Články&Eseje

Pro dobro státu Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 23

Nad válečným polem se vznášel pach smrti. Král Lonhir si unaveně sundal přílbu a otřel si pot z čela. Rozhlédl se kolem sebe. Mezi hromadami pobitých skřetů leželi jeho nejlepší muži společně s marburijskými spojenci. Bylo to těsné, pomyslel si král. Mohli jsme tady skončit všichni. Ale nakonec jsme vyhráli a tihle zvrácení skrčkové se během našeho života už nevrátí.

Za jeho zády zadusala kopyta koně. Král se neohlížel, tušil, kdo se k němu blíží. Jeho chrabrý spojenec král Smělmír dojel až na jeho úroveň a zastavil se. Společně se dívali na krajinu pokrytou prachem a krví. Byla tichá, jenom krákání vran vzdávalo poslední úctu padlým.

„Vítězství, ale za jakou cenu,“ poznamenal nakonec Smělmír.

Lonhir jenom něco zabručel. Kdybys tušil, pomyslel si. Kdybys jenom tušil, jakou cenu jsem musel zaplatit…


„Ne?“ „Odmítl spojeneckou smlouvu, Výsosti.“ Hlas královského posla byl uctivý, ale neúprosně přímý.

„Tupec!“ zařval Lonhir vztekle. „Copak nechápe situaci? Azbag nás rozmačká jednoho po druhém. Copak opravdu věří jeho sladkým řečičkám o míru?“ Posel mlčel a tvářil se nevýrazně. Královské záchvaty vzteku byly pověstné a on na sebe nemínil upoutávat nejvyšší pozornost jeho Výsosti.

„Azbag je vychytralý parchant!“ soptil král. „Připravuje armádu na mých hranicích a Smělmírovi ukazuje milou tvář. Obchodní smlouvy, společnosti pro povznesení řemesel, královské dary a kdoví co ještě!“

Konečně si uráčil všimnout strnulého posla: „Nestůj tady jako socha a zavolej sem hraběte Rodrika!“

Sám se usadil na trůn, zvrátil hlavu dozadu a několik minut přemýšlel. Po diskrétním zakašlání se pomalu narovnal a podíval se na svého nejvěrnějšího muže.

„Víš, proč jsem si tě dal zavolat,“ řekl tiše. „Politika je jako hra v šachy, Veličenstvo,“ usmál se hrabě a po úkloně se posadil po levé straně trůnu. „Smělmír nepodepsal. A my nemáme nic, žádnou páku, kterou bychom na něj mohli použít.“ „A co úplatky? Kurtizána? Nebo královský sňatek?“

Král se kysele usmál: „Dobře víš, že mu jeho lid přezdívá Světec. I kdyby na něj skřeti vytáhli s celou armádou, nastavil by druhou tvář.“

„Má vůbec něco, na čem mu záleží tak, aby kvůli tomu vyrazil do války?“

„Bůh,“ řekl po chvíli Lonhir. „A dcera Agnes, kterou mu zasvětil.“

Rodrik byl nejlepším ochráncem Lonhirova trůnu. Pochopil nevyřčené. „Klášter je nedaleko trojmezí,“ řekl bezvýrazně. „Zařídím vše potřebné.“

Král jenom zvedl obočí: „Říkal jsi něco?“

Rodrik pomalu odešel z trůnního sálu. Politika byla jako hra v šachy a on teď vedl partii za bílé figury. Byl čas připravit pole k bitvě…


O týden později

Hrabě vyšel ze stájí a díval se na svou družinu. Nejhorší sebranka, jakou mohl najít v celé zemi. Dobře tak, pousmál se pro sebe. Absence svědomí bude v následujících dnech jedině výhodou.

Kapitán žoldnéřů Geiti Sorvar. Barbar z hor stál před svým oddílem a tvářil se, jako by byl tisíce mil daleko. Jako ostatně vždycky. Rodrik Sorvara podezříval, že s tímto nepřítomným výrazem dokonce i zabíjí v bitvě.

Poddůstojník Saergil zářil jako sluníčko a opíral se o obrovskou obouruční sekyru, se kterou snad i spal. Bylo na něm vidět, že se těší na další příjemný výlet do divočiny.

Beirrodovci, trojice sourozenců – Hjalmar, Grosti a jejich sestra Sonthja. Rodrik je pozval osobně jako nejlépe sehranou partu šermířů, se kterou se kdy setkal. Stáli ve skupince dál od ostatních. Společnost jim dělala další dívka. Takže tohle je ta Zjizvená Armi, bez které by si Grosti snad ani neoklepal viselce, pomyslel si mladý šlechtic zcela nešlechticky.

Poslední dívka stála v hlavní skupince. Přesněji řečeno největší skupinka se utvořila kolem ní. Pohazovala hlavou, až její vlasy vytvářely zlatavou svatozář a mrkala hlubokýma modrýma očima. Ničím teď nedávala najevo, proč se jí přezdívá Krvavá Thaena. Když se usmála, byla prostě okouzlující. Právě teď se usmívala na Rothgara. Svalnatý a o dvě hlavy menší trpaslík byl většinou zamračený, ale silou jejího smíchu roztál i on. Potřásal mohutnou palicí a vyprávěl vtip o trpaslících a čarodějkách, který byl starý a oplzlý dokonce i v trpasličím měřítku.

Nejhlasitější smích patřil Birridovi. Vybral si ho kapitán, doslova ho přetáhl od jednotky, která byla v celé armádě známá jako Ztracené duše. Do každého střetu se hnali jako první. Birrid byl jedinou duší, která přežila více než tři bitvy a celá armáda mu přezdívala Birrid Mrtvola. Zarytě odmítal jakékoliv povýšení nebo přeložení. Teď v době příměří ovšem kývl Sorvarovi. Ten ho ujistil, že jejich mise není ničím jiným než špatně maskovanou sebevraždou.

Zbývali dva stopaři, kteří stáli vedle Thaeny a Rothgara. Jako jediní z mužstva věděli, kam mají jít a co budou dělat. Bolroch byl černooký půlelf, snědý a sporý. Byl jen o málo vyšší než trpaslík Rothgar. Zatímco se ostatní znovu hlasitě rozchechtali, jenom si povzdechnul a podíval se nahoru do oblak. Pak si vyměnil rezignovaný pohled s Raisem. Druhý stopař se chápavě usmál, ušklíbl se a vrátil se očima zpátky do Thaenina výstřihu.

Příšerná sebranka, povzdechl si hrabě. Ale jestli to nezvládnou oni, pak nikdo. Kývnul na Sorvara a ten vyštěkl krátký povel. Dvanáct jezdců vyjelo k hranicím s Azbagovým královstvím.


„Výborně, takže takový je plán.“ Geiti se zvednul ze země a odhodil klacek, kterým kreslil do hlíny. „Počkáme si na ně a překvapíme je uprostřed soutěsky. Jsme na jejich území, proto žádný útok čekat nebudou.“

Mrtvola se v předtuše dobrého boje zlomyslně zachechtal. K jeho smíchu se připojili ještě Rothgar s Thaenou. Hrabě se na ně podíval: „Chceme je živé. Potřebujeme je! Pro druhou část výpravy zkrátka potřebujeme čerstvé maso! Jasné?!“ Zabijáci bez velkého nadšení zabručeli, což si hrabě vyložil jako projev souhlasu.

Skupina skřetů vešla do úzkého průsmyku, když se ozvalo hlasité hvízdnutí. Nahoře na skalách se objevily tři postavy s luky. Beirrodovci a Armi zahradili stezku zpátky a ostatní se poutníkům postavili do cesty.

Hrabě se objevil nahoře vedle obou stopařů a zakřičel dolů: „Pokud chcete přežít, posaďte se na zem a položte si ruce na hlavu.“

Největší skřet v čele těkal očima kolem sebe a hodnotil šance svojí skupiny. Potom si odplivnul a sednul si. Ostatní ho rychle napodobili.

„Mrtvola a bratři Beirrodové seberou zbraně,“ rozkázal Rodrik, který stále pozoroval situaci shora. „Sonthja a Thaena budou hlídat na obou stranách průsmyku. Nechceme teď žádnou návštěvu!“

Když byly rozkazy splněny, sešel k zajatcům. Obcházel je, odhadoval a hodnotil jednoho po druhém. Nakonec vybral dvacet nejsilnějších a nejošklivějších. Desátník Saergil hvízdl na Beirrodovce a s jejich pomocí odvedl skupinku stranou.

„Když nebudete dělat potíže, přežijete.“ Hrabě Rodrik byl neúprosně přímý. „Potřebujeme otroky do stříbrných dolů.“ Otočil hlavu k ostatním zajatcům. V jeho očích nebyla ani nejmenší stopa lidství. „Jsou vaši, kapitáne. Večer vás čekám v táboře.“ Potom se obrátil zpátky ke skupině zajatců. „A my půjdeme napřed!“

Když se Sorvarova skupina objevila, už se stmívalo. Hrabě seděl před svým stanem a nevzrušeně studoval postavení figur na šachovnici. Sonthja se ukázala jako výborná hráčka a on musel napnout veškerý rozum, aby ji dokázal porazit. Ale teď se nad její pozicí stahovala mračna. Do úplného vítězství chyběly už jenom tři tahy. Přesunul věž do útočné pozice a podíval se na kapitána a jeho lidi.

„Vyřízeno?“ „Pokud se budeme držet vaší terminologie, pane, udělali jsme nucený výsek.“

Rodrik se pousmál nad Sorvarovým cynismem a sebral jezdce, kterým se Sonthja vydala do protiútoku. Dívka s úsměvem přesunula střelce. „Šach. Dostanete mat příštím tahem, pane hrabě.“ Šlechtic nevěřícně pohlédl na Sonthju. Měla pravdu. Tahle mašina na zabíjení ho přehrála!

„Dobrá hra,“ kývnul uznale a vstal od stolu. „Bolroch a Rais k zajatcům, ostatní za mnou.“ Odešel k jezírku, ze kterého brali vodu, a posadil se na velký pařez. Když všichni umlkli a soustředili se pouze na něho, prozradil jim další plány.

„Zítra necháme koně běžet. Stopaři vám dají nové boty, ve kterých překročíme hranice Marburie. Naším cílem je klášter zasvěcený Dianě z Alby. Je odtud necelé dva dny cesty. Až tam dorazíme…“ odmlčel se a přejel očima po skupině bestií, kterou měl jeho rozkaz pustit ze řetězu.

„Až tam dorazíme, vypálíme klášter do základů. Pobijeme všechny lidi uvnitř, také všechny svědky. Týká se všech, všech, rozumíte? Čím brutálněji je zabijeme, tím lépe. Se ženami si předtím dělejte cokoliv chcete, je to vaše válečná kořist. Všechno má pouze jedinou podmínku. Při práci musíte použít zbraně, které jsme dnes vzali skřetům. Buďte nelítostní! Buďte jako ta skřetí sebranka!

Posledním úkolem je sebrat zbraně, které najdeme u vesničanů. Nemusím vám říkat proč, přesto to udělám. Zabijeme jimi naše zajaté skřety. Těla pak naaranžujeme tak, aby vše ukazovalo na statečný leč marný odpor obránců.

Připomínám, že tohle všechno děláme pro naši zem. Tihle lidé zemřou, aby mohli ostatní žít. Na morálku a čest se teď nehraje. Kdo na to nemá žaludek, může odejít… a já ho ještě tuhle noc zabiju vlastníma rukama. Je to všem jasné?“

Noc před přepadením strávil hrabě Rodrik se Sonthjou. Když pak vedle sebe leželi a tep a dech se jim pomalu zklidňoval, Sonthja mu položila nečekanou otázku: „Rodriku? Myslíš, že tohle všechno bude k něčemu dobré?“ Udiveně se na ni podíval, ale pak jenom pokrčil rameny. „Pokud všechno vyjde podle plánu, zabere to. Agnes je dáma, kterou musíme obětovat, abychom mohli dát mat.“ „Víš, přijde mi to všechno moc… moc. Na tvém místě bych to nedokázala udělat.“ Rodrik se usmál: „Proto také nejsi na mém místě, zlato. Nadšený z toho zrovna nejsem, ale…“ když se k němu měkce přitiskla, okamžitě ji překulil na záda a svůdně se na ni usmál: „Z tohohle ale nadšený jsem!“

Bolrog se vypotácel z kláštera a nasucho zvracel. Sonthja něco takového předvídala. Raději se dobrovolně přihlásila na hlídku, aby nemusela sledovat scény, které se v okolí kláštera odehrávaly. Dokonce i Mrtvola dělal čest svému jménu, tak byl bledý. Ostatní se ovšem s chechtáním pobíhali po klášteře a řádili přesně podle hraběcích rozkazů.

Rodrik překročil vyvrácená vrata a krátce pohlédl na fortnýře. Thaena ho podřízla s takovou silou, že mu hlavu téměř oddělila od těla. Zavražděné řeholnice ležely v rajské zahradě a na studené dlažbě křížové chodby. Rodrikovi muži je postupně tahali z cel, kde se ukrývaly a losovali o nejkrásnější z nich.

Thaena a Armi mezitím obsadily dormitář. Protože útok přišel před úsvitem, všechny děti ještě spaly ve společné síni. „Sirotčinec,“ odfrkla si Thaena. „Nenávidím děti.“ Když se po nějaké chvíli připojily k mužům, měly meče potřísněné krví…

Hrabě procházel jednu místnost po druhé, dokud nenašel, co hledal. Princezna Agnes se ukrývala v jedné z posledních cel. Jakmile otevřel dveře, vyrazila proti němu s dýkou v ruce. Přežil jenom díky bleskovým reflexům. Ucuknul před jejím výpadem vedeným z výšky na hrdlo a ocelovou pěstí sevřel její ruku se zbraní. Když ji odzbrojil, srazil ji na zem a za vlasy ji táhnul po podlaze až do rajské zahrady.

„Královská krev, chlapi!“ zakřičel. „Víte, co máte dělat. Thaeno, Armi, jestli už jste tady skončily, pojďte se mnou. Potřebujeme dodat maso.“

O několik hodin později se skupina shromáždila u lesa na dohled od hořícího kláštera. Ze střechy se valily husté kotouče dýmu. Také doškové střechy okolních chalup stály v jednom plameni.Nehybná těla místních sedláků ležela mrtvá tam, kde je zastihla smrt v podobě skřetích šípů. Skřetí těla byla dovedně naaranžována mezi nimi.

„Dobrá práce, vojáci!“ konstatoval hrabě. „Je čas vyrazit. Půjdeme na můj zámek u hranic, kde vás čeká hostina hodná králů. A až budete odjíždět, koně, které ode mě dostanete, se budou prohýbat pod tíhou pytlů se zlatem.“


Po čtyřech dnech cesty se celá družina objevila před branou Tostinu. Sám hrabě Rodrik uvedl vojáky do hodovní síně. Společně se Sorvarem a Saergilem přinesli víno ze zámeckých sklepů a obstarali v kuchyni zvěřinu. Když bylo jídlo připraveno, pronesl hrabě přípitek.

„Na slávu krále Lonhira! Na chrabrost našich marburijských spojenců!“

Skoro celý oddíl se sžíravému cynismu zasmál. Potom všichni zdvihli číše k přípitku. Začaly slibované hody. Všichni se předháněli v líčení svých hrdinských činů a mocně si přihýbali ze džbánů. Asi po hodině se hrabě omluvil a opustil hodovní síň, ale jeho muži se veselili dál. Těžké víno je však začalo zmáhat, jeden po druhém pokládali hlavy na stůl. Usínali spánkem, ze kterého se neměli nikdy probudit.

Hrabě se do síně vrátil až ráno. Celou noc pracoval společně se dvěma sluhy, kteří mu sloužili od dětství a byli mu bezvýhradně oddáni. Hloubili hluboký společný hrob na zahradě. Ráno do něj postupně odnesli jedenáct lidských těl. Svědkové nemohli a nesměli přežít. Pro dobro státu.

Hrabě Rodrik padl na bojišti o tři týdny později. Jel po boku svého krále, v čele útoku rytířů obou zemí proti kopím skřetí armády. V líté seči ho srazili z koně a jeho tělo znetvořili k nepoznání.

Král Smělmír ještě jednou přejel pohledem po bojišti. Potom pobídl koně a bez rozloučení odjížděl domů. Lonhir zůstal sám na místě svého hořkého triumfu.

Kdyby jenom věděl, pomyslel si znovu. Stačí, že já sám budu muset vědět po celý zbytek života. Mohl bych se hájit. Mohl bych tvrdit, že díky několika desítkám životů přežila dvě království. Princezna Agnes zemřela pro dobro státu.

Udělal jsem to, co bylo nejlepší pro mou zemi. Ale nejsem o nic lepší než oni.

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Psaní přímé řeči je dané tím, že jsem odflákl formátování. Chyba se nacházela kdesi na trase mezi mou židlí a klávesnicí.

Takže to "Ne." je krále Lonhira, jak Lyrie sepsala za mě.

Většina z těch žoldáků nebyla placená za schopnost myslet. Výjimkou snad mohla být Sonthja, což bylo naznačeno v "šachové mezihře". Jenže čekej zradu od někoho, kdo s tebou spí. A navíc takto fatální, chladnokrevnou a promyšlenou zradu. To se prostě čekat nedá.

Ad jména. Samozřejmě, dala by se napsat povídka, ve které by vytupoval král Karel, hrabě Petr atd. Jenže IMHO by to povídce ubralo na atmosféře. To, že jseou jména podobná je daná snahou o konzistenci. Použil jsem převážně jména ze severských legend, promíchaná několika postavami ze svého světa.

Snad jsem odpověděl alespoň na některé otázky, které povídka předložila.


 Uživatel úrovně 0

Hamster:

„Ne?“ „Odmítl spojeneckou smlouvu, Výsosti.“ Hlas královského posla byl uctivý, ale neúprosně přímý. už na začátku za čal zmatek... kdo řekl ne? proč končí přímá řeč tečkou?

ad "Ne?" -> ne, řekl král Lonhir, vždyť je to vysvětlené hned o pár řádků nížeji. Mně se to docela líbí, je to okamžité vtažení do děje, kdy čtu s napětím dál... abych se dověděla, kdo to řekl.

ad Proč končí přímá řeč tečkou? No a proč by nemohla? Je to věta, kterou někdo řekl. Řekl ji hlas, ale hlas není postava.

Přímá řeč se dá psát několika způsoby:

1) "Odmítl spojeneckou smlouvu, Výsosti." Hlas královského posla byl uctivý, ale neúprosně přímý.

2) "Odmítl spojeneckou smlouvu, Výsosti," řekl královský posel uctivě ale neúprosně přímě.

3)"Výsosti," řekl královský posel uctivě ale neúprosně přímě, "odmítl spojeneckou smlouvu."

A možná ještě dalšími způsoby, tyhle tři jsou ty, které používám já.

Lyrie


 Uživatel úrovně 8

Tak tedy.... povídka se silnou myšlenkou a skvěle napsaná... ale ne dokonalá.

„Ne?“ „Odmítl spojeneckou smlouvu, Výsosti.“ Hlas královského posla byl uctivý, ale neúprosně přímý. už na začátku za čal zmatek... kdo řekl ne? proč končí přímá řeč tečkou?

3. část je zase matoucí. Jak už řikal Darnathorn - při popisu žoldáků s cizími jmény jsem při každym druhym hledal, jestli si o něm psal, nebo to je někdo nový. Navíc jejich popis je naprosto zbytečný, jelikož stejně neměli žádný prostor ukázat svůj charakter. Naopak potvrzuje Indužkfalfovu hypotézu No taky bych řek, že ty žoldáci byli parta pořádnejch tupců, když nkoho nenapadlo, že se jich budou chtít zbavit. ... to podtrhuje například Rodrik je pozval osobně jako nejlépe sehranou partu šermířů, se kterou se kdy setkal. - to poukazuje na mistry ve svém oboru, nejlepší v kraji, né-li na světě.

Potom proč spal se Sonthjou? Celý odstaveček o kráse Krvavý Thaeny, o Sonthje ani celá věta a najednou s ní stráví celou noc... ani balit ji nemusí...

Tohle všechno jsou ale... mno... kosmetické vady, doplňují příběh, zatahují čtenáře dovnitř a ukazují na um pisatele... ale na druhou stranu předkládají mnoho otázek.
Děkuji,
Hamster


 Uživatel úrovně 0

Fuj! Teda, ne fuj na povídku, fuj na to, jak se klepu. A ani to tolik není tím, že venku řádí počasí, jako tím, co jsem si zrovna odnesl. Povídka mě vážně strhla, téměř hamletovský konec byl výborně napsaný, nepustil mě ani se vyčůrat :o)

Pár výtek bych měl - Jednak se mi nelíbí, že motáš více přímých řečí do jednoho odstavce. Mívám problémy se v tom vyznat, působí to na mě docela chaoticky.

Druhak se mi nelíbí ten popis charakterů, nicméně ne ve smyslu, který tady už byl zmíněn. Nelíbí se mi na tom to, že na nás vysypeš nějakých těch šest postav stylem "Vyznejte se v tom sami". Já osobně bych dal přednost, kdybys je popisoval postupně, protože takhle jsem se v tom ztrácel. Možná bych si jednotlivé charaktery zapamatoval lépe, kdyby měly "česká" a výstižná jména, ale v těchhle "cizích", aby se, s prominutím, prase vyznalo :o)

Co se formy týče, našel jsem jen jednu chybějící mezeru za tečkou, ale znova už ji nenajdu, tedy to rozhodně nebyla chyba tak závažná :o)

Pak mě ještě napadá, že bych psal myšlenky v první osobě asi kurzívou, ale nemusí to být. Tudíž to není ani tady tak žhavé...

Hodnotím za pět. Někde v průběhu povídky jsem si říkal něco ve smyslu "Na pět to asi stačit nebude", ale jak jsem se blížil ke konci, přesvědčil's mě o opaku :o)

--Darn--


 Uživatel úrovně 5

Indužkfalfovo prasátko: Vezmi si, prosím, nějakou knihu. Třeba Pána prstenů. A copak se tam děje? Probáhá tam příběh - tedy děj. Díla v próze, kde děj není důležitý nebo je minimální či vůbec žádný, jsou v naprosté menšině. Z fantastiky mě napadá snad jen Peakův Gormenghast.


 Uživatel úrovně 5

Zdravím a děkuji vám za reakce a čas, strávený nad dílem a jeho diskuzí. Vezmu to na přeskáčku...


Sethem Tartir:

Díky za připomínky. Pokusím se k nim vyjádřit:

Ano, ale tam je čára jen o několik řádků výš. Nechtěl jsem, aby to vypadalo jako změť čar, mezi níž je sem tam nějaký text.

Skoky v čase. Zde má pravdu Shelagh, měl jsem být konzistentní a nedávat to ANI po první čáře.

Rodrikovo chování je zcela logické. Jeho osobní přítomnost na výpravě je daná její důležitostí. Navíc si musí osobně dohlédnout, aby všechno proběhlo tak, jak má. Mimo jiné, aby z kláštera a vesnice neunikla ani noha. A právě proto byl útok, jak je zmíněno v textu proveden před úsvitem, kdy všichni spí ve svých postelích...

Proč jel do bitvy jako řadový rytíř? Jel s králem - stejně bys mohl namítat, proč do té bitvy jel král?! Jenže taková byla pravidla rytířství, a to ve skutečném středověku. Neviděl jsem důvod, proč by to v mém světě mělo chodit jinak...

Lyrie:

Pláču. Já přece nejsem ohyzda. Ani cynik. Má duše je čistá a průzračná jako křišťálová studánka v nejhlubším lese. Myslím to upřímně... :o))

Indužkfalfovo prasátko:

Žoldáci měli před očima tučnou odměnu. Při takové vidině si pochybnosti nepřipouštíš - prostě za ní jdeš. Rodrik navíc nedal ani na chvíli najevo, že by něco takového mohlo přijít (viz scéna se Sonthjou).

Pro tebe by bylo důležitější prokreslit charakter postav. Já ve svých povídkách hraju spíš na propracování děje. Třeba se mi podaří přesvědčit tě příštím dílem...

Fenqel:

Špejle při mikádu *směje se* A o mě tady tvrdí, že jsem cynik.


A last but not least:

Veliké poděkování Lyrii, která se nezištně obětuje a pomáhá povídkám na svět od prvních verzí, plných chyb, logických skoků, jakož i neobratných vyjádření. Nebýt jí, asi bych psal někde na úrovni Vogonské poezie.

Orloff tobě.


 Uživatel úrovně 0

Shelag:
Myslel jsem to tak, že by mě zajímal spíš charakter postav a jejich názor na věc, než že má poprsí až za roh. Postavy mi tu prostě přijdoiu bez výrazu.
Že by byla dějovost v próze vždycky hlavní, bych teda vážně netvrdil.


 Uživatel úrovně 0

Ano, Krteckovo dílo, to jsem poznal i bez přečtení jména. Musím ti říct, že máš neobyčejný dar krásně vykreslit charakter hrdinů a jejich společníků. Tímto narážím na Legii duchů. Opravdu, mám těžké srovnávání, která z těchto dvou je lepší.. Ačkoliv, asi i vítězná Legie.

Na celém příběhu se mi opravdu moc líbilo, jak jsi vykreslil hrdiny, bez nějakého přehánění, ale aby se s nimi člověk krásně zžil. Asi ani tak ne s jejich skutky, jako s jejich popisem. Moc se mi líbilo, jak jsi je popsal. Celkový námět byl opravdu vynikající a já k tomu nemám moc co dodat. Menší zlo pro dobro státu - zaplaceno vysokou cenou. Víš, říkám si, že jsi je tak pěkně postupně odklízel jako se oddělávají špejle při Mikádu. Ze začátku věděl jen král, poté hrabě a pak i celá skupina žoldáků. Nato pak i skřeti, vesničané a lidé v klášteru. Ti zemřeli jako první. Poté i skupinka žoldáků odklizena, A jak se tak říká, na každého jednod dojde, tak se dostalo i na hraběte.

Jediný, kdo zůstal, je král. I ten s tím bude žít až do konce života..

Celková atmosféra je uchvacující, začátek je možná chvíli trošku nepochopitelný, ale to se po přečtení pár odstavců změní. Poté, co je popíšeš a jejich činy, už nikdo nepochybuje o tom, jak by to mohlo dopadnout. Atmosféra na mě dýchala i přes monitor. Bylo to tak živé, tak krásně vykreslené! Jedním slovem: Nádhera...

Celkově bych dílo čadil do té nejvyšší kasty, kde mám jen opravdu několik děl, která by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Děkuji ti za to, že jsem si mohl přečíst další krásný příběh.


 Uživatel úrovně 0

Výborně napsaná povídka na téma, které je jak autorsky, tak čtenářsky vděčné. Dost oiginální myšlenka spojenectví "dobrých" lidí a skřetů mě příjemně překvapila. Členění do čarami mi dost pomáhalo v orientaci v textu,a ačkoliv bych třeba poslední odstavec dělil ještě jednou,je to výborná věc.Neztrácel jsem se v dlouhých blocích textů, jako u jiných povídek.
Jedinou výtkou by mohlo být to, že nejsou víc do hloubky popsány pocity některých postav, hlavně Rodrica při hostině a "názor skřetů".
To ale nic nemění na výborném zboží, které nám kupec prodává. Nezbývá než ohodnotit plnou cenou...


 Uživatel úrovně 0

Smekám. Krteckova povídka má opravdu všechno, co má mít a tam, kde to má být.

Jen pár připomínek bych měl:
Poslední scéna navazující na první by se dala pro lepší přehlednost oddělit čarou.
Skoky v čase jsou osvětlené jen někdy. Například po první čáře.
Rodrik mi v pár věcech nesedí: Jakto, že tak vysoko postavený šlechtic jako on se vydá osobně a neinkognito s nějakou bandou posbíranou na ulici? A jak může spoléhat na to, že všichni z kláštera a vsi zemřou a nepodají nikomu zprávu, že to nebyli skřeti...? A proč jezdí, vůl, do bitvy zemřít, když je příliš cenný na to, aby se stal řadovým rytířem a padnul?

Ale to jsou pouze drobnosti, které myšlenku příběhu neruší. Proto pět.