Tři králové a hvězdy
| Autor: | geraltriv |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 17 |
Kotouč rudého slunce již téměř zapadl za šedomodrou dálku horizontu. Horizontu, jehož se bylo možno dotknout v myšlenkách, avšak kdyby se někdo pokusil dojít až tam, kde se ty dvě skoro impresionistické barvy dotýkaly, nedošel by tam za celou délku života. Muž sedící uprostřed rozcestí sklonil hlavu od toho omračujícího výjevu a smrkovou větví plynule prohrábl oheň, který pomalu dohasínal. Nezvedl se, aby přiložil, ačkoliv v okolí bylo spadeného dřeva víc než dost a po stranách cesty se rozprostíral jehličnatý les, který nyní působil dost stísněně. Odložil větev, pokrčil nohy, obejmul je a přitáhl k tělu. Seděl a koukal do skomírajících plamenů. Měl špinavé blond vlasy, velký jakoby orlí nos, jež byl dominantou jinak nevýrazného obličeje. Jeho snad až příliš bledá pleť chytala nyní za tmy šedivý nádech. Byl oblečen v drahém a honosném šatu obchodníka, dnes však již dosti špinavém a s mnoha děrami, hlavně na kolenou a loktech. Vpravo od něj ležela malá dřevěná truhla bez zámku. Z ničeho nic se otočil, otevřel truhlu a chvíli se v ní přehraboval. Vytáhl pomačkaný obrázek a položil si jej před špičky nohou. Ruce opět obejmuly kolena. Kdyby bylo světleji, mohl by vidět co na kresbě je. Jeho žena s devítiletým synem. Šťastní a smějící se. Živí. Teď však nic vidět nebylo. Seděl a nepřemýšlel. Nechal myšlenky plout, tak jak se mu v hlavě zjevovaly. Seděl tak dlouho.
Náhle uslyšel šramot a lámání větví. Zvuky přicházely ze zarostlé strouhy při cestě. Přímo před ním vystoupila ze tmy postava, v rukách něco držela. Položila vedle ohniště jakousi tyč a z druhé paže přidala na ohniště otep dříví. Klekla si sklonila hlavu a začala oheň rozfoukávat. Sedící muž nereagoval. Hleděl dál na svoji ženu a dítě, jejichž siluety se s každým novým fouknutím na obrázku vynořovaly. Příchozí se posadil a zaujal stejnou pozici jako muž v honosném šatu. Ten zvedl hlavu a pohledem zkoumal toho Dárce světla a tepla. Druhý zbloudilý byl také muž. Měl tmavou, ebenově zbarvenou pleť, která se leskla v záři nově oživených plamenů. Tělo měl pomalováno všemožnými vzory bílé barvy. Černé, nakrátko střižené, kudrnaté vlasy spolu s bělostnými zuby dotvářely poněkud rošťácký vzhled. Oblečen byl pouze v něčem na způsob bederní roušky a tyč, kterou prve odložil, byla teď jasně rozpoznatelná jako oštěp. Různé ozdoby pak ještě doplňovaly dojem muže, který jakoby přišel z počátku věku lidstva a ještě nenaznal, že svět se změnil. "Díky," řekl Muž v hávu a kývl hlavou k plamenům. Černoch se usmál a jeho zuby zazářily jasněji než světlo ohně. Chvíli tak bez pohnutí seděli. Pak Černoch háv z ticha protrhl.
"Měl jsem dalekou cestu. Mnoho sluncí se topilo v dálce. Mnoho se jich z dálky vynořilo. Dlouhou Cestu." Jazyk se mu jen kmital, ačkoliv mluvil roztahaně.
"Černý kontinent. Gebida říkáte vy. Můj kmen velký. Mnoho žen, mnoho mužů. Velmi dětí. Já měl ženy. Dvě. Krásné, plodné. Dost dětí. Synové, dcery. Synové byli silní. Svaly. Úsměv jako sníh s Hory. Sníh co netaje. Pak vše skončilo. Všechno pryč. Sníh roztál. Úsměvy taky. Já odešel. Mé oči plnily moře." Umlkl a oči i úsměv mu pohasly. Plameny začali skomírat. Ani jeden z mužů se nezvedl aby přiložil. Zase seděli a čekali. Na nic nebo na vše. Vyhasly už skoro všechny uhlíky.
Náhle zaslechli něco, co by ani v nejmenším nečekali. Muž v hávu matně tušil, Černoch vůbec. Klapot kopyt přicházel z opačného směru, odkud se druhý cestovatel zjevil. Monotónní zvuk ustal za hranicí zorného pole. Slyšeli zafrkání a pak tichou chůzi směrem do lesa. Lámání větví a funění zvířete. K téměř mrtvému ohništi přišla další postava. Pomalu přikládala větší a větší kusy větví. Za neustálého foukání se vbrzku oheň rozhořel vysokým plamenem a osvítil tak nového Dárce života ohně. Člověka, jež přinesl naději. Oba muži ho nyní se zájmem pozorovali. Byl zahalen do kůží a kožešin, ačkoliv byla dosti teplá noc a oheň teď přímo sálal. Přes hlavu a ramena měl krátký luk a na zádech toulec se šípy. U pasu mu visel nůž se střenkou z paroží. Luk a toulec sejmul se zad, sedl si a položil si je na klín. Shodil s hlavy kápi, aby si jej mohli prohlédnout. Když ještě stál, všimli si, že je menší postavy než Černoch z dávnověku a dokonce ještě menší než muž v honosném šatu. Teď už chápali proč. Rovné, dlouhé, černé vlasy sepnuté sponou. Tmavé oči, které působily jako neustále přivřené. Protáhlá oční řasa, jež dotvářela dojem šikmého pohledu. Malý nos se širokými dírkami. Měl typický vzhled Východňana. Nejspíše z jihovýchodu, když se vzal v potaz i jeho kůň, oděv a luk. Nesmál se, ani nemračil. Smutek z něj na první pohled nebyl poznat. Čekali co udělá. A on je nezklamal a začal mluvit.
" Můj život byl tvrdý. Co jsme nevypěstovali, nebo neulovili tím jsme žaludek mé rodiny nenakrmili. Pusté pláně naší země byly krásné. To nejkrásnější, co jsem v životě viděl a poznal, kromě mých dětí. Žili jsme ve stanu z kůží a proháněli se na koních pustou udusanou zemí, která nám nic nedala zadarmo. Přesto jsme byli šťastní. Měli jsme sebe. Šaman nám předpověděl, že přijde zvěstovatel nového života. A ne jeden, nýbrž mnoho. Přišel, ale život nenesl. Smrt a zkázu všemu, co jsem miloval, mi dal darem. Odešel jsem, abych zapomněl. Zapomněl na smrt a život svých blízkých. A teď jsem tady." Jeho hlas postupně chřadl, až utichl docela. Pak Muž v šatu vyslovil své druhé slovo.
"Taky." Na chvíli zmlkl. " Já taky přišel o vše. A to vše mám s sebou." Ukázal jim obrázek. Východňan i Černoch pokývli a usmáli se.
"Stalo se to všude. Celý svět. Má rodina. Vaši "Zvěstovatelé" zatím nový život nepřinesli. Zato vzali ten starý. Možná jsme poslední." Poprvé se usmál. A víc už ne. Každý mluvil. Každý ze sebe dostal co ho tíží. Nemluvili stejnou řečí, a přesto si rozuměli. Seděli a koukali do plamenů, uhlíků a pak do popela. Hvězdy zářily jako v nejkrásnějších nocích jejich životů.
Tři poutníci u vyhaslého ohniště. U vyhaslé naděje. Tři králové, co následovali Zvěstovatele, padající hvězdu. Anebo od něj utíkali. Ale kam? Seděli a hřál je už jen společný osud.
Přišel. Přišel Zvěstovatel. Spadla hvězda a ukončila trojí osud světa. A tři životy. Přišli další. Ne králové, ani lidé, ale hvězdy. Noc skončila jednou provždy.
Diskuze
Za své občasné gramatické chyby se omlouvám. Tuto zručnost člověk získává časem. člověk se prostě občas "utne".
Arfandix: Je mi líto,že jsi tu promarnil pět minut, ale více je mi líto že tě příspěvek nezaujal. Nikomu nesedne vše a každý ohlas, i ten negativní má něco do sebe. Taktéž si myslím, žě příběh nemusí nutně vykazovat děj typu " Někdo se někam vydal, tam něco vykonal a pak konec. Ať už dobrý či zlý." Můj pokus měl evokovat vnitřní pocity. Spíše až smutek a určitou dávku fatality.
Kokršpaněl: Docela mě až překvapilo, že tu může vyznít náboženský podtext. To rozhodně nebyl úmysl, jen se mi hodil tento název povídky jako určitá forma přirovnání. Navíc je v tom jistá zvrhlost, že hvězda lidem nepřináší naději a nový život, ale spíše zmar a smrt. Jsem holt zvrhlý ateista.
Těším se na další ohlasy. Jen do mě. :-)
Ahuj, tvá povídka se mi líbila a vystihl jsem jaksi i její smysl-moc dobré. Výborný nápad.
Ale občas jsem se "sekl". Chci říct, že jsem nečetl, tak jak knihy čítavám.
Nabozensky motiv mi nevadi, vlastne beriem ako plus, ze autor z tohoto tisickrat ohrateho motivu dokazal vytrieskat nieco, co ma zaujalo a dokonca sa mi pacilo. Poetika textu je pekna, povedal by som vkusna.
A dynamika pribehu mi sadla, citanie mi padlo lahko, i ked ma pri nom nedrzalo napatie ani prilisna zvedavost. Taku uroven odozvy u citatela podla mna toto dielo nemoze dosiahnut.
Nebol to pre mna vrcholny zazitok, ale dielo ma potesilo.
Smysl povídky mi úplně unikl. Nelíbí se mi to. Dost jsem se u toho nudil. Neustále jsem čekal, kdy se něco stane. Kdy najdu něco, čeho se chytnout, ale bohužel. Čas strávený při čtení považuji za promarněný...
Ctěný geraltrive,
na povídce mě potěšilo, že opět někdo dokázal, že i v krátkém díle jde zachytit dobře určitá myšlenka, že jde sledovat a dosáhnout cíle jednoduše.
K plnému hodnocení se nepřikloním z důvodu, že text na mně působí, jako by ze dvou nekompaktních částí. To je způsobeno použitými prostředky. Na jedné straně kráké věty s opakováním slov, na druhé straně dlouhé popisy, které se snaží obsáhnout vše podstné, ale působí dojmem, že jsou nedostatečné.
Použil jsi všeobecně známý motiv a povedlo se ti jej dobře přepracovat, ale nepřečtl jsem tvou povídku jedním dechem.
S úctou deshi
Originální povídka se silnou myšlenkou a nábojem.
Oceňuji použití takových výrazových prostředků, jako jsou krátké úsečné věty a opakování (či násobení) výrazů, které zvyšují dramatický efekt (např. „Tři poutníci u vyhaslého ohniště. U vyhaslé naděje. Tři králové, co následovali Zvěstovatele, padající hvězdu.“).
Najdou se chybky gramatické („shodil s hlavy“), pár chybějících čárek a stylistických neduhů (např. hned druhá věta je zbytečně dlouhá a neodpovídá stylu krátkých vět použitých ve zbytku dílka, dále by bylo např. vhodnější místo hovorového „koukal“ používat spisovnější „díval“).
Suma sumárum: Za velmi slušný příspěvek velmi slušné čtyři hvězdy.