Duša
| Autor: | Lady Sharon |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
Netuším prečo, netuším dôvod.
To čo si spravil bol krutý podvod.
Chcela som pohľad, chcela som pravdu,
Ty si si zaslúžil jedine hanbu!
Klamať mi priamo do očí,
Že keď ma vidíš, svet sa ti zatočí.
Každé slovo dušu mi hladilo,
No ty si to nemyslel pravdivo.
Bol si sen, teraz si len nočná mora,
Úbohá spomienka, ktorá
Si nezaslúži živiť ju túžbou.
Môže sa vykúpiť jedine službou.
A to, že zmizne z môjho vnútra,
Vytratí sa minulosť bolestná a smutná.
Odíde a už sa nikdy nevráti.
Svojou podlosťou sama seba zatratí.
Nekonečné zlo iba mávne rukou,
Nad tou dušou plnou podlých skutkov.
„Načo by sme ju mali súdiť?
Aj tak bude vo večných temnotách blúdiť!“
Iná budúcnosť jej nieje súdená.
Tá podlá duša zblúdená.
Prečo jej nenávisť život pohltila?
Sama si za to môže, ona to zavinila.
A teraz to aj tak vyzerá,.
Že Pán Boh z neba pozerá
A plače pri pohľade na ňu,
Na tú dušu krivdy plnú, samú.
Nemá nikoho o koho by sa oprela,
Žiadny šťastný život,kam by sa ešte votrela.
Neskoro zistila, že lásku si treba vážiť,
Bohatstvo života nadovšetko strážiť.
Keď svojou zlobou všetko stratila,
Spomienka sa ku nej vrátila.
Ukázala jej cestu, ktorou kedysi mala ísť
A nie vybrať si bezmocne padajúci list.
List, ktorý korunu stromu opustil.
Aj keď strom mu už odpustil
Nie je cesty späť!
To jediná pravá odpoveď.
No teraz už len plače bezmocne,
Že skončila vo vlastnom otroctve.
Po tvári kotúľa sa slza,
Už úbohá a nie ako kedysi-zlostná a drzá.
Klamlivé úsmevy z tváre pominuli.
Reťaze beznádeje skrúšenú dušu ovinuli.
Ich sile sa nedokáže anilen vzoprieť
A nemá inú dušu, o ktorú by sa mohla oprieť.
Nikto sa nedokáže osudu brániť,
No oná nemá nikoho, kto by ju chcel chrániť
A za jej pravdou v presvedčení stáť,
Nemá nikoho, kto by ju mal rád.
Utrpenie musí znášať sama a jediná,
Nepodporí ju žiadna duša nevinná.
Neexistuje nik, komu by chýbala
A tak iba premýšľa čo spravila a čo spraviť nemala.
V spomienkach napráva celý život, všetky činy.
Až teraz vidí koľkej sa dopustila viny
A čuduje sa, že ostatní ju nezatratili už skôr,
Veď bola ako nekonečný nákazlivý mor.
Keď sa snažili podať jej pomocnú ruku
Opäť siahla po nenávistnom rúchu
A svoje chyby si nikdy nepripustila:
„To je môj život!to je správne!“ stále tvrdila.
Stále a dookola až do týchto chvílí
Až teraz zistila ako sa celý život mýli,
Že pravdu málokedy mala
A teraz tu sedí bezmocná a sama.
Svedomie jej nedá pokoj,
Zlom koľko premárnila rokov.
Koľkí ľudia ju nadovšetko radi mali,
Koľkí ju bezhranične milovali,
No ona dala prednosť jedinej duši,
V ktorej blízkosti jej srdce búši.
Kôli neopätovanej láske zatratila celý svet,
Horkú chuť pre ňu mal aj sladučký med.
A preto začala všetkým ľuďom škodiť,
Rozhodla sa so zlobou svetom chodiť,
Kôli jednej duši všetkých nenávidieť.
Pomocnú ruku nechcela ani vidieť.
Strpenia s ňou mali mnoho ostatní,
No keď videli nedobytný drôt ostnatý,
Zlo kypiace v jej pohľade,
Pochopili, že ona bude ďalšia na rade.
V nekonečnom rade zatratených duší,
Kde prosebný plač dolieha do uší.
Že bude ďalšia topiaca sa v temnotách minulosti,
Kde spomienky jej budú stvárňovať nevítaných hostí.
Musí celý svoj zatratený život prežiť dookola,
Kým si uvedomí, že sto ráz horšia bola.
To čomu ona hovorila dobro,
Bolo iba klamstvo a bezhraničná podlosť.
Skôr mala oči otvoriť,
O svojich chybách s pokorou hovoriť,
Túžiť dosiahnuť cieľ dobra,
Kde dokáže milovať aj nenávistná kobra.
Nesedela by tu teraz opretá o stenu chladnú,
Nehľadela by v zrkadle na svoju tvár zradnú,
Radosť a život by mala,
Lásku by si plnými dúškami užívala.
No ona tu sedí spútaná a premýšľa,
Keby čas sa vrátil, ktoru cestou by išla.
Isto nie tou, po ktorej ona kráčala.
Tou, kde nohy v krvi zmáčala.
Tú druhú by si isto vybrala,
Ktovie čo by ju čakalo, aký život by mala.
No určite nie taký strašný, akým žije teraz.
Tá myšlienka ju napadla už neraz.
Je to iba myšlienka, to už nieje reálne,
Bohužiaľ aj toto dušu občas napadne,
A opäť ponorí sa do prenikavého ticha,
Kde potichučky smutne vzlyká...
Hrobové ticho pretne náhly smiech.
To sa duši smeje hriech.
Smiech hriechu podlý a strašný,
Po utrpení túži, je lačný.
Vysmieva sa bezohľadne duši:
„Nechceš si to ešte raz skúsiť?“
Skrúšená duša bezmocná, zakrýva si uši:
„Nie! Nechaj! Nechcem si to skúsiť!“
Už nikdy by to isté nespravila.
Vie, že radšej by svoj život zatratila
Než poddať sa znova nenávisti
A svoj život vložiť do rúk závisti.
Vie, že to nikdy neskúsi.
Aj tak sa jej život už zhnusil.
Zvráskavené čelo, pohľady do neznáma.
V živote i v smrti sama.
Svojou vinou si odcudzila svet,
Odkvitol šťastného života kvet.
Neľudské oči, nevládne pery.
Chce dožiť posledné chvíle v mieri.
Túži po odpustení tých, ktorým ublížila.
V posledných okamihoch je navonok i v srdci milá,
Tým však nepresvedčí žiadne duše ani z ďaleka.
Ľútosť nad hriechmi je nepochopiteľná pre človeka.
A tak duša osamelo so svetom sa lúči,
Opovrhnutie ostatných ju nenávratne mučí.
Netúži po tom, na okolie sa dívať,
Zahĺbi sa do seba a o šťastí len sníva.
Odchádza so slzami v očiach,
Plače a túla sa myšlienkami po premárnených nociach.
Chce zmeniť každý čin, každučké slovo.
„Keby vtedy...keby tak to bolo...“
No neskoro je smútiť nad rozliatym mliekom,
Neskoro v mysli blúdiť vysneným svetom.
Posledná túžba, posledný vzlyk,
Pri duši neostal nik.
Opovrhla svojím vlastným bytím,
No podeliť sa o to nemôže s nikým.
Už netuší, čo sa vôkol deje,
Zavrela oči, lúči sa, svoj život posledný raz kleje.
Preháňa sa vôkol zakvitnutej aleje zázračnej,
Studničky nekonečného šťastia, vody priezračnej.
Nemôže sa však laśky napojiť, nezastavia sa jej kroky,
Nekonečnú dobrotu nezaslúžia si premárnené roky.
A opäť je osud pre dušu tyranom
Pri východe Slnka nádhernom.
Svoje chyby cíti zas a dookola
Už vie, čo je pykať za to aká bola.
Túži po láske, po prenikavých lúčoch Slnka,
Počuť ešte raz ako potok žblnká...
To jej však žiadne duše nedoprajú,
Rozsudkom je pekelný život vzďaľujúci sa raju.
Cesta skončila.Túži sa vrátiť, no stojí pred pekelnou bránou,
Kde diabol mučí vinných krvavo-bolestivou ranou.
Prenikavé kvílenie zahltilo ticho napätia,
Duša chtiac-nechtiac musí vstúpiť do pekla.
Prvý krok cez prah mučivého nekonečna,
Pri druhom uvedomuje si, že ju čaká cesta večná,
Cestu pekiel spečatí krok tretí.
Jediným lúčom každý plameň vôkol svieti.
Atmosféra tajomná a tmavá,
Lúč s tieňom po stenách sa hráva.
Po bledých chladných stenách,
Kde vpísané sú všetky odsúdené mená.
A brko položené v kalamári mučivej krvi,
Na stole sa nedočkavo mrví.
Vie, že prišla ďalšia duša,
Ktorú diabol skúšal
A prehrala boj živých.
V lesklých očiach sivých
A utrápenom pohľade
Čítateľná otázka: Cesta späť je kde?
Tá však zmizla s minulosťou, stratila sa,
Teraz je tu iba pred ňou odsúdenia trasa.
Každučky krok dolieha stokrát do jej uší,
Pri každom vystrelí do nej tisíce kuší.
Každý krok je bolesť v diaľ,
Pri každom rozlieva sa kalamár
A do kaluží krvi stúpa.
Aká len bola naivná a hlúpa.
Kvapôčky krvi stekajú po jej nohách bosých,
Sťa by po stonke kvetu kvapôčky rosy.
Pri každom kroku cíti bolesť a plač svedomia,
Svojich chýb je si vedomá.
No je pred ňou ešte veľa krokov do záhuby,
Celý život obrátený naruby.
Namiesto prechádzky ružovým sadom,
Boj osudu s vražedným neľútostným hadom.
Lúč plameňa zažiaril priamo do jej očí.
Satanovi stojí zoči-voči.
V skutočnosti ako v knihách vôbec nieje,
Je to plameň, horiaca duša, ktorá sa ti smeje.
Vysmieva sa tvojím chybám, úbohým hriechom,
No dávno, dávno pred dávnovekom
Aj Diabol bol duša oslobodenia,
Avšak zahlušil hlas svojho svedomia.
Bola prvá, ktorá vybočila z radu,
A preto ju Pán zahnal do plameňov sadu,
Kde má teraz vládu nekonečna
A dokiaľ zlé duše nevyhynú, bude večná.
No teraz na kolenách pred Satanom duša vzlyká,
Osudové chvíľky neľútostného ticha
Pretínajú úprimné pokory slzy
Padajúce na zem plnú hriešnej krvi.
Vzlyká, prosí o slobodu plačúca duša zronená.
Pred Satanom padá na kolená,
Aby zmazal hriechy z jej knihy zivota.
No v Satanovom srdci nesídli milota.
Prezrel si skrúšenú dušu pohľadom plameňa,
Sadol si na mrazivý trón z kameňa,
Zodvihol ruku a riekol:
„Hriešnica!Vlásdnem tu už od dávnych vekov,
pokúšalsom mnoho duší
a ty, ako všetci ostatní, chcela si to skúsiť.
Svoju túžbu si neovládla,
Miesto toho ešte hlbšie do priepasti spadla!
Mňa to samozrejme teší, keď ďalšia duša nenávratne zhreší!“
Prenikavý smiech stenami smrti otriasol.
Satan vzal presýpacie hodiny a nimi zatriasol.
Zrniečka osudu sa razom vytratili:
„Aby sa navrátili
a ty mohla žiť, kým nepresypú sa hodiny,
musíš v pekle nájsť všetkých zo svojej rodiny!“
Pomedzi chladnými stenami
A krvou vpísanými hriešnymi menami,
Doviedol ju k dverám, ktoré kľučku nemali.
„Duše, ktoré s osudom sa zahrali“
Riekol hlas, ktorý nemal svoje vlastné telo.
„No tak hriešnica, smelo!“
Irónia v Satanovom hlase
Rúcala vysnený chodník ku spáse.
Rúca sa. No kým aspoň jeden kameň bude stáť,
Vieru a odhodlanie duša bude mať.
Diabol nemá srdce ani svedomie,
Preto ubližuje duši vedome.
Myšlienky prerušilo kvílenie dverí
A duša chce tam vstúpiť v mieri.
Odhodlanie a vieru odsúdeným dodať.
Pomocnú ruku úprimne podať.
Pomôcť im, pretože sama vie, aké je to ťažké
Prehrať boj života a naveky sa vzdialiť láske.
Dvere sa otvorili dokorán,
No v rozľahlej sále bola iba tma.
Nechápavým pohľadom skúmala dvere,
Nekonečným krokom prekročila prah vo viere,
Že je to úbohý žart Satana.
No objavil sa strážnik, v ruke katana,
Zlomyseľný úsmev na jeho tvári zažiaril,
Kývol hlavou, tmavý plameň sálu rozžiaril.
Na stenách rady bezmocne visiacich tiel,
Ktoré boli obeťami osudových hier.
Avšak v sále nie je nik.
V tom sa ozve tichulinký vzlyk:
„Tajomná miestnosť je prikrytá mystickým rúchom,
nepozeraj očami, rozhliadni sa
duchom
Tmavý strop a vlhký ťažký vzduch,
No v miestnosti vládne ruch.
Kvapky stekajúce po obrysoch stien,
Zahaľujúce iniciály jednotlivých mien
Do tehál vyrytých písmom šarlátovým
Aj po stáročiach ako novým.
Iba jedno miesto na stene je prázdne,
Odpoveď však v budúcnosti viazne.
A duša omráčene stojí, rozhliada sa,
V čom k nej ide odśudených masa.
Chcú ju vziať aj násilím medzi seba,
Bráni sa však, ona sa tak ľahko nedá.
Pohľadmi ju tiahnu k sebe
A Satan sa iba smeje.
Chcel vidieť ako sa duša zatvári,
No zamrzol mu úsmev na tvári.
Duša si ich pekným slovom podmanila,
A tým aspoň zatiaľ seba zachránila.
Rozpovedala im príbeh svoj.
Neľútostnú prehru, krutý boj.
Stíchla.Jedna malá dušička sedí v rohu,
Kľačí, vzlyká a modlí sa k Bohu.
Je jediná, čo stále neutíšne verí,
Že aj v pekle môže dožiť v mieri.
Diabol ju stále dával za príklad úbohosti,
Že verí v hromadu spráchnivelých kostí,
Pretože ževraj iba on
Môže rozzvoniť pohrebný zvon.
Iba on rozhoduje o osude,
Čo s dušou bude a čo nebude.
Nikto mu však neveril a odporovať sa každý bál,
Na poslušného sluhu sa samozrejme hral.
Jediná sa vzoprela Satanovej vôli,
Aj keď už bola v pekle, to všetko kôli
Presvedčeniu a viere v dobro,
Že raz porazí nenapraviteľnú podlosť.
Potom sa stratí táto krvavá aréna,
Stratia sa všetky temné chodby z kameňa.
Šarlátové písmo zmizne v priepasti minulosti,
Prítomnosti budú vládnuť najrozmanitejšie skvosty.
Je to len sen,túžba, predstava z ďaleka,
No týka sa každučkého človeka.
Satan sa k dušičke plný hnevu zohol
A bez toho aby sa akokoľvek pohol,
Život z úbohej dušičky vysal.
Sťa by najmocnejší kráľ, či cisár
Zodvihol panovačne hlavu,
Čím utíšil nekonečnú vravu,
Uprel pohľad do priehľadných duší:
„takto skončí každý, kto sa vzoprieť skúsi!“
ˇUbohá duša zronená uvedomila si vtedy,
že aj akokoľvek keby
skúšku splnila, v pekle by ostala.
Bez zrniečok osudu nieje možné aby povstala.
A tie už zmizli, to je nenávratné,
Chudinka duša na chladnú zem si kľakne,
Hlavu do svojich dlaní zaborí
A prvýkrát pociťuje silu opory.
Diskuze
Ach, škoda že je to ve slovenština, resp. škoda že neumím slovensky. celým příspěvkem jsem se prokousal, ale odnesl jsem si z něj jen spocené čelo ze čtení veršů v jazyce slovenském. je to moje vina, proto hodnostit nebudu.
to, co jsem z toho pochopil se mi ale jako příběh nebo pointa velmi líbilo. příběh o duši, která je nešťastná a proto je zlá, pak však pochopí opak, atp. je to sice torchu klišé, ale mně se to docela líbilo.
Tahle básen je dobrá ale zdáse mi zmatený konec
Vážená Lady,
vyčítají vám tady délku básně a říkám to nerada, právem. Nejedná se však o to, zda je Vaše báseň dlouhá či krátká, ale zda je délka přiměřená formě a sdělení (promiňte mi to starosvětské rozlišení).
A.E. Poe uvažoval v eseji o svém Havranovi - měla by to být povinná četba pro začínající básníky, již pro provokativní cynismus, s nímž nadřadil formu a efekt citům: jak dlouhá smí vůbec být báseň?
Tak, aby si ji čtenář přečetl za jedno večerní posezení, protože báseň nečteme jako prózu, nemůžeme od ní odejít a založit si, kde budeme zítra pokračovat, pokud nás má oslovit, musíme ji přijmout najednou, od začátku do konce.
A nejde-li to, napsat báseň jen takto krátkou, pak je ji třeba členit do jednotlivých zpěvů.
Vyšlo mu tehdá, pokud si dobře vzpomínám, že by samostatná báseň neměla překročit délku jednoho sta veršů. Dnes a zvlaště pro internetové prostředí by to asi bylo méně, můj soukromý odhad se pohybuje mezi padesátišesti až šedesátičtyřmi verši.
Krátit lze vždy, v redakcích českých novin si předávají starobylý a krutý rituál, elévovi (začátečníkovi) škrtne editor vydání bez čtení první odstavec. Dovedete si, milá Lady, jistě představit, jak ten škrt bolí, tolik usilí, abyste hned první větou upoutala a navnadila čtenáře a pak škrt bez čtení. Málokdy však takový škrt článek skutečně poškodí a elév záhy vidí zcela nemolosrdným zrakem každé nadbytečné slovíčko, každou myšlenku, která je třeba zajímavá, ale nepatří sem.
Podobný postup nelze ovšem doporučit vůči básním. Zásadu, že méně je obvykle více, tu by měl autor básní ctít.
Věřím však, že není v celé básni ani verš, který byste mohla škrtnout. Pak je třeba dbát Poeovy rady a rozčlenit báseň na zpěvy. Rozčlenit, nikoliv pouze rozdělit. Tedy myslet káždý verš tak, aby mohl co do účinku na čtenáře stát sám o sobě, aby měl svojí vnitřní strukturu a gradaci. Taková práce vyžaduje velkou vnitřní kázeň, ale ta Vám, Lady, zjevně nechybí.
Verš, rytmus, forma, to vše je u vás zkázněné a předvádíte schopnost, udržet pevný krunýř zvoleného metra a členění sloky pro celou rozsáhlou báseň.
Jenže on se pak ten ten pevný půdorys ztrácí, mizí jako něco samozřejmého, zmrtví. Umíte držet rytmus, učte se tancovat. A pro takhle rozsáhlý parket příště zvažte, zda raději než čtyřveršovou sloku a,a,b,b nevolit nějaký vetší celek či alespoň právě pro změnu rozvrhu sloky nečlenit na zpěvy ( tomu konci - takových posledních deset slok - by slušelo rondo nebo sextina, ale už jen tu změnu v osmé sloce od konce jsem přijala s potěšením).
Vážená Lady, píšete dobře a ukazujete, že budete psát lépe.
Mgr. Holger
Nejsem zrovna milovnice pokory, ale ten poslední verš:
"A prvýkrat pociťuje sílu opory"
je podle mého přesvědčení hodně silná pointa a hodně vyostřený závěr. Pokud mi na něm něco vadí, tak příliš dlouhá předchozí expozice.
Senátor:
Až si budeš chtít číst něco, co rehabilituje ďábla, přečti si Vzpouru andělů od Anatola France, oproti satanistickým výpotkům to psal autor, který uměl psát a myslet .-))
Tahle báseň je hodně dobrá.Jenže na můj vkus příliš dlouhá a má celkem zmatený konec.Proto 4*
satanskou bibli jsem přečetl jednou a dal bych ti za pravdu. ale přečetl jsem ji i podruhé a myslím, že se mýlíš. řekl bych, že satanismus je povrchnější než toto dílko. máš-li zájem, mohu ti uvést pár důvodů do pošty.
je to krásné, jedinou "špatnou" složku příspěvku tvořilo to, že špatně rozumím slovenštině, ale i tak se mi podařilo zachytit příběh smutné duše, která si prožila svoje. je nádherné, jak autorka pěkně skládala slovíčka do vět a do veršů, možná že to bylo až příliš dlouhé, ale myslím si, že to neubírá na kvalitě.
snad jen jednu připomínku k tomu, že je Satan líčen tak "zle". jasně, tady asi není vhodné místo pro rozpoutání role Satana v historii i současnosti lidstva. já bych chtěl jenom podotknout - anebo ne. přečtěte si Satanskou bibli od A.S La Veye a pochopíte tu mýlku.
příspěvek bych osobně označil za výborný. proto tedy výbornou dostane. takže 1. tedy 5 :-)
odrazující délka v průběhu čtení může budit ve čtenáři pocit "už abych to měl za sebou" a ten pak často bezmyšlenkovitě čte celé pasáže, aniž by rozuměl obsahu.
přesto jsem to četl dvakrát. zkusím popsat pocity, které to ve mě vyvolává. člověk ale neumí uvažovat jinak než v soudech a do soudů člověk dává i kus sebe. soudit druhé vyžaduje ale aroganci, za kterou se omlouvám: budí ve mě odpor, nikoli libost, ale nevím, jak to jinak vyjádřit.
myslím, že je to autobiografické dílo sloužící jako autoterapie autorce a i když většině čtenářů nic neřekne, pro autorku není ani slůvko zbytečné, jistě to po sobě četla nesčetněkrát. roky neopětované lásky spojené s výčitkami z neustálého odmítání dalších vztahů deptají tím více, kolik možností člověk nevyužil. tím více se uzavírá do sebe, stává se egocentrickým, tedy hříšným. mnohem více ale deptají výčitky odmítaných, kteří tím sledují jen své sobectví a které si někdo může vzít příliš k srdci jako "odškodnění" za vlastní uzavřenost, snad i za nenaplnění druhých. autorka spirálu odmítání a sebevýčitek vnímá jako zkoušku ďábla a osud zároveň. přesto se tomu vzepře tím, že ostatní nestáhne s sebou, což ďábla rozladí, neboť mu není po vůli, a tak ji zabije.
pevně doufám, že ďábel je ve skutečnosti bůh, který v duši zničil jen to špatné. že ji nezabil, ale pouze dotvořil z pomyslné hlíny osudu. bylo-li psaní to špatné, možná by nebylo na škodu přestat psát a zkusit znovuzrození jinou inspirací.
Je o mně známo, že poesii nehodnotím právě positivně. Tedy málokterou. Když jsem zahlédla tento název a prvních několik slok, měla jsem chuť se hodnocení tentokrát nezúčastnit, ale budiž, jsem tu, abych se i já vyjádřila.
Téma: velmi komplikované. Chápu, že zrovna taková témata jsou právě ta srdceryvná, která oslovují mladé básníky, ale proč se v tom babrat neuvěřitelných ...snažila jsem se to spočítat...moc srní obora slok, když lze vyjádřit v silněji a jistě i v kratším provedení.
První co mne napadlo a hrůzou se mi při tom zježily vlasy na hlavě, že už tomu chybí jen hudba a zpěv od Nedvědů. Na druhou stranu je tam pár půvabných pasáží, ale těžko se hledají a úplně se v záplavě ostatního ztrácejí.
Takže co vlastně oceňuji, asi především píli a vytrvalost autorky. Délka, práce s rýmem ani s tématem mne nezaujala, spíše naopak. Vida ale snahu a úsilí, rozhodně bych doporučila psát dál, ale sem dávat jen a výhradně pečlivě vybraná díla a nejprve je náležitě konzultovat s redaktory.
nen tu co resit, slovensky sice neumim, ale vymyslet enco takoveho to musi dat ohroumnou zabiracku, bezpochyby 5*
Takže prvá vec, ktorú by som rád poznamenal na adresu tohto dielka je sťažnosť ohľadom dĺžky. I polovica z tohoto by pre mňa bolo veľa a ak by som nechcel vyhovieť Magistrovej žiadosti, určite by som sa do čítania nepustil. (Vlastne je to pre mňa dosť úctyhodný výkon, nakoľko som celú báseň čítal pri počítači s verejným internetom v našej škole, teda postojačky.)
Chcel som sa teda pozrieť na tú gramatiku a preklepy. Gramatika je vporiadku. Text je napísaný pekne a bez chýb, dokonca i tých pár miest, na ktorých niečo nie je v poriadku považujem za preklepy.
Prvý z nich: "Nieje" sa nepíše spolu, ale osobitne, teda vlastne "nie je".
Druhý z nich: "mnoho ostatní" Pri tomto spojení sa porušuje gramatická zhoda. Zrejme by to chcelo byť "mnohí ostatní" alebo "mnoho ostatných", keďže však druhá možnosť v danom kontexte nevytvára rým (narozdiel od prvej), rátam, že to malo byť "mnohí ostatní" a že je to malá nepozornosť.
A nakoniec: "kôli", ktoré malo asi byť "kvôli". Nie je čo dodať.
Preklepov ako takých je len pár: Dvakrát chýba medzera medzi slovami, raz sa zabudlo odriadkovať.
Pozastavil som sa ešte pri veľkom začiatočnom písmene v slove S/slnko. V slovenčine sa Slnko s veľkým S píše, ak sa jedná o kozmické teleso a slnko s malým s, ak je vnímané skôr ako meteorologický úkaz alebo ešte lepšie - ako scénerický jav. V básni sa podľa mojej interpretácie jedná skôr o vnímanie slnka, ktoré som popísal ako druhé - slnko scénerické.
Samozrejme, môže ísť o alegorickú postavu Slnka, o nejaké zosobnenie, avšak v relatívne hustom obkolesení prírodnými obrazmi sa mi to zdalo nepravdepodobné.
Báseň ma ku koncu príjemne prekvapila. Keď som začal čítať, čakal som nudu a zlý koniec. Nuda to bola len v prvej polovici. Nepopieram, že rozvinutie námetu bolo dôležité, dalo by sa to však i na omnoho menšom priestore a čitateľa by zbytočná kumulácia neubíjala.
Časť od vstupu do pekla ďalej je zaujímavá, i keď na konci som sa v autorových myšlienkach stratil, to sa priznám, ale to vnímam ako nedostatok svojho dôvtipu. Koniec-koncov, pocit po prečítaní som mal dobrý.
Celkovo: Príliš ma to nezasiahlo, no mám z celého diela dobrý pocit + dobrý pravopis, to je na 4*. V istej (a dosť rozsiahlej) časti diela som však pri čítaní trpel a to by sa nemalo, teda trošku nižšie - 3*.
Dúfam, že tento príspevok ako celok vyznel pre autora povzbudivo, lebo som sa o to snažil. Básniť vie.