Očima vojáka
| Autor: | Slovi |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
Svit probouzejícího se slunce, jež se snaží prodrat přes mlhu, rozprostírající se v tomto odlehlém průsmyku pronikl až k vojákům, kteří již zaujali postavení, připraveni k boji. Zde se každou chvíli střetnou dvě znepřátelená vojska. Je to průsmyk Borgo, jehož vysoké stěny a úzký průchod chrání tolik let tuto zemi. Tady v první linii stojí rozrušený voják Mihcea, v pokusu soustředit se na nadcházející boj. Do hlavy se mu však neustále vtírá myšlenka na ženu, na děti a o nesmyslnosti této války.
Už jsou slyšet.
Vojsko přichází a průsmykem se k nervózním vojákům line dusot koní, dupot těžkých bot a povzbuzující pokřiky nepřátelských vojáků.
Mlha se konečně zvedla a odhalila zástupy vojáků valící se úzkým průsmykem.
Jakmile uviděli obránce, zastavili se a ztichli. Vojsko bránící průsmyk je nervózní. Jeho vojevůdci s taktikou nemohou již nic udělat a tak očekávají ten první úder. Buď vydrží nebo padnou, a potom padne i celá země.
Mihcea je vidí.
Stiskne pevněji jílec svého meče.
Srovná hledí a upraví si štít.
Rozhlédne se kolem.
Všude jsou chlapi. Stejní jako on. Před pár týdny byli ještě sedláky a teď tady stojí a čekají na smrt.
Koukne se na vojáka za ním, jeho kopí mu prochází kolem štítu, aby nabodlo prvního útočníka snažícího se dostat přes hradbu těl.
Už je to tady.
Zazněly rohy.
Zvuky bubnů ženou protivníky vpřed.
Mihcea sklopí hledí chránicí oči a přes úzké průzory, sleduje rychle se přibližující útočníky.
Oči mu těkají od vojáka k vojáku až skončí na jednom...
Obr s těžkým mečem, v koženém brnění a s odhodlaným výrazem ženoucí se přímo na něj.
Naposledy se koukl na vojáka stojícího za sebou.
To mu už ale obr naběhl na štít.
Vrazil do něj ramenem a s divným zapraštěním ho odhodil na chlapy za ním.
Byla to rána jako kladivem a omráčený Mihcea padá dozadu.
Tvrdý dopad na zem mu vrátil vědomí.
S pomocí meče se snaží vstát.
Uvědomil si, že mu ten hromotluk asi rozdrtil nos a pár žeber, krev z nosu je všude, ale on kupodivu nic necítí.
Adrenalin mu pumpuje ve spáncích a on zjišťuje, že všechna nervozita zmizela.
Teď už udělá cokoliv, jen aby přežil.
Pohlédl na zem a uviděl zaprášeného obra kroutícího se bolestí na zemi se zlomeným kopím v břiše.
V tom okamžiku přiskočil k umírajícímu voják, jenž stál na začátku za Mihceou, a jedním švihnutím svého meče mu uťal hlavu.
Mihceovi se znova podařilo vrátit do rozpadající se linie.
Bývalé linie.
Teď to byla jen hromada umírajících obránců a útočníků.
Přežil první útok. Všude okolo jsou krvavá jatka. Není čas pozorovat okolí, protože další nepřítel se snaží dostat přes Mihceovo místo v linii.
Velkou sekerou mu zuřivě útočí na hlavu.
Mihcea ale stihne pozvednout štít a takto vystavenému protivníkovi lehce vráží meč do břicha až po záštitu.
Vytáhne meč z těla.
Je celý od čerstvé, zářivě rudé a teplé krve.
Je to jeho první zabitý…
Avšak nepřátelé se valí dál a Mihcea se musí znova bránit.
Zvedá ruku se štítem, jenž už ho pořádně bolí únavou a rube každého, kdo se připlete před něj.
Jeho pohyby se začínají zpomalovat.
Ruce jsou vyčerpané, nemohou, nemají sílu.
Celé tělo ho bolí, ale přestat nemůže, to by byla jeho smrt.
Takto unavený se staví dalšímu nepříteli.
Voják mu dává tvrdou ránu do štítu a celým Mihceou to hodí dozadu.
Zakopne o ležící mrtvolu obra a spadne.
Nepřátelský voják už s úšklebkem zdvihá meč k zasazení smrtelné rány, když v tom mu prosviští hrudníkem šíp a zaboří se do hlíny těsně vedle vyčerpaného Mihcea.
S překvapeným výrazem klesá k zemi.
Ale Mihcea se už nezvedá, pozoruje ze země jak na nepřátelské vojáky padá mračno šípů. To se asi lučištníci dostali po skalách nad nepřátelské vojsko.
Nápor slábne a vítězné vojsko začíná pronásledovat poražené. Mihcea se už asi nepokouší vstát.
Čeká až bitvu dokončí ostatní.
On si svoje odbojoval.
Nerozrušilo jej ani, když mu běžící voják dupnul na ruku a zlomil mu ji. je živý a s kolika zraněními je mu to už jedno. Hlavní je, že přežil. Z vyčerpání omdlel, a vzbudilo ho, až když se mu někdo snažil vzít ze zlomené ruky meč.
Otevřel oči a uviděl postavu naklánějící se nad ním.
Posbíral poslední síly a hranou štítu postavě rozsekl hlavu.
Ta se s rozťatou lebkou svalila bezmocně k zemi.
Mihcea se horko těžko postavil a uviděl tu zkázu.
Na bojišti zůstali ležet páchnoucí mrtvoly a spousty ještě živých, o pomoc volajících, ale těžce zraněných vojáků.
Všiml si, že na prstu blízko ležícího mrtvého vojáka je zlatý prsten.
Pokusil se mu jej sejmout.
Nešlo to.
Vytáhl dýku a prsten i s prstem uřezal a uložil jej do brašny u pasu.
Povzdechl.
Zvedl meč a podpírající se ním, se štítem na zádech, pomalým krokem odcházel domů s myšlenkou:
„SNAD UŽ NIKDY VÍCE NEBUDU MUSET VRAŽDIT!“
Diskuze
Az na tych lucistnikov sa mi to zdalo celkom dobre,len ta posledna veta mi velmi nesedela,podla mna to bolo iba kvoli tomu,aby autor mohol rychlo ukoncit pribeh.Aj to rozseknutie hlavy stitom na konci sa mi zdalo trochu nezmyselne.A bol by som radsej,keby to bolo napisane v minulom case.
Celkovo hodnotim za 3*
Sou v tom takovy mensi nesmysli,ale to uz tady zminovali ostatni.
Ale jinak se mi to celkem libilo. 2*
Mal som pocit, že to bol len malý stret "armádok", určite nie bitka o celú zem. Ja osobne by som si tam predstavoval najprv streľbu, potom pešiaci (možno jazda). Navyše to boli sedliaci. Ako môže niekto útočiť na sedliakov a pritom vedieť že prehrá? Obránci majú väčšinou výhodu, takže útočník má väčšie straty a mal by poslať viac vojakov.
Bolo to z takého nestanného mierne optimistického pohľadu. Keby to bolo totálne optimistické či pesimistické, alebo očami Mihcea bolo by to lepšie...
Ako-tak som to bral, kým na neprekvapili tie šípi. Nie som odborník na vojnovú taktiku ani som nestál na stredovekom bojisku, ale myslím si že každý si chce zachrániť život a rúbe hlava-nehlava čo vidí i nevidí - není čas na rozmýšľanie. On ležal na zemi a pozeral sa ako nepriateľa padajú pod spŕškou šípou. Armády boli pomiešané. Pochybujem že by to urobili (síce je pravda že generál čo si chce zachrániť krk obetuje vlastných) a že by padali nepriatelia (teda pokiaľ nemali laserové zameriavanie).
Asi posledná veta bola tvoja hlavná myšlienka a na ňu si potom domodeloval dielo, ale zdá sa mi to pricapnuté. z celého textíku nevyplýva posledná veta. Je trochu od veci.
Moc ma to neoslovilo. Fakt bol ten prsteň asi najreálnejší.
podla mna nic moc mohlo byt ovela lepsie...
Zdravím,
trochu optimismu a nesmyslnosti, mi přijde v tomto úryvku.
-Autor zezačátku uvádí, že k nimu doléhá dusot kopit postupující armády. Jízda však už dál nebojuje, přitom by rozprášila pěchotu jedna dvě. Nevím co ho k tomu vedlo, třeba se v průsmyku nachází nějaká přírodní překážka, barikáda, nevím.
-Nepřátelští vojáci útočí bez pokřiku, potichu jako myšky.
-Sedláci, kteří jdou do bitvy mají meče a brnění(pochopil jsem to tak, když má helmu), přitom meč je odznakem šlechticů. Kroužkovka v té době stála něco kolem malého statku.
-Do první linie sedláci? Proč?
-Velitelé nevydávají žádné rozkazy, vojáci také mlčí.
-Otočený hrdina dostal ránu od obra ramenem(nepochopil jsem proč né zbraní) v plném sprintu. Jeslti má jen rozdrcený nos a zlomená žebra je to opravdu hrdina.
-Zmiňuje se že je zaním hradba těl a on po úderu padá na zem. Zvláštní.
-Byl by dávno ušlapán. Popisuje boj muže proti muži. Takovým stylem se bojovalo ve starém Řecku. Po přímém střetu se bitva rozpadla na spousty osobních soubojů - monomachia. Ve středověku se takovým stylem nebojovalo. Voják byl v první linii odsouzen k smrti. Byla by neuvěřitelná, spíš nererálná náhoda kdyby přežil vlastně skoro zdráv.
-Jeho dalšího nepřítele probodne šíp. Velitelé by určitě neriskovali aby lučištníci zasáhli své. To je hodně divné.
-Po vyhrané bitvě leží na zemi. Nepronásleduje útočníky. Pokolikáté už by ho ušlapaly. A já být tím vojákem, tak by to byl pro mě asi nejlepší pocit, kdybych mohl pronásledovat zahnané útočníky.
-Rozsekl hlavu nevinému člověku štítem. Bylo úplně normální po bitvě sbírat zbraně a zbroje od mrtvích. Nechrlily zbraně jako fabriky.
-Po vyhrané bitvě, kdy zachránil svoji rodinu před vyvražděním a dům před vypalením si vzdychne:"Snad už nikdy více nebudu muset vraždit". Bojovat musel, kdyby ne, neměl by pud sebezáchovy. Vražda byla zabití toho člověka štítem.
Moc dobrý dojem to na mě neudělalo. Nejvíc reálná část je to ukořistění prstenu. Škoda, je to dobrý nápad, ale špatné provedení. Kdyby ses někoho zeptal, třeba vašeho učitele na dějepis, nebo zabrouzdal po internetu, bylo by to ohodně lepší.
S pozdravem Johny Fousek.
Koukám na to trošku rozpačitě, protože je to příspěvek hodně odlišný od těch, které tady bývaly nedávno. Tato část vystihuje popis bitvy, nebo jen její části. poměrně krátká, protože autor newuvádí časové rozmezí, takže člověk ani pořádně neví, kde se v čase teďka orientuje.
Je to schválně napsáno tak, že se zabíhá jeden časový krátký úsek, nebo děj zabíhá před jiný. Takto je napsán celý příspěvek. Občas mě vyrušilo ze čtení přeskakování mezi časy přítomným a minulým. To bylo zvládnuto celkem slušně. Pár gramatických chybek taky bylo. Chyběla občas čárka, jednou jsem si všiml, že je po tečce malé písmeno (překlep asi) -omlouvám se, ale teď podruhé to v textu již najít nemohu-... Celkový děj byl trochu zmatený a soustředěný na jednu osobu, která stála v první řadě. Pro lepší atmosféru autor mohl použít i přirovnání, co se děje kolem. Takto zase soustředil děj na jednu postavu, tak to mělo být psáno.
Občas navzdor stylu psaní bych uvítal odstavec. Nebo aspoň vynechaný řádek, zpřehlednilo by to celý příspěvek a myslím, že by se to i lépe četlo.
Celkový dojem z díla není nijak dobrý. Kromě toho, že se mi to špatně četlo jsem si nijak nedokázal oblíbit hlavního hrdinu a vžít se do něj, jak bych asi u děl potřeboval. Moc se mi ani nelíbilo takové nevýrazné podání. Dneska hodnotím nejspíše za dvě, možná zvážím tři.
Freska z velké bitvy má jeden velký nedostatek – je pouhým zlomkem, pouhým popsáním scény, na dobrý příběh je to málo.
Podivná mi také přijde taktika střeleckého útoku až po prvním útoku nepřítele – zvlášť když začínají být obě vojska promíchaná.
Nicméně i tak se mi autorova vize jednoho boje celkem líbila, zprostředkované myšlenky Mihcei byly živé a uvěřitelné, stejně tak i jeho chování mělo reálný základ, krátké věty dodávaly vyprávění dostatečný spád.
Až na nějaké ty chybky v čárkách je to napsáno slušnou češtinou.
Celkově zejména pro zlomkovitost hodnotím dvěma hvězdičkami.