Články&Eseje

Poslední bitva Hodnocení: Něco to má do sebe

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 11

Seděl jsem na koni a pozoroval veliké pole, které se přede mnou rozprostíralo. Na jeho konci, v nízké trávě, byla rozestavěná armáda. Nemohl jsem však odhadnout její velikost, neboť bylo sychravé počasí a celé pole pokrýval přízemní mlžný opar. Kůň, na kterém jsem seděl, se mi zdál nervózní. Stále přešlapoval a z jeho nozder vycházely kužele páry v krátkých intervalech. Ale určitě byl na tom o dost lépe než já. I když jsem seděl, nohy se mi třásly a brnění se mi zdálo najednou tak těžké. Meč jsem raději nechal zasunutý v pochvě a štít opřený o postroj. Byla mi hrozná zima. Rudé slunce se teprve pomaličku vyhouplo nad obzor a nemělo ještě tu sílu pohřát mé omrzlé ruce. Dnes zemře hodně chrabrých mužů.

Vzpomněl jsem si, jak ještě před týdnem bylo u nás doma veselo. S mojí ženou a mým nenarozeným dítětem. Seděli jsme před krbem, který krásně hřál. Žena byla vedle mě a hladila mou ruku, položenou na jejím břiše. Hádali jsme se, zdali to bude kluk nebo holka. Já chtěl syna, ona dceru. Když jsme se snažili vymyslet pro dítě jméno, měli jsme to hezky rozdělené. Občas nás napadala taková jména, že jsme se jim museli smát. A to až dlouho do noci, než jsem vedle ní, s rukou stále na jejím břiše, usnul hlubokým a klidným spánkem. V tu chvíli se pro mě život zastavil. Byl to snad nejkrásnější den v mém životě. Dítě se mělo narodit každou chvíli. Možná už právě v tuto chvíli se naším domem rozléhá dětský pláč...! Na mé tváři se objevil úsměv. Po chvíli však opět zmizel. To když jsem si vzpomněl, jak pro mě druhý den přišli, že musím jít pomoci chránit svou zemi před nájezdy barbarů, kteří se po ovládnutí sousedních zemí dostali i do té naší. A protože jsem dal svému pánu slib, i jako všichni ostatní „dobrovolníci“, musel jsem jít.

A teď tu sedím na svém šedém koni a pozoruji, jak se mlha na vodou prosáklém poli pomalu rozplývá. Vojsko barbarů se ukázalo v celé své velikosti. Dostal jsem strach. Netušil jsem, že bude tak obrovské. Od jednoho konce pole až do míst, kde se oraniště ztrácelo pod větvemi hvozdu. Ohlédl jsem se na muže, co stál vedle mého koně. Jeho tělo chránila pouze drátěná košile a dřevěný štít, který svíral ve své levé ruce. V pravé držel dlouhý meč pro pěšáky. Zdál se mi být tak klidný...

Před pěti lety jsem byl stejný. Když jsem zachránil našeho vůdce před jistou smrtí ve válce s Tarijskými, mé postavení v armádě se změnilo. Stejně tak i můj život. Měl jsem odvahy více než kdokoliv jiný. Asi po třech letech se můj život změnil podruhé. To jsem potkal svou ženu. Od té doby jsem se od ní nechtěl vzdálit ani na krok. Už nejsem jako dřív. Prokletí barbaři... Litoval jsem chvíle, kdy jsem vstoupil do armády.

Z mého zamyšlení mě vytrhl jakýsi zvuk. Díky němu se mé srdce zrychlilo a jeho tep jsem cítil až ve spáncích. Na dálku jsem poznal dusot kopyt a nohou nepřítele, který se k nám pomalu blížil. Jejich řev a mlácení mečů o štíty..., bylo to, jako kdyby se blížila bouře se všemi svými hromy.

Naše vojsko pořád stálo. Čím více se barbaři blížili, tím více má nervozita stoupala. Zrychlil se mi dech, ale snažil jsem se to potlačit. Nechtěl jsem, aby si někdo myslel, že mám strach.

Když se nepřítel přiblížil ještě více, náš přední válečník dal rozkaz. Ozvaly se válečné trumpety a po jejich doznění se před naší armádu rozestavěli lučištníci. Poté, co byli seřazeni a připraveni, obdrželi nový rozkaz. – A je to tu - pomyslel jsem si a sledoval, jak lučištníci napínají své luky a najednou vystřelují na nepřítele mračno šípů. Bylo to jako hejno tmavých ptáků, které se vzneslo a pak se zase pomalu snášelo do jejich řad. Viděl jsem, jak nespočet vojáků padlo k zemi. Barbaři palbu opětovali. Všichni jsme zakryli svá těla štíty. Měl jsem zavřené oči a vnímal jen hvizd šípů, které prolétávaly kolem mé hlavy. Pocítil jsem, jak se jeden ze šípů odrazil od mého brnění. Občas jsem zaslechl křik mužů, kteří byli zasaženi. Barbaři se pak s řevem a vztyčenými zbraněmi rozeběhli rychleji proti nám. Naše vojsko se dalo do pohybu také. Pobídl jsem koně. V tu chvíli jsem přestal myslet na cokoliv jiného. Řada s koňmi, ve které jsem byl, zrychlila tempo. Koně z opatrného klusání nabrali na zběsilé rychlosti. Přepadl mě zcela náhle jiný pocit, než jsem měl před chvílí. Když byla naše pojízdná pěchota v plné rychlosti a řítila se na nepřítele, celým tělem mi projelo mrazení, i když zima už mi nebyla. Strach úplně opadl. Ten dusot kopyt, ta síla...

Vytáhl jsem svůj meč a pozdvihl ho nad hlavu, podobně jako všichni ostatní. Z mého hrdla se vydral hlasitý výkřik. Rychle jsme se blížili. Už jsem přesně věděl, na který cíl zaútočím. Muž byl oblečen v kožešině a v ruce držel sekyru. Vojska se spojila... Barbar, proti kterému jsem se rozjel, napřáhl a chystal se skolit muže, který jel vedle mne. Když měl meč nad hlavou a chtěl udeřit, rozmáchl jsem se a ruku mu uťal. A mé brnění se poprvé potřísnilo krví. Ne však naposledy...

Boj jakoby neměl konce. Už jsem byl zcela vyčerpán. čepel mého meče se blyštěla ve svitu vycházejícího slunce a jakoby hořela jasným plamenem. Mnoho barbarů pod ním našlo smrt. Pak jsem náhle ucítil velkou bolest. Nepřátelský šíp prorazil mé brnění a zabodl se do mých zad. Meč mi vypadl z ruky. Když jsem se zaklonil, kůň se splašil, postavil se na zadní a svrhnul mě ze sedla. Upadl jsem na bahnitou, krví prosáklou zem a ztratil vědomí.

Nevím, za jak dlouho jsem se probudil. Slunce bylo schované za mraky, jako by se nechtělo dívat na tu spoušť a na ta mrtvá těla, co ležela všude kolem. Vypadalo to jakoby tu žádné pole nebylo. Jen hřbitov a na něm spousty mrtvých. Rozhlédl jsem se a spatřil spousty žen a dívek, jak hledaly své muže. Tolik nářku a bolesti, co musí protrpět! A pak náhle, po chvíli... moje žena... spatřil jsem svojí ženu! Skláněla se nad mrtvými těly a přibližovala se mým směrem. Zavolal jsem na ní. Nic. Zavolal jsem tedy podruhé. Jako by si mě vůbec nevšímala. Uviděl jsem, jak cosi drží ve svém náručí. Moje dítě! Tak už se přeci jenom narodilo. Napadlo mě najednou, co se vlastně stalo, jak jsem se vlastně ocitl na zemi ale..., jako by se mi z hlavy vše vytratilo. Jak boj vůbec skončil? Vyhráli jsme?

Má žena byla již několik metrů přede mnou. Usmál jsem se na ní. Zůstal jsem stát však jako přibitý, když kolem mě jen tak prošla, jako by mě ani neviděla. Výraz v mé tváři se ihned změnil. Promluvil jsem na ní ale... nic! Když byla několik kroků za mnou, zastavila se. Něco promluvila. Klekla si do promáčené hlíny vedle jakéhosi mrtvého muže. Pak začala hrozně naříkat. Srdce se mi stáhlo úzkostí. Nesnesl jsem se dívat na tu bolest v jejím obličeji. Co se to proboha děje!

Když jsem to chtěl zjistit a přistoupil pomalu k ní, úplně ve mně zamrazilo. Zůstal jsem tam stát s pusou otevřenou dokořán. Ten muž, u kterého žena klečela a naříkala... jsem byl já...!

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Příběh muže, války a smrti přináší obvyklé motivy rozjímání a vzpomínání před bitvou, srážku dvou armád a očekávaný konec. Bohužel se autorovi nepodařilo přinést alespoň něco nového, i když zpracování standardních motivů je celkem ucházející.

Co ale dílku škodí, jsou chyby logické či faktografické. Pojem „pojízdná pěchota“ je špatně – dle popisu byla v armádě hlavního hrdiny prostě pěchota a dále jízda.

Drátěná košile a štít není jen tak ledajaká výzbroj, aby musel hrdina svého spolubojovníka litovat..

Když už jsou oddíly promíseny, je těžko myslitelné, aby do nich stříleli lučištníci.

Dále hrdina zaútočil na barbara se sekerou a pak mu uťal ruku s mečem.

Z hlediska gramatiky a stylistiky bych především upozornila na přílišné užívání přivlastňovacího přídavného jména „můj“ – ve většině případů lze zcela vynechat.

Velmi opatrně je třeba také zacházet s trojtečkou, která má představovat naznačené či nedopovězené věty – tady jich je příliš a na ne vždy vhodných místech.

Pak je tu několik drobností jako překlep ve velkém písmenu na začátku věty, nějaká ta čárka chybí či přebývá.

Celkově jde o dílko spíše podprůměrné, tedy za dvě.