Bylo krásné, slunné, sobotní odpoledne. Honza zrovna procházel jeho nejmilejšími soutěskami v hloubi Českého ráje, když tu náhle objevil vchod do jeskyně.

,Tam jsem ještě nebyl,’ zamyslel se. Chvíli postával před jeskyní pak pohladil svého ovčáka Snůpiho, vytáhl z torny baterku a vešel do jeskyně.

Hned z počátku se mu zdálo divné, že zde nejsou známky toho, že by sem někdo kdy vstoupil (jako ohniště či odpadky). Pak ale pokrčil rameny a postupoval dál. Prošel za ohyb chodby a vešel do prostorné jeskyně. ,To je nádhera,’ pomyslel si a prohlížel si strop. Strop byl asi tři metry vysoký a tu a tam byly vidět praskliny. Chodba pokračovala dál. Prošel ještě několika zákruty a vyšel do opět prosluněného údolí.

„To byla nádhera co Snůpi?“ zeptal se Honza vlčáka

„Blaf,“ odpověděl mu vlčák a začal pobíhat a čmuchat okolo.

„Ne abys chytil nějakého zajíce,“ pohrozil mu z legrace Honza. Věděl, že i kdyby Snůpi nějakého vystopoval tak by ho jistě nedohonil. Rozhodl se že sejde do údolí a tam jistě narazí na nějakou cestu. Sešel tedy do údolí ovšem cesta tam nebyla. Co ho ale uchvátilo, že tam byl potok. Čtenář si jistě řekne: No co nějakej potok a co má jako bejt? Ale ten potok byl čistý, ba přímo průzračný (což se v našich zemích stane málokdy) a dokonce v něm plavaly ryby. A protože nebyl nikdo v dohledu, rozhodl se, že se vykoupe. Svlékl se a skočil do blízké tůňky.

„Brr ta je ledová,“ postěžoval si nahlas a rychle udělal pár rychlých temp.

Když se nabažil vody, rozhodl se pro novou zábavu. Vyšel kousek proti proudu a začal chytat ryby rukama. Ze začátku se mu to moc nedařilo, ale postupně zjistil jak se ryby nejlépe chytají a tak po hodině se mu na břehu mrskalo či polehávalo 6 pstruhů. Na ty hýbající se dorážel Snůpi a hopsal okolo nich.

„Nech je.“ Odehnal ho Honza. Oblékl se a jal se rozdělat oheň, aby mohl pstruhy upéct. Po chvíli už hořel malý ohýnek a na něm se opékali pstruzi. Začalo se smrákat a tak se Honza rozhodl že tu přespí, ráno najde cestu a pojede domů. Nasbíral tedy ještě více dřeva a rozdělal svůj bivak. Když už bylo notně po setmění a tak se Honza rozhodl jít spát.

Náhle se probudil. V ohništi ještě žhnuli uhlíky, Snůpi ležící vedle něj měl zdviženou hlavu a napjatě poslouchal. Najednou se v dáli ozvalo zavití. Snůpi zavrčel.

,Cože v Českym ráji a vlci?’ podivil se Honza. Náhle mu odpovědělo druhé ze vzdálenějšího konce údolí druhé. Honza vystartoval ze spacího pytle a rozdělal oheň. Nebylo pochyb. Ač to bylo zvláštní v okolí byli vlci. Když se mu povedlo rozdělat oheň proběhl okolí tábora a nasbíral ještě více větví.

,Snad to bude do rána stačit,’ řekl si a jal se udržovat oheň. ,Možná to byli jen psi z vesnice,’ přemýšlel Honza a hladil Snůpiho po hlavě ,Určitě to byli psi z vesnice,’ ujišťoval se, ale náhle ho vytrhlo tlumené vrčení Snůpiho. Otočil se směrem, kterým se Snůpi díval a uviděl dvě lesklé oči. Vlasy se mu zježili hrůzou. Vytáhl z ohně smolnou větev a od pasu svého drobka (nůž s dvaceticentimetrovým ostřím). Nebyl si vůbec jist co by dělal kdyby vlk zaútočil, ale alespoň si byl takhle jistější.

„Snůpi k noze,“ zavrčel na svého psa a ten nechtě poslechl. „Tak hodnej,“ řekl „A ty potvoro huš!,“ zařval na vlka spíš aby se ujistil, že jeho hlas ještě funguje. Vlk zavrčel ale nepřiblížil se. Pak se najednou začali objevovat další páry očí. Honza jich odhadl asi šest. Teď už si vlci asi byli jisti svojí převahou a tak zaútočili nejstatnější vlk se vrhl na Honzu s cílem, že mu prokousne hrdlo. Honza se instinktivně sehnul takže se vlk zřítil do ohniště, ze kterého vylétl sloup jiker. Vlk ihned vyskočil a začal pobíhat okolo s hořícím kožichem a hrozně skučel, přičemž rozséval oheň na ostatní. Proti Honzovi se však řítili další dva. Honza si udržoval zbytky ohně v zádech a máchal před sebou hořícím klackem takže vlci nevěděli jak by na Honzu zaútočili. Pak se Honzovi povedl nádherný výpad. V jednu chvíli se ohnal hořícím klackem po jednom vlkovi a vzápětí zasáhl druhého vlka zespoda do tlamy drobkem. Drobek projel vlkovým patrem a zasáhl vlka do mozku. Ten sebou cukl tak, že vytrhl Honzovi drobka a padl na zem ve zvětšující se kaluži krve. Honzovi zůstala v ruce už jen jediná zbraň a tak se jal máchat před sebou hořícím klackem. Pak se náhle vlci začali stahovat a utíkat. Snůpi vyrazil za nimi.

„Snůpi zpátky!“ zaburácel Honza. Snůpi se tedy vrátil. Honza ztěžka oddechoval a pozoroval spoušť kolem. Dva vlci leželi zabiti Honzou. Jeden z nich hořel a druhému vykukoval z hlavy osten drobka. Další dva leželi na zemi s rozsápanými hrdly. Snůpi byl celý od krve a měl roztržené ucho.

„Kde se to v tobě bere Snůpi?“ zeptal se zadýchaný Honza. Snůpi mu jen odpověděl unaveným zavrtěním ocasu.

Když se Honza trochu vydýchal, rozdělal opět oheň a natahal mrtvoly psů na jednu hromadu. Pak si sedl k ohni a rozklepal se.Začalo se mu dokonce dělat nevolno přemírou adrenalinu v krvi.

Do rána již nedokázal usnout a tak když ráno opouštěl svůj nocleh byl velmi unavený. Vyrazil po proudu. Držel se zásadní teorie. Když půjde po proudu musí dojít k cestě a ta ho musí zavést do města a odtamtud se dostane domů.

V poledne došel k řece. ,No tak to je ještě lepší,‘ pomyslel si ,To dojdu stoprocentně k silnici,‘ zaradoval se a vyrazil s kulhajícím Snůpim u nohy podél řeky.

Když se stmívalo došel k dalšímu potoku vlévajícím se do řeky. Nahoře proti proudu byl slyšet krásný ženský hlas. Vydal se tedy podél potoka. Po chvíli dorazil k tůni s vodopádkem vedle kterého klečela nádherná dívka a zrovna nabírala do vědra vodu.

„Ahoj,“pozdravil na hlas Honza. Dívka se polekaně podívala jeho směrem. Když ho spatřila, jak tam stojí se Snůpim u nohy, vyjekla, nechala vědro vědrem a utíkala k nedalekému srubu, kde zabouchla dveře.

„To sem tak vošklivej nebo tolik smrdim?“ zeptal se sám sebe Honza. Došel k vědru, nabral ho plné vody a šel ke srubu.

Vedle dveří postavil vědro a zaklepal na dveře. Chvíli se nic nedělo a pak se otevřeli dveře. Honza podvědomě ustoupil o krok dozadu. Před ním stál vysloveně obr. Byl to muž s vlasy po ramena, plnovousem, ve kterém byli ještě zbytky jídla a s obrovskou válečnou sekerou v ruce.

„Hen heleeá rekol?“ zahulákal na Honzu

„Promiňte... já jenom... jsem se... se přišel zeptat na cestu.“ Zakoktal Honza

„Kroo hresn alek noh!“ zařval obr,ukázal na Snůpiho a zahrozil sekerou.

„Snůpi sedni.“ Řekl Honza a Snůpi poslechl.

To vyvedlo obra z míry. Udiveně hleděl na Snůpiho pak se rozchechtal a něco vykládal dívce za sebou . Ta bázlivě vykoukla ven. Obr je pozval gestem dál a zavřel za nimi dveře.

Když si Honza odložil věci a dosedli řekl obr něco dívce ta přikývla a odběhla do jiné místnosti. Honza mezitím přemýšlel co to vlastně obr řekl.

„Ogrt mael jirza neb?“ zeptal se obr a ukazoval na psa. Honza jen pokrčil rameny na znamení že nerozumí. Obr tedy napodobil zvuk toho co řekl Honza a rukou ukázal gesto pro něco podobného

„Aha tak tobě se líbí co umí Snůpi.“ Usmál se Honza a tak řekl ke svému psovi několik dalších povelů Obr se smál. Pak vešla dívka s plackou potřenou hnědým rosolem a velkou kostí. Placku podala Honzovi a pak koukala ustrašeně na psa.

„Snůpi popros,“řekl Honza a snůpi vyplnil příkaz. Dívka se rozesmála, dala před něj kost, a pohladila ho po hlavě.

¨“Snůpi dej pac,“ řekl potom Honza a Snůpi příkaz vyplnil. Dívka se opět rozesmála a potřásla mu tlapkou. Pak si sedla k nim a zvědavě pokukovala po Honzovi. Teprve teď si ji mohl prohlídnout. Měla krásné,po pás dlouhé, blond vlasy, hluboké modré oči a plné rty. Honza se nemohl vynadívat a ona cudně sklopila oči.

Najednou obr vstal ukázal na sebe a řekl „Grn,“ pak ukázal na dívku a řekl „Diana,“

Honza také vstal uklonil se mu i dívce, ukázal na sebe a řekl „Fargon,“ pak ukázal na podlaze ležícího Snůpiho a řekl „Snůpi,“ Grn pak napřáhl pravici a Honza (odteď již Fargon) ji přijmul svou. Následoval pevný ne však silný stisk. Opět se posadili a Fargon začal gestikulací vysvětlovat, že neví kde je. Všichni se u toho nasmáli, ale nakonec Grn pochopil a vyndal svitek z kůže, který rozvinul na stole. Pak ukázal místo a zaklepal na stůl. Z toho Fargon pochopil, že myslí místo kde se nachází. Prohlédl si mapu a až teprve teď mu to došlo. Tohle není žádná mapa Čech což může znamenat jediné. A to že je někde jinde než v Čechách což byla hloupost, protože přeci neprošel nějakých sto kilometru a nedostal se jinam. Navíc na té mapě byla hromada lesů.Nevěřícně dosedl na lavici.Napadalo ho jediné řešení,ale to bylo nemožné. Totiž, že se přenesl tou jeskyní někam úplně jinam, ale to byla přeci hloupost. Nevěřícně vrtěl hlavou a pak se znovu koukl do mapy. Ale ať se díval jak se díval tak se nemohl najít. Beznadějně pokrčil rameny. Grn mu položil ruku na rameno a pak ho vyzval, aby ho následoval.

Zavedl ho do malé komůrky se slámou. Kde mu ukázal do rohu a naznačil spánek. Fargon kývl hlavou na znamení díků a ustlal si. Ještě dlouho po té co ulehl tak se obracel, protože nemohl usnout.

Když se probudil, proudilo už malým okénkem světlo. Vyšel ven, rozhlédl se a uviděl přicházet Dianu s velkou otepí dřeva na topení. Vyskočil a šel jí pomoci.

„Ukaž já ti pomůžu,“ řekl mírně usmál se na ní a vzal jí otep „Kam ji chceš dát?“dívka však pokrčila rameny. „A jo vždyť ty mi nerozumíš,“ usmál se Fargon ukázal na otep a rukou opsal kolem sebe kruh. Pak se na ni zadíval. Diana pochopila a tak mu ukázala kam má otep složit. Fargon se rozhodl že to dříví rovnou naseká a tak začal Dianě předvádět sekyru „Sekeru. Jo sekeru,“ Diana chvilku přemýšlela pak se klepla do hlavy a přinesla sekyru.

„Herak,“ řekla a ukázala na sekyru.

„Herak,“ zopakoval Fargon.

Dívka přikývla a pak odběhla. Fargon se mezitím vrhl do sekání. Když již měl skoro vše hotovo uslyšel výkřik za srubem. Lekl se co se děje, ale hned se rozběhl za výkřikem se Snůpim v patách. Doběhl za srub a uviděl čtyři muže v kroužkovém brnění. Dva z nich drželi Dianu, jeden ji něco říkal a při tom se usmíval a vrhal po ní oplzlé pohledy a poslední stál u koní. A onen opodál stojící zvolal na své kumpány, když uviděl Fargona.

Fargon se zastavil pár kroků od nich sevřel sekeru, kterou měl ještě stále v ruce a zavrčel „Pusťte ji vy parchanti,“ pak se ještě letmo ohlédl po Snůpim, který mu stál u nohy a zlostně cenil tesáky a jen tak ještě řekl „Snůpi zůstaň,“ Snůpi tedy zůstal, ale dále vrčel a poštěkával.

Muži když ho viděli tak doslova odhodili Dianu a se zlými úsměvy obstoupili ze tří stran Fargona. Ten se snažil tvářit co nejdrsněji, i když ještě nevěděl co vlastně udělá. Tu se na něj jeden zloduch vrhl s mečem v ruce. Fargon instinktivně vykryl sekyrou a uskočil. Tím nečekaně narazil do druhého a ten spadl na zem. Tam se o něj již postaral Snůpi. V tu chvíli se pokusil Fargon o výpad. Ťal sekerou a do rány vložil veškerou sílu. Protivník se snažil chabě krýt mečem, ale sekera měla takovou sílu že tuto obranu prolomila a hladce se zasekla do hlavy jednoho ze zlosynů. Fargon sekeru pustil a uskočil, aby mohl čelit dalšímu. Ten se postavil proti němu a začal ho napadat. Fargon mohl jen ustupovat. Pak náhle zakopl o tělo jednoho z mrtvých a upadl. Myslel si, že už je po něm, ale když se k němu blížil jeho protivník uviděl meč mrtvého a tak v okamžiku úderu nastavil čepel nalezeného meče. To protivník nečekal a tak ho zpětný náraz odhodil dozadu. Pak najednou lapka zavrávoral a uprostřed hrudi mu rozkvetl rudý květ v jehož prostředku se rudě leskla čepel meče. Lapka na něj udiveně zíral a pak upadl. Za ním stále Diana a prudce oddychovala. Fargon na ní zmateně koukal. Ze zamyšlení ho vytrhl řev nesoucí se od lesa, kde byli připoutaní koně. Oba současně pohlédli tím směrem. Poslední lapka mával mečem nad hlavou a řítil se proti nim. Pak se odnikud vyřítil Snůpi, skočil muži po krku a bylo po všem. Fargon se kolem sebe rozhlédl a začal zvracet. Tolik krve pohromadě ještě neviděl....