Sny
| Autor: | Adso |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 24 |
Za inspiraci a za příjemné chvíle strávené v její společnosti.
A také proto, že jí to s tou elfkou skrytou pod maskou člověka svým způsobem věřím.
Lesní mýtina s kobercem svěže zelené trávy…
Prastaré duby zalité měsíčním světlem…
Lehký šum ptačích křídel, teplo zvířecí srsti, sladká chuť lesních jahod…
Pocit klidu, bezpečí a uvolnění. Neskutečně jemná hudba louten a překrásný zpěv…
Záře zapadajícího slunce odrážející se od mořské hladiny…
Obrazy se ztratily a trpaslík se probudil. Přitáhl si deku blíže k tělu a ze svého lože pod skalním převisem, s úsměvem pod hustými bílými vousy, pozoroval noční oblohu.
„Stejně tak já,“ zašeptal.
Malá můra zmateně poletovala chodbami, když v jedné místnosti spatřila hořící pochodeň. Vyrazila vstříc své domnělé spáse a zakrátko se její tělo rozpadlo v plamenech.
„Tohle nechápu,“ komentoval událost trpaslík Tar a upevnil pochodeň do držáku na stěně, „že něco tak blbého může vůbec přežít jako druh.“
„Stejný jak s elfama,“ odpověděl jeho společník. Komentář byl ze strany ostatních šesti trpaslíků odměněn zvláštní kombinací úsměvu a úšklebku.
Zatímco rozebírali dnešní cvičení, trpaslíci těžce dosedali na tvrdé dubové lavice, odkládali zbraně do stojanů, svlékali ze sebe těžké zbroje a osvěžovali se z pramene čisté ledové vody, tryskajícího ze stěny v rohu místnosti. Pak ukrajovali krajíce chleba a vyhřívali se u ohně sálajícího z krbu.
Až dlouho po ostatních dovnitř dorazil Dorin. Mezitím, co se odstrojoval, si ostatní vyměňovali výmluvné pohledy. Nakonec Tar pokrčil rameny a začal: „Poslouchej Dorine, co je to s tebou?“
Dorin ztuhl, ošil se a pak nespokojeně odpověděl: „Ale, jsem jen trochu unavený, prostě mě to jen nějak zmohlo.“
Ostatní koukali zdánlivě klidně do ohně, všichni však byli zvědaví, jak bude rozmluva pokračovat.
„Co to je za nesmysl?“ nenechal se Tar odbýt tak snadno, „vždyť jsi sotva dýchal.“
Dorin si do obličeje chrstnul dlaň plnou vody. Po chvíli se otázal: „Co je teď tam nahoře?“
Za chvíli se nejistě ozval Goreh, nejstarší z přítomných trpaslíků: „Poledne?“
Dorin pokýval hlavou: „V tom případě to trvá už den. Začalo to včera kolem poledne a zhoršilo se to večer, než jsem šel spát. Jsem pořád unavený, cítím se, jako kdybych několik dní nejedl, podlamují se mi nohy, motá hlava a občas je mi špatně od žaludku,“ vyčerpaně dosedl na jednu z lavic a přitáhl si houni k bradě, „nevím, co to má znamenat, ještě nikdy se mi nic takového nestalo.“
„Snad to nebude nic vážného, měl bys zítra zůstat v klidu,“ nadhodil Tar.
„Já bych…“ začal Goreh, ale najednou ho přerušilo prudké zapraskání a Dorin se ze židle sesul k zemi. Těsně kolem místa, kde ještě před chvílí seděl, proletěla Tarem bleskurychle hozená sekera a zazvonila o protější stěnu. Všichni trpaslíci byli na nohou, ozbrojení sekerami či noži a pomalu pročesávali celou místnost.
„Co to bylo?“ otázal se Goreh potichu, aby mu neunikl sebemenší šramot.
„Myslím, že mám zlomenou nohu,“ okomentoval stejným tónem Dorin situaci.
„Hm, ale co tě zasáhlo?“ zeptal se znovu stařec.
„Nemám ponětí. Nic mě nezasáhlo, prostě mi jen zapraštělo v kosti,“ řekl trochu zmateně zraněný trpaslík.
Tar sykl: „Vypadá to, že tu nic není.“ Goreh pokýval hlavou: „Tare, jdi ohlásit, co se stalo. My odneseme Dorina k ranhojiči.
*
Vrchní lékař Argon, dlouholetý a zkušený ošetřovatel, kroutil nad zraněním hlavou: „Bylo by to naprosto jasné. Má rozdrcené kosti po úderu tupým předmětem, kůže stehna nese taktéž stopy zásahu, ale na jeho oblečení nelze nalézt vůbec nic. Shrnuto má zranění po zásahu, který prokazatelně nedostal.“
Jeho pomocník přikyvoval a Dorin zmateně poslouchal. Najednou mu v noze několikrát silně škublo a pak se mu z rány začalo šířit tělem příjemné teplo a během několika vteřin trpaslík usnul klidným spánkem.
*
Dorin se vzbudil zborcený studeným potem, pamatoval si, že měl noční můru, ale nevěděl už, o čem byla. Rozhlížel se pomalu po místnosti a s radostí zjišťoval, že přeražené stehno přestalo úplně bolet.
Stačil se jen posadit na posteli, když se do místnosti nahrnulo několik lidí. Prvními byli Argon s pomocníkem, za nimi vkráčel rázným krokem Horan „Lopata,“ trpasličí vojvoda, člen Rady a vládce tohoto sídliště. Poslední vešel „Usměvavý“ Urin. Tento stařec byl mezi místními legendou, zamlada byl výjimečným válečníkem, ovšem jak stárl, nalézal útěchu ve víře a hledal cestu k bohům a magii. Na rozdíl od většiny ostatních trpaslíků byl v tomto směru poměrně úspěšný.
Vrchní ranhojič přispěchal k Dorinovi a začal vysvětlovat: „Vidíte? Je úplně v pořádku, nechápu, jak se mohl tak rychle uzdravit.“
„Vidíme,“ potvrdil Horan a kývl na Dorina, „pověz nám o čemkoli neobvyklém, čím by se to dalo vysvětlit.“
Dorin zopakoval monolog o své únavě, co cítil během svého zranění a vyléčení. Pak ještě přidal: „A ještě mám noční můry. Nepamatuji se, o co v nich jde, ale dneska ráno i teď se mi zdálo něco moc zlého.“
„Pověz víc,“ zahuhlal „Usměvavý“ Urin a postoupil blíž. Po ráně šavlí horského trolla mu kdysi zachránil včasný zákrok ranhojičů život, ovšem zaplatil nepříjemnou daň. Přišel o levé oko i ucho a jeho levá část tváře byla znetvořená, jeho rty zůstávaly stále zakřiveny do zlověstného úsměvu a každé slovo mu způsobovalo silné bolesti.
„Nevím, co bych řekl, pamatuji si z nich jen pocity. Špatné pocity,“ dostalo se mu odpovědi.
„Do očí! Vezmi s sebou“ šeptl stařec, přistoupil k Dorinovi, položil dlaně na jeho spánky a upřeně se na něj zadíval. Když mu trpaslík pohled opětoval, pocítil lehkou závrať, vzduch slabě zmodral a za chvíli se Dorinovo vědomí začalo vracet zpět do dnešních snů.
Viděl něčíma očima, obrazy i zvuky ale byly velmi nezřetelné, stínové postavy se míhaly těsnými chodbami, občas zaslechl zvuk boje či nezřetelné výkřiky. Nejsilnější byly pocity, bolelo ho celé tělo, měl strach, až panickou hrůzu a necítil pro sebe žádnou naději. Obraz probíhal jakousi místností, kde Dorin rozeznával trpasličí reliéfy, postava, kterou byl ve snu, se zmateně rozhlížela po několika chodbách a pak se rozběhla jednou z nich…
Trpaslík procitl a znovu se díval do škodolibého Urinova výrazu. V očích starce viděl hněv, oba dva moc dobře poznali ten pach, který se vznášel snovými tunely.
Dorin zatřepal hlavou a otevřel oči. Prohlédl si znovu křižovatku, porovnal její číselné označení na stropě s tím, které přečetl v místnosti ve svých vidinách a pak oznámil: „Tudy!“
*
Screug seděl v kamenném výklenku a držel svou hlídku. Byl za to vděčný, nebavila ho hra na schovávanou s těmi špinavci, pro kterou se velitel hordy rozhodl. Bylo to asi správné, protože v rovném boji by je nikdy nedokázali porazit, takhle je pomalu unavovali a bylo vidět, že jsou vítězství čím dál blíž. Na druhou stranu, Screug si byl téměř jistý, že kořist z nich bude mizerná a on sám tím nic nezíská. Jen velitel hordy si pravděpodobně vyslouží nějaké uznání. Svého vůdce respektoval, byl velmi opatrný na životy svých mužů, což nebylo zrovna běžné. Nic z toho ovšem nemohlo změnit fakt, že se Screug hrozně nudil.
Tento stav se velmi rychle změnil, když se zdálky začalo ozývat dunění okovaných bot. Screug byl ovšem velmi zkušený bojovník, proto se vmáčknul co nejhlouběji do svého výklenku a tiše doufal, že půjdou jinudy.
*
Její vědomí bloudilo opuštěnými chodbami. Neviděla, jen cítila. Snažila se zachytit odpověď, ale stále nic nepřicházelo.
Ze soustředění ji vytrhlo volání o pomoc: „Alcielle!“
Elfka se, za zvuku srážejících se čepelí, s námahou zvedla a sebrala pochodeň. Chvíli jí trvalo, než rozhýbala předevčírem magicky vyléčené zranění stehna a pak vyrazila chodbou do vedlejší místnosti. Spatřila Irima, jak odrážel tři dotírající skřety.
„Alcielle! Běž jim pomoci do sálu, já to tu zvládnu!“ zavolal na ni. Přikývla a bez obav ho opustila. Skřeti nechtěli zemřít, takže neútočili, jen ho zdržovali, aby nemohl podpořit ostatní.
Dorazila do menšího sálu se stěnami z opracované žuly. Uprostřed byli čtyři elfové obklíčení nejméně patnácti skřety, kteří už své útoky vážně mysleli. Veškerou svou energii soustředila do vytasení lehkého meče a prvního úderu. S křikem vyrazila z chodby a nazdařbůh vedeným úderem zasáhla jednoho ze skřetů do ramene. Ostatní překvapeně uskočili a elfové se tak mohli stáhnout zpátky k ústí chodby.
Alcielle se unaveně opřela o stěnu a pomalu klesla k zemi. Vyčerpáním už nemohla téměř ani chodit. Byli to už čtyři dni, kdy neopatrně vstoupili do bludiště podzemních chodeb a po napadení skřety ztratili orientaci. S neustále dotírající hordou za sebou hledali cestu ven, téměř nejedli, nespali a jeden po druhém umírali. Zbylo jich už jen osm, z původních sedmnácti, elfka pozorovala své čtyři druhy v chodbě a uvažovala, který bude další.
Nechtěla propadat zoufalství, ale její síla už byla ta tam. V každé volné chvíli, zatímco ostatní bojovali se skřety a snažili se zorientovat v podzemí, vysílala své myšlenky do okolí a hledala někoho, kdo odpoví na její prosbu o pomoc. Ale po celé ty čtyři dni nezachytila nic jiného, než skřetí vědomí.
Už nebyla hrdá, plná naděje, pyšná na své schopnosti, něco se v ní zlomilo a ona už cítila jen beznaděj. Chtěla se vyplakat, ale nedostávalo se jí slz. Při smyslech ji držela již jen Irimova podpora a jeho vůle vzdorovat až do konce. Poprvé stála tváří v tvář téměř jisté smrti a toto poznání ji naplňovalo ochromujícím strachem.
Proto, když zaslechla vzedmutou vlnu skřetího řevu, nepochybovala, že konečně přišel ten poslední útok. V odpověď však rozburácely podzemí hrdelní hlasy volající do boje a skřetí řev najednou připomínal spíš ustrašené pištění. Alcielle vstala a přistoupila ke svým druhům, kteří stáli v ústí chodby a překvapeně pozorovali malé, svalnaté postavy navlečené v kroužkových zbrojích, jak svými kladivy a sekerami nemilosrdně dobíjejí členy skřetí hordy.
Když skončili, rozběhli se někteří dál, aby pokračovali ve svém lovu a čistili místnost po místnosti, chodbu za chodbou, naháněli své protivníky do pastí na křižovatkách a ve slepých uličkách.
Tři trpaslíci zůstali v sálu a přistoupili k vyčerpaným elfům, kteří na ně upírali podezřívavé pohledy. Pak však malí válečníci sundali své helmy a s úsměvem nabídli měchy s vodou a několik kousků chleba. Elfové nejprve jeden po druhém uctivě poklekli a sklonili své hlavy před svými zachránci a pak se hladově vrhli na nabízené jídlo.
Alcielle se jen spokojeně posadila na zem a konečně usnula klidným spánkem.
Elfka stála u vchodu do jeskyně a zamyšleně pozorovala plující oblaka. Ozvalo se odkašlání a vedle ní se posadil trpaslík.
„Nikdy ti dost nepoděkuji,“ pronesla do větru.
„Není za co, šli jsme tam jen kvůli skřetům. Vy jste měli prostě štěstí,“ odpověděl Dorin.
Alcielle se po něm ohlédla, ale namísto očekávaného pobaveného obličeje spatřila naprosto kamenný výraz. Nestačila si ještě na způsob trpasličí komunikace zvyknout.
Po tomto úvodu najednou Dorinův tón změkl: „Alcielle, já cítil to samé, co ty. Nic takového jsem nikdy nezažil. Myslím, že žádný trpaslík si nedokáže představit, jaké to je. Tolik různých emocí a pocitů. Nedokážu to ani popsat, ale konečně jsem pochopil, proč je mezi námi tak veliký rozdíl.“
Elfka se zmohla jen na přikývnutí. Trpaslíkova slova ji naprosto vyvedla z rovnováhy, protože posledních několik dnů, které strávila v trpasličím sídlišti, měla velmi podivné sny. Začalo to ve chvíli, kdy pochopila, že se jejímu vědomí toulajícímu se v labyrintu chodeb podařilo navázat kontakt s trpaslíkem. Zdálo se jí o věcech, které ji nikdy předtím nezajímaly a její snové postavy vyznávaly velmi zvláštní hodnoty.
„Občas se to ještě vrací ve snech. Alcielle, prosím, přestane to někdy?“ pokračoval Dorin.
„Nemám ponětí. Neslyšela jsem o nikom, komu by se povedlo telepatické spojení s trpaslíkem. Možná to zmizí zítra, možná za rok a možná už nikdy,“ elfka mu mohla dát jen tuto neurčitou odpověď.
„Hm, tak to se s tím asi budu muset nějak vyrovnat,“ zaznělo už opět tím tvrdým a chladným trpasličím tónem.
Skalní stěna pokrytá zlatým žilkováním…
Ostří sekery blížící se ke skřetímu tělu…
Přesné a pracné broušení malého diamantu…
Silný hrdelní smích, táhlé tóny hlubokých pomalých písní…
Přátelství, čest a hrdinství…
Pocit sounáležitosti, důvěry k rodu i vědomí síly jednotlivce…
Elfka otevřela oči, vstala z mechového lože a přešla k okraji skály. Upřela svůj pohled k horám daleko na obzoru a zašeptala: „Jsem ráda, že se máš dobře, můj malý příteli.“
„Stejně tak já,“ pronesl do ticha starý trpaslík stovky mil daleko.
Diskuze
Příběh byl opravdu krásně vymyšlen, gramatické chyby jsem nehledala nebo spíš se mi klížila víčka a já je neviděla. Každopádně povídka působila dojmem příjemného ukolébání a jakoby mne nutila se také pohltit do nějakého snu. Nejkrásnější je dle mého názoru úvod a závěr, púsobící dojmem neveršované básně, ve kterém jsi autore překrásně popsal místo, čas a všechny okolnosti. Myslím, že mé hodnocení 5* je oprávněné. Únavou jsem sice občas pletla nějaká jména dohromady, ale i tak mi tvoje dílo Adso připadá hodno mého obdivu.
Díky za krásný konec dne
-víla nevíla- Fee
Když jsem jí četla poprvé, ležela jsem na posteli s lokty zabořenými v černém prostěradlu. Snad i svítalo, neboť mi mé počínání přišlo jako na truc osudu, snít skrze povídku „Sny“, když mi to fyzicky už ráno zkrátka nedovolovalo. Nebe se pomalu halilo do azuru, vítr si pohrával s větvemi. Avšak pro mě nic z toho neexistovalo.
Ne, byla jsem totiž stojatým suchým vzduchem. Atmosférou stísněnosti, dvou duší, které tápaly… tichou ozvěnou všech nahlas vyřčených slov, ať už to bylo jakýmkoliv tónem… pouhou myšlenkou potulující se myslí… vzdechem okamžiku…
Já jsem už pěla jistou ódu Adsovi do pošty, ale myslím si, že tohle si zaslouží něco… hlasitějšího. Nejlépe vykřičet do vichřice a smát se přitom… s přečtením poslední řádky ten krásný dojem ještě chvíli dozníval, pulzoval, a já v tu chvíli věděla, že ten den bude stát zato.
Nestává se tak často, aby se duše smála a chvěla pod jemným smyčcem emocí napnutým hloučkem slov sešitých do vět. Opravdu ne… Je to stav podobný bláznivému hnutí mysli. Melodie z not svobody a uvolněné radosti…
Naštěstí znám Adsa a tak vím, že by si netroufnul zpychnout (zlochtala bych jej a vůbec), proto jej chválím nahlas. On si to zaslouží (navíc to bude impuls pro další psaní, doufám).
Spojil jsi v příběhu charakteru vody a kamene, trávy a zlata. Dokázals, že fantasie je ohebná jak touha a že se s ní dá udělat opravdu zdánlivě… těžkopádné, nemožné… jen… jen se musí chtít.
Díky Adso za ten začátek dne, díky za tu radost a díky za probuzení mé dětské naivní části (která bere v potaz dobré konce), protože ta to už opravdu potřebovala
S pozdravem
Pavett(k)a
na příště ani žádné mínus nebude, protože je to prerfektní a nemám, co bych k tomu vytkl...ani ň..
Je to prostě bombový..:)
Pěkná, příjemná povídka, která v podstatě až v závěru ukáže, o čem vlastně je. O tom, že zdánlivě cizí světy mohou být pochopeny, stačí jen nahlédnout a chtít pochopit.
Pomalejší tempo dílku neškodí, i když občas příběh pokračuje těžkopádněji, než by mohl. K jazykovým prostředkům nemám výhrady, snad jednu zapomenutou čárku. Ještě je třeba dávat pozor na postupně rozvíjené přívlastky, na co vlastně ono rozvití navazuje – ve větě „...osvěžovali se z pramene čisté ledové vody, tryskajícího ze stěny...“ takto postavené „tryskání“ rozvíjí „vodu“, nikoliv „pramen“.
Myslím, že mohu dát pět, s tím, že si na příště schovám malinké mínus.