Sklo nevinnosti
| Autor: | Tristan de la Tour |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 32 |
Věnováno představám.
Malá dvířka se otevřela a do místnosti vplula nenápadná postava. Při procházení se musela i trošku sklonit, aby se nepraštila do hlavy. Pomalu poslepu zavřela dveře. Navyklý stereotyp ho vůbec netrápil. Tvor místnosti věnoval myšlenku a po stěnách se rozběhla stopa světel, která tam předtím nebyla.
Sál byl jednoduše obrovský. Zdi se táhly tak daleko, že jinde jasná světla se zdály jako nejvzdálenější hvězdičky na nebi. Středem místnosti se táhlo gigantické sloupoví, stoupající do černočerné tmy. Na prastarých kamenech nešel poznat jediný zub času.
A od stěny ke stěně, od podlahy ke stropu stály těžké regály z dnes už neznámého dřeva. Na nich byl Pečovatelův zájem: milióny a milióny skleněných sošek.
Jak Pečovatel kráčel mezi policemi, pod nohama mu neustále praskaly střepy, ale on si toho nevšímal. Kráčel blíže neurčenou dobu, aniž by ho to nějak unavilo, až došel k jedné na první pohled obyčejné uličce, do které odbočil. A opět šel dobu, která by obyčejnému člověku mohla připadat snad neúměrně dlouhá, až se nakonec zastavil u jedné z polic. Naklonil se nad sošku, která stála nejblíže k okraji.
Soška mladé dívky s krásnou tváři a upřímným výrazem ve tváři. Do dlouhých vlasů ji šlehal neviditelný vítr a její prsty stydlivě držely lem dlouhých šatů. Tahle byla jedna z jeho oblíbených. Sledoval její růst a vznik půvabu od první nenápadné kapky. A dnes přišel čas zkoušky.
Přímo uprostřed průhledného těla bylo vsazeno zlaté zrno, které nyní začalo pomalu vydávat slabou záři. Pečovatel se zachmuřil - tak nyní to přišlo i na ni. Měl obrovské obavy, i když věděl, že ten okamžik přijde zrovna dnes.
Pozoroval jak ze zrnka klíčí drobné žilky. Pomalu se provrtávaly skleněným tělíčkem, až soška mírně vibrovala na dřevěné polici. Když se zlatá pavučina rozrostla do všech stran, začaly konečky vláken vypouštět zlatou mízu a pomalu a jistě se skleněná soška měnila ve zlatý klenot.
Pečovatel vyloudil na tváři starostlivý úsměv. Moc by si přál, aby to zase po dlouhé době vyšlo. Už se skoro zdálo, že se skleněná soška natrvalo změní v čiré zlato. Pečovatel pomalu i začínal věřit, že by ji mohl vzít a přenést k těm několika málo ostatním, u kterých se přeměna povedla, které se staly jedinečné, které se staly něčím jiným, něčím lepším. Staly se pevnými a krásnými, byly schopné dávat ze sebe tolik cenného a při tom to na nich nebylo skoro poznat.
Zlatá přeměna dosáhla až ke krku, naplnila zlatá ústa, očím dala zlatý, nebeský lesk. Zbývalo už jen pár vteřin. Na pravém spánku se objevila malá, nenápadná prasklinka. Chvíli se zdálo, že to nebude mít žádný vliv, když tu se náhle celá soška roztřásla a ve víru statické elektřiny se roztříštila v mraku zlatého prachu a skleněných střepů. Sklo potichu dopadlo do tmy u podlahy, zatímco oblak zlatého prachu unikal do mlhavého světla u stropu.
Pečovatel si z obličeje setřel kapky průzračné krve způsobené zásahy střepy a smutně si povzdechl…
Julie se nadzvedla na loktech. Sláma mokrá od potu ji nepříjemně píchala do zad. V slabinách ji to ještě trochu bolelo a po vnitřní straně stehna jí pomalu stékalo cosi mazlavého a horkého. Možná i krev. Jinak se ale vlastně nic moc nestalo. Vůbec nic, měla z toho pouze divný pocit. To podivné horko se po začátku její velké lásky kamsi vytratilo.
Podívala se nad sebe. Petr si už natáhl kalhoty, stál k ní zády a pohled upíral ke dveřím stodoly.
„Kam jdeš?“ zeptala se ho s velkou stopou naivity v hlase.
„Musím už jít, mám ještě něco na práci.“ Odpověděl nepřítomně.
„A… uvidíme se večer?“
„Nevím, mám té práce opravdu hodně,“ odsekl chladně. Z jeho hlasu se vytratila veškerá vřelost, touha, naléhavost i cit.
„C-co se děje?“ zeptala se Julie a cosi v ní začalo uvadat. Petr už byl oblečený a rukou si pročísl své krásně jemné zlaté kadeře a ještě na chvíli se k utržené květině naklonil. Do jeho hlasu jako by se nyní nakonec dostavila jakási zbytečná něha a zrádná dobrota.
„Promiň zlato, ale co bylo to bylo,“ začal sladce, že si ani pořádně neuvědomovala, co říkal. „Užili jsme si a vážně to bylo fajn. Byla si fakt dobrá,“ mladík ji letmo políbil na čelo a jeho hlas se vrátil do původního nadřazeného postavení. „Navíc jsem tě zbavil toho vašeho prokletí, takže teď už každému dalšímu nebudeš přidat jako nějaké usoplené děcko. Takže mi vlastně dlužíš díky,“ Petr se zasmál svým zvonivým nádherným smíchem.
Julie se k němu ještě trošku nervózně přidala.
„A jo vlastně… tak tedy… ahoj, třeba se někdy uvidíme na další lekci…“ pokusila se to říct oním tónem a s lehce oplzlým úsměvem, který vídala u starších dívek. Byla se sebou docela spokojena. Petr jí věnoval ještě jeden krátký úsměv a zmizel ve dveřích.
Julie se opřela a nadechla se. Snažila se vychutnat si ten pocit. Vcelku jednoduše se jí podařilo ho zlomit a poskládat do podoby, jaká jí vyhovovala. Těšila se na další den, kdy se bude moc pochlubit svým kamarádkám.
A vlastně pozítří je velká výroční oslava. A už se nebude Davida bát a nebo zkusí jít výš? Ten Jan je tak úžasný…
Pečovatel klečel na zemi a rukama zborcenýma od krve probíral střepy na zemi. Bolest proudící z ran pokládal za svůj trest, že mu jeho snaha zase nevyšla. Našel mezi střepy ono zrno, které se na jeho ruce rychle začalo obarvovat krví.
Koukal na něj a pevně ho stiskl v ruce, až mu vytryskly slzy z bolesti v srdci. Kdysi by to zrno schoval pro další sošku, ale nyní ho další neúspěch a prohra k čemusi nutilo.
Přemýšlel o tom, že by další soška už byla bez zrna, bez naděje, víry a
nevyčerpatelné síly. Na mysl mu přišla představa jejich života plného bolesti, úpadku a pochybných krátkých chvil štěstí, které jen díky náhodě vydržely třeba do jejich smrti.
Ale možná to tak má být, možná by to samy chtěly. možná se s tím nenávratně smířily. Možná to ani nezáleželo přímo na nich. Co věděl o jejich světě? Co vůbec věděl o svém světě? Možná je jeho práce nepodstatná a zbytečná. Třeba jim vlastně jen překáží. Kdo má taky zájem o to, aby mu někdo pomáhal, když to sám ani nechce? Nebo to nechtějí od něho?
Pečovatel držel malinké zrnko čehosi nepředstavitelného. A možná držel jedno z posledních…
Čtu po sobě svoje dílko s odstupem několika měsíců. A nějak v něm nevidím to, co jsem v něm viděl dřív. Nevím, co se stalo. Asi jsem poznal, že všechno není tak snadné, aby to zaplnilo dvě stránky. A spíš jsem se utvrdil v tom, že štěstí jsou jen ostrůvky v nekonečném oceánu.
Ano jsem si vědom faktických chyb. Život taky není dokonalý.
Tristan de la Tour
Diskuze
Hmm ani neviem čo k tomuto dielku napísať..
Dnes, s odstupom dňa, môžem určite povedať - som rád, že som sa po dlhej dobe dostal k tejto rubrike. To je jedna vec.. Tak.. a aspoň k tým hviezdičkám... krátko:
Počas čítania mi zrak zavadil o nejaké drobné chybičky. Napríklad neviem, či som si všimol správne -priezračná krv - obarvovat krví (?), ale s takýmto (vlastne hocijakým) hodnotením nemám moc skúsenosti (- zo mňa nejaký recenzant asi nebude =)) Nóó, zkrátka po prečítaní, som u seba zbadal takú tu zvláštnu, mierne melancholickú, mierne nejakú inú náladu...
Hm, no neviem presne, asi mi táto poviedka len pripomenula nejaké veci a tak troška som sa na niektoré tie moje veci pozrel trochu inakšie.. Asi...
..Fajn dielko.
..Kuknem sem častejšie
Ale Sale, ty přeci nikdy nemáš pravdu :-)
A vůbec, pamatuj, že klasik praví:
"Je lepší zapálit plamenomet než proklínat temnotu."
Héj, možná mám pravdu taky já, ne?
To je světelná diskriminace!
Apea:
Děkuji. Možná máš Ty pravdu a já se pletu. Budu nad tím přemýšlet.
Lischai:
Obávám se, že interpretuješ tu povídku příliš odvážně. Přinejmenším Pečovateli jde o Julii, a nikoliv o Petra. A focus vyprávěče se zřetelně bliží pozici Pečovatele.
Ale už moje první reakce se netýkala přímo povídky, ale Tvé interpretace, takže v započatém trendu setrvám.
Vážím si noblesy, se kterou bereš na svá bedra chyby obou, své i partnerky, resp. případná selhání obou. Nicméně při vší úctě, kterou k Tvému postoji mám, je to mužsky šovinistický postoj, který nakonec dělá z Julie nesvéprávnou husu: ona za to nemůže, to vše biologie a tlak společnosti vytvářející společný proud touhy po lásce a touhy po zbytí se panenství. Prostě blahoslavená chudá duchem a předurčená oběť mužské bezohlednosti ( či v tvém případě mužské shovívavosti - což by mne štvalo ještě víc, protože bych ti ani nemohla se společensky přijatelným zdůvodněním vyškrábat oči :-)
Podobně bys přeci mohl zbavit viny i Petra, byl pouze hnán pudem rozsévače. Jenže to neděláš, Petr je Tvém podání svobodná, protože za své skutky odpovědná a aktivně jednající bytost. Sice také bytost selhávající, ale to je až druhotné.
Nechtěla bych být takovou dopředu viny zbavenou, nesvépravnou Julii. Moje Julie si partnera vybírá a pokud tak činí lehkomyslně, pak s vědomím toho, co riskuje. vybírá z nezkušenosti pravděpodobně hloupě, ale to je její risiko. Nepřenáší odpovědnost za svá rozhodnutí na druhé a pokud už by uvažovala tak, jako v Tristanově povídce, pak by v tom byla z její strany určitá ironie - vyhověla by vlastně Petrovu doporučení, ale jinak, než by si Petr přál.
Jak správně řekl Saladin, ona nepůsobí, že by ji to Petrovo chování a doporučení tak moc bolelo.
Saladin
Ale nikoliv, můj drahý proděkane, nejsem tak vedle jak milenka u elfa. Vím, že k lásce a většinou i k sexu jsou potřeba dva. Proto se mi nelíbí, když se z jednoho (přesněji vždy z jedné) má stát morálně nesvéprávná atrapa. Asi se vyskytují i panny, které neumějí tu pradávnou hru na lásku či na svádění aktivně hrát, bůh jim pomoc, naštěstí jich není na světě příliš. Naivita této hře obvykle nebrání.
Pár poznámek Lišajov (a potažmo Apee)i: Ano, na podobné téma jsme hovořili, Tvé dedukce z toho času samozřejmě ponechám bez povšimnutí, snad jen, že se necítím uražen.
Jinak jsi téma docela geniálně zacelil a shrnul ve větě "touha po lásce a touha po „nebýt panna“ splynuly v jeden jediný proud". To totiž u jistého vývojového stádia ženského pokolení funguje absolutně.
Mimochodem, kdyby Petr nebyl blbej, tak mohl využít ještě druhou část té věty a to: "touha po lásce a touha po sexu splynuly v jeden jediný proud (o tom už jsem mluvil). Dívky do jistého věku prostě technicky a prostou mechanikou biochemie nemohou milovat (stejně jako kluci) a v touze po nemožné lásce (ony nevědí, že je nemožná) ji zaměňují se sexem (resp. příp. s ní zaměňují se sexem spojené něžnosti).
Je to samozřejmě podmíněno jistou definicí lásky, nicméně vztah, ke kterému dochází v takových případech (mj. došlo i u Petra a Julie) je spíše slabší forma emotivní citové vazby - láska je přecijen o něco poetičtější (hádám).
Dále, nepovažuji za vhodné řešit ústřední postavu. Tak nějak se držím hesla, že k sexu (potažmo lásce, ale to není tento případ) jsou potřeba dva. On by to bez ní asi těžko udělal, ona bez něj by to dělala jen sotva. Hádám, drahá Apeo a drahý Lišaji, že v tomhle jste vedle jak milenka u elfa.
Lišaji, každá dívka se může dostat do pozice Julie, ale ne každá dívka je úplně blbá*, a přestože hlavní roli tu hraje naivita (jako další z vývojových stádií dívek), s dostatečným nedostatkem blbosti to lze uhrát lépe. Vím o párech (střední věk), které poznaly za celý život jen sebe sama, to by celé téma popíralo (hehé, když nad tím přemýšlím, v tom mě nejznámějším případě je ona stíhačka a on chudák, ale to s tím nemusí zákonitě souviset). A ne každý chlapec se dostane do pozice Petra. Nezapomínej na sebe, ty něžný kvítku.
A všimni si, ty věci, o které mluvíš v posledním odstavci, Julii příliš nebolí. Spíš je tak trochu překvapená novým stavem.
//
*Blbost v tomto případě není ona blbost byrokracie nebo blbost běžná, lidská, tohle je taková ta roztomilíá blbost dívčí, když se někdy tak trochu samy nechají zatáhnout do nechutného kulturními základy podpolířeného postavení žen-dávaček, fuj.
Saladin:
Na podobné téma jsme spolu blahé paměti, tuším, hovořili. Ten vlahý večer pod hvězdami a šumícím stromem, kdy jsem Tě v upřímném hněvu a zhnusení nazval čunětem a doporučil Ti políbit si zadnici, si stále pamatuji.
Dříve bych Tě nejspíše s Tvým názorem na Tristanovu povídku poslal do háje zeleného rovnou a ještě Tě několikrát urazil. Časy se ale mění a nyní si uvědomuji zvláštní hodnotu Tvého názoru. Ty jsi totiž, drahý Sale, jeden z mála sexuálně žijících mužů, který si otevřeně přiznal, že je v jádru svině, které jde jen o jedno.
Což je krok, který je nepochybně hoden obdivu. Pokud pro nic jiného, tak jen pro tu zábavnou představu, kolik by mezi námi asi tak zbylo rytířů v nablýskaných zbrojích a ctnostných andělů, kdyby všichni byli k sobě a svému okolí tak upřímní jak Ty.
Neber to jako lichotku nebo známku obdivu, spíše jako nadmíru rafinovaný a pekelně vychytralý způsob urážky. Noblesse oblige, že.
Nicméně...
Se zde v několika věcech pleteš. Povídka nemá (dle mého názoru) nabádat k nějakému platonickému postoji k dívkám, abnormální sexuální zdrženlivosti, nebo celkově romantickému náhledu na život.
Proč všichni jakoby koukáte jinam? K čertu, možná právě já čmárám po jemných nuancích Skla nevinnosti a dupu po nádherné partituře, ale já se nemohu zbavit dojmu, že povídka...
A nyní už spíše k Apeii:
...nemá jako ústřední postavu Julii, ale Petra. Nositelem poselství, Tristanova sdělení světu a všem kolem, přece není Julie. Ta dostala roli trpitelky a nic-moc s tím nenadělá ani ona, ani my, ani Venca Klára. Ostatně od ní to chtít nemůžeme. Byla panna a Petr představoval všechno co chtěla. Krásu, něhu, potenciál lásky a muže. Tuším, že v hloubi Juliina srdce – tam, kam se lidé moc nekoukají – touha po lásce a touha po „nebýt panna“ splynuly v jeden jediný proud, který dostrkal skleněnou sošku na okraj police a zasel zhoubné semínko do zlatého srdce.
Ale za to Julie přece nemohla. Tohle nebyla její vina.
To Petr, přece. To, kam směřuji, je pochopení, že každá dívka se jednou dostane do pozice Julie a každý chlapec do pozice Petra. Ale Julie s výsledkem nic nenadělá, její kostky byly vrženy dávno předtím. To Petr nese míru odpovědnosti a ponese i vinu, když to celé domrší a Julii ublíží.
A je nakrásně jedno, zda to bude Julie anděl, Julie šelma, nebo Julie která se směje jako vaše první láska a je po čertech fajn děvče. Věci, které udělal Petr bolí stejně. A teď opravdu nemyslím protržení panenské blány. Spíš ty, které bolí tam kdesi za čtvrtým a pátým žebrem.
Lischai:
To máš těžký, já v těch rorschachovských skvrnách vždycky vidím sex :-)
Petr je v povídce postava více než schématická, zavedená pouze k tomu, aby se zachovala jako prase. Žádný Pečovatel od něj nečeká, že by se proměnil - mohla bych si do jeho skvrny projektovat určitou odpovědnost: nepropadl pokrytectví a nenalhává té slečně, že přijde večer, neřekne pár nijakých slov apod., nevzbuzuje v ní naděje, které by nutně zklamal, naopak, ukončí rozhovor větou, která Julii vyléčí z případné zamilovanosti; ví o sobě své a neuváže se na krk holce, která má úroveň atd.
Obávám se ale, že kdybych omalovávala Tristanův text takto, překryla bych jemné šrafování, kterým autor naznačil své pojetí.
Jde zkrátka o Julii, ne o Petra, toho zástupného odblaňovače. A Julii se nám v té povídce nabízí jako dívka na křižovatce dvou, právě dvou možností - buď vyjímečného, téměř zázračného dozrání a proměně v...cosi krásného, čistého atd. ( co by to bylo, nevím, povídka není v tomto smyslu příliš návodná a nechtěj od staré krollice, aby rozuměla motýlům z podobných kukel :-), anebo ve ztracenou existenci, která zmrhala hřivnu svou (dobře, zrno své:-) a stala se chtivicí, odpuzující jemnější duše.
Někam se mi na té křižovatce ztratila ta normální Julie z masa a kostí, z té zbylo v celé povídce jen trochu pannenské krve na stehnu. Ta Julie, která není ani anděl, ani šelma, ale holka, která umí občas být oboje, holka, kterou miluješ bez záruky a které pokud tě někdy zklame, můžeš odpustit i neodpustitelné, protože ono třeba pro tebe udělá totéž (anebo ne).
Tak nějak se neztotožňuji s Pečovatelovou představou naivního idylického a platonického světa.
Taky jsem (z doslechu) čekal trochu víc naturalismu. Tyhle věci s ním do jisté míry bývají spojeny (ale možná je to prostě jen tím, že jsem dnes koukal na Salo).
Nejsem si jist použitím metafory zlata, často si ho asociuji se zkažeností (tedy výrazem blízkým opaku zde použitého významu), bohatstvím ve hmotném smyslu (což mi tvoří s morálním bohatstvím ostrý kontrast), slovem "pozlátko" a vůbec falešností (celkově opačně zde).
Morální hodnoty mi asociují s bílou, proto bych na Tvém místě cílový produkt první části udělal bílý. Zlato bych do toho netahal.
Reakce dívky mi do jisté míry (rozhodně pro jistý typ dívek) připadá nepřiměřená. Hádám, že po sexu se do těla uvolňují hormony, které do značné míry ovlivňují lidské jednání. Také hádám, že tyto hormony by jednání Julie neumožnily, snad by zaujala obdobný postoj o něco později, v této fázi by její pocity asi nebyly tak suveréní (a rozhodně ne záviděníhodné či přijemné).
Petr (s jeho svinskou povahou, resp. postojem) pak by si reálně také nechal otevřená vrátky - pro další hrátky. (Ten překlep je zámerný). Člověk (resp. svině) nikdy neví. (Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.)
To jsou všechno samozřejmě jen technické věci a mám za to, že ve finále na nich vůbec nezáleží, přesto je sem píši, třeba Tě odkážou na něco dalšího, dostanou dál.
Smysl té povídky? Nejasný? Apel na lidskost - morálku - slušnost? Apel na to, aby někdo sexuálně ukojil autora (pokud možno před několika měsíci)? Duševní zvracení autora? Stížnost na vlastní míru úspěšnosti některých "postupů"?
Něco z toho všeho, možná. Exaktněji by to ale jistě nebylo přesné ani vhodné (natožpak slušné).
Snad jen dodávám, že věc mi přijde mírně neobjektivní jednak kvůli poznámkám výše, druhak díky relativnosti, resp. pravděpodobně je nutné věc vztáhnout na autora, dobu, situaci... Nelze ji brát jako fakt.
Dost, ztrácím tendence mluvit slušně.
Apea:
Přiznám se, že jsem ty Tvoje dvě větičky četl několikrát - slůvko po slůvku i v celku - ale přesto mi nějak uniknul jejich smysl.
Proč by neměl slušný chlap přemýšlet nad tím, jaké má jeho chování dopad na ostatní lidi kolem?
Znám jednu Julii, která potkala podobného Petra jako vylíčil Tristan a já se prostě nemůžu zbavit pocitu, že jeho chování v ní zanechalo stopu.
A také se přiznám, že pokud se něčeho opravdu bojím, tak toho, že se budu někdy chovat (že se nedojbože chovám) jako Petr.
Ona ta povídka je možná trochu jako Rorschachův test, zdá se. Každý v té prokleté skvrně vidíme něco jiného.