Miki Wolverine  27. 11. 2006 v 19:49:26

Úvodem bych chtěl poděkovat magistru Holgerovi za schválení a ještě napravit překlep - v poděkování má být samozřejmě Finredovi z Celenu.

Jsem moc rád, že se všichni shodnete (snad) v tom, že je báseň zajímavá a taková pro odlehčení. Dále je pro mě zadostiučiněním fakt, že se někteří z vás s podobnými myšlenkami také setkávají. Pro mě to znamená, že jsem (opět to snad) vystihl dobře své city.

Také mě naprosto překvapil Darian, jak napsal o tom rozporu snu a skutečnosti - jako by mi četl myšlenky...

Uznávám, že ty dvě delší sloky tak trochu klopýtají a rýmy nejsou na jedničku.

Moudrou sovu jsem využil proto, že jsem chtěl zjistit, zda báseň vzbuzuje určité city a zjistil jsem, že je moc volná. Pokusil jsem se tedy jí trošku zpříjemnit a jaksi "zrýmovatět" a (snad.... :-)) je to lepší než původní verze. Musím konstatovat, že v tomto případě (i když jinak považuji za zcela zbytečné dílka do MS přidávat) mi to velmi pomohlo.

Co se týče grafického vzhledu - ne, je to opravdu jen náhoda.

Na závěr bych chtěl ještě dodat, že je pro mne obrovský úspěch, když ve vás báseň dokáže "vyvolat" určitý sled obrazů.
Tímto vám všem také moc děkuji za kritiku, připomínky a pochvaly.

MW

Nolwë  27. 11. 2006 v 17:59:31

neco podobneho zazivam kdyz vecer lezim na posteli a premyslim si nad vecmi ktere jsem jiz zazil a nebo co me jeste ceka pomalu se odebiram do toho tajuplneho svete kde je mozne vsechno a predstavuji si nejruznejsi veci ktere jsou mozne opravdu jen ve snech ... bohuzel :( ... tato basen ma dobry zacatek telo i ukonceni stridaji se v ni ruzne zajimave myslenky jez jsou zapsane do kratkych rymujicich se vet ... kdyz ji ctu predstavuji si se ve snu odebiram na neznamou krajinu je tam les a louka po ktere bezim a sleduji nocni oblohu posetou spoustami hvezd v nejruznejsich souhvezdich kdyz tu najednou vzletim vzhuru k oblaku pryc od tohoto unaveneho sveta jez je tek falesny a nastrojeny jak vanicni stromecek a ktery mne kazdy den unavuje vic a vic ... vsak ouha vse je jen sen ... a my musime jit zase dal svoji cestou klikatou ...

Darian  26. 11. 2006 v 21:08:33

Trochu mi táto konkrétna báseň asociovala myšlienkové pochody, s ktorými som sa konfrontoval pri čítaní báseň Spitý Koráb od Rimbauda. Myšlienky boli asi tejto povahy: sú dojmy a témy, ktoré ide spracovať len určitým letmým nadhadzovaním motívov – v ich podstate nezáleží na ich realistickosti, ale skôr autenticite vo vzťahu k celku – a skoro až laxným prístupom k formálnosti. Samozrejme, vidno aj tu, že sa aj s takým niečím dá v rámci až oslobodzujúcej voľnosti pracovať – veď sa tu aj rým uplatnil.

Uvedené obrazy dávajú len pocit, ich hodnota je ťažko určiteľná. V básni je skrytý vnútorný zámer v podobe dvoch téz na začiatku a na konci.

Stály rozpor sna a skutočnosti, dve naozaj nezmieriteľné protipóly, z ktorých každý sa môže stať vezením a baštou nepravosti. A hrdina básne (zrejme samo autorovo vedomie a cit) sa nevie rozhodnúť; neustále padá z oblakov na zem, kde si myslí, že mu bude zle, potom zisťuje, že vlastne je realita – aj napriek tomu, že jej podstata (a prídomok) je krutá – je miestom, kde sa dá žiť. Autor naozaj pekne vyjadril tento rozpor.

U básní podobného „razenia“ naozaj ide o prvé stotožnenie sa. Ja som sa aj stotožnil hlavne s pekne zvládnutou, i keď trochu obligátnou, témou.

Tampush  26. 11. 2006 v 20:42:17

Básně tohoto druhy se mi většinou líbí. A tahle určitě není výjimkou. Nesouhlasím s Legarem v tom, že prostřední dvě sloky skřípou - podle mne jde o příjemné, volné uvolnění.
Také podle mne tento styl není obehraný - možná je to tím, že poezii nečtu tak moc, ale podobné básně jsou IMHO celkem neobvyklé.
Na druhou stranu má Legar pravdu s tou grafickou podobou - opravdu zajímavé :).

Zkrátka: Moc se mi to líbilo, ale určitě si myslím, že někomu tenhle styl nesedne...

Tampush

Legar  26. 11. 2006 v 17:49:05

Zajímavé, je to sice poměrně obehrané, ale zato velmi dobře uchopené téma.
Nejlepší je asi ta střední část s takřka dadaisticky navazujícími obrazy, kde se ale přesto neztrácí nit, která nakonec dokončí smyčku na pomyslné spirále. jejíž začátek i konec tvoří ty krátké volné veršíky.
Zajímavá je i grafická podoba básmě i když těžko říct, zda to byl úmysl či nikoliv
Jediné, co mi poněkud skřípalo byly ty dvě nejdelší sloky, asi až příliš volné a složité vzledem ke zbytku díla.

Mgr. Holger  26. 11. 2006 v 11:56:31

Zajímavá a ve své jednoduchosti přitažlivá hříčka.

Autorova hra s obrazy, mnohdy nahodile použitými díky snaze o zachování určité byť kostrbaté formy, v tomto případě vychází a nepůsobí strojeně. Je to dáno zřejmě volbou tématu, který připouští volnost ve střídání obrazů i bez zjevného řádu a připouští zároveň i uvolnění formy.
Vzhledem k tomu tedy málokoho zarazí:

„Ale bez myšlenek,
co mě tu drží,
nemohu dál zůstat,
zas padám a sněží.

Sněží mé myšlenky,
sněží fantazie,
přitom zapadají,
do noční poezie.“

Protože zvolené téma umožní řetězení obrazů, které autor použije pro dokončení rýmu a následně na ně naváže tak, aby zapadly do koloběhu jeho dílka. Z hlediska vystavění dílka je tento postup vhodný a autor se tak může ke konci dostat zpět k úvodu a udělat z něj úkrok stranou ke komentáři, který ho vrací zpět k realitě.

Po formální stránce má dílko svoje mouchy (o rýmech se někdy hovořit nedá), nicméně nepovažuji tyto formální nedostatky za závažné (forma odpovídá celku – autor své dílko pojímá celkově uvolněně), větší chybou je nedodržování interpunkce, kterou autor používá nahodile.

V kontextu rubriky jde o nadprůměrné dílko a s povděkem kvituji, že autor využil možností Moudré sovy a o svém dílku přemýšlel a pracoval na něm.

Zdrví Holger