Neznámo
| Autor: | Astrak |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
Vždy jsem snil o dnu, kdy opustím rodnou vesnici.Dnes se mi to konečně vyplnilo, na sklonku šestnácti let.
„Otče, kdy vyrazíme?“ táži se nedočkavě přešlapujíc u svého koně. „Brzy,“ praví starý muž stroze. Pouze zakroutím hlavou. V tomhle ohledu svého otce nesnáším, kvůli jeho zdrženlivosti. „Nasedej synu, vyrážíme,“ říká znenadání. Trhnu sebou, ne však leknutím, ale nervozitou. Celý můj život si představuji, co tam venku může být. Nasedám na koně a pobízím ho k pohybu vpřed, otec jede hned vedle mne. „Kam jedeme?“ ptám se zas. „Uvidíš,'“další stručná odpověď. Po smrti matky se změnil, uzavřel se do sebe. Pouštím z hlavy všechny myšlenky, rozhlížím se po okolí. Před námi je temný les a za ním k nebi vzhlíží několik tmavých horských vrcholků. Po levé i pravé ruce se rozkládá nekonečný oceán zářící zeleně, sem tam narušen skálou, jako šedou skvrnou v celé té harmonii. To vše je dokresleno slunečními paprsky, kontrastujícími s temnými odstíny luk, lesa a skal.
Slunce zapadá, stíny se po nás sápají. „Přespíme na kraji lesa,“ říká otec bez jakéhokoli citového zabarvení. Nezbývá mi nic, než se podvolit. Kdysi se s ním dalo i mluvit. „Musíme spát právě tady?“ ptám se s nevolí v hlase, přece jsem našel kousek odvahy v mém nitru. „Co pořád chceš!? To kvůli tobě je mrtvá!“ křičí na mne otec ostře. „Nebyla to má chyba,“ obhajuji se pevným hlasem. Můj zrak se nevědomky stáčí do vrásčité tváře zlomeného muže, kdysi silného a hrdého. Je zalita slanými slzami pomalu stékajícími po vyschlé kůži. Matku jsem nezabil já. Byla to kuše položená na stolku vedle mého lůžka. Už na to více nemyslím, nechci na to myslet. Slézám z koně, jsme na místě. Temnota nás už celé pohltila. Otec tedy zapaluje louč. Ve tmě se těžko připravuje místo na spaní. Z cestovního vaku vyndávám pokrývku z ovčí vlny, dostatečně velkou na zahalení se do ní. Otce si raději nevšímám, jen zírám do té nekonečné temnoty. Má hlava jest vyčištěna od všech myšlenek, pouze prázdnota tam tkví.
„Narasi,“ šeptá jemný hlásek mé jméno. Pomalu se probouzím z hlubokého spánku. „Slyšel jsi to, otče?“ táži se stejně tiše. Nedostává se mi však žádné odpovědi. Rozhlížím se kolem, nic, jen temnota. Jímá mě strach z neznámého. Mé zuby drkotají, ten zvuk musí být slyšet daleko ode mne. Šmátrám okolo sebe, nevím, co hledám, ale moje mysl mi říká, že je to důležité. Sám v nekonečné temnotě, ani jediné zapraskání větvičky či šum z korun stromů, nic. Můj žaludek se svíjí v křečích, úzkost mě ovládá. Do očí se mi ženou slzy. Nesmím brečet, ještě se prozradím. Potlačuji ty slané kapky, zadržuji dech. Ticho. Všude jen to nervy drásající ticho. Konečně na travnatém povrchu nacházím pevný bod. Důkladně to osahávám, je to louč.
Jak ji mám po tmě zapálit? „Narasi,“ šeptá ten samý záludný hlásek zas. Ve chvíli, kdy doznívá poslední slabika mého jména, hoří louč oslnivě oranžovým plamenem. Znova se rozhlížím. Koně jsou pryč, otcova pokrývka je prázdná. Nikde nic, jen lesní houštiny přede mnou. Ticho. Jen můj rychlý dech, mé srdce bije jak o závod. „Narasi!“ volá mužský hlas a odráží se ozvěnou dál a dál. „Otče,“ šeptám si sám pro sebe. Sahám k pasu, můj meč je na svém místě. Tasím ho a vcházím do temného hvozdu, v jedné ruce meč a v druhé planoucí louč. Našlapuji opatrně. Jediným zvukem je praskání suchého listí a větviček. Vidím pouze obrysy starých seschlých stromů a stíny, které vrhají na zem. Při pohledu na ty stíny mě mrazí v zádech. Vypadají jak krvelačné nestvůry s dlouhými a ostrými pařáty, co umí jen trhat maso. U některých z nich jsou znatelná ústa se špičatými tesáky a nebo oči dokreslující tu zlověstnou podívanou.
„Narasi,“ šeptá jemný hlásek přímo za mnou. Hbitě se otáčím. Vidím však pouze další obrysy a stíny. Zvedá se mi žaludek, nemohu to zastavit. Znova se otáčím ke svému předešlému směru. Při pohledu na to, co se tam objevilo, mě můj žaludek přestává poslouchat. S kašláním a dávivými zvuky zvracím na jeden ze stromů. Přímo přede mnou se o kmen opírá lidské tělo se zsinalou tváří, tak bledý je ten obličej. Ústa a oči dokořán otevřeny. Je to mrtvé tělo mého otce. Něco ho muselo vyděsit k smrti, nemám jiné vysvětlení. Na mysl mi přichází strašné myšlenky. To já za tohle všechno mohu. Já jsem chtěl být dobrodruhem. Nebýt mne, nestalo by se to. Teď stojím nad mrtvolou mého otce, zahazuji svůj starý meč do houštin. Louč držím pevně v ruce. „Za všechno mohu já,“ pravím provinile. Kroutím hlavou nad svou hloupostí. Přistupuji ke svému otci a skláním se k němu. „Odpusť,“ prosím tichým hlasem. Zavírám oči zalité slzami. Najednou mne něco chladného chytá za paži. S úlekem otevírám oči. Hledí na mě můj mrtvý otec mrtvolnýma očima a s ústy stále dokořán. „Za všechno můžeš ty!“ ozývá se chraplavý hlas, jakoby vycházející z jeho hrdla. Jímá mě strach a hrůza, nejsem schopen jediného pohybu ani zvuku. Mysl mi zastírá temnota, nevím, co se mnou děje.
„Narasi,“ říká tichý ženský hlas nade mnou. Neležím na chladné zemi v hvozdu, nýbrž na svém měkkém lůžku. Jsem doma! Otvírám své zalepené oči. Strach nahradila čirá radost. Vidím mou nádhernou matku, jak se nade mnou sklání. „Zaspal si výcvik s mečem,“ oznamuje mi klidným konejšivým hlasem. Kroutím hlavou. „Ne matko, nechci už více odejít,“ pravím pevným hlasem. Sedám si na matraci a zírám na stolek vedle lůžka, leží na něm kuše. Vstávám a pevně rozhodnutý beru kuši do rukou. „Sbohem všechno zlo,“ šeptám si pro sebe, když házím ten vraždící nástroj do ohně hořícího krbu.
„Už nikdy více.“
Diskuze
Poviedka nesie názov „Neznámo“ a mne bolo naozaj v niektorých ohľadoch neznáme, kam sa má uberať. Problém je, že celok nestojí pevne. v nasledujúcich riadkoch sa pokúsim vysvetliť, čo som mal na mysli.
„Byla to kuše položená... Už na to více nemyslím“.
Táto veta akoby presne popisovala autorov prístup pri hľadaní východísk v problémoch, ktoré spomenul. Proste ich nevysvetľuje, necháva to tak. Lenže je chybou nechávať v poviedke otvorené témy do tej miery, aby si to čitateľ veľmi všimol. A vlastne, ak sa to tak vezme, tak na podobných odbočkách sa dá budovať plasticita príbehu. Autor postavy viac priblíži čitateľovi práve vďaka ich pozadiu, budú pôsobiť živšie.
Nevravím, že všade sú potrebné retrospektívy a zabiehanie do vecí, ktoré sa nie priamo zásadne týkajú deja, ale je priamo veľkou chybou, ak sa v poviedke stane, že nie je problém objasnený, ak už bol načrtnutý.
Problém s tým, ako hrdina zabil svoju matku, mohol poslúžiť ako silné miesto, kde by sa ukázala jeho povaha. Áno, mohol si o sebe myslieť, že je nevinný, lenže v tomto prípade nebolo vidno dôraz nielen na konflikte – pretože ho autor odsunul.
Určite je to veľká absencia čohosi záživného. Čitateľ si to prečíta, ak má chuť, povie pár slov a koniec. Ťažko predpokladať, že sa bude k dielku vracať. Určite nebudem krivdiť, ak poviem, že pointa zo snom bola použitá celkom dobre, pretože sa podarilo vytvoriť akú-takú myšlienku celého dielka, ktorá sa celkom podarila, aspoň mne osobne sa vidí.
Prebudenie však nie je dosť úderné. Možno sa nedala predpokladať hneď, no predsa neprekvapilo. To sa mi vidí ako problém celej poviedky – neprekvapuje. Celý dej sa ťahá akoby na jednej pocitovej priamke, chýba gradácia, atmosféra, akýkoľvek pokus zmeniť rozpoloženie čitateľa. Možno by sa dalo argumentovať tým, že mŕtvola otca, to bolo prekvapivé dosť. Podľa mňa rozhodne nie. Pretože autor nechal pointu „presiaknuť“ v náznakoch skôr, ako mal. Mne osobne bolo už pri Narasovom blúdení jasné, že asi bude jednať o akési ťahanie nitkami, za ktorým možno niečo čakať.
Ďalej veľmi zaujímavým prvkom sú súvetia. Podľa mňa je ich v diele prebytok. Správna štylizácia viet môže pomôcť navodiť atmosféru do nevídanej miery. V praxi takto: v dlhých sa napätie stratí skôr. Berme na zreteľ, že sa jedná o poviedku – existuje v nej obmedzenie kvantity slov vzhľadom na šírku motívu. Preto sa v nej tak dobre uplatnia krátke vety, dôkladne premýšľanie pri dávaní odstavcov (v dielku ich, podľa mňa, autor mohol použiť viac), a tým pádom aj gradácia. Nechcem práve hovoriť o kvalite na úkor kvantity, ale ilustračne sa to hodí.
Hranice takejto témy sú dosť úzke, preto by jej zvýraznenie pomohla výrazná štylistika, lenže autorovi sa s tým akosi nedarilo pracovať, mal som taký pocit. Ak dielko má byť časťou celku, tak je jasné, že niekde to v ňom vidno. Ak má byť dokonca kronikou, tak je zrejmý jeho bezfarebný charakter (informatívnosť).
Bohužiaľ neviem, čo má byť časťou čoho, ťažko o tom polemizovať – či to má alebo nemá na kvalitu poviedky vplyv, to nech si posúdi autor.
Poviedka, ktorá ničím neprekvapí a nenesie nič nové. Je však ukážkovou prvou poviedkou, pri ktorej badať možnosti autora, ktorý, ak nestratí chuť a bude na sebe pracovať, má veľmi schopný základ. Lenže na ňom treba stavať, nesmú ho odrádzať kritiky a musí pracovať. V tomto držím palce.
Dnes hodnotím za 1*, nabudúce to, verím, bude lepšie.
Musím ocenit, že máš dobré popisy okolí. Ale to je bohužel všechno. Děj je docela průměr. Co se týče gramatických chyb, někdo to holt nemá v ruce. Ale chyby jako vynechané mezery mezi větami a "stojím nad mrtvolou mého otce" jsou prostě zbytečné. Konec je docela průhlednej (napadlo mě to někdy kolem půlky předposlkedního odstavce).
POdle mne je to nemastné-neslané. Navíc neumíš nijak zvlášť vyprávět v první osobě, což příběhu ubírá na kráse a čtivosti.
Ps. Není v tom nic osobního.
"Ne smrti leč mě se obávej
Shardack"
*Sedí a píše, zdrcen, protože v bláhové naději, že vyjde ještě jedna verze v Dílně dával přednost jiným, a proto se musí vyjádřit až tady.*
Než začnu kritizovat, rád bych jen podotkl, že už jsem četl horší věci. Neber si všechno, co Ti vytknu, úplně osobně.
Pár čárek chybí, pár nadbývá. Jsem ještě o rok mladší než Ty a několika chyb v tomhle ohledu jsem si všiml. Co mi ale vadí mhohem více je ta "nádherná staročeská" věta na konci třetího odstavce. Pokud tam něco takového vážně chceš dát, udělej z toho kurzívou psaný, samostatný odstavec.
Ve třetím odstavci od konce (nikde jinde jsem si toho nevšimnul) se Ti zbytečně opakují slova. Jeden žaludek bych nahradil útrobami a větu, kde se Ti podruhé opakuje tělo, bych úplně změnil na:
Je to můj mrtvý otec.
V poslední větě čtvrtého odstavce máš špatně osobní zájmeno v podmětu; má tam být důkladně ho osahávám.
Všiml jsem si tam ještě několika chyb, ale jako na potvoru si zrovna na žádnou nevzpomínám. Možná Ti je vypíšu časem.
No a obsah díla, ten mě... Jak to říci? Úplně mě nezaujal. Je to zajímavé (a teď si protiřečím, já vím), ale... To "ale" tam prostě bude, ať to obkecám jakkoliv. Zkrátka to bylo lehce pod průměrem, nezlob se za to na mě. Za **.
Shelagh: *Střílím* Přešlapujíce? Já bych si tady asi taky vylámal zuby, nechám se podat :)
--Darn--
Fenquel:
Bylo to myšleno jako vtip, to s tím věkem. Vím, že nejsem žádný mistr, ale baví mne to.
A k tomu snu...nemám v úmyslu se nějak schovávat za skutečmost, že to byl jen sen.
Raynor:
Nehněvám se vůbec, tohle je má první povídka, kterou jsem kdy vůbec vymyslel a popravdě jsem si od ní příliš nesliboval.
Ale stejně děkuji...za kritiku.
V antonaci je napísané, že je to súčasť cyklu, takže zrejme budú i pokračovania. Po prečítaní ma napadlo, že by lepšie bolo, keby si to rozpracoval do dlhšej poviedky. Celkovo ma to moc nezaujalo - asi neoriginalitou, alebo čím - neviem nájsť vhodné slová a napadá ma len pomenovanie "taký článok".
"Čo si včera večer robil?"
"Čítal taký článok s blbou typografickou úpravou."
A hneď v prvej vete som si všimol </i>"vesnici.Dnes"</i> - a tento problém ťa sprevádza počas celého dielka. Ináč všetko je už viac-menej podo mnou, takže nereba veľa slov.
Celkovo to nebolo moc dobré (podľa mňa), ale po prečítaní niektorých viet som videl, že máš na oveľa viac. Dúfam že sa nenahneváš, keď to dám za 2* - takže si nenechaj pokaziť vianoce a už v hlave rob ďalší príbeh.
Takže nejdříve k dílu
Tvé dílo mi přijde jako celkem jednoduchý krátký úryvek z něčeho delšího s chybami gramatickými (bez Shelagh jsem našel asi dvě) a pak pár špatných mezer, například chybí mezera mezi tečkou a prvním písmenem další věty. Takže co se týče gramatiky a slohové úpravy, vyšel jsi na to ještě celkem dobře.
Horší je ten děj. Já sice, ač jsem asi měl být napjatý, tak nějak to ve mně nevyvolalo ten pocit. A to ani zdaleka, což mě celkem mrzí. Protože ta správná atmosféra je základ k tomu, aby se dílo líbilo. Tedy hned po smyslnosti a úpravě. Tvůj záměr převést to do snu se mi příliš nelíbí z pohledu neoriginality. Nechci říkat, že by to bylo hloupé, jen prostě koho to napadlo, tak už pak odhalili celkový konec příběhu. Já to převedení do snu moc rád nemám. Prostě je to věc, která se mi zas až tak nelíbí, protože do snu se dá hodit cokoliv a nikdo ti pak nemůže vyčítat to, že je to nereálné.
Prostě sen na mě působí jako taková záclona, za kterou se můžeš schovat, když na tebe bude padat kritika - kritika ohledně realičnosti.
Pár přirovnání a metafor bylo v pořádku, dokázaly pěkně dokreslit příběh. Celkově to na mě dojem neudělalo, takže je to pro mě podprůměrné dílo. Pro mě je strašně důležitá atmosféra - a tu pokud autor vytvoří, tak je to pak super..
Ještě reakce:
Rotrigo: Polovina je 2*. Nula se počítá jako první.
Astrak: Nechci tě v žádném případě urazit, ale když jsem se podíval do statistik, tak jsem zjistil, že ti bude patnáct tento školní rok. Tudíž jsi v deváté třídě, nebo v kvartě - a odpusť, já jsem v devítce taky (srovnávat nás dva nebudu - patří ti můj obdiv, že jsi toho už tolik napsal), ale v naší třídě je mnoho dobrých autorů, kteří umí krásně psát. Jako polehčující okolnost bych to asi nebral. Záleží na tom, jak se na to díváš.
Takže se na mě nezlob, dneska hodnotím za 2.
Je to celkem průměrné dílko. Nemám co dodat, ale za průměr není hvězda, takže polovina-3*
Když si to tak čtu, tak mě nějak přechází chuť...
Ale víte co? Mě je to šumák.=) Maminka mě učila neposlouchat cizí lidi, jen když potřebují něco opravdu důležitého.
Jako polehčující okolnost bych zařadil můj věk a že tohle je prakticky má první povídka...ne, to je též jenom vtip, budu jen rád za nějakou kritiku, jestli ještě někdo najde něci jiného, než je vypsáno níže.=) Jen mě kamenujte, budu rád. Alespoň odhalím své chyby, které nevidím.
Nechť vás provází světlo
Astrak
Krátká povídka rozvíjející velmi často popisované téma varovného snu.
Bohužel se autorovi nepodařilo přinést v dílku nic nového, navíc navršil řadu chyb zejména stylistických. Protože však textík neobsahuje zásadní gramatické chyby, byl schválen.
Nejprve se zmíním o typografických pravidlech: Z hlediska hodnocení k nim většinou nepřihlížím, ani toto dílko nebude výjimkou. Považuji však za dobré se o těch základních, ve kterých se nejčastěji chybuje, zmínit. V tomto dílku jsou problémem mezery. Po interpunkčních znaménkách se před dalším slovem píše vždy jedna mezera, což hned mezi první a druhou větou chybí. Dále mezi slovy se dělá jedna mezera, dílko obsahuje mnoho mezer navíc.
Předpokládám, že chyba v uvozovkách ve větě „Uvidíš,'“další stručná... je spíše překlepem.
Z gramatických chyb se v dílku vyskytují nadbytečné a chybějící čárky (např. oslovení ve větě bývají oddělena čárkami z obou stran). Ve větě „Na mysl mi přichází strašné myšlenky.“ je sloveso ve špatném tvaru, má být „přicházejí“. Špatně je také „Zaspal si“, kde nemá být zvratná částice „si“, ale tvar slovesa být „jsi“.
Stylistika příspěvku tvoří dlouhou kapitolu. Zmíním se o pro mne nejvýraznějších škobrtnutích. Jde především o celkový styl. Můj tatínek tomu říká „psát jako kniha vázaná v telecí kůži“ – tedy psát jakýmsi nabubřelým jazykem se snahou o zastarale znějící jazykové prostředky, styl, ze kterého čiší pisatelova nezkušenost s psaním, s výrazem, s jazykem samotným (za vše hovoří věta „Má hlava jest vyčištěna od všech myšlenek, pouze prázdnota tam tkví.“). Od toho (tedy té nezkušenosti, neznalosti) také vyplývá špatně použitý tvar přechodníku „přešlapujíc u svého koně“. Za domácí úkol najděte správný tvar.
Druhým zásadním prohřeškem je používání přivlastňujících zájmen, konkrétně jejich nadužívání a používání v nevhodných tvarech (osobách) – zbytečné např. „Otvírám své zalepené oči“ (jaké jiné měl po probuzení otevírat), špatné tvary – „Celý můj život si představuji,“ „Vidím mou nádhernou matku,“ – mělo by se použít patřičných tvarů zájmena „svůj“ (nešvar přecházející tuším z němčiny či angličtiny).
Abych tedy pouze nekritizovala – líbí se mi některé autorovy popisy, kde dokáže být poměrně neotřelý a ukazuje, že má potenciál se zlepšovat i v ostatních stránkách projevu. Přeji mu tedy mnoho zdaru do dalšího psaní, nenechat se zdrtit tímto přísným hodnocením, zatvrdit se a číst a číst a psát a psát...