Útěk
| Autor: | Heulwen |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
Byl podzim. Pozdní. Vrcholky kopců se zbarvily doruda a nízko u země se začal šířit nepříjemný chlad. Poutníci ještě nebyli unaveni, ale jejich chatrné odění si žádalo noc v teple. Proto, ještě než kraj zcela pohltila tma, došli do nejbližší vesnice a navštívili tamní jediný hostinec. Špinaví, zavšivení, vyhublí a otrhaní tuláci, kteří si veškeré své bohatství nesli v srdcích, mohli sotva jednou křiknout na šenkýřku. Ale pak se přikolébala jakási postarší dáma a někdo jí uvolnil lavici. Veškeří přítomní vesničané, mladí i staří, si kolem ní sesedli a prosili, aby vyprávěla. I tuláci se zahleděli do jejích jasných očí v zsinalé, vrásčité tváři, zaposlouchali se do příběhu a rázem zapomněli na všechen hlad:
Dobrá, dobrá, přátelé! Posledně jsem vám vyprávěla o okázalých krásách i bezmezné krutosti císařova paláce, je to tak? Nyní tedy, kterak jsme odtamtud prchli. Náš plán vyšel jen částečně, to jsem povídala. Strážní se rozkoukali příliš brzy a poslední ze vzbouřenců nemilosrdně probodávali dýkami. Té krve! A že si na ní člověk po pár letech v otroctví celkem zvykne. Lidí byl v paláci vždy dostatek,těmi se plýtvat smělo. Vlastně jsme vyvázli jen díky tomu olbřímímu Ravajovi. Vržená dýka se mu zabodla do ramene, ale on za námi přesto dokázal zatarasit průchod. Pádili jsme z toho pekelného místa bez zastavení, dokud se docela nesetmělo. Až když se naše stíny docela ztratily v černočerné tmě, odvážili jsme se spočítat.
Úprk nás přežilo devět. „Všichni za mnou běžící jsou mrtvi,“ potvrdil sklesle Ravaj.
Po tísnivé minutě ticha, kdy se mi hrůzné obrazy valily hlavou a krev tepala ve spáncích, když jsem se snažila zklidnit, jsme vyrazili dál. Nemělo smysl čekat tam na smrt. Císařské stráže nám byly v patách a pojem slitování jim byl zcela cizí. K ránu už jsem sotva posunovala nohy vpřed. Nebýt mého milého Jadara, asi bych skupině nestačila. Jeho pomocná ruka byla stéblem pro mé znavené tonoucí tělo a jeho povzbuzující hlas balzámem na mé upadající naděje. Ostatně mnohem hůře na tom byla Serenta. V jejích nezvykle modrých očích se odráželo utrpení posledních dnů a když ji vzal Kehran do náruče, okamžitě upadla vysílením do hlubokého spánku, ne nepodobnému bezvědomí. Ravaj s ní musel Kehranovi pomáhat. A takto jsme klopýtali stepí pryč od paláce, pryč od moře, pryč od rukou tyranských.
„Kam vůbec jdeme?,“ prořízl po několika hodinách tichou noc ostrý hlas Miarty, poslední z přeživších dívek.
„Pšššt!,“tlumil ji její bratr Moer.
Ale Jadar už odpovídal: “Musíme obejít Hižské hory na východě, za průsmykem už budeme v bezpečí, ale než tam dorazíme, snadno nás na koních dojedou..“
„Já to tu znám! Můžeme přejít hory už tady,“ vykřikl Tehja a zářil, že může pomoci skupině a alespoň trochu tím kompenzovat to, že se příliš často muselo čekat na jeho mladé,ale ještě ne dost dlouhé nohy.
„V horách není co jíst a my nemáme čas ani sebrat, co dá step, natož hrabat v horách kořínky, umřeli bychom tam hlady,“ poznamenal zarostlý obr Ravaj.
„Ne! V této části hor žije můj bratr, pěstuje na jižních svazích ovoce!,“ jakoby z Tehji opadla všechna únava.
„A znáš cestu? Pochybuji, že se v té divočině, zvlášť po tmě, vyznáš,“ zabručela Miarta. Tehja byl mezi námi jediný mladší než ona, tak se k němu zjevně rozhodla chovat nejnesnesitelněji. Moer jí ale popadl a od té chvíle jsme následovali Tehju.
První delší odpočinek jsme si dovolili až na úpatí hor. Bylo už dávno po úsvitu a chvění svěže zelené stepní trávy ve větru uklidňovalo. Stejně jako věžičky města, tak vzdálené a na obzoru málo zřetelné. Ravaj si převázal zkrvavené rameno a od toho ošetření jakoby ztratil všechen svůj dosavadní optimismus. Posmutněl, a tak jeho roli vzbuzování nadšení převzal Jadar:
„Cítíte tu svobodu, lidi? Voní horským kvítím…“
„Lepší nesvoboda při otroctví v paláci než jistá smrt,“ perlila zase Miarta a mluvila z ní nezkušenost s potupnou prací otroka, při které ji mohou kdykoliv beztrestně zabít. Ostatně si všichni mysleli, že smrti docela unikají, dokud obzor nezavířil prachem.
Plahočili jsme se nízkým porostem do prudkého svahu už několikátý den a viděli, jak si tam dole naši budoucí vrazi rozestavěli tábor. Byli klidní a mysleli, že výběr cesty je známkou našeho šílenství a dostihnou nás lehce. Možná jsme už hladem a vysílením přece jen zešíleli. Když jsme konečně dosáhli vrcholu a spatřili horskou plošinu porostlou vegetací, která tvořila jakousi náplň údolíčka, předal Ravaj Kehranovi Serentu a povzdechl si:
„Budu se s vámi muset rozloučit.“
Schytal několik vytřeštěných pohledů a pokračoval: „Rána mi hnisá a zhoršuje se to. Když mám zemřít, chci alespoň odlákat a zmást pronásledovatele.“
Nečekal na loučení, rychle se otočil a sestupovat dolů, vstříc smrti. Skrze slzy jsem naposledy pozorovala jeho obrovskou postavu přelézající kamení. Serentě se udělalo nevolno. A nebylo to poprvé. Přistoupil k ní Lio, ten, co byl z tak vzdálených krajů, že nám téměř nerozuměl. Položil jí ruku na břicho a oznámil: „Dyte.“
Kehran se nejprve tvářil, že mu jednu vlepí, ale když mu došel význam Liova jediného slova, úplně změnil výraz. Jeho rty se pyšně zvlnily, i když bylo tak málo pravděpodobné, že bude potomek jeho. Serentiny nevolnosti byly doteď připisovány extrémním podmínkám a vysílení, které nám všem podlamovalo kolena. Pár semen a plodů sotva utišilo hlad po několikadenním půstu a poslední dny jsme dokonce nenarazili ani na vodu.
„Kdy už tam budeme?,“ ozvala se Miarta a únava otupila všechny nože v jejím hlase.
Tehja se rozhlédl a pookřál: „Ano, ano, v tamtom údolí by to mělo být!“
Vyrazili jsme po hraně srázu s novou nadějí, dokonce jsme objevili další rezervy energie a zrychlili krok. Klopýtala jsem a přepadávala přes kamení a Jadar mě co chvíli zvedal. Ani Miarta rychlejší tempo nezvládala. Šla poslední.
Náhle jsme uslyšeli děsivý zvuk padajícího kamení a Moerův křik. Skrze zvířený prach jsem však nic neviděla. Jadar mě nechal sedět na kameni a běžel tam. Když se s Kehranem a Serentou objevili mezi prachem, jejich výraz nevěstil nic dobrého. I Serenta byla zase bledší a ztrhanější.
„Co?...“ optal se Tehja.
„Miarta se zřítila z útesu. Moer se jí neuváženě vrhl na pomoc a skrze oblaka prachu neviděl sráz…Mrtvi,“ pronesl Kehran nakřáplým hlasem.
Ploužili jsme se dál. V údolí jsme našli prázdné zchátralé stavení a vše kolem uschlé.
„To není možné!,“ bědoval Tehja a urputně hledal známky života. Pusto. Uložili jsme se tam a poprvé se pořádně vyspali. Ale hlad dělal své. Druhý den jsme se neškrábali dál přes hřeben, ale hledali, co zde žijící lidé mohli jíst. Trochu vody tu bylo, ale k snědku téměř nic. Přesto jsme zůstali spoustu dní a vyhlíželi biřice. Serenta potratila. Našli jsme ji v kaluži krve a nezachránili už ani ji. Zoufalství se stupňovalo a na přechod hor nám nezbývala odvaha. Bez jídla a vody bychom tam stejně zahynuli. A cestu do stepí hlídali císařovi muži. Ani se za námi nemuseli pouštět do hor. Tehja se cítil vinen. Nejedl a jednoho rána jsme ho našli oběšeného na uschlém stromě. A jako by to nestačilo, ozval se těžko zaměnitelný zvuk ztěžka dopadajících nohou císařské stráže. Ano, císařský palác měl lidí skutečně dost. I na honění takových ubožáků, kterými jsme byli. Koukala jsem se dlouho na všechny tři zbylé a snažila se si vrýt do paměti každý jejich rys. Podali jsme si ruce, a pak mě Jadar vzal kolem ramen a odvedl mě k pěšince na hřeben.
„Utíkej!,“ zněla mi jeho poslední slova v hlavě ještě dlouho poté, co mi vtiskl na čelo poslední polibek a poslal mě vstříc mrazivě mizivé naději na přežití. Oni však neměli téměř žádnou. Popadli, co se dalo, i když to ztěží mohli považovat za zbraň a vyrazili vstříc císařské družině.
Přelezla jsem dva hřebeny a pořád jsem silou vůle kladla nohu před nohu, jak nejrychleji to šlo. Údolí, do kterého jsem teď sešla, bylo podobné tomu předtím. I domek tam stál. A obydlený. Vstříc mi vyšel muž tak podobný Tehjovi… A tak jsem přežila.
Když žena dokončila vyprávění, tuláci už spokojeně spali. Neviděli, jak ji vesničané s úctou a obdivem doprovodili domů a tázali se, kdy přijde zase vyprávět.
Diskuze
První odstavec, třetí věta:
"...Proto, ještě než kraj zcela pohltila tma, došli do nejbližší vesnice..." - uvození věty slovem "Proto" dělá dojem plánu; dojem, že o vesnici vědí a míří přímo tam, ač jsou již unavení - o ničem takovém není ale v prvních větách žádná zmínka.
Druhý odstavec, poslední dvě věty:
"...Pádili jsme z toho pekelného místa bez zastavení, dokud se docela nesetmělo. Až když se naše stíny docela ztratily v černočerné tmě, odvážili jsme se spočítat..." - zbytečné opakování slova "docela" ubírá na důrazu; srovnej "...Pádili jsme z toho pekelného místa bez zastavení, dokud se docela nesetmělo. Až když se naše stíny úplně ztratily v černočerné tmě, odvážili jsme se spočítat...".
Pak ještě taková drobnost - poslendí věta by mi přišla logičtější ve tvaru "...Až když se naše stíny úplně ztratily v černočerné tmě, odvážili jsme se spočítat se...", ale to je vskutku jen maličkost.
Třetí odstavec, druhá věta: "...„Všichni za mnou běžící jsou mrtvi,“..." - gramatickou stránku již hodnotila Shelagh, já budu na této větě kritizovat nelogičnost. "Běžící" je výraz pro nedokonavá děj; tedy pro činnost, která stále probíhá - mrtví ovšem nemohou běhat a tedy nemohou být mrtví. Vyjádření postavené tak, jak je, může navíc vzhledem k tomuto vzbuzovat dojem, že se muž snaží říct, že "Ti, kdo za mnou běží, jsou mrtví" = mrtvoly, resp. nemrtví.
Třetí odstavec, osmá věta:
"...Jeho pomocná ruka byla stéblem pro mé znavené tonoucí tělo..." Zde budu oponovat Shelagh, co se týká logiky výrazu; stylistika je podle mne v pořádku. "tonoucí tělo" bych totiž nespojovala s chůzí či během, tedy akcí, kterou právě provádí. Myslím, že je zde naopak spojitost s oním "stéblem" v první polovině věty - naprosto přirozeně se zde asociuje "tonoucí, chytající se stébla", asociace na pomoc a podporu.
Tento slohový výraz, přestože stylisticky poněkud neobratný, velmi kladně hodnotím pro jeho nápaditost.
Třetí odstavec, poslední věta:
"...A takto jsme klopýtali stepí pryč od paláce..." - Ono "A" uvozující větu mi připadá křečovité a zbytečné.
šestý odstavec, pátá věta odspodu:
"...Když se s Kehranem a Serentou objevili mezi prachem, jejich výraz nevěstil nic dobrého..." - objevili se mezi JAKÝM prachem? Kde se tam vzal? Od oněch padajících kamenů? Vystopili oba muži z onoho prašného oblaku, který (nejspíš) sesuv doprovázel? To, že tyto informace nejsou uvedeny nutí čtenáře, aby se zde zarazil a začal nad tím přemýšlet; tím značně trpí kontinuita a tudíž i čtivost příběhu.
Shrnutí:
Dílo má povážlivě stylistických nedostatků a sem tam se v něm najde i nějaká ta logická chybička; oceňuji však nápad, který mne zaujal svou neotřelostí a navzdory chybám a (alespoň ne pro mne) nepřílišné čtivosti je zpracovám přinejmenším průměrně.
za 2*+ nebo 3*- ; vzhledem k tomu, že halsování neposkytuje půlbody, zaokrouhluji na 3*.
Hodně štěstí do další tvorby
--Sol
Když jsem to četla poprvé, tak mi to nic moc neřeklo. Přišlo mi to místy přehnané a nereálné. A taky ty popisy mi neodpovídaly řeči staré ženy v hospodě. Teď jsem si to přečetla podruhé a zhledávám to lepším. Prvnímu odstavci nemám co vytknout. První dojem je důležitý a povedl se ti. Velice se mi líbil výraz olbřímí Ravaj. Ten neměl chybu. Bohužel příběh postupně ztrácel spád a ta poslední část mi opravdu připadala jenom jako dojezd. Podle mého se to mělo nechat nějakou chvilku uležet, člověka pak napadnou nové a občas lepší fráze. Ale jinak to hodnotím docela kladně.
S pozdravem Erilian
Shelagh: Právě to zaražení byl účel .-) Asi tak... experimentuji se čtenářem :-)
Heulwen: "Nevhodné" výrazy, jak jsem napsala, není příliš šťastný výraz :-). Měla jsem na mysli, že určitě dokážeš najít slova, která do vět zapadnou mnohem lépe a čtenář se na nich nezarazí. Nezačne přemýšlět nad tím, co jsi tím vlastně myslela a tím ztratí nit v samotném příběhu.
Jinak doufám, že budeš psát dál, protože příspěvek s průměrem 3 je slušný příspěvek, a je vidět, že čtenáře dokáže oslovit.
Eh, vůbec nevím, jestli se mám obhajovat nebo co jako.
To, co jsem viděla ve své mysli bylo napínavé, ale asi jsem to nedokázala popsat tak,aby to takové přišlo i ostatním.
Možná můžu jen poprosit čtenáře, aby si ten příběh při čtení představovali a domýšleli sami. Já to detailně popsat neumím. Ani nechci.
Adso: Jak by sis představoval konec?
Apea: Jo, v tom údolí se usadili, protože cesta vedla do hor, které by bez zásob nepřešli a v tom údolí bylo pořád ještě něco málo bylo. Tehja okolí určitě prozkoumával, vždyť tam byli dost dlouho. Jestli to z textu nevyplynulo, tak se omlouvám :-))
Shelagh: Dík za konstruktivní kritiku. Jen ty stylistické chybky... asi jsi právě charakterizovala něco, čeho se nevzdám. Jestli to jsou skutečně chyby, tak už nic psát nebudu, no :-) Zvlášť ty "nevhodné výrazy" bych nepřepsala.
Zdravím Heulwen,
tato povídka ve mně zanechala rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsi mě opravdu potěšila stylem. Těch několik stylistických klopýtnutí bych byl schopen bez váhání odpustit, protože mě stály za zbytek textu.
Na druhou stranu mě nakonec zklamal děj. Tedy, přesněji řečeno, byl jsem s ním spokojený téměř po celou dobu, ale doufal jsem nějakou lepší pointu a poslední odstavce o přežívání skupiny v pustém údolí toto očekávání zcela zabily.
Nedokázal jsem si představit, že by se takto uprchlíci opravdu mohli zachovat...
Styl se mi líbil tolik, že ho pochválím a vyzdvihnu ještě jednou.
S úctou Adso
Ze začátku jsem měl trošku chaos v postavách, postupně se to mírně zlepšilo. Podle mě to chce trošku víc prostoru pro barvitější popis a uvolněnější a reálnější chování postav (uprchlíků).
Jinak nemám co bych dodal k vyčerpávajícímu komentáři redaktorky.
Krteček: Poslední z nejmenovaných.
Hmm, asi mě něco chytlo, něco jsem napsala a vubec jsem si nevšimla, jaky to je. Dá se to nějak smazat?
Citace:
„Kam vůbec jdeme?,“ prořízl po několika hodinách tichou noc ostrý hlas Miarty, poslední z přeživších dívek.
Miarta, Serenta, vypravěčka...
buď je Serenta muž, schopný mít dítě, nebo tu něco ošklivě nesedí. Tolik k největší logické chybě v příběhu, kterou jsem objevil.
Příběh není špatný, ale v kontextu rubriky žádná zvláštní perla, jakýsi solidní nadprůměr. S přispěním pár chybiček, objevených příspěvateli přede mnou to vychází někam mezi 2* a 3*.
Asi přece jenom 3*, ale ještě si dám čas na rozmyšlenou.
Heuwlen nemluvná, na slova lakotná. Nepotrpím si v povídkách na zbytečnou ukecanost, ale tady je té úsečnosti příliš, zvlášt když necháš tu "postarší dámu" vyprávět příběh v hospodě. Tedy dobrovolně.
Proč se usadili v údolí, kde neměli co jíst, když něj vedla pěšina, o které věděli? Tehjova sebevražda vyznívá v této souvislosti absurdně, cítil-li vinu, proč raději nehledal cestu?
Skica pro pěknou a zajímavou povídku, ale zatím jen skica.