Její meč
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 32 |
„Pojď sem,“ zavelel mistr, ale místo jeho syna k němu přiběhla Preta. Snad si to ani neuvědomoval, tak byl ponořený do práce, kterou nadevšechno miloval. Snad už zlomil nad svým synem pomyslnou hůl. Preta znovu pohlédla na Jeese, ale ten si pouze dolil pohár. Nechápala to. Místo, aby se od svého otce učil, dával přednost pití. To ona by se tak ráda učila, ale mistr měl pro její touhy jen málo pochopení. Jako sirotek tu byla pouze trpěná, přestože kovárna měla patřit jednou jí. Jenomže to by její otec nesměl kovárnu prohrát v kostkách a následně se pak oběsit. Na matku si nepamatovala, bylo to dávno, kdy podlehla vysokým horečkám.
„Pamatuj si, meč je výsostná zbraň. Nemůže ho nosit žádné hovado, rozumíš?“
Přikývla. Věděla, že těmi hovady mistr nemyslí nic zlého. Prostě meč patřil urozeným pánům a ti jediní si mohli meč z dílny mistra Zideho dovolit. Vyráběl skvělé zbraně z damascénské oceli, postup jejich výroby však byl jeho nejcennějším a nejpečlivěji střeženým tajemstvím. Podezírala ho, že ho neřekl ani svému synovi. Jen k ní občas něco zamumlal, tiše, nesoustředěně, jako by ani nepředpokládal, že mu rozumí. Ale Preta rozuměla.
„Meč,“ říkal právě, když kleštěmi vytahoval z pece rozžhavený kus ocele, „meč se skládá z čepele… z jílce…z jílce, křížové záštity a… a čeho ještě?“
„Z hlavice, mistře Zide,“ odpověděla jako poslušný žáček.
„Správně,“ zamumlal a připravil si ocel na kovadlinu. Fascinovaně zírala, jak rychlými, přesnými pohyby kladiva skovává dvě tyče z různých materiálů do sebe. Jeese mezitím usnul, ani ohlušující rány ani vysoký žár, který se valil z pece jako z dračího chřtánu, ho nevzbudil. Preta zatoužila, aby jí mistr Zide půjčil kladivo a paket oceli… jenom to zkusit, jen si podmanit ocel a dát jí vytoužený tvar! Ale to Zide nikdy neudělal a Preta pochybovala, že někdy udělá.
Ona tu nebyla proto, aby kovala zbraně, ona tu byla proto, aby se starala o nájemné stáje, které také patřily Zidemu, aby od každého zájemce převzala koně, toho vyhřebelcovala, dala mu nažrat, a když byla celý den hodná, dostalo se jí nesmírné cti ho okovat.
Den pomalu přešel do noci a Preta v kovárně osaměla. Měla ráda tyhle chvilky, kdy Zide s povzdechem vzal Jeese do náruče a jako malé děcko ho odnesl do domu. V ten čas kovárna patřila jen jí. Dnešek nebyl výjimkou. Uklidila všechny nástroje a pak chvíli jen tak zírala do pece, kde rudě žhnulo dřevěné uhlí. Musela trochu ustoupit, jinak by ji žár sežehl vlasy, když vtom zakopla o nějaký předmět. Zmateně se podívala pod nohy a spatřila kousek zbraně, která spíš než sem měla patřit na hromadu zmetků.
Sehnula se a zvedla hrubý neopracovaný meč, Jeeseho téměř měsíční práci. Neměl už chuť na něm pracovat, proto ho pohodil? Nebo mu vypadl z rukou, když ho otec zpitého zvedal ze země? Ať tak či onak, ta zbraň neměla žádnou cenu. Už ji chtěla hodit na hromadu oceli, která se zítra přetaví, když se na okamžik zasnila. Kdyby… kdyby…
Vlastně to nebyl tak špatný meč. Kdyby ho směrem k hrotu maličko zúžila a snížila tak jeho hmotnost… To by podstatně usnadnilo ovládání zbraně... Kdyby pak trochu rozvinula jílec… Záštitu by maličko ohnula směrem k hrotu, vylepšilo by se krytí v boji… Pak by přidala hlavici a celý meč tak přesně vyvážila… Až se jí zatočila hlava. Zkusmo máchla a překvapeně vydechla. Vůbec to nebyl špatný meč. Jeese si s ním dal práci, ne že ne. Vyrobil ho ze dvou damaškových tyčí, nakoval ostří, dokonce nakoval i trn z měkké oceli… proč ho zahodil? Vždyť by stačila trocha práce na něm a… Zamyslela se. Mohla by to udělat? A proč ne? Nejtěžší mužská práce už byla na zbrani odvedena. A ona tu stejně bývá v noci sama. V malém přístěnku hned vedle stájí, kde přespávala, ji nikdo postrádat nebude.
***
Preta si tiše oddechla, když se Jesse podpírán svým otcem konečně vypotácel z kovárny. Chvilku mu sice pomáhal, bušil kladivem do balíku železa podle jeho instrukcí, občas hodil podezíravým pohledem po ní, ale jinak si jí nevšímal. Preta se raději v kovárně moc neukazovala, netrpělivě čekala, až se setmí a pak se tiše vkradla dovnitř. Celé hodiny strávila broušením, čištěním, leštěním…A dnes? Ještě dnes meč zakalí…
Bylo čím dál obtížnější na něm pracovat tak, aby si nikdo ničeho nevšiml. Po nocích, kdy se věnovala zbrani, bývala nevyspalá, unavená, sotva se ploužila stájemi, ve kterých frkala nespokojená zvířata. Jako v mrákotách je obstarala, přičemž usínala za chůze, ale v noci jako by zázrakem ožívala… Jesse se nikdy ani slovem nezmínil, že by meč postrádal, snad měl za to, že ho otec roztavil. Kdyby věděl, že ho upravila k nepoznání, to by se divil!
Usmála se, vytáhla zbraň z výhně a pak ji pomalu ponořila do olejové lázně. Měla neodbytný pocit, že ji někdo pozoruje, ale třebaže vyšla před kovárnu a celou ji obešla, okolí bylo tiché a klidné. Vrátila se zpět a zatímco se meč kalil, připravila si ke spasování křížovou záštitu, kterou celé hodiny předtím připravovala na kovadlině. Výsledkem byla mírně ohnutá podkova zakončená špičatými trny. Věděla, že ji dnes stejně nestihne probít, protože meč bude třeba znovu očistit, znovu obrousit a opilovat, ale byl to nádherný pocit, když se blížilo období, které měla nejraději. Sestavení meče, nakování hlavice a nakonec zdobení. Už věděla, jak ho ozdobí, měla to před očima ode dne, kdy ho spatřila ležet na zemi.
Další noc opět strávila čištěním a broušením. Meč měl nádhernou kresbu, která byla hlavně Jesseho zásluhou. Znovu a znovu přemýšlela, proč tu zbraň zahodil, ale pak jen pokrčila rameny a přitlačila na brusný kámen. Pot se z ní jen lil, přesto si potichu zpívala písničku, kterou ráno zaslechla na trhu.
Následují dny byly tak úmorné, že neměla nejmenší šanci se dostat do kovárny. V městečku se konala veliká slavnost, sjížděli se rytíři ze všech stran a Zidanovy stáje se plnily hladovými zvířaty, které bylo potřeba ustájit, nakrmit a vyhřebelcovat. Preta se nezastavila ani na chvilku, byla tak unavená, že usínala v nakupeném seně, ani se nenamáhala přejít do přístěnku. Za pár dní největší nápor ustal a ona si vyšetřila několik vzácných hodin. Tichounce se vkradla do kovárny a rozložila si na pracovním stole části meče. Rozpálila pec do ruda, vzala do dlouhých kleští záštitu a opatrně ji vložila do žhavého popela. V okamžiku, kdy ji probíjela ostrým sekáčem, do kovárny vešel Jeese.
Preta se tak lekla, že uhodila sekáčem místo do záštity do kovadliny. Kovárnou zazněla ohlušující rána, rozezpívaná kovadlina se chvěla jako list pily. Chvěla se i Preta. Jeese se k ní blížil pomalým vláčným krokem kočky a nevypadal ani trochu opile.
„Copak to tady děláš?“ zeptal se pak tiše, řekla by i výsměšně. Jako by si jen potvrzoval, co už dávno věděl.
„Já… já jen…“ bylo by zbytečné meč schovávat. Jeese to také věděl, přistoupil blíž k pracovnímu stolu a se zájmem se podíval na zbraň. Uznání, které mu na chvilku zjemnilo rysy, však vystřídal vztek.
„To je můj meč! To je přece můj meč!“
„Já…“ znovu se zajíkla. „Našla jsem ho zahozený! Myslela jsem, že jsi ho dal na přetavení!“
„Co si myslíš, ty malá, drzá mrcho! Že jsem se dřel s přeplátováním jen proto, abych ho pak zahodil?“ Zničehonic vypadala jeho tvář jako maska démona. Oči mu rudě žhnuly ozářené rozpálenými uhlíky z výhně, rty se mu křivily ve strašlivé grimase. Ještě nikdy ho neviděla tak rozzuřeného.
„Jeese…“
„Mlč!“
Poslechla a v duchu se za to proklínala. Proč mu neodsekne, proč ho nepošle ke všem čertům?! Prohlíží si její meč, jako by patřil jemu! Ale on mu opravdu patří, uvědomila si se špatně skrývanou zlostí. Nejen, že ho vyrobil, ale všechny další součásti – záštita, jílec i hlavice – byly vyrobeny z jejich materiálu. Její byla jen práce.
„Tys ho zúžila,“ řekl pak skoro s obdivem. „A ohnula jsi záštitu, chytré, chytré… Žlábek je skoro mistrovská práce…“ zmlknul, když si uvědomil potěšený úsměv na její tváři, a znovu se zamračil. „Takže ti chybí jen nakovat záštitu… Ukaž ji.“
S odporem ustoupila od kovadliny, aby se mohl podívat. Prohlížel si záštitu s mírným údivem, ale pak se odvrátil a zamyšleně odcházel pryč. Preta se za ním dlouho dívala a v duchu se ptala, co teď Jeese udělá. Řekne otci, že bez jeho svolení používá kovárnu? Že si dovolila pracovat na zbrani, která patřila Jeesemu, že k tomu použila drahé suroviny a měla tu drzost se tu chovat, jako by tu byla doma?
Ještě chvilku počkala, jestli se Jeese přece jen nevrátí s otcem v závěsu a nevyžene ji z kovárny pryč, ale když se nic nedělo, trochu roztřeseně se vrátila k práci. Jen co vzala do rukou kleště, už si na Jeeseho ani nevzpomněla. Znovu rozžhavila záštitu , navlékla ji na trn a skovala.
***
Ale Jeese na ni nezapomněl a dával jí to každou noc znát. Pokaždé, když si myslela, že je příliš opilý na to, aby v noci přišel, vždy ji nepříjemně překvapil. Přišel nevrlý a čím dál zlostnější, usedl přímo proti ní a sledoval, jak dává záštitě tvar a lesk pomocí brusných kamenů a pilníků, postával nad ní, když v potu tváře vyráběla přeplátováním hranatou hlavici, kterou potom skovala do tvaru trojlístku. Zíral, jak vyrábí rukojeť, jak zatepává tenké měděné drátky do hladkého bukového dřeva a vytváří tak neopakovatelnou načervenalou kresbu. Nemluvil, jen ji pozoroval očima zúženýma do dvou tenkých škvírek. Někdy z něj šel strach.
A pak byl meč hotový. Úplně nakonec ho ponořila do octové lázně, aby vynikla jeho úžasná damašková kresba, tmavé vzory vedle kovově lesklých… S původním torzem neměl vůbec nic společného, jako by šlo o dvě zcela odlišné zbraně. Jeese si to uvědomoval mnohem palčivěji než ona. Ona měla nezměrnou radost, on nezměrný vztek. Ale Preta si nehodlala svou radost nechat kazit. Naposledy přejela smirkovým hadrem meč, aby se leskl, pak s ním párkrát zkusmo švihla a vychutnávala si jemné chvění, které jí probíhalo pažemi.
„Ukážu ho tvému otci,“ řekla pak bez rozmyslu a naprosto ji unikly jeho přivřené oči. „Třeba by mě nechal, abych mu víc pomáhala. Třeba bych mohla jednou dělat meče…“
„To určitě,“ procedil mezi zuby, ale když na něho udiveně pohlédla, donutil se k úsměvu. „Půjč mi ten meč.“
Podala mu ho jílcem napřed. Viděla, jak jeho silné prsty sevřely rukojeť. Viděla, jak o krok ustoupil a jak pak prudce vykročil. Překvapením jenom vydechla. On pak pomocí uhlí a měchů roztopil pec, až žhnula jako rudá ústa. Vzápětí se svěží noční vzduch naplnil odporně sladkým zápachem spáleného masa.
***
„Pěkný meč.“ Zide ho potěžkal, párkrát jím prosekl vzduch a něco si mumlal o dokonalé vyváženosti.
Jeese se opíral o kovadlinu a mlčel. Otci se meč líbil, byl jím nadšený. Hledal na něm nějakou chybu, ale Jeese věděl, že žádnou nenajde.
„Výborně, výborně,“ otec pokyvoval hlavou a dokonce se uznale usmál. Pak ale zvážněl a rozhlédl se po kovárně: „A kde je Preta? Měla by vidět, jak se dá udělat pořádná zbraň! V tý holce něco je…“
„Hmm,“ zabručel Jeese bez zájmu.
„Chvilku jsem si myslel, že je to ona, kdo po nocích…“ Větu nedokončil, zavrtěl hlavou a omluvně se usmál, jako by svým podezíráním syna nějak urazil. „Je to dobrý meč, synu. Jsem na tebe pyšný.“
Pak, jako by těch chvalozpěvů už bylo dost, se otočil ke kovadlině a temně zavrčel: „Tak kde je ta holka zatracená?“
„Nevím, otče.“
Diskuze
Typický dojemný příběh.Postavy v družině by ho
mohly slyšet v nějaké putyce a rozhodně by jim
to dodalo na přesvědčení,jak lidé mohou byt
zákeřní a podlí,když o něco jde.
To nepochybně...
Tohle je smutné jak život sám...
Předem děkuji Lyrii za vděk, kteroý mi tu prokázala a přeju mnoho dalších úspěchů v dalších tvorbách, ale teď již k dílu samotnému...
Co se mi na díle nejvíce líbí? Asi všechno, protože chyby v něm nevidím... Jak po známce gramatické tak slohové, takže už to mě přivádí k vysokému hodnocení :)
Velice mě při čtení fascinovaly živé a přirozené dialogy. Postavy mluvý hovorově a osobitě...Prostě jim to čtenář věří...Neuvěřitelně to totiž přidá na celkové čtivosti a dobrém dojmu ze čtení...
Další chvalozpěv co by jsem chtěl vyzdvyhnout, je jednání postav. Autorka se důvtipně vyvarovala typycky definovaných hrdinů jako: extrémně dobrý rytíř, nebo na kost prohnilý skřet. Každá postava prostě jedná přirozeně a čtenář se jim nedivý že se tak chovají...Já osobně jsem tyto řádky četl s ůdivem a polykal každé slovo. Neuvěřitelně jsem se do díla začetl a s údivem a otevřenou pusou :) jsem rozbaloval poutavý příběh...Prostě nádhera.
A snad to co mě na příběhu nejvíce fascinuje, je konec. Člověk už prostě ke konci tuší že poctivé a čisté srdce musí být odměněno, většinou to tak je a čtenář v tom tady nevidí žádnou výjímku, ale...Konec se celý zvrtnul. Přede mnou se v pár větách odehrála scéna, kterou si budu ještě dlouho pamatovat. Umění jak se dokáže dějová linie zcela otčit a nesměrovat úplně jiným směrem...Bylo to drastické, bylo poutavé a neuvěřitelně čtivé...Prostě miluju špatné konce, mě osobně pomáhají si příběh vrývat více do paměty a dodnes si pamatuji povídky, kde jsem se zžil s hlavnímy postavami tak moc, že my bylo ohromě líto, když je autor/ka nechal zabít. Někdy dokonce až fádním a nesmyslným způsoben nehodném hrdiny, což bylo terpve BOOM.
Prostě Lyrii se opět něco povedlo a já jí děkuji za povídku, ke které se budu ještě dlouho vraceta a v dobrém na ní vzpomínat, jako na dílo, co se mi vepsalo do paměti...Proto je myslím 5 hvězdiček v mém jednání adekvátní zpětná vazba a přeju mnoho štěstí v budoucí tvorbě :)
Děkuji Lyrie
Ps: Nevím jestly tady Lyrie nastínila jak to s tou holkou vlastně dopadne...Já osobně když jsem tedy tu povídku četl, jsem vlastně nevěděl jak zemřela...Prostě mi přišlo divné že najednou tam nění, jako takové ticho, prázdno a klid...Samozřejmě ono to je jedno jak zemřela, prostě ji zabil a jak už není důležité, ale mne to jak vrtalo stále hlavou a tak jsem se Lyrie zeptal, jak to vlastně bylo. Sám jsem věděl že na tom nezáleží a že autorka mi klidně může říci i jinou verzi, protože hledat pravdu ve fantasi povídce, které si tu píšeme je tak trošku problém, ale to nevadí...Co jsem chtěl říci? Že ačkoliv vím, jak to s ní skončí, neřeknu vám to, ubralo by to příběhu na tom záhadném, ačkoliv musím se přiznat že otázek po přečtení je ještě více, než ta jediná...Prostě vás nechci připravit o tajemno a zároveň zdělit že pocit a možnost domyslet si převratný konec ( třeba taholka utekla a zavolala stráže, načež Jesse hodil do výhně z hladu kousek masa...já vím, je to hloupé, ale mohlo by se to vstát :), schopnost domyslet si konec je skvělá vlastnost, kterou si na povídce vážím... Takže i toto musím hodnotit kladně...
Zpětně se omlouvám za chybu v mém příspěvku; špatně jsem četl, proto jsem místo octové přečetl otcové, z čehož potom vyplývala má - mylná - oprava, protože octové je samozřejmě gramaticky zcela správně.
--Darn--
Rubína
Máš asi pravdu,úzce zaměření lidé mají tak trochu svůj svět:-) asi jako my co hrajem DrD.
Klaním se Josashi
Mně povídka totálně strhla. Děj, atmosféra i charaktery postav jsou dokonale propracované a já jim nemám co vytknout.
Josashi:
Podle mně se nejedná o najivitu, ale o skutečnost, že kovář žije tak trochu ve svém vlastním světě, kde je jeho práce to hlavní a ostatní pořádně nevnímá.
Prosím uživatele Kakariky, aby mi vysvětlil, proč hodnotil, jak hodnotil. Děkuji.
Nerad bych opakoval nějaký z názorů přede mnou. Slovo "výborné" by se asi hned ztratilo v moři jeho synonym, proto jej budu brát jako samozřejmost a přeskočím. Mnohem větší ohledy budu brát na jiné věci.
Úvodem mé dvě, snad jediné, výtky k formě:
1) Gramatická - téměř - dokonalost je u autorky snad už samozřejmostí. Jediné chyby, které jsem našel se týkají přídavných jmen. Za prvé bych na konci druhého odstavce nepoužil byla trpěná, jak jsi napsala, ale vytvořil bych jmenný tvar, tedy byla trpěna.
Za druhé pak v druhém odstavci poslední části píšeš, že Preta ponořila meč do otcové lázně. Patří tam otcovy.
2) Nějak se nemohu vyznat ve jménech, která používáš. Jednou píšeš "Jeese" se zdvojeným prvním "e", jindy zase "Jesse" se zdvojeným "s". Jak to je správně? Co se jména mistra mečíře týče, nevím, jak jej skloňuješ. Někde píšeš "Zideho", jindy zase "Zidanovo". Bylo by dobré používat jen jeden tvar. Pak by asi bylo lepší používat tvar "Zideho", protože při přečtení věty Zidanovy stáje se plnily hladovými zvířaty se mi okamžitě vybavil slavný francouzský exfotbalista a veškerá napjatá atmosféra (která se u mého počítače při čtení Tvé povídky dala krájet) byla tatam.
Tolik k formální stránce povídky, teď snad ještě něco k té obsahové:
Děj je podle mě strhující a napínavý. Byl by hřích se u něj nudit. Tvé popsání výroby meče je skvěle zpracováno; poučil jsem se, ale není tam nic navíc, co by mě vytrhlo z děje. Zvlášť hodně se mi líbí celková reálnost příběhu a celkový dojem, který musí každému vyznít stejně (dobře). Také byla opět předvedena Tvá, snad nevyčerpatelná, slovní zásoba. Co dodat? Za pět.
Smekám.
--Darn--
Takže i já připojím svůj slibovaný drobek k hromadě chvály a poznámek k vynikajícímu dílku. Vím, že jsem slíbil včera večer, že jakmile si najdu čas, hned dílo přečtu a něco Lyrii napíšu. A teď tak činím...
Tohle bylo vynikající dílo, ačkoli si myslím, že kdybych nevěděl, že je to od tebe, podle textu bych to nepoznal. Podle anotace ano, ale jinak podle textu již ne. Je to něco úplně jiného, než co jsem zatím od tebe četl. Něco z úplně jiného soudku - jakoby jsi měla jeden styl psaní, kterým jsi psala předešlé příspěvky, které se vyznačovaly typickým ostrým koncem, pointou a nějakým překvapujícím posledním řádkem.
Teď to bylo jakoby něco úplně jiného - mi se to líbí. Jediné, co zůstalo stejné byla anotace, ale jinak naprosto jiné odvětví. A to je fajn. Líbí se mi oba styly. Tento příběh byl takový trochu jiný. Asi nejvíce jsi mě s ním překvapila. Ta postupně vzrůstající napětí. Konec se možná již dal trochu odhadnout - ale to nikomu neškodí. Líbilo se mi, že jsi již znala pěkně postup při výrobě meče (za to díky i anarionovi) a že se to drží dle reálu.
Příště bych možná uvítal další nečekanou pointu, nebo nějaký strhující závěr. Ale jak sama autorka řekla, je to něco jiného než Běžím ulicí a myslím si, že můžeme být zase rádi, že tady máme další dílko.
Děkuju, Fenqel -Srcibiskup-