Vděk dobrodruhům
| Autor: | Adso |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 31 |
„Co to je na nich napsané?“
„Nevím, vypadá to jako nějaké varování. Na to jim teda neskočím. Otevři je.“
„Jsou zamčené!“
„Počkej, mám tu na to takové hezké kouzlo. Tak a je to hotové. Počkej, slyšíš to? Co to je za zvuk?“
„Nevím, jde to zevnitř. Zní to jako chichotání.“
***
Ze zříceniny všichni tři vyrazili třetího května. Zatímco se míhali mezi paprsky měsíčního světla, které se marně snažilo prorazit těžká oblaka pod nimi, smáli se a křičeli radostí nad nově nabytou svobodou. A pak pod sebou spatřili něco, co změnilo jejich veselý výraz v masku kruté radosti. Pomalu a tiše se snesli k zemi.
***
Kapitán Jarlen si otřel ústa do rukávu své košile, rukou si prohrábl šedivé, řídnoucí vlasy a slabým hlasem prohlásil: „Sakra, tohle je i na mě moc!“
Otočil se ke své jednotce: „Nikdo další dovnitř nechoďte.“
Dvacet mužů z jízdní patroly tento rozkaz přijalo s kamennými tvářemi. Všem se jim sice ulevilo, ale nepřišlo jim vhodné dávat to najevo. Jejich představivost pracovala na plné obrátky, ale ověřit si, co vlastně přinutilo oba stopaře i kapitána zvracet, se jim moc nechtělo. Hleděli na rozmlácené dveře do dřevěné chalupy a byli rádi, že mohou zůstat venku na rozkvetlé louce zalité ranním sluncem.
Z hloučku se oddělil asi pětatřicetiletý muž bez uniformy, oblečený do obyčejné kůže, s mečem na zádech a přistoupil ke kapitánovi.
„Dovolíte?“ otázal se a pokynul do chalupy. Kapitán směr jeho ruky sledoval s nechutí a při pohledu do ztemnělého otvoru mu ve tváři zacukalo.
Pak pokrčil rameny: „Vám nic rozkazovat nemůžu, Rolande. Ale být vámi bych tam nechodil.“
Roland pokýval hlavou a vešel do zšeřelé místnosti. Se smrtí se setkával častěji, než ostatní, byl tedy připraven na to, co ho uvnitř čeká. Přesto i jemu dalo značnou práci, aby nezačal zvracet. Když nutkání překonal, již v klidu začal s nepříjemnou prací.
***
Po hodině vyšel ven s velkým plátěným pytlem a unaveně zamumlal k poblíž stojícím vojákům: „Vykopejte hrob.“
Pak se otočil k Jarlenovi: „Kapitáne, mohu na chvíli?“
Poodešli spolu kousek od chalupy k ohradě, ve které stály čtyři vychrtlé ovce s jehnětem. Kapitán zvědavě pozoroval malého vousatého lovce s širokými rameny, který se k jejich patrole přidal před třemi dny. Byl mu docela sympatický, a i když s vojáky moc nemluvil, bylo na něm vidět, že je za společnost vděčný.
„Muž a žena, stalo se to dneska v noci,“ začal Roland věcně, pak pokračoval naléhavěji, „kapitáne, měl byste se okamžitě vrátit do pohraničí a uvědomit své nadřízené. Vy se sice ničeho bát nemusíte, vás je dost, ale každému osamělému poutníkovi, který se vypraví do těchto kopců, hrozí smrt.“
Jarlen přikývl: „To mi nemusíte vysvětlovat, byl jsem uvnitř taky. Poslouchejte, víte, co se tam stalo?“
Roland chvíli váhal: „Mám jistou představu. Ale snadno se mohu mýlit. Kapitáne, je důležité, abyste na noc stavěl zesílené hlídky a aby chlapi nedělali večer velký hluk.“
Kapitán se na lovce zamyšleně zadíval. Naléhavost, s níž mluvil, se mu ani trochu nelíbila.
„Postarám se o to. Ale řekněte, kam se chystáte vy?“ otázal se opatrně.
„Rád bych se postaral o to, aby se tohle už neopakovalo,“ odpověděl pomalu lovec a kývl hlavou směrem k chalupě.
V kapitánovi chvíli soupeřil smysl pro povinnost a čest se strachem a pudem sebezáchovy. Po těsném vítězství jedné ze stran hrdě prohlásil: „Poskytnu vám tolik mužů, kolik řeknete, a rád se k vám připojím já osobně. Je naší povinností chránit tento kraj a my ji splníme.“
Roland se Jarlenovi podíval upřeně do očí: „Nejlépe ji splníte, když odtud odjedete a varujete co nejvíc lidí. Čeká mě nebezpečný lov, vaši muži by mi jen překáželi.“
Kapitán se trochu zaraženě zeptal: „Ale proč to chcete podstupovat?“
Lovec se smutně pousmál: „Mám s touhle prací zkušenosti. Vy byste to tak snad nechal, kdybyste věděl, že s tím můžete něco udělat?“ dodal.
Kapitán sledoval jeho pohled až k plátěnému pytli nasáklému krví, s pochopením přikývl a odešel dát rozkazy své čekající jednotce.
***
Lovec ležel natažený vedle statného dubu a pozorně sledoval skalnatou plošinu na protějším úbočí. Trvalo dva dny, než bylo jeho stopování úspěšné, ale konečně našel, co hledal. Zkušený zrak mohl na plošině chvílemi zachytit pomalé pohyby opatrných postav. Vždy jen přešly tam a zpět, déle by na slunci ani nevydržely. Z takové dálky se nedaly rozeznat podrobnosti, Roland tedy zanedlouho vzdal snahu zjistit, kolik jich je. Vrátil se zpátky do lesa, spokojený jen zčásti. Podle místa, které si vybrali, se alespoň dalo odhadnout, kde udeří příště.
***
Černý kůň nespokojeně pohodil hlavou, když na něj dopadlo několik studených kapek. Roland ho zavedl o trochu dále a zašeptal: „Promiň, ale budeš tady muset chvíli zůstat. Nerad bych o tebe zbytečně přišel, příteli.“
Vraník smutně odfrkl, nechal se odstrojit a poté, zatímco jeho pán odcházel, postával odevzdaně uprostřed jeskyně a pozoroval slunce směřující k horizontu.
Roland se vydal po úbočí směrem k potoku, do místa, kde stála menší chalupa s ohradou pro několik hubených ovcí. Okolo ní pobíhal pes a hrál si s malým chlapcem, ve dveřích stála paní domu a volala na muže sekajícího dříví. Z druhé strany údolíčka sestupoval sotva dvacetiletý mládenec, na zádech nesl statného jelena a za ním kráčela o něco mladší dívka. Když spatřili osamělého ozbrojence, všichni se rychle rozběhli k domu a za chvíli už muži stáli ve dveřích se sekerami v rukou. Roland zakroutil hlavou nad tou naivitou, zvedl prázdné ruce vysoko nad hlavu a pokračoval.
„Přicházím k vám v míru, dobří lidé,“ nasadil nejdůvěryhodnější tón, jakého byl schopen, „jsem jen poutník, který přišel o koně a rád by si chvíli odpočinul v klidu a teple a dosyta se najedl.“
Zastavil se, ale odezva nepřicházela. Oba muži, starší, vysoký, s dlouhou jizvou na krku i jemu velmi podobný, hezký mladík, se na něj jen upřeně dívali.
Roland si povzdechl a dodal: „Samozřejmě se vám, přestože nejsem nijak bohatý, za všechno rád odvděčím,“ a zdvihl do výšky měšec. Muži na sebe pohlédli a souhlasně přikývli. Pak sklonili zbraně a z domu ostýchavě vyšel zbytek rodiny.
„Já jsem Pren,“ začala hlava rodiny, „a tohle má žena Irin. A děti Melet,“ ukázal na mladíka, „Korin a nejmladší Rot.“
„Děkuji vám, dobří lidé, je mi ctí vás poznat. Já se jmenuji Roland.“
Pozorně si, s úsměvem na rtech, prohlédl celou rodinu. Zasmušilou Irin, jejíž krása byla dávno zlomena těžkou prací, hezkého a silného Meleta s nedůvěřivým pohledem, celkem pohlednou Korin, s tmavými vlasy a buclatými tvářemi, a sotva dvouletého žvatlajícího Rota s klackem v puse. Pak následoval Prena do domu a přitom se snažil pomocí torny udržet slintajícího psa co nejdále od svých kalhot.
Než vešel, zachytil obraz slunce ztrácejícího svou sílu a po zádech mu přeběhl mráz. Jsou blízko, čekají na noc a mají hlad. A tahle chalupa je pro ně jako stvořená. Bezděky obrátil zrak směrem k plošině na úbočí. Začínalo mu být těch prostých lidí líto. To, co je společně čeká, je nejspíš poznamená na celý život. A to bude ještě tou lepší možností.
***
„Opravdu nechcete zůstat s námi uvnitř?“ otázala se už asi popáté Irin.
„Děkuji, ale jsem zvyklý spát venku. Navíc, dnes bude krásná noc,“ odpověděl Roland a vzápětí si uvědomil absurdnost svého tvrzení. Zavřel za sebou dveře a kousek od vchodu si rozložil deku. Zkontroloval svou výzbroj, skládající se z obyčejné dýky, velkého loveckého tesáku a dlouhého meče s černým jílcem bez ozdob. Všechny lehce potřel bezbarvou tekutinou z malé skleněné lahvičky. Když v domě usnuli, vytáhl z vaku malou krabičku s jakousi mastí a důkladně ji nanesl na zámek a celé dveře. Pak se natáhl na deku a celý se posypal prachem z temně zelené dózičky. Meč si položil křížem přes prsa.
„Tak, teď můžete přijít,“ zašeptal. Ale spokojený se svým plánem nebyl. Věděl, že je spousta způsobů, jak se může pokazit, ale nechtěl si s tím lámat hlavu. Člověk si nemá dělat zbytečné starosti, má být jen opatrný, jak nejvíce to jde. A on byl přesvědčený, že už víc udělat nemohl. Jen doufal, že jich není víc než dva.
***
Ve dvě hodiny v noci Rolanda vzbudilo vyděšené štěkání, které velmi rychle přešlo v ustrašené kňučení. Obloha byla temná, měsíc se ukryl za hradbu mraků.
„Ty nekňuč, ty jsi v bezpečí,“ pomyslel si Roland a naslouchal. Za malou chvíli už zaslechl tlumené šustění křídel a tichý smích.
Přistáli nedaleko chalupy a Roland v duchu zaklel. Byli tři, dva muži a jedna žena. Mohl si v klidu prohlédnout jejich hubené, shrbené postavy, dlouhé pařáty, jemná blanitá křídla, protáhlé uši, bílé oči a ústa plná dlouhých ostrých zubů. S hrůzu nahánějícími úšklebky se blížili ke dveřím. Popel z posvátného dubu chránil Rolanda ležícího ve stínu. Žádný démon ho nemohl ucítit a na zrak se nikdy tyhle stvůry moc nespoléhaly. Dokud se nepohne, bude v bezpečí.
Trojice se plížila dál, najednou však všichni ztuhli. Zpoza dveří se ozvaly kroky a démoni se vznesli přesně ve chvíli, kdy se dveře otevřely. Roland zděšeně pozoroval Meleta, jak se protáhl a vyrazil pomalu kolem chalupy. Měl jsi jim to říct, nadával si. Byla to ale hloupost, démoni by strach vycítili, pochopili, o co jde, a zabili by je všechny. Pod černou rukavicí Rolandovi zbělely klouby, jak křečovitě sevřel jílec meče, a na čele mu vyskočily kapky potu. Když zaútočí ze zálohy, mohl by je dostat, mohl by ho zachránit. Věděl, že si to jen namlouvá, proti třem by neměl nejmenší šanci, i s jedním bude mít problémy. Pokud teď něco podnikne, nepřežije dnešní noc nikdo z nich. Věděl, že dělá rozhodnutí špatné, ale žádné lepší ho nenapadalo.
Zpoza chalupy se ozvalo přidušené vyjeknutí, zabublání, pak už jen mlaskání a zvuky trhání oděvu. Roland soustředil veškerou svou vůli na potlačení výkřiku, který se mu dral přes rty. Potil se po celém těle, prostupoval jím třas a po tváři mu tekly slzy, jen zčásti způsobené námahou. Jen pomalu se uklidňoval a odsouval své pocity stranou. Ve chvíli, kdy zvuky ustaly a démoni se s ústy a pařáty od krve opět objevili před chalupou, lovec už opět pevně svíral jílec meče. Všechna jeho lítost, zloba a pocit viny se proměnily v chladnou nenávist. Nemohl se dočkat boje a s krutým úsměvem pozoroval prvního démona natahujícího se ke dveřím.
Když se jich dotkl, krátce se rozzářilo jasné světlo. Tělo stvůry se prohnulo dozadu a odletělo od dveří. Dříve než dopadlo na zem, proměnilo se v prach. Zbylí dva démoni stáli jako zkoprnělí.
V tu chvíli se vymrštil Roland, dlouhým skokem překonal vzdálenost mezi sebou a okřídlenými stvůrami a jedním silným sekem přeťal démonku v pase. Poslední protivník zamával křídly a vznesl se kus nad zem. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo, a zmateně hleděl na útočníka. Menší svalnatý muž v kožené vestě právě zabil jeho dva společníky a očividně vyzývá i jeho. Chvíli váhal, pak nabral vzduch do plic, zařval na celé údolí a vrhl se dolů.
Roland se jen ztěží vyhýbal jeho náletům. Démon s řevem kroužil kolem něho, útočil dlouhými pařáty, občas se pokusil kousnout tlamou a nutil svého protivníka k neustálé obraně. Rolandovi se podařilo několika úspěšnými útoky zasáhnout, sám ovšem zaplatil bolestivou ránou na levém předloktí a dalšími menšími šrámy. Ustoupil ke stěně stavení, aby se mohl lépe bránit a donutil tak stvůru přistát. Křivé nohy démona byly ale neuvěřitelně hbité, dorážel na Rolanda čím dál divočeji.
Najednou se ode dveří ozval výkřik a Pren skočil k stvůře se sekerou. Ta se mu však hladce vyhnula a ohromným pařátem roztrhla chalupníkovi pravou ruku. Odkrytí využil hbitě Roland a než stačil démon zasadit Prenovi druhou rukou smrtící ránu, proklál mu dlouhý meč hrdlo. Stvůře přeběhl očima načervenalý záblesk, několikrát sebou cukla a klesla k zemi.
***
Ti lidé byli dost chytří na to, aby si domysleli, co se vlastně stalo, ale ne na to, aby pochopili Rolandovo rozhodnutí. Lovec si v tísnivé atmosféře ošetřil svá zranění a pomohl Prenovi s jeho rukou. To byla jediná pomoc, kterou byl chalupník ochoten přijmout. Nikdo na něj nepromluvil a ženy na něj hleděly s nenávistí. Pes se mu vyhýbal obloukem.
Lovec spálil démony na hranici s chrastím a pokropil zem posvěcenou vodou. Pak se otočil a beze slova odešel. Když sedlal v jeskyni svého koně, povzdechl si: „Tak vidíš, kamaráde, zase jsem přežil. Jsou ale chvíle, kdy mi to je skoro líto.“
Nasedl a rozjel se směrem k pohraničí. V mysli mu však zůstával vtisknutý obraz chalupníka kopajícího jednou rukou hrob pro svého syna, jeho manželky neschopné slova a hledící strnule do dálky, dívky s očima rudýma a nateklýma od pláče a stále stejně si hrajícího děcka.
Diskuze
Ahoj,
je to velmi dobrá povídka. Démoni se mi líbili, opravdu je to dobré, ale poslední slovo to trochu pokazilo. Děcko je trochu nevhodné. Jinak, chyb jsem myslím ani moc neviděl, což dosvědčuje tomu, že je to hodně dobrá povídka. Bohužel v anotaci Ti uvíznul tag. Ale nikdo není dokonalý. Začátek je taky super. "Zní to jako chichotání.", to je poslední věta mága a nějakého druhého. :) V některých úsecích to bylo opravdu velmi smutné. Slzy se ale udržely v očích. Obzvláště jak démoni roztrhali Meleta. To ve mně vyvolalo vztek smíchaný se smutkem. Povídka mě i celkem dosti obohatila.
Rozhodně dávám 5*.
Děkuji Vám, vážené dámy a Sargolde, že jste si daly práci vypsat, co konkrétně se Vám líbilo či nelíbilo. Vaše poznámky rozhodně nebudou znehodnoceny nezájmem z mé strany.
Shelagh: Děkuji za tagy, takhle to opravdu vypadá mnohem lépe.
Azucuache: Téměř bezchybný text není způsobem ničím jiným než neustálým čtením dokola a dokola po dobu několika měsíců.
S úctou Adso
Měl jsem možnost povídku si přečíst ještě před tím, než byla zde uveřejněna, a můj dojem při jejím opakovaném čtení není horší. Spíš naopak. Jsem moc rád, že po dlouhé době se zde objevila povídka, která alespoň ve mě evokuje představu dobrého odehraného dobrodružství v Doupěti či jiném RPG. Není jednoduché převést atmosféru z hraní her na hrdiny do povídek a přitom nesklouznout ke klišovatým ohnivým koulím, labyrintům plným pastí, na jejichž konci čeká temný mág, jen aby se mohl vypořádat s družinkou nanicovatých hrdlořezů, které autor považuje za hrdiny. Těmhle schématům se naštěstí Adso širokým obloukem vyhnul. Možná nejlépe můj názor vystihuje to, co jsem mu psal po prvním čtení:
"Povídka se mi líbí. Je taková poměrně svižná, nenašel jsem tam žádné zbytečné jinotaje, je dosti zavánějící Doupětem, což je z mého pohledu jen dobře. Už dlouho to nikdo nezkusil a tys to napsal pěkně. Jazyk, kterým píšeš, není nijak složitý, ale zase dostatečně bohatý. Chválím. "
Díky, Adso.
Nádherná povídka. Stejně jako Shelagh, i mně se jazyk, kterým je povídka napsaná, moc líbil. A také mi imponovala bezchybnost textu - je velice příjemné číst dílo, kde vás žádné příšerné hrubky a překlepy moc nepřerušují.
Také si však myslím, že by nebylo na škodu, kdyby se trošinku popsal vnitřek chalupy v úvodu. Nemusí to být vykresleno s extra detaily, ale aspoň mírně nastínit, jak to tam asi vypadalo.
Rozhodně musím souhlasit s Fee - nijak moc krvavé to nebylo. I když ta řádka, která říkala, že: "Zpoza chalupy se ozvalo přidušené vyjeknutí, zabublání, pak už jen mlaskání a zvuky trhání oděvu", mi bohatě stačila k tomu, abych si jasně představila, co se tam děje...nic moc hezkého O_o
Rozhodně nebudu litovat, když dám plný počet hvězdiček...právě naopak :)
Azucuache
Hezká povídka, dobře napsaná, autor od začátku až do konce dokáže udržet čtenářovu pozornost, dokáže vyvolat jeho zvědavost a pak mu kousek po kousku odkrývat důležité skutečnosti.
Úvod do děje byl možná trochu delší, ale je napsán zajímavě, takže to jako žádnou chybu nevidím. Sem tam chybí čárka, některá slova se v jedné větě opakují víckrát, šlo by je nahradit jinými, pár vět by se dalo zkrátit, ale to jsou kosmetické vady, které samotnému příběhu nijak zvlášť neubližují.
Řekla bych, že závěr povídky je asi nejlepší, autor přesně vylíčil pocity všech zúčastněných, zlost a nenávist rodiny, která sice byla zachráněna, ale přišla o jednoho svého člena, a pocity unaveného Rolanda, který třebaže žádné díky nečekal, by nějaké to děkuji určitě ocenil.
Povídka je na dobré úrovni, proto hodnotím, jak hodnotím.
Lyrie
Povídka na mne působila, stejně jako na Shelagh, příjemným dojmem. Pasáže jsou výstižně popisovány a děj mi nepřipadal nudný, právě naopak. Jen někde by se asi příště chtělo trochu rozepsat,např.: část na počátku, kdy Roland zkoumá chalupu.
Znovu se opírám o první komentář.Shelagh,poznamenala, že popis dramatu Rolanda byl pěkně vypracován i v tomto musím souhlasit. Ani moc krvavě, ovšem ani zkráceně a příliš stručně.
Nakonec už jen snad dodám, že jsem nehledala gramatické chyby, jen to stěží. Dle mého názoru si tato povídka mých 5* zaslouží.
Velmi dobrá a působivá povídka, napsaná výborným jazykem (jen snad že slůvko „stěží“ se píše se „s“). Všimla jsem si jí už asi před rokem v dílně a jsem ráda, že ji autor dotáhl k publikaci.
Líbil se mi zejména popis Rolandova dilematu, boje těžšího než ten se stvůrami a zanechávajícího více šrámů.
Jinak jsem mírně upravila původní tagování, protože by text působil příliš jednolitě. Pokud s tím autor nebude souhlasit, není problém cokoliv změnit.