Snová epizodka
| Autor: | Elvis?v_duch |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
Kostějův trůn.
Šli jsme ke světlu. Chodba ústila do místnosti kamsi na okraj jakéhosi skaliska či útesu. Byl to v podstatě balkon obehnaný arkádou ze dvou stran tak, že bylo vidět kovové nebe platící střípkem stříbrňáků. U jedné zdi byla vysoká hromada pečlivě složených trámů. Byly celé zachumelené. Sníh suchý a prachový zde padal taktéž. Sahal mi téměř do pasu. Rozhlédl jsem se. Jediný východ z místnosti vedl ven, na okraj skaliska, kde se táhla podél něho asi metr široká římsa zavalená sněhem. Vločky padaly i ze stropu. Vstoupil jsem na římsu a Martina za mnou. Beze slova jsme na sebe pohlédli.
Kostějův trůn.
Po pás ve stříbrném brodil jsem se neohroženě po římse obtáčející se kolem místnosti. Venku zuřila bouře. Bičován a bičován postupoval jsem vpřed, nejsa s to podívat se dolů do propasti. Sníh mou stopu zcela zasypával prakticky ihned po opuštění místa, kde jsem stál před chvílí, takže Martina musela vynaložit stejné úsilí, chtěla-li mi stačit. Blížil jsem se konci oné římsy a viděl, že opět ústí do nějakého zastřešeného prostoru. Oddychl jsem si, neboť ač vítr ani vločky nestudily, rozhodně jsem v té bouři nebyl rád. Byl jsem v bílém po prsa. Otočil jsem se. Beze slova jsme na sebe pohlédli.
Kostějův trůn.
Trochu se mi ulevilo, když se přede mnou otevřel pohled do místnosti zasypané bělostnou. Byla velmi podobná té předchozí, avšak neviděl jsem až dozadu. Martina mě hned předběhla a šla hloub do nitra místnosti. Já se vydal za ní. Obdivoval jsem její lehkonohost, s jakou se dokázala pohybovat tou krupicí. Samotná vánice a sypání jakoby náhle ustaly. Jen občas dopadla vločka. Přelezl jsem tedy do místnosti. Náhle jako bych ztuhl na led. Neměl jsem ani dost síly zakvičet. Hlas jakoby zmizel. Z haldy toho bílého, přímo proti mně jako z dětské rakve trčela šedivá hlava! Krátké ježaté vlasy přecházely v mdlou moučnou pleť, jíž dominovaly dvě tmavé oči. Rty taktéž podobaly se více kameni než člověku. Strnule hleděla bez hnutí jakoby skrze mně. Jakoby beze slova jsme na sebe pohlédli.
Kostějův trůn!
"Martino! To je Kostěj! Je tu Kostěj! Uteč!" zařval jsem z plných plic a vlastní pěstí hlavu třikrát udeřil do tváře. Klimbala sebou jako bez života, avšak najednou mrkla. Ještě jednou jsem ji praštil do rtů a jakoby odskočila dozadu. Otočil jsem se a chytl jsem ruku. Opět sníh. Bylo ho už tolik, že jsem Martinu za sebou neviděl a sám jsem měl co dělat, abych udržel hlavu nad ním. Rychle jsem vyskočil, či spíše se prodral zpět na římsu a uháněl, seč mi síly stačily pryč. Zpět do první místnosti. Sníh mi pomalu zasypal i hlavu. Viděl jsem před sebou jen bílou sypkou hmotu, která mi obtáčela oči a drala se do úst. Jako v rakvi, avšak nepociťoval jsem zimu. Stále jsem držel ruku a instinktivně se dodral zpět k první arkádě. Přelezl jsem dovnitř. Sypký sníh vůbec nelepil a tak jakýkoli zásah do jeho struktury ihned zakryl mou stopu, což jsem uvítal, neboť tak by nebyl vidět způsob mého úniku... Cítil jsem ho velmi blízko. Velmi. Věděl jsem kam... Skrčil jsem se zahalen ve sněhu, jenž zcela jistě sahal už mnohem výš než já. Ruku, co jsem držel, jsem však ztratil. Věděl jsem, že tu musí být. Chtěl jsem zašeptat. Náhle jsem však byl přerušen...
"Kdo se opovažuje mě rušit? Já vás roztrhám! Já vás vypiji bez krve! Já jsem Kostěj! Máte dvě až tři minuty na to, abyste zmizeli. Budete-li tu devadesát minut, zabiji vás. Já na vás beze slov pohlédl! Já jsem Kostěj!"
Zvonění... beze slova jsem pohlédl na telefon...
Má žena...
Diskuze
Skorpion:
Mně to prostě nedá.:)
Kde ti tam chybí ty čárky? U přechodníků čárka býti může, ale také nemusí.;)
Tohle dílko mě moc nenatchlo.
Celkem mě překvapilo, že autor používá často, hlavně z počátku, kamsi, jakéhosi, nějak...
Co se mi na tomto dílku ale líbilo, tak slovní obrat: kovové nebe platící střípkem stříbrňáků. Nemělo by být spíše krátce - platící střípkem stříbrňáku, než stříbrňáků?
Dále se mi nelíbil konec, jak se Kostěj ohání minutami, připadalo mi, jakoby mě to vytrhlo z "atmosféry".
Nekroskop
"Zírali jsme na sebe nevěda o tom" - chybí čárka
Dílko se mi, musim přiznat, nelíbilo. Stylistika je na začátku taková... dětská. Opakuje se "nějak", neseděly mi krátké věty, nevidím moc důvod pro zrychlení děje. Nechal jsem si to den proležet hlavou, ale stále mi to nic moc neřeklo... Snad příště :)
no...nevím. Asi nejčtivější mi připadal konec povídky. Ale stejnak na mne celá působila tak jako kdyby byla vyprávěná někomu jinému. Šla tak trošku mimo mě. Snad to bylo s tím že jsem se nezžil s postavami, nebo faktem že autor kolikrát pouze naznačil myšlenku a mnohé si musel čtenář domyslet. Sám nevím jak by jsem podle mě tuto rozporuplnou povídku hodnotil. Snad tedy ani nebudu.
Ohledně konce, nesedí mi ten moderní svět, možná to je tím že jsem tady moc zvyklí na středověký nádech dračího doupěte, ale zase nemůžu říci že by se mi přímo nelíbila, jen byla žánrově a vypravěčsky trošku mimo mě.
s úctou anarion
I.
Muž a žena a ich krachujúci vzťah. On, tápajúc v sne, vidí postavu Kosteja – symbol skostnatenosti jeho života, vzťahu. Na celý obraz padá sneh – čas, ktorý neoziaba, nezraňuje, len milosrdne prikrýva. Videl som to podobne ako Sethem.
K tejto interpretácii si dovolím zacitovať slová básnika:
Poprava
prebehla
vo vzájomnom porozumení
oboch zúčastnených strán.
(Jozef Mokoš: Písanie do snehu)
Po tejto snovej epizódke sa muž zobúdza na pohovke doma. Mobil zvoní podobne prenikavo, ako hysterické soprány jeho ženy v tých nešťastných chvíľach, keď život obnaží aj závoj porozumenia oboch spolutrpiteľov.
Príbehom sa autor snažil dať vizuálnejšiu podobu myšlienke.
II.
Mužova mystická predtucha o smrti ženy, ktorá sa (asi) vyplní. Sneh je symbolom životného prúdu, ktorý navieva človeku do cestu pri jeho zbabelom úteku pred nevyhnutnosťou, údelom, posledným následkom – smrťou. Veď bola celkom prirodzená: človek predsa nevstupuje do ríše Kosteja len tak; musí niesť dôsledky činu, ktorý vlastne ani sám nemôže ovplyvniť.
Odzrkadľujú sa tu pocity manželov, ich spoločná cesta životom, keď im už netreba slová, na ktorej sa nutne – i keď to kvôli ľudskej prirodzenosti nechápu ako nutné – musia odobrať. Preto i Kostejovu výzvu, v ktorej spomína čas, počas ktorého možno pobudnúť v jeho kráľovstve, sám čitateľ vníma ako prejav odpornosti, zla, nie čistej determinácie. Je tomu tak preto, lebo na Snovú epizodku sa takto (len v zmysle tohto jej výkladu!) nedá dívať ako na štatistiku nevyhnuteľného (viď známy Stalinov citát, ktorý zbytočne opakovať), jej symbolika je v tomto ohľade zvlášť vhodná – výrazne sugestívna, živá, núti človeka myslieť na úbohý nespravodlivo ukradnutý život.
Príbeh je lyricko-epický.
Obe tieto interpretácie sú len tým, za čo ich považujem – subjektívnym rozborom diela. Preto ich nemožno zohľadňovať pri hodnotení, ak chceme byť objektívni. Ale možno tu byť takí? Ťažko povedať, či by na túto otázku vedel odpovedať aj sám autor.
Áno, jedná sa o epický príbeh, ale o nič menej svojský než iná autorova tvorba. Ako už naznačila Shelagh, v rámci rubriky naozaj ide o počin mimo stáleho prúdu. Ja by som v tomto ohľade pridal ešte jeden svoj osobný postreh: Autor využil fantáziu, jej široké chápanie. On neuznáva vzory, vidí ostrý rozdiel medzi fantáziou a fantasy, o akú sa tu snaží väčšina. Dobre, je jasné, že aj takáto cesta tu je, veď sa dielo schválilo. Malo by to vlastne byť potešiteľné aj pre iných autorov.
Je len prejavom čitateľovej železnej košele, že čakal niečo uchopiteľné, zrejmé, možno len s pointou, nad ktorou by stačilo pouvažovať. Sny sú ale kráľovstvom neistoty, ale hlavne obrazy. Preto sa mi zdá, že ak by tento príbeh mal byť epickejší než je epický teraz - príspevok by sa obmedzil len na osnovu alebo jednu vetu. Tým chcem povedať, že by nastal otvorený kontrast medzi obrazom a akousi vonkajšou zákonitosťou, ktorá by ho musela stoj čo stoj rozhýbavať.
Tu ale harmóniu, ktorá motív epický a lyrický v sebe spája, vytvárajúc sen, navonok síce obraz, ale vnútri s dokázateľnou zákonitosťou kamienkov vo veľkej mozaiky. Áno, možno sa nám z diaľky zdá, že sa obraz z kamienkov hýbe, zisťujeme, že v konečnom dôsledku sa hýbeme iba my – v snahe pochopiť ho.
Je to ako s lyžičkou v Matrixe, veď viete ;-)...
Necítim sa byť kompetentný, dostatočne vzdelaný, sčítaný (... atď.), aby som mohol takéto dielko hodnotiť menej subjektívne, ako by si to možno zaslúžilo. A možno by práve táto moja odborná zdatnosť pokazila akúsi horlivosť laika, ktorá je, ako vieme, pôvodcom skutočnej lásky k všetkému, čomu sa človek venuje. Veci totiž zvnútra nemusia vyzerať práve tak pekne, ako sa javia navonok, lebo ich berieme sakramentsky vážne.
Preto som rád, že stojím na tenkom ľade a improvizáciu vidím ako improvizáciu, som rád, že môžem byť pri jej výklade subjektívny, som rád, že ma jej podoba a umelecké posolstvo fascinujú.
Moje hodnotenie končí pri pomyselnom vrchole. Je to z dôvodu, že sám mám veľkú fantáziu a viem si prestaviť ešte lepšiu a ešte snovejšiu epizódku. Preto sa možno snažím byť trápne motivujúci ;-), alebo nadmieru uvzatý.
Berte to, ako chcete, pán autor.
Tato poněkud netradiční povídka mne zpočátku překvapila, autor velice dobře umí vtáhnout do děje a navodit atmosféru plnou očekávání a tajemna. Přiznám, že nečtu anotace, takže jsem vůbec netušila, že se jedná o sen, ale to mi vůbec nevadilo. Ocitla jsem se v příznačné zasněžené chodbě, začala mi být zima, vzpomínky na loňskou zimu mám stále ve své vysočinské paměti.
Pak mě ale zarazil Kostěj a mně to okamžitě připomnělo ruské pohádky, kde často jako záporná postava vystupuje Kostěj Nesmrtelný. Chvilku jsem měla opravdový problém se od té představy oprostit. Díky napínavému ději - chtěla jsem se dovědět, kam to vlastně dvojice míří, zda jen tak náhodně bloudí nebo má nějaký konkrétní cíl - jsem četla dál, ale ten Kostěj mne opravdu strašil, rušil mě ve čtení i v prožitku... Je to moje chyba, proto výběr jména nebudu zatahovat do hodnocení.
S koncem příběhu jsem byla maximálně spokojená, vytržení ze snu, hluboký úlevný výdech, že se to "jen" zdálo. Ale co to bylo za telefon? Má žena... Co značil ten sen? Byla to předtucha? Stalo se jí něco? Kdo to volal? Nebo to byly jen zmatené obrazy, které zapomeneme, jen co otevřeme oči? Opravdu skvělé.
Co se týče gramatiky, jsou tam nějaké drobné chybky, zvláště pak jakoby. Ve všech případech, kde je použito, se píše rozděleně, jako by (Hlas jakoby zmizel -> Hlas jako by zmizel)
Hehehe... Kostějův monolog kousek před koncem nádherně ukazuje tu snovou křehkou realitu. No řekněte - vám se nikdy nestalo, že sen plný děsu, hrůzy a jiných klišé nakonec naboří něco podobného, u čeho si můžete říct akorát tak "WTF??" ? :o)) Prolnutí do procitnutí. Nádhera.
Tohle dílko mě zaujalo, máš u mě bod, Elvisi. Teda, pět bodů ;o)
Mě se to líbí. Je to taková ta věc, co mě chytne a já musím za každou cenu číst dál. Nějak jsem ale nepochopila ten odstavec, no, asi třetí od konce, nevím, jestli se ty poslední dvě větičky dají nazvat odstavcem.
Každopádně je to dobré, i když nevím jestli fantasy.
Bez protestu rarita...nic takového jsem ještě nečetl. Autor má ale smůlu, že mě téměř vůbec nezaujalo, když už ne dějem, tak ani atmosférou.
Pravopis, ač byl dle mého v největším pořádku, stejně nedokázal moje rozhodnutí příliš zviklat.
Je mi líto, hlasoval jsem, jak jsem hlasoval.
Astrak
Velice zajímavé dílo, poněkud...teď si nevzpomenu na jiné synonymum, takže požiji abstraktní. Také je to hodně k rozmýšlení, člověk si nad tím pouvažuje. Konec mi nějak unikal, trochu jsem ho nepochopil. Za to nebudu strhávat hvězdy, ale dílo se mi zdálo...někdy i nedokončené, takové nevyvinuté, ale i tak to něco v sobě má, takže 3*