Mateřská láska
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
Mateřská láska
Ráchel se dostavila přesně podle instrukcí. V hale starého zčernalého hradu odevzdala mlčenlivému komorníkovi kabát, šálu, revolver ráže 357 Magnum… a na stůl položila tři dlouhé tenké dýky vyrobené z nejčistšího stříbra. Když se po nich komorník znechuceně podíval, jenom se ušklíbla. V naleštěném zrcadle krátce zkontrolovala svůj vzhled a pak se vydala za zamyšleným sluhou.
Na konci dlouhé chodby, spoře osvětlené jen několika málo žárovkami, se tiše otevřely dveře a Ráchel vešla. Chvilku trvalo než její oči přivykly rudě zbarvenému šeru, ale jakmile se zorientovala, spatřila svého chlebodárce. Seděl za masivním stolem, bledé ruce složené na hromadě papírů. Díval se přímo na ně, jako by ho fascinovaly dlouhé prsty s poněkud přerostlými nehty. Když vzhlédl, v jeho očích se blýsklo poznání.
„Ráchel.“
Přikývla na pozdrav. Od poslední návštěvy se nezměnil. Stále ta samá chladná bytost s ledovýma očima a tenkými rty. Byla by o krok ucouvla, ale ovládla se. Nikdy před ním nedala najevo strach a ani tentokrát ze svých zásad nesleví. Pozvedla však bradu a ten nepatrný náznak nejistoty vyvolal na jeho rtech potměšilý úsměv.
„Mám pro tebe práci.“
Opět jen přikývla. Věděla, že nemá smysl se ptát, byla jen najatá síla, podřadná rasa, kterou neuznával, ale kterou potřeboval.
„Chci, abys odklidila Llewelyna.“
„P… prosím?“ Neudržela se a úžasem pootevřela ústa. Llewelyna?
„Zdá se ti to jako těžký úkol?“
„Ne,“ odpověděla bez zaváhání.
„Pokud nebudu rychlejší, najme si tě on na mne…“
Pokrčila rameny. Pracovala sice pro toho, kdo dal víc, ale tohoto chlebodárce nikdy nepodvedla. A on nikdy nepodvedl ji.
„Zná tě, bude to obtížnější.“
S tím souhlasila, ovšem nechápala, proč jí to říká. Ještě nikdy ji nevaroval. Na druhou stranu také nikdy nedostala za úkol odklidit Llewelyna.
„Dohodněme se na ceně,“ řekla co možná nejchladněji.
„Jistě.“
Ušklíbl se a pomalu přešel k sejfu. Vytáhl z něj kufřík plný nových bankovek a než jí ho podal, sklonil svou protáhlou hlavu a zadíval se jí do očí:
„Nechci, abys ho zabila. Jen mi ho na nějaký čas odkliď z cesty.“
Ráchel převzala kufřík a chystala se k odchodu, když ji nečekaně zastavil. Ne, nesáhl na ni, nikdy by se člověka nedotkl, aniž by to bylo nezbytné nutné. Zastavil ji pouhou silou své vůle. Ráchel se obrátila a on otočil skrytým mechanismem. Celá jedna stěna se rozestoupila a odhalila místnost za sebou.
Vypadalo to v ní jako v dětském pokoji. Ráchel bezděčně vykročila vpřed, ale její tělo se zarazilo o skleněnou přepážku. V ten okamžik se pohnul obrovský plyšový medvěd a přes místnost přeběhla malá holčička.
„Panebože…“ vydechla Ráchel hrůzou. „Morgan! Morgan!“
„Nezabít, jen odklidit,“ ozval se za ní ledový hlas. „Myslím, že tvá dcera je dobrá motivace. A abys nebyla v pokušení, odvezu ji pryč.“
***
Ráchel si nechala přivézt auto před hotel. Pak se už ubírala po osvětlené silnici k letišti, kde zaparkovala před nízkou budovou. Uvnitř zjistila, že do příletu zbývá pouhých deset minut a tak se posadila s kelímkem kávy na ostře červenou plastikovou židli. Uvnitř ji drtil strach, ale navenek působila kupodivu klidným vyrovnaným dojmem. Což zrovna nebylo to, čím měla Llewelyna získat na svou stranu. Musela být zoufalá.
Když oznámili přistání, už tak opravdu vypadala. Ruce se jí třásly nervozitou, oči měla zarudlé od nevyspání a pleť bledou, téměř průsvitnou. Vypadala tak křehce a zoufale, že se jí několik lidí starostlivě ptalo, jestli nepotřebuje pomoc.
Llewelyn se objevil mezi posledními pasažéry. Ráchel ho poznala okamžitě a musela zatajit dech nad jeho nevšední šarmantní krásou. Byl oblečený v prvotřídním obleku, přes ruku si nesl tmavý kašmírový kabát a v druhé malou černou diplomatku. Obchodník každým coulem. Světlé vlasy mu padaly do chladných očí a kolem rtů hrál arogantní úsměv. Několik žen vzdychlo bezděčným obdivem.
Přistoupil až k ní a mírně se uklonil. „Ráchel.“
„Pane Szekely,“ vydechla s dojemným selháním v hlase. „Vy jste opravdu přiletěl. Jsem vám tak vděčná, že...“ Přitiskla si kapesník k ústům, který přesto neztlumil její zoufalý vzlyk.
„No, tak, no, snad nebudete plakat, Ráchel,“ řekl rozpačitě a lehce ji poklepal po ruce.“A neříkejte mi pane Szekely. Kdysi jsme už byli u Llewelyna, vzpomínáte?“
„Ano,vzpomínám. Na té recepci, že?“ Popotáhla a otřela si cípem kapesníku oči. „Omlouvám se, ale jsem tak nešťastná. Nemohu pochopit... Vždyť víte.“
„Co kdybyste si dala kávu a něco k snídani? Vsadím se, že na jídlo moc nemyslíte.“
„Ach...“ vzlykla a pohlédla k letištní restauraci. Byla plná lidí. „Tak dobře, můžeme jít sem. Aspoň se vám vypovídám ze svého trápení.“ Nezbylo mu než ji následovat, třebaže by dal přednost anonymitě hotelu. Vybrali si stolek u okna a Ráchel si objednala silnou kávu.
„Vy asi nebudete, že?“ zeptala se tiše, bez jakéhokoli vyzvídání.
„Věřím, že to pochopíte,“ usmál se cynicky.
„Ano.“
„V telefonu jste byla zoufalá,“ řekl tiše a podezíravě si ji prohlížel.
„Kdybys měl děti, pochopil byste. Doporučil mi vás váš přítel Darkh. Věřte, kdyby o vás hovořil ve zlém, nikdy bych vás nekontaktovala.“
Llewelyn se zatvářil překvapeně, ale Ráchel si toho nevšímala.
„Llewelyne, já ji velice miluji. Nechápu, že mě tak zničehonic podvedl, bez slůvka vysvětlení. Vždycky jsem mu dobře sloužila.… Tolik to bolí, že...“ znovu vzlykla a znovu se mu omlouvala. Ujistil ji trochu rozpačitě, že se nemusí omlouvat, že je její reakce přirozená.
„Vy víte, kde by s ní mohl být?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Možná,“ řekl záhadně a upřeně se na ni podíval. „Už když jsem vás poprvé potkal, zarazila mě vaše schopnost se blokovat. Proč to děláte i teď?“
„Ach...“ zrudla. „Nechci, abyste si mě přečetl.“ Když se zamračil, spěšně vysvětlila: „Nikomu to nedovoluji. Mé myšlenky jsou má věc, jistě mi rozumíte. Jsem stopařka, Llewelyne, a znám úkryty mnoha vampírů. Není to věc nedůvěry, ale prosím, pochopte mě. Jsem v téhle věci neoblomná.“
„Jistě.“ ušklíbl se. „Ale něco za něco. Musíte ho zabít. Věřím, že jste s tím počítala, když jste mě kontaktovala.“
„Samozřejmě,“ odvětila dotčeně.
„Dobře, dobře,“ usmál se jedním koutkem. „Tak kdy chcete vyrazit hledat svou dceru?“
„Já...“ zajíkla se, jako by se styděla své přání vyslovit nahlas. „Kdyby vám to nevadilo, mohli bychom třeba hned?“
„Ráchel!“ostře ji zarazil. „Já se musím vyspat! Necháme to na večer.“
„Jak chcete, Llewelyne, zařídím se podle vás. Vím, že si musíte odpočinout… Jen doufám, že se mé dcerce nic nestane…“ Hlas se jí opět zlomil v pláči a Ráchel si byla jistá, že ho její vzlyky otravují. Byl ale příliš uhlazený než by ji to vytkl. „Promiňte, když já...“
„V pořádku,“ odvětil chladně. „Už je půl šesté. Ráchel, já si potřebuji odpočinout.“
„Jistě, já vím. Zavezu vás do hotelu. Mám auto s tmavými skly…“
„Pospěšte si.“
„Budu si muset ještě dojít...“ Zatvářila se omluvně a trhla hlavou k toaletám. “Jsem tu hned.“
Na toaletě strávila plných dvacet minut přecházením sem a tam. Když pak vešla do restaurace, Llewelyn se netrpělivě rozhlížel. Když ji spatřil, hodil na stůl peníze za kávu a téměř Ráchel vyvlekl na ulici.
„Kde máte auto?“ vyštěkl zuřivě a pohledem plným strachu pátral po vozech.
„Ach, já se tak omlouvám, Llewelyne, tolik mě to mrzí. Auto je tady, rychle, začíná svítat.“
Llewelyn naskočil na přední sedadlo a prudce zabouchl dveře. Ráchel se nadechla, oběhla vůz a vklouzla za volant.
„Postarám se o vás, Llewelyne. Nikdy nedovolím, aby se vám něco přihodilo,“ řekla tiše a lehce ho vzala za ruku.
„Jeďte, k čertu!“ Setřásl její ruku a s hrůzou pozoroval přes tmavé sklo bledý pruh svítání. „Do hotelu, rychle! Nechci spát v tomhle zatraceným krámu!“
„Jistě, samozřejmě.“ kývala horlivě hlavou a starostlivě se na něj dívala. „Opravdu mě mrzí, že jsem se na té toaletě zdržela, Llewelyne, ale už od rána...“ Podívala se jeho směrem a zjistila, že má přivřené oči a nereaguje. „…mi nebylo dobře,“ dořekla šeptem. „Llewelyne? Vy spíte?“
Nic, neodpověděl. Seděl na sedadle s mírně zakloněnou hlavou, chladný a neuvěřitelně krásný. Byla to krutá krása kruté bytosti.
Ráchel odbočila na širokou silnici a po několika kilometrech zastavila v odstavném pruhu. Zjistila, že má úplně zpocené dlaně. Vystoupila z vozu, otevřela kufr a namáhavě vytáhla silný třicetikilový řetěz vyrobený z nejčistšího stříbra. Jeho tíhu cítila ve všech kostech, ale šťastně ho dovlekla do auta a položila Llewlynovi na klín. Celou dobu měla neodbytný pocit, že ji ten bastard zpod těch přivřených víček pozoruje. Zakryla mu nohy a řetěz kostkovanou vlněnou dekou a pak si sedla zpátky za volant. Srdce jí tlouklo až v krku. Teď by jí Llewelyn neměl ublížit. Stříbro vampíry ochromuje natolik, že ztrácí své síly. Síly ale ne vědomí. Proto se tak zdržela na toaletě. Věděla, že musí odchod do auta načasovat na poslední chvíli, jinak Llewelyn stříbro ucítí a odmítne s ní jet.
Nadechla se, aby se uklidnila a pak zavolala Hanah na mobil. Když se ujistila, že její přítelkyně je na cestě k pasti, vyjela z pruhu a zařadila se do proudu vozidel mířících z Kišiněva na Kotovskoje. Asi po třiceti kilometrech odbočila na vedlejší silnici klikatící se mezi malými vesničkami a stoupala po zasněžené neudržované cestě vzhůru do lesů. Pustila si rádio, kde oznamovali chladný sluneční den s teplotami pohybujícími se hluboko pod bodem mrazu. Bylo půl deváté ráno, když na uzoučké cestě schůdné leda po kozorožce, zahlédla další džíp. Hanah, pomyslela si a cítila se o něco lépe. Letmo mrkla na Llewelyna a otřásla se hrůzou. Zíral na ni zpod těch zpropadených víček jako nějaký nehybný plaz. Nevěděla, zda skutečně spí, každopádně se ale nemohl hýbat.
Odtrhla od něj zrak a přidala plyn. Auto se řítilo závratnou rychlostí vysoko do hor, do děsivého lesa, kde čekala past. Lednové slunce stálo na obloze jako strnulá zlatá maska a silný vítr ohýbal stromy skoro až k zemi.
Vjela do odpudivého lesního přítmí a snažila se ignorovat pocit odporu z tohoto ponurého místa. Hanin džíp stál vtěsnaný mezi dvě věkovité jedle a černovlasá dívka se netrpělivě procházela kolem pasti. Ráchel vylezla z džípu a pak se rozběhla k Hanah.
„Vezeš ho?“ otázala se Hanah přiškrceně.
„Ano. Myslím, že vůbec nespí. Ale hýbat se nemůže.“
„Dobře.“ Hana se nadechla ostrého vzduchu. „Tak ho vytáhneme a hodíme dolů.“
Kývla za sebe a přestože Ráchel věděla, co tam je, neodolala a podívala se znovu.V zemi zela díra čtyři metry hluboká, jejíž stěny byly obložené tlustými stříbrnými deskami. Dobře si pamatovala, jak je sem dělníci z vesnice instalovali a jak se při tom po sobě zmateně dívali. Když pak práci ukončili, obě se postaraly jak o jejich královský plat, tak o jejich životy. Pochybovala, že se kdy onen zločin vyšetří.
Ráchel zaklonila hlavu v touze spatřit aspoň kousek slunce, ale nad hlavou jí visela klenba tak nepropustná, že kdyby z letadla spadla bomba, zarazila by se o vršky stromů.
„Vypadá to tu příšerně,“ otřásla se a pak pohlédla k autu. Llewelyn seděl na předním sedadle, strnulý, mrtvolně bledý a… rozzuřený.
„Neublíží nám, Ráchel,“ šeptla Hana, ale jistě to neznělo. „Nemůže, je den, má v klíně ten řetěz a tady v jámě je tolik stříbra, kolik ho nemají ani v Národní bance.“
„Dobře, jdeme na to,“ nadechla se Ráchel a vykročila k autu. Llewelyn sebou ani nepohnul, ale jeho oči metaly hrozivé blesky. Tvář se mu stáhla šíleným odporem a jeho rty chrlily záplavu těch nejhorších nadávek.
Ráchel otevřela dveře a polekaně uskočila, když spatřila jeho oči, které se do ní zabodávaly v nesmiřitelné nenávisti. Kdyby mohl, vrhl by se na ni a bez milosti ji zavraždil. Jen vědomí, že jí nemůže ublížit, ji donutilo jednat. Stáhla kostkovanou deku z jeho kolen, rozklepanými prsty nahmátla konce řetězu a pevně je omotala kolem jeho těla. Zuřil a syčel jako krysa zahnaná do kouta. Ráchel spojila konce řetězu masivním stříbrným zámkem, otočila klíčkem a ten si dala do kapsy.
„Ty mrcho..!“ ryčel vztekle a přivíral své kruté oči bolestí. „Nemysli si, že ti to projde! Jsi mrtvá! Už teď jsi mrtvá!"
„Možná…“ odvětila s překvapivým klidem v hlase a pak zavolala na Hanah. Když ji Llewelyn spatřil, oči se mu rozšířily napřed poznáním a pak hněvem.
„I ty, Hanah!“
Hanah se zachvěla, ale pak se odhodlaně vydala k autu. Llewelyn jí nemohl ublížit. Nemohl ji ovlivnit ani svou mentální silou, protože ji kvapem ztrácel.
Ráchel chytila Llewelyna za ramena a vytahovala ho z auta ven.Třebaže se nebránil, bylo to něco neuvěřitelně těžkého. Hana ji přispěchala na pomoc, zaryla prsty do jeho kabátu a stahovala si jeho tělo na své. Když pak vypadl a obě zalehl, začal se tomu syrově smát. Byl to příšerný smích, mrazil až do morku kostí.
Obě se vysoukaly zpod jeho těla a každá ho vlekla za jednu ruku k pasti. Táhly ho po zádech jako mrtvolu; podrážky jeho bot zanechávaly ve sněhu rýhy tak hluboké, že odkrývaly zmrzlé jehličí. Po celou dobu jim sprostě nadával a sliboval smrt v obrovských mukách.
Ženám připadalo, že se sama zem brání přijetí této zrůdy do svého nitra a že vynakládá veškeré své úsilí je nepustit už ani o krok vpřed. Musely si odpočinout; ruce je bolely, jako by týden posunovaly lokomotivu.
„Hanah, vezmi ho za ruce a já za nohy. Stačí, když ho dostaneme na okraj, pak ho tam překulíme."
Z posledních sil ho dovlekly k díře. Llewelyn ze sebe vydal zvířecí řev plný bolesti a úzkosti, křik, který se v ničem nepodobal lidskému vzlyku. Šla z něj hrůza. Poulil oči jako ryba a zrovna tak lapal po dechu. Dívky odpočívaly zpocené a promrzlé, obalené sněhem a špinavou hlínou a hleděly na Llewelyna, který ležel na boku na samém krajíčku stříbrné jámy.Už neřval, ani nenadával. Byl bledý a děsivě vyčerpaný. Vzbuzoval strašlivý soucit. Byl obrazem utrpení a bezmoci, utýraná uvláčená bytost. Hračka v bezcitných rukách dvou zvrhlých žen.
„Panebože,“ Ráchel si přitiskla ruce na ústa. „Vypadá hrozně.“
„Musíme to dokončit.“ řekla Hanah tiše.
Sehnula se nad ním a odvrátila pohled od jeho zmučených očí. Ráchel si vedle ní klekla do mokrého sněhu a na tři ho skulily do jámy. Ozvala se dunivá rána a když zanikla v šeru lesa, rozhostilo se děsivé ticho. Ustrašeně se naklonily a pohlédly dolů. Llewelyn ležel na boku, zraněný, zrazený, schoulený v poloze lidského plodu…
Hanah se postavila a otřela si špinavé ruce o svůj vlněný svetr. Pak vytáhla ze svých vysokých kozaček dlouhou ocelovou dýku a vrazila ji Ráchel mezi lopatky.
Ta jen překvapeně vydechla.
„Promiň,“ zašeptala Hanah a strčila do ní. Ozvala se dunivá rána a Llewelynův strašlivý sarkastický smích.
Hanah přirazila těžkou stříbrnou desku na díru a začala zamykat množství jistících zámků. Z auta si donesla lopatu a navršila na hrob hromadu zmrzlé hlíny. Zvedl se ostrý vítr a začal srážet těžký sníh z korun staletých stromů.
***
Hanah se dostavila přesně podle instrukcí. V hale starého zčernalého hradu odevzdala mlčenlivému komorníkovi kabát, šálu, svou dvaadvacítku a na stůl položila klíčky od auta. V naleštěném zrcadle krátce zkontrolovala svůj vzhled a pak se vydala za zamyšleným sluhou.
Na konci dlouhé chodby, spoře osvětlené jen několika málo žárovkami, se tiše otevřely dveře a Hanah vešla. Chvilku trvalo než její oči přivykly rudě zbarvenému šeru, ale jakmile se zorientovala, spatřila svého chlebodárce. Seděl za masivním stolem, bledé ruce složené na hromadě papírů. Díval se přímo na ně, jako by ho fascinovaly dlouhé prsty s poněkud přerostlými nehty. Když vzhlédl, v jeho očích se blýsklo poznání.
„Hanah.“
„Kde je mé dítě?“
„Chviličku,“ řekl tiše a vstal od stolu.
Hanah naoko bez zájmu sledovala jeho pohyby, ale když otočil skrytým mechanismem a do pokoje vběhl světlovlasý chlapec s malou holčičkou, přestala si svého zaměstnavatele všímat. Přivinula dítě na prsa a dojatě ho líbala na jemné vlásky. Byla tak rozrušená, že si vůbec nevšimla dvou drobných ranek na chlapcově krku.
„Tohle mi už nikdy nedělejte, prosím.“
„Kde je Ráchel?“
Usmála se. „S Llewelynem.“
„A on?“
„Řeknu vám to… Jednou. Teď je to má jediná pojistka proti dalšímu únosu. Nemusím vám snad říkat, že jsem jediná, kdo ví, kde je ukrytý? Že ne?“
Zamračil se, ale pak se uznale usmál. Mohli odejít.
Jejich odchod sledovaly jen smutné oči maličké Morgan.
Diskuze
Tak, a ke všemu jsem špatně uzavřela tag. Omlouvám se.
Patrick: ve zbraních se příliš nevyznám, ale tahle se mi líbila, proto jsem ji v příběhu použila. ->
http://www.alfa-proj.cz/zbrane/zbrane-na-zbrojni -prukaz/revolvery/alfa-steel-357-magnum/
*
Chybky, chybky, nedoklepky, čárky, atp: Vím, jsem hrozný tvor, ale jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa...:-))
Josashi, Kaiserin: Ano, máte pravdu, nedoklepla jsem, co jsem chtěla. „Kdybyste měl děti, pochopil byste."// Hanah se nadechla ostrého vzduchu...// šeptla Hanah atd... Toto mě opravdu mrzí, protože původně se Hanah opravdu jmenovala Hana, a já jí nepřiklepla H všude... :-((
*
Krtecek: Vím, jak to myslíš, a velice si toho vážím (a nejen Tvého přátelství).
*
Darian: Děkuji :-))
*
Shadowmage: ad Fakt, že příspěvky této
slečny nekončí doma v šuplíku, je dle mého i zásluhou serveru jako takového. -> máš naprostou pravdu, jsem ráda, že tento server existuje. (hurá! :-D)
*
Shelagh: Děkuji. Chyby v přímé řeči a ostatně kdedokoli v textu jsou zbytečné a jsou způsobeny mou netrpělivostí. Pokusím se na to dát příště pozor. :-)
*
Ještě jednou všem děkuji. :-))
Pekne se mi to cetlo, coz u povidky hodnotim velmi kladne. Akorat mi trochu vadilo, ze jednou pises Hanah a jednou Hana. Jinak pointa dobra. Nejak jsem lina rozepisovat nejake dalsi nedostatky, tak davam pet:) (samozrejme nejen proto)
Zdravím,
Hned v prvním odstavci mě zaujala ráže pistole Magnum, pokud vím tak ráže se píše v milimetrech a tak podle mé úvahy asi takhle: Revolver ráže 3.57 Magnum
Někde ti tam chybý čárky či háčky atd...
Jinak ještě nějaké drobně chybky...
Pravopis je také v pořádku.
Takže rozhoduji se mezi 4 - 5 ale je to dobrý nápad a propracování takže dám 5*
S úctou Patrick
Lyrie:
Jo, jo. Jak příjemné je, když se člověk někdy zmýlí :o)
Ode mě dostaneš za plný počet, nikoliv z přátelství, ale za kvalitu. A pro ostatní ... neměl bych tady dělat reklamu, ale další dílo z lyrického pera ... COMING SOON :o)
Lyrie,
konečně jsem si našel čas přečíst si tvé dílo. Musím přiznat, že se mi velice líbilo.
To, jak jsi využila motivu mateřské lásky mě příjemně překvapilo, ani v nejmenším jsem podle názvu nečekal příběh ze současnosti s upíry. Navíc s tak perfektně vypointovaným dějem. Víš, čekal jsem, že Ráchelina zakázka skončí nějakým tím předimenzovaným soubojem, který by pokud by byl v televizi museli pouštět zpomaleně. Ne že bych pochyboval o tvých schopnostech, přece jen jsem již od tebe četl dvě kvalitní díla, ale ty upírské příběhy takhle podobně prostě končívají. Od chvíle, kdy se objevila Hanah se svým vlastním motivem, dostal ale příběh nový rozměr. Předtím byla mateřská láska konfrontována jen s oddaností svému zaměstnavateli, popřípadě snad zbytečným soucitem ke krutému Llewelynovi. Nicméně situace, v níž se Hanah zachovala tak, jak se zachovala, ukázala skutečnou a děsivou sílu mateřské lásky.
Neotřelý nápad, pěkný styl psaní, dobrá čeština, dovedeno až do konce. Lyrie opět dokázala, že se rozepisuje k velkým výkonům. Fakt, že příspěvky této
slečny nekončí doma v šuplíku, je dle mého i zásluhou serveru jako takového.
A kolik dám hvězdiček? Zkuste hádat...
S hlubokou úctou Shadowmage
Ahoj,
Hned první odstavec mě připomenul Kulhánkovi Vládce strachu. Upírský příběh z dnešní doby, který je navíc prodchnut polštinou. Upíři zde mají stejná „pravidla“ k přežití (nemají rádi stříbro a denní světlo) a v příběhu se objevuje dítě. Nutno však říci, že to dílu vůbec neškodí, naopak se to čte velmi dobře. Je to plné zvratů a neočekávaných (alespoň pro mne) akcí. Děj má rychlí spád a nedá se jinak než to přečíst jedním dechem.
Z konce je opravdu patrné co je žena schopna udělat pro dítě. Člověk (muž) se nutně musí zamyslet, kdo je v příběhu ten chladný a bezcitný zabiják, kterého autorka popisuje shodnými odstavci jen s výměnnou jmen. Zda jsou to „zlí“ upíři či láskyplná matka vraždící svou nejlepší přítelkyni. Ale to vychází z absence mateřských pudů, tak se omlouvám, nechtěl jsem se nikoho dotknout.
Kromě níže jmenovaných jsem postřehl jen jednu chybičku, a to ve větě: „Kdybys měl děti, pochopil byste. To mi nepřijdu normální začít tykáním a skončit u vykání, ale to je jen detail, který na celkový dojem nemá (pro mne) vliv.
Příspěvek je opravdu akční a stojí za přečtení a k inspiraci. Dost mě oslovil a moc se mi líbil. Určitě si ho po nějaké době přečtu ještě vícekrát a stále mi bude mít co nabídnout.
Děkuji Josashi
Zdravím,
Naozaj kvalitný príbeh pojednávajúci o utrpepení matiek, ktorým vzali ich deti. Tieto ženy boli okolnosťami donútené k zrade. K zrade samých seba, zrade voči sebe ... a napokon boli zradené.
Tomuto príbehu nebudem nič vytákať. Lyrie vie, že ju považujem za výbornú autorku a myslím si, že touto poviedkou to len dokazuje.
Upírský příběh ze současnosti je velmi dobře napsán zejména po stránce stavby příběhu. Chválím také jazykovou vybavenost autora, i když by příběhu slušelo použít i jiné přídavné jméno označující mohutný a těžký předmět než jen „masivní“.
Pochválím také dialogy, které jsou dostatečně stručné a zároveň posouvají děj dopředu.
K zápletce mám mírnou výhradu – trošku mi přijde překombinovaná. Nicméně v rámci žánru jsem schopná toto akceptovat a kochat se příjemným čtením.
V textu chybí několik čárek – před spojkou „než“ se často čárky píší. Dále je několik drobných chybek v psaní přímé řeči, kdy po tečce v přímé řeči následuje malé písmeno uvozovací věty – bylo by třeba tečku nahradit čárkou.
Celkově sečteno podtrženo ale mohu dát s klidným svědomím pět, chybky to byly drobné a na počet hvězdiček neměly vliv.