Jedné mystické noci zdál se elfímu bojovníkovi Daeronovi zvláštní sen:

Celý ten den byl zvláštní. Vypravil se na lov a v lese narazil na stopy zvířete, jaké nikdy předtím nespatřil. Šel po těch stopách hloub a hloub do lesa, až přišel na místo, kde nikdy předtím nebyl.

Stopy podivného zvířete vedly do středu mýtiny, kde rostl nádherný zlatý malorn. Tam náhle končily. Začalo se rychle šeřit, přicházela noc. Byl tak unavený pronásledováním, že na návrat nebylo pomyšlení.Co teď? Malorn ve tmě matně zářil, jakoby v něm byla ukryta nějaká moc. Necítil však strach ani obavy a tak se pod jeho rozložitou korunou uložil k spánku a pomalu se propadl do snu.

Měl vidění počátku světa. Nejdříve všude kolem vládla jen tma, ale potom spatřil tavící se horniny, tekoucí v rudých potocích. Nad celou zemí zazářil první krystal, krystal barvy ohně. Náhle se však obloha zatáhla a začal padat déšť, který oheň uhasil a zaplavil celou zemi. Vedle rudého krystalu zazářil druhý, modrý krystal barvy vody. Začal vát vítr a z vod se pomalu vynořovala pevnina. Bílý a zelený krystal, symbolizující živly vzduchu a země, spočinuly vedle prvních dvou.

Potom se vidění změnilo. Jakoby z výšky uviděl v ohromném oslnivém záblesku bílého světla, jak se krystaly spojily v jeden jediný, velký "Krystal čtyř živlů". Oslepen září chvíli neviděl nic, ale pak se začalo vyjasňovat. Znovu spatřil Krystal, nyní spočívající na stříbrně se lesknoucím mitrilovém podstavci. Rozhlédl se kolema zjistil, že je v rozlehlé zlaté síni, jejímž proskleným stropem dopadají sluneční paprsky na podlahu do místa, odkud se rozlévala Voda zoufalství. Musela to být ona, protože mu po zádech přeběhlo stejné mrazení, jako tenkrát, když mu o ní poprvé vyprávěla babička. A měl pravdu... Světlo najednou zmatnělo, pak úplně přestalo proudit a kolem se začala šiřit tma. Daeron spatřil, jak velké temné ruce tápají a snaží se získat Krystal. Hladina Vody zoufalství začala prudce stoupat a stoupat. Už nic neviděl.

Vidění se opět změnilo. Nyní bylo kolem zcela jasno. Tentokrát stál na stříbrném palouku v kruhu kvetoucích zlatých malornů. Snažil se odejít, ale cítil, že mu jakási síla brání toto místo opustit.

S výkřikem se probudil. Zjistil, že už je jasný den a že dosud leží pod malornem celý zkroucený a ztuhlý ranním chladem. Vzpomínky na sen se pomalu začaly rozplývat. Je čas se vrátit, pomyslel si a pomalu se začal zvedat, kdy tu z větví malornu něco spadlo na zem. Okamžitě vyskočil, tasil meč a pohledem prohledával korunu stromu, odkud tušil nebezpečí. Nic tam nebylo.

Přemohla ho zvědavost a šel tu věc zvednout. Byla to krásně zdobená kovaná dýka, ale nejzvláštnější na ní bylo, že její čepel modře zářila. Zastrčil ji za opasek a vydal se hledat cestu do města. Po chvíli na ní narazil, ale všiml si, že dýka se jasněji rozzářila a jakoby ho táhla směrem k lesu. "To má určitě nějakou souvislost s tím snem", pomyslel si Daeron. Nemohl odolat touze po dobrodružství a vrhl se tím směrem.

Už nebylo pochyb, ta dýka ho vedla na nějaké určité místo. Dostal se až k hustému černému lesu, který nešel nikudy obejít. K místu, kam ho dýka vedla, se musel dostat přímo skrz les. Tam ale narazil na skřeta, který se proti němu rozeběhl s rudým mečem, říkajíce něco nesrozumitelného svým ohavným jazykem. Daeron okamžitě vytáhl svůj meč k obraně. Střet mečů byl tak silný, že se oba se strašným řinkotem rozpadly. Skřet neváhal, vytáhl luk a zamířil na Daerona, který s výkřikem zoufalství proti němu vrhl onu tajemnou dýku. Skřet byl okamžitě mrtev.

"To je síla!" pomyslel si elf a běžel dál úzkou cestičkou do nitra temného lesa. Chvíli na to uviděl v dáli světlo. Doběhl k němu a zjistil, že kolem už nejsou stromy obyčejného lesa, ale kruh zlatých malornů. Dýka se rozplynula v modrém záblesku a on si uvědomil, že to je to místo ze snu.

Vtom zpoza jednoho malornu vyskočila hnědovlasá dívka se slovy: "Ani hnout!" a třímala nad jeho hlavou velký kovaný meč. Vypadala odhodlaně. Byla oděna ve vysokých kožených botách, kožené kazajce, za pasem dýku, jako pravá bojovnice.
"Kdopak jsi?" zeptala se.
"Jsem Elf, bojovník Daeron a kdo jsi ty a co tu děláš?"
"Jsem člověk, jmenuji se Aelnor. Přivedl mě sem zvláštní sen."
"To, že jsme tady, tedy není náhoda. Mě sem také přivedl sen."
"Ale co se tady má stát? Ničemu nerozumím," zeptala se Aelnor.
Jakoby v odpověď zašuměl vítr a před nimi se jakoby odnikud objevila postava bíle oděné ženy. Chvíli si je s úsměvem prohlížela a potom promluvila:
"Jmenuji se Glorendiel, jsem paní tohoto a mnoha lesů. Zavolala jsem vás sem, protože je vážně ohrožena budoucnost našeho světa, ukrytá v Krystalu čtyř živlů."
Oba na ni s údivem pohlédli.Tu legendu oba znaliz vyprávění. Glorendiel však pokračovala:
"Vím, že je spousta nezodpovězených otázek, ale není času nazbyt. Temné síly jsou Krystalu na stopě. Musíte se okamžitě vydat na cestu. Byli jste vybráni...," nedopověděla Glorendiel větu. Dříve, než stačili něco říci, nebe ztemnělo a všude kolem se rozlila temnota.
"Ach ne, pozdě. Temnota již brzy zničí a pohltí tento les...."
Z nebe začaly létat blesky a ze všech stran se rozléhal skřetí řev. Blížili se příliš rychle. Paní lesa vykřikla směrem k Daeronovi a jeho společnici:
"Zkusím vás odtud dostat, mějte oči i uši otevřené, povedu vás..."
Glorendiel vyslovila nějakou magickou formuli a vzápětí vznikl ohromný vír, který oba dva vtáhl dovnitř. Oba ztratili vědomí...

Probudili se až v pokoji nějakého hostince. Nevěděli ani kolik je hodin, ani kde přesně se nacházejí. Zaslechli jen zavrzání schodů zvenčí. Daeron instinktivně vytasil meč a přiskočil ke dveřím. Dívka taky tasila a postavila se z druhé strany. Na chodbě bylo slyšet hrubé drsné hlasy, mluvící o třech kamenech moci, co najdou cestu ke krystalu. Náhoda? A nebo práce Paní lesa?

Víc se nedozvěděli, protože hlasy znenadání utichly. Chvíli se nic nedělo, ale pak se dveře pokoje rozlétly a dovnitř vtrhli dva muži. Aelnor bez rozmýšlení jenomu z nich jediným pohybem srazila hlavu. Druhý začal pronášet nějaké zaklínadlo. Daeron nezaváhal a probodl mu hrdlo. Otřeseně pak stáli uprostřed pokoje a dívali se jeden na druhého.
"Legrace končí, že?" pronesl elf vážně, pak se usmál a dodal: "Dobré, na člověka."
"Dobré, na elfa," odpověděla dívka a taky se usmála. Hned jim bylo oběma líp.
"Copak je tohle?" řekla Aelnor, shýbla se a zvedla ze země kámen se zvláštním ornametem, který vypadl zabitému z kapsy.
"Jeden z kamenů moci, bezpochyby. Slyšel jsem,jak se o tom na chodbě baví."
Vtom vtrhul do místnosti další člověk. Byl to hostinský.
"Tak vy už jste se probudili?" řekl zvesela. Pak ale spatřil dvě nehybná těla v kaluži krve a vyděšeně se zeptal:
"Co..co se tady stalo?"
" To jsou, ehm.., tedy byli nějací muži, co nás asi chtěli zabít," zamračil se elf.
"No, s úklidem si nedělejte starosti, pojďte rychle dolů, tam vám všechno vysvětlím."

Když jim dole hostinský u teplého jídla a pití vyložil vše o tom, jak se tam ti muži dostali a že se mu už od začátku nelíbili, na chvíli se ve vyprávění zarazil a pak vyhrkl:
"Málem bych zapomněl. Tohle vám mám dát od Glorendiel, prý je to strašně důležité," a s těmi slovy jim podal balíček.
"Děkujeme vám za vaši pohostinnost, ale myslím, že už budeme muset jít," řekl Daeron i Aelnor a podali mu ruce.
"Přeji vám šťastnou cestu. Snad se ještě někdy potkáme za lepších okolností," rozloučil se s nimi hostinský a zavřel za nimi dveře.
Když byli z dohledu, rozdělala Aelnor balíček. Uvnitř byl medailon se třemi prázdnými otvory a dopis. Stálo v něm:

"Omlouvám se za ten nečekaný přesun, ale jinak to nešlo. V balíčku najdete medailon, do kterého patří tři kameny moci v tomto pořadí: Y k d Ty kameny způsobí, že medailon bude aktivní a dovede vás až místnosti Krystalu. Předpokládám, že první kámen už máte. Na druhý se ptejte ve městě žonglující muže. Více zatím vědět nepotřebujete."

Dopis skončil. Aelnor vytáhla z kapsy první ze třech kamenů a vsadila ho do medailonu. Kámen přesně zapadl do otvoru a ornament na něm se rozzářil.
"Máme první, dobrá práce," řekl Daeron, "neztrácejme čas, jdem do města pro další."
Cesta z hostince do města vedla z údolí do údolí a zabrala jim více času, než počítali. Když tam konečně dorazili, bylo už k večeru.
"Musíme rychle najít náměstí, tam obvykle vystupují žongléři a jiní potulní kejklíři."

Město bylo rozlehlé a plné lidí a tak jim trvalo další hodinu, než dorazili k místnímu náměstí. Aelnor se nemýlila, uprostřed přihlížejícího davu spatřili žonglujícího muže.

Právě v okamžiku, kdy dorazili až k němu, udělal muž chybu a jedno jablko mu vypadlo z ruky a zakutálelo se až k jejich nohám. Daeron ho rychle sebral a ukryl v kapse. Za nejbližším rohem chtěli jablko rozkrojit, ale zjistili, že je duté. Uvnitř byl svinutý papírek a na něm krátká básnička:

"Zvláštní básnička, ale trochu ... pouťová. Jestli jsem to dobře pochopila, budeme nejdřív muset zabít draka a pak si vezmeme ten kámen.. možná," řekla Aelnor.
"To sice ano, ale nejdříve by jsme měli zjistit, kde ten drak je," řekl Daeron.
Jen to dořekl, přilétl jako na zavolanou obrovský drak. Snesl se na opačném konci města, sežral pár lidí, vypálil celou čtvrť a zmizel v blízkých horách.
"Další náhoda? To by mě zajímalo, jestli se tomuhle ještě dá říkat štěstí," pronesl s povzdechem Daeron.
"Tak tohle je už tenhle rok podruhé, co nás drak napadnul a způsobil tak rozsáhlé škody. Zas nám zvýší daně. Nikdo nemá odvahu se mu postavit. A přitom město má spoustu prostředků, jak se ho zbavit. Třeba místní apatykář, má spoustu uspávacího prášku, ale ještě se nikdo nenašel, kdo by mu tu návnadu podstrčil," prohodil s nadějí v hlase opodál stojící muž, když viděl, že jsou oblečeni jako bojovníci a ozbrojeni velkými kovanými meči.
"Opravdu?" prohodila Aelnor směrem k němu a pak se otočila k elfovi a tiše řekla:
"Mám nápad jak získat ten kámen, aniž bychom museli bojovat s tím hnusným drakem a riskovat naše životy. Sleduj..."
"No, dejte nám ovci, pár kilo toho uspávacího prášku, několik mužů, nějakou tu mulu na odnešení nákladu a my vás draka zbavíme."
Muž zajásal, zavedl je za starostou, ten je vybavil vším potřebným a ještě jim slíbil nějaké peníze. Docela se jim jejich dobrodružství začalo zamlouvat. Snad se něco nepokazí.

Za dva dny bylo vše připraveno a skupina se vydala do hor. Muži z města je zavedli až na dohled dračího doupěte, pak ale vše přenechali jim a zmizeli i s koňmi za nedalekou skálou. Co kdyby...

Daeron vzal uspávacím práškem naplněnou ovci, s dívčinou pomocí ji nastražil před vchodem do jeskyně a šli se také schovat. Dlouho se nic nedělo. Pak se ale ozvalo z hlubin jeskyně strašlivé zařvání. Drak se probudil a kručelo mu v břiše. Přeci jenom, od jeho nájezdu na městečko uplynulo již pár dní. Neodolal vůni ovce, vylezl před doupě a jedním rázem ji zhltnul. Nic nepoznal. Netrvalo dlouho a drak usnul. Muži z města vyskočili s jásáním z úkrytu, draka svázali a odtáhli do města.

Aelnor šťouchla do Daerona: "Teď je řada na nás, jdem si pro ten kámen," a rozeběhla se směrem ke vchodu do jeskyně. Postupovali obezřetně do hloubi skály, čím dál zacházeli, tím větší tma byla. Ale za rohem prosvítalo blikavé světlo pochodně a ozařovalo...

"Tamhle je!" vykřikl Daeron ukazující na kámen s dalším tajemným monogramem.
"To je zvláštní, že ho nikdo nehlídá?" řekla podezíravě Aelnor a pro jistotu tasila. A dobře udělala. V tu chvíli vyskočil ze svého skalního úkrytu Goblin-jeskynní muž a chraplavě zařval: "Stát!" Držel v ruce obrovský kyj, kterým se chystal zasadit smrtící ránu Daeronovi, obrácenému v té chvíli zády k němu. Ve stejném okamžiku Aelnor bodla meč Goblinovi přímo do tlustého břicha. Ten upustil kyj a se strašlivým výkřikem vyběhl z doupěte, kde se s duněním svalil.
"Díky, Aelnor. Asi jsi mi zachránila život. Tak, teď už si doufám v bezpečí můžeme vzít ten kámen," řekl Daeron s úlevou. Vzal kámen a vsadil ho do medailonu na určené místo. Znak na něm se rozzářil silněji než na prvním kameni.
"Tak, myslím, že bychom mohli navštívit starostu a promluvit si s ním o těch penězích," navrhla s poťouchlým úsměvem Aelnor.

Po návratu do města je čekalo slavnostní uvítání. Na radnici dostali slíbenou odměnu a starosta jim ještě řekl:
"Málem bych zapomněl, u Studny osudu se s vámi chce někdo setkat. Dozvěděl se, že jste se odvážili přemoci draka a že hledáte nějaký kámen." "Studna osudu? Kde to je?" zeptal se překvapeně Daeron.
"Kus od města směrem na sever je jedno panství, tam ji snadno najdete," odpověděl starosta.
Ihned se vydali na cestu. Přesto na místo dorazili až k večeru. "Tady je to," řekla Aelnor, "Zvláštní, brána je otevřená... co se tady stalo?"
Když prošli branou dovnitř, nespatřili žádný hrad, ani tvrz, jen spálené trosky a spoustu mrtvých. Jen u studny stál vysoký muž opírající se o svůj meč. Sotva je spatřil, vykročil k nim a promluvil:
"Konečně jste zde. Jmenuji se Haldar a byl jsem dědicem tohoto panství. Z jihu však přišly temnoty. Ohromná skřetí armáda zničila vše. Když jsem se vrátil, bylo už po všem. Zůstal mi jen tento kámen, který byl ukrytý po staletí v této studni."
"Ale vždyť je to poslední kámen moci, který hledáme," vyhrkl překvapeně Daeron.
"Ano, dozvěděl jsem se ve zvláštním snu, jakou ty kameny mají moc a k čemu jsou určeny. Proto vás žádám, nechte mě jít s vámi. Nemám už nic a smrti se nebojím," s těmi slovy podal Haldar kámen Aelnor.
"Dobrá, další pomoc uvítáme," odvětil Daeron a podíval se na Aelnor, jestli souhlasí. Dívka přikývla a vložila poslední kámen do medailonu. Všechny monogramy začaly zářit, medailon jakoby oživl, rozechvěl se a pocítili, jak je táhne určitým směrem.
"Ukáže nám cestu ke Krystalu, tak to říkala Paní," vzpomněla si Aelnor.

Vrátili se do města doplnit zásoby, protože netušili, jak dlouhá bude jejich cesta. Po několika dnech je medailon je zavedl až před skalní stěnu. Všude kolem samá bažina a mrtvé stromy. Stáli na starém dřevěném mostě. Protože medailon přestal vydávat světlo, domysleli se, že jsou konečně na místě. Rozhlíželi se po nějakém vchodu. Nikde nic. Pak si ale Aelnor něčeho všimla.

"Podívejte, vchod to sice není, ale může to být zámek. Tady je otvor stejného tvaru jako náš medailon," řekla nadšeně a zkusila ho tam vložit. Přesně zaklapl. Nejprve se nedělo nic, ale po nějaké chvíli se ve skále otevřel otvor. Aelnor medailon vyjmula, vešli dovnitř a skála se za nimi zavřela. Uviděli dlouhou chodbu osvícenou řadou pochodní. Na jejím konci se tyčila obrovská železná brána, která se pomalu rozestoupila. Vešli do menší místnosti. Uprostřed spatřili podstavec s velkým kamenem, pod kterým světélkovalo písmo.

"To je napsáno v starobylé řeči Darkánských elfů. Pokusím se je přečíst," řekl Daeron
"Píše se tu: Pokud sem přicházíš s dobrými úmysly, vlož svou ruku na kámen. Pokud ne, zemřeš." Daeron položil ruku na kámen a před nimi se otevřel malý průchod. Prolezli jím do další místnosti špatně osvětlené a tak si hned nevšimli, že jsou v komnatě Krystalu a všude kolem se rozlévá Voda zoufalství a stále stoupá. Prudce se zastavili.

Byla to přesně ta místnost, kterou uviděl Daeron a po něm i všichni ostatní ve svém snu. Zlaté stěny, umně zdobené rytinami a vykládané drahokamy, Krystal na stříbrném podstavci a nad tím vším skleněná kopule, která však nepropouštěla žádné světlo.
"Co teď?" vyhrkl zoufale Haldar a ohlédl se po ostatních.
"Kwarkvaiah, denailoiné, kwadenai," pronesl znenadání Daeron zaklínadlo a ze stěny naproti se začal vysouvat malý dřevěný můstek.
"Jak jsi věděl co říci?" zeptala se udiveně Aelnor.
"Támhle naproti," ukázal Daeron na písmena vytesaná do skalní stěny, "zaklínadlo napsané jazykem Zlatých elfů, který ... ehm... náhodou taky ovládám. Paní to musela vědět, když mě vybírala pro tuhle "prácičku"," usmál se Daeron a šibalsky na ni mrknul.
"Tak co nám brání vzít si ten Krystal?" řekla rázně Aelnor a rozeběhla se po můstku.
"Pozor, může to být nebezpečné!" varoval ji Daeron a pro jistotu se za ní rozeběhl. Jen to dořekl, povolilo pod ní prknou a ona padala do vody. Zachytil ji v posledním okamžiku za ruku a s pomocí Haldara ji pomalu vytáhl nahoru.
"Teď jsi zachránil život ty mě, jsme vyrovnáni,děkuji ti," oddychla si Aelnor.
Teď už opatrněji došli po můstku až ke Krystalu, vztáhli k němu společně ruce a....
Znenadání se začlo všechno kolem třást, hladina Vody zoufalství prudce opadla, Krystal zářil čím dál víc a víc, až už světlo bylo nesnesitelné. Skleněná klenba nad nimi se roztříštila a obrovské množství světla začalo proudit dovnitř. Pak Krystal oslnivě zableskl a to bylo to poslední, co uviděli...

Probudili se až na jakési louce. Krystal ležel pohozen nedaleko nich a slabě žhnul. Slunný den, který právě nadcházel, však náhle začal temnět. Zaslechli dunění bubnů. Slyšeli hrubé hlasy pronášet ohavná zaklínadla. Blížila se veliká armáda skřetů. Bylo jasné, že Krystal je v bezprostředním nebezpečí. A oni s ním. V zákrutu lesní cesty se objevilo velké množství skřetů v čele s temným mágem. To znamenalo jistou smrt i pro početnou skupinu bojovníků a oni byli jen tři. Skřeti okamžitě zahájili střelbu z luků, Haldor padl na místě mrtev, Daeron i Aelnor byli také zasaženi a vážně raněni. Vše se zdálo být ztraceno, přesto dívka stále svírala v ruce Krystal a Daeron se jí z posledních sil snažil chránit svým mečem.

Už viděli jen jakoby v mlze spoustu blížících se skřetů se sekyrami připravenými k úderu. Zcela nečekaně se však objevil ohromný vír a z nebe začalo létat spousta blesků. Přicházela Paní Glorendiel a s ní ohromné bílé elfí vojsko. Při pohledu na jejich skvělou zbroj a odhodlání, stydla skřetům krev v žilách. Rozpoutala se závěrečná bitva. Tušili, jak asi dopadla, i když její konec neviděli na vlastní oči. Paní Glorendiel je vtáhla zpět do víru a zmizeli.

Ocitli se zpátky na místě jejich prvního setkání, uprostřed kruhu malornů, které nyní neuvěřitelně nádherně rozkvetly spoustou zlatých květů. Paní je oba uzdravila kouzlem Uzdravení a pravila:
"Daerone, Aelnor, zachránili jste Krystal čtyř živlů, a tím i celou zemi. Pohleďte na něj."
Pronesla pár tichých slov, Krystal se rozdělil na čtyři menší, barevné, a ty byly rozeslány do čtyř světových stran. Pak je Paní lesa obdarovala darem nesmrtelnosti.
"Jste jediní, kdo je toho daru hoden. Sbohem," řekla a zmizela.
"Svět byl zachráněn, to je nejdůležitější," řekla šťastně Aelnor.
"A my s ním....," dodal Daeron.