Články&Eseje

Zákon divočiny Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 18

Rukojeť meče je mi souzena, pach krve a hnijících mrtvol mi přísluší. Kdo jsem? Zvláštní… ani já sám nemám tušení. Lidé mne však oslovují jako lovce zla.

Upřeně hledím na kmen stromu naproti mně. Sám jsem o jeden opřený. Již dlouhé týdny trvá má pouť a další dlouhý čas, ztrácející se v nedohlednu, bude ještě trvat. Mé nohy už prošly širými pláněmi, hustými lesními porosty i temnými uličkami opuštěných měst. Přede mnou sálá teplo z narychlo připraveného ohniště. Krčím se pod svým černým pláštěm, snažím se nachytat trochu tepla, všude okolo se již rozpínají tmavé stíny, ze kterých sálá chlad. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem s lidskou bytostí nepromluvil už hodně dlouho. Snad to na mně zanechalo následky v podobě mlčenlivosti a uzavřenosti, což mi ani v nejmenším nevadí. Sunu se blíže k ohništi, ta zima je nesnesitelná. Sjíždím svou pravou rukou k pasu a svírám rukojeť svého meče, cítím se tak bezpečněji. Oči se mi pomalu začínají klížit. Sesouvám se k zemi, co nejblíže k plápolajícímu ohýnku. Mou mysl zastírá mlha, malý trošek světla se rozplývá v temnotě všude okolo.

První jitřní sluneční paprsek dotírá na má zavřená víčka. Zmámeně sbírám všechny své síly ke zvednutí se z chladné země. Naštěstí není taková zima jako včera v noci. Z ohniště už stoupá jen slabý sloupec kouře, jak se dusí poslední žhavý uhlík v útrobách popela. Rozhlížím se okolo sebe. Přišel jsem z jihu. Musím tedy pokračovat dál na sever. Podle mého hrubého odhadu se nacházím na okraji lesa, takže mi cesta do Nirky nebude trvat dlouho, nanejvýš den. Přetahuji si kápi přes obličej a mířím kupředu řídkým lesním porostem. Je tu zvláštně zlověstný klid, ani ptačí zpěv není slyšet. Trochu mne to zneklidňuje, kráčím však jistě dál kolem vysokých stromů. Díky bohu za to. Ještě si pamatuji, jak se prodíral tím ostružiním, mám ještě potrhanou kůži na nohou. To bylo snad před necelým týdnem v hvozdu sousedícím s mým domovem, Sternou.

Od té doby jsem prošel dvěma vesnicemi, obě dvě už zamořily ty prašivé nekromantské krysy. Před patnácti lety by mě ani nenapadlo, že v budoucnu budu vykonávat něco takového. Mé představy o životě neskýtaly čištění země od nemrtvých a démonických stvůr, to v žádném případě. Mým snem bylo v klidu si farmařit na rodinné usedlosti a vést klidný, ničím nerušený život. Ze strany do mě naráží slabý závan větru. Už jen pár desítek sáhů, vítr se přes lesní porost nedostane daleko. Upírám svůj zrak neustále před sebe, mé končetiny jsou však vždy připraveny na bleskovou reakci v případě nebezpečí z jakéhokoli směru. V těchto místech to ale na reálnou hrozbu nevypadá. I když v těchto dobách se to tak nedá brát. Vítr vanoucí z východu sílí.

Krčím nos. Ten proud vzduchu s sebou přináší puch zatuchliny a hniloby. Pohotově tasím meč a shazuji kápi z obličeje. Spěšným krokem se blížím ke zdroji zápachu. Tohle není démon ani nějaký šotek. To vypadá na nemrtvého nebo nemrtvé. Kostlivci určitě ne, na kostech po oživování nezůstane nic. S největší pravděpodobností se tam někde potulují zombie a asi ne příliš čerství. Mé rychlé kroky přechází do lehkého klusu. K mému sluchu se donáší praskání větviček za doprovodu šramotu suchého listí. Konečně se o pár sáhů dál objevuje postava podivně vypadajícího muže šourající se ke mně. „Chlape bídná,“ cedím mezi zuby. Zasouvám meč do pochvy a sahám k opasku. Zanedlouho v dlani svírám ampuli s čirou tekutinou, svěcená voda. „Tohle by mělo stačit,“ přemýšlím nahlas. Hnijící mrtvola se již přiblížila na vzdálenost pěti sáhů. Jen čekám a s pohrdavým pohledem hledím do rozkládajícího se obličeje. Není příliš starý, nejvíce tak pětadvacet let, mladická kůže ještě na některých místech, které neprožrali červi, zůstává. „Shoř v pekle!“ zvolávám a mrštím ampuli na zombii. Sklo se rozlétá do všech stran a svěcené voda se rozprskává všude po hnijícím těle. Z míst, kam dopadá, začíná stoupat dým a objevují se bublinky, jako u ohřívané vody v hrnci. Podivný muž s řevem vycházejícím z krku, padá do spadaného listí a jehličí. S úsměvem na rtech vytahuji znova svůj meč. Ještě se dívám, jak ta nestvůra trpí, naplňuje mě to klidem a uspokojením, jen ať se svijí v agonii a řve. Napřahuji se s mečem nad hlavu a jedním sekem utínám mrtvole hlavu. Se stejnou necitelností, jako oni před lety zabili mou rodinu.

Úsměv stále nemizí z mého obličeje. Prohlížím si to nehybné tělo ležící přede mnou. Oděv nevypadá jako příliš starý. Je ušit z pytloviny, oděv sedláků z Plání, buď z Gristolu nebo ze Sarkalu. Tak či tak se shýbám a trhám kus jakžtakž čisté pytloviny. Přikládám jí k čepeli mého stříbrného meče a otírám z ní zbytky krve a plíseň. Pak se již více nezaobírám tím mužem, je to jen jeden z mnoha, kterých se po Pláních a jinde po zemi potulují hordy. Znovu si přetahuji kápi přes obličej a vyrážím ke kraji lesa. Ztratil jsem čas, musím si pospíšit. Snad alespoň v Nirce zůstal někdo naživu.

Konečně před sebou vidím konec lesa. Jediné, co rozpoznám, je jeden vysoký vršek, jehož špička se zabarvuje do běla. Mé chodidlo se již dotýká zelené trávy. Po stranách není nic jiného, než zelený les, který zanedlouho přechází do vysokého pohoří. Přede mnou se rozlévá nekonečný oceán zeleně a v dálce asi dvou mil, vidím mlhou ověnčenou vesnici, Nirka. Přikládám prsty k ústům. Vydávám dlouhý vysoký hvizd. Za půl hodiny již budu na hlavní silnici. Mé myšlenky najednou zaplouvají do hluboké minulosti. V mysli mi vyvstává vzpomínka na mého otce, vysokého statného muže s delšími hnědými vlasy, padajícími mu do tváře a světle zelenýma očima, mezi nimiž dominoval větší buclatý nos. Nikdy nezapomenu na jeho dobráckou povahu. Někdy to ale bylo na škodu, tak moc tím byl zneužitelný a zranitelný. Naštěstí pro sebe nenašel přílišnou zálibu v pití, jinak by asi nasliboval věcí, které by stejně nemohl splnit. Ty chvíle s ním se nedají zapomenout. Snad si nemohu vzpomenout na žádnou špatnou vlastnost, protože jsem s ním žil jen krátce. Sice se někomu může zdát patnáct let jako věčnost, ale na to, abyste poznali člověka to nestačí.

Když přišly ty nestvůry, bránil mne a matku do poslední chvíle. Sám proti armádě nemrtvých, tak statečný a na druhé straně tak hloupý. Já přežil jen díky němu, kdyby je nezdržel, tak mě zabijí spolu s matkou. Takhle mne stačila dovést k vchodu do sklepní místnosti, sama však zůstala venku, aby je odvedla. Já ani nevím, co se ve mně odehrávalo, nebyl jsem schopen jediného pohybu, i když mé uši slyšely vřískot mé matky, jak z ní trhali maso zaživa a lačně ho pojídali. Pamatuji se, že jsem couval dál a dál, a pak zakopnul o tu věc, kterou mám teď připnutou u opasku- pochvu s mečem se stříbrnou čepelí. Nevím, jak se tam dostal a asi to také nikdy nezjistím. Nejdůležitějším však zůstává to, že mi zachránil holý život. Pod jeho ostřím ten den popadalo mnoho nemrtvých.

Po celé širé pláni se znenadání rozléhá koňské zaržání. Z východu od Plání se ke mně tryskem blíží můj věrný černý oř Ter. „Tady jsi příteli,“ pravím, když konečně stojí na dosah mé ruky. Nehýbá se, čeká až na něj nasednu. Vyhupuji se do sedla a směruji ho k vesnici na severu. „Jeď, Tere!“ pobízím ho k trysku. Ještě zbývá naděje.

Vjíždím na hlavní silnici. Nikde nikdo, jen vrzání okenic a dveří. „Pozdě,“ vzdychám zklamaně. Seskakuji z koně, dál Tera vedu za uzdu. Rozhlížím se kolem sebe po ponurých domech bez jakékoli známky života. Blížím se ke kruhovému náměstí s trhem. Tedy spíše to býval trh. Stánky teď zejí prázdnotou ani známka po nějakém zboží. „Zase pozdě,“ říkám podruhé, teď ale nahlas. Zastavuji se s Terem uprostřed náměstí s trhem a s nadějí koukám po okolí. Nic. „Vůbec ne,“ ozývá se z některé z mnoha uliček. Rychle přejíždím pohledem sem a tam, nevím odkud ten hlas přišel. „Tady už byli, ale odešli s nepořízenou,“ praví mužský hlas nedaleko za mými zády. Bleskově se otáčím, netasím však meč. S údivem zjišťuji, že tam stojí nejméně třicet lidí a další se vynořují z postranních uliček. „Jmenuji se Falad,“ představil se muž stojící v čele davu. Já na ně jen překvapeně zírám. Žádná vesnice ještě nepřežila nápor nemrtvých. „Jak jste to dokázali?“ táži se zmateně. Falad na mne chvilku jen upřeně hledí, prohlíží si mě od hlavy až k patě. „To je na dlouhé povídání cizinče,“ odbýjí mne, „a vůbec, u vás není zvykem představovat se?“ Myslím, že nemá cenu mu odporovat, stejně, když tady nebezpečí již nehrozí, musím vyrazit dál. „Mé jméno zní Patril,“ představuji se na Faladovo přání. Ten jen zamyšleně hledí do dáli. „Tak tedy, Patrile,“ praví, „měl by ses vrátit odkud jsi přišel, nepotřebujeme další problémy.“ Já jen krčím rameny, opravdu nemá význam čekat na jednom místě. Stejně se ještě musím vydat do Gristolu. Takhle rychlou návštěvu jsem snad ještě nezažil, od té doby, co tohle dělám. Vyhupuji se tedy do sedla a bez rozloučení pobízím Tera k jízdě zpět směrem k Pláním. „Hodně štěstí,“ přeji ještě před odjezdem. Pak již nevím, zda moje popřání opětovali či ne.

Tryskem se blížím ke svému dalšímu cíli.

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Nestáva sa mi často, aby som sa pri písaní kritiky musel vracať ku inej kritike, ale v tomto ohľade som tú výnimku spravil, pretože toto dielko je v mnohých ohľadoch podobné predchádzajúcej poviedke autora. Nanešťastie, opäť sa tu objavujú chyby, ktoré majú, podľa môjho názoru, dosť podobný ráz.

Opäť je v poviedke veľmi slabé miesto v nasadzovaní problémov a potom určovaní východísk. Niekde nie je naozaj jasné, ako sa postava dostala k myšlienke, spomienke a záveru.
Dosť dobre to vidno v mieste, keď Patril prechádzal do Nirky a zrazu v jeho podvedomí skrsla spomienka. Súhlasím, že táto retrospektíva nám pomohla so stotožnením sa s postavou, pochopiť jej ašpirácie. Ale nie je dosť jasné, prečo sa tak znenazdajky prišla.
Podobný problém sa nachádza aj pri spomenutí vlastností postáv (Prečo bol Patrilov otec hlúpy?) a všimol som si to aj pri téze o tom, že za pätnásť rokov nemožno spoznať človeka.
Problémom pri takýchto chybách je to, že nechávajú niekde drobné otvorené aspekty a čitateľ nemôže ani dosť dobre predpokladať riešenie, pretože z kontextu informácii, ktorých sa mu dostalo, to nezistí.

V poviedke mi opäť chýbal úder. Tentoraz mi už bolo jasné, že sa v prípade tohto konkrétneho textu sa určite jedná o určitú časť z celku. Lenže myslím, že tu tkvie aj slabé miesto – dej je príliš jednoduchý, chýba obrat. Pripadalo mi to, že sa jedná len o opis z cesty, počas ktorého sa nestalo nič nepredvídané.
Na konci som pochopil súvislosť obsahu s názvom a musím povedať, že v tomto prípade názov sadne ako uliaty – naozaj prežije silnejší. Nirka sa vedela ubrániť, preto prežíva. Patril sa bránil celý život a opäť, najmä vďaka tomu, prežíva.

Kladne hodnotím opisy. Autor je po tejto stránke naozaj originálny a schopný – jeho opisy nezabiehajú do zbytočných detailov, na druhej strane však vymedzujú prekvapivo dobre. Veľmi milo ma prekvapilo aj použitie drobných logických detailov (vietor v lese) a snaha o opísať známy fakt novou formulkou.

Poviedka o trochu lepšia ako jej predchodca, rozhodne však ešte má nedostatky, ktoré autor, ak bude ďalej písať, odstráni z ďalšej tvorby.


 Uživatel úrovně 0

Shelag:

Vynasnažím se eliminovat hlavně ty gramatické chyby a pak se pokusím něco provést s tou nešťastnou stylistikou.=)
Jinak děkuji za kritiku.

Johny Fousek:
No vidíš, na toho Gandalfa jsem si ani nevzpomněl, když jsem to psal, přeci ho nebudu obdařovat nějakými magickými schopnostmi ne, to už by bylo moc, jen ať se stará sám.;) Na pokračování to určitě je, ale má to tři hrdiny, takže Patril se nám objeví až tak za další dvě či tři povídky, doufám, že ti to nevadí.=)
Též děkuji za kritiku

Astrak


 Uživatel úrovně 0

Zdravím!
Vánoční čas končí a já zase marním čas sezením u počítače a to mě čeká ještě nějaká práce.
Aby mě to tolik nemrzelo, uklidním se alespoň nějakou povídkou na Dračím doupěti. Vyberu hned tu první a kouknu se jak je dlouhá. Jo, ta by byla tak na pěknou půlhodinku. Pustím tedy tisíckrát ohrané vánoční koledy, abych udělal mamince radost a dám se do čtení.

Úvod je jako z hrdinských eposů, které však zrovna nemám moc v oblibě.
Moje myšlenky cestují krajem vyobrazeným na řádcích povídky a já začínám cítit chlad noci a vůni ohně. Četbu si užívám, příběh se rychle rozvíjí, jako klubíčko z vlny, co se kutálí ze schodů a já spolu s hrdinou prožívám jeho zážitky. Skutky statečné a dobré, sny skromné a vzpomínky smutné. Jak už to bývá, rodiče skonali v boji se zlem. Jejich syn se je rozhodl pomstít a oplatit mu jeho troufalost.

První popsaný souboj, je spíše odstraněním špíny než zápasem. Radost ze zabíjení nemrtvých je zřejmá?! Hrdina však spěchá do vesnice v naději, že její obyvatelé dosud žijí. Hvizdem přivolaný koník (jako bych to už viděl v nějakém filmu) a hlavní postava se vydává strhujícím tempem zachránit další vesnici před pařáty zla.

Závěr takzvaně na pokračování. Mně to však nevadí, spřátelil jsem s „Patrilem“, těším se na jeho další idilická dobrodružství, plná zážitků z putování severem. Doufám, že nebudu zklamaný.

Pravopisných chyb tu pár je. Já si myslím, že to je způsobeno autorovou nevypsaností a nezkušeností. Obdivuju však jeho zápal a chuť podělit se o své představy. Hodnotím celkem vysokou známkou, jsou přece vánoce, tak krásné svátky. Ber to ode mě jako dárek. Hodně štěstí!

Johny Fousek.


 Uživatel úrovně 5

Povídka z cyklu Mračna se stahují je o stupeň lepší, než autorova prvotina.

Obsahuje stále dosti chybek, nicméně jsou méně zřejmé, navíc začínají převažovat kladné stránky projevu.

Z gramatických chyb se vyskytují překlepy, hrubka, nedostatky v psaní mě/mně, ji/jí a čárek.

Stylistické nedostatky jsou tentokrát drobnějšího charakteru, protože celkový styl, kterým je dílko psáno, je pro heroickou, řekněme dark fantasy, vhodný. Jednotlivé neobratné výrazy („donáší se praskání větviček“, „Vyhupuji se do sedla“, „myšlenky najednou zaplouvají“, opakovaná slova...) lze jednoduše nahradit a tréninkem z projevu odstranit.

Opět jsou výrazně pěkné popisy a přirovnání (např. věta „Z ohniště už stoupá jen slabý sloupec kouře, jak se dusí poslední žhavý uhlík v útrobách popela.“ se mi velmi líbila) a ukazují autorův potenciál.

Dnes přihlédnu k nižšímu hodnocení, které jsem dala autorově povídce posledně (protože nelze udělovat půlky), odečtu zbytečné gramatické chyby a udělím „pouze“ tři mínus.