Děti napjatě poslouchaly. Ta zvláštní bytost se posadila přímo naproti nim, zatímco kouzelník seděl vzadu u stolu a pil víno. Rodiče se zmateně rozhlíželi kolem a snažili se přijít na to, co tu vlastně dělají. A také proč jsou všichni v noční košili. Nikdo nepromluvil. Snad za to mohl ten kouzelník.

„Každý pořádný gnóm by si měl dvakrát rozmyslet, než se vydá krást starostovi koně nebo kočár. Strážní v Greyhawku jsou nejenom zdatní, ale také zlomyslní. Mohli by vás změnit v něco ohavného, třeba v elfa!“ řekl jezevec a trochu se zaklonil, aby si podrbal záda o nohu stolu. Když se doškrábal, postavil se na zadní a vzal si od kouzelníka korbel piva. Přihnul si a pokračoval: „A to jsem ho varoval… Několikrát jsem ho varoval před takovou hloupostí.“ Kouzelník se při tom zachichotal, snad že už to slyšel potolikáté. Děti to nepostřehly, ale v očích se mu objevilo něco, co dospělé zarazilo. Nic zlého, nic nebezpečného, ale … něco tam bylo.

„Abyste mi špatně nerozuměli, já nemám nic proti oplácení. Koneckonců, jsem jezevec a my jsme takovými věcmi proslulí,“ řekl jezevec a zhluboka se napil piva. Pak odložil korbel na stůl a pokračoval: „Stalo se to před třiceti lety. Říkal jsem tomu pošetilému gnómovi, že to nebyl starosta, kdo ho postříkal blátem, že to byl jeho kočí. A že se mu špína z šatů stejně brzy odrolí. Ale neposlouchal mě. Nikdy. Jeho příbuzní si od nás jezevců vždycky dali poradit, ale on ne. On ne. No a potom začal kouzlit. Moc pěkné – my jdeme krást starostovi koně, a on si dělá čárymáry. To jsem ještě nevěděl, že ten večer budu muset hrát starostu. A on,“ jezevec ukázal prackou na kouzelníka, „mi povídá: ‚prostě jdi k bráně a nic neříkej.‘ Jo, skvělá rada. Obzvlášť když jeden uváží, že mluvit jsem se naučil až o patnáct let později.“ Jezevec vyprávěl a přecházel při tom sem a tam. Pak vytáhl z kapsy u vesty hodinky a chvíli si je zálibně prohlížel. „Říkal jsem si: ‚Orine,‘ tehdy jsem se ještě nejmenoval Orin, to byl tenkrát on,“ a znovu ukázal na chichotajícího se kouzelníka, „tak tedy: ‚Orine,‘ povídám si, ‚tenhle idiot se jde nechat zabít. A ty pak budeš bloudit městem a shánět něco do žaludku.‘ Města totiž nemám rád. Ale přesto jsem šel k té bráně a hrál člověka ze všech sil.“ Jezevcovy oči se zdály v tu chvíli ztracené kdesi v dálavách.

„Volali na mě. Já jim nerozuměl, ale oni přesto volali. Asi si mysleli, že bych jim rozumět měl. Seběhli se kolem a chtěli mi pomoci. Tvářili se zmateně, nejspíš jsem jim připadal opilý. Pan starosta ohluchl, oněměl a pak si vyrazil na procházku.“ Teď už jezevec po místnosti přímo rázoval a mezi řečí odněkud vylovil dlouhý špendlík se světle žlutým drahokamem místo hlavičky a začal si s ním točit mezi drápy. „Najednou, zničehonic, křik, rámus a ze vrat vyrazí starostův kočár se šesti bělouši. Na kozlíku nikdo jiný než Orin Roux, Mistr zloděj a Pán ilusí. Tedy, takhle si říkal. Doufal, že ho vezmou do zlodějského cechu v Greyhawku. Jako kdyby stáli o takové janky. Zoufale se držel opratí a já upaloval za ním. Bylo nad slunce jasnější, že koně si jedou, jak chtějí, a ne jak chce on.“ Když to jezevec vyprávěl, napodobil gnóma visícího na opratích a děti se zahihňaly. „Pochopil jsem, že jsme v maléru. Starosta se nezastaví před ničím, aby takovou potupu odčinil. A ti koně nezastaví taky, protože Orin je poháněl plameny a snažil se ujet k jižní bráně. Spřežení nakonec skončilo v řece, Orin ovšem ještě před tím stihl spadnout. Možná by se z toho byl i dostal, ale jak letěl, narazil hlavou do vývěsního štítu hospody.“ Kouzelník zatím nepřítomně pozoroval dveře a na tváři se mu usadil šklebivý úsměv.

„Strážní ho našli rychle. Aby ne, když tam ležel jak široký tak dlouhý. Nerof se zlobil. A ‚zlobit se‘ je hodně jemné slovo, jestli mi rozumíte. Když k němu Orina přivedli, dal ho okamžitě popravit. Jenže myslíte si, že ho jen tak popravili a nechali být? Kdepak! To oni ne. Hned si zavolali druida a přikázali mu, aby Orina převtělil. Do elfa! Všechno se to seběhlo tak rychle, že dokonce neopadlo ani naše magické pouto. Orina-elfa jsem našel na hromadě hnoje v nejhorší části Greyhawku. Chátra by ho byla zamordovala, kdybych se mu neposadil na hlavu a necenil na ně zuby,“ vyprávěl jezevec a v jeho hlase zazněla pýcha.

„Slyšte, slyšte!“ vykřikl náhle kouzelník a jeho jantarové oči nadšeně zazářily v odlescích ohně z krbu. „Mňo,“ pokračoval jezevec, „bylo toho na našeho bývalého gnóma trošku moc. Navštívil sice svoji rodinu, ale gnómové mu to nezbaštili. Pár si jich myslelo, že na ně hraje habaďúru, a byli u vytržení, že nedokážou tu jeho ‚ilusi‘ prohlédnout, ale Rouxovi mu neuvěřili. Po dvou týdnech mu řekli, ať se sebere a jde. Vrátit se prý může ve své normální podobě. Už se nevrátil. Abych jim to ulehčil, chodím tam tak jednou za tři čtyři roky na návštěvu. Namluvil jsem jim, že jsem jejich ztracený syn Orin, že mě zaklel zlý černokněžník a že chodím světem a hledám jak to prokletí zlomit. Je fajn stavit se někdy koncem Fireseeku v Kronských kopcích. Gnómové umějí báječně hostit. Ale zpátky. S ‚elfím‘ životem měl potíže. V magii se sice vyznal už dřív, ale tahle nová podoba nešla dohromady s jeho povoláním zámečníka. Po pár letech pověsil řemeslo na hřebík a chytil se meče. Tvrdil mi, že to tak jednou udělá každý pořádný elf. Netrvalo dlouho a mával s ním jak posedlý. A to pak ještě v Cairnských vrchách našel tu hroznou věc, co s sebou nosí.“ Všichni upřeli oči na ohromný meč za pasem stříbrovlasého kouzelníka.

„Zhruba deset let po proměně došel k názoru, že potřebuje nové jméno! To bylo v době, kdy jsem se já pomalu začínal učit mluvit. Posedl mě tenkrát duch příšerného mrňavého půlčíka, který hrozně rád žvanil. Pořád.“ Jezevec si odfrknul a znovu si několikrát lokl piva. „Šli jsme zrovna po cestě do Faxu a on uviděl ležet v blátě zbytky papíru. ‚To je ono,‘ začal pokřikovat, ‚znamení od bohů, mé nové jméno!‘ Podíval jsem se na tu věc zblízka. Myslím, že to byl kus takové té knihy, jak je používají v Kouzelnické škole v Greyhawku. A taky jinde. Na obálce stálo: ‚…čilá mat…‘ a pod tím: ‚Algeb…‘ Jak jsem z toho byl popletený, zeptal jsem se ho: ‚Ty se chceš jmenovat Algeb?‘ Já bloud! Samozřejmě že nemluvil o jméně Algeb. A jsem si jistý, že Algeb, ať už je to kdokoli, za to bohům dodnes děkuje. Řekl jsem mu: ‚Co je špatného na jméně Orin Roux?‘ ‚Nic,‘ odpověděl mi, ‚a když máš tak rád moji rodinu, tak si ho nech.‘“ Kouzelník, který již delší dobu potlačoval smích, propukl v hlasitý řehot. Smál se, až mu modrá róba nadskakovala.

„A tak se z něj stal legendární Čilámat a já jsem od té doby Orin Roux, jeho moudrý familiár.“ Jezevec se při těch slovech několikrát uklonil a děti se začaly smát a tleskat. „Jo, a málem bych zapomněl,“ řekl a znovu vytáhl nažloutlý špendlík, „tohle jsem dostal o pár let později. Nedal mi to nikdo jiný než Nerof Gasgal, greyhawcký purkmistr.“ Při těch slovech si jezevec zapíchl špendlík do klopy a změnil se v gnóma s prošedivělými vousy a blýskavýma očima za malými brejličkami. V tu chvíli kouzelník vstal, vytáhl z pochvy meč, který nyní jako by mihotavě zářil, a opatrně se vyplížil ven do noci. „Pane Roux,“ přihlásil se nejstarší chlapec, „proč jsou všechny děti vlastně teď tady? A co to pan kouzelník dělá?“ V té chvíli dolehl zvenčí křik a nadávky v orčtině. Orin se zadíval na dveře a pak odpověděl: „Čilámat všechny varoval, že tahle část Welkwoodu je pod jeho ochranou. Orkové z Faxu si usmysleli, že by byl dobrý nápad uspořádat sem nájezd a pochytat pár otroků. No a pan kouzelník,“ a Orin se zeširoka usmál, když ten titul vyslovoval, „jim právě teď vysvětluje, jaký je jeho názor na otrokářství.“ Ani to nedořekl a zvenku zazněl výbuch, pak hukot plamenů a křik.

Orin se na chvilku zamyslel, potom vytáhl špendlík z klopy a změnil se zpět v jezevce. Po čtyřech doběhl k velkému pytli a otevřel ho. Uvnitř byly kornouty s různobarevnými kopečky. „A proč tu jste vy, děti? Přece abyste si daly zmrzlinu!“ zvolal a šklebil se při tom od ucha k uchu. Kdyby tomu někdo věnoval pozornost, zaslechl by v okolí hospody zoufalý jek. Děti však upřeně sledovaly, jak Orin vytahuje z pytle jeden kornout za druhým. „Tak, a teď vám budu vyprávět, jak se Čilámatův bratr stal jeho mečem.“

O Čilámatovi, jenž je znám také jako Šílený mág, se říká, že se rychle rozzlobí a také že si nikdo nemůže být jistý, co udělá. Vyvolal prý (a přežil) Retributive Strike, o čemž když padne zmínka, většina kouzelníků zbledne. Čilámat kvůli tomu zničil jakousi velmi mocnou magickou hůl – neměl prý tehdy náladu bojovat, jelikož snídal. Ví se také, že vlastní kouzelnou lucernu, ale o jejím účelu se pouze spekuluje. Snad pochází z pokladu nějaké čarodějnice ze severu. Kvůli tomuto předmětu mívá Čilámat problémy se zloději.

Čilámat se často zastavuje na jídlo v malém hostinci na obchodní cestě ze Safetonu do Faxu, ačkoli se tam špatně vaří. Bydlí ve Welkwoodu ve věži, na niž seslal permanentní ilusi, aby vypadala jako velký strom. Má také kouzelný koberec, ale na tom létá jen jeho familiár. Rád vyrábí nejrůznější magické předměty a ty pak věnuje přátelům. Když už ho nebaví nosit se s nimi, rozdává je prý i lidem zcela neznámým. Tyto předměty mají vždy nějaké skryté vlastnosti. Říká se, že miluje jakousi dívku, avšak nikdo zatím neodhalil, kdo to je. On sám prý hledá nejkrásnější květinu na světě, aby jí ji mohl věnovat. Kde jeho láska žije, ví kromě něj už jen Orin. Čilámat se za ní často teleportuje, ale vždy se při tom dovede skrýt.

Jeho dalším souputníkem je meč, do nějž byla zakleta duše jeho adoptivního bratra Silverthorna. Silverthorn byl člověk se špatnou pověstí, ale Čilámat na to nedbal, spřátelil se s ním a doufal, že se Silverthorn změní. Změnil se, ale už bylo pozdě. Zemřel rukou nájemného vraha, a ačkoli litoval svých skutků, byl svatým Cuthbertem proklet, takže jeho duše nemohla opustit svět. Když Čilámat zjistil, že kletbu nelze zlomit a že Silverthorn bude na zemi uvězněn navěky, rozhodl se jednat a s pomocí Heffa, mocného Raova kněze, se mu podařilo polapit Silverthornovu duši do svého meče. Od té doby činí meč pokání a snaží se napravit dřívější zlé skutky.

Orin Roux je zvláštní bytost, jež se zrodila postupně během dlouhých let Čilámatova dobrodružného života. Je to obří magický jezevec a zkušený bard a bývá to on, kdo určuje směr cesty této zvláštní dvojice. Poslední slovo má sice Čilámat, ale ten dostane málokdy jiný nápad než jen pobít pár orků, co ho zrovna doma obtěžují, a tak to je Orin, kdo vymýšlí dobrodružství a plánuje další postup.