Přítel
| Autor: | Rhiannonn |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 19 |
Žena na posteli se zavrtěla a ze sna něco zamumlala. Pak se usmála, položila si ruku na tvář a probudila se...
Failawen se posadila a odhodila pramen svých dlouhých rozcuchaných vlasů za rameno. Slunce se schovalo za mrak a malý neosobní kamrlík se opět stal tím, čím byl včera. Totiž špinavou komůrkou, která se velikostí podobá spíš šatní skříni, než královské komnatě, za kterou ji hospodský prohlašoval. Stěží se tam vešla postel a noční stolek, ze kterého právě sesbírala drobnosti.
Fail, jak jí říkali doma, s povzdechem hrábla pod sebe pro svůj cestovní vak. Bezmyšlenkovitě se oblékla, vyndala zpod polštáře váček s penězi a připla si ho k opasku. Vstala, posbírala zbytek věcí, svůj vak přehodila přes rameno a při odchodu vzala štíhlý dlouhý meč, který byl pečlivě opřen o protější stěnu.
Jelikož vstala dost pozdě, byla hostinská místnost prázdná. Failawen to ale nevadilo. Za pokoj zaplatila včera večer a na zdejší snídani rozhodně chuť neměla. Prošla ven na dvůr, krátce se zastavila u studny, aby si opláchla ruce a obličej, a poté zamířila do stájí.
Pohled na jejího zavalitého koníka jí na tváři vyčaroval dnes už druhý úsměv. Něžně ho pohladila po nozdrách a zkušenými pohyby začala sedlat. Právě dotahovala podbřišák, když uslyšela Brenneganův melodický hlas.
„Takže přece jen odjíždíš...“ neptal se. Ale podle tónu hlasu jí to ani nehodlal rozmlouvat.
Failawen se vrátila zpět k zápinkám.
„Hmmm,“ přikývla. „Zůstávat by nemělo smysl,“ dodala po chvíli. „A taky už jsem se rozhodla,“ řekla. Trochu ostřeji než měla v úmyslu.
„Nechci ti bránit,“ reagoval Brennegan, „pochopil jsem, že tě od té cesty neodradím...“
Fail nic neříkala, vyhnula se elfovu pohledu a nasadila Koníkovi uzdečku. Když bylo ticho už dost dlouhé, Brennegan si povzdechl a prohlásil: „Nemyslím, že je to dobrý nápad.“ Na chvíli se odmlčel, aby dal Failawen prostor pro reakci. Ta se ale jen dál věnovala Koníkovu podbradníku, a tak pokračoval: „Rozhodl jsem se, že pojedu s tebou.“
Failawen se zarazila, chvilku se nehýbala, a nakonec s hraným klidem přehodila otěže koni přes hlavu. Pak se otočila, aby odpověděla, ale stáj už byla prázdná. Sklonila hlavu a několik okamžiků tam stála nehnutě ponořená do svých myšlenek. Potom energicky vykročila, chytla Koníka za otěže a vyvedla ho na dvůr.
U dveří zahlédla váhajícího syna hostinského. Pousmála se, měla děti ráda a tenhle kluk jí často dělal společnost.
„Chceš něco?“ zeptala se.
„Slyšel jsem…“ podíval se do země a ruce ponořil do kapes, „ tě mluvit,“ našel odvahu a pohlédl jí do očí, „Ty odjíždíš?“
„Ano, není tu už nic, co bych mohla udělat.“
Kluk udělal zkroušený obličej a velmi obviňujícím tónem prohlásil: „Slíbilas mi, že mě naučíš házet nože!“
„Neboj, plánuju návrat!“ Chtěla si to u něj vyžehlit, ale kluk se urazil a odběhl pryč. Failawen se za ním chvíli koukala, pak nasedla a pobídla Koníka do kroku... Nehodlala na Brennegana čekat, koneckonců nechtěla, aby jel s ní.
Narazila na něj hned, jak projela hrazením. Seděl tam opřený o strom, jeho plnokrevník se popásal nedaleko. Failawen zvedla ruku v pozdravu, náhle si to ale rozmyslela a raději zastrčila za ucho neposlušný pramen vlasů.
Brennegan se zvedl, pískl na bělouše a elegantním pohybem se mu vyšvihl na hřbet. Počkal, až ho Fail dojede a přidal se k ní. Mlčela. Brennegan nevypadal, že by mu to vadilo, ale Fail ho po očku sledovala a přemýšlela, jak se ho co nejlépe zeptat. Otázat se, proč jede s ní.
Po chvíli ale Brennegan promluvil sám: „Proč tam tak toužíš jet?“
Failawen se zamyslela a řekla: „Potřebují mě tam.“
„Určitě zrovna tebe?“ reagoval elf a v očích se mu zablesklo.
Fail se ale neusmála a odpověděla: „Kdo jiný by měl jít, když ne já? Já je znám, žila jsem s nimi, byli mým kmenem. Můžu těm lidem pomoct. Umím bojovat a nebojím se nepřátel... Vím, že mám sílu je zachránit.“
Brennegan se na ni zkoumavě zahleděl, snad jakoby chtěl zjistit, jestli to, co řekla, myslí vážně.
„A taky mám pocit, že bych tam měla být...“ Opatrně vyhledala jeho pohled a zeptala se: „Věříš na předurčení?“
Brennegan jí pohladil po ruce a zahleděl se do dáli. „Ne, Failawen, nevěřím,“řekl. Sklonila hlavu a mlčela, místo, kde se jí dotkl, ji pálilo. Zbytek cesty už nemluvili.
Po několika hodinách jízdy dojeli do tábora. Failawen se konsternovaně rozhlédla. To, co viděla ji překvapilo, ale ne příjemně. Ležení čítalo jen asi dvě stovky zubožených špinavých lidí s prázdnými výrazy. V bahně se mezi potrhanými stany válelo několik psů. U skomírajících ohňů se tísnily ženy s nezvykle zamlklými dětmi.
Failawen se ostře nadechla a seskočila. Koník pobouřeně zafrkal a přešlápl, Fail ho na omluvu pohladila po nozdrách, očima ale hledala kdysi tak mocné a hrdé muže svého národa.
Brennegan sesedl, propustil svého koně a potichu se postavil vedle ní.
„Měla jsem pravdu. Potřebují mě tu,“ řekla a odhodlaně na něj pohlédla. Její hlas zněl v tom přízračném tichu poněkud přiškrceně. Pokývl hlavou na znamení souhlasu, ale mlčel dál. Fail uvázala Koníka k nízkému plotu a rozhlédla se kolem. To ticho jí začínalo vadit.
„Nevidíš někde velitelův stan?“ zeptala se a ohlédla se pro odpověď. Brennegan tam už ale nestál. Zmateně se otočila ve snaze zahlédnout, kam zmizel. Bezvýsledně.
„Zatracení elfové,“ utrousila, „vždycky se zdejchnou tak tiše.“ Nechala to být a raději se vydala k jednomu z ohnišť, nicméně nemusela jít až tak daleko. Jedním z průhledů mezi stany spatřila skupinku obrněných postav.
Byl už večer, když konečně Brennegana objevila. Seděl na pařezu a s rukama v klíně zíral do jasných plamenů svého soukromého ohně. Zkusila se k němu potichu připlížit, aby mu oplatila ta jeho nenadálá mizení.
„Bylas dlouho pryč,“ řekl a otočil se na ni. Pobaveně se zašklebil, když zjistil, jak ztuhla.
„To ty elfí uši,“ odpověděl na rozhorčenou otázku, která se jí zračila v očích.
Failawen došla těch pár metrů a posadila se vedle něho. „Mluvila jsem s Orisem.“
Se zájmem na ni pohlédl.
„Říkal, že chystá útok. Zítra odpolede se chce s Karneny střetnout dole na pláni. Ve velké bitvě...“
Brennegan poslouchal a Failawen mluvila dál.
„Je to bláznovství. Předevčírem ztratil v Tiché soutěsce tři sta můžů a teď myslí jen na pomstu,“ vylíčila situaci. „Vůl!“ uniklo jí nevědomky.
Brennegan si otřel ruce do kalhot a prohlásil: "A ty samozřejmě půjdeš a budeš bojovat taky." Odmlčel se a chvíli váhal. "Měla bys odjet. Sama jsi to viděla, nemají šanci a chtějí položit život v boji za pomstu."
Failawen mlčela, Brennegan tedy pokračoval. "Pomstu, Fail, za pomstu. Chtěla jsi bránit svůj kmen, dát těm lidem šanci a naději. Přijela jsi snad proto, ne?" čekal na její odpověď. Kývla.
„Pak tedy odjeď. Odjeď tam, kde je tě doopravdy třeba. Nepodporuj to zbytečné umírání. Jsi tady, abys pomáhala žít, ne abys šířila smrt za smrt.“ Nadechl se a pokračoval: „Válka je zlo, Failawen, čisté zlo. Vždyť proč Karnené válčí? Zima a hlad je vyhnaly z jejich sídel v horách. A oni si hledali místo, kde by přežili. Jenže to vaše Království je nepustilo přes hranice. Vojáci je zabíjeli, když hledali jídlo v Královských lesích. Proto začal ten nesmyslný boj. Kvůli předsudkům a politice. A vy, místo abyste je nechali žít vedle vás, jste je lovili kvůli pár krádežím!“
Failawen už to nevydržela a skočila Brenneganovi do jeho plamenné řeči. „Už dávno je nezabíjíme kvůli těm pár kusům dobytka. Vlastně už je nezabíjíme vůbec. Teď bojujeme za holé přežití! Vždyť ti tvoji chudáčci nás teď vytlačují z našich vesnic, statků a polí... Teď oni bezdůvodně pobíjejí nás!“
Brennegan se ušklíbl. „Patnáct dlouhých a hladových let jste je lovili jako zvířata a teď se divíte, že se sebrali. Vzpomeň si na Orise a jeho bitvu, kvůli mstě. Pouze vám vrací to, co dostali.“ Chvilinku se odmlčel a Failawen na něho zírala, oči doširoka otevřené. Oddechl si.
„Nepodporuj to násilí, Fail, obzvlášť, když k němu nemáš důvod a nic jím nezměníš. Zlo plodí vždycky jen zlo. A z násilí ještě nevzešlo nic dobrého.“
Failawen si povzdechla a přihodila větev na oheň.
„Nejsem tu zbytečně, Brennegane. Já budu bojovat. Ne abych pomstila své rodné, ale abych umožnila útěk těch malých špinavých dětí, co se tam nahoře v táboře při každém hlasitějším zvuku choulí k zemi!“
Na tohle Brennegan neměl co říct. Opřel si hlavu o strom a promnul si bradu. Přemýšlel, hypnotizován plameny. Pak se zvedl a pokynul Failawen rukou. Vedl ji listnatým lesem asi třičtvrtě míle západním směrem. Zastavil se na okrají pláně ozářené měsíčním světlem. Máchl rukou dolů z kopce.
„Tamhleta cesta vede do Aernu. Právě tam míří jejich hlavní voj, žene je pomsta. Myslím, že je to dobré místo pro přepad.“
Failawen skousla spodní ret a přikývla. „Pojďme to říct Orisovi,“ pravila.
„Řekni mu to ráno, lidé jsou chytřejší za světla.“ pousmál se.
„Co tady děláš? Chtěl jsi zůstat v táboře.“ poznamenala Failawen, když si všimla elfa, jak kličkuje mezi vojáky a stromy směrem k ní.
Brennegan se usmál a postavil se vedle ní. „Rozmyslel jsem si to,“ řekl prostě.
„Proč? V boji se nevyznáš, měl bys raději zmizet, aby se ti něco nestalo.“
„Máš pravdu, ale po boji se přeživším hodí někdo, kdo odklidí mrtvoly, ošetří nejhorší rány a zorganizuje pohřeb,“posmutněl.
Zamyšleně na něj pohlédla. „Zní to jako by ses bitev účastnil,“ podotkla.
„Kdysi jsem bojoval... Účastnil jsem se mnoha starých bitev, nejsem tak čistý, jak si myslíš,“ ušklíbl se.
„A přesto jsi tak vehementně brojil proti válkám z jakkoli ušlechtilého důvodu,“ prohodila lehce konverzačním tónem.
Brennegan se usmál, zajiskřilo mu v očích a zkoumavě na Failawen pohlédl, jako by ji hodnotil. „Po smrti totiž elf i člověk vidí mnoho věcí jasněji.“
Ona nad tím moudrem pokývala hlavou, ale pak jí došel ten rozsah sděleného. „Jak to myslíš!?“ zeptala se nedůvěřivě. Elf mlčel a mírně, zkoumavě ji sledoval.
Náhle Failawen ucítila dloubnutí loktem. To Oris. „S kým to tu, proklatě, mluvíš?“ šeptl. Failawen máchla rukou směrem k Brenneganovi. Oris na ni ale dál zmateně hleděl. Fail přepadla ochromující hrůza. Zároveň však ze všech sil potlačovala tu jistotu a vyhlásila ji za nemožnou. Otočila se zpět ignorujíc Orisův zkoumavý pohled. Brennegan zmizel. Failawen to teď ale vyděsilo, zachvátil ji pocit, že se všechen vzduch proměnil v hustý dým. Zatočila se jí hlava a zatmělo se jí před očima. Zapotácela se a byla by spadla, kdyby ji Oris nezachytil. Prudce s ní zatřásl.
„Failo!“
Jako ve snách otevřela oči. Oris ji pustil a ona sevřela jílec svého meče, hlavu křečovitě skloněnou k zemi.
„Co se to s tebou sakra děje?“ řekl Oris zmateně.
Failawen se pokusila zaplašit mlhu, která se jí rozprostřela kolem myšlení. „Brennegane!“ zařvala a v tom výkřiku byla cítit niterná bolest, zklamání a touha.
Oris jí zacpal ústa rukavicí a ukázal přes pláň. „Podívej, nevím co se to s tebou děje, ale teď musíš být prostě zticha. Neprosil jsem o tvůj meč ani o tvý rady. A rozhodně tě nehodlám v boji hlídat,“ řekl ostře. „Jestli se na to necítíš,“ odfrkl, „můžeš klidně odejít...“
Failawen vyhlédla mezi stromy na voj ploužící se po cestě. V obličeji se jí zřetelně zračil šok a zmatení.
„Jak chceš,“ řekl Oris a dál si jí nevšímal.
„Brennegane,“ šeptla a do očí jí vhrkly slzy. Zpola naštvaně je otřela hřbetem ruky. Jdu přeci bojovat, bojovat za svůj lid, proto jsem tady, proto sem vedly mé kroky... Musím se sebrat a to, že se o mne pokouší šílenství mi v tom nezabrání! Násilím se zkoušela uklidnit, zvolna dýchala a stále si opakovala všechny hrůzy, co Karnené prováděli. A pak ji zas uviděla, Brenneganovu tvář.
„Jdi pryč, jdi pryč,“ zakňourala Fail.
Lesem zafoukalo a chladivý vítr se jí otřel o tvář. Svým způsobem ji to uklidnilo. Zamávala svým mečem. Znovu zavál vítr, rozcuchal jí vlasy a odvíval šok. Failawen v něm slyšela elfí hlasy. „Pochopíš,“ šeptaly. Nebo se jí to alespoň zdálo. Stála tam zmatená a sama, přestože s ní byla stovka mužů.
Oris přešlápl a hlesl: „Připravte se“ Chlapi sebou nervózně hnuli, Failawen však stála klidně. Elfí vítr odvál šok a ona měla hlavu čistou. „Ticho,“ napomenul je Oris vyhlížeje průzorem mezi listy pečlivě sledoval cestu. Ještě moment, ještě jeden. Zařval a vrhl se do útoku. Jeho válečný pokřik strhl všechny. Failawen běžela Orisovi po boku a cosi křičela spolu s ostatními. Nepřátelé se zmateně rozhlíželi. A pak, pak se oddíly srazily. Rány Lainenů svištěly jedna za druhou, chladně a nelítostně. Velice dobře věděli, že jejich jedinou výhodou je rychlost a překvapení.
Karneni se ale vzpamatovali brzo. S námahou utvořili formaci a začali se bránit. Sek střídal kryt, pak otočení a švih. Mrtví padali na zem bez částí těl, s rozetnutou hlavou či úplně bez ní, všude a na všem se matně leskla čerstvá krev.
Prudkost útoku brzy pominula, Karneni nebyli válečnými amatéry. Failawen skoro ohluchla v záplavě řinčivých zvuků, jak se železo sráželo s železem... Vykryla útok na svou hlavu a švihla po černovlasém klukovi. Zakolísala, ránu však nezadržela. Přesekla mu krční tepnu. Krev jí postříkala obličej, ale ona to nevnímala. Zvuky se jakoby ztišily. S němým a děsivým pochopením sledovala, jak se mladému černovláskovi z očí vytratil život. Zatoužila být jinde, poslechnout Brennegana a nebojovat.
Brennegan. Ne! Zakázala si, teď na něj nesmí myslet, nesmí váhat, jinak zemře. Jako ve snách viděla jak Lainenové ustupují, jak umírají pod náporem nepřátel. Šokovaně zavřela oči.
Z tiché chvilky s vlastním svědomím ji vytrhla rána. Prsní pancíř ji sice zadržel, vyvedla ji ale z rovnováhy. Pozvedla meč a udělala krok zpátky. Šlápla do něčeho měkkého a čvachtavého. Vší silou potlačila zvracení. Přestala couvat, znovu nabyla rovnováhy, udělala výpad a širokým vrchním sekem ťala po hlavě. Útočník s námahou úder vykryl a zatímco Fail hledala stabilitu, sek jí oplatil. Jen tak tak stihla do rány vstrčit meč, rána byla však prudká, odhodila ji na zem. Válečník položil hrot svého meče na její krk a zaváhal.
„Ženský do boje nepatří,“ neodpustil si.
„Stejně jako řeči!“ kvitovala Failawen a kopla ho do rozkroku. Zařval, rychle si klekla, chytila meč a ladným pohybem uťala útočníkovi hlavu.
Zadýchaně se postavila a rozeběhla se pomoci lainenskému vojákovi, který čelil velké přesile. Nestihla to, muž spadl na zem. Karnané si jí zřejmě nevšimli, nechali Lainena ležet a přesunuli se blíž ke středu řeže. Voják ještě žil. Failawen zachytila jeho pohled, zakroutila hlavou. Pustila meč a klekla k němu. Znovu viděla smrtelnou jistotu v jeho očích. „Postarám se o něj,“ zaslechla hlas. Brenneganův hlas.
„Zmiz!“ zařvala a otočila se obličejem k němu. Brenneganův soucit vystřídalo smutné překvapení. Failawen zaváhala.
„Ať se ti nic nestane,“ dodala měkčeji. Otočila se zpět, pohladila muže po čele, vzala si jeho štít a vrhla se zpět do boje…
Útočníci ji zcela obstoupili. Nebylo kam uniknout. Skoro neměla ani místo pro stabilní postoj. Nestíhala se krýt, útočníci jí nedali prostor, postupně ji zcela obklíčili... Jejich rány se odrážely se jejího brnění, pár jich odklonila mečem.
První rána ji zasáhla do boku. Zapotácela se. Druhá rozsekla náloketník a skoro jí usekla ruku i se štítem. Máchla mečem a oddělila útočníkovu paži od těla. Další jejich zásah, tentokrát na stehně a vzápětí škrábnutí na krku. Padla na kolena. Upustila meč a snažila se dýchat. Rány zvolna ustávaly, útočníci váhali, zdráhali se v takové přesile sprostě dorazit teď již bezbrannou ženu. Failawen zvedla hlavu a zadívala se jednomu z mužů přímo do očí. Sejmul helmu, pevně pohled opětoval. A svým mečem ji bodl přímo do srdce.
Prudce to zabolelo a Fail popadl děs, který brzy vystřídala neméně hrozivá jistota. Náhle ucítila Brenneganovu přítomnost. Byl tam, pochopila, vždycky tam byl. Na tom samém místě jejího vědomí, její existence, její součást a přeci svůj a cizí, promlouval k ní hlasem, který ji neděsil, kterému se naučila naslouchat...
Tentokrát mlčel, ale Failawen nepotřebovala nic slyšet. Byl tam, s ní, v ní a byl skutečný. Tak skutečný jak jen mohl...
Prozřela a smířila se. Byla klidná, stíny svírající její mysl nevnímala.
Zmateně se rozhlédla po prázdné pláni. Brennegan stál proti ní. Už se nadechovala, aby položila ty myriády otázek, co se jí vyrojily v hlavě, když ji Brennegan pohladil po skráni.
Fail si opřela hlavu o jeho dlaň. „Tohle je tedy smrt?“ řekla a zmateně se rozhlédla kolem.
Stáhl ruku a usmál se. „Cos čekala?“
„Rozhodně ne prázdnou pláň a dávno mrtvého elfa...“
Uvědomila si, že v ruce stále svírá zakrvavený meč. Štítivě ho upustila na zem. Najednou se cítila strašně unavená a prázdná. Po chvíli promluvila: „Měls pravdu. Násilí, boj i válka jsou prohry. Ale stejně si myslím, že jsem prohrála za dobrou věc.“
Diskuze
Já se moc omlouvám, ale mě to vůbec nenadchlo... nemůžu vytknout žádné chyby, ale mám po tom v úctech (resp. v očích) takovou nemastnou neslanou pachuť... nebudu hodnotit, jelikož bych hodnotil jen na základě pocitu a nemohl bych to zdůvodnit...
Poviedka, ktorá dáva ešte lepšie otázky, odvážne sa púšťa do mnohých rozmerov problému. Vojna, pravda, právo, láska, povinnosti, to je len vrchol ľadovca. Jej kúzlo spočíva vo vhodnom nielen výbere témy, ale hlavne vo vnútornom konflikte hlavnej hrdinky. Zaujímavá je postava Brennegana, ktorá v celom dielku pôsobí dosť značne – najprv priamo, potom, po odhalení jej podstaty, ako myšlienka, rozpor, možno až hlas rozumu. Takže trochu špekulatívna otázka „Kto je Brennegan?“ má napokon aspoň u mňa – ako čitateľa - odpoveď: Má pravdu.
Zaujímavý je aj postreh hlavnej postavy, keď sa ho pýta, či verí na predurčenie. Samozrejme, keďže sa spolu s ňou dozvedáme všetko, čo sa v nej deje (autorka nám nedáva možnosť zistiť viac, ako vie v tej chvíli Fail), nemohli sme vidieť túto otázku v kontexte ako opozíciu, výkrik voči tomu zlu, čo sa malo stať. Ozaj sa oplatí veriť na predurčenie? Oplatilo sa to Failawen? Áno, ako viera určite, ale rovnako dobre ju šlo vykoľajiť, keď si uvedomila podstatu a hlbokú pravdu ducha. Človek asi naozaj vidí veci jasnejšie, až keď stojí nad nimi, za nimi. Táto malá otázočka ma hlboko zaujala, pretože mi umožnila spoznať naturel hlavnej postavy z dvoch strán. Najprv veľmi profánnej osoby, veriacej vo svoje ideály, napokon si, až neskoro uvedomiac, že jediným ideálom je život sám. A je smutné, že asi až pre ducha.
Hoci sa oplatí za určité veci prehrať, ak už sme prehrali, ale zomrieť sa neoplatí tak celkom za nič, alebo za všetko. Lebo pravda je veľmi relatívna a aj tak ju nakoniec ustanoví ten, kto prežije. V tomto ohľade sa mi poviedka páči.
Po stránke formálnej sa pridávam k názoru Shelagh o úvode – ozaj je trochu preexponovaný, mohol sa vyriešiť omnoho kratšie, pretože sa v ňom jedná naozaj len o opis. Z chýb som v poviedke i ja nešiel zopár najmä čiarok (iné veci som, priznám sa, nezohľadňoval, preto mi neuviazli v hlave). Štylistika niektorých viet mi úplne nesedela – niekde by som oddelil, inde dal dokopy -, ale toto nie je celkom objektívny atribút hodnotenia a spomínam ho len pomimo.
Ja osobne sa nezdráham dať poviedke plný počet. Myslím si, že aj napriek formálnym nedostatkom, ktoré predo mnou zohľadnilo viac erudovaných hodnotiteľov, má poviedka veľa kladných a je prínosom, dobrým čítaním.
Velice mě nadchlo to stupňování děje a popis bitvy. Něco takového napsat je podle mě umění.
Trošku mě jenom mrzel ten utahaný začátek, místy mně unikal význam slov a to se mi nestává často. Ve třetím odstavci se mi nelíbila ta fráze házet vlasy za rameno. Nějak jsem jí nepřišla na chuť. A ve čtvrtém odstavci pečlivě opřený meč. (Ale to je jenom tím, že jsem zvyklá na jiné slovní obraty, sama ale nevím, co bych místo těch tvých dala. Asi bych je prostě vypustila.)
Určitě brzy napiš něco dalšího, ráda si to přečtu.
Erilian
"Stejně si myslím, že jsem prohrála za dobrou věc."
Tak tahle formulace mě dostala a posunula hodnocení ještě o bod výš.
Ahoj Rhiannonn,
Rozhodně se nemáš za co omlouvat, nejsem žádný expert a možná, že některé chyby budou dokonce z mého pera. Když to člověk opravuje, také se občas překlepne. Akorát mě trochu mrzí, že někdy zůstaly "anglické" uvozovky, které se bijí s „českými“, což možná také tak trochu padá na moji hlavu.
Ale na pravopise to přeci nestojí (i když zde to byl nejspíš ten příslovečný jazýček na vahách), jde o ten příběh jako takový a o jeho prožití.
Ocenil bych zejména mistrovství, s jakým jsi zvládla udržet v pozadí pravou Brenneganovu podstatu. Už když jsem to četl poprvé, tak mi přišel divný hned po prvním rozhovoru s Flail, ale ten pocit zůstal jen na pozadí, vždycky jen trochu nakouknul, více se odhalil a pak se zase skryl. Teprve v rozhovoru před bitvou to člověku začne docházet trochu jasněji...
Závěr mě dostal hned napoprvé - překvapení, dotyk, uvědomění - ale je pravda, že těmi několika předělávkami pro mě ztratil své kouzlo, takže nemohu posoudit, zda byl dřív lepší než teď. Možná je to ale zklamání jen pro mě a ostatním se bude stejně skvělý jako mě prvně.
Piš dál! Určitě to stojí za to.
S pozdravem,
Legar
Tak jsem prohnala kontrolu wordem a našlo to tři vadná slova. Prohnala jsem to autokontrolou a našla jsem několik sporných interpukčních míst. Prohnala jsem to autokontrolou podruhé, potřetí a počtvrté a je mi líto, že některé chyby se propracovali až do konečné verze. Je mi to líto kvůli Astrakovi, Adsovi, Legarovi, Shadowmagovi a Pavettě - kteří mi mé dílo opravovali (a dohnali ho do téhle podoby) a jejichž práci jsem teď těmi chybami znehodnotila. Omlouvám se. Omlouvám se.
- Rhiannonn -
P. S.: Jestli je tam tolik chyb, mohl by mi je kdyžtak někdo poslat poštou? Našla jsem asi pět překlepů, ale výraznou gramatickou hrubku ani jedno. Čárky uznávám - sice se domnívám, že je mám víceméně správně, když to po mně četlo kromě mě tolik lidí, ale asi i tam může být chyba. Stydím se. :)
Počátek povídky byl sice pomalejšího rázu, ale zato krásně nastínil situaci a vytvořil hezkou cestičku pro dějově významný zvrat. A to skutečnot, že Brennegan byl už dávno v "jiném" svetě.
I přesto, že článek obsahoval nějaké ty chyby, avšak chyby, které zastínil silný a čtivý příběh, hodnotím plným počtem.
Jsme tu přece proto, abychom si přečetli hezký příběh a ne jej četli pro hledání hrubek.
Avšak vše je spjato se vším...
Nekroskop
Ať to má kolik chce chyb tak po myšlenkové stránce je tohle dílo precizní...i přes malinko nezáživný začátek se pak rozjede tak, že člověka strhne s sebou... Absolutně mě dostal konec příběhu.. Takhle nějak by to mělo vypadat..:)
Povídka o tom, zda je nějaké násilí vůbec opodstatněné a jestli stojí za to umřít pro ideály.
Na můj vkus má dílko příliš dlouhý rozjezd, je zpočátku moc „ukecaná“. Při prvním čtení jsem ztrácela pozornost a nutila se vracet k bezděky přeskočeným větám. Předkládané myšlenky, resp. jejich podání, mi přišly banální, ač svým obsahem rozhodně banální nejsou.
Rozhodující zvrat byl v momentu, kdy jsem se dozvěděla, že Brennegan je vlastně mrtvý. Tam mnohé dostalo nový smyl. Závěr, který rozhodně není šťastný, mě velmi příjemně překvapil. Ačkoliv Fail zemře, přináší pozitivní myšlenku, že stojí za správnou věc padnout.
Dílko má dobrou úroveň, je nadstandardní, nicméně obsahuje naprosto zbytečné chyby, zejména překlepy, které obyčejný Word bez mrknutí kurzoru opraví. Jsou zde i drobné nedostatky v interpunkčních znaménkách, což je zřetelné zejména u přímých řečí.
Uvažovala jsem i o plném počtu, ale vzhledem k vysoké laťce písemně bezchybných povídek si toto dílko sáhne „jen“ na čtyři.