Krtecek  9. 5. 2006 v 23:04:55

Heh, když jsem viděl v čekárně nadpis, čekal jsem nějaký mohutný milostný výjev, ze kterého se má cynická duše bude válet smíchy.

Naštěstí jsem byl příjemně překvapen, nestydím se použít oxymoronu "příjemně zklamán".

Na druhou stranu jsem měl z první sloky pocit, že se autor inspiroval u textařů skupiny "Nezmaři", ale zůstalo u první sloky, dobře tak.

Dal bych tři, ale harpije a bardovi prsty rozhodly jinak. V literárně zaměřené rubrice jsem trochu cimprlich.

Krtecek

Mgr. Holger  9. 5. 2006 v 21:00:50

"... Co je původ poezie a každého dalšího vědění? Není těžké: tři kotle jsou zrozeny v každém člověku, tj. kotel vroucnosti (coire goriath), kotel pohnutí (coire érmai) a kotel vědění (coire so[f]is). Kotel vroucnosti je ten, který je nejprve zrozen tváří nahoru (a) z něho je učení předáno v raném mládí. Kotel pohnutí pak, který přichází po něm, velebí. To je (ten), co je zrozen v člověku na boku. Kotel vědění je ten, co je zrozen v poloze čelem k zemi a z něho se předává učení každé básně. Kotel pohnutí pak je tváří dolů v každé druhé osobě, tj. v neznalci. Na boku v bardech (pěvcích) a veršotepcích, tváří nahoru v ánsruthovi učenosti a zákonné satiry. (Každá jednotlivá satira nezpůsobuje zničení.) Kotel pohnutí je v něm tváří dolů, dokud ho truchlivost nebo radost neobrátí.

Toto jsou pak dva typy radosti, kterými je kotel vědění obrácen: božská a lidská. Lidské radosti jsou čtyři druhy: potěšení z cizí žárlivosti kvůli nevěře a radost při (navrácení) zdraví a při uvolnění ze starostí při (tom) všem popohánění, které(mu) je (člověk vystaven), dokud se neobrátí k poezii. A radost nad zákonem poezie po jeho pilném používání a radost při shromažďování básnického vědění (poskytovaného) devíti lískami krásných plodů na Segais v sídu, kde padaly (ořechy) veliké jako beraní hlavy proti proudu podél Sídu Bóandy, (a to) rychlostí koňského závodu /na shromáždění/ uprostřed června jednou za sedm let.

Nicméně božská radost (je) navštívením milosti v kotli vědění, který ji obrací nahoru, a z toho (důvodu) jsou (na světě) božští a lidští věštci a vykladači milosti i služby zároveň. A oni pak promlouvají slova milosti a konají zázraky, takže se jejich slova stávají precendenty a jsou potom vzorem každé řeči. Ale (přece jen) je zvnějšku ten kotel, kterým oni nesou tato (slova), třebaže je to uvnitř, kde to bylo způsobeno, (alespoň) podle toho, co říká Néde mac Adna(i)"

The Cauldron of Poesy. Edited and translated by P.L.Henry. In: Studia Celtica 14-15, 1981, pp. 114-128.
„The Cauldron of Poesy“. Edited and translated by Liam Breathnach. In: Ériu 32, 1981, pp. 45-93. úSrov. Addenda and Corrigenda to „Cauldron of Poesy“. In Ériu 35, 1984, pp. 189-191.

Český překlad Daniel Samek

Pán Prstenů  9. 5. 2006 v 20:09:56

No mě se nezdá zas tak špatná, jen ty verše, někde jsou 4 řádky, někde 1 řádka, nědke 3 a někde 5 řádek. Také nerozumim jedné větě
- složené na harfy strunách plamenů.

Ale dílo je docela dobré takže si odemne zaslouží 3*
Jinak hodně štěstí při tvoření dalších děl a doufám že tyto budou lepší.

PP.

grimsladea  9. 5. 2006 v 19:37:12

Už sem se k Dilvishovým básním vyjadřoval u jiného jeho dílka, takže bych se nerad opakoval.

Jeho básně sou pro mě prázdné, prostě symbolické, ale myslím že je opravdu složité (né-li nemožné) podstatu básně naleznout.

Pro mě jsou všechny Dilvishova dílka stejná, takže už mě ničím nepřekvapí, nepotěší - noaopak nudí a začínají se mi opravdu nelíbit.

S přihlédnutím na pravopisné chyby a kritiky ostatních zkušenějších hodnotitelů nemohu jinak...*1

Gillette  9. 5. 2006 v 18:47:41

Dilvishovy básně se mi vždycky líbily, bohužel se však musím přiklonit k té záplavě negativní kritiky ( i když mi je kvůli ní autora líto :) ).
Těch symbolů a metafor a věciček je tam tolik a tak zadrhnutých pod povrchem, že je tam raději nechám, než abych je pracně vykopávala a třídila. Mám ráda i složitější přemýšlivé básně, které můžu v klidu odhalovat, ale tohle odhalení prostě není mé mysli souzeno.

Raynor  9. 5. 2006 v 13:01:58

Skromný názor skromného Raynora:
No, už v "Čekajícich dílach" som si všimol že nadpis sa líši od ostatných. Je to zrejme celá veta a končí sa bodkou. Môže byť.

Báseň by som rozdelil na tri časti.

9 veršov (1-9)
Kde, kde, kde. Prvý znak je vždy veľké písmeno a posledný čiarka. špeciálne len k 5. veršu "Kde pohled vni obracejí astrální běsy," - trochu zložité slová. Nie som čech, a neviem to poriadne zarecitovať ale zdá sa mi, že rytmika trošku uteká...

4 verše (10-13)
Tam, tam, tam... ale v podstate také isté.

9 veršov (14-22)
Interpunkcia sa mení, spolu so "zložením" a smeruje to ku "klasickej básni".

Celkový dojem? Pôsobi to príliš profesionálne, zložité frázy. Nič proti, ale mňa to neoslovuje...

Dragsus  9. 5. 2006 v 12:57:31

Chci se omluvit, že jsem u této básně hlasoval, uvědomil jsem si následně, že takovéto poezii vůbec nerozumím a prosím, aby bylo mé hlasování smazáno a odpočítáno.

Marsia  9. 5. 2006 v 9:42:52

Komentovat nebudu, v zásadě bych jen opakovala své komentáře od posledních dvou autorovo dílek.

Jen bych podotkla, že práce s interpunkcí se mi zdá velmi zvláštní. V prvních čtyřech slokách začínají verše na velké písmeno a končí čárkou. Nelíbí se mi to, ale neviděla bych v tom zas tak chybu, ale když v posledních třech slokách autor sklouznul k tradiční interpunkci, je to ještě divnější. Dle mě by se neměl kombinovat způsob standartního a nestandartního psaní interpunkce.

Apea  9. 5. 2006 v 8:10:05

Zřejmě se ČaE proměnilo v místo, kde kvete šedý květ dilvishova srdce, protože se tu vyskytují verše, které jsou zcela jistě prázdnými slovy.
Na místo kritiky doporučuji Čapkova Marsya, pasáž, která se tuším jmenuje Úlomky chrámu, pojednává o poezii poslední parnasisty v českých zemích (do pD), Mrázkovi.
"Zapomělý pohan" stojí za to, a ovšem "dech starobylé lunety" - ovšem v jakési mírně erotické slovenské lidové písní se vyskytuje dokonce "starobylá frajárka"

Mgr. Holger  8. 5. 2006 v 23:06:18

Milostná báseň zahalená do fantaskního hávu… budiž.

V první části zahrne čtenáře záplavou symbolů, následně k nim staví určité protiklady, či dovětky, opět používající mnohou symboliku. Bylo by vhodné, kdyby však tato nebyla pouze kudrlinkou v malbě, ale vycházela z hlubšího konceptu, který se symbolikou pracuje i na jiné, než podprahové úrovni.

Příkladem budiž následující pasáž:

„Tam kvete šedý květ mého srdce,
Tam rodí se svit křehké ladné novy,
Tam začnou i mandle chutnat sladce,
Tam verše budou jen prázdnými slovy,“

Zde je možné sledovat tápání v použité symbolice, která dílko posouvá spíše do roviny reflexe a rychlého sledu asociací, které autora nenechají přemýšlet o napsaném (viz „svit křehké ladné novy“ – básnický eufemismus, novotvar nebo „zberserkření“ v bezvýchodné situaci?)

Po formální stránce trpí dílko několika chybami, které plynou z autorovy snahy o „básnické vyznění“, ale i mnohem horšími a neodpustitelnými chybami gramatickými, které v závěru dílko zcela shazují a posouvají ho do roviny horroru.

„pryštící“ lze - budiž - považovat za překlep
„harpijí“ - http://www.biolib.cz/cz/taxon/id21338 - to není jen nějaká ta bestie – tato potvora má základ v reálném světě a je potřeba ji ctít, chce-li někdo chrlit podobné termity, měl by vědět, jak je správně napsat

Dostaneme se k samotnému velkému finále:

kde ožívají zchřadlé bardovi prsty, (prsty jsou neživotné, proto musí bardovy být s tvrdým, gramaticky správně jsou následující tvary „bardovi ožívají zchřadlé prsty“ stylistický paskvil zavánějící nekromancií, příp. „ožívají zchřadlé bardovy prsty“ jak vyplývá z kontextu)

složené na harfy strunách z plamenů (dešifrování tohoto verše pokrouceného pod vlivem snahy o „zdání básně“, dá čtenáři zabrat a po stylistické stránce je výraz opět šílený. O význam „složeny byly na strunách harfy a tyto struny byly z plamenů“ by někdo po přečtení mohl říci – je tam umně skryt – bohužel, ten význam tam je skryt, ale hluboko a neumně.)

Tam si vykřesala z ničeho cit zhořknutý, (význam tohoto verše drtí na pohled banální leč hrubá gramatická chyba, která má tragický dopad na význam a verš ničí, protože namísto obrácení se k milované – naštěstí poezii nečte – se najednou objevuje zvratné zájmeno si, které význam uchyluje na bádání o tom, kdo že to vlastně co vykřesal.)

aby vzplanuly symboly zapomělých pohanů, (tato hrubka budiž varováním autorům, kteří ZAPOMNĚLI zkontrolovat gramatickou stránku svých děl.)

Třebaže dílko má náboj, který se autor snažil podpořit vrstvením symbolů, celkově obsahově klopýtá a jeho formální zpracování je zejména po gramatické stránce na velmi špatné úrovni.
Musím upozornit, že poezie je výsostná forma užití jazyka a její užívání není jen blýskání pozlátky rádoby básnických symbolů, ale je vázáno mimo jiné úctou k jazyku, formě i obsahu. Proto budu ve svém hodnocení neúprosný.

Zdrví Holger