Ve jménu Týrie!
| Autor: | Mormakar?v ná?ek |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
„Ach, Vraeli…“
Autoritativní postava s velkým orlím nosem stála klidně vedle černého koně. Jeho modré oči ulpěly na vedle stojícím spolubojovníkovi:
„Vraeli, jak dlouho stojíš po mém boku, jak dlouho? Nedůvěřuješ snad mému rozhodnutí? Řekni, kolikrát jsem vás vedl do zdánlivě prohraného boje? Proč jsme vítězili, proč bráníme svou zem? Moc dobře víš, příteli, že to má smysl!“
„Máte vynikající přesvědčovací schopnosti, můj pane. Snad dnes zvítězíme, budu tomu věřit. Sloužím vám oddaně už deset let a sloužím vám rád, ale mnohokrát, když mě vaše mocná paže zachránila, mnohokrát jsem se divil, že ještě žiji. A já chci žít! Pro svůj domov a pro svou ženu a dceru. Deset let jsem je neviděl. A proto, až pobijeme přesilu těch nuzných rypáků tam v dáli, jako to děláme, můj pane Dreinmare, už deset let, opiji se z radosti nad jejich smrtí. Z radosti, že naše zem přečkala další den. Ale i z veselosti, můj pane, že mám na koho vzpomínat, i ze smutku a žalu, protože dnes způsobím krveprolití v řadách zelených rypáků. A protože i oni chtějí žít, musím se uchýlit k této věci, kterou nenávidím.“
„Přísahám, můj pane, že budu bránit svou zem, že povedu své bratry ve zbrani do neodvratné bitvy a uchráním hranice před nájezdy nepřátel! Baží po naši půdě a myslí si, že jsou silnější než my! Ale oni nikdy neměli takového velitele! Jen díky vám jsme odolnější a odhodlanější než kdykoli předtím!“
Vrael poklekl před Dreinmara a na důkaz své věrnosti mírně sklonil hlavu.
„Vraeli, jsi mimořádný muž!“ řekl Dreinmar tiše, jako by se snažil zakrýt dojetí. „Teď však vstaň. Nemám rád, když přede mnou někdo klečí nebo se plazí a obzvlášť, když je to jeden z lidí, který je ctí a chloubou království!“
„Děkuji, můj pane.“ Vrael uposlechl a pak se zadíval veliteli přímo do očí. „Věřte, když říkám, že chci, aby naše korouhve vlály na všech věžích svobodně! Pojedu do bitvy po vašem boku, váš plášť bude vlát vedle mého. Nepřeji si nic jiného, než abychom naše štíty, meče a kopí ukázali pěkně zblízka těm odporným rypákům! A až to skončí, navštívím Týrii.“ Vrael se na chvíli odmlčel a v duchu si vybavil zdi rodného města, svou drahou ženu a malou dcerku. Když pak znovu promluvil, jeho hlas zněl odhodlaně: „A proto se dnes budu bít jako lev a bodat jako maličký štír! Ať ty zelené zrůdy vezme čert!“
Dreinmar opětoval pohled jeho planoucích očí a pak sevřel Vraelovy ruce, které držely zlatý meč.
„Bohové tě ochraňuj, příteli.“
Modré korouhve na dlouhých žerdích vlály v podzimním větříku. Stříbrné zbroje tisíce rytířů vrhaly ostře bílé pablesky na zelené netvory. Pak zaduly dlouhé trouby k útoku a jízda se pohnula cvalem k bestiím, kterých bylo více jak dvakrát tolik.
„Normane! Veď svou korouhev vlevo.“
„Rori! Korouhev vpravo!“
„Odveďte pozornost!“
„Vraele! My do středu hordy!“
Dreinmar ze sebe prudce vyrážel stručné rozkazy. Jízda byla lety výcviku a bitev tak sehraná, že nebylo zapotřebí vzletných slov. Každý věděl, co má dělat. V tvářích mužů se zračila vážnost a odhodlání. Nikdo se neusmíval, na to byla situace až příliš vážná.
Dreinmar vytáhl obouruční meč a ukázal jím na orky. „Nepřátelé země Týrie! Za porušování práv mé země vás hodlám zbavit vašich proradných životů!“
Mračno rytířských kopí rozvlnilo vzduch. Ostré hroty drtily kulaté štíty orků a srážely jejich těla do prachu bitevního pole. Orkové však nedbali svých mrtvých druhů, přelézaly jako zelení červi hromady mrtvol a se sekerami a kopími běželi vstříc rytířské jízdě. Jejich zálohy vrhaly dřevěná kopí jako vzteklé sršně.
„Štíty! Štíty!“ řval Dreinmar zběsile. Sehnul se právě včas, aby unikl svištícímu kopí a pak ihned překontroloval své bojovníky. Tyrijští rytíři uposlechli jeho rozkazu a kopí orků se zahryzla do oválných štítů jako zuřivé tesáky.
„Normane, Rorime, Vraeli! Vpřed!“
Vrael měl slzy v očích a tvář pokrytou prachem. Přesto viděl, jak se jeho pán přenesl na hřbetu Černého plamenu přes živou zeď nepřátelských bojovníků. Kůň ztěžka dopadl a vzápětí byl sražen kladivem mohutného orka.
Hrot rytířské jízdy rozerval hradby nepřátel. Propukla zuřivá bitva, všude řev, ryk, krev. Vrael, obklopen svými spolubojovníky na koních, se nesmlouvavě prosekával k místu, kde viděl Dreinmara naposledy. Jeho těžký válečný kůň drtil pod svými kopyty pomalé orky a zanechával je za sebou zkroucené v bolestech.
Vrael se postupně probíjel k místu, kde byl Dreinmarův kůň sražen palicí mohutného orka a spatřil hlouček zelenokožců, jak se marně snaží udolat jeho velitele. Dreinmar statečně vykrýval zákeřné útoky a přitom křičel, co mu síly stačily:
„Rungare! Rungarééééé..!“
Jeho slova pronikla hluboko do lesů tyrijské země. Křičel znovu a znovu, stále volal neznámé jméno a přitom ještě stačil odrážet rozvášněné orky. Jeho zorničky nezvykle plály modrou září, když jeho stříbrný meč srážel další a další bestie, které prahly po životě mocného bojovníka.
„Můj pane!“
Dreinmar zaslechl Vraelův varovný výkřik a následně jekot zelené zrůdy. Otočil se a spatřil Vraelův zlatý meč zabodnutý hluboko v orkově hrudi. Vraelova tvář byla potřísněná krví a potem.
„Můj pane,“ seskočil a zvedl ze zablácené země zástavu. Postavil se po boku Dreimarovi a část rytířů udělala totéž. „Padla spousta našich druhů, Dreinmare! Tady nás čeká jen smrt! Slyšíte? Jen smrt!“
„Tou cestou se jednoho dne dáme všichni, Vraeli! Můj přítel z lesů přichází! Vidíš, jak se roztahují mraky a slunce zaplavuje lesy?“
Vraela napadlo, že se snad velitel zbláznil.
„Ne, nikdo nepřijde! Orkové nás pobijí jako prašivé psi! Ano, jako psi! Norman s Rorim jsou mrtví, nedokázali čelit přesile, nedokázal jsem…“ větu nedokončil a zmateně se zadíval k lesu. Měl pocit, že za dlouhými řadami rytířů a orků zahlédl nepatrný pohyb.
Z temnot lesa se vynořila tajemná skupinka vedená vysokým mužem zahaleném v temně zeleném plášti…
„Rungare!“
Vrael se zmateně podíval napřed na Dreinmara a pak na podivného muže z lesa. Postava v zeleném si sejmula kápi a odhalila tak svůj nadpřirozený zvířecí zjev. V jemné fialové tváři zářily rudé oči, dlouhé uši byly zakončené ostrou špičkou… V uhlazeném obličeji se zračila letitá moudrost. Vznešenost této osoby podtrhoval větřík pohrávající si s jejími dlouhými havraními vlasy.
„Ty jsi mě volal?!“ otázal se příkře Rungar, aniž by vůbec pohnul rty. „Pak tedy víš, co tě čeká.“
„Ano, vím!“
V Rungarových rukou se zableskly krátké čepele. Modré plameny tančily na rudém ostří, jako by žily vlastním životem. Jeho tvář nyní připomínala kamennou masku. Skupina, která ho doprovázela, čítala pouhých třináct bojovníků. Vzhledli k vůdci, zákeřně se usmáli a zakrátko se jejich úsměvy proměnily v křik. Nebyl to křik třinácti, ale tisíců opravdu trpících hrdel. Šířil se bojištěm, zavrtával se každému do uší… Tak se stalo, že se vedle sebe krčil ork s člověkem a všichni si zacpávali uši dlaněmi. Nedbaje zbraní, nepřátelství ani dávných či blízkých sporů, tiskli se k bojem rozryté tyrijské zemi jako vyděšení kluci. Ani koně ani jiná zvěř neušla hněvu třinácti. Myši se ve svých norách kroutily jako hladová háďata, ptáci padali k zemi...
„To stačí!“ poručil Rungar svým bojovníkům. Ticho přerušoval jen vítr.
Dreinmar s Vraelem zmateně pozorovali děsem ochromené vojsko. Lidé i orkové... Ti všichni se třásli prožitou hrůzou.
„Pobijte orky!“ zavelel Rungar svou myslí. Jeho chladný příkaz pronikl jako ledový šíp i do mozků zmatených orků, kteří se po sobě vyděšeně podívali. Netušili, že Rungar jen plní dávný slib daný Dreinmarovi, ale co na tom záleželo? Třináct nelidských bestií se na ně nelítostně vrhalo, jejich děsivé zbraně - zahnuté půlměsíce - kosily jejich řady jako klasy obilí.
***
Na kopci stály dvě skupiny a shlížely do údolí, kde ležela pobitá těla orků.. Dreinmar jako vůdce svých mužů stál v popředí s Vraelem po boku a upřeně hleděl na Rungara. Dívali se na sebe bez jediného záchvěvu. Najednou se Dreinmar začal v těch rudých očích utápět... Nějakým zázrakem mohl nahlédnout do Rungarova temného nitra. To, co spatřil, vlastně znal, ale přesto ho to šokovalo. Spatřil šíleného vraha, který bůhvíproč zabíjí Rungarovu ženu. Později toho vraha dopadl a předal Rungarovi. Od té doby mu byl elf zavázán.
Skupiny bojovníků chladil studený větřík vanoucí z hor. Dreinmar se otočil ke svým rytířům:
„Moji bratři ve zbrani!“ Na okamžik se odmlčel, aby si zajistil pozornost. „Prožili jsme spolu víc jak deset let v bojích ve jménu Týrie. Bránili jsme ji, jak se dalo. Zemřela spousta našich přátel, ale nikdy jsme nepodlehli, třebaže nám často hrozila smrt! Nyní, když jsou naši nepřátelé poraženi a rozehnáni do všech stran, nyní nastal čas vrátit se domů! Jeďte domů, moji bratři! Obejměte své syny a dcery a pomilujte své ženy! Opravte domy a osejte pole! Nikdy nevíte, kdy vás Týrie znovu povolá!“
Dreinmar se otočil na Vraela a dotknul se jeho ramene, na kterém visel pochroumaný pancíř. Posmutněle se usmál: „Vyřiď svému otci, že vás zachránil můj elfský přítel a já že nyní musím splnit slib, který jsem mu dal. Přísahal jsem, že když ho jedinkrát požádám o pomoc, pak… „ odmlčel se, jako by nechtěl, aby Vrael znal zbytek. Místo toho pokračoval: „Sliby jsou posvátné, můj drahý příteli, a proto od této chvíle budu doprovázet Rungara na jeho cestách. Už nikdy se nesetkáme… Tady je prsten a dopis s pečetí, dej to mému otci. Ať… ať si o mne nedělá starosti…“
Vrael a rytíři mlčky a s úctou hleděli na Dreinmara a on hleděl na ně. Jako by se snažili vtisknout si do srdcí každý okamžik, který spolu prožili. První se vzpamatoval Vrael a přejel pohledem po spolubojovnících:
„Rytíři!“
Sbor mužů vytasil své meče k nebi: „Za čest a slávu země týrijské!“ Přísaha z tisíců hrdel se nesla krajinou jako vznešený chorál.
„Jaké jsou vaše rozkazy, můj pane?!“ zeptal se Vrael s hrdě vypjatou hrudí.
„Spalte ty nuzné rypáky, ať zemi a okolní lesy nezaplaví mor! Mrtvým bratrům postavte hranici a spalte je se všemi poctami, jaké náležejí hrdinům! Pak... pak jeďte domů.“
Diskuze
Krtecek: uznávám, mohlo to být lepší..ale jak říkám...jsem plnej chyb.
Zdravím vás všechny a DĚKUJI VŠEM za vaše názory, rychle dozory, ohledy, diskuze a co ještě tedy??
Fenqel:
Ano máš pravdu, jméno Vrael jsem si převzal s oné knihy, jak si zmiňoval, byl to dračí jezdec, ale jeho jméno mi vyznělo velmi mocně a připadlo mi jako dobré jméno pro rytíře. A třeba pro hrdinu(opět) s ryzím srdcem a vůbec pro muže z tohoto příběhu. Tak se prosím moc nezlob a omlouvám se kazilo-li Ti to jakkoliv příběh, který jsi přečetl( i když na to je zřejmě pozdě, že??:) ).
Focwine:
No právě s dějem si CELKEM(záleži na tom, jestli popíjím vinko, nebo jestli jsi dám ruma u mého kámoše rumuna..ne dělam si srandu) dokážu pohrát, ale horší je to s těma hrubkama(..jsem na potápějící lodi a mám zrovna takový ten pocit, že jsem na dně:) )
Krtecek:
5ekněme, že jsem na nějaké chyby ČEKAL, ale za co jsem rád, že jsi POVĚDĚL ty nelogické chyby, vím křičet rozkazi v jízdě je asi vskutku hrdinsky výkon při kterém riskujeme aj vlastní život (O TOM VÁŽNĚ A SILNĚ POCHYBUJI:))...viš až to bude možné (a ctěl bych to moc zkusit a vskutku si na vlastní kůži ověřit a prověřit) naučím se jezdit na koni, navleču na sebe třeba kroužkovku, koupím si meč, nasadím helmu, do ruky vemu štít od kámoše, dobré boty do roboty ať mi neteče při té rychlé jizdé do boty a až uvidíš vlasatého šílence s helmu na palici, mečem v před jak křičí: Ve jménu Tyrie! a vrhá se jak Don Quijote na mlýny, tak to bude ten trouba Mormakar! Jsem ochoten to zkusit, protože jsem tak trochu šílenec..a jestli při tom umřu, můžeš mi klidně za tu useknout ruku. Ne, ne to málo, raději obě!!:) Jen a v to doufám a vto věřím, že se za tady tyto keci nebudeš na mě hněvat, pač jsem to nemyslel zle, já jen chtěl namítnout jestli nejsi náhodou šermíř nebo tak a nemáš s tím zkušenossti??tak dosti do sytosti:)
Jinak si za své chyby nesu plnou zodpovědnost. Ono je to problém, jsem na ty chybky slepec v minovým poli, takže vysledek je stejně=mrtvý slepec na kterého spadl balkon a rozdrtil mravenec.
S pozdravem mn.
Shelagh:
Nejsme. Nicméně ve tvé pravomoci neschválení a vrácení k opravě je. A napsal jsem jenom, že by to dílu pomohlo. To, že je dílo napoprvé plné chyb není chyba redaktora a já to ani netvrdil.
Krteček: Tady nejsme v dílně. Tady nese každý svou kůži na trh rovnou.
Ehm.
Povraždí nás jako strašlivé psi?
Pokud vím, když jsem chodil do školy, skloňoval se pes bez psa. Pokud za těch deset let od mého absolvování přešel pod muže a skloňuje se "bez pse", hluboce se omlouvám. Ale nemyslím, že by to tak bylo. Takže hrubka jako řemen.
Dále je tam hafec drobných a drobnějších stylistických a gramatických chyb.
Autoritativní postava s velkým orlím nosem stála klidně vedle černého koně. Jeho modré oči ulpěly na vedle stojícím spolubojovníkovi. (Postavovy oči? Nosovy oči? Je to IMHO neobratnost stylu)
„A proto se dnes budu bít jako lev a bodat jako maličký štír! (zmíněno níže Shelagh)
"Za porušování práv mé země vás hodlám zbavit vašich proradných životů!"
Zaprvé "své země" Mé je germanismus. A zadruhé, nedokážu si představit, jak rytíř něco takového řve v boji. Jednak by mu došel dech a jednak by se za tu dobu musel prohnat od Orthanku k Minas Tirith a zpátky. Ergo logický nesmysl.
„Ne, nikdo nepřijde! Orkové nás pobijí jako prašivé psi! Ano, jako psi!"
Koho, co ... ty Psi Podruhé a POTŘETÍ!
To je fakt docela moc najednou. Víš, když jsem četl poprvé, chtěl jsem dát čtyři. Po přečtení jsem se opravil na tři, ale když koukám na ten výčet... dvě budou až až.
Kdyby to alespoň nebyla tvůrčí rubrika. Takhle je to za dva. A říkám na rovinu, že redaktorka tady mohla dílu pomoci jeho zamítnutím k přepracování a opravě chyb. Mohlo by být za 4 i za 5.
Je mi líto.
Já si žádné hrubky nevšiml - to je taky důvod, proč u děl hodnotím gramatiku, jen když vidím chyby ( pak to je s gramatikou díla fakt vážné ).
Žádný převratný nápad, ale ucházející zpracování. Nevtáhlo mě to tak do děje jako u krtečkova díla, ale i tak má dílo impresivní atmosféru.
****
Krásně vystihnutý příběh, který má dobrou atmosféru s klasickým úvodem, který je ale pořád celkem dobrý. Přímá řeč, nebo kousek nějakého rozhovoru je dobrý začátek k tomu, aby čtenář pocítil zájem o to, co zrovna čte. To na mě udělalo pěkný dojem. Opravdu jsem se do příběhu zažil. I díky dobře rozfázováným částem příběhu a dobře zformovanými. Protože i když je dobrý text, tak musí být pěkně upraven a zformován, aby to sedělo do konečného výsledku.
Tady mě ale už od začátku mátla jedna věc, která mě trošku rozkolila výsledný dojem z příběhu. A to je jméno Vrael. Možná někteří ví, že v knize Eragon a Eldest od C. Paolliniho byl Vrael vůdce Jezdců -pro nezasvěcené hodně vysoká bytost- a tady byl veden jako sluha ještě jednoho lorda. Nebo spíše pomocník. Ale prostě jen než jsem si uvědomil, že tady byl trošku ten nižší.
Můj "zásek" s jménem neberu jako mínus tomuto příběhu, protože je to spíše moje věc a autor zato sotva může. Celkový příběh i s koncem byl velice pěkný a tudíž si myslím, že netřeba se stydět za to, že dávám plný počet hvězdiček.
Je to moc hezky napsané, a ten konec s Rangarem mě úplně uchvátil. Jediné, co mi vadí, jsou občasné hrubky, třeba to Povraždí nás jako prašivé psi! je přímo do očí bijící. Ale jinak... dávám 4*.
Příběh o poslední bitvě a splněných slibech je typickou heroickou fantasy.
Autor se slušně dokázal vypořádat s nebezpečím přílišných klišé a nadměrného patosu, na druhou stranu na několika málo místech mírně nabourává atmosféru zbytečnými chybkami. Jedná se zejména o hrubku ve větě „Orkové však nedbali ..., přelézaly...“.
Dále jsou to dvě přirovnání, která rozhodí onu hrdinskost - „A proto se dnes budu bít jako lev a bodat jako maličký štír!“ Tady by úplně stačilo vynechat ono „maličký“. Druhá věc, která mě vytrhla, bylo „tiskli se k bojem rozryté tyrijské zemi jako vyděšení kluci“. Příliš obyčejné, určitě by se dalo vymyslet něco méně ohraného a méně banálního.
Sloveso ve větě „Bohové tě ochraňuj, příteli.“ je nesprávně, protože je v 2. os. jednotného čísla, správně by mělo být „ochraňujte“, nicméně to by znělo nepřirozeně. Lépe by bylo celé přání formulovat jinak.
Suma sumárum, dnes je to lepší čtyři.