Pagan
| Autor: | S.i.d |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 14 |
Citát: ,, Kdo ze sebe udělá zvíře, zbaví se bolesti býti člověkem."
Dr. Johnson
Běžel. S těžkým dechem se zběsile prodíral trnitými houštinami. Kroužková zbroj chránila jeho tělo, ale do obličeje se mu s chutí zakusovaly ostré šlahouny. Svaly v nohou proti takové námaze protestovaly pálivou bolestí – nedbal. Jen rychle pryč, PRYČ z té myší pasti. V levé ruce pevně svíral stříbrný medailon, zabalený do kusu sametu. Medailon, který byl příčinou masakru uprostřed hlubokých hvozdů. Kdyby se zastavil a naslouchal, jistě by ještě uslyšel zvuky dohasínajícího boje a nářek jeho obětí. Na to však ani náhodou nepomýšlel a dál se v panice překotně prodíral bujnou vegetací.
Bylo tomu tři dny co Gawer – řádový rytíř – opustil pohodlí krbu a bezpečí silných zdí chrámové pevnosti jako ozbrojený doprovod vrchního kněze. Už to, že se na cestu vydal samotný hlavní představený pevnosti znamenalo, že jde o důležité poslání a že medailon v Gawerově ruce musí být prastará svatá relikvie. Mise však nezůstala i přes přísná opatření utajena. Tak dokonale připravený přepad nemohl být pouhá náhoda, na to byli útočníci v moc velké převaze a měli příliš dobrý výcvik a vybavení. Celá událost zůstala v rytířově vědomí vypálena jako zmatená změť ohně, bolesti, krve, křiku a pachu spáleného masa. Obránci neměli nejmenší šanci. Pamatoval si, jak bere medailon z chladnoucích prstů starého kněze a zaslepen hrůzou skáče do mlází podél cesty.
Gawer pokračoval ve svém běhu o život. Srdce mu bilo jako šílené a snažilo se vyskočit z hrudi. Rubínové krůpěje krve stékaly po obličeji a plnily ústa sladkou chutí. Plicím se nedostávalo vzduchu. Ve spáncích pulsovala zpěněná krev. Houštiny byly stále neprostupnější a stromy vyšší a vzrostlé těsněji u sebe. Nebylo pochyb, ubíral se stále hlouběji a hlouběji k srdci hvozdu. Náhle mu země bez varování zmizela pod nohama a on se v krkolomných kotrmelcích kutálel z travnatého svahu. Zelená zem byla nahoře, šedé nebe dole, a pak se měnily v šíleném tempu, až ucítil tupý úder do hlavy a omdlel.
Probudil se s ostrou bolestí hlavy. Otevřel opuchlá víčka slepená zaschlou krví a pokusil se vstát. Napodruhé se mu to podařilo. Okamžitě s tím, jak se postavil na nohy, se dostavila závrať a před očima mu tančila velká rudá kola. Opřel se o kmen starého stromu a pokusil se polknout. Hrdlo měl stažené a napuchlý jazyk byl tak vyschlý, že byl drsný jako struhadlo. Pocítil palčivou žízeň, ale žádnou vodu u sebe neměl a nevypadalo to, že by měl v dohledné době ukrutnou žízeň čím uhasit. Když cítil, že závrať ustupuje, uvolnil pomalu levou ruku a opatrně rozbalil samet. Dotknout se relikvie mohli jen kněží řádu, od kohokoli jiného by to byla svatokrádež. To ale neznamenalo, že by si Gawer medailon alespoň pozorně neprohlédl. Byl stříbrný a vykládaný nějakým zvláštním jasně červeným kovem, který vytvářel podivně propletené ornamenty. Tenká linka po jeho obvodu naznačovala, že se dá otevřít. To však Gawer neudělal, místo toho medailonek pečlivě zabalil do sametu a opatrně vložil do malé brašny u opasku. Poté se zaposlouchal. Neslyšel nic, jen vrzání majestátných stromů v poryvech větru. Žádné hlasy pronásledovatelů, žádné zvonění zbrojí a mečů, žádný štěkot psů. To znamenalo, že se při svém zběsilém běhu napříč pralesem dostal dál než čekal. Na jednu stranu to bylo dobře, protože unikl nepřátelům, na druhé straně byl ztracený hluboko v neznámé krajině, neznal směr, kudy se vydat a umíral žízní. Poklekl na jedno koleno a dlouze se modlil, poté vstal a pokračoval v původním směru.
Rytíř se namáhavě brodil porostem. Větve letitých stromů a husté houští jakoby ho schválně drřely a shlukovaly se natěsno k sobě jen co se přiblížil. Gawer si cestu prosekával mečem a doslova si odpracoval každý ušlý metr. ,,Hlavně neztratit směr, nebylo by nic horšího než bloudit v kruhu a poté zemřít žízní," pomyslel si. ,,Potom by možná za spoustu let našel moje vybělené kosti procházející lovec a bůhví do jakých spárů by se medailon dostal."
Tak to šlo až do západu slunce. Na sklonku dne se Gawer celý utrmácený, rozbolavěný a neskutečně žíznivý posadil pod rozložitý dub, sametový balíček schoval do záňadří a navzdory žízni i ostatním bolestem ihned usnul.
Druhý den ráno se občerstvil tím, že slízal ranní rosu z velkých plochých listů neznámého keře. Byla sladká a lahodná, i když stačila sotva na to, aby si navlhčil hrdlo. I to však bylo lepší než nic. Opět se posadil, vybalil medailon, přemýšlel a díval se na něj, jako by mu měl odpovědět na jeho otázky. Nakonec došel k rozhodnutí a svlékl si svou kroužkovou zbroj. Chránila sice jeho tělo a byla to mistrná řemeslná práce, ale má před sebou zřejmě nejméně několik dnů náročného pochodu a představa, že by je měl absolvovat s takovou zátěží, mu připadala šílená. Upravil si meč na opasku, medailonek opět uložil do opaskové brašny a oblečen už jen do hrubé kazajky a kalhot z tuhé kůže se vydal na cestu.
Po nějaké době se okolní krajina začala pozvolna měnit. Staré rozložité stromy začaly ustupovat a také porost kolem nich již nebyl zdaleka tak hustý a neprostupný. Gawer klopýtal z příkrého svahu a jediné jeho myšlenky se zabývaly mučivou žízní. Pomyslel si, že vzhledem ke změně okolní krajiny se blíží k okraji pralesa. Z té myšlenky se mu prudce rozbušilo srdce a rytíř přidal do kroku. ,,Jestli se dostanu z tohoto prokletého lesa, nemůže být takový problém najít vodu." VODA, to slovo nemohl vypudit z mysli. Rychlými ráznými kroky došel k trnitým keřům a s myšlenkou na volné pláně a konec lesa je rozhrnul. Z vyschlého hrdla se mu vydral krákoravý smích. Našel vodu, ale jakou. Před Gawerem se doširoka rozprostírala smrdutá bažina. Zelený mech a kapradiny pokrývaly bahnitou zemi, v které vězely mrtvoly zakrslých, nezdravě pokroucených stromů jako varovné ukazováky. Nad hlavou se mu začala stahovat mračna bzučících komárů. Rytíř zaklel a jal se pokračovat původním směrem na východ skrz bažinu. Zem pokrytá zapáchajícím mechovým kobercem se mu bořila pod nohama. Brzy zmizela i tato nestabilní půda a Gawer se chtě nechtě musel začít brodit kalnou vodou močálu sahající do půli jeho stehen. Jeho nohy pod vodou klopýtaly a klouzaly po větvích utopených stromů a kamenech obalených zeleným slizem.
Brodil se již notnou chvíli a palčivá žízeň vysávala ze zuboženého těla spolu s otravnými komáry i ty poslední zbytky sil, co mu zbývaly. Rytíř svůj zápas s žízní vzdal. Jeho mozek zůstal stát přede dveřmi, zatímco si tělo samovolně vzalo to, co tak mučivě potřebovalo a co bylo všude kolem. Dlaněmi nabral kalnou vodu a pil. Stojatá voda močálu byla smrdutá, vlažná a skřípala mezi zuby. To si Gawer uvědomoval jen okrajově a dychtivě polykal doušky, dokud neměl žbluňkající břicho plné. Poté si setřel pachuť ze rtů špinavou rukou a pokračoval ve svém boji s bažinou. Jak se den chýlil ke konci, cítil se Pánův rytíř čím dál tím mizerněji, míle odporné bažiny za sebou a jistě neméně před sebou, nohy unavené a hlava třeštila. Když si přiložil ruku k čelu zřetelně cítil pekelné horko. Žaludek měl jako na vodě a obličej, krk a paže poseté komářími štípanci. A tehdy se mu poprvé zjevil Pán. Oči potažené závojem horečky, těžknoucí meč v třesoucí se ruce a s neskutečnou bolestí hlavy se Gawer zarputile potácel špinavou vodou, když uslyšel slabé cinkání. Zvedl skelné oči a spatřil Ho.
V padajícím obláčku cinkajících stříbrných vloček se k zemi snášela osmisáhová postava v stříbrném rouchu s kápí staženou do čela a s dlaněmi sepnutými na hrudi. Gawer klesl na kolena a ponořil se tak po prsa do bažiny. Neschopen jediného slova v němém úžasu sledoval majestátnou snášející se postavu. Ta se za zvonkohry stříbrného prachu snesla až k němu a beze slova ukázala na blízký pahýl uhnilého stromu porostlý bohatými trsy bílých hub s velkými klobouky. V tu chvíli zavřel zmatený Gawer křečovitě víčka. Když je po chvíli otevřel, nebylo po podivném hostu ani stopy a těžký vzduch plnilo jen bublání bahenních plynů a bzučení všudypřítomného hmyzu. Rytíř vstal a horečnatě rozvazoval brašnu u opasku. Prsty se mu chvěly, takže se mu to podařilo až po chvíli. Vytáhl sametový balíček a vyklepal z něj do nastavené dlaně medailon, chvíli přemýšlel a pak jej s tichým cinknutím otevřel. Na vnitřních stěnách medailonku byla jemně vytepána slova v jazyce, jaký Gawer v životě neslyšel ani nečetl, nepřipomínala mu ani vzdáleně žádnou jemu známou řeč. Zklamání z neschopnosti porozumět svatému artefaktu, jeho poslední naději, mu vehnalo slzy do očí a naplnilo ústa tichými přerušovanými vzlyky. Opět zabalil onen medailon do sametu a uložil ho. Následně obrátil svou uslzenou pozornost ke stromu s houbami, na který ukázal Pán. Nevěděl, co mělo podivné zjevení znamenat, ale udělal, co cítil jako nejlepší. Natrhal si plnou brašnu hub a dva veliké klobouky si váhavě strčil do úst, rozkousal (měly strašlivou hořko kyselou chuť a byly slizké) a spolkl. Celé tělo proti tomuto kroku protestovalo škubavými pohyby a žaludek se pokoušel nechutnou potravu vydávit.
Gawer zaťal zuby a prsty křečovitě sevřel kmen uhnilého stromu, počkal až přejde prvotní nejhorší nevolnost a vykročil. Celým svým srdcem doufal, že mu houby pomohou od nemoci a bolesti, ale bylo to jen horší a horší... Necítil těžkopádné nohy a ruka sotva táhla těžký meč. Žaludek se svíjel pálivou bolestí, podivně se mu prodlužoval a zkresloval obraz a hlava hořela více než předtím. Náhle se mu do uší zakouslo jako břitva ostré psí štěkání spolu se zvukem praskajících větví, mužských výkřiků a hlubokým troubením rohu. ,,Našli mne," blesklo mu otrávenou myslí. V panice se rozhlédl po okolních ostrůvcích tvořených měkkou půdou a pokroucenými dřevinami. Trhaně se rozhlížel kolem dokola. Nic neviděl, hluk se však zřetelně blížil. V bolestech a v horečkách se rozběhl špinavou vodou. Neohlížel se nalevo ani napravo a bičován důtkami strachu běžel svůj poslední běh. Jasně vnímal nepřirozeně se třpytící a zářící kapky, které mu odstřikovaly od nohou stejně jako blížící se štěkot a šplouchání brodících se těl. Ani pak se však neohlédl. Cítil, že již nevydrží dlouho, blížil se konec.
Právě když míjel malý ostrůvek, ucítil že mu nohu pod vodou sevřely železnou silou čísi ledové prsty. Sklopil zrak a pod hladinou uviděl starou ženu se zelenou kůží a s bílými vlasy vznášejícími se kolem její tváře, v které zely místo očí jen dva prázdné otvory prorostlé vodními řasami. Zakřičel smrtelným strachem a upustil meč, který začal okamžitě klesat zelenou vodou. U břehu ostrůvku se vynořila dvě další nahá těla se scvrklou kůží, bílými vlasy a žlutými zuby a drápy. Gawer se ocitl v mnohonásobném sevření trhajících spárů. Cítil, jak mu odtrhávají kusy masa, cítil, jak se mu ústa plní krví, a slyšel brodící se pronásledovatele se psy, jak krvelačně řvou a blíží se cákající vodou. Jeden z posledních mělkých výdechů spotřeboval na výkřik agónie a pevně stiskl víčka k sobě.
Bolest ustala. Je tohle konec? Otevřel oči. NE. Vězel zamotaný v kořenech a starých větvích. Po pronásledovatelích, po umrlcích ani po smrtelných ranách nebylo ani památky. Gawer se sesunul do sedu a opláchl si zmučený obličej. Jeho levá ruka nahmatala v bahnitém dně uvězněný meč. Vytáhl se na kapradím porostlý břeh ostrova a těžce oddychoval.
Ležel na zádech a unavenýma očima otupěle pozoroval šedozelenou klenbu mokřadu. Bylo mu všechno jedno, rezignoval. Zavřel opuchlá víčka a upadl do vyčerpávajícího spánku nemocných.
Ze stínů lesa kdosi vyšel, byla to mohutná postava rozeznatelná jen jako světlejší obrys v noční temnotě. Kdosi kráčel směrem k spícímu rytíři, sklonil se nad ním. Přičichl k němu. Poté obcházel kolem těla za podivného mumlání. Nakonec splynul s okolní temnotou.
Gawera probudila drásající nevolnost. Země se pod ním houpala jako lodní paluba v bouři. Nepokusil se ani vstát, jen se převalil na bok a vyzvracel kyselý a žlučovitý obsah žaludku. Následně si třesoucími prsty naládoval plná ústa záhadných hub. Bolest neustala, naopak zhoršila se, ale jemu to bylo jedno - to byl dar kouzelných hub.
Rytíř se s notným úsilím vyškrábal na nohy a sebral svůj meč těžký jako plně naložený povoz. Nahnul se nad hladinu a prohlédl si svou vyhublou bledou tvář se zapadlýma opuchlýma očima. Pomyslel si: ,,Obličej mrtvého, tělo odřené a zraněné, duše odřená a krvácející – přeji dobré ráno, sire." Vzápětí se vlastní myšlence začal pobaveně pochechtávat. ,,Víš, věrný Loriku," promluvil k prázdnému místu po své levici, ,,myslím, že dokud to půjde, do té smrduté vody nevkročím, co ty na to? Myslel jsem si to." A vyrazil zhruba původním směrem skrz vegetaci ostrůvku.
K poledni se dotrmácel k velkému stromu, na němž spatřil dřevěnými hřeby přibitou jelení hlavu, což poznal až potom, co se od ní odlepilo černé mračno vypasených much. Gawer se zájmem popošel ke stromu. Hlava nebyla od těla odříznuta – spíš utržena. ,,Kdo má takovou sílu, že dokáže odtrhnout jelení hlavu?" pomyslel si zděšeně. Vzápětí se mu zježily chlupy na zátylku. Měl pocit, jakoby ho kdosi pozoroval. Nebe se zatáhlo olověnou šedí. ,,Cítíš to taky, Loriku?" promluvil do prázdnoty. ,,Mám z tohoto místa hrůzu. Cože, pokračovat dál? Jsi šílený, Loriku," vyhrkl. Poté chvíli jakoby naslouchal něčí řeči. ,,Dobrá tedy, pokračujme," pokýval nakonec hlavou. Jak řekl, tak učinil.
Plahočil se dál vlhkým porostem se vzrůstající nervozitou. Po chvíli dorazil k malé mýtince, na které stála prázdná (kromě primitivního nábytku a hliněného nádobí, jak zjistil Gawer) chýše z bláta a rákosí, a co bylo lepší, kamenná studánka s pramenitou vodou.
Gawer se ohlédl doleva na svého dlouhé věky mrtvého přítele Lorika, ten se na něj usmál a řekl: ,,No, příteli, vypadá to jako nečekaně dobrá voda." Dále na nic nečekali. Gawer upustil svůj meč a oba se rozeběhli k prameni. Sklonili se nad křišťálově čistou hladinou a okusili první doušky lahodné vody. Chutnala jako nektar. Kdosi vystoupil ze stěny lesa na mýtinu a spatřil klečícího muže lačně pijícího vodu z pramene. Kdosi se začal pomalu krást jeho směrem. Rytíř nevnímal nic než rozkoš, kterou mu působilo pití vody. Jeho houbami zbystřený sluch však zaznamenal vzruch. Nepatrný, jen jako sotva slyšitelné zašustění hada plazícího se travou. Rytíř se nepohnul, jen natočil oči co nejvíc doprava jak mu to bolest dovolila. Uviděl rozložitou postavu podivného zarostlého muže se slepenými vlasy, oblečeného do medvědí kožešiny (medvědí hlava tvořila zároveň pokrývku hlavy). V jedné ruce pokroucenou hůl zakončenou lebkou malého jelena, v druhé kamenný nůž a plíží se jen kousek od něj. Gawer dále předstíral, že pije, ale myšlenky mu pádily rychlostí koně v plném trysku. Meč ležel uprostřed mýtiny, kde ho předtím upustil, ten mu je na nic. Stočil zrak na kameny, z nichž byla studánka. Byly poměrně velké a spojené jen obyčejným jílem, ke všemu už starým a z některých spár se ho již část vydrolila. Rytíř rychle popadl jeden oblý velikosti zhruba lidské hlavy. Celou silou svého sešlého těla ho vyrval z jílového lůžka a plynulým pohybem ho za nepříčetného řevu vrhl na postavu v kožešině. Balvan zasáhl šamana do hrudi, vyrazil mu dech z plic a nůž z ruky. Tělo bylo sraženo do bláta. Rozzuřený muž se na šamana zběsile vrhl.
Ve chvíli, kdy se překvapený lesní šaman snažil utkat ochranné kouzlo a pozvedl svou hůl, se mu Gawerovy zuby zaryly do hrdla, překously tepnu a vyhryzly kus masa.
Maso, které zuby vykously, vděčně přijal hladový žaludek, další kus a pak další a další a další... Nebe se navzdory denní době zahalilo temným soumrakem.
Když sir Gawer skončil, cítil se po dlouhé době celkem dobře. Slastně si otřel krvavým předloktím stejně krvavý obličej a říhl. Poté se opile vyrazil občerstvit ke studánce. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že se voda po smrti podivného muže proměnila v odpornou černou olejovitou břečku. Zavrčel, sebral meč, sednul si a pohodlně se opřel o stěnu chatrče. Vyndal další kusy odporných hub a hltavě je spořádal, bez nich by to nikdy nedokázal. Počkal až přejde již známá prvotní nevolnost, vytáhl medailon, pověsil si ho na krk a s cinknutím otevřel. A pak uzřel...
Neznámé znaky se slévaly a měnily, přestože nikdy nic takového neviděl, rozuměl přesně každému slovu. Čím více četl, tím více se jeho tenká krvavá ústa roztahovala do ošklivého úsměvu.
Pozdní slunce procházelo velkými vitrážovými okny katedrály a krájelo jemný dým z kadidelnic.
Velekněz Bartoloměj ukončil své kázání a většina shromážděných rytířů, kněží, mnichů i čekatelů řádu se začala zvedat k odchodu.
Náhle se masivní dvoukřídlé dveře s třeskem rozlétly. Všichni strnuli a podívali se po původu zvuku. Ve světlém výřezu dveří stál vyhublý muž, na kterém visely podivné hadry, které snad dříve mohly být šaty. Divoký výraz v zarostlém sešlém obličeji, ruka držící meč unaveně spuštěná k podlaze. Všichni s nevyslovenou otázkou na rtech hleděli na muže. Ten chvíli nechal pracovat úžas, který svým vstupem způsobil. Poté se dlouhou tichou prostorou sálu rozkřikl: ,,Jsem řádový rytíř Gawer z Dakenie, sloužím Pánu.“ Krátké zapotácení. ,,A přišel jsem uplatňovat své svaté právo na místo velekněze řádu.“ Nato sáhl do záňadří a vytáhl rozevřený medailon. Sálem to vzrušeně zašumělo.
Bartoloměj byl bledý zlostí. ,,Jak se opovažuješ, to je svatokrádež, nejsi jedním z nás, jsi divoké zvíře, POHAN!!!" vyprskl velekněz. Gawer zúžil oči a začal divoce mávat medailonem. ,,Zjevil se mi Pán, nestojí o váš způsob uctívání, chce sílu a moc, rozkryl mi své poselství v tomto medailonu, chce krev a nehynoucí slávu. Buď ustoupíš nebo se s tebou utkám a zabiju tě.“
Postarší kněz se naklonil k Bartolomějovi. ,,To není nutné sire, je šílený, necháme ho uvěznit chrámovou stráží.“ ,,Šílený a taky hubený, zesláblý a rozzuřený.“ Odvětil Bartoloměj. ,,Dokonalá příležitost k pozvednutí morálky, navíc je to pohan a svatokrádežník. Ztrestám ho.“
Starý kněz si povzdechl. Velekněz Bartoloměj sejmul z blízkého katafalku ceremoniální meč a pružným skokem seskočil z kazatelny.
Ceremoniální meč nebyl pouhá ozdoba, byla to mistrně vykovaná a osvědčená zbraň. Proti té nemá trhanův tupý rezavý meč šanci.
Gawer se narovnal, zandal medailon a do úst si vecpal poslední umaštěnou hrudku hub.
Mniši začali znovu zapalovat kadidlové lampy.
Bartoloměj si odepjal plášť a špičkou pravé nohy načrtl na zemi půlkruh.
Všichni členové řádu do jednoho začali zpívat válečný nápěv.
Kadidlový dým se líně válel sálem.
Dva muži na sebe skrz něj upřeně hleděli.
Gawer vydal zvířecí řev a rozběhl se na protivníka.
Bartoloměj snížil těžiště a vystavěl si napřaženým mečem dokonalou obranu.
Poté se čepele s ohlušujícím třeskem srazily.
Země zaúpěla žalem, od dob, kdy přijala do své náruče tělo svatého velekněze Bartoloměje, nepředstavitelně strádala. Krev, která ji měla obdělávat, v nekonečných zástupech mužů proudila do dveří chrámových pevností a byla prolévána na vzdálených bojištích. Ve jménu války, ve jménu Pána. Pluhy a nástroje k zemědělství vyrobené se tavily a byly znovuskuty v ostré čepele a hlavice kopí. Ve jménu války, ve jménu Pána. Lidé kvůli drastickým daním umírali hladem. Ve jménu války, ve jménu Pána. Země umírala. Ve jménu války, ve jménu Pána...
Diskuze
Zdravím autora,
na úvod by to chtělo drobnou kosmetickou úpravu v psaní uvozovek. Nelíbilo se mi, že jsi střídal dva druhy uvozovek nahoře v jedné větě “ ", je to sice malichernost, ale působilo to rušivě. Dále jsem objevila jediný překlep drřely, a jednou neoddělená slova mezerou znovuskuty.
V posledním odstavci bych z té první části souvětí udělala samostatnou větu. Země zaúpěla žalem. Od dob, kdy... Je to potom přehlednější. Výčet chyb je minimální, napsáno je to poutavě, kvalitním stylem. Vypadá to, že se s tím autor piplal hodně dlouho. Bohužel mě tento typ povídky moc neříká.
Musím tě ale S.i.de převelice pochválit za tak barvitý popis té "stravy":)
Sp Erilian
Zdravim Adso.)
diky za pochvalu, nejak ale nechapu jak moh zaver spomalit cetbu :D nerikam ze to tak nemuze byt, ale plan byl aby to v zaveru vsechno gradovalo:) coz se mi z meho pohledu povedlo. Hrdiny rozrazejici hrdinne dvere do salu taky zrovna nemusim. Co ale padli hrdinove rozrazejici dvere do salu aby mohli rozsekat byvale spoplubojovniky a bratry :d to je jina :D Velekneze vyzval podle radoveho prava a jak sis jiste vsiml v textu je vysvetleno proc na nej neposlal straz i kdyz klidne mohl. Straz ho nezastavila protoze do chramu se muze prijit pomodlit kdokoli a kdyby byl problem tak by ho zmasirovali klidne na miste...... no nic kazdopadne sem rad ze se ti to libilo :D
Be well
Zdravím S.i.d.e,
musím říct, že se mi opravdu líbí styl, jakým je povídka napsaná. Použité výrazy, skladba vět, povedené metafory, všechno zapadá a způsobuje, že se dílo čte jedním dechem a na velmi vysoké úrovni.
Proto mě trochu zklamal závěr. Četl jsem se, napjatý, jak to všechno dopadne, a najednou příběh skončil. Do chvíle, než přečetl nápis, to bylo výborné, ale poslední scéna mě nepřesvědčila a znamenala pro mě spíš zpomalení četby a tím i fakt, že pointa mě nezasáhla tak, jak mohla (což mě docela mrzelo).
Je to asi moje chyba, mám vrozený odpor k "hrdinům" rozrážejícím masivní dveře vedoucí do sálu. Proč nikdo nemá přede dveřmi stráže, proč si nikdo nikdy nevšimne, že někdo k budově míří a neupozorní ostatní, proč nezastaví podivného patrola už na ulici. Jasně, vždycky se dá najít vysvětlení a obhájení, ale já si prostě nemůžu pomoc.
Souboj s veleknězem mi připadal jako podobný případ. Byl bych prostě radši, kdyby rozsekal tu chrámovou stráž. Věřil bych tomu víc.
Ovšem to nic nemění na tom, že je to dílo velmi dobré a blahopřeji k povedené práci.
S úctou Adso
Pán Prstenů: Očekávám, že uvedeš výčet gramatických chyb, na které jsi dříve upozorňoval. V opačném případě budu považovat Tvůj první příspěvek za zbytečný. Vzhledem k tomu, že jsi schopen dílo kritizovat jen proto, že se v něm vyskytují trojtečky, jistě jsi natolik zběhlý v české gramatice, abys byl konkrétnější. Plk alá "máš tam nějaké prav. chyby" je bezpředmětný, když zmíněné chyby nedokážeš uvést, a pouze hovoří o Tvé vlastní pohodlnosti.
Pán Prstenů: Co je na tom nepochopitelného? Těžko se mu dýchalo, tak dýchal mělce a s výdechem vydal výkřik, druhá část věty snad není složitá. I když možná Tě mate právě to spojení spojkou "a" - jsou to dva rozdílné děje, které na sobě nezávisí, ačkoliv by se to právě podle té spojky mohlo zdát. Jinak gramatické chyby tam S.i.d. nemá, pokud se ti i přesto nějaké podařilo najít, vypiš je, ať se poučíme všichni.
Gargy:
Nerozum tomuhle:1)Jeden z posledních mělkých výdechů spotřeboval na výkřik agónie a pevně stiskl víčka k sobě.
4 Gargy- ja vedel ze se to nekomu bude libit na 5* diky :)
4 krtecek-opile mi pripadalo na miste. Clovek ktery 2dny nejedl a nepil naladoval se halucinogennich hub a nacpal si zaludek spoustou syroveho masa a krve se muze citit opile (nebo alespon podone:)) diky za pochvalu
4 barbar Pivoj- neni
4 Pan prstenu no sitem opravy to proslo xkrat takze by me ty chyby a preklepy co zustali a tvuj bystrozrak je odhalil zajimaly. Ktere vety konkretne nedavaji smysl?
Pán Prstenů: Inak, mohol by si uviesť tie gramatické chyby a vety, ktoré nedávajú zmysel? Autorovi to určite momôže, a mňa by to zaujímalo, aspoň sa zlepším v češtine ...
Dielko, aj keď možno má zopár chybičiek, je čitatelné, vlastne jedno z dvoch najlepších, ktoré ma v poslednom čase na serveri zaujali. Prečítal som ho jedným dychom, a potom v priebehu dňa ešte dvakrát. Ja gramatické chyby v diele nevidím, čo síce neznamená, že tam niesú, ale rozhodne mi neprekážajú.
Gratulujem