Bylo to to nejjednodušší a nejznámější kouzlo, v celém Kocourkově nebyla holka, která by ho nevyzkoušela. Očarovala si pomocí zaříkání a měsíčkových květů šátek nebo sukni a vyhlídnutý muž se do tebe zbláznil, když sis to vzala na sebe. Nebylo to kouzlo nijak spolehlivé, ale tu a tam pomohlo.

"Aby mladá, zdravá holka občas nesvedla kluka jen proto, že ji dodal ten možná očarovaný kus hadru odvahu, to už by na tom musela být hodně špatně", říkávala k tomu Majdalenka Kořenářka.

Bylo to to nejjednodušší a nejznámější kouzlo, jenže Janek ho uměl udělat správně. A to se vám pak chlap vážně zbláznil i do necek, když jste na ně navlíkli očarovanou sukni. Anebo do klisny, na kterou tehdy Janek tu sukni opravdu oblékl.

Mládenci vyšli z hospody, synci ze všech velkých kocourkovských gruntů, jen Václav Pejchal z toho největšího s nimi nebyl, protože se vytratil už dřív, za Aničkou Kupců. Doprovodila jsem je na zápraží a tak jsem i já viděla mezi lípami za návsí tu maškaru. Co vlastně viděli oni, to se pořádně neví, žádný z nich o tom nechtěl mluvit, jisté je jen, že se tam všichni rozeběhli. Milá kobylka, co v sukni vězela, se ovšem, když se k ní hnala taková horda chlapů, splašila a utekla. Oni za ním, přes humna k lesu. Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby nebyla v cestě strouha. Popadali do ní do jednoho. Voda, pokud se tak může říkat té břečce, která strouhou teče, zchladila příliš horké hlavy, táhli pak zpátky do vsi, zablácení, s rozbitými nosy a koleny, páchnouce močůvkou a odkapávajíce, avšak oči stále rozzářené láskou zahlednutou mezi lípami.

To se ví, Janek to nevydržel a pochlubil hned druhý den zrána děvečkám, co praly u potoka. Rozneslo se to, smál se tomu celý Kocourkov, tedy skoro celý, až na ty mládence, co měli z ostudy kabát a převelikou zlost na Janka. Ti vedli řeči o pořádku, který musí být, a jak je třeba toho zlotřilce potrestat pro výstrahu, aby si netropil z řádných lidí kašpary. Kupodivu nejvíc o tom mluvil Václav, který tam tenkrát vůbec nebyl, snad že věděl, jak by dopadl, kdyby se u mě v hospodě zdržel o chvíli dýl.

Lidi napřed nebrali takové řeči příliš vážně, zvláště ženské ne. Ono není divu, Kocourkov je plný holek na vdávání a panímám, co by ještě uměly pro takového mladého hřebečka svojí pícku pořádně roztopit a ti ňoumové k ničemuhodní, když nevysedaj v hospodě a nehrajou karty a po šenkýřce zbůhdarma nešilhaj, tak běhaj po lese za nějakou klisničkou, čtyřnohou. Dostali, co si zasloužili.

Ale i uvážlivější lidé nechtěli nic slyšet. On Janek ledaskomu vyléčil hovádko, se kterým se hospodář už rozloučil, zlomený hnáty napravoval líp než Majdalenka, obecní pastýř to byl poctivý a ovce od těch dob, co se o ně staral, vynášely bezmála dvakrát tolik, co předtím. A vůbec, každý věděl, že pro něj má slabost stará paní hraběnka, taky Majdalenka na něj nedala dopustit, však to kouzlo uměl od ní, a kdo by si to chtěl rozházet i s místní vrchností i s místní čarodějnicí dohromady. A aby toho nebylo málo, Janek to měl dobrý i u faráře, pro svojí nebožku mámu, co ji dnešní velebníček zdědil jako hospodyni po starým faráři Pejchalovi, mladším bratrovi statkáře Pejchala. Tomu prý nedělala jen hospodyni ...nějak přeci k Jankovi přijít musela, i když se o tom nikdy nemluvilo.

Přešlo by to a zmizelo jak loňský sněhy, nebýt Václava. Jako by ho kousl vzteklý pes, mlel pořád o spravedlnosti a že to takovému, co ani tátu nezná, nesmí projít, takhle si dělat legraci z vážených občanů, vždyť by se ztratila veškerá oucta k majetku a poctivé práci, k selskému základu společnosti. Nebylo to Václavovo řečnění milé ani těm postiženým a na vážené občany náhle pasovaným mládencům, vždyť tím žvaněním jen připomínal, jak se zesměšnili. Podezřívali ho, že jim to dělá z potměšilosti a odtahovali se od něj, začínal působit jako směšná figurka, dokonce i Anička Kupců se k němu nehlásila tolik jako dřív.

Přišel se mi z toho všeho jednou do hospody opít a vybrečet. Poslechla jsem si ho, dobrá šenkýřka musí umět poslouchat a mlčet o tom, co slyšela, promluvila jsem mu do duše a uložila ho na noc v čeledníku, aby se z toho vyspal. Však by se za chvíli vyspal i z té nenávisti vůči Jankovi a zapomnělo by se. Kdyby se do toho všeho nevložil jeho tatík, starý Vojtěch Pejchal.

***

Mluvil se mnou o tom nápadu předtím, zůstal u mě zase jednou na noc. Nedivte, dospělá ženská musí s někým líhat a Vojtěch býval kus chlapa. Byl inteligentní, vtipný a dokázal být pozorný. Když chtěl.

Nemluvě o tom, že povolání šenkýřky není žádný med a vyplatí se být zadobře se sedlákem, který si dělá starosty a konšely podle toho, jak potřebuje. Zvlášť při tom maléru se Zrínskými.

Když mi to řekl, nevěřila jsem vlastním uším.
" Nekoukej, chci aby Václav měl u lidí úctu, aby si ho vážili, až bude starostou," šklíbil se.

Kolikrát se jen těm panákům z kocourkovské radnice u mě v posteli smál, předváděl je, jak si myslí, že intrikují a jak se před ním třesou, jak mají strach, že je nepodrží, že proti nim podpoří někoho jiného. Pohrdal jimi a dával jim to najevo. To chce mít takovou konšelskou onuci taky z Václava, ptala jsem se.
Zvážněl:
"Padla Norie a cestu podle Mordavy drží dneska Zrínčtí. Mýto v Rattštejně tvrdou rukou vybírají, ale jinak cestu nepevně drží, všude kolem řeky je to samý lapka a přes Mordavu začínají přecházet Skurut Hai. Projdeš sice ještě s kupeckou karavanou, ale zaplatíš na výpalném tolik, že se ti ani za pohodlnou cestu podél řeky nevyplatí. Ale někudy se sůl a koření do knížectví dost musí. Zbývá cesta lesem."
"Co krollové, nikdy nechtěli přes hvozd pouštět víc karavan, od starého Rady tamtudy přece raději nikdo nejezdí."
"Dohodli jsme se. Tedy já se s krolly dohodl, docela dobře dohodl, řekl bych. Tribut pro ně bude dělat mnohem míň než rattštejnské mýtné,"
ušklíbl se,
"...a jestli se v lese ztratí nějaká karavana, protože lovili zvěř nebo káceli zdravé stromy na oheň, žádná škoda. Budou si muset vést přes hvozd zásoby a na knížecí straně je budou muset doplnit. V první vsi nebo městečku. A to je shodou okolností Kocourkov.

Zdejší starosta už nebude jen směšný pantáta, co baby honí lískovkou z obecního lesa, když jdou na chrastí. Bude v knížectví někdo.

Já se toho nedožiju, žere mě rak a Majdalenka mi dává tak rok života. Teď bez jejího koření asi míň."

Ani se nepodíval, co se mnou tahle věta udělá, uměl si spočítat, že to od Majdalenky vím.

"Kocourkov vždycky patřil Pejchalům, statek, radnice a fara. A dneska, bratr Václav si umřel, když můj druhorozený, Boleslav, sotva začal seminář a na faře je proto cizí člověk. Nějak by se to vyřešilo, s biskupem se dá mluvit, ale Boleslav může na faru myslet až za pár let. A kdo by s biskupem mluvil, když se teď zbláznil Václav, po Kocourkově běhá a o spravedlnosti žvaní, pro smích bábám a králíkům. Musím z něj udělat chlapa."

"Ale vždyť je Janek vlastně tvůj synovec a tohle by slušný chlap neudělal ani cizímu," křičela jsem, slzy v očích.

"Máš pravdu, asi za to půjdu do pekla, jestli nějaký je, ale udělám to, pro syna a pro čest rodiny."

Křičela jsem o pitomé mužské ješitnosti a že, jestli to udělá, ho nechci vidět do smrti smrťoucí. Seděl na židli vedle postele, už oblečený, a zapaloval si viržínko.

"Však to nebude dlouho, když do mé smrti do smrti smrťoucí. Už jsem se rozhodl, ale..."

Nešla mu ta poslední věta snadno, alespoň že tak,
"...o jedno jsem tě chtěl poprosit, drž se v té mele zpátky. Ani já tě nedokážu ochránit, kdyby se něco dělo."

Na cestu jsem po něm hodila nočník a slib, co udělám, jestli ho ještě někdy potkám.

Nesplnila jsem ho,ten slib, ale nebyla to má vina. Když mi o dva týdny později václavští zapálili hospodu nad hlavou a předtím zatloukli dveře i okna, hnal pro mě dovnitř napřed dva čeledíny a když skapali, tak vlezl do ohně sám. Byla jsem bez ducha, když mě vynesl ven, a jen proto jsem nevyškrábala oči. Umřel na popáleniny, dva dny potom, ještě mě předtím stačil poslat pryč vůz s tím, co ze mě zbývalo. Já přežila.

Majdalenka mi později vyprávěla, že si za ten můj odvoz nechal zaplatit, dala mu koření na půl roku života. Nebylo mu k ničemu, parchantovi. Nesnáším sentimentální grázly, kteří navíc otravujou okolí tím, že se v nich hne svědomí.

Vrátila jsem to Pejchalům po jejich.Vojtěchův odhad s lesní cestou byl přesný, jen Kocourkov není první zastávka na knížecí straně, napřed je tahle hospoda, vlastně ještě ve hvozdu a pod ochranou krollů. Ale to už je jiné vyprávění.

***

Nevím, kde toho chlapa Vojtěch koupil, ale stál za všechny peníze. Křivohubý, paťavý a zlý. Ráno, noc po našem nočním ...ehm, rozhovoru s Vojtěchem, si křivohubý rozložil svůj krám na rynku a začal předpovídat budoucnost. Z ruky a z karet. Uměl svoji práci a za pár dní znal každý kocourkovský drb, kdo a s kým, za kolik. Čas nevybíral on, ale Vojtěch, s vybral ho přesně. Bylo před sklizní a snad i Majdalenka by šla touhle dobou zapálit do kostela svíčku, aby nepřišla bouřka.

A právě v téhle době začal křivohubý mluvit o neštěstí, které Kocourkov potká, protože se tu někdo spojil s temnými silami.

"Nenecháš čarodějníka žít", šeptal bábám v boudě na rynku a díval se přitom křivě na faru, jakože velebný pán je tuze nepozorný pastýř. Báby poslouchaly, domu ty jedy nosily, tam se jim sice mužský vysmáli, ale když pak v sobotu vpodvečer zahřmělo a ráno dokonce trošku sprchlo, začalo se to v hlavě mlít i mužským.

Nepotrpěla jsem si příliš na velebného pána, příliš často na mé gusto mluvil o hříchu, zvláště o nemírném pití piva. Ale teď se vyloupl, nelekl se toho křiku, při kázání předvedl, že dokáže své ovečky zkrotit a křivohubý zmizel ještě ten večer jako pára nad hrncem. Aby ne, když pan farář předtím na kazatelně předvedl většinu triků, kterými on předtím babky balamutil.

Vypadalo to dobře, ale Vojtěch se nevzdal. Bůhví, za jaké nitky zatahal, ale přišel přípis od pana biskupa, náš pan farář dostal novou faru, větší a bohatší, a k nám přišel takový nijaký, nanicovatý mladík, s farou dostal úkol prověřit, jak je to u nás s čarodějnictvím, když na to vážení občané i na biskupství stěžují.

Co čert nechtěl, do toho začalo lít jak z konve, půlka úrody byla ještě na polích.

Václav přestal být komická figurka, seběhli se u něj a on se hrdě postavil do čela boje za očistu města. Nebylo vlastně ani příliš s kým bojovat, jestli si někdo myslel něco jiného než ten dav s vidlemi, seděl doma a neříkal to.

Napřed vytáhli na kraj lesa, za Majdalenkou Kořenářkou. Jenže Majdalenka nebyla hrůzou zhlouplá ženská, co je dole v rovinách upalujou, že prý jsou čarodějnice. Majdalenka byla čarodějka, z krollí krve a nadaná od samotné Holdy, lesní bohyně.

Když přitáhli k její chalupě, byla už půl dne cesty daleko. Majdalenka nebyla mstivá a asi by se nic nestalo, kdyby ta Václavova smečka nezačala v Majdalenčině domku rabovat. Václav se je snažil zastavit, ale to se mohl rovnou stavět do cesty Mordavě na jaře, když taje v horách sníh.

Nejlíp dopadli ti, co vpadli do maštale. Ti si jen půl roku mysleli, že je Majdalenka proměnila ve vepře, odnesli to spíš jejich ženy, které po nich musely uklízet chlívek. Horší to bylo v seknici, v té začali kocourkovští vidět v sousedech dravé šelmy a různé strašidelné potvory. Nevím, co tam přesně Majdalenka nechala kouřit na kamnech, ale ona dodnes tvrdí, že to byly bylinky pravdivého vidění. Rozbitých hlav byla spousta, pár zlomených hnátů, ale mrtví jen dva. A ztratila se Marjánka Pekařovic, která utekla vyděšená ze seknice rovnou do lesa, našli ji polomrtvou hlady krollové a dneska je manželka starosty krollské vesnice Čtyři černé krávy.

Mě by nechali asi na pokoji, kdyby se ti pomlácení bojovníci z tažení na Majdalenku nešli spravit do hospody. Neudržela jsem jazyk za zuby a ráno bylo z hospody spáleniště.

Hlavně ovšem ti dobří občané, začali si říkat václavští, chtěli dostat Janka. Ten mohl desetkrát utéct, ale byl to mezek tvrdohlavý. Zřejmě to zdědil z Pejchalovic strany.

Honil se s nimi po kopcích, zlobil je, bludná kouzla jim do cesty stražil, ráno si drze chodil popovídat s holkama k potoku, bral to všechno jako velkou hru.

Nakonec ho s pomocí psů zahnali do rokle u Babí skály, nebylo kudy utéct. Rval se do poslední chvíle, ale bylo jich moc. Někdo ho vzal zezadu po hlavě polenem a pak ho nesli do Kocourkova na bidle, uvázaného za nohy a ruce, hlavou dolu a z té hlavy kapala na cestu krev.

Konali nad ním i něco jako soud. Václav odříkal všechna obvinění, vyložil, jak nejde o osoby a vůbec ne o nějakou osobní zášť či křivdu, jak by mu určitě nevyčítal, že si udělal legraci z několika mladíků, ale jak použitím nečistého kouzla ohrozil blahobyt celého města. Jemu, Václavovi, jde jen o spravedlnost a ať se Janek hájí, pokud má co říct.

Měl, ale já vám neřeknu co. Ono člověku s přeraženou čelistí je obvykle špatně rozumět, a když do toho ječí všechny dobré občanky města Kocourkova: "Psovi psí smrt", tak to už nepochytíte ani slovo.

K Václavově cti nutno říci, že tu frašku, kterou on sám asi opravdu považoval za spravedlivý proces, neprotahoval dlouho. Brzy už přehazovali oprátku přes větev obecního dubu na rynku.

Spěchali až moc. Na větev se o posvícení věšely vuřty, tlačenka a jiné pochutiny, místní omladina lezla pro mlsky po provazech z větve spuštěných a učila se přitom tvrdě bojovat o žvanec. Naposledy větev nalomili.

Přitáhli pod strom Janka, zkoušel ještě něco vykřikovat rozbitými ústy a hodili mu oprátku kolem krku. Pak podkopli fůru dříví, na kterou ho postavili, a protože neuměli uzel správně uplést, Janek si nezlomil vaz, ale rval se se zaškrceným hrdlem mrskaje nohama o vzduch. Nalomená větev ten tanec na oprátce neunesla a tak se všechno poroučelo dolu, větev, provaz i Janek.

***

"To není možné. Ten darebák zesměšní i vlastní popravu.", prolétlo Václavovi hlavou. Rozeběhl se k Jankovi. Ten dřepěl na zemi, jak dopadl, ani se darebák nepokusil zvednout, a šklebil se. Aby ne, říkal si Václav, zase obešel spravedlnost, zase mu to prošlo. Když nad ním nedrží ruku jeho kamarádíčkové, tak se alespoň přetrhne oprátka. A podruhé se v knížectví nikdo věšet nesmí.

Tak to ne..

Václav doběhl k Jankovi a věděl, jak ho vidí zezadu. Jak se tyčí nad tou směšně zkroucenou postavou jako mladý a krásný bůh spravedlivé pomsty. Shlédl na nedověšeného zhovadilce. To, co z dálky vypadalo jako výsměšný škleb, byla huba zkřivená bolestí, později vyprávěla Majdalenka, že si Janek při pádu určitě roztříštil pánev, oči byly bez výrazu, tupé. Nebyla v nich nenávist , strach, ba ani bolest. Cosi si broukal, Václavovi to připomínalo dětské rozpočítávadlo, měl dojem, že slyší slova "z kola ven".

Stál a sám nevěděl, jestli ho zarazil soucit nebo hnus. Asi by se otočil a odešel, nebýt toho výkřiku. Ženského výkřiku: "Psovi psí smrt." Zcela nepřípadně mu projelo myslí, že líbává ústa té, která vykřikla. Zvedl se mu žaludek.

Byl ale z dobrého rodu, Pejchalovic by nebyli nevlivnější famílií ve vsi, kdyby na to neměli žaludek. Věděl, co musí udělat, co se od něj čeká. Spravedlnost se přeci nesmí zastavit před trochou soucitu či zhnusení, a hlavně, nesmí se zesměšňovat. Zvedl kámen a udeřil. S fortelem, jako dělával všechno. Pro jistotu udeřil ještě podruhé, při třetím úderu se ozval mlaskavý zvuk a Václav si všimnul, že si tím svinstvem znečistil nové kalhoty. Udeřil vztekle ještě třikrát.

S Aničkou se rozešel, byla to hezká holka a dobrá partie, ale on, kdykoliv ji potom zkoušel políbit, slyšel ten výkřik: "Psovi psí smrt."

Ostatně říkal si po letech, že dobře udělal. Nebyla to dobrá ženská, Matěje Pekaře, co si ho pak vzala, přivedla svými rozmary předčasně do hrobu a jako vdova se chovala tak, že ji Václav, v té době už starosta, musel nechat vypráskat ze vsi bejkovcem.