Strach
| Autor: | Ysquanir |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
Cvak, cvak,cvak. "Co to k čertu... Stráže! Strááážééé", zařval vysoký,hubený muž s modrým čepcem na hlavě, jakmile uviděl stín před svým prahem. Popadl kopí ze stojanu na zbraně, prudkým gestem ruky rozrazil dveře a vší silou jej mrštil do prostoru za nimi. kopí proťalo vzduch a zabodlo se do dřevěné stěny protějšího domu. Muž rychle oddychoval a vyděšeně zíral do prázdné, tmou zahalené ulice. Nikdo tam nebyl! Neslyšel nic jiného než tlukot vlastního srdce, které se při své cestě nahoru zastavilo až kdesi v krku. Někde za ním kdosi zašeptal:" Pozdravuj Khaara". Zdobená dýka se až po jílec zabodla do jeho krku. Necítil bolest, ani strach, svírající mu do té doby útroby, neslyšel už ani tlukot svého srdce.
Menší muž v plášti s kapucí se sehnul pro svou dýku. Byla nádherně vykládaná zlatem do tvaru lidského oka. Vytáhl ji z krku a otřel z čepele krev do pláště mrtvého theurga. "Seber kámen a vypadni", neustále si v duchu opakoval a začal ohmatávat nástěnnou mapu, tak jak to před chvílí viděl dělat theurga. "Tarmont je nějak vyboulený",nahmátl ho a jemně stiskl. Uslyšel cvaknutí. Jeho svaly a smysly jako by čekaly na tento zvuk. Vymrštil se a odrazil špičkami svých bot od nástěnné mapy. Mihl se mu před očima lustr a dřevem vykládaný strop, potom kamenná podlaha s kaluží krve, která se proti němu zvedla a bolestivě do něj narazila. Pak přepadl dozadu a převrhl svícen na alchymistovy spisy, které začaly hladově olizovat plameny. Vyskočil, jedním skokem byl u mapy, vytrhl šipku z Darwenských hor a vytáhl malý nazelenalý valounek z díry, která nahradila Senorský hvozd. " No ale že vám to trvalo", ušklíbl se, když uslyšel blížící se stráž. Otočil se a chystal se odejít, když si všiml váčku zavěšeného u pasu mrtvoly, který přetékal zlatem.
Když vyskakoval z okna, viděl jen velký na koncích zakroucený knír, vyčuhující zpod helmice, který dozajista patřil Chilkovi, veliteli městské stráže.
Před světlem pochodní se skryl v malé stísněné uličce. Instinktivně procházel ulicí, která se topila ve splaškách a přemýšlel co udělá s nově vydělanými penězi. Taalf to co dělal bral jako zcela normální řemeslo a to co nakradl jako jisté příplatky za dobře odvedenou práci. Byl členem cechu zlodějů, kteří zásobovali černý trh a plnil přání překupníků, ať byla jakákoli. Samozřejmě né zadarmo. Dnes vyřizoval účty jistému Werdenovi. Neznal toho theurga a bylo mu to jedno. Naučil se nestrkat nos do cizích věcí. Bylo to tak lepší.
Taalfa vytrhlo a vrátilo do reality, až jakési šplíchnutí. Pomalu se zastavil a upřel své zraky do houstnoucí tmy za sebou . Přikrčil se ve výklneku pro dveře, který skýtal velice laciný úkryt. Sledoval úzký pruh měsíčního světla pomalu se nořící do černo černé tmy, která se doplazila až k jeho úkrytu. Její tíha mu tlačila na hruď a činila tak dýchání mnohem těžší, téměř nesnesitelné. Byl poměrně zkušený, v cechu byl víc než dva roky, měl za sebou bezpočet podobných výprav. „Ne, nic tam není hlupáku“, přesvědčoval sám sebe a své zběsile tlučící srdce. Nechápal, proč ho to tak vyděsilo. Jediné po čem těd toužil bylo nějaké bezpečné místo. Nejlépe strážnice. „Ano, pujdu na stážnici..., copak ses zbláznil“? šeptal si pro sebe. „Nějak moc rychle zapomínáš na trest který čeká každého zloděje, i když se přizná“, káral se Taalf. Zavřel oči.
Uviděl své tělo, jak se houpe na šibenici. Kolemjdoucí si zakrývali ústa i nos, každý ale sejmul svou ruku z úst. Bylo ochoten ten zápach na chvíli vydržet, jen aby si na zohavené tělo plivl.
Otevřel oči. „Ne, na strážnici nejdu, ať se děje cokoli“. Pokusil se vymanit z útrob výklenku, ale nešlo to, byl doslova přikovaný ke kamenné zdi. „Kéž by teď někdo otevřel ty zatracené dveře, abych odsud vypadl“, vydral ze sebe zloděj přes drkotání zubů, neschopen jiného pohybu.
Ze dveří, o které byl opřený, se vydaralo divné zaškrábání, které proťalo vzduch i onu zdánlivě neprostupnou tmu. Taalf vyletěl z výklenku, jako šipka z kuše a stejně tak ho zastavila až protější zeď. Opřel se o ní, zběsile tápajícíma rukama. Tma jako by na chvíli ustoupila, aby mohl vidět ty dvě hrůzné paže s dlouhými nechty, vystupující ze dveří. Taalf si nevěřícně protřel oči. Nový pohled do těch míst skrz prsty ho vyděsil ještě víc. Nebyly tam žádné nestvůrné paže, slepě tápající po očích, které by mohly vyškrábat. Stál tam on. Vysoký, zahalený do dlouhého černého pláště se stejně černými vlasy. Taalf vykřikl, ale temnota umlčela jeho hlasivky. Do tváře mu neviděl. Ani nechtěl vidět. Ona neprostupná temnota, jako by vycházela z jeho pláště. Znovu cítil jak ho svazuje, tlačí na víčka a hruď. Opustila ho i ta špetka rozumu co mu dosud zbývala. Všechno v něm explodovalo. V těch několika málo okamžicích si prožil znovu to nejhorší, co ho v životě potkalo. Svaly jako by samy reagovaly na situaci. Nečekaly na povel mozku. Jeho mysl zůstala u té hrůzné postavy, oči jí stále probodávaly a nos cítil ten mrtvolný zápach. Nohy však vystartovaly a neúprosně nesly zbytek ztuhlého těla pryč z té tmy.
V mysli mu vyvstala přívětivá představa strážnice s tlustými zdmi plná ozbrojených mužů. Vyběhl na prosvětlenou, Královskou, jak ji místní nazývali, ulici. Jediný koho teď chtěl vidět byl ten velký tlustý chlap se zakrouceným knírem. Už se trochu vzpamatoval. Ohlédl se, jen tak instinktivně, nečekal, že uvidí tu vysokou zahalenou postavu. Byla tak blízko! Kdyby mohl ještě zrychlit, určitě by to udělal, ale prostě to nešlo. Stála tam na rohu, bez hnutí. Znovu vykřikl, teď už dlouze a hlasitě.
Už jen pár metrů. Pár metrů do bezpečí. Zahlédl to malé zamřížované okénko. Vyběhl po kamenných schodech ke dveřím do strážnice a prudce do nich vrazil. „Pomóc“, křičel, doprovázeje to hlasitým bušením na dveře. V zápětí se otevřely a na prahu se objevil strážný. „Udělal jsem to, zabil jsem toho muže, toho theurga, tady, jeho zlato a tohle je taky jeho“, vychrlil ze sebe Taalf a podával muži svou kořist, „jen mě tu prosím nechte“. Strážný na něj nevěřícně civěl. „Chilko, je tu nějakej blázen co si chce vzít na triko tu vraždu“. „Jen ho sem přiveď“, ozvalo se mu hrubým hlasem v odpověď. Muž ho uchopil za límec a táhl ho dovnitř. Taalf se ještě rozhlédl kolem, hledaje onoho tajemného muže v kápi. Srdce mu poskočilo radostí. „Z vězení má strach, tady jsem v bezpečí“.
Chilko seděl za stolem a vypadal vítězoslavně. Taalf ho ještě nikdy neviděl tak rád. „Dobrá práce Sarko, to máte dalších 100 zlatých. Jen mi prosím řekněte, jak to děláte“, a s těmito slovy se otočil k vysokému muži v plášti, který doslova vyplul ze stínu. „Magie může být velice užitečná. Mnohdy i strašná“. Po těchto slovech zhasly všechny svíce v místnosti, kromě té, která osvětlovala mágův obličej, zkřivený zlověstnou grimasou.
Publikováno na serveru Aragorn 19.2.2006
Diskuze
První odstavec, druhá věta:
“… vysoký,hubený…“ - chybějící mezera po čárce.
Druhý odstavec, třetí věta:
“…Vytáhl ji z krku a otřel z čepele krev do pláště mrtvého theurga…“ – otřít bývá spojováno spíše s vazbou „otřít (se) o“; nicméně toto je spíše připomenutí; ne konstatování chyby v pravém slova smyslu.
Druhý odstavec, třetí a čtvrtá věta:
Dvakrát po sobě se Ti opakuje slovo „theurg“, což působí vykonstruovaně a uměle.
Mimoto, ve čtvrté větě avizuješ, že Taalf viděl mrtvého prohlížet mapu, ale v předchozím textu o této činnosti není ani zmínka; dělá to zmatečný dojem.
Druhý odstavec, pátá věta:
Mezi slovy „vyboulený“ a „nahmátl Ti chybí mezera po interpunkčním znaménku.
Druhý odstavec, devátá věta:
“…potom kamenná podlaha s kaluží krve, která se proti němu zvedla a bolestivě do něj narazila…“ - nedobrá stylistika; v tomto slovosledu lze vykládat i tak, že se zvedla ona kaluž krve, a bolestivě do Taalfa narazila.
Druhý odstavec, desátá věta:
“… převrhl svícen na alchymistovy spisy, které začaly hladově olizovat plameny… - opět logicko-stylistická chyba; v tomto případě lze větu vykládat tak, že alchymistovy spisy začaly olizovat plameny – resp. že spisy byly původcem olizování plamenů a nikoli naopak.
Třetí odstavec:
“…viděl jen velký na koncích zakroucený knír…“ - logická chyba. Jak mohl vidět knír, když právě vyskakoval z okna (a dle dřívějšího popisu byly stráže v domě, a velitel tedy nejspíš v místnosti, z níž Taalf vyskakoval?! Musel by vyskakovat zády napřed, aby viděl, co se děje v místnosti, a mohl tedy vidět velitelův knír.
Čtvrtý odstavec, druhá věta:
“…Instinktivně procházel ulicí…“ - stylisticky naprosto nevhodné spojení. Instinktivně lze před něčím např. ucuknout, ale instinktivně procházet?
Čtvrtý odstavec, třetí věta:
“…Taalf to co dělal bral jako zcela normální řemeslo…“ - v takto postavené větě chybí čárky v první části (Taalf to,co dělal, bral jako…); navíc slovosled není z nejlepších. Srovnej: „To, co dělal, bral Taalf jako docela normální řemeslo.“
Čtvrtý odstavec, pátá věta od konce:
“…Samozřejmě né zadarmo…“ - dlouhé „né“ je zde cela nevhodné.
Čtvrtý odstavec, třetí a čtvrtá věta od konce:
“…Dnes vyřizoval účty jistému Werdenovi. Neznal toho theurga a bylo mu to jedno…“ – opět nešťastně zvolený slovosled. Takto za sebou postavené věty mohou být interpretovány i tak, že Taalf vyřizoval účty pro jistého theurga Werdena, kterého ovšem neznal (ve smyslu dobré osobní znalosti).
Pátý odstavec, první věta:
“…Taalfa vytrhlo a vrátilo do reality, až jakési šplíchnutí…“ - opět podivná stylistika. Taalfa vytrhlo šplíchnutí odkud? Srovnej: „Jakési šplíchnutí vytrhlo Taalfa z myšlenek a rychle ho vrátilo do reality.“
Pátý odstavec, druhá věta:
“…upřel své zraky…“ - „zraky“ je v tomto případě příliš básnický obrat a v kontextu působí toto vyjádření značně rušivě.
Pátý odstavec:
“…výklneku, těd, pujdu, stážnici…“ - překlepy
Osmý odstavec, první věta:
“…vydaralo…“ - překlep
Osmý odstavec, druhá věta:
“…Taalf vyletěl z výklenku, jako šipka z kuše…“ - zde si nejsem jista, ale mám za to, že je tučně zvýrazněná šipka nadbytečná
Osmý odstavec, čtvrtá věta:
“…nechty…“ - gramatický¨á chyba; správný tvar tohoto slova je “nehty“.
Shrnutí :
Zdravím autora(ku),
Který/á však bohužel nemá v podrobnostech uvedený věk; budu tedy hodnotit bez skrupulí a ohledů, protože nemám žádné vodítko, které by mi osvětlilo pár dotazů; například…
- Proč dílko s tak originálním nápadem (nemluvím o námětu vystrašit vraha čarodějem, ale to tom, co je v povídce –bohužel- jen naznačeno; svědomí, souboj se sebou samým, strach ze svých vnitřních Nemesis) trpí tak zbytečnými, nebojím se říci hloupými stylistickými a logickými chybami?
- Další výtka patří gramatice. Nedá přece tolik práce nechat dílo zkontrolovat, před tím, než je odešleš, nástrojem pro korekci pravopisu v Tebou používaném textovém editoru. Odhalil by jistě ty „nechty“, o překlepech z pátého odstavce nemluvě.
Celá povídka na mě svou uspěchaností a dychtivostí, která z ní čiší působí, jako by byla psána rovnou do dialogového okna pro odeslání příspěvku rubriky Č&E.
Chápu, autore, Tvou snahu něco napsat rychle; zvlášť, když se v hlavě objeví takovýhle nápad…
Ale pokud budeš takhle postupovat vždy, ničeho nedosáhneš, nebudeš se vyvíjet a zlepšovat, protože Tě k tomu nebude nic nutit; a to bych nerada, protože myslím, že máš potenciál a časem se vypíšeš; každý přece v koutku duše touží být stále lepší.
Hodnotím tedy dvěma hvězdičkami a doufám, že příštímu dílku nebudu muset strhávat za hlouposti, způsobené netrpělivostí.
S přáním mnoha úspěchů v další tvorbě,
--Sol
Spousta chyb, nejaky veci jsou zmateny a cely mi to prislo takovy dost hodne precpany pridavnyma jmenama a prislovcema. Nicmene napad fajn a tak naejak ,,styl" a ,,pocit" z povidky dobrej. Jak uz sem rek sloh se mi nelibil.
ale jinak sem se docela bavil... a uz sem dlouho nedal vic nez 3* a tohle si to podle me (vicemene) zaslouzi ... adieee
nechty?
Pro mě je to jasných 5*. Ten děj je uchvatný, hlavně závěr. Tak jsem hltal text, že jsem si ani jedné chyby nevšml...prostě úžasný. Z mé strany jen tak dál :)
Musím uznat, že to má velmi zajímavý závěr. Čekala jsem, co se z toho nakonec vyklube, ale tohle mě opravdu nenapadlo :) Je to opravdu šikovné.
Naneštěstí je tam spoustu malých chyb, které tak trochu kazí celkový dojem povídky.
Ale jinak je to velmi povedené dílo.
Azucuache
-Tiež som si zo začiatkou myslel že to bude predžuvaný steak, no posledný obstavec bol nečakaný.
-No môj vkus zvláštne mená, no nič... Pomôže mi niekto odkiaľ je mi známy Khaar? -Trochu mi do očí bili čiarky, za ktorými nie sú medzery...
Ale ináč je to doooosť dobre.
Je to velice dobrý příběh mě osobně se velice líbí, až na ty chyby, je krátký ,ale jsou v něm všechny důležité prvky, které příběh má mít.
Velice dobře jen tak dál.
Tento příběh mě velmi zaujala. Má velmi rychly spád a to se mi na tom líbí, ale zároveň jsi nevynechal důležité detaily, které povídku činní o to zajímavější.
Pravda je, že gramatické a stylistycké chyby jsou velmi časté a bohužel dost narušují celkový dojem.
Mohl jsi na tom trochu víc zapracovyt - po několika dalších přečteních by si ty chyby určitě objevil. Ale jinak se mi to líbí, takže dávám 4*
Příjemná povídka s neočekávanou pointou. Ze začátku jsem měla pocit, že se jedná o další z nekonečných variant na téma ducha zavražděného strašícího vraha, ale závěr mě příjemně překvapil. Výstižný je také popis Taalfova jednání a uvažování. Na druhou stranu, i když je mi jasné, že pro takovou krátkou povídku je nutná zkratka v popisu jednání, přece jen vrah rezignoval hodně rychle. Ještě bych doporučovala před závěrečnou pointou udělat větší dramatickou pauzu – větou, odstavcem... oddělit a pak to na čtenáře vypálit.
Škoda je, že povídku i přes opravy stále hyzdí množství drobných chyb. Jsou to chyby formálního charakteru (před interpunkčními znaménky za slovem se mezera nepíše, za nimi ano, číslovky se píší slovem), překlepy (těd, výklneku, stážnici...), chybějící a přebývající čárky, nesjednocené osoby v navazujících větách, díky kterým pak text působí nesmyslně (Kolemjdoucí si zakrývali ústa i nos, každý ale sejmul svou ruku z úst. Bylo ochoten ten zápach na chvíli vydržet, jen aby si na zohavené tělo plivl.), opakovaná slova ve větách za sebou, navíc s překlepem (vydral ze sebe zloděj - vydaralo divné zaškrábání) a jedna ošklivá hrubka (nechty).
Uvažovala jsem o čtyřech hvězdičkách, protože povídka má náboj a spád, ale za ty chyby si je nezaslouží.