Měsíční zahrady kanadského autora Stevena Eriksona jsou první knihou epické fantasy patřící do cyklu Malazské knihy mrtvých. V Čechách zatím vyšly čtyři díly, autor má v plánu napsat celkem deset románů. Ale nebojte se, není to další z nekonečných ság plných přežvýkaných motivů a postav.

Děj románu nás vrhne doprostřed válečného tažení císařovny Laseen, která má v úmyslu rozšířit svou Malazskou říši na veškerý známý svět. Ocitáme se na kontinentě Genabakis, při dobývání svobodného města Dřevnova, které skončí úspěchem. Dalším cílem dobyvatelů je pak perla měst Darúdžhistán, nejbohatší městský stát na Genabakis.

Ačkoliv strategie císařovny je velmi promyšlená (zbavit se jako při předchozích taženích nejprve vládců města pomocí svých asasínských jednotek, zlikvidovat veškerá centra moci a po dobytí dosadit vlastní lidi), do hry tentokrát vstupuje mnohem více hráčů a aspektů, než je komukoliv milé.

Sledujeme několik linií příběhu, které se splétají a zase rozplétají tak jak hrdinové mění události kolem sebe svým vlastním přičiněním nebo pod vlivem mocnějších sil. Kapitán Ganoes Paran, šlechtic a důstojník císařského vojska, prochází složitou cestou vlastních rozhodnutí a manipulace ze strany císařovniny pobočnice a ascendentů Náhody, Smrti a Noci.

Samotná císařovnina pobočnice Lorn plní v doprovodu ne-lidského průvodce patřícího ke starší rase nezáviděníhodný úkol, který si vyžádá veškeré její fyzické i psychické síly.

Speciální oddíl záškodníků a sapérů připravuje dobytí Darúdžhistánu přímo uvnitř města.

Pozadu nezůstávají ani protivníci Malazské říše – Pán Měsíčního kamene, mocný mág a bojovník, který se stáhnul z dobytého Dřevnova, Darúdžhistánská kabala, sdružení skutečných vládců města a v neposlední řadě nepřátelské ascendenty – vládce říše Stínu a rytíř jeho dómu Špagát alias Kotilion.

Mezi těmito liniemi se proplétá příběh darúdžhistánského zloděje Kvítka, zpočátku naivního mladíka, jenž je nucen rychle dospět.

Zdá se vám to složité? To zdaleka ještě není všechno. Do děje se zapojují další postavy a bohové, setkáváte se s odvolávkami na události minulé, vzdálené několik let či několik stovek tisíc let.

Jedním slovem, Měsíční zahrady jsou knihou, která se musí číst pomalu. Každá událost je svázána s jinou, zdánlivě bezvýznamný výrok se ukáže důležitým pro pochopení pozdější události. Dlouho jsem tak komplexní knihu nečetla. Je pravda, že mnoho věcí odhalíte až po přečtení dalších dílů, ale příběh je dostatečně sevřený na to, aby vám v něm nic nechybělo. Čtení tohoto románu vám přinese přímo gurmánský zážitek. Pokud ovšem máte rádi rychlé a jednoduché příběhy, Měsíčním zahradám (a vůbec celému cyklu) se vyhněte.

Nemohu se ovšem nezmínit o překladu knihy. Neznám originál, tudíž nemohu posoudit, nakolik je styl překladu věrný. Jde o to, že mnohé věty jsou příliš šroubované, v místech, kde by čeština logicky užila vedlejší větu, jsou použity rozvité přívlastky, přístavky a další. A v každé kapitole nejméně jedna postava vykulí oči. Když se s tímto výrazem setkáte poprvé, podruhé, u naivní dívky z rybářské vesnice, příliš vás to nezarazí. Ale když dál „vykulí oči“ nejvyšší velitel armády, pak drsný asasín, případně mocný mág, už vám to přijde směšné. Celkově jde o drobnosti, ale občas vás ze čtení vytrhnou.

Jedna zajímavost: V časopise Pevnost vyšel rozhovor se Stevenem Eriksonem. Mimo jiné řekl, že je vášnivým hráčem RPG her, že se každý týden schází se svou družinou a že cyklus Malazské knihy padlých napsal právě na základě svého světa a hraní v něm. Je vidět, že není nad to vyzkoušet si v praxi, jak funguje vymyšlený svět.

Závěrem musím konstatovat, že Měsíční zahrady jsou mistrnou fantasy pro dospělé. Proč právě pro ně? Protože právě oni dokáží ocenit deziluzi a cynismus, který je v knize dávkován a zároveň se nepoddat černobílému chápání motivů hrdinů. Protože právě dospělý, tj. člověk s životními zkušenostmi a nadhledem, dokáže postihnout jemnou ironii a zároveň pozná a dokáže přijmout obsaženou naději.