Píseň dívce jménem Úsvit
| Autor: | prokletý Dilvish |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
Když nad ránem mlhy padají,
sleduji obzor v očekávání.
Okolo vrány mrtvým oči klovají,
já čekám na své svítání.
Tak tu hluchý slepec pěje.
Pěje písně němými ústy.
Ústy, kterými se už nesměje.
Loutnu hladí bledé prsty...
To já Úsvite Ti zpívám.
Píseň o lásce a konci,
jak bezesné noci mívám,
když o Tobě sním.
Píseň o radosti ze setkání,
ač jsou jen letmá.
Píseň o smutku a zklamání,
když odezníš.
Zpívám ji tichým hlasem,
vím že mě neslyšíš.
"Úsvite, Úsvite...
Krásná ranní záři.
Klečím před Tebou,
ač jsem na nohách.
Oslepíš mne pohledem.
Blažený, jako ve snách,
já poděkuji Ti.
Spraž mě zlobou,
Já radost na tváři
vyloudím.
Jsi můj Úsvit.
Jsi má Nemesis."
Zpívám dál, znovu a znovu.
Jednou mě snad uslyšíš.
Diskuze
No. tak.... Co na to říci. Takové neutrální ,ani špatné ,ani vyjímečné ,ani špatně provedené ,i když mohlo to být lepší. Po zvážení se tedy uchyluji ke 3 hvězdičkám.
Ps. Říkám to každému ,říkám to i tobě.. Piš dál ,protože každé tvé dílo bude lepší a lepší...
Z této básničky mám velice rozporuplné pocity. Když jsem četla,byla jsem silně rozladěna její formou. Myslím si, že pro to, co chtěl básník říct, by se mnohem více hodil pravidelný rytmus. Každý verš sám o sobě totiž, dle mě, prosí o krásnou melodii, chtěl by být zpěvný... ale když se ty verše seřadí k sobě, je to jako kdyby někdo mixoval písničky - jeden verš z jedné, druhý verš z druhé, třetí verš z třetí... Prostě a jednoduše, toto dílko mi zní velice nekompaktně, díky čemuž mě neoslovuje - jen mé myšlenky mají tendenci na každém verši stavět své vlasní obrazy a básně.
A jen ještě jedna malá poznámka, nějak jsem nepochytila souvislost mezi Úsvitem a Nemesis. Z celého textu mi spíše přišlo, že Úsvit má být vykoupení, ale při verši "Jsi má Nemesis" se mi vytváří v hlavě obraz 'Jsi má bohyně pomsty' - budeš odplácet viníky za moji bolest - což se mi opravdu do této básničky nehodí.
Dílko patří k obecnějším, nicméně se dá použít jako bardská poezie.
Přesto má své mouchy a to v rovině formální, ale i obsahové.
Dílko lze považovat za prvoplánové, mnohá symbolika vyznívá samoúčelně (viz již např. 3. a 4. verš), vedou k rozmělnění obsahu a obsahová plytkost následně vede k použití nesprávných výrazových prostředků („Zpraž mě zlobou, já radost na tváři vyloudím…“) Mimochodem – má-li být tato báseň výpovědí – dost těžko lze uvěřit výrazům „já poděkuji Ti“ (má-li být tato báseň od srdce, je proti jejímu smyslu použít takto šroubované konstrukce – řekl by to tak autor ve skutečnosti?)
Určitým pozitivem tohoto dílka je, že po záplavě depresivních děl přináší trochu světla do potemnělé rubriky, z čehož budou mít jistě mnozí radost. Osobně dílko považuji za nevýrazné a spíše podprůměrné.
Holger