Deus vult!
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 35 |
Wranova družina se zastavila až před honosným bílým domem v zastrčené uličce dobytého města a přitiskla se ke zdi. Zrovna před chvílí vpadli do města a to díky Bohu a neúnavné práci obléhacích věží. Na hradbách se stále ještě bojovalo, nicméně brány města už byly rozevřeny pro příchod spasitele. Hlavní ulicí se valila obrovská řeka ryčícího vojska řvoucího jako raněné zvíře a hnala před sebou nepřítele. Běda každému, kdo se objevil na ulici; byl okamžitě rozsápán. Z řeky se jako pramínky oddělovaly skupiny vojáků, vtékaly do úzkých uliček a vyražených dveří přilehlých domů a ničily vše, co jim přišlo do cesty. Majitelé byli vyvlékání na ulici, jejich ženy a dcery nemilosrdně mučeny, děti nahnány do koutů a tam… Strašlivý obraz zkázy. Na jedné z budov se třásla nevelká skupinka mladých dívek, kterou vzápětí kopí krví zpitých vojáků sházela do davu.
„Héj!“ ozvalo se na jejich adresu ze zdola. „Dávejte pozor, přece! Chcete někoho zabít?“
Křik, křik odrážející se od budov a zanikající v hukotu ohně! Chrastění zbraní, dusot koňských kopyt. Bezmocný pláč matky a zoufalý vzlykot jakéhosi starého muže s hlavou ovázanou krvavým turbanem. Wran rukojetí meče srazil mladíka, který na něj zaútočil sekerou těžší, než kolik sám vážil. Chlapec padl na znak a vzápětí bylo jeho tělo ušlapáno stovkami spěchajících bot. Všichni běželi dopředu, tam, tam je náš hrabě, tam je zase náš, vidíte někdo zástavy našeho kraje?
Ite, missa est!
„Rychle, dovnitř!“ zavelel Wran. Zůstávat na ulici bylo čím dál nebezpečnější, proud vojáků hrozil, že je každou chvíli strhne s sebou. A oni doposud neměli žádnou kořist. Eh, ať si šlechtici bojují, ale on a jeho chlapci se zabezpečí na celý život! Bojovat mohou potom, co obsadí aspoň jeden dům!
Rozrazit těžké cedrové dveře bylo docela snadné – šílená vřava, ryk plenícího vojska, nelidský řev zabíjených obyvatel, to vše donutilo stráže, aby dveře opustily a rozprchly se do všech stran, kde se staly snadnou kořistí rozlíceného dobyvatelského davu.
Wran vběhl do dvora jako první a v úžasu se zastavil. Jeho družina to nečekala a postupně do sebe začali narážet, hádat se a odstrkovat.
„Hej, Wrane! Co se děje? Proč zdržuješ?“
„To je nádhera…“
Dvůr byl celý bílý. Bíle vydlážděná zem, budovy postavené z bílého kamene, křehké oblouky arkád vznášející se nad dlouhými chodbami jako bílý baldachýn. Bílý dvůr tak odlišný od ulice, jíž se prohnala armáda a zanechala za sebou krvavé šmouhy. V mírném vánku se tu pohupovaly závěsné květináče přetékající záplavou svěže zelených rostlin a sotva rozkvetlých oranžových růží. Vprostřed dvora stála bílá kašna plná chladivé vody a u ní… bíle oděná dívka. Tak bílá, že Wran musel zavřít oči, jinak by snad oslepl.
„Je moje!“ vykřikl Kreston a rozběhl se, aby u ní byl dřív než kdokoli z družiny. Wran byl ale rychlejší. Drapl Krestona za nárameník a strhnul ho na dlažbu. Pak vytáhl rodinný meč, nádhernou zbraň děděnou po celé generace, a namířil ji proti druhům. Za zdmi dvora zuřila krvavá bitva. Až sem padal jemný popel z hořících budov a pokrýval kašnu šedým prachem. Dívka se k ní přitiskla a plachýma, vyděšenýma očima těkala po zarostlých mužích, z nichž cítila pach krve, prachu a zvířecího chtíče.
„Už ani krok,“ zavrčel Wran a zatočil zápěstím, aby bylo jasné, že to myslí naprosto vážně. „Jděte do domu! Vezměte si, co chcete, vypadá to, že kořist bude bohatá! No tak!“ zařval, když se nehýbali. „Chcete čekat, až tenhle dům objeví jiní?!“
„Pak nám ji ale půjčíš,“ procedil Kreston a zuřivě koulel očima. Dívka se třásla děsem a to mu jen pěnilo krev. Chtěl ji, už jen proto, že ji chtěl Wran, už jen proto, že on vždycky měl ty nejhezčí ženy. A bez násilí. Na druhou stranu ale má pravdu. Ve městě jistě už moc bohatých domů nezbývá, většinu zaberou šlechtici a na střechách vyvěsí své korouhve. Musí si pospíšit, nebo jim nezbyde nic jiného než prázdné ruce.
„Lexi, Herbe! Před bránu! A pověste na ni můj štít!“
„Zatraceně,“ zavrčeli oba a byli v pokušení neposlechnout. Kdo jim zaručí, že se s nimi ostatní podělí o kořist? Co si jeden neukradne, to nemá! Znali to už z dřívějška, ale ještě nikdy nenarazili na tak bohaté město. Všichni plenili! Kněží žehnající armádě povolili celé tři dny krást, zabíjet, znásilňovat, eh, však Bůh pochopí, že mužské vášně vyburcované řevem bitvy nelze ovládnout. Šlechtici ponechali lidu volnou ruku, však ty cetky, které si vojáci nakradou, se brzy ocitnou v jejich pokladnicích. Vždy tomu tak bylo. Drahocenný kříž vyměněný po pár dnech za pytel mouky… Jednou plenili město, kde bylo jen zlato a chleba ani kůrka. Pak měla placka cenu podobného domu. A šlechtici si mnuli ruce, neboť jim chléb nikdy nescházel.
Wran se zvolna blížil k dívce. Neměla kam prchnout a byla si toho vědoma. Pohnula se jen o jediný krok, ale zastavilo ji jeho pomalé zavrtění hlavy. Wran ukázal na džbán, který měla u nohou, a ona pochopila. Nabrala vodu a třesoucíma rukama mu podala těžkou nádobu. Uvědomil si, že má hnědé oči. Velké oči, plaché jako gazela, orámované černými řasy. Její rty… raději se napil, aby uhasil žár, který se mu začal rozlévat po těle. V druhé ruce stále třímal meč, připravený použít ho, kdykoli se jen pohne. Jako by tomu gestu rozuměla, nehýbala se, jen na něj dál upírala pár nevinných hnědých očí.
Voda byla čerstvá, chladivá. A ona tak bílá, tak jiná než všechny ženy, které cestou sem potkal. Uvědomoval si, že to nemůže být žádná služebná, žádná otrokyně. Možná dcera pána domu. Možná jeho žena. Chvěje se, její křehká ramena se třesou, laň zahnaná do kouta vyhládlým vlkem. Mohl by ji mít, stačilo by jen…
Z domu se ozval šílený výkřik a hned po něm děsivé vřískání malého dítěte. Wran i dívka se naráz obrátili a ztuhli. Kreston vyvlekl na dvůr starší ženu oděnou v bledě modrých šatech. V patách mu šel chechtající se Mors a pod paží držel sotva pětiletého chlapce.
„Mama...“
Wran se prudce obrátil. Ona mluví, mluví! Jak lahodně zní její hlas, jak měkce a poddajně, jako když se lesní med zvolna rozpouští na krajíci chleba. Okouzleně sledoval její sotva se pohybující rty, byl jako očarován hudbou, jež zněla jako andělský chór. Mohl by tu stát celé týdny a jen na ni zírat. Jen naslouchat…
„Kyrie, eleison…“
„Mluvíš latinsky?“ omámeně k ní vykročil. „Jsi… jsi křesťanka? Mluv, mluv!“ Zpívej přece, promluv, anděli… „Je tohle křesťanský dům?“
Vrtěla hlavou, nerozuměla mu ani slovo. „Kyrie, eleison… Kyrie, eleison…“
Pane, slituj se.
„Krestone! Pusť tu ženu! Morsi!“
„Jdi do háje, Wrane! Jsou to pohané, sběř!“ Sundal si z krku vykládaný miserikord a přiložil ho ženě k hrdlu. Mors postavil svíjející se dítě na zem a oběma rukama sevřel jeho útlá ramena.
„Kyrie, eleison… Misereatur nostri…“
„Mluví latinsky, ty tupče!“
„Pár slov! Hned vedle je kostel, proboha! Musela to zaslechnout!“
Klesla na kolena a vztáhla k Wranovi štíhlé bledé paže. V plachých očích se objevily slzy, spodní ret se jí chvěl jako růže v chladném vánku. Tepna na jejím krku divoce pulzovala. Ach, jen dotknout se té zběsilosti! Sevřít její bezbranné tělo do konejšivého objetí… Stáhl si rukavici a bříškem palce přejel po jejím spodním rtu.
„Krestone! Pusť tu ženu!“
„Ne!“
„Ne?“ Wran odtrhl pohled od dívky a udiveně pohlédl na svého druha. Ještě nikdy se mu neprotivil. Ještě nikdy ho neodmítl poslechnout!
„Krestone, říkám ti…“
„Nebo co?“ procedil přítel zuřivě a zatlačil na miserikord silněji. Na ženině hrdle se objevila drobná ranka a pár kapek krve. Wran nepohnutě sledoval, jak její drobné paže sevřely Krestonovy boky, viděl, jak po nich přejíždějí ve výmluvném svádivém gestu. V ten okamžik se mu zvedl žaludek a znechuceně se podíval na klečící dívku. Ta ale měla oči vytřeštěné jinam. Pak vykřikla způsobem, který mu sevřel srdce do kleští.
„Mama!“
Zachytil jen letmý dotek ženiny ruky na dýce, která Krestonovi vždy visela u pasu, a pak jeho překvapený obličej.
„Ty děvko!“ zařval, upustil miserikord a vyrval si dýku ze stehna. „Ty zatracená…“ Chtěla utéct, chtěla se vysmeknout, ale chytil ji za vlasy a jediným pohybem jí prořízl hrdlo. Zalapala po dechu, její ruce vzlétly jako dva ptáci, ale už bylo pozdě na cokoli. Kreston její hroutíce se tělo odhodil stranou, jako by bylo jen nicotným břemenem.
Mors užasle sledoval mrtvou ženu a nevědomky přitom drtil krk malého dítěte. Dusilo se, zarývalo drobné prstíky do jeho kožených rukavic. Bezmocný psík v rukou šíleného rasa…
„Morsi! Pusť to dítě!“
„Morsi, zab to štěně! Zab ho, slyšíš! Deus vult!“
„Morsi, ne!“
„Deus vult! Deus vult!
Wran rychle vykročil vpřed. Stačil jediný pohled a dítě bylo volné. Udělalo to, co pro ně bylo přirozené – rozběhlo se k matce. Kreston nechápavě hleděl na Morse, který jen krčil rameny, a pak se zuřivě podíval na Wrana. Ruka s dýkou, která zabila matku, se nyní obrátila proti příteli. Kreston zavyl jako zvíře. Copak to nechápou? Jsou to nevěřící, ubohé smetí, které je třeba smést z povrchu země! Že to nechápal Wran, tak na tom nebylo nic divného, ale že i Mors! Kreston to cítil jako strašlivou urážku
„Za tohle se budeš smažit v pekle, Morsi!“
„Proboha…“ hlesl Wran ohromeně. Nemohl uvěřit tomu, čemu byl právě svědkem! Nechápal, jaká síla donutila Krestona sevřít dýku a vrazit ji příteli do boku…
Ale Kreston se už blížil k němu. Pomalými obezřetnými kroky jako hyena, zakrvácenou dýku vyměnil za těžký meč. Ve tváři výraz nejhlubší nenávisti. Wran odstoupil od Morsova těla a párkrát sekl mečem doprava a doleva. Vždycky byl lepší a Kreston to věděl. Jen doposud proti sobě nestáli jako nepřátelé. A kvůli čemu vlastně?
Kreston zaútočil prudce, zběsile. Nenávist mu dodávala síly a zaslepovala oči. Vrhal se na Wrana jako šílenec, bodal, sekal a řezal však jen vzduch, drtil nadávky a snažil se mrštnějšího přítele zasáhnout. Dítě se mezitím přesunulo k dívce, kde se rozplakalo vysokým pištivým hláskem. Jeho pláč, jeho výkřiky, jeho strašlivá bolest dráždily Krestona k nepříčetnosti. Wran počká, napřed tenhle spratek, který může za všechno. Odvrátil se tedy od souboje – snad vážně věřil, že Wran počká - a vrhl se směrem ke kašně. Wran ho ale následoval… Rychlým, téměř nepostřehnutým pohybem… Jako by vzduchem jen plul, jako by se mu snad nohy nedotýkaly bílé dlažby dvoru…
A pak bylo po všem. Dívčiny šaty se zbarvily temně rudou krví.
„Deo gratias…deo gratias…“
Nevnímal ji. Srdce mu bušilo jako zvon, dech se bolestivě dral z hrudi, myšlenky… ach myšlenky! Všude byla krev… celé kaluže černé lepkavé krve, jejíž pramínky se vlévaly do bílých spár… A křik! Strašlivý křik odrážející se od bílých zdí a šedý popel snášející se z nebe jako špinavý sníh. Je cítit žár ohně, je slyšet šílený pláč… A její oči jsou tak hnědé…
„Zapálili synagogu! Ej, Židi tam zpívají, Wrane, slyšíš je? Wrane…“ To byl Lex.
„Proboha, co se tu stalo?“ A to se ptal Herb. „Oni jsou… oni jsou mrtví!“
„Pojďme pryč,“ zašeptal nepřítomně.
„Zbláznil ses? Tohle je náš dům! Našli jsme ho! Patří nám!“
„Patří jim. Jí…“
„Cože? Cože?“
Nechápali ho, snad to nechápal ani on sám. Mlčky vyšel před bránu a rozhlédl se kolem sebe. Všude zmar, zranění, umírající, mrtví, šílení. Nad domy i lidmi oblaka a černý dým. Sténání raněných, opodál chrčí bojový kůň, těžké silné zvíře pokryté kropířem… Boje se přesunuly do dalších ulic.
Tohle bylo tedy to, kvůli čemu sem přišel. To byl jeho cíl, jemuž vše obětoval, sen, kvůli němuž opustil rodnou zem. Takhle zkrvavená ulice a bílý dvůr, kde popřel vše, pro co doteď žil. On měl být v čele své družiny, měl před sebou hnát nevěřící, kosit jich celé řady, jen smrt, smrt všem, kdož si dovolili kdy tohle město ponížit! Je zde a necítí nic. Kde je slibované rozhřešení, kde odpuštění, kde láska k bližnímu, která jej oděje do bělostného hávu?
Ach, Jeruzaléme!
Proč sem vlastně přišel?
Aby si na prahu toho nejposvátnějšího zabral hezký bílý dům…
Deus vult -> Bůh to chce
Ite, missa est -> Jděte ve jménu Páně
Kyrie, eleison -> Pane, smiluj se
Misereatur nostri -> Smiluj se nad námi
Deo gratias -> Díky Bohu
Diskuze
Konečně je tu něco vyjímečného! Tohle je asi ta nejlepší povídka, kterou jsem kdy čet. Škoda, že je tu jen 5* dal bych ti jich aspoň 10*. Jen tak dál
Je to vážně dobré. Ale nevím, co se nakonec stalo s tím Krestonem, vzpamatoval se a odešel s nimi, nebo co?
5*
S úctou Rotrigo.
Trochu akce, trochu napětí, trochu slitování, trochu zamyšlení, zkrátka od každého trochu a vynikající povídka je na světě. Jasných 5*.
Tony-Z.
Je to vážně výborná povídka. Máš úžasný dar pro vystavění příběhu. Ani nevim, co dalšího psát. Je to vážně síla, od začátku až úplně do konce.
takže jelikož se mi tato povídka opravdu líbila mohu asi jen vyčítat plusy
Pěkné užití latinských slov
líbí se mi to popisování nevinnosti jako dívky a to že i zdání může klamat
a už není co dodat,snad jen to,že souhlasím s Shelagh,je to opravdu silný příběh
dávám 5
Kyrie eleison - je sice opravdu možné přeložit jako "Pane, smiluj se", ale je to za
a) řecky a za b) kyrie není oslovení "pána", ale mladého muže, v byzantské řečtině Krista ve smyslu metafory o dobrém pastýři.
Ite, missa est - součást liturgického obřadu, přeložitelná nejspíš ve smyslu "vězte, stále probíhá mše", doslova tam je sloveso "zmiňme, mše je". Jako "jděte ve jménu páně" to nejde ani v nejpřenesenějším slova smyslu.
Věcně by žena v dobytém Jeruzalémě opravdu mohla zaslechnout liturgickou řeč, ovšem byla by to řečtina, křesťan v předkřižáckém Jeruzalémě nebyl nijak vzácný (popř. syrština či kopština, v Jeruzalemě měly chrámy větve křes´tanství, které nepřijaly závěry prvních konsilů), latinu by asi v chrámu neslyšela. Nicméně město bylo otevřené a obchodnické a jestli se tamější muslimové učili jazyky tak snadno jako dnes, mohla by klidně mluvit i vulgární latinou.
K povídce samotné se vrátím jindy, samozřejmě pochvalně :-)
Tak silný příběh jsem dlouho nečetla. I po několikerém přečtení se mi úží dech a svírá srdce napětím, před očima mám celou scénu, jako ve filmu. Autor má úžasné vidění, které dokáže zprostředkovat čtenáři, dokáže vzbudit silný zážitek plný emocí a zároveň donutit čtenáře přemýšlet...
Plný počet.