Běžím ulicí
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 24 |
Znovu si lehám, choulím se klubíčka. Srdce mi buší, cítím se slabá… Kde je? Proč mě tu nechává samotnou, vždyť ví, jak se bojím, zná můj strach! Vidí mi ho na očích a já se vidím v jeho temných zorničkách. Nejsi ošklivá, říká mi svým hebkým hlase, hladí mě po tvářích a já se tisknu k jeho dlani jako toulavá kočka… Vděk. Vděk a strach… Točí se mi hlava, ach, jak se mi točí hlava! Běžím ulicí… letím… Dlažební kostky se slévají v jednolitou šedou šmouhu… Kdosi mi uniká… Mizí v temných zákoutích…
Zavírám oči, pach dobrot na zlatém tácu mi zvedá žaludek. Nemohu utéct, nemám kam a nemám vůli. Nemám ani volnost… Kolem krku mám kožený obojek, kvůli mému bezpečí, říká on. Věřím mu, ale jsem nebezpečná? Odkdy? Jak dlouho tu vlastně jsem? A kde to je? Snad na tom nezáleží, protože necítím strach z tohohle pokoje, ale ze… sebe? Škubnu sebou, chci vstát, ale řetěz mi dovolí jen cestu k tácu. Odvracím se, zavírám oči… Spát, ponořit se do měkkého snu, pravidelně dýchat.
Vznáším se nad špičatými střechami, měsíc bledě září obklopen kotoučem mlhoviny. Zírám do něj, je to opojné, tisíckrát opojnější než… víno. Víno? Kdy jsem naposledy pila víno?
Trhám sebou, v paměti se mi míhají podivné obrazy. Jsem v sále, ano v sále, uvědomuji si s překvapením. Všude je spousta lidí, jejich nadýchané šaty se vznášejí, šustí, voní opojnými vůněmi, které mi však nevadí. Zvedám ruku a s údivem sleduji svou hebkou bledou pleť a prsty obtížené zlatými prsteny. Klopím oči – mám tytéž šaty jako oni, bledě zelené, jemné, z mušelínu. Jak vím, že jsou z mušelínu? Co je to mušelín?
Sténám ze snu. Bledě zelené šaty mi cosi trhá, vystupuji z cárů jako lesní víla, jsem bledá jako světlo měsíce a nahá jako v den svého zrození. Očima těkám po okolí, je tma, ale ne zase taková, odkudsi sem doléhá zpěv a jiskřivý smích. Kdosi mi podává pohár vína… Poprvé zvedám zrak a poprvé poznávám jeho. Usmívá se, ale jeho oči jsou chladné, téměř nelidské.
Ze zahrady jsem vržena zpět do temné uličky. Znovu běžím, skoro letím, znovu sleduji zostřeným zrakem šedou šmouhu ulice. Mění se jako řeka, vlní se mezi domy tisknoucími se k sobě jako holoubata. Cítím kohosi před sebou, vím, že hledám jeho. Neznám ho, přesto mi jeho pach připadá důvěrnější než vůně mého polštáře. Na chvilku se zastavím, srdce mi buší touhou potěšit svého pána a ještě něčím, něčím divokým, co mě ovládá, čemu musím podlehnout. Nohy se mi měkce dotýkají střech a pak blátivé cesty, v kterou se změnila šedivá řeka kostek. Už ho vidím, opírá se o oprýskanou zeď, vidím jeho oči, jeho rty, které cosi tichého ševelí. Jdu blíž, měkce, tichounce se plížím, hmm, ano, tohle se mi líbí…
„Kriste Ježíši…“ snažím se to říct, ale nejde mi to. Mohu to říkat jen ve svých myšlenkách a v bledě zelených šatech. On to však umí nahlas. Křičí to… Ach, on křičí…
Kriste Ježíši! Kristepane…!“
Zaujatě si ho prohlížím, nakláním hlavu na stranu. Kéž bych měla své zelené šaty, třeba by se tak nebál. Připlížím se k němu blíž, jeho pach mi proniká do mozku a probouzí tam podivný rozkaz. Nechce se mi, ale musím, pán by se zlobil. Pokládám mu ruce na ramena, zvláštní, jsou bez prstenů… V jeho očích se mihne strašlivý obraz, z hrdla se mu dere zubožený vzlyk a pak proud temně rudé krve. Nebo je to víno? Nemám pohár, piji z něj jako z poháru… vzlyká už jen tichounce, slyším ho, třebaže jiný by ho neslyšel. Pouštím jeho ramena a on se sesouvá po oprýskané zdi do mokrého bláta ulice. Mé nohy měkce našlapuji, pak se odráží a dopadají na další ze špičatých střech. Pán volá… Musím domů…
Stmívá se, cítím to. Nevím, jak je to možné, ale nepřemýšlím o tom. Dveře se najednou otvírají a do pokoje vstupuje on. K mému úžasu není sám, vede s sebou muže, malého, plešatého, s červenou vázankou kolem krku. Dívá se na mne a nedokáže přemoci odpor. Znovu zatoužím po zelených šatech a zlatých prstenech, ale pán se na mě vlídně podívá a já na svou touhu zapomínám. Hovoří spolu, nerozumím, co říkají, mluví ten malý muž, překotně, při řeči trochu zadrhává.
„Zbavte ssse toho, mylorde! Okamžitě! Kdyby ssse někdo dověděl, že… Přísahejte, že ttto zničíte!“
Pán mlčí, dívá se do mých očí a já se v jeho vidím jako cosi krásného. Usmívám se, odhaluji při úsměvu zuby… Plešatý muž hrůzou couve. Nevím proč, ale jeho pach se mi zarývá do mozku, do podvědomí, do srdce. Nenávidím ho a dávám mu to najevo, mé rty se křiví v nenávistném šklebu. Pán mě tiší, pššššš, pšššš, tiššše… Poslechnu, schoulím se do klubíčka, ale mé oči přesto sledují plešatce.
„Tumáte,“ strká bělostnou košili mému pánovi do náruče. „Ještě tenhle muž a pak se toho zbavte! Rozumíte mi?“
„Rozumím, pane ministře.“
Srdce mi vynechává hrůzou. Odcházejí, ale za chvíli se pán vrací. Sedá si ke mně na postel, hladí mě po hlavě, přivírám oči slastí. Toužím kňučet, líbat hřbety jeho rukou… Odněkud vytahuje bělostnou košili a pokládá ji na postel.
„Chceš se proběhnout, maličká?“
Upírám na něj oči, věřím, že v nich vidí oddanost spojenou s nedočkavostí. Usmívá se, vidí to tam. Uvolňuje mi obojek, otvírá dveře…Venku je tma, srp měsíce se ostře zařezává do sametu oblohy. Nasávám vůně města, je to tak opojné. Zachytím, co potřebuji, a vyrážím…
Zase letím, vznáším se jako pták, přestože ptákem být nemohu. Přeskakuji šikmé plochy střech, dopadám na zem… Je to jako pokaždé; strašlivý obraz v děsem vytřeštěných očích, křik bublající v hrdle… trochu mi překáží červená vázanka, ale jen chvilku, jen okamžik…
Probouzí mě kruté rány. Dopadají na má záda, kůže praská, rány štípají, jako by do nich sypal sůl. Snažím se odplazit do koutu, řetěz mi však umožňuje jen cestu k tácu s krvavými odřezky masa. Kňučím, kvílím, uhýbám, plazím se jako zvíře u nohou svého pána, který švihá mé tělo jezdeckým bičíkem.
„Zlá holka, zlá!“ křičí a nechává svou trestající ruku řídit rány bičem. Pláču… prosím, žadoním… nech mě žít… neslyší mě. Nakonec se unaví, klesne na zem a stáhne z postele nedotčenou bělostnou košili. Po nekonečné době se odvážím k němu připlazit, pomalu, obezřetně, bojím se ho, ale má láska k němu je silnější. Opatrně pokládám hlavu do jeho klína, z úst mi vytéká krev, teče i z ran, které mi způsobil… Po nekonečné době zvedne ruku a pohladí mě po tváři. Vím, že mi odpustil… Přistrčí mi košili k obličeji a tiše pronese:
„Už to nespleť.“
Diskuze
anarion: ano, vím přesně, kdo to je. :-) I kdo je její pán.
Lyrie: A ty osobně máš představu kdo to je, nebo také tajně tápáš a nevíš o kom jsi vlastně psala?
Předně bych chtěla všem poděkovat za kritiku a hodnocení. Jsem ráda, že se vám moje povídka líbí a že vás zaujala.
Co se týče odhalení totožnosti hlavní hrdinky... mno, *usmívá se* vždyť vy doopravdy nechcete, abych vám to prozradila. Tenhle příběh jsem psala s tím, že záleží čistě na čtenáři, na jeho fantazii a představách, že záleží jenom na něm, koho si do hlavní role dosadí. Může to být úpírka, pes, vlčice, puma... cokoli, co si přejete. Záleží přece na jejích pocitech a ona je přesvědčená, že je krásná... jde tu o její lásku a její oddanost, o poslušnost, s kterou se podřizuje svému pánovi.
Můžete ji chápat jako otroka a můžete ji chápat jako sice oddanou ale zároveň i chytrou postavu. Můžete si myslet, že si v závěru ty dva muže spletla, že opravdu zabila toho "nepravého, zároveň si můžete myslet, že ho zabila zcela vědomě, protože měla strach o vlastní život. Že ji pán zcela ovládá a nebo, že si jen myslí, že ji ovládá. To záleží jen a pouze na vás. :-)
S pozdravem
Lyrie
Darian, anarion, Shelagh: Vypadá to, že tuhle záhadu bede muset rozlousknout sama autorka. Osobně ji tipuji na lykantropku (pes nebo vlk) - "Opatrně pokládám hlavu do jeho klína...", "...měsíc bledě září obklopen kotoučem mlhoviny." - tohle jsem považoval za indicie.
Ale jak už jsem napsal: Možná je lepší, že je ta bytost zahalena tajemstvím, udrží to pozornost a donutí čtenáře přemýšlet i potom, co povídku dočte (tahle diskuse a neshody jsou toho důkazem). No a vlastně je celkem jedno, co je ta postava zač, hlavně, že ta povídka je tak úžasná.
Lyrie se tu, zdá se, přetahuje s Krtečkem o nejlepší povídku a tímto úderem se dostala do vedení (alespoň z mého hlediska). Zaslouží si potlesk na otevřené scéně.
Shelagh: Další váborná věc, i přesto že všichni čteme stejnou povídku, každého napadla úplně jiná věc...Zajímavé, já myslel že když otevřela ta ústa, ten plešou uviděl její špičáky a zhrozl se, když tam křičel ten muž, ona nemohla mluvi protože sála krev, měla záchvat, proto bla připoutaná a zdáli se jí takové věci, když čuchala k té látce, to byla jako stopa pro psa, ucítí krev a zabije toho muže, do jí nosil, samozřejmě že se potom spletala...
Darian, Anarion: Upírka? Hlavní hrdinka je dle mého lykantrop, asi něco kočkovitého (představovala jsem si pumu).
No, příběh jako takový je velice poutavý...
Nejdříve by jsem ale chtěl zdůraznit naprosto nepodstatnou maličkost a jenom trošku si rýpnout, ( to aby se neřeklo, že jsem to nečetl ). Sám vím že Lyrie ovládá češtinu bravurně a přesvědčila mne o tom nesčetněkrát, naposledy když mi v MS opravovala moje dílo, takže ještě jednou děkuji. Právě proto by jsem chtěl jenom vyzdvyhnout malý překlep, které jsem ve tvém díle našel.
Ve 2 odstavci jsi napsala: Nejsi ošklivá, říká mi svým hebkým hlase,, chybí tam "m", hlasem...Ovšem toto je úplně zanedbatelná chyba a teď již k dílu..
Zajímavě jsi ztvárnila úpíří tématiku a čeho si cením opravdu, je že jsi jí nasadila nový kabát. Objevilo se totiž už tady pár děl, co se zaobíraly starými a nesmrtelnými tématy, ovšem jejich příběhy byli až moc podobné originálu, neodbočovaly od základní linie, neměly to kouzlo nápadu a originality, ovšem tady jsem ho našel. Skloubení myšlenek upíra u začátku příběhu, kdy ani nevíme o koho se vlastně jedná je dosti poutavý. Ze začátku přišel tedy chaos a...Ptal jsem se co, kdy jak, proč? Co se vlastně děje? Ale s dalšímy řádky se vše vysvětlovalo a já už jsem se tolik neptal. Snad nejcenější věcí, kterou si na tvém díle vážím je, že udží diváka až do konce, což je jeden z mála prvků, co musí mít dobré dílo a fakt, že příběch se rozuzluje až nakonci a i potom zůstávají nezodpovězené otázky. Nevím jestly to bylo záměrně, ale krásně mi z příběhu vyplinula psichika a šílenstvý upíra co se nemůže napít, jeho mysl je křehká a spíše připomíná zvíře...ano. Na tomto příkladě je nádherný vzor závislosti...
Celkově mě příběh zaujal jak zpraováním, tak nápadem a budu ho hodnotit velmi kladně. Od působivého příběhu, po dechberoucí popisy myšlenek a psychyckých hnůtek až po čtivost až do konce a originální zpracování upířího tématu...
Jen tak dál Lyrie
Lyrie, verná svojím obľúbeným upírom, vytvorila opäť unikátny príbeh, ktorý by som nazval organizovaným chaosom s jedinečnou atmosférou. Autorka sa naozaj nesnaží venovať nám náhľad do upírkinej hlavy, v ktorej sa miešajú zmätočné a nepravidelne sa vynárajúce obrazy, akési synkretické ponory do minulostí, prítomnosti, snov. Vôbec nejde o to, aby sme vnímali zmysel, skôr o to, aby sme sa dokázali vmestiť do rámca neusporiadanosti myšlienok.
Ďalej je veľmi zaujímavý vzťah pána a jeho nástoja zabíjanie, ktorý je vykreslený, aspoň podľa mňa, naozaj logicky: je to zmes subordinácie – kde sa upírka, ako slabšia, podriadila moci silnejšieho – a lásky. Rozhodne som si takto akosi podobne predstavoval dimenzie podobného vzťahu stvoriteľa a stvoreného upíra.
Obrat v príbehu, ktorý spočiatku vyzeral na trochu statickejší, prišiel v peknej chvíli a naozaj nečakane, pretože sa vynoril naozaj znenazdajky a zo situácie, v ktorej to čitateľ nečakal. Nazval by som to (ďalším) zásahom chaosu, ktorý je tak tesne spojený s duchom poviedky.
Kto by čakal, že sa to vôbec stane, nieto ešte skončí smrťou úplne nesprávnej osoby? A nespravila to náhodou zámerne? Nuž, vynorila sa otázka, ktorej odpoveď mi môžeme domyslieť.
Kvalitný príbeh s dobrým dejom, tesné prelínania svetov snových so svetom reálnym, dobrý po formálnej stránke. Tento príbeh si zaslúži najvyššie hodnotenie.
Povídka je úchvatná, sousto pro labužníka.
Mlhavé vykreslení fyzična hlavní postavy se ke konci stává velkým kladem a roztáčí fantazii na plné obrátky...
P.S. Co se povídek týče, mám pocit, že se nám tady silně rozmáhají intrikáni...ale jelikož nekrology zejí prázdnotou, asi jsme v bezpečí...zatím...
Hamster: "Mylord" je samozřejmě správně (je to oslovení šlechtice, případně soudce), staženina "m'lord" je hovorově (podobně madam - ma'am).