Úvahy starého Felixe
| Autor: | Aramir |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
Měl jsem sen. Hobití sen. V tom snu jsem seděl v pohodlném, houpacím křesílku před mojí útulnou norou, pokuřoval skvělý hobití tabák a přes dýmové obláčky pozoroval svoji ženu, která zrovna pojídala velikánský ostružinový koláč. Vál svěží jarní vánek a ve vzduchu visela vůně květin, mísící se s pikantní vůní oběda.
Ano vůně oběda, právě ta mě vytrhla z mého snu. Vlastně to žádný sen nebyl. Uvědomil jsem si, že tohle je opravdové slunné poledne, jenž se mi zprvu nezdálo skutečné. Proč? Asi proto, že to je první den, co netrávím na blátivých cestách, jenž vedly mé kroky od jednoho dobrodružství k druhému. První den v suchu a pohodlí. První den s plným žaludkem a v náruči mé ženy. A já přemýšlím, zda mi přece jen nebylo lépe při dobrodružných toulkách, kdy často jediným jídlem byly malé snídaně, skromné obědy a ještě skromnější večeře. Ano byly i takovéto chvíle, kdy jsem se musel obejít bez druhé snídaně, svačiny, druhého oběda a dokonce i druhou večeři jsem musel oželet. Často mě probouzely zvuky nenasyceného žaludku, ve kterém kručelo tak hlasitě, že by přehlušil i leckterý hobití pěvecký sbor. A když už byl projednou žaludek zticha, provázely můj spánek noční můry, ve kterých mě pronásledovala buď smečka ohnivých draků nebo hladoví jednoocí obři.
Dokážete si představit hobita, který nemůže jíst, spát, či jen si tak hovět v pohodlném křesílku? Jistě byste řekli, že takový hobit neexistuje. I já bych to ještě před několika lety tvrdil. Kdežto dnes jsem toho živým důkazem. Ano jsem stále živ a zdráv. Pravda, trošku mě zlobí revma a loupe mi v kostech, ale v porovnání s představou, že jsem už kolikrát mohl být roztrhán smečkou vlků, umučen k smrti skřetími lidojedy, nebo jsem mohl skončit jako socha v baziliškově kamenné zahradě, je tato skutečnost pouhou maličkostí. Přemýšlím, čemu vděčím za svůj život. Může za to moje předvídavost, pověstný hobití důvtip či mrštnost? Asi od každého kousek. Nebo je to vůle bohů? Ale já v žádné přece nevěřím. I kdyby existoval nějaký hobití bůh, rozhodně by se zřekl černé ovce jako jsem já, která nedodržuje zásady jeho víry a dává přednost nebezpečí a dobrodružství před pohodlím a jistotou. Vždyť se stačí jen podívat na tváře mých sousedů. Jak pohrdavě se na mě dívají, jako bych byl nějakým cizákem, jako bych neměl stejně chlupaté nohy jako oni, jako bych snad nebyl ani hobitem… Nemůžu přece za to, že mám jiné touhy a vášně než všichni ostatní. Nebo snad proto nejsem hobitem? Možná že ne. Možná se jen moje duše octla ve špatném těle.
Ale dost už těchhle nesmyslů! Já jsem přece hobit a ne ledajaký. Pravda jsem odlišný a jiný než všichni ostatní a tím se stávám také výjimečným a jedinečným. A jen takoví jedinci mají možnost měnit a přetvářet svět. Tedy podle knihy jednoho elfího mudrce. Ten ve svém díle „Hrdinové věků“ popisuje životy mnoha hrdinů, králů, vojevůdců, kněžích, filozofů všech ras a vyznání. Každý z nich byl jedinečný a něčím velký. Mnoho z těchto osobností nebylo pochopeno, stejně jako nejsem pochopen já. Kdoví třeba se jednou v této knize také vyskytnu jako jediný hobití dobrodruh, jenž procestoval snad všechny kouty světa a všude tam kam zavítal roznášel radost, smích a rozséval dobro. Budu tam popsán jako hobit, kterého si lidé vážili a ctili, kterého měli rádi a na kterého vzpomínali jenom v dobrém. Budu popsán jako hobit, jenž se nedokázal stejným způsobem zapsat do paměti ostatních hobitů, nedokázal v nich probudit smysl pro dobrodružství, nepřemohl jejich předsudky a nedokázal zlomit jejich zatvrzelost.
Myslím, že každý hobit by si měl vyzkoušet trošku toho dobrodružství, napětí, vzrušení. Pak by jistě každý z nich lépe chápal svět kolem sebe. Stejně jako ho teď chápu já.
Na cestách se mě mnozí lidé ptali: „Proč jsou pulčíci tak zbabělí?“ A já vždy odpověděl: „Hobití národ není zbabělý, je jen příliš opatrný.“ Většina hobitů označení „pulčík“ nesnáší a já osobně ho také nemám rád. Lidé si totiž neustále musejí dokazovat, že mají nad ostatními rasami navrch a označovat někoho jako „půlčlověka“ jim dodává pocit nadřazenosti. Jako bychom se jim nemohli rovnat a ve všem jim sahali pouze po pás. Je to to samé jako bychom my lidem říkali třeba „půlkroll“ nebo „čtvrtobr“.
Hold každý národ má své specifické vlastnosti. Znal jsem dobře jednoho trpaslíka. Hrotek se jmenoval, provázej ho síla jeho předků na cestě poslední. Nespočetněkrát mi zachránil život, však svůj zachránit nedokázal. Zato zemřel hrdinně jak si vždy přál. Věřil v čest a odvahu. Měl jsem možnost navštívit kmeny horských krollů. V co věří oni? V přežití. Rozmlouval jsem s mnoha elfími mudrci a usoudil jsem, že věří v nesmrtelnost. Ale v co věří hobiti? Je množné, aby věřili v něco tak nevznešeného jako je plný žaludek?
Budu muset podniknout ještě jedno dobrodružství. Poslední cestu. Musím najít černé ovce každého národa jako jsem já a připomenu jim, že na světě nejsou sami. Najdu zbabělého trpaslíka a vysvětlím mu, že zemřít zbytečnou smrtí ve jménu svých předků, aby neutrpěla jeho čest, není vždy tím nejlepším řešením. Najdu skřetího jedince, jenž se zřekl zabíjení a utvrdím ho v tom, že kouzlo života je ctnostnější než smrt.
Ano budu se muset opět vydat na cestu. Moje žena to jistě pochopí…
Starý hobit odložil knihu, na jejíchž stránkách právě usychal čerstvě nanesený inkoust. Roztřesenou rukou úhledně porovnal psací pero a kalamář na dubovém stolku. Za pomoci vyřezávané hole vstal s malým zaskřípěním ze židle a sfoukl dohořívající svíci. Potmě došel do vedlejšího pokoje s velikou postelí. Beze slov políbil spící ženu a pak se tiše vzdálil. Z věšáku na chodbě sundal ošuntělý klobouk a narazil si jej pevně do čela. Přes ramena si přehodil cestovní plášť, popadl pečlivě sbalený ranec a se slzami v očích se vydal do deštivé noci...
Diskuze
Karel Doleček:
Tím slohem máš zřejmě na mysli obsah. Osvětlím Ti, jak dostalo dílko hodnocení, které dostalo. Není tomu tak, že bych kvůli chybám odečetla z maxima tři hvězdičky, tak to nikdy není. Za chyby gramatické, formální, stylistické... odečítám maximálně necelou jednu hvězdu, prototže ač Ti to zřejmě tak nepřipadá, opravdu mi obsah přijde důležitější než gramatika. Výše uvedený příspěvek jsem ohodnotila na necelé tři hvězdy - tedy mírný nadprůměr (a pokud objektivně srovnáš s příspěvky s vyšším hodnocením, možná se chytíš za nos). Za chyby jsem odečetla půl hvězdičky, což v celkovém dělá něco přes dvě. A voilá - máme tu celkové hodnocení.
Samantha:
Ono to není ani tak pravidlové, jako spíš velmi typizované - ony typy vycházejí z fantasy literatury, zejména tak jak je postavil Tolkien a převzalo mnoho dalších autorů. A až z toho pak vycházejí pravidla DrD. Osobně si nemyslím, že by to bylo v tomto dílku na závadu, protože se snaží řešit otázky obecnější, k čemuž používá právě ty provařené archetypy.
Karel Doleček: Nesouhlasím. V ČaE by samozřejmě pravopisu neměl být přikládán větší význam než slohu, ale pokud chce kdokoli veřejně prezentovat své dílo a stát si za ním, měl by mít vyjasněné všechny pravopisné záležitosti v textu.
I kdyby se pravopisu nepřikládala vůbec žádná důležitost, spoustu lidí ruší i obyčejné chyby v interpunkci. A jak jen dokáže vyrušit taková pěkná, šťavnatá hrubka:-) A když jsi po pár odstavcích už popáté... pošesté... posedmé vytržen z příběhu, už z něj zdaleka nemáš takový požitek...
Já nemohu souhlasit s kritikami předchozích. Jediná chyba, která mi vadila, bylo d ve slově "Hold". Nemohu proto souhlasit se Shelag, podle kteéré je zřejmě pravopis stejně důležitý jako sloh.
Pro mne byl důležitější požitek ze čtení a krása, která se mi nakrátko objevila v duši.
Hodnotím proto za 5*.
Hmmm...
zajímavý námět. Musím říct, že něco podobného jsem tu ještě nečetla. Je to vlastně spíš úvaha. Nápad vystavět celý příběh na jediném tématu (pochyby o sobě samém) vyžaduje jistou odvahu a odhodlání.
Bohužel vyžaduje také jistou spisovatelskou zručnost. Napsat něco takového je složité a přiznám se, že bych si na to osobně netroufla. Autor však povídku veřejně publikuje, takže si za svým dílem zjevně stojí.
Co se mi na Felixovi nelíbilo? Bude to znít zvláštně, ale stále jsem v tom viděla jistou "pravidlovost". Každý národ má v pravidlech Drd (respektive v PP) přesně daný charakter. Elfové jsou vždy moudří a krásní, trpaslíci silní a odvážní... a hobiti zdomácnělí a "nenažraní". Povídka mi tak trochu připomíná popis nějakého CP v modulovém dobrodružství - CP, které nezapadá do přesné charakteristiky své rasy, a na celém příběhu je to hodně znát.
Uvedu jeden příklad za všechny:
Vždyť se stačí jen podívat na tváře mých sousedů. Jak pohrdavě se na mě dívají, jako bych byl nějakým cizákem, jako bych neměl stejně chlupaté nohy jako oni, jako bych snad nebyl ani hobitem… Nemůžu přece za to, že mám jiné touhy a vášně než všichni ostatní. Nebo snad proto nejsem hobitem?
Felix neustále pochybuje o tom, jestli je normální, když nesouhlasí se všeobecně zavedenými pravidly hobití společnosti (pravidly Drd). Chápu, že je dobrodruh, a proto ho mají ostatní hobiti za divného. Jenomže jim ani tak nevadí to, že se stal dobrodruhem, bojuje s příšerami, neustále riskuje svůj život a kvůli tomu chodí křížem krážem po světě... ostatní a hlavně on sám sebe hodnotí podle toho, jestli odpovídá pravidlovým atributům = jestli je nenažraný, lenivý, zdomácnělý atp. Když nejí 8x nebo 10x denně, je špatný. Copak hobiti nemají i jiné vlastnosti, kterými se můžou lišit od ostatních?
...zvláště mě praštila do očí poznámka „jako bych neměl stejně chlupaté nohy jako oni“... další zadaný atribut, který byl hobitům určen.
No, nebudu to dále rozebírat, jistě by se o tom daly vést spory. PP a Drd už je prostě zavedený svět a pravidla jsou dána. A lidé je nechtějí házet za hlavu ani při psaní povídek...
Poviedka pracuje s jednou skrz-naskrz zvláštnou vlastnosťou hobitov, ktorá je už takisto dobre vidieť aj v niektorých častiach Pána Prsteňov a Hobbita. Ide o akúsi uzavretosť. Tento ich „nedostatok“ ich potom vedie k prehnanej opatrnosti pri stretnutiach s cudzím a cudzincami. Je to však potom aj príčina ich mačošstva k vlastným, ktorí sa dajú na „čudné dobrodružstvá“. Títo trochu zvláštni hobiti sa potom stávajú čudákmi, skoro až vyvrheľmi.
Táto tématika je zaujímavá, to rozhodne. Ale takisto sú jej „možnosti“ priúzke. Hoci je poviedka kratším žánrom, nie vždy sa ju podarí vystavať na jednej myšlienke, pretože myšlienka môže byť limitovaná.
Odporúčam pozrieť si diskusiu k mojej poviedke Toľká irónia – tam sa vyjadril Lischai presne k opačnému javu. Proste ide o toto: Treba odhadnúť medze – ani zbytočne nepredimenzovať, ani šetriť.
Ako podklad pre vcelku zaujímavé dobrodružstvo by to ale naozaj slúžiť mohlo, s týmto súhlasím so Shelagh.
Nevidim na tom chyby, ale aby to bolo spickove, chcelo by to asi viec rozviest, pripadne upravit namet.
-Sidon-
Mě se to líbí. Pravopis jde mimo mě, s tím problémy nemám a jinak na mě dílo působí příjemně. V mých očích je to dílo dobré.
Trochu moc ohrané nápady, ale na druhou stranu některé postřehy jsou docela originální (viz pulčíci). Možná by stálo za to je trochu rozvést. Také občas trochu těžkopádné, co se týče přecházení témat.
Co mi ale vadilo hodně, byl takový lehce "poučovací" styl, kterým starý hobit občas vyprávěl. Nakonec taky scházelo vysvětlení, co hobita přimělo usadit se?
Povídka je akorát dlouhá, plynulá, nikde nezadrhává rychlostí děje, či spíše myšlenek, ani zbytečnými detaily. Nicméně námět není příliš originální ani silný. Proto bych, kdyby byl text bez chyb, dal za čtyři.
K objektivním chybám, které uvedla Shelagh, přidám ještě jednu subjektivní. Místy jsem byl vyrušen nezvyklými spojeními ("...pojídala velikánský..." - vyvolává ve mně spíše představu nějaké obludy, "...loupe mi v kostech..." - zádech?).
Kvůli chybám, které mi ovšem nepřijdou příliš závažné, dávám za tři.
Dílko není klasickou povídkou, nicméně nabízí zajímavé myšlenky zabalené do pěkného kabátku.
Bohužel je ten kabátek na příliš mnoha místech děravý – v dílku se objevu mnoho chyb, zejména chybějících čárek (např. po částici „ano“ na začátku věty patří čárka, navíc je tak zahajováno příliš mnoho vět), jsou chybně použita přivlastňovací zájmena („mojí útulnou norou“ – svou, „v náruči mé ženy“ – své). Mají být „půlčíci“ odkazující k „polovičním lidem“, nikoliv „pulčíci“ odkazující k pulcům. Nevím, jestli by v hovorovém „hold“ nemělo být spíš „t“ na konci – tak to alespoň vždycky vyslovovala moje babička pocházející z německé rodiny.
Tyto gramatické nedostatky tak kazí jinak vcelku příjemný text, který jakoby opravdu napsal hobit mudrlant. Navíc je možné ho i prakticky použít ve hře – představuji si pátrání po zmizelém hobitovi, který na rozloučenou zanechal právě takový spisek...
Jak už jsem ale řekla, chyby dílko diskvalifikují z nadprůměru do podprůměru – tedy za dvě.