Namaluj písek
| Autor: | pelleron |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
Hnal se už celé desetidenní na jih, do vyprahlého chřtánu pouště, aby dostihl svou kořist. Ale ona mu neustále, bez jakýchkoli větších problémů unikala. Už byl na pokraji sil a sliboval si, že po tomto úkolu navždy skončí. Nesnášel ostrou záři slunce a nesnesitelné vedro, které zde tak krutě panovalo, ale teď ještě nemohl přestat. Dal slib, že ji dostihne a potrestá za to, co udělala. Neúspěch nepřicházel v úvahu. Buď všechno nebo nic. Zemřít by pro Hamida bylo přijatelnější, než vrátit se s prázdnou.
Začal se svlékat. Už nezbývala jiná možnost. Jestli ji ani teď neucítí, bude si muset přiznat, že ho obelstila a šla jinudy. S každým kusem oděvu, který si sundal, cítil, jak se jeho čich zbystřuje. Kdyby chtěl, mohl by poskládat celou mozaiku událostí, jež se odehrály na tomto místě v dávných dobách stvoření. Cítil pach vojáků kráčejících do bitevní vřavy, spálenou kůži od slunce, štěstí, strach, naději, zklamání … každá emoce má svůj typický zápach a Hamid o tom moc dobře věděl.
Znovu se nadechl. Pomalu, zhluboka. Pečlivě rozmotával spletité stopy a soustředil se na vůni strachu, útěku, skrývání. Trvalo to dlouho. Třeštila ho hlava, kůži měl celou bolavou od toho, jak ho do ní sekala zrnka písku, ale nakonec našel to, co potřeboval. Šla tudy. Chvátala. Byla na pokraji svých sil, ale hrůza z toho, co by se jí mohlo stát, kdyby ji chytili, ji hnala dál.
Hamid otevřel oči. Byla už tma. Bezvládně se svalil k zemi. Hledáním byl k smrti vyčerpaný.
---
Probral se o několik hodin později. Stále byla hluboká noc. Třásl se zimou, protože celou dobu ležel nahý. Třesoucíma se rukama se začal oblékat. Když byl hotový, vydal se na cestu. Nesměl ztrácet čas.
---
Šest hodin namáhavé chůze po měkkém písečném podkladě ho zavedlo k nízkým skalám. Pach kořisti byl cítit na každém kroku. Stále je tady, o tom nepochyboval. Rozhlédl se kolem a snažil se najít nejvhodnější místo, kde by se mohla ukrývat. Motala se mu hlava, měl mžitky před očima, ale to nebylo podstatné. Tělo ho celé brnělo vzrušením, jaké cítí šelma, když najde svou oběť.
Olízl si popraskané rty a zhluboka nasál vzduch. Tak kde jsi, maličká? Myslíš, že se mi dokážeš ukrýt? Ty, obyčejná malířka, která nemá ani ponětí o tom, kdo já jsem? Myšlenky mu dodávaly sílu a zaháněly nepříjemnou tepavou bolest hlavy.
Pomalu rozmotával vzduch, který vdechl. Vypadalo to, jako by byla všude a nikde zároveň. Co to má k sakru znamenat? Podcenil jsem snad svého soupeře? Rychle vzpomínal na všechno, co mu jeho paní řekla o té holce. Byla mladá a bezvýznamná. Nebyla příbuzná žádného bohatého rodu, neměla ani žádné známosti podobného typu. Prostě obyčejná holka, která byla ve špatný čas na špatném místě.
Tak proč už tady teď neleží z proříznutou tepnou na krku? A proč by mě paní posílala na takovou bezvýznamnou oběť, svého nejlepšího lovce? Začalo se ho zmocňovat zlé tušení, že přijetím této práce si podepsal rozsudek smrti. Ale svojí kůži neprodá nijak lacino, o tom byl pevně rozhodnutý.
„Vylez,“ vykřikl tím nejsebevědomějším hlasem, jakým v této situaci dokázal.
Chvíle ticha a pak –
„Jsem za tebou, Hamide.“
Lovec se zprudka otočil, ale nikdo tam nestál.
„Tady,“ ozval se hlas znovu odněkud od skalního převisu.
Hamid se rozeběhl tím směrem. Nelíbilo se mu, jak si s ním ta holka hrála. Musí ji dostat co nejdřív. Za každou cenu.
Zahlédl lem jejích okrových šatů. Ještě více zrychlil. Její vůně prostupovala každičkým kouskem skály, zřejmě se tu skrývala už dlouhou dobu. Čekala na něj nahoře na skále. Vybrala si místo střetu, odvážná holka, Hamid ji musel v duchu pochválit.
Ušklíbl se a vyrazil bleskově vpřed proti dívce. Když byl těsně u ní, vytáhl tenký nůž a sekl. Ale do prázdna, protože dívka mezitím stihla uhnout. Hamid se rychle rozhlédl a znovu vyrazil k útoku. Cítil se tak hrozně vyčerpaný. Každý pohyb ho stál neuvěřitelně mnoho sil a děvče kolem něj přitom jen poletovalo a bez problémů uhýbalo jeho ranám.
Znovu se dopotácel až k dívce. Vypadala tak neskutečně. Je to snad nějaký přelud nebo pouštní víla? Zlatavé mžitky, jež se mu dělaly před očima, mu zabránily v tom, aby si včas všiml, že malířka využila jeho zaváhání. Odněkud vytáhla dřevěný kolík a bodla s ním Hamida do břicha. Vytřeštil oči.
Taková bolest, bože.
Cítil, jak mu oděvem prosakuje krev. Začal před děvčetem ustupovat. Vše kolem sebe viděl podivně rozmazaně, dělalo se mu mdlo. Celý svět se s ním točil, viděl před sebou jen matné obrysy a cítil ostrou bolest v místě, kam mu malířka vrazila kolík.
Něco tu nebylo v pořádku. Co se to s ním dělo? Uřkla ho snad? Myšlenky mu líně plynuly hlavou a on stejně pomalu ustupoval dál a dál od své oběti. Padl na kolena, před očima viděl jen tmu. V ústech ucítil písek a pak už jen prázdnotu.
---
Dívka, která stála opodál, v klidu odložila štětec a pohlédla na plátno. Obraz, který tu už třetím dnem ve spěchu kreslila, byl hotový. Mrtvý muž a nad ním vznášející se písek mající podobu malířky. Jeho obrysy byly trochu rozpité a bylo poznat, že ho malířka kreslila ve spěchu, ale ani tak neztratil svou moc a stalo se přesně to, co na něm bylo nakresleno.
,,To by bylo hotové,“ pomyslela si dívka s úsměvem a na stojan položila plátno, na němž byla rozkreslená žena se srdcem probodnutým jehlicí. ,,Dopadne stejně, jako zabiják, kterého na mě poslala…“
Diskuze
Podle mého je škoda takhle pitvat povídku, která je z velké časti budována na atmosféře - zejména z ní čiší ta poušť, osamění nájemného vraha, jeho profesní zaujetí, které se stává celým jeho životem - což na druhou stranu koresponduje s malířčinými schopnosti, resp. tvoří jejich protipól. Pozor, ať se "zrealističtěním" (píšu to v uvozovkách, protože takový příběh prostě nejde napsat reálně) neztratí to magické kouzlo vyprávěného fantastického příběhu.
pell:
2. Hamidovy pochybnosti přišly moc pozdě. Měly by být víc vepředu, protože tam, kd ejsou už je pozdě a nemá cenu jim tam věnovat větší prostor.
3. Zajímavé tedy, že pak cítil na tom místě úplně jako z prvních věc, která se udála před deseti lety.
4. Vůbec nejde o to, jak je tam magie rozšířená, ale o to, že se vůbec nezamslel a vlítnul do pasti. Měl počítat se vším a když tam magie není rozšířená, tak jí přidat ve své mysli spoustu schopností a tím ji udělat ještě mnohem nebezepčnější - tzn. chyba to fakt je.
6. Furt mi tam ale chybí to chování zabijáka. I když byl pod jejím vlivem, měl se víc chovat jako zabiják, bylo by to mnohem skutečnější a živější.
7. Asi se nekoukáš na správné filmy ;ppp
Durin, Darm:
Toleruji vaše názory a jsem ráda, že se o tom bavíme, protože bych tuhle povídku chtěla poslat ještě někam jinam a chci, aby bylo co nejhezčí. S něčím souhlasím, s něčím ne.
Darm:
1. Mojí původní myšlenkou bylo to, že se ona šlechtična chtěla zbavit i Hamida. Tak nějak zabít dvě mouchy jednou ranou. Její představa spočívala zhruba v tom, že se někde hezky poperou hluboko v poušti, pravděpodobně jeden zemře na smrtelná zranění uštědřená v boji, druhý pak na zranění ne tak závažná, ale která nepůjdou ošetřit v opuštěných končinách.
2. To tempo hraničilo skoro až s posedlostí, kdy si nedokázal připustit, že by zrovna Jemu mohla uniknout tak obyčejná dívka, jak z počátku byla prezentována. Tato jeho nátura je podle mě z příspěvku docela dobře patrná, kdy říká, že by raději zemřel, než aby mu ta holka unikla.
3. Tady uznávám chybu, ale ne v tom, že si to špatně uvědomil moc pozdě, ale v tom, že magie je ve světě, pro který je tato povídka psaná, něco naprosto vyjímečného. Hamid, se svými nadpřirozenými schopnostmi, je naprosto výjimečný a za svůj žibot se setkal jen s hrstkou těch, co by měli ějaký podobný talent jako on. Proto si vše uvědomil až tak pozdě, nikdy předtím nemusel počítat s nikým, kdo by ovládal něco podobného.
4. Co se zbraní týče - každý má svůj styl boje. Tady nevím, co bych dodala.
Durin:
1. Souhlasím : )
2. Ještě zdůrazním Hamidovi pochybnosti nad tím, proč poslala zrovna jeho. V povídce jsou jen načrtnuty, mohu jim věnovat větší prostor, aby jeho pochybnosti byly znát více.
3. Nešlo o to, že by mu utekla, ale že by mohl ztratit jej stopu. Po určitém čase se tato "pachová stopa" ztrácí a je pak velmi vyčerpávající vyčuchoat ji z celé te změti, která aždé místo prostupuje.
4. viz Darm
5. totéž
6. Tady jsi mě asi špatně pochopil, v její moci byl už od té doby, co přišel do těch skal. Celé to prostředí na něj působilo tak, že mu otupovalo smysly a přestával být ostražitý. Začaly se mu objevovat mžitky před očima, pohyboval se ne tak mrštně jako předtím ... tak, jak je to napsané v povídce.
7. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem to v tu chvíli psala spíš po vzoru amerických trháků : ) a zní mi to logičtěji, že by měl být opatrnější. Ne přímo vraždit ji ve spánku, ale pokusit se nějak nenápadně přiblížit apod. Ještě to předělám, to zas tolik práce nezabere.
8. Viz předchozí body
Kdyby tam bylo něco nesrozumitelnýho, tak se omlouvám, ale nechtělo se mi to po sobě číst.
Povídka byla velice dobrá. Stylu není, co vytknout, nebo alespoň já nic nenašel.
Problém přišel právě s logikou...
Nejdřív jsem to psal jen pell a po zajímavé diskuzi jsem právě začal konzultovat s Darmem a Spyderem a dospěl jsem k tomu, že to vidíme stejně. Takže bych jen doplnil Darma.
1. Diskutoval jsem já a pell. Pak já, darm a spyder. pell nesouhlasila s nelogičnostmi.
2. Tady bych doplnil jedno. Pokud zaměstavatelka nevěděla, že je ta dívka nebezpečná, pravděpodobně by nevybrala svého nejlepšího zabijáka. Pokud to věděla, pravděpodobně by ho upozornila, ale to není všechno. Ať by mu řekla, nebo neřekla cokoliv, pravděpodobně by jako schopný zabiják byl obezřetný od začátku a kladl by si otázku, proč na to vzala zrovna jeho, svého nejlepšího.
3. Tohle bych zrovna i docela chápal. Chtěl ji dostat. Sice bych od člověka jeho schopností čekal, že mu nebude dělat problém si třeba den, dva odpočinout, protože mu stejně nemůže utéct (utíkat donekonečna).
4. Souhlasím, že věci mu měly být jasné už dávno. Zvlášť, když mu tak dobře unikla a nemohl ji najít. Není to přeci zelenáč, aby ho hned nenapadlo, že by si měl dávat pozor, když to on by si měl přeci dávat vždycky.
5. Se zbraněmi je to komplikované, to já bych vůbec neřešil.
Další moje připomínky, které Darm nezmínil:
Když by to byl profesionál, pravděpodobně by se stáhnul okamžitě, jak by zjistil, že se jeho kořist vyskytuje v těch končinách, aby ji mohl sledovat (v moci malířky byl prý až v době někdy potom, co na ni zavolal).
Nejhorší věc tedy je to, že si nakráčel jen tak bez krytí do místa, kde mohla být past, což ho mělo docela dobře napadnout, kdyby byl tak dobrý, jak se v prvních několika odstavcích zdál, rozhodně nepodceňovat malířku.
No a to zavolání na ní. No to je něco. Jsem se málem rozesmál. Pokud mám zabít někoho, o kom nevím, jak je možné, že mi zmizel, tak tam jen tak nenakráčím na souboj tváří v tvář a nezavolám si na ní, aby o mě veděla jako první ne?
K tomu tváří v tvář: Pell se hájila tím, že má rodinu a že má prý charakter. No dobrá tedy, když má rodinu a charakter, pak se divím, že se to podepisuje na jeho práci tím, že se rozhodl zabít malířku, o které nic neví a která má zvláštní schopnosti, tváří v tvář. A přitom je mu jedno, že by zemřel v poušti.
No je toho ještě víc, ale nechci bejt až moc detailista.
Pell mne svými argumenty nepřesvědčila o tom, že to je jen můj pocit a chlapci, s kterými jsme o tom mluvili jsme se shodli na tom, že prostě ona, jako křehká dívka, se nedokázala dobře vžít do role takového hrubiána, nájemného vraha.
No ale čekám tu ještě na vaše názory, když jsem vás na to upozornil a taky na to, co nám tu napíše naše milá pell, když jsme se tu tak hezky rozepsali.
PS. opravdu proti pell nic nemám, ba naopak, mám ji velice rád.
Povídka je psaná pěkně, je čtivá a děj má spád. Klobouk dolů...
Ovšem po přečtení jsem se nemohl zbavit dojmu že něco není v pořádku. Toto dílo jsme prodiskutovali na koleji s Durinem a Spyderem. I po konzultaci s Pell jsme se shodli na několika nelogičnostech.
Už začátek, kde je čtenář seznámen se schopnostmi a silou lovce, který rozhodně není žádný amatér. Proto ho také mohlo napadnout už hned že ta malířka nebude tak snadným cílem jak se zdá, když byl vybrán zrovna on. Rozhodně to věděla jeho zaměstnankyně, která by ho upozornila.
Pak tempo kterým se hnal za svou obětí. Bylo příliš velké - nedokážu si představit profesionálního vraha (rozuměj člověk který sedí v hostinci vždy v rohu, v noci se pohybuje opatrně ve stínech, vždy se snaží mít navrch nad potenciálním protivníkem a pokaždé v plánech myslí na nejhorší možnou variantu) prostě upaloval přes poušť tak že se skoro k vyčerpá k smrti.
Pak došel k místu kde cítil její přítomnost. Věci které mu měly být dávno jasné si uvědomil teprve pak a místo aby se stáhl do bezpečí, připravil a zaútočil prostě zpanikařil a zavolal na ni.
Pak výzbroj. Je pravda že moc šancí proti malířce s takovou schopností neměl, ale správný vrah dle mého rozhodně nespolehne v otevřeném terénu na nůž. Už kdyš se přiblížuji cíli, natáhnu kuši, pokud spatřím oběť vystřelím a teprve pak tasím zbraň na blízko.
Prostě a jednoduše - na začátku nám je představen profesionál svého řemesla který se následně chová jako naprostý začáteník...
Dílo začíná zajímavě, ale hned v druhém odstavci mi osobně nesedí sousloví, celé desetidenní, místo toho se samo nabízí celá desetiletí, ale to jen takový malý postřeh.
Ve větě, Šest hodin namáhavé chůze po měkkém písečném podkladě ho zavedlo k nízkým skalám., zní písečný podklad poněkud technicky a cize, ale chyba to samozřejmě není, jen pro mne to zní trochu jako z pravidel náročnosti terénu.
Na začátku čtení, jsem si myslel, že si vypíšu všechny nedostatky a pak k tomu něco napíšu a bude to dobré pro mne i autora, ale nic, kromě dvou hloupostí, jsem ke svému údivu nenašel. Byl jsem velmi mile překvapen koncem povídky a spádem, který mě nutil číst dál a dál aniž bych se věnoval vadám. To je pro mne to nejlepší co může povídky mít, tedy pět hvězd.
Přečtu si dílo jistě ještě mnohokrát a nejen proto, že je čtivé a má spád, jak už bylo řečeno, ale také mi dává veliké a hluboké ponaučení do života: Nikdy nepodceňuj svého nepřítele.
Klaním se Josashi
originální, krásné, čtivé...
Řekl bych že každý příběh by měl být zaznamenám a stejně tak i obraz svůj příběh.
Velmi kvalitní povídka! Mimochdem si myslím že na drobných slohových a skladbových chybách vůbec nezáleží. Důležitý je cit, estetičnost, atmosféra, zajímavost a ty z tohoto příběhu úplně srší!
Shledal jsem příspěvek kvalitním kvůli jeho čtivosti a originalitě. Nejvíce mě uchvátila pointa příběhu. Zajímavý náhled na takovou věc jako je vražda. Autorka pěkně vystihla pocit při vraždě i vjemy umírajícího.
Poprvé jsem trochu ohrnul nos nad těmi nevádanými a téměř až nadpřirozenými schopnostmi hlavního hrdiny - tedy lovce - který jen zavětřil a již pocítil něco, co se stalo na tom místě před deseti lety. Bylo to takové netypické až nereálné. Pak jsem si uvědomil, že to vlastně nemusí být povídka reálná ani v nejmenším. Čímž jsem ocenil autorčino dílo ješt ěvíce, protože ne každý dokáže ze svého příspěvku, kde jsou i nadpřirozené síly, udělat pěkný příběh se smyslem a reálnějším základem, místo toho aby tam naplácal nějaké hlouposti. Tudíž tím to obdivuji.
Autorka má určitě můj respekt i obdiv k tak pěknému dílu. Velmi pěkná pointa příběhu i pocity a vjemy hlavních postav..