím na konci chodby.
Zbytečně se zde opakuje slovo "chodba"
A od tohoto místa (možná již kousek předtím) se začíná objevovat zbytečně moc zájmen.. (na můj vkus tedy)
7. Možná se to v jiných krajích nedělá, ale moje profesorka na češtinu mě za to pohlavkovala. Chci tím říct, že když se píše pan "Berg řekl" a apk přímá řeč, měla by tam být dojtečka..
8. Myslím že je to vše kromě toho, co již zmínila shelagh ve svém příspěvku, protože i takové chyby jsem nepřehlédl, ale proč je zmiňovat podruhé
V žádném případě nechci odradit autora od další práce, jen snad chci zdůraznit chyby, kterých by se měl v příštím díle pokud možno vyvarovat.. V jiném případě se omlouvám.
S veškerou úctou Marokrates
Shelagh: Ano, Poea mi to taky v lecčems připomnělo, nejen tou nestvůrou. Taky je to psané v minulém čase a ten závěr
"Poté si podali ruce a než detektiv odešel, naposled se podíval na ostatky stvůry. Tu potom lidé ve městě nazvali „Blackdogská bestie“." mi vyvolal vzpomínku na jistou Poeovu povídku, jen si bohužel nevzpomenu na kterou. Takové to začlenění příběhu do života prostředí, kde se to odehrálo.
Zdravím autora.
Blackdogská bestie mi připomněla takové ty dobrodružné viktoriánské příběhy, snad něčím i Sherlocka Holmese. Nevyjasněné vraždy, gentleman s hůlkou a podivné sešlosti ve starém domě, důvěra v techniku a přesto jistá mystika (amulet), potemnělé ulice velkoměsta, kdy slušní lidé raději nevychází ven, protože kolem obchází něco děsivého...
Atmosféra příběhu mě tedy velice zaujala.
Bohužel, v příběhu se vyskytuje množství neobratně zvolených slovních spojení nebo nelogických obratů, které pak zmíněnou atmosféru sráží.
Například:
Křoví bylo jaksi potrhané, čili prostě poškozené.
- příliš komplikovaně popsáno, lepší by asi bylo napsat, že si Rogers všimnul polámaných větviček, jako by do křoví někdo lezl...
Omítka z něj padala v nepravidelných intervalech...
- asi jsi měl na mysli, že omítka byla opadaná na nepravidelných částech povrchu zdi, tak, jak jsi to napsal, by to působilo, že čas od času padala omítka, ovšem nepravidelně (ne třeba pokaždé ve tři hodiny odpoledne, což je zřejmé)
Po chvíli došel ke schodišti a vstoupil jednou nohou na první schod. Pak na druhý a tak to šlo tak dlouhou, dokud nevyšel nahoru a nevstoupil na rovnou podlahu.
- zase příliš kompikovaný popis něčeho naprosto běžného, navíc překlep "dlouhou"
Jeho fantazie nabírala obludných rozměrů, ale musel to přečkat.
- spíše "zvládnout", "se ovládnout", přečkat evokuje představu nečeho, co po čase samo skončilo, přitom ty pocity trvaly po celou dobu pobytu v domě
Dal několikrát jednu nohu přes druhou, než došel ke dveřím na konci chodby...
- jako ten popis stoupání do schodů, tady navíc je "přes" asi namísto "před", nohu přes nohu dávaly asi tou dobou dámy někde v kavárně...
Náhle se někde ozval zvuk a snad i hlasy!
- lepší by bylo ten zvuk nějak charakterizovat, odlišit jej od hlasů
„Bát a já? Nikdy!“
- naopak: Já a bát se? Nikdy!
Ten starší muž právě okoukával ošklivý kousanec...
- "si právě prohlížel", "obhlížel"...
Byl zajímavé barvy; zářil namodralým světlem.
- jaké barvy? To, že svítil modře neznamená, že byl sám modrý. Můžu mít černou baterku, která svítí bílým světlem.
Pan Rogers stál u stolu, když náhle nato uslyšel někde u schodů hlasy.
- vypusť "nato", také by šlo napsat "...stoupnul si ke stolu a krátce nato uslyšel..."
Jakási žena ležela na zemi mrtvá a měla hrdlo proseknuté pařátem.
- prostě měla proseklé hrdlo, pokud není rána charakteristická např. tvarem, nelze takto rychle určit, čím byla způsobena.
Blízko ní stál pan Berg a vkládal do svého mini samostřílu stříbrnou šipku.
- původně byl majitelem této zbraně pan Malvir
Pan Rogers měl prostě a zkrátka dobrý pocit z dobře vykonané práce.
- měl "zkrátka a dobře" dobrý pocit...
K zápletce/připomínky:
Detektiv se nachomýtne do společnosti, která řeší případ bestie, to se mi líbí, lepší, než kdyby byl úkolem pověřen on sám. Část v domě má celkem gradaci, scénu s krysou a hlavně se skříní (skoro objeven) by ale šlo popsat mnohem napínavěji. Ta místnost s tělem ve mně vyvolala vzpomínku na Frankensteina, až pak se zjistilo, že jde o oběť. Muži - spiklenci se chystají do akce, jen mi neí úplně jasná role pana Berga, asi je to nějaký jejich boss, chystá se výprava/lov na bestii, jak jim ale on pomohl, to mi není zřejmé. Divím se také, že neví o lordově nabídce.
Samotná nestvůra je vcelku dobře popsaná, jen mi chybí alespoň nnástin její velikosti. Gorila? Menší? Způsob zničení potvory se mi úplně nezdá, ale chápu, že jinak by proti ní asi gentlemani neměli příliš šancí...
A ještě: pokud ve městě zuří něco, co zabylo už 15 lidí, asi tu bude všudypřítomný strach a detektiv se nebude jen tak procházet po nejnebezpečnější části města. Pokud tedy není pravý dobrodruh :-)
Dávám 3 hvězdy a lituji, že jsem si díla více nevšimnul v MS, protože tam bylo a mé připomínky mohly přijít ve vhodnější čas. Na zmíněné chyby a podobně si dáš příště jistě pozor a já se těším, až si od tebe zase něco přečtu. Protože nápad a jistý styl tohle opravdu mělo.
S úctou, Shadowmage
Vcelku zajímavé dílko, vyznačující se zvláštní poetikou, byť poněkud těžkopádnou. Atmosférou a námětem mi trochu připomnělo Poeovy Vraždy v ulici Morgue
V textu se nacházejí začátečnické chyby, které ukazují na nezkušenost autora – psaní číslovek číslem, nikoliv slovy, použití znaku pro procenta a zároveň slovní vyjádření, typografické drobnosti jako jsou nadbytečné mezery.
Gramatických chybek je jen pár v nadbytečných nebo nedostatečných čárkách, překlep.
No a nakonec jsem si nechala stylistické a logické chybky:
Pan Rogers vejde do místnosti a vidí „nějaké“ barevné flakónky, vzápětí vezme pan Anderson „ty dva“ barevné flakónky. První vyjádření je dost nekonkrétní, nicméně vyjadřuje spíše větší počet než dva, takže to následující konkrétní vyjádření s tím příliš nekoresponduje.
Ošklivý kousanec nad hrudí znamená, že ho měl na krku nebo na hlavě – tedy „nad hrudí“ není to správné označení místa.
Slovo „ušklebil“ je neprávně. Používá se „šklebil (se)“ pokud výraz trval déle, nebo „ušklíbl (se)“ v případě změny grimasy.
V dílku je použito příliš mnoho ukazovacích zájmen (ten, takový...) – ve většině případů je lze zcela vynechat.
Celkově tedy jde o dílko průměrné, nicméně v autorovi vidím potenciál, který po nasbírání zkušeností může ukázat i autorům na serveru zavedeným.