Seianus
| Autor: | Krtecek |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 24 |
Seianus
„Je čas jít, pane.“
Těmito slovy tedy začíná osudný den, na který jsem čekal celé roky. Tak dlouho jsem se na něj připravoval. Císař konečně rozhodl. Včera připlula loď z Osamělého ostrova, kam se uchýlil, aby v poklidu dožil své dny. Mí špehové mluví jasně – loď přivezla dopis s císařskou pečetí a já, dříve jen obyčejné dítě z ulice, dnes vážený muž a miláček císařův, se po dnešním zasedání Senátu stanu nástupcem starého Tiberia.
Odpočívám v nosítkách jako každý den, ale dnešek je jiný. Lůza směrem k mým nosítkům vrhá nevraživé pohledy. Ať si je vrhá! Vím dobře o klepech, které se šíří mezi lidmi. O mužích, kteří mi kladou za vinu každou špatnost, co se jen stane v městských ulicích. Účel světí prostředky. A ti nejhlasitější křiklouni se budou zítra plazit u nohou mé ženy a žebrat o milodary.
Čím více se blížím k Senátu, tím větší je zástup patolízalů, který se kolem mě tvoří. I oni mají své špehy a donašeče a někteří z nich už vědí. Ti ostatní poklonkují vládci města. Kdo ovládá pretoriány, ovládá město. A ten, kdo vládne městu, je na nejlepší cestě stát se vládcem Říma – majáku, který osvětluje civilizovaný svět. Je to dlouhých 16 let, co jsem se stal velitelem císařských elitních gard. A byly to vpravdě plodné roky. Byly jako schody v cestě za mocí, některé z nich byly ovšem kluzké a pokryté krví.
Prvním schodem byla smrt Drusa, Tiberiova mladšího syna. Otrávili jsme ho s Livillou, jeho manželkou. Už tehdy jsem pochopil, že právě Livilla bude mou vstupenkou do císařské rodiny. Byla hloupá, zlá a potměšilá, ale stačilo několik společných nocí, aby mi začala zobat z ruky. Bylo tak jednoduché přesvědčit ji, aby namíchala jed do poháru svého manžela. Náš sňatek zprvu Tiberius odmítal, ale jak jsem postupně přebíral otěže vlády, dělal čím dál menší okolky a nakonec mému přání vyhověl.
Císařův posel už začal číst svůj dopis:
Vážení senátoři, nejmoudřejší synové vlasti…“, et cetera, et cetera. Blábol, blábol, blábol. Teď mě začne hanět a vyčítat mi mé nedostatky a chyby. Jeho styl všichni znají a v jeho nepřítomnosti se nikdo ani nepokouší předstírat, že by tomuto zastírání stop věřil. Potom najednou obrátí a hle! I když chybující, je to přece všemi milovaný Seianus, otcové senátoři. Mé poslední přání – udělejte ho po mé smrti Otcem vlasti. Tiberius je sice senilní stařík, ale byly časy, kdy jsem ho měl svým způsobem rád. Jeho smrt bude rychlá a milosrdná, zemře udušením ve spánku. Pluto k němu bude mnohem milosrdnější, než k těm, kteří padli s jeho požehnáním.
„Krátce před odplutím lodi jsem se radil s věštcem. Ukázal mi mnoho událostí, které se mají teprve stát, mnoho hrdinů, kteří mají přijít na scénu, a mnohé zlo, které se může stát, pokud nepřijde změna.“
Další schod na cestě k moci pokryla krev mých odpůrců z řad senátorů a patricijů. Jupiter ať shlédne svou milostivou tváří na mého císaře. Stal se popudlivým staříkem, citlivým na urážky a pomluvy. A byl jsem to já, kdo mu poradil, aby tyto pomluvy trestal jako zločin velezrady. Placení informátoři obviňovali mé bohaté odpůrce, jejich smrt prospívala mně a jejich majetek, který propadl státu, dělal dobře Tiberiově lakotě. Musel vědět, jak vratká jsou ta obvinění, musel to chápat i ve své samotě tam na ostrově, ale zavíral před mou politikou oči. Ano, co jiného bylo mé jednání? Byla to politika - kdybych si neupevnil svou moc, kdybych se nestal nejmocnějším mužem státu, stál by teď na mém místě někdo jiný. Kdybych měl ohledy a skrupule, našel by se někdo další, kdo by je neměl. Takhle jsem já tím mocným obrem, který rozhoduje o červech v blátě. Stanu se císařem a po mé smrti mě prohlásí za boha, jako to udělali se starým Augustem. Ani já nehraji v této komedii o nic hůř…
„Vidím povstání na východě, z jehož popela vzejde nový řád, řád, jehož vyznavači pohřbí staré pořádky a pod maskou jehňat prolijí celé řeky krve ve jménu míru. V dřívějších dobách by tyto pomatence nikdo neposlouchal, ale lidé jsou zoufalí a naslouchají všem absurditám, které je mají … spasit?! Lid této říše si neví rady se svým životem!
Jsem jen starý muž a změnám, které přijdou, už nebudu čelit já. Ve stáří však musím pozorovat, jak se životní dílo mých předků, které jsem se vší silou snažil opatrovat, rozpadá v prach. Řím upadá, jeho velikost se hroutí pro mrzký mamon, který vládne těm, kteří mají bdít a pečovat o blaho obyčejných lidí. Jen jeden…“
Starý císař byl vždy dobrý řečník, to mu nemůže nikdo upřít. Ještě dnes, skoro v osmdesáti, dokáže napsat řeč, která posluchače upoutá, dokáže postavit klasický oblouk, který se klene celou řečí až do závěrečné pointy, která tento oblouk podpírá. Nebýt toho, že jsem obsah dopisu slyšel již včera, poslouchal bych možná s otevřenými ústy jako můj „ctihodný“ přítel, senátor Publius Cocles. Škubal bych si vousy jako ti dva staříci, jejichž tváře tady v Senátu vidím poprvé – zřejmě nějací čerství zbohatlíci, kteří si koupili místa v Senátu. Jsou mi nějak povědomí, budu se jim muset v nejbližších dnech podívat na zoubek. Jeden z nich, ten starší, zachytil můj pohled a opětuje ho, dokonce přidal jakési podivné gesto…
„…jen jeden člověk je symbolem tohoto bezpráví. Mučí nevinné, svírá lid ve svých ocelových pěstech, drtí celou říši svou okovanou botou. Jsem starý a nemocný, ale chci ještě očistit říši od největšího zla. Proto obviňuji z velezrady Lucia Aelia Seiana, muže, kterého jsem svou přízní vyznamenával jako syna, hada, kterého jsem hřál na prsou. Otcové senátoři, schvalujete císařův návrh, aby byl zrádce zatčen a potrestán?“
Nastalo ticho, že bys slyšel upadnout špendlík.
Tiberie, Tiberie. Copak jsi už dočista zešílel? Copak mě můžeš dát zatknout, když stačí jediný povel a do Senátu vpochoduje celá armáda mužů, oddaných jen a pouze mně? Tímhle činem jsi svůj rozsudek smrti podepsal. Vzpomínáš, kdo dal postavit luxusní kasárna, která dnes slouží potřebám celé legie pretoriánských gard? Vzpomínáš, kdo jim šestnáct let velel, sdílel jejich starosti a strasti, kdo jim naslouchal, když si stěžovali, kdo je platil těžkým zlatem? Víš, kdo má teď jejich podporu?
Ne, milý Tiberie, nyní už nemohu prohrát…
Kdesi daleko odtud se jeden z bohů usmál, protože na jeho kostkách padly dvě šestky. Podíval se do očí svému protivníkovi, jehož tvář byla uvolněná.
„Jeho si neodvedeš, bratře. Dnes ještě ne!“
Druhý bůh pomalu zvedl kostky a udeřil s nimi o stůl. Jedna z nich dopadla, chvíli se kutálela a nakonec ukázala šestku. Ta druhá se rozštípla napůl, na jedné polovině byly tři oči, na druhé čtyři.
„Myslím,“ řekl druhý bůh tiše, „že se to stane dnes.“
Mohutná vnější brána se otevírá, za chvíli Senát zrudne barvou uniforem mých lidí. Rudá barva krve, která brzy poteče. Někteří se ode mě odvracejí, blázni. Budou padat hlavy, hlavy těch, kteří se snaží dávat najevo, že v mé blízkosti stáli náhodou. Nejlepší vojáci Říše už jsou jistě tady, už se doslechli o nesnázích svého vůdce a jdou ho podpořit proti všem. Proč se ti staříci v koutě tak uštěpačně šklebí? Co se to tu vlastně děje, fialové tógy… to přece nejsou mí lidé?! To jsou vigilové! A v jejich čele Quintus Macro. Oni… oni … se postavili proti mně. Proti MNĚ! Vždyť to je nemožné. Určitě mě jenom obelhávají smysly.
Jistě je to jenom sen. Musí to být zlý sen. Ve skutečnosti by se něco takového nestalo. Za chvíli se probudím a sluha řekne „Je čas jít do Senátu.“ Přinese čistou tógu, ovoce a víno z jižních svahů mých vlastních vinic. Pretoriáni se mě zastanou a obrátí město vzhůru nohama. Pak uspořádám hry, vždyť lůza si ničeho jiného nežádá. Panem et circenses, chléb a hry, to jim jako vždy zavře ústa. Půjdou za mnou jako bezduché loutky. Penězi z císařské pokladny získám věrnost římských legií. Žádní hlupáci v bílých nařasených tógách se na mě nebudou hloupě šklebit! Stanu se císařem, stačí se jenom probudit z téhle noční můry.
Kouzelné ticho je prolomeno. Začíná to tichým šepotem, bojácnými pohledy, tichými slovy, které se slévají v hlučící vřavu. „Tyran padl,“ slyším kdesi vzadu. Tyran? A to mám být já? Vždyť jsem ještě nepadl. Přece se mně neodváží zatknout. Já jsem přece Lucius Aelius Seianus. Jsem praefecto praetorii, velitel elitních vojenských sil říše, jsem její nejmocnější muž. Jak se ti lidé opovažují šeptat v mé přítomnosti? Co ty uštěpačné poznámky mým směrem? Jak se mohou tvářit, jako kdyby mé postavení, šestnáct let na výsluní, mé zásluhy o říši, jakoby tohle všechno vůbec nic neznamenalo? Čí ruce mě to drží? Kdo provolává slávu císaři, a jedním dechem žádá moji smrt? Kdo se odvažuje takto se chovat v mých snech? Sny nesny, jakmile se vzbudím, dám ty vzbouřence popravit!
Vedou mě davem lůzy. Má bílá tóga už dávno zhnědla pod nánosem bláta, co po mně hází. Mezi rozhněvanými tvářemi vidím i známé obličeje. No ano, tam je Drusus. Jeho klaudiovský profil a pohrdavý pohled, toho si přece nemohu nevšimnout. A ta ruka, která mě políčkuje, patří Quintu Sueconiovi, hrdinovi vojska, miláčkovi Impéria. Jeho oblíbenost mi mohla zlomit vaz, musel jsem ho přece odstranit z cesty?! Pamatuji si, jak hrdě mluvil v Senátu na svou obhajobu, od odsouzení až do popravy neuronil jedinou slzu, neprocedil jediné slůvko. A další patricijové stojí v davu a dívají se na mou cestu ulicemi. Uprostřed davu stojí ti dva staříci, které jsem zahlédl v Senátu. Náhle vím, kdo to je. Vídal jsem jejich tváře ve svých snech, kráčel jsem kolem jejich soch. Jupiter a Mars, vládce všech bohů a bůh války. Dívají se na mě odmítavě, nechtějí mě mezi sebe. To oni mě museli podvést, oni mě nechali padnout.
Lid se po mně sápe, slyším řev, co si žádá mou smrt. Včera bych jim nechal ucpat hrdla ocelí, dnes je však příliš pozdě. Včera bych jim nanejvýš plivnul do tváře, ale dnes se jich bojím. Mám strach, bojím se, že zemřu.
Hle, další z Panteonu sestoupil mezi smrtelníky. Ave, Pluto, pro koho si jede tvůj kočár?
Jediné, co mě uklidňuje – mým dětem ublížit nemohou. Syn ještě nemá mužskou tógu a dcera je ještě malá. Zákon zakazuje vztáhnout ruku proti panně. Nemohou jim ublížit, ostatně je to jen sen, zlý sen. Za chvíli se probudím a tohle všechno určitě zmizí…
K čemu ten meč, k čemu ten hák?
Neviděl už, jak se prostí lidé baví s jeho bezhlavým tělem, jak si házejí a kopou s jeho hlavou, jak zbytky jeho těla letí ze skály. Neviděl syna, kterého donutili obléct mužskou tógu, aby ho mohli popravit. Jeho oči byly milosrdně ušetřeny pohledu na ani ne desetiletou dceru, kterou kat znásilnil, aby ji potom mohl uškrtit. Zákon říše sice zakazoval popravovat panny, ale každý zákon má svá slabá místa.
Skončila léta hrůzovlády, skončil se život tyrana. Lid si oddechl, protože přišli dva spravedliví. Namísto krutého a skrblivého Tiberia miláček vojáků, Caligula, který rozhazoval peníze mezi lid doslova plnými hrstmi, a místo proklínaného Seiana jeho triumfující sok, Quintus Naevius Cordus Sutorius Macro.
Oba bohové se nad jejich optimismem tiše pousmáli. Ta úleva byla vpravdě předčasná. Jejich mizérie měla trvat ještě dlouhá léta – po krutém císaři přišel šílenec, po něm kulhavec a pohár hořkosti dovršil žhář. Velká hra bohů pokračovala.
Diskuze
Já se tedy odvážím trhnout od davu a dát "jen" za čtyři.
Je to opravdu dost dobré a nedivím se těm, co pět dávají. Jenže mě se to nijak nedotklo, nijak mě to neoslovilo ani jsem se do toho nezačetla tak, že kdybych to nedočetla, nemohla bych dva dny usnout.
Ale uznávám, že napsané je to moc dobře.
Deeph: To s těmi kostkami jsem mimochodem četla v Pratchettově "Posledním hrdinovi." (tedy myslím, že to byl on.)
Což neznamená, že bych Krtecka obviňovala, to vážně ne - jen mi to už nepřijde tak geniální.
Stejně jsi dobrý, Krtku :-)
Vynikající. Perfektní příběh, nádherně zpracované reálie a geniální myšlenka s kostkami.
Tato práce svojí kvalitou předčí mnohé, podstatně víc "fantasy" příběhy z ČaE.
Je to dobrý. Jedinej malej zádrhel jsou uvozovky: někde jsem nepochopil jestli si to myslí nebo říká.
Sláva Tobě Krtecku!
Diskuze se nám začíná stáčet od díla k historickým skutečnostem, ale nešť. Rád bych případným zájemcům o antické reálie doporučil výborný server
http://antika.avonet.cz
Alanil: Tiberius se sice snažil vrátit část pravomocí Senátu, ale tento byl vycepován Oktaviánem Augustem, většina senátorů byla dosazena jako "houpací koně" - kývali a nepřekáželi. Což bylo mimochodem jakýmsi historickým předznamenáním senátora Incitata, dosazeného Caligulou.
Co se týče Messaliny, podle některých pramenů pokračovala v oblíbené kratochvíli tehdejší doby "obvinit - popravit(vyhnat) - konfiskovat majetek". Až její polygamická svatba, kterou Klaudius zkrátka už nemohl přehlédnout ji připravila o hlavu. Čili ani ona nebyla vzorem ideální císařovny.
Apea:
Augustus si bol vedomý, že vyhlásenie sa za neomedzeného vládcu, resp. za cisára by bola "politická samovražda." Rozhneval by si senát a to by nebolo dobré. Čo sa týka Tiberia, tak to bolo iné. On sa stal niečo ako vládcom, ale Caesar ešte nebol titul, lebo to prijal ako meno po adopcii. Titul sa z toho stal až neskôr, rovnako aku "Augustus".
Tu sa situácia ešte komplikovala, lebo Tiberus bol z aristokratickej a republikánskej rodiny. Sám sa dokonca usiloval udeliť senátu časť svejej moci, ktorú senát stratil pri predošlích dvoch vládcoch. Vtedy ešte nebol titul cisára alebo podobný titul...
Al.
Alanil
Agrippina
Tiberius byl císař, přesněji "Caesar", v jeho době to právě přestávalo být rodové jméno - on sám se stal, podobně jako jeho předchůdce Oktavianus, členem této rodiny adopcí - a stával se z něj titul. Jeho nástupce, Caligulu, už podle všech zpráv provolávali vzbouřenci "Ceasarem".
S nástupnictvím to je ještě složitější, od Caesara až k Neronovi, poslednímu císaři caesaro-claudiovské dynastie, nedědil ani jednou syn, vždy příbuzný, který byl v legitimnějších případech adoptován (Oktavianus, Tiberius, Nero), v ostatních dosazen vůlí gardy či spiklenecké kliky.
Krtecek:
Mno, Messalina ani nie tak ako Agippina. Ale tam šlo najmä o to, že Agippina bola veľmi schopná intrigánka, ale vládnuť nevládla. To robila iba na začiatku vlády "žháře"... Ale za Claudia veľkú moc nemala. Čo sa týka jeho vládnutie, tak v tom máš čiastočne pravdu. Ona tá dynastia smrťou Tiberia skončila ako dynastia schopných. Aj keď bel Claudius schopný, nemal na svojich predchodcov (teda, okrem Caligulu...).
S tým cisáram to je tiež tako problematické... Už vtedy existovalo akésy nástupnícstvo titulu, ktorý síce nebol cisár, zato mal takmer neobmedzenú moc, takže to zas taký "preklep" nie je... :)
Al.
Alanil:
Máš pravdu, titul císaře je chyba, která se mi vloudila do díla. Leč je to naštěstí nezáživný historický detail :o)
Chybu s Claudiem jsem udělal záměrně. Ano, byl to v této plejádě rozhodně lidsky nejkvalitnější jedinec, ovšem jeho vláda byla silně poznamenána životem "ve vleku svých žen", alespoň tedy podle hodnocení současníků. Messalina a potom Agrippina - to nebyly ženy, které by byly pro Řím vzor ctnosti, tím méně poctivosti. Claudius sám byl ovšem schopný správce a za jeho vlády bylo postaveno mnoho veřejných budov. Nicméně mně se to s tím kulhavcem tak nějak hodilo do koncepce díla :o)
Som uchvátený. Vážne je to výborné. Takéto spracovanie toho, o čom sa hovorí najrýchlejší mocenský pád histórie je prinajmenšom pozoruhodné.
Iba pripomienky, pokial viem, titul "cisár" ako taký sa za Tiberia ešte nepoužíval, bola to síce hlava štátu, ale nebol to cisár v takom slova zmysle, ako neskôr.
Za druhé, Tiberius bol síce dobrý rečník, ale bol veľmi rozvláčny. Najmä list v senáte bol taký "obkecaný". Miestami vraj nezáživný a ozaj rozvláčny. Tak som teda čítal...
To sú ale nezáživné historické detaily.
Veľmi sa mi páčil ten nápad, vsadiť si deja bohov. Rozhodne to tomu priadalo punc originality.
Tiež bola dobré poznámka o cisároch na konci. Iba to, že Claudius sa nepovažoval za zas tak zlého cisára, aj keď bol "kulhavec".
Dobre ale. Colkovo ja to výborné dielo, ktoré si svoje * zaslúžilo.
Al.
Findred z Celenu: OHyZDa má mať najlepšie dielo, a pokiaľ to není moje, môže to byť v pohode toto.
Bravo Krtecek. 5*