"Mami, už si mohu jít hrát s Gefem?" namířil pohled malý chlapec v otrhaných hadrech na matku stojící ve dveřích, odhaza přitom menší dřevorubeckou sekeru. "Jdi, chlapče, jdi," kývla hlavou matka. Chlapec zajásal, popadl svůj dřevěný mečík a odkráčel k několik sáhů vzdálené barabizně. "A ne aby ses potloukal kolem chatky toho blázna!" hlasitě jej upozornila matka. "Neboj," odsekl klučina a vydal se vstříc kamarádovi, jenž na něj již čekal s podobnou zbraní u vchodu svého polorozbořeného domku.

"Dneska ti nařežu," dodal si trochu toho bojovnického sebevědomí Asej a cvičně se pokusil výpadem zaútočit na Gefa, který však s přehledem útok vykryl. "Máš se ještě co učit," s chutí se vysmál mladičký šermíř Aseji do očí.

"Haha, až budeš ležet na zemi a na krku ucítíš chlad mé čepele, tak tě přejde humor," zamračil se Asej. "Už se na té zemi vidím," reagoval Gef a sekl do Asejova meče takovou silou, až z něj odlétly třísky. "Tak to jsi neměl, za svou opovážlivost budeš trpět!" vykřikl Asej a oba chlapci se jali šermování. Vše nakonec skončilo nerozhodně, neboť bylo vyskleno okno od Gefova domu, a pod palbou nadávek Gefových rodičů se tak oba válečníci dali na úprk do lesa, jež celou tuto nevelkou vísku obklopoval.

Když se oba uřícení chlapci zastavili v bezpečné vzdálenosti od dosahu rodičů, neodpustil si Asej poznámku:"Ti tví rodiče jsou ale pruďasové." "A kdo by nebyl, když mu vyflákáš poslední zasklené okno, co má. My už tu díru dekami zakrýt nemůžem, protože bychom neměli v čem spát." "Jste chudáci, proč třeba tvůj fotr nedělá na poli? Tam se vždy práce najde." optal se Asej. "Bez piva nevydrží ani den, celé naše peníze prochlastává v hospodě a mě s mámou bije. A když se mu piva náhodou nedostane, vylévá si vztek na i na našem psovi. Už mu zlomil dvě nohy. Ten chudák ani nemůže chodit a celý den jen leží." "Třeba někdy na něco přijdem." "Třeba, ale snad to bude co nejdřív, pokud se teda on neodrovná sám tím, že se uchlastá, což mu z celého srdce přeji." "Už to nechme být, stejně to teď nevyřešíme. Mám návrh: co kdybychom se zašli podívat za Hargemem?" optal se Asej. "Ses pomátl? Vždyť je to blázen, hádej, proč asi žije někde v lese a ne u nás na vesnici?" "Táta mi řekl, že ho odtud vyhnali, prý kvůli nějakým odvarům z bylin, že s tím otrávil jakéhosi staříka. Řekl mi ještě, že to udělal schválně, i když byl ten stařík jen krůček od smrti. Zemřel ale tiše, bezbolestně. Nevěřím tátovi. Hargema vyhnali před dvanácti lety a já myslím, že by se mu měla dát šance," prohodil Asej. "No, stejně bych se kolem jeho chatrče nepotloukal už kvůli zvěstem, které o jeho osobě panují. Jest-li chceš, jdi si tam, ale mě nohy ponesou zpět domů." A jak Gef řekl, tak také udělal. "To se necháš raději mlátit od toho ožraly?" zařval na něj ještě Asej. "Pořád lepší než se nechat zabít," bez otočení prohodil Gef a zrychlil tempo.

Asej byl však plně odhodlán vydat se k obydlí onoho tajemného Hargema, a tak nelenil a ponořil se hlouběji do lesa. Jak šel, les se jako by stále měnil do nedotknutelnosti a po několika sázích měl Asej pocit, že do těchto částí lesa lidská noha nevkročila. Náhle ale Asej klopýtl o nějaký předmět skrytý v trávě a políbil matku zemi. Když se otočil, zjistil, že onen hříšník byl plátěný pytel, z něhož vyčnívaly stonky s listy sušených bylin. Vzal jej tedy a hodil si ho přes rameno. Po chvíli se před ním začaly rýsovat obrysy menší dřevěné chajdy porostlé, lesním mechem. Ze střechy pomalu stoupala oblaka šedého kouře. Chlapcovým tělem najednou projela vlna strachu z neznáma, však dodal si odvahy a šel blíže. Tento čin mu přinesl nepříliš přijemné překvapení, když se mu do cesty postavil ohromný šedý vlk. Vycenil tesáky a pomalým krokem se vydal k třesoucí se postavě Aseje. Jeho ruka strachem upustila pytel s bylinami, z nichž se část vysypala ven. Vlk k bylinám rychle přiskočil a začal je očichávat. Asej se třásl jak rosol a drkotal zuby. Vlk zvedl hlavu od bylin, povalil chlapce na zem a... začal mu láskyplně olizovat tvář. Asej se velice podivil. V lese, kde vlci nežijí, jednoho, a ještě k tomu obra, potká a ten, místo aby ho roztrhal na kusy, jej povalí a začne olizovat. Po přivítání vlk nechal Aseje vstát a odběhl k dřevěné chatce. Chlapec nezahálel a následoval svého nového přítele. Konečně stanul v těsné blízkosti chatky. Kolem ní byly do záhonů zasazany nejrůznější rostliny, ale co klukovu pozornost nejvíce upoutalo, byl na skobě povešený luk s toulcem se šípy a hlavně nadherný meč opřený o stěnu barabizny. Zvláštností na něm bylo bezesporu zakončení o tvaru listu. Asej se porozhlédl, jestli tu někdo kolem neslídí, ale až na vlka se nezdálo, že by tu někdo jiný byl. Uchopil tedy do rukou meč. Ač se svět Asejovy přítomnosti netěšil ani deset let, meč se mu zdál neobyčejně lehký, bylo to možná díky jeho fyzické síle, kterou za celou tu dobu pomáhání otci při dřevorubectví nabral.. Přejel lehce prsty po ostří a zhledal jej neobyčejně ostrým. Zvedl tedy meč až nad hlavu a vší silou udeřil do kmene pokáceného stromu u chatky. Kmen rozpůlil. V Aseji se probudil pro lidi typický pocit závisti a nutkání zbraň mít. Otočil se ještě na vlka, ale ten je s tichým zakňučením sklopil hlavu mezi přední tlapy. Chlapec odběhl do vesnice.

"Hele, a máš ty vůbec čím zaplatit?!" obořil se hostinský na chlapa v ošumělých hadrech, který zvedal ruku pro další pivo. "Na sekeru!" ztěží vylezlo z opilce. "Na dluh už ode mě neuvidíš ani pohárek vody. Až splatíš to, cos tady vychlastal, naleju ti další!" na tváři hospodského se objevil ještě větší vztek a zavolal si dva své věrné štamgasty, aby mu pomohli vynést ožralu z hospody. Když uviděl opilec, ktarak se k němu blíží dva sedláci, popadl židli a rozmlátil ji o hlavu hostinskému. Ten se sesul na podlahu a s sebou vzal i tři piva, jež držel v ruce. Sedláci k němu rychle přispěchali. Jeden udeřil opilce do břicha pěstí a ten druhý pomohl vstát hostinskému. Nyní se osádka hospody skvěle bavila, neboť pijana úder do krajiny břišní neuvěřitelně rozezlil, a tak plival nadávky po celé hospodě a rány oplácel (na to, jak byl opilý) s obrovskou intenzitou a přesností. Nakonec museli být povoláni další štamgasti, kteří nebezpečí zažehnali. Vzali opilce za ruce a nohy a vyhodili jej z hostince. Ožrala po chvíli vstal a odvrávoral se směrem ke svému domu.

"Tak tohohle chlapa mám už plný zuby," pronesl hostinský, kterého štamgasti ovívali na židli jako svého boha. "Nejen že neplatí, ale ještě k tomu nám tu dělá takový bordel. Chlapi, s tím se musí něco udělat!" řekl a svlažil si hrdlo pivem. "Jasně, vtrhneme k němu a rozmlátíme mu hubu!" ozval se jeden tlouštík, na jehož pažích však hrály kopce svalů. "Ne, nahlásíme to starostovi a ten s ním už něco udělá. Vždyť ta žumpa kousek v lese se nemusí používat jen na vyhazování odpadu a močůvky," navrhl nějaký vychrtlý chlap. "Možná to bude správné řešení. Nebude těžké ho obvinit z toho, že mi propil piva jako za celou vesnici, a přece jsem viděl od něho jen pár měďáků," souhlasil s návrhem hospodský. "Hned tam zajdu, tak to někdo vemte za mě, a ne abyste zdarma upíjeli!" dodal ještě výčepní a odvalil se z hospody směr budova starosty.

Když se Asej konečně dostal ke svému domu, schoval svou kořist mezi hromádku dříví a vešel domů. "Tak jsme tady, mami!" volal chlapec od dveří. Ale kromě zvuku vesnických zvířat k němu žádný hlas nedolehl. Šel tedy do světnice, kde byl na stěně přibit papír a na něm kresba stánku. Chlapec pochopil, že rodiče odjeli na trh do několik mílí vzdálené vesnice. "Výborně, alespoň mám čas vyzkoušet si s tím mečem několik úderů a ukázat ho Gefovi," zaradoval se chlapec. Ihned vyběhl z domu, popadl meč z hromady dřeva a zanedlouho byl již v blízkosti Gefova obydlí. Co však slyšel, ho více než vyděsilo. "Ty smrade! Jak to, že ta děvka odjela na trh bez mého svolení?!" nesl se příšerný řev z domu. "Ale tati, byls přeci v hospodě a máma tě nechtěla rušit," bránil se Gef. "Co? Máš mě snad za nákýho ožralu?!" Potom následovala série ran, řevu a slyšet bylo i psí štěkání. Asej rychle poodhalil deku na okně a spatřil, kterak opilec kope do Gefa. Pes byl schován pod postelí a vyděšeně štěkal. Gef se svíjí v bolesti a řve na zemi. Rychle tedy Asej oknem vlezl do místnosti a vyzval opilce: "Nechte ho být, nic vám neudělal," řekl trochu vystrašeným hlasem. Opilec se otočil, a odhalil tak Aseji pohled na zkrvavené tělo Gefa. "No to se mi snad jen zdá, takže další malej hajzl, kterej potřebuje něco vysvětlit. A dokonce se směšným mečíkem v ruce!" zařval opilec, popadl kladivo ze stolu a rozběhl se k Aseji. Ohnal se po něm, ale chlapec bez problémů uskočil a rázem se ocitl opilci v zádech. Na nic nečekal a zabořil meč pijanu do ledvin. Asej leknutím upadl na zem a v jeho očích byla znát stopa strachu z události, která se asi neměla stát. Meč byl v zádech zabořen jak špendlík do jehelníčku. Po menším úpění se tělo ožraly zhroutilo k zemi.

Asej rychle přiskočil k Gefovi, kterému se z úst řinul pramínek krve. Utrhl si tedy kousek látky ze svých šatů a utřel jím rudou tekutinu. Poté chlapce vzal do náruče a položil ho v jeho domě na lůžko, přikryl dekami. Vrátil se potom ještě do Gefova domu, vyndal meč z opilce a otřel. Tělo ožraly se mu po chvíli námahy za ruce podařilo odtáhnout do lesa a přikryl jej listím a větvemi.

Měl štěstí, že nyní byla podstatná většina obyvatel na trzích, a pokud tu někdo zůstal, tak to byli jen sedláci, kteří se napájeli v hospodě U Listu. Pro jistou se ale ještě podíval z okna, jestli kolem někdo neslídí. A naneštěstí ano. Na dveře Gefova domu klepal hostinský a hned za ním byl starý muž ve zdobeném obleku. A aby to nestačilo, obklopovalo je ještě kvarteto sedláků s vidlemi. Když pak hostinský pokrčil rameny a řekl cosi sedlákům, dveře byly nakonec na rozkaz starosty vyraženy. Ihned všech šest napochodovalo dovnitř. "Tak to je hodně špatné," řekl si Asej pro sebe a raději odešel od okna. Vzal meč a hodil ho pod postel. "Jak je?" směřoval dotaz na pomláceného chlapce v posteli. "Zvládnu to. Tys ho zabil?" s bolestivou grimasou se kluk zaptal svého vrstevníka. "Jo. Zahrabal jsem ho v lese." "Ja vím, že to byl můj otec, ale dobřes udělal," řekl mu Gef. "Ale teď jsem vlastně vrah!" "Nikdo se to nedozví. Zachránil jsi mi přece život a ostatním ulehčil trápení. Dá se říci, že jsi hrdina." "Z mého pohledu to tak nevidím," smutně se zadíval do země Asej. "Teď u tebe byl starosta a nějací sedláci spolu s hostinským. Určitě tam museli vidět tu krev." "Říkám ti, že se to nikdo nedozví." "A co řeknu rodičům, až tě tady takhle uviděj?" zeptal se Asej. "Tak třeba že mě v lese napadl medvěd." "Medvěda už jsem tu dlouho neviděl, ale dobře. Napadl tě medvěd," souhlasil Asej. "A kdes vlastně vzal takový meč?" "Ehm, vypůjčil, ale teď je načase, abych jej vrátil zpět. Počkej tady, za chvíli se vrátím," domluvil Asej, skrčil se pod postel a vylovil meč. "Počkej, chci ho mít na chvíli v ruce," prosil Gef. Asej mu meč podal. Gef si ho se zaujetím prohlížel a vrátil zpět s komentářem: "Nádherná to zbraň, opravdu ji chceš odnést zpět?" "Není moje, a navíc po tom činu nechci s ničím podobným přijít už do styku." A v tu ráno byl už Asej venku a zaplul do lesa.

Mezitím se v U Listu vedla napjatá debata. "Tak opilec, a ještě k tomu vrah! Já jsem vám to říkal, já říkal, že bychom se ho dávno měli zbavit!" začal řvát jeden ze sedláků. "Přesně tak, co s ním, strarosto. Není pochyb o tom, že zavraždil svého vlastního syna. Snad v moci pití, ale zamordoval!" přidal se další seldák. "Rád bych ještě připomněl dnešní incident tady v hospodě," přidal se hostinský. "Musím říci, že jsem touto událostí zdrcen. Na zemi se nacházelo kladivo od krve a rudé čáry vedly z domu. Měli bychom sledovat stopy, které vedou do lesa, a pročesat ho. Určitě se tam skrývá či tam skryl svou oběť," navrhl starosta. "Dobře, ale nejlepší by bylo vyrazit, až se vrátí naši lidé z trhu. Nikdo zde skoro nezůstal," navrhl hopodský. "To ne, pak už může být daleko odsud," oponoval mu sedlák. "To je pravda, vyrazíme hned," zavelel starosta a všichni ho poté následovali z hospody do lesa.

Aseji se stačilo prodrat křovím a už měl před sebou chatu Hargema, ale zarazil se, když uslyšel hrubý hlas:"Šede, pojď domů," ozývalo se. Skrz křoví chlapec viděl, jak se k němu blíží ten obrovský šedý vlk, se kterým již jednou měl tu čest se setkat. "To snad ne, on je tady," zděsil se chlapec a pomalu a tiše se začal vzdalovat. Vlk však proskočil křovím a již na sobě chlapec cítil pohled jeho očí. Zvíře zakňučelo a lehlo si na zem, sledujíc chlapce. "Co tam máš?" ozvalo se od chatky a pak už jen byly slyšt stále se přibližující kroky. Chlapec se rychle obrátil, odhodil meč do trávy a běžel, seč mu nohy stačily. Hagrem to uslyšel, a tak zrychlil také. Po chvíli chlapce dohnal. Nyní Asej musel čelit přísnému pohledu staršího muže v hnědém hadrovém plášti. "Já, já...," nemohl ze sebe clhapec vysoukat jediné slovo. "No co ty? Jsi z vesnice, viď?" již trochu přátelštějším hlasem se ho Hagrem optal. Chlapec vycítil, že mu pro tentokrát patrně nebude ublíženo, a tak odpověděl :"Ano, pane." "A tebe přede mnou rodiče nevarovali? Od té nešťastné události se tu nikdo z vesnice neobjevil." "Varovali a také mi řekli, co jste provedl, ale já si myslím, že to bylo celé trochu jinak," řekl už poněkud klidně chlapec. "Ano, jinak to bylo, ale těm už to nikdo nevysvětlí. Nevadí. Zvykl jsem si tady v lese a nežije se mi špatně. Málem bych zapomněl, mé jméno je Hagrem, ale to už asi víš," s usměvem podává ruku nyní hraničář chlapci. "Mně říkají Asej," stiskl chlapec ruku. "A co tady vlastně hledáš?" "No, přišel jsem vám vrátit..." "Můj meč?" přerušil ho Hagrem. "Ano, přesně ten. Vykonal jsem s ním smutný čin," přiznal se chlapec. "Vím, zabil jsi Gorga, toho ožralu. Nicméně abys chránil svého přítele. Nic si nevyčítej, zachránil jsi plamen a druhý zhasl, neboť svým žárem pálil ostatní." "Snad máte pravdu," řekl Asej. "Ale jak to všechno víte, že jsem zabil Gorga a tak...?" optal se chlapec. "To ten meč. Není to jen obyčejný kus oceli. Dal mi ho můj otec, když umíral." "No, asi bych měl jít. Můj kamarád leží zbitý u nás doma." "Vím, následuj mě," poručil hraničář.

Když dveře odhalovaly zákoutí domu, nestačil se malý Asej divit. Na velkém dubovém stole odpočíval kotlík, z něhož stoupala pára. Dále měly na stole své místo sušené byliny různých velikostí, barev a tvarů. V rohu stála kamna, z kterých vycházela ohnivá záře a příjemné teplo. Vedle kamen byl pelech Šeda, Hagremova vlka, tvořen převážně z hadrů. Nechybělo ani skromné dřevěné lůžko a hned vedle něj poskytovaly moudrost knihy seřazené ve skříni. "Vítám tě v mém příbytku," usmál se Hagrem a nabídl místo na lůžku Aseji. Ten se usadil a začal se rozhlížet kolem sebe. Hraničář sáhl do zásuvky stolu a vylovil z ní několik nazelenalých bylin podobných klasu. "Podívej, tyto byliny necháš rozvařit na pár minut ve vroucí vodě a pak je nech toho kluka vypít. Bolesti by měly zakrátko ustoupit," řekl Hagrem, podávaje svazek bylin Aseji. "Díky, ale teď už asi budu muset jít rychle domů. Viděl jsem starostu, kterak zkoumal v domě stopy od krve. Mrtvolu jsem přikryl listím v lese, ale ty krvavé stopy jsou více než jasné." "Neboj se a jdi v klidu domů. Já se o to postarám," řekl Hagrem. Poté se oba rozloučili a Asej se vydal zpět do vísky.

"To, to snad není možný. Pane starosto, pane starosto!" křičel jeden ze sedláků, pročesávaje se lesními porosty. Zenedlouho se kolem upozornivšího sedláka shlukla menší skupinka, v níž nechyběl ani hostinský se starostou. "Sledoval jsem jasnou krvavou stopu a najednou jako by zmizela. Není tady!" nerovózně šermoval rukama sedlák. "Tys ani moc pil, viď?" měřil si ho přísným pohledem starosta. "Ne, vždyť se podívejte, že tu nic není," oponoval sedlák. "Třeba tu opravdu vládne jakási nadpřirozená moc lesa," vstoupil do debaty hostinský. "A ty sis asi dal ještě víc," zamračil se na tlouštíka starosta. "Jde se zpátky, až chlapi přijedou z trhu, pročesáme celý les!" zavelel starosta a kráčel zpět k vesnici. "Hagrem," ozvalo se tiše ze skupinky. "Cože? Hagrem?" divil se starosta. "Ano, pamatujete si přeci na něj. Vrah, kterého jsme před lety vyhnali," odpověděl jeden ze sedláků. "Sakra, vlastně bys mohl mít pravdu. Říká se, že má někde hlouběji v lese chatrč. Třeba se mstí za to, že jsme ho před těmi dvanácti lety odtud vystrnadili," zauvažoval vysoce postavený muž (na zdejší poměry). "Je to možné. Otázkou zůstává, proč to neudělal dřív. Přeci jen... dvanáct let je nějaká doba," přitakal hostinský. "Počkat, pokud se bavíme o Hagremovi, tak kdo vlastně zabil koho?!" v rozpacích se ptal starosta. "No, ehm... to vlastně nevíme," přiznal hostinský. "To je jedno. Počkáme na chlapy z trhu, a až přijdou, půjdeme ho vyrubat!" ozval se starosta. "Ano, dobrý nápad, pane. Je jisté, že ovládá magii. Musel to být jedině on," souhlasil hostinský. Načež se celá skupina přesunula opět do hospody.

"Tak jak je?" ptal se hned ve dveřích Asej Gefa. "Jde to, ještě neumírám," usmál se Gef. Asej posbíral několik špalků z hromady a roztopil s nimi pec. Poté vzal hrnec a naplnil jej u zdejší studny. Po návratu dal na plotnu. Když se na hladině začaly objevovat bublinky, přidal i svazek bylin. "A to má bý co?" s nedůvěrou zněla Gefova otázka. "Takový léčivý odvárek. Má to utišit bolest a uklidnit," odpověděl Asej. "Aha, a kdes to, prosím tě, vyhrabal?" "Od Hagrema," stroze Asej odpověděl. "Cože? Chceš mě zabít? Ty nevíš, že podobným způsobem..." "Jo, jo, jo. Říkal mi, že to vše bylo úplně jinak. Ale hlavně před tím desítky lidí vyléčil. To už ti asi nikdo neřekl, že?" "No to ne, ale stejně. Já to pít nebudu!" protestoval Gef. "Budeš!" A na to slovo Asej nabral do menšího hrnečku odvar a dosti brutálním způsobem, prostě jak situace vyžadovala, mu onen odvar nalil do úst. Když se Gef po tomto zákroku vzpomatoval, obořil se na Aseje: "Co děláš? Ti přeskočilo?" "Není to jedovaté a určitě ti to pomůže. Sám uvidíš."

Náhle ale oba zaslechli dusot koňských kopyt. Když se Asej podíval z okna, uviděl tři povozy naplněné plátěnými pytly, zemědělskými nástroji, někdy i kusy nábytku. Vše v doprovodu vesničanů, kteří se právě vrátili lesní cestou ze sousední vesnice. "Tak už je tu máme," konstatoval Asej.

"Asi, pojď pomoct tátovi s tou skříní," volala matka do příbytku svého syna. "Hned jsem tam," odpověděl. "Gefe, až se ty krámy vyloží, bude se zřejmě něco dít. Okolo té nešťastné události. Možná by bylo lepší, kdyby ses skryl v lese. Alespoň do té doby, než se vše uklidní." "Hmm, asi máš pravdu. Jen se o mě možná bude bát moje matka," odvětil Gef. "To vydrží. Ale nezrácejme čas. Můžeš už chodit?" "Je to dobrý." "Tak se opatrně ztrať. Já musím jít pomáhat," řekl Asej a hodil Gefovi kousek chleba a měch s vodou. "Zítra za tebou přijdu," dodal ještě. Gef kývl a kulhavým krokem se vydal k lesu. Asej šel naproti svému otci, který měl co dělat, aby vůbec pohnul s masivní dřevěnou almarou. S pomocí chlapce to šlo lépe. "Tak vidíš, maminko, sílu má po mně," pyšně prohlásil Asejův otec, když stála almara ve světnici. Matka jen s úsměvem na tváři kývla.

"Všichni obyvatelé ať se dostaví do hostince, a to neprodleně," vyvolával nějaký sedlák. "Že by se tu za ta léta konečně stalo něco zajímavého?" zaptal se sám sebe Asejův otec. "Tak pojďme. Sama jsem zvědavá," řekla matka, a tak se všichni tři vydali do hostince U Listu, i když Asej s trochu většími obavami.

Když se konečně trojice vecpala do hospody, přivítal ji hlasitý pláč Gefovy matky a hučení davu. Hospoda byla přeplněna a nenašlo se jediné místečko k sezení, a tak si Asejova rodina stoupla ke stěně k ostatním.

"Vidím, že jsme tu již všichni," zahájil řeč starosta. "Dovolte mi tedy, bych vás seznámil s politovánihodnou událostí, která se stala před pár hodinami. V domě zde přítomné paní Eleonory byla nalezena zaschlá krev, spusta zaschlé krve. A stopy, které jasně ukazovaly na to, že zavražděnou oběť někdo vytáhl ven." V davu se ozvalo napjaté hučení. "Ano, došlo zde, v této poklidné vesničce, k vraždě. Původně jsme si mysleli, že obětí byl syn paní Eleonory a vrahem její manžel. Nyní pro vás však máme trochu jiné vysvětlení. Dotre, řekní nám, prosím, co jsi viděl," přenechla slovo starosta sedlákovi. "No, takže, když jsme v domě Eleonory našli krev, rozkázal starosta, abychom sledovali stopy od krve, které se jasně táhly lesem. Já jsem šel sledovat stopu a ostatní prohledávali okolí, jestli se nenajde ještě něco. Ušel jsem pár sáhů a náhle ta krev zmizela. Opravdu tam nebyla. Ani přede mnou, ani za mnou," vyprávěl sedlák. "Na tomto případě je jasně vidět, že zde sehrála svou roli magie!" zaduněl hlas starosty. Davem to ještě více zahučelo a začaly se ozývat hlasy žádající vysvětlení. "Snad vám nemusím připomínat jméno Hagrem. Vrah, kterého jsme před léty vyhnali. Jedině on, muž vládnoucí kouzly, mohl takový čin spáchat, sfouknout dva hořící plameny. Jedině on!" řval starosta. Když se vlna vzrušení v davu uklidnila, ozval se dotaz jednoho vesničana: "A co tedy navrhujete?" "Ráno vezmeme chlapy a vyrazíme na něj! Pokud se nevzdá, zabijeme ho. V opačném případě zde bude souzen!" Asej pouze polkl a poslouchal vše s vytřeštěnýma očima. "A proč na něj nejdem už teď?!" ozval se zase ten samý vesničan. "Muži si musí po nakládání a vykládání nábytku, krmiva pro dobytek a potravin odpočinout. A navíc by Hagremova magie byla v noci jistě nebezpečnější," vysvětlil starosta. Nic jiného než souhlas se neozývalo. "To jest tedy všechno, co jsem vám chtěl sdělit. Nyní se rozejděte do svých domovů a pořádně se na zítřejší lov vyspěte," domluvil starosta a za mohutného potlesku a skandování lidí odešel.

"Tak to je průser," řekl si v duchu Asej. Poté se všichni lidé v hospodě proudem valili domů. Pouze vybraní štamgasti tam zůstali, aby celou událost rozebrali blíže. Jak to tak bývá, v hospodě je člověk nejchytřejší.

"Tak ho tu máme po několikaleté přestávce zas," zamračeně prohodil Asejův otec, když došli domů. "A sejme hned dva. To snad není možný. Garantuji vám, že do něj zítra své vidle zabořím pěkně hluboko!" vztekal se muž. "Takhle před chlapcem nemluv," napomenula ho matka. "Ale Hagrem to nebyl!" prosazoval své Asej. "To víš, že byl. Kdo jiný by takovou podlost mohl udělat? A nepleť se do toho. Jeho odstranění je pro dobro nás všech!" potom otec vstal, práskl dveřmi a zmizel kdoví kam. "Aseji, vždyť Gef byl tvůj nejlepší kamarád. Ty nechceš, aby byl pomstěn?" optala se matka. "Ale Hagrem to neudělal!" prosazoval stále svou chlapec. "Ach jo, co s tebou," kroutila hlavou jeho matka.

Asej vstal a se sklopenou hlavou se vydal ven. Nyní mu v hlavě běhaly nezáviděnihodné myšlenky a objímal ho strach.

Rozběhl se do lesa a začal namáhat své plíce hlasitým řevem, kteý volal po Gefovi. Nic se však neozývalo. Zkoušel to tedy ještě dál, ale opět negativní výsledek. Asej popadl ze země dlouhý klacek a rozmetal ho o strom, čímž si alespoň trochu vylil vzek, který na sebe měl. Po chvilce bezradného přemýšlení, opřen o pilíře lesa, ho napadlo vydat se k Hagremovi, třeba jej tam najde a při té příležitosti varuje i hraničáře samotného.

Když již měl chatku nadohled, uzřel Gefa, kterak trénuje střelbu z luku a Hagrem na něj s úsměvem pohlíží. Šed se prudce zvedl, a tak odhalil Sejovu přítomnost. "Tak tě tu opět vítám," pozdravil Hagrem. "Nazdar, dívej, jak jsem přesný," řekl Gef a demonstroval to sestřelením šišky. "Hagreme, mám pro vás špatnou novinu. Celá vesnice na vás nachystala zítra lov. Co nevidět tu ráno budou a prý, když se nevzdáte, vás zabijí. Omlouvám se, že jsem způsobil takové starosti," hleděl do země Asej. "Hmm, cítil jsem něco zlého. Co naplat, budeme muset něco vymyslet. Snad nám matka přiroda pomůže," doufal Hagrem. "Ale ty už jdi domů, Aseji, stmívá se a co nevidět začne být tma," řekl hraničář.

Aseje toto ráno nevzbudilo kokrhání vesnického kohouta jako obvykle, ale tentokrát to byl hlasitý řev starosty, který povolával všechny muže do zbraně. Za chvíli již byl vesnický plácek zaplněn dobrou třicítkou mužů vyzbrojených kosami, srpy, vidlemi a sekerami. Zařvalo se několik válečných pokřiků a šlo do lesa. Asej, v předtuše, že na ně byla nachystána past, zůstal doma. Stejně by ho matka ven nepustila.

"Tak jdeme, chlapy, jdeme! Roztrháme ho na hadry!" řevem dodával starosta mužům sebevědomí, ale sám se raději držel hluboko vzadu.

Po lesním pochodu měla vesnická domobrana celou Hagremovu chatrč jako na dlani. Muži ji obestoupili a starosta začal křičet: "Vylez ven, čaroději, a možná tvůj život ušetříme. Víme, žes spáchal dvě odporné vraždy. Otce a syna!"

Dveře se otevřely téměř okamžite, jako to starosta dořekl. Z nich vystoupil hraničář, potom Gef a nakonec vlk Šed. Vlk se početnější přesily bál, ale Hagrem mu pouhým pohledem dodal sebevědomí. Jakmile sedláci uzřeli Gefa, nevěděli, co si počít. A na starostovi bylo znát, že v sobě drží vztek jak poklička páru v hrnci. "Jsi v pořádku, chlapče?" zeptal se jeden ze skupiny sedláctva. "Jsem, a neubližujte mu, prosím. On mě ochránil před mým otcem a Asej ho potom nešťastnou náhodou zabil," přiznal chlapec. Veškeré oči nyní směřovaly na Asejova otce, ale ten jen nechápavě kroutil hlavou a krčil rameny. "Lže, ten kluk lže. Tento temný čaroděj mu určitě začaroval mysl!" nabádal k agresi starosta. "Ano, jistě to tak bylo," ukazoval na něj Asejův otec, který se stále nemohl uvěřit tomu, že by jeho vlastní syn byl schopen někoho zabít. "Cožpak nevidíte, kterak ovládá vaše mysli. Všechny nás zničí! Zbavme se ho, dokud je čas!" velel starosta. Starostovi se opět podařilo zfanatizovat nechápající rolníky, a tak se zbraněmi připravenými k útoku pomalu postupovali k hraničáři. "Nechte toho!" snažil se ještě situaci uklidnit gef, ale toho už nidko nevnímal. Šed na ně cenil tesáky a Hagrem byl připraven k útoku svým mečem. Asni Gef nezůstal pozadu, popadl na skobě pověšený luk, toulec si přehodil přes záda a napnul tětivu se šípem, mířeje na ozbrojené vesničany. "Vidíte, vidíte to?! I dítě z naší vesnice jde proti nám! To je jasný důkaz jeho pohnuté magie. Do něj, a nešetřete ho!" mohl si plíce vyřvat starosta. Hagrem zabodl meč do země a s rukama vztaženýma k nebeské klenbě jal se odříkávat cizojazyčné kouzlo. Toho chtěl využít jeden ze sedláků, a tak se po bezmocném hraničáři ohnal vidlemi. Šed však reflexivně chytil násadu vidlí do tlamy a přeštípl ji zubama. Sedlák beze zbraně se raději stáhl za své druhy, ale přicházely další útoky na vlka, kdy při jednom kosou byl dokonce raněn. Z rány mu pryštila krev a sotva se teď držel na nohou. To už Gef nevydržel, a tak do teď drženou tětivu pustil. Hrot šípu se podíval jedomu sedlákovi se srpem do břicha. Ten se v boletích svalil na zem a z bojistě ho odtáhla dvojice sedláků do vesnice. Chlapce zneškodnilo pár sedláků, když mu odňali luk a dželi jej s rukama zkroucenýma za zády. Šedů kožich byl nyní z velkého počtu ran na jeho tělě nasáknut krví, ale Hagrem už dozaříkával a s nepatrně unaveným výrazem šel na pomoc svému vlku. Co se však stalo, bylo nad chápání sedláků. Ze země začaly vystupovat stonky rostlin a až s neuvěřitelnou rychlosti a obmotávaly těla vyděšených vesničanů. Ti často upouštěli zbraně a ti, kteří do mocného držení rostlin nepadli, se dali na bezhlavý ústup. Zanedlouho už bylo dobojováno a před Hagremovou chatrčí stála dobrá desítka polapených vesničanů, jenž se nemohli hýbat. Hraničář řekl chlapci, aby skočil dovnitř pro léčivou mast, kterou poté potřel rány nyní o život bojujícímu vlkovi. Jeho stav byl opravdu vážný. Hagrem ho vzal do náruče a položil do jeho pelechu.

"Pusť nás, bastarde," domáhal se svobody jeden z polapených vidláků, jehož stonek rostliny, který měl omotán kolem krku, dusil. Ale žádné odpovědi se nedočkal.

Jakmile Asej venku slyšel řev, vyřítil se ven, aby si poslech, co že se událo. "Lidi, tomu nebude věřit," chytal se za hlavu starosta. Na plácku samozřejmě stálo celé obyvatelstvo vesnice a s napětím poslouchalo. Když ale z lesních porostů přišli dva muži, tahajíce sedláka, který si rukama snažil vyrvat z břicha šíp, všem bylo jasné, že nastávají problémy. Poté se z lesa vynořil i zbytek starostovy slavné armády. "Je to opravdu čaroděj! Několik chlapů tam zůstalo, chyceni stonky nějaké zákeřné rostliny, kterou na nás poslal svou hanebnou magií," udýchaně křičel jeden ze sedláků. "A Gogrův syn je naživu, ale v obětí strašných čar toho temného mága! Zranil jednoho z nás lukem!" dodával hlasitě druhý. Na Gefově matce bylo vidět jisté uklidnění, že je její synek vůbec ještě mezi živými, i když to trochu kompenzovalo jeho očarování. "Není jiná možnost než kontaktovat Flirham, sousední vesnici, aby nám pomohla se ho zbavit," řekl starosta.