Tajemná věž
| Autor: | Waritko |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 22 |
Ixoril seděl v malé vesnické krčmě, odpočíval po nedávné honičce s bandity. A popíjel při tom zdejší ne příliš kvalitní pivo. A jak tam tak seděl, uvědomoval si, že je vlastně odkázaný na život dobrodruha. Sice jen jeho zbroj má hodnotu menšího statku, ale za ty léta, co jí nocí, si k ní vypěstoval velmi blízký vztah a jen tak by ji neprodal. Vlastně jediná možnost, jak by se jeho zbroj mohla dobrovolně dostat do vlastnictví někoho jiného je, že ji po něm zdědí jeho syn nebo spíše jeho učedník. A navíc si naprosto nedokázal představit, že by se kdy oženil a usadil. Taková je už ale povaha dobrodruha.
Kromě něj v místnosti sedělo jen pár lovců, co se před chvílí vrátili z výpravy do hor a před chvílí také přišel vesnický kovář. To mu připomnělo, že by se za ním měl zítra stavit opravit si výstroj a výzbroj. Potom ještě několik dní zůstane ve vesnici a pak se vydá na výpravu do hor.
Pro dnešek by toho ale bylo dost. Ještě si musí vyspravit šaty a zítra má taky ještě hodně práce. Ono taková oprava zbraně není žádná sranda. Zvláště když se jedná o meč z meteorické ocele.
A mezitím, co si bude opravovat své oblečení, já bych vám mohl něco říct o jeho minulosti.
Ixoril se narodil v jedné z obyčejných vesnic, velice podobné té, ve které se teď právě nacházel. Byl synem kováře a už od dětství byl zasvěcován do tajemství práce s kovem. A navíc i v pro mnoho kovářů neznámé oblasti, totiž v umění metalurgie. A tak ve svých patnácti letech měl o kovech mnohem větší znalosti, než většina kovářských mistrů v zemi.
Měl však tu smůlu, že jeho vesnici přepadla tlupa banditů a při její obraně zahynuli i jeho rodiče. A Ixoril v té době přísahal, že bude bránit svět před stvůrami a horské vesnice před bandity.
Při svých neustálých cestách mezi horskými vesničkami se mu podařilo získat spousty bojových zkušeností a také se dále zdokonaloval ve svém kovářském umění. Jeho největším snem bylo a stále je, aby si mohl ukovat meč z božského materiálu, slitiny ebonitu, adamantina a elfského stříbra. A právě teď se mu naskytla příležitost. Doslechl se totiž, že se nedaleko odsud nachází starý jeskynní komplex podzemních elfů. Tam by při troše štěstí mohl nalézt vše, co potřebuje. Pokud v něm tedy někdo žije a komplex se nestal jako spousta jiných, elfy již opuštěných jeskyní, chrámem uctívačů zapomnění. Už jednou s nimi měl co do činění a od té doby je nenávidí a hluboce jimi opovrhuje. Ale to je již samostatná kapitola a nemá nic společného s naším příběhem.
Nebudu vás již unavovat zbytečnostmi a raději se pustím do vyprávění toho, co mi již kdysi říkal on. Do vyprávění jeho setkání s jedním z pravých bohů tohoto světa.
Když se Ixoril druhého dne ráno probudil, okamžitě se vydal za kovářem. A hned, jakmile k němu došel, viděl, že tentokrát má před sebou muže, který své řemeslo perfektně zná a ovládá. A po chvíli rozhovoru Ixoril seznal, že se jedná o muže zvyklého pracovat spíše se zbraněmi a zbrojí než opravovat proražené hrnce a prasklé osy u vozíků. Ale obojí práci vykonával podle svého nejlepšího svědomí. Jelikož Ixoril viděl, že se jedná o poctivého muže a zkušeného mistra v oblasti práce s kovy, dal se s ním do řeči o kovech a možnostech jejich zpracování. nakonec se tak dostali k oblasti vzácných kovů jako je právě ebonit, adamantinum a hlavně elfí ocel. Kovář poradil Ixorilovi, že nedaleký komplex by měl být prázdný a v každém případě se v něm nachází spousta vzácných surovin. Ale co je hlavní, tak se zde nachází původní výrobní postupy zbraní ze všech možných kovů včetně toho božského.
A právě tímto začalo Ixorilovo dobrodružství, které jej uvedlo na cestu nejslavnějšího muže tohoto kontinentu. A taky mu vyneslo titul "Zabiják falešných bohů". Ale o tom až později. Teď ještě nic netuší a pouze činí přípravy potřebné na možná několikatiměsíční výpravy do podzemí. Je třeba sehnat dostatek léčivých lektvarů, protijedů a posilujícího elixíru. Stát se může cokoli a v podzemí se těžko najde někdo, kdo by jej zachránil. Spíše naopak. Pokud by se jednalo o místa s tak silnou koncentrací magie jak doufal, tak se zde budou vyskytovat nestvůry ze všech možných okolních sfér. A málokdy se jedná o neškodné tvory. Spíše se jedná o potvory, které dokáží dost znepříjemnit život i skupince zkušených dobrodruhů. A to už je co říct.
Po několika dnech shánění zásob se může Ixoril konečně vydat na cestu. Už jen zbývá pořádně ošetřit meč a brnění, aby mu cestou nezačaly rezavět. A potom vychází na cestu plnou pastí a nástrah, na jejímž konci stojí sláva a věhlasné jméno.
Po asi týdnu opatrného pochodu se před Ixorilem konečně objevilo pohoří, které ve svém nitru skrývalo bájné poklady. Tedy alespoň pro toho, kdo věděl, jak s nimi naložit. A to on dozajista věděl.
Příští den se konečně dostal ke vchodu do podzemního komplexu. Jediný drobný problém pak už byl jen najít ovládací mechanismus, který otevírá vstupní portál. I toto se však povedlo vyřešit během několika desítek minut. Konečně může vstoupit dovnitř. Napřed si však na sebe oblíká zbroj a na záda si připevňuje luk a toulec s šípy. Co kdyby.
Když je vše hotovo, Ixoril může vstoupit dovnitř a spatřit nádheru elfské práce. Podzemní elfové, i když se to nezdá, jsou rasou s neobyčejným citem pro estetiku a vzhled. To je pak zvlášť silně poznat na jejich zbroji a zbraních. Co už však ví málokdo, tak se to samé projevuje na jejich obydlích a uměleckých dílech. Je však také faktem, že existuje jen málo smrtelníků, kteří se toulali jejich podzemním městem a vrátili se zpět na povrch. A těch několik málo se vypravilo hledat po dalších takových městech, kde by mohli rozšířit své zkušenosti. Nebo se z nich stali slavní zbrojíři.
Ale jak jsem uvedl, Ixorilovi jde hlavně o ochranu obyčejných lidí před zlem. A to jej odlišuje od všech jeho předchůdců, které zajímala hlavně materiální stránka věci. A to byl jejich konec. Nebo zdroj bohatství. Nikdo však dosud nevzbudil v podzemních elfech dostatek důvěry, aby mu sdělili tajemství výroby božského kovu.
Možná by vás zajímalo, proč neustále hovořím o nějakém božském kovu, to nemá žádný jiný název? A odkud se vlastně vzal ten přídomek božský? Vězte tedy, že tento kov pochází od samotných bohů, kteří z něj měli vykovány zbraně a zbroj během válek proti stvůrám zapomnění. Postup výroby tohoto kovu se pak k elfům dostal díky bohu kovářství, Aedrovi. Proto se o něm ve starých kronikách můžete dočíst jako o Aedrovském nebo Aedrickém kovu. Bohužel jak bůh kovářství upadal v zapomnění, ztratil se i tento název.
Nyní však Ixoril stojí teprve na začátku celého komplexu a čeká na něj dlouhé dobrodružství. A taky spousta tajemství. Právě proto se vydává dovnitř hlouběji do nitra obrovské jeskynní soustavy. Již po několika krocích ho ale čeká překvapení. Na místě, kde obvykle stávala stráž se nyní nacházela pouze malá hromádka popela a na ní zbraně a zbroj stráže. Jako by najednou zmizeli uprostřed jejich běžné činnosti. Tomu napovídá mimo jiné i rozehraná podivná karetní hra. Dokonalý obraz jejich běžné každodenního života. Jen v něm chybějí živí tvorové. A co se stalo stráži, se muselo stát i celému zbytku obyvatel tohoto komplexu. Ixorila na jedné straně potěšilo, že se zde může pohybovat naprosto volně, na druhou stranu ho však děsila obrovská síla, která dokázala jen tak někde přenést milióny elfů. Elfů, kteří se svými znalostmi a mocí stali téměř bohy. A možná pravě toto bylo příčinou jejich zkázy.
Ixorilovi se hlavou honila spousta otázek. A touha po jejich zodpovězení byla silnější než touha po poznání tajemství božského kovu. K odpovědi se musí dostat za každou cenu.
Proto se, hnán touhou poznat pravdu, pustil do podrobného průzkumu, aby zde vyhledal veškeré svitky a spisy pojednávající o životě a historii podzemních elfů. Pokoušel se nalézt plány veškerých technických a magických vynálezů. Ale hlavně se pokoušel zjistit co nejvíce o jejich historii. Ta by měla být největším zdrojem poznatků o jejich životech a možná nepřímo i o jejich zkáze.
Při průzkumech podzemí se Ixorilovi podařilo dokonce nalézt několik deníků, které byly velmi cenným zdrojem poznatků o životě elfů. Již dávno na sobě také nenosil svou těžkou starou ocelovou zbroj. Tu nechal ležet zabalenou v truhle hned u vchodu. Místo ní měl mnohem kvalitnější a o polovinu lehčí zbroj elfskou. Ta byla po měsíc průzkumu podzemí jeho jediným a zároveň velice věrným přítelem. A mnohokrát mu zachránila život, když se bránil proti různým stvůrám, které se zde občas vyskytly díky magickým trhlinám.
Dnes, po měsíci usilovného průzkumu měl podrobně prozkoumané a zmapované první patro. A počínaje zítřkem hodlal začít s průzkumem druhého podzemního patra. V něm by se měly nacházet především obytné a společenské prostory. A pro Ixorila tudíž velmi zajímavé patro. Navíc se zde nachází jedna z nejrozsáhlejších knihoven celého světa. A v ní samozřejmě historie všech národů, co kdy na této planetě žili. A tudíž i historie podzemních elfů.
Ixoril se nemýlil. Jen najít knihovnu dalo obrovskou práci, protože její vchod byl navržen tak, že si jej byli schopní všimnout jen tvorové s velmi jemným vnímáním nebo někdo, kdo věděl, kde se nachází. Nakonec se mu to však podařilo. A výsledek za to skutečně stál. Kromě cenných informací se zde totiž nacházela také jakási magická kniha, která na svých stránkách obsahovala to, co bylo magicky zapsáno na malém kousku zvláštně tvarovaného skla. Díky tomu se celá knihovna mohla vlézt do jednoho jediného cestovního vaku. A při tom obsahovala tisíce svazků. Jaká další dobrodružství a tajemství jej zde ještě čekají, to neví ani samotní bohové. A možná to nevědí ani zmizelí stavitelé nebo obyvatelé tohoto podzemního místa.
Ixoril po chvíli odešel z knihovny, aby si našel nějaké pohodlné místo, na kterém by si mohl přečíst historii podzemních elfů. Konečně má v rukou něco, co by mu mohlo pomoci. A to mu dodalo spoustu nových sil do dalšího výzkumu.
Bohužel ve všech knihách byla vylíčena minulost pouze po jistý bod, který dějepisci nazvali "Tvorba nových bohů". Ale co to je a co se při ní dělo už nikdo nikde nepopsal. A to dělalo Ixorilovi vážné starosti. Elfové by nikdy nenazvali tak vznešeným jménem obyčejnou věc. Takže tady muselo jít o něco s obrovským dosahem a dopadem na celý svět. Jediné, co se mu podařilo zjistit byl fakt, že v něm hráli významnou roli mistři magie. A spousta kovářů.
Z toho vyplývá, že další část odpovědi by se měla nacházet ve spodním patře, kde byly kovárny a dílny magických mistrů. Na tomto patře se běžně vyráběly věci, které musely připadat lidstvu jako neobyčejně mocné. Pravdou však je, že z větší části se jednalo pouze o dětské hračky. Většina nástrojů moci se k lidem nedostala ani ve zmínce. To Ixoril pochopil téměř okamžitě po vstupu do podzemí. Když si zdejší obyčejný voják mohl dovolit zbroj mnohem lepší, než měl kterýkoliv lidský hrdina. Takže co potom mohlo být vrcholem jejich umění?
Na to Ixoril nebyl schopný odpovědět. Ale řešení čeká ve spodním patře a jeho obrovských kovárnách. Kovárnách tak obrovských, že by byly schopny vyrobit zbraně pro miliardy vojáků. Ixoril však tušil, že málokterý elf byl vojákem v tom smyslu, v jakém to chápete vy.
Jádro armády totiž tvoří jakési stroje, které mohly být mnohem početnější a silnější, než obyčejná armáda. A při tom byli dokonale poslušní a nebylo třeba se starat o zásobování. Byla to armáda, která po dlouhé věky bránila magické trhliny na jiné světy. V některých případech za to mohlo být lidstvo jen vděčné, ale vyskytly se i případy, kdy by většina vládců byla raději, kdyby hlídané nebyly. Ale jejich armády se s elfy prostě měřit nemohly.
Vlastně jediným důvodem, proč si nikdo zatím nevšiml zmizení podzemních elfů byl právě počet strojů, který hlídal magické trhliny a vytvářel navenek zdání, že vše je v nejlepším pořádku. Ale bohužel tomu tak nebylo.
Jakmile se Ixoril ocitl v kovárnách, okamžitě ucítil obrovské působení magické síly, která se zde volně vznášela vzduchem. Právě zde se tvořily ty největší divy, které kdy smrtelná rasa dokázala. A kdo ví, jestli ještě vůbec byli smrtelní. Je totiž docela možné, že při některém ze svých výzkumů přišli na podstatu nesmrtelnosti. Tito elfové byli vskutku mistry ve svém oboru. Co však Ixorila zajímalo mnohem více byla skutečnost, že se zde na těžkých stolech válely všechny možné plány. A ne jen tak ledajaké, byly to plány létajících pevností a bitevních strojů mnohem větších, než je průměrný horský obr.
Jako by se připravovali na válku, která by jim poskytla vládu nad touto planetou. Nebo možná ještě více. Připravovali se na invazi do sousedních paralelních světů. Ale pak přišla ta obrovská síla, která jim v tom zabránila. Kdo tou sílou vládl však stále bylo záhadou. Ale přišla odpověď na první otázku. Tedy, alespoň ve světle té doby. Značně to však podceňovalo schopnosti podzemních elfů.
Tento úspěch dodal Ixorilovi nové síly do dalšího výzkumu. Proto se také pustil do dalšího průzkumu patra s kovárnami. Po chvíli tak narazil na daleko zajímavější část, totiž na dílny mistrů magie. Zde již byla koncentrace magie taková, že se v podobě jakýchsi nehmotných krystalů usazovala téměř na všem. V rohu místnosti potom stála bytelná police plná těžkých knih. Každá z nich obsahovala životní dílo jednoho mistra. A na stole ležela jedna taková kniha otevřená téměř na jejím konci.
Když si Ixoril přečetl její název, téměř okamžitě mu bylo jasné, že příčinou zkázy nebyl pokus o ovládnutí jakéhokoliv světa, ale pokus stvořit vlastního boha. Nebo spíše několika bohů. A to byla činnost, kterou původní bohové přísně zakázali. Ne proto, že by se báli o svou moc nebo místo ve světě, že by tento čin způsobil nerovnováhu v křehkém uspořádání sil tohoto světa.
A za porušení tohoto pravidla nejspíše museli přesunout celou rasu mimo prostor a čas. Takže to vypadá, že podzemní elfové nepřestali existovat, jen byli odsunuti stranou, aby už nikdy nemohli působit žádné zlo.
Tu Ixorila napadla šílená myšlenka. Napadlo ho, že vlastně jedinými svědky zmizení byli samotní původní bohové. A když se elfům málem povedlo si stvořit vlastní bohy, pak tedy není možné, aby s využitím zdejší magie nešlo komunikovat s bohy již existujícími. Problémem zůstávalo už jen to, že Ixoril neměl s magii téměř žádné zkušenosti. Jediná příležitost, kdy použil magii byla při tvorbě jeho meče. Tenkrát však musel magii složitě získávat z mnoha magických surovin a ingrediencí. Teď mu však doslova leží u nohou. A stvořit hmotný předmět, přes který by se magie zaostřovala by již měl být jednoduchý úkol.
A tak vznikla vlastně první soška, která zpodobovala boha kovářství. Ptáte se, proč právě boha kovářství? Pro někoho, kdo často pracuje s kovem představuje tento bůh již téměř přirozenou součást života. Takže je s ním asi nejjednodušší navázat spojení. A právě to bylo to, o co Ixorilovi šlo. Jakkoli jednoduše totiž jeho úkol vypadal, šlo u velmi složitou věc. Hlavně co se týče přesnosti. Co kdyby boha naštvalo nekvalitní provedení sošky? To by byla pro tvůrce pohroma.
A tak se Ixoril pachtil s co nejlepší podobou sošky asi dva týdny. A poté byla ta méně náročná část výroby hotova. Teď však bylo nutno přikročit k jejímu očarování a to byla věc, ve které si Ixoril příliš nevěřil. Byl to teprve jeho druhý předmět a jednalo se o dosti složité zaklínání. Ono totiž i když se to nezdá, tak očarovat zbraň nějakým bojovým kouzlem je jednoduché oproti očarovávání předmětu, který má sloužit ke komunikaci mezi člověkem a bohem. Tomu je totiž třeba vložit jakousi vlastní mysl. A právě to je proces značně zdlouhavý a náročný.
Ixoril překonal počáteční odpor a strach a pustil se do přípravy předmětu, aby byl schopný do sebe pojmou veškerou potřebnou magii. Naštěstí zdejší elfská ocel je pro tento účel jako dělaná. Ale pořád to chce velmi silnou vůli, aby člověk přinutil vstoupit magii do onoho chladného kovu. Tu však Ixoril měl. Cvičil si ji pravidelně při každém pronásledování banditů nebo nestvůr po horských hřebenech nebo temných lesích. To bylo jeho jediné štěstí. Kdyby náhle povolil své mentální sevření, místo jeskynního komplexu by vytvořil ohromný kráter.
A potom nastala chvíle strašné námahy. Bylo to horší, než když se vám nějaký mág snaží vypálit mozek. Za jeho tlakem alespoň cítíte část lidské osobnosti. Ale magie jako taková nemá žádnou osobnost, zato však obrovskou sílu. Nakonec naštěstí podlehla silné vůli a dobře organizované mysli. Bez nich by byl Ixoril již mnohokrát mrtev. Teď se to však projevilo nejsilněji.
A potom nastala tma. Ne obyčejná noc, ale něco jako hmatatelná temnota. To se působením obrovské magické síly otevřela trhlina do zapomnění. A Ixoril již neměl dost sil na to, aby se ji pokusil zavřít. Nemluvě o tom, že o podobných věcech naprosto nic nevěděl, takže by se mu to navíc asi ani nepovedlo. Místo toho se kousek posunul dozadu, sošku položil na těžký ocelový stůl a vytasil meč z pochvy. Ještě že si na něj za ta léta tak zvykl, že už jej ani nesundával a vždy jej měl na dosah ruky. A to ho zachránilo. Za chvíli totiž z trhliny vylezl shrbený tvor s děsivě vypadajícími drápy. A po něm ještě velice nepříjemná přerostlá ještěrka. Jakmile oba netvoři leželi mrtví na zemi, Ixoril dostal spásný nápad. Když nezvládne uzavřít trhlinu on, mohl by to za něj udělat bůh. Teď se už je zbývá modlit, aby do dokončení vyvolávacího obřadu z trhliny nic nevylezlo. To by totiž taky mohla být jeho smrt.
Ixorilovi však přálo štěstí. Po dobu obřadu z trhliny nevyšlo ani smítko prachu. A pak se před ním objevil Aedra. Byl silný, o něco větší než Ixoril ale jinak vypadal jako naprosto obyčejný kovář. Pomineme-li ovšem jeho výbavu. Kladivo bylo zpola tvořeno čistou magií a zpola jakousi hmotnou podstatou boha kovářství. A když už nic jiného, tohle Ixorila přesvědčilo o tom, že před ním skutečně stojí bůh.
Ale ačkoli byl Aedra bůh, pořád to byl hlavně kovář. A to bylo pro Ixorila obrovské štěstí. Totiž, vždycky se lépe domluví kovář s kovářem než člověk s bohem. I když byl Aedra velmi přátelský bůh.
Ixoril se konečně odvážil promluvit, a první věc, kterou vyřkl byla prosba o zavření trhliny. Tu z Aedry vyšlo, že bohové z jistého důvodu začínají ztrácet sílu a hlavně vliv na tento svět. O své znalosti však nepřišel a tak Ixorila při zavírání trhliny rád povede. Magie bylo naštěstí v okolí ještě pořád dost, takže tohle problém nebyl. Větší problém ovšem byl aby se Ixorilovi povedlo bez duševní újmy opustit bohovu mysl a vrátil se zpět do reality. Mysl bohů je totiž mnohem rozsáhlejší, než si vůbec dokáže mysl člověka představit. A proto také není možné, aby ji, byť i jen z části, pochopil.
Avšak dochází k jakémusi splynutí těch částí, které mají obě mysli společné. To se sice v případě kontaktu boha s člověkem téměř nestává, ale jelikož byli oba kováři a zajímali se o práci s kovem, najednou jejich myšlenky o těchto věcech splynuly. A tak se Ixoril dostal k tajemství božského kovu. Tajemství jež ho uvedlo na celou tuhle podivnou pouť.
Po uzavření trhliny začal bůh mluvit překvapivě vážně a z jeho hlasu, pokud je to vůbec možné, jako by přímo čišela obava. Vyprávěl Ixorilovi téměř vše o podzemních elfech a o růstu jejich moci. Až jednoho dne si řekli, že mají dostatek moci a znalostí na to, aby si stvořili své vlastní nové bohy. Bohužel si při tom neuvědomili, že by při tom mohli výrazně oslabit bohy již existující. A tím následně porušit rovnováhu na tomto světě. Přes veškerou svou moc jsou totiž noví bohové pouze dětmi. A svět jim tak připadá jako obrovské hřiště kde si mohou hrát.
Zatím se daří původním bohům je držet v jakž takž rozumných mezích, ale to již nebude trvat dlouho. Noví bohové nabírají každým dnem nové síly a pomalu začínají chápat podstatu světa. A tudíž s ním mohou dělat daleko strašlivější věci než dosud.
Poté se začal Aedra pomalu vytrácet. Jeho poslední slova byla: "Musíš nás zachránit. Jsi jediný, kdo má dostatečné znalosti k tomu, aby poslal falešné bohy zpět do zapomnění. Bohové sice již ztratili svou hmotnou podstatu, stále ti však budou pomáhat svými znalostmi."
A pak zmizel. Zůstaly po něm jen dvě věci. Jednou z nich byla hromada podivné hmoty, jakoby černého skla. Po bližším ohledání pak Ixoril zjistil, že se jedná o tak čistý ebonit, že se jej nepodařilo vyrobit ani podzemním elfům. A druhou věcí bylo kovářské kladivo. Kladivo kováře bohů. A Ixorilovi v paměti stále zůstával postup výroby božského kovu.
Jeho základem je velmi čistý ebonit, do kterého se pomocí magie přimíchá nepatrné množství adamantina a elfské oceli. Celá směs se potom musí nechat několik týdnů pod působením magie. A tak z celkem obyčejného kovu vznikne téměř nezničitelná hmota, která však jde tvarovat jen pomocí silného působení magie. A to je důvod, proč se na celém světě vyskytují možná dva meče a jeden hrudní plát z tohoto kovu. K jeho vytvarování se totiž muselo sejít několik desítek elfských mistrů aby byli schopni vyvinout dostatečnou magickou sílu na tvarování tohoto kovu.
A Ixoril, ještě před několika měsíci vcelku obyčejný člověk, držel v ruce nástroj, kterým se dal Aedrický kov tvarovat jako obyčejná měkká ocel. Až tedy na to, že po dokončení procesu ho nebyly ebonitové zbraně schopny ani poškrábat. Před několika měsíci by však také Ixoril nevěřil, že by ho samotní bohové určili k záchraně tohoto světa.
Poté, co z Ixorila spadlo prvotní vzrušení, které mimochodem trvalo asi týden, začal konečně rozumně uvažovat, jaké zbraně a jaký typ zbroje by si měl na nastávající bitvu stvořit. První a nejdůležitější věcí bylo, že se nemůže do bohů pustit obyčejnou zbraní, ale i když se jedná o božský kov, musí jeho vlastnosti ještě nějak magicky vylepšit. Druhá část úvahy, která se již zabývala volbou samotné zbraně pak dospěla k velmi překvapivému výsledku.
Totiž díky tomu, že tento materiál popírá základní vlastnosti kovů, a to že co je tvrdé, to je taky křehké. A proto volba zbraně také padla na zvláštní dvouruční katanu. Je to totiž zbraň rychlejší a smrtonosnější než obvyklé dlouhé a dvouruční meče a přitom je její váha výrazně nižší. A navíc zkušený bojovník dokáže nepřítele zasáhnout plnou silou i při tasení. Celé to ovšem má jednu obrovskou nevýhodu. Aby s ní člověk nezranil sám sebe místo nepřítele, tak vyžaduje velmi dlouhý trénink a zkušenosti. Ale Ixoril má času dost.
Raději obětovat pár měsíců než ztratit veškeré šance kvůli vlastní neschopnosti. Na to již prošel příliš mnoha bitvami. Ideální by sice byla výuka od mistra této zbraně, ale i samostatný trénink se bude hodit. A navíc mezitím může uvažovat nad typem a tvarem své zbroje. Času má opravdu dost.
Po další dva měsíce Ixoril usilovně cvičil a ve volných chvílích si dělal náčrty zbroje. Až nakonec měl tak dokonalý tvar, že samotní bohové by bledli závistí. Byla lehká, ale dobře chránila každou část těla, měla masivní hrůzostrašný vzhled, který již zdálky odrazoval veškeré lidské útočníky. Takže teď už jen zbývá vzít do ruky kladivo a pustit se do jejího vykování.
Díky tomu, že Ixoril byl zručný kovář, netrvala mu výroba zbroje a katany o mnoho déle než dva měsíce. Pouhé dva měsíce stačily k výrobě výbavy, která měla očistit svět od falešných bohů. I když tito bohové byli pouze dětmi.
A potom se vydal vyhledat prvního z falešných bohů. A to hned toho nejsilnějšího. Rozhodl se tak, protože falešní bohové mezi sebou sdílejí jisté množství moci. Tím pádem čím více jich Ixoril zabije, tím bude ten zbytek silnější.
Přece jenom stát tváří v tvář bohu, který dokonale ovládá boj jakoukoliv zbraní a disponuje mocí svých mrtvých pěti bratrů není žádný med. Takže na konec je radno si ponechat toho nejslabšího. Tedy pokud se Ixoril vůbec nějakého konce dožije...
Poslední věc, kterou Ixoril musel udělat, než skutečně vyrazil na cestu bylo sbalit ono tajemné kovářské kladivo a pečlivě zabezpečit vchod do kováren a následně i celého podzemního komplexu. Již nikdy zde neměla vkročit lidská noha kromě několika vyvolených. A navíc tím bylo zajištěno, že se žádný tvor Zapomnění nedostane do kováren ani ven na povrch.
Putování k věži prvního boha nebylo nic příjemného. věž se totiž nacházela v hlubokých močálech. Možná právě proto zdejší bůh již tolik dospěl. Ale pro to mohly existovat ještě desítky různých jiných důvodů. Každopádně bylo jisté, že již od jeho prvního setkání se zbraněmi si je zamiloval. A svou lásku a zručnost s nimi dovedl až do extrémů. Neexistuje žádný jiný člověk nebo bůh, který by se mu ve zručnosti s nimi mohl vyrovnat. Možná kromě několika bytostí zapomnění, ale ty by napáchaly více škody než užitku.
Teď Ixorilovi nezbývá než doufat, že bude mít dostatek štěstí a podaří se mu souboj vyhrát. Jinak by totiž mělo jeho poslaní rychlý a smutný konec. Optimismus naštěstí nakonec zvítězil nad pochybami a Ixoril otevírá vstupní dveře od věže. Samozřejmě nejsou zamčené, jejich majitel totiž nepředpokládal, že by sem přišel kdokoli s nepřátelskými úmysly. A když už by se zde někdo vyskytl, šeredně by to odnesl.
Nepočítal však s tím, že by se tu mohl objevit někdo v kompletním brnění z božského kovu. Vždyť na světě existuje pouze jeden hrudní pancíř a jedna helma. Navíc od zmizení podzemních elfů neexistuje nikdo, kdo by byl schopný s tímto kovem jakkoli pracovat. A on sám, ač byl bohem, nevlastnil žádný předmět z tohoto kovu.
Najednou se však objevil Ixoril, zástupce do té doby podřadné lidské rasy a vyzývá ho na souboj. Taková opovážlivost. Jak si nějaký smrtelník, který se zbraněmi zabývá možná pár desítek let může dovolit vyzvat na souboj boha, který se tři století věnuje jejich studiu a zdokonalování se s nimi. Ano, falešní bohové v tomto světě existují již poměrně dlouhou dobu.
Souboj trval asi hodinu, během níž se oba soupeři snažili nalézt slabá místa svého protivníka. Ixoril si však uvědomoval svoji výhodu toho, že protivník má jen "obyčejnou" ebonitovou zbraň i zbroj. A tedy jeho výbava je poměrně snadno zničitelná. Možná když to takto slyšíte, tak vás napadá, že ebonit je vlastně nejtvrdší materiál, ze kterého se tvoří zbraně. Avšak proti Ixorilově zbroji a zbrani z božského kovu nemají ani tu nejmenší šanci.
Stále je ale třeba si dávat pozor a protivníka udolat pokud možno co nejdříve. Kdo ví, jestli by bohovi nestačilo počkat, až Ixoril padne vysílením a únavou, a pak jej prostě a jednoduše na zemi zabít.
Ixoril se nedal a v nejbližší vhodné chvíli překvapil svého soupeře sérií prudkých útoků vedených na hlavu, takže soupeři nezbývalo než krýt se štítem. V tu chvíli však Ixoril prudce změnil směr a prorazil soupeřovu obranu. Byl to natolik povedený útok, že se mu při něm podařilo protivníka téměř přeseknout napůl. A to bylo jeho vítězství. Potom už pouze stačilo ochromenému protivníkovi useknout hlavu, aby se nemohl zregenerovat.
Po bohově porážce bylo nutno vykovat jakýsi obřad, který jeho základní esenci vrací zpět do zapomnění. Jedná se o velmi dlouhý rituál, jehož základem je naprosté pochopení protivníka a jeho minulosti.
A tak se Ixoril dozvěděl naprosto vše o vzniku falešných bohů, o jejich dosavadním vývoji a hlavně o chybě, kterou učinil elfský mistr. Totiž, podzemní elfové nezmizeli, pouze byli při vytvoření bohů přesunuti do jakéhosi zhuštěného prostoru, kde nyní živoří a vysvobodit je může pouze smrt všech šesti falešných bohů. A právě podzemní elfové jsou životní esencí falešných bohů.
Po úspěšném dokončení obřadu se Ixoril konečně mohl porozhlédnout po věži. Mimo rozsáhlé sbírky všech zbraní, co kdy existovaly se zde také nacházela velká knihovna. Ta obsahovala desítky svazků pojednávajících především o magii a alchymii. A nejednalo se pouze o příručky pro začínající, nýbrž o životní díla velkých mistrů. Bylo však také vidět, že tyto díla bral jejich původní majitel spíše jako četbu pro rozptýlení než jako seriózní předmět ke studiu.
Další věc, která Ixorila velmi zaujala byla obrovská mapa tohoto světa. Byl to mistrovský kus, jak po stránce umělecké, tak magické. Mapa se totiž měnila podle podoby skutečného světa. Bohužel byla velmi kvalitně připevněna k bytelnému podstavci, takže že by si ji někdo vzal s sebou na cesty, o tom nemohlo být ani pomyšlení. Ixoril si tedy alespoň zaznačil do své mapy přesnou polohu zbývajících pěti věží. A pak se vydal dále na cestu. Trávit noc ve věži, jež patřila někomu, koho před chvílí zabil se mu opravdu nechtělo.
Věž dalšího boha stála pro změnu na poušti. Tento bůh se spíše než na zbraně zaměřil na výzkum magie a věcí s ní spojených. Byl také ze všech šesti nejchytřejší a nejvytrvalejší co se týče studia. Souboj s ním nebude již tak jednoduchý, jako byl ten první. Tady spíše než o zbraně půjde o využití inteligence a silné vůle.
Už jen dojít ke věži stálo člověka spoustu sil a přemáhání. Pochod pouští je totiž vysilující nejen kvůli suchu, ale také díky tomu, že písek je podklad, po kterém lze jít jen obtížně.
A k tomu její obyvatel, poučen chybami jeho mrtvého sourozence, vysílal na Ixorila jak lidské bojovníky, tak velmi silná kouzla. Ty jej měly buď definitivně vyřadit nebo alespoň zpomalit. Obrana jeho věže totiž sílí každou minutou, kdy se ji nesnaží nikdo prorazit.
Otázkou zůstává, co se stane, když se na ni protivník pokusí udeřit stejným nástrojem, díky kterému byl schopen si vykovat vlastní zbroj z božského kovu. Tedy pokud jej ještě vůbec vlastní a nebyl mu na chvíli pouze zapůjčen nějakou vyšší mocí. To se teprve pozná až přijde rozhodující okamžik.
Ten se blížil velice rychle. Ixoril postupoval pouští poměrně svižně navzdory tomu, že si musel dávat pozor na bandy záškodníků a kouzly povolaných příšer ze Zapomnění. Navíc ho trápilo, že pokud by se nestihl dostat včas k věži, došla by mu voda a to by byl jeho konec.
Ixoril si všiml, že se už smráká, tak raději zaplašil chmurné myšlenky, oblékl na sebe zbroj a vyrazil dále na cestu. Pokud by vše šlo dobře, už zítra by mohl stát u paty věže dalšího falešného boha. A bohužel před ním bude stát smutná povinnost jeho likvidace. Pro jeho záchranu se nyní již nedá udělat naprosto nic.
A přitom pokud by podstata těchto stvoření nebyla myšlena jako konkurence současným bohům, a tudíž způsobovala nestabilitu tohoto světa, mohly by to být jedinečné bytosti. Takhle však musí být poslány do Zapomnění, aby mohl přežít tento svět.
Teď konečně stanul před věží možná nejmoudřejšího ze všech těchto stvoření. Ale nic naplat, svět znamená více než jedna bytost. Ixoril zabušil na vrata a vyzývá dalšího z bohů na souboj.
Tento byl mnohem kratší, o to však zuřivější. Místo konvenčních zbraní to byl souboj dvou neuvěřitelně pevných, ale jinak naprosto rozdílných myslí.Ixoril málem podlehl, poté si však uvědomil, že sílou tohoto boha je jen smrtelný národ podzemních elfů. A díky velmi silné provázanosti s těmito bytostmi smrt kterékoli z nich pocítí velice bolestně. Tudíž stačí zabít kteréhokoliv podzemního elfa, a než se bůh vzpamatuje rychle a tvrdě udeřit.
Aby se mu však povedlo zabít nějakého elfa, musel přes bohovu mysl nalézt místo, kde se nacházeli. Pak už to bylo snadné. Stačilo jen vybrat kteréhokoliv z nich a zaútočit. Po dokončení útoku pouze Ixorila překvapilo, že mrtvý elf se mu objevil víceméně pod nohama.
Teď však není čas na přemýšlení o tomto divném úkazu. Je nutno zaútočit dříve, než se jeho protivník vzpamatuje.
Tak náhlý útok Ixorilův protivník nečekal. Nejdřív ho v hlavě bodla smrt jednoho z podzemních elfů a téměř okamžitě po tom přešel šílený úder na jeho mysl. A po něm další. A další.
Jak tak Ixoril vysílal mentální údery, bůh zpanikařil a zapomněl se bránit proti smrtícímu úderu Ixorilova meče. To byl jeho naprostá konec. Náhle ucítil, jak mu hrudí projíždí něco, co tam očividně nepatří. Když shlédl dolů, uviděl, že je to Ixorilova čepel z božského kovu. A to byl také poslední pohled, který kdy viděl. Pak mu totiž Ixoril usekl hlavu a pustil se do obřadu navrácení do Zapomnění.
Potom se Ixoril opět mohl pustit do průzkumu věže. Tentokrát se v ní nacházely výlučně knihy a bohovy vlastní zápisky. Mimo jiné se v nich nacházela studie o jeho vlastním původu, silách a životní podstatě.
Spoustu věcí, které zde byly zapsané již Ixoril znal. Byla zde však další spousta věcí, které pro něj byly nové. Nebo naprosto neznámé. Mimo jiné zde byl přesný popis stvoření falešných bohů i s náležitým rozborem každého kroku. Takže to byl návod, jak si stvořit vlastní bytosti.
Co je však mnohem podstatnější, bůh do něj zapsal také způsob, jakým jsou falešní bohové propojeni s mimoprostorem, kde se nacházejí podzemní elfové. Spojení je totiž realizováno přes šest bytostí, které v sobě mají větší část životní energie falešných bohů. Pokud kterýkoliv z nich zemře, příslušný bůh se změní na obyčejného podzemního elfa.
Takže pokud by se Ixorilovi podařilo dostat do mimoprostoru znovu a nalézt tam zbývající čtyři bytosti, značně by mu to ulehčilo jeho úkol. A navíc by se zachránilo vše, co vymysleli nebo se naučili zbývající čtyři falešní bohové. A to by později pro tento svět mohlo znamenat velkou pomoc.
Jenže Ixoril se mimoprostorem vlastně nikdy nepohyboval a ani by nevěděl, jak se tam vůbec dostat. Při tom, když útočil na onoho náhodného elfa totiž posloužil jako spojovací můstek a zároveň brána bohův mozek. Takže Ixoril jen využil cizí schopnosti a svezl se s ním.
Takže to vypadá, že mu nebývá nic jiného, než opět navázat spojení s některým z bohů. Ti by snad mohli vědět, jak se do potřebného místa v mimoprostoru dostat.
Naštěstí si s sebou nezapomněl vzít sošku, kterou poprvé použil pro spojení s Aedrou. nyní ji stačilo postavit na zem a začít povolávací obřad. Tentokrát však měl Ixoril mnohem více času, aby si proces materializace boha dobře prohlédl. Nejprve se na místě objevila obrovská koncentrace něčeho velmi podobného magii a potom konečně i celý Aedra.
Ixoril mu vysvětlil novou situaci a Aedra mu slíbil, že mu pomůže s přenosem do mimosvěta. Tentokrát to však bude složitější než poprvé, protože Ixoril již musí sám nalézt místo, kde se nacházejí podzemní elfové. A mezi nimi musí nalézt ony čtyři stále žijící bytosti a zahubit je.
Zároveň mu pak slíbil, že po dobu, co se bude Ixoril toulat po mimoprostoru a pátrat po oněch bytostech, jeho tělo zde zůstane naživu. Pokud by tam totiž zůstal delší dobu, mohl by pak zemřít na hlad a žízeň jako každý obyčejný smrtelník.
Tak začala další, i když velmi krátká část Ixorilovy cesty.
Jakmile se dostal do mimoprostoru, pokusil se dostat na místo, které si pamatoval ze souboje s druhým falešným bohem. A s hrůzou zjistil, že podzemní elfové se stále pomalu ale jistě pohybují v mimoprostoru. Naštěstí však po sobě zanechávají stopu, díky které je lze sledovat.
Ixoril se po ní tedy pustil. Po chvíli pak již narazil na jakousi bublinu, ve které se nacházeli podzemní elfové. Když vešel mezi ně, okamžitě spustil obrovský poprask. Byl totiž celý v brnění z božského kovu, což zde samozřejmě všechny překvapilo, neboť po jejich odchodu žádný smrtelník neznal jeho tajemství.
A možná právě proto neměl tolik problémů při zjišťování, kde se ony čtyři bytosti nacházejí. Ale možná to bylo i proto, že podzemní elfové se chtěli vrátit zpět k obyčejnému životu v normálním světě.
Takže se za několik dní od příchodu k nim ocitl v budově, kde bydlí elfí podstaty falešných bohů.
Pak už jen stačilo usmrtit jejich fyzické stránky a tak přerušit jejich spojení s hmotným světem. Co však Ixoril nečekal je skutečnost, že tyto bytosti vypadají opravdu politováníhodně. Tedy alespoň na první pohled. Když si s nimi člověk potom chvíli povídá, zjistí, že jde o tvory nesmírně arogantní a veskrze zlé.
To byla ta poslední věc, kterou Ixoril potřeboval, aby je všechny usmrtil a vysvobodil všechny zbývající podzemní elfy. Stvoření se sice bránila překvapivě dobře, ale na Ixorilovo umění s mečem neměly ani v nejmenším.
A potom se stalo cosi nečekaného. Mimoprostor kolem Ixorila najednou jakoby vybuchl a zhroutil se do sebe. Potom pochopil, že podzemní elfové sem byli přeneseni i s kusem normálního prostoru. Nebo spíše jeho kopií. A ta nyní zanikla, protože jí již nebylo potřeba.
Když se Ixoril vrátil zpět, zjistil, že všude na tomto kontinentě se najednou hromadně ukázali podzemní elfové. Bylo tak čistě náhodně objeveno několik jejich měst a kováren. Asi za týden se pak vše vrátilo do normálu. Až na to, že cena trpasličích výrobků poklesla a ty se tak staly mnohem dostupnější.
Když to Ixoril viděl, mohl si konečně s úlevou říct, že je již vše v pořádku. A on se může opět vydat do hor si odpočinout a dále ochraňovat obyčejné lidi před bandity a divou zvěří.
Diskuze
Abych pravdu řekl....je to dost nuda. stokrát omílaný téma a navíc celkem mizerně zpracovaný. Chtělo by to barvitější popisky a semtam trochu logiky. nic ve zlým a mnoho zdaru.
//nikde nevidím zdůvodnění hodnocení páně Palgora...//
nechci řikat věci předem vyřknuté ale nemůžu si to odpostit.
prostě to je tuctový námět s trošku horším zpracováním
zdá se mi to trošku přeplácaný.být tebou tak bych konkrétně víc rozváděl např. definici božské mysli nebo hlubší popis oné bubliny v mimoprostoru.protože podle mně je základ lepší povídky to když jsou přesnější popisy aby si to čtenář mohl živě představit.a nějáká ta úvaha jako např. ta božská mysl,to bude akorát zajímavější
Tuhle povídku bych rozdělil na 2 části.kdyby to bylo na více částí tak by ses mohl více rozepsat a nemusel bys pospíchat.Mnoho pasáží se mi totiž zdálo zbytečně uspíšených a kdyby byli podrobnější tak by to bylo zajímavější
Shrnutí:rozdělit na více částí,více se rozepsat,požívat hlubší popisy a občas neuškodí i přirovnání
přeju hodně zdaru ve tvoření dalších povídek:-))
Je to pojato jako vyprávění, a upřímně řečeno, mně tento styl vůbec nevyhovuje. trošku se mi nelíbili ty Ixorilovy cesty po sídlech "bohů" a vůbec mnoho dalších nesrovnalostí, jež už byly řečeny (jako třeba odkud ten kovář věděl o té jeskyni, atp.). navíc bych rád věděl, proč se to jmenuj ezrovna Tajemná věž, možná podle sídla jednoho z těch "bohů", ale já bych to nazval asi spíše (a neoriginálně) "Ixorilovo dobrodružství" :-)
a oni bohy zabít jdou? Podle buh je něco jako duch.Ale nevím jak se na to dívíte vy......
Tohle je s prominutím bezmezná nuda!
1) Autor se pořád zabívá myšlenkovími pochody hrdiny, kterých je v takovéto míře "trochu" příliš.
2) Chybí jakékoliv popisy a to čehokoliv: Není jasné ani jak vypadá hlavní hrdina, ani jak vypadá ono sídlo podzemních elfů, ani jak vypadají oni bohové a ani jak vypadají jejich věže, ani jak vypadá brnění z onoho božského kovu. Do célého úmorně dlouhého článku se autorovi zkrátka nepodařilo z mě neznámého důvodu vpracovat jediný alespoň orientační pipis vzhledu, snad kromě jistého božského kladiva.
3) Pořád a pořád se příběh ubírá k mimoprostoru, k zrtaceným elfům, k jejich historii a bůh ví k čemu ještě, místo aby bylo vše vyloženo najednou a jasně!!!
4) Tuny omáčky jsou roztaženy na několik stránek a důležitý závěr je vměstnán do několika řádků! Je dokonce tak ztlačen že mi ani není zcela jasné, jestli hrdina zabil jenom bitosti zastupující nové bohy v mimoprostoru nebo potom i samotné bohy v naší realitě?
5) Kam se vrátili elfové z mimoprostoru, když jejich těla byla už stovky let rozpadlá na prach a hlavnímu hrdinovi musel bůh slíbit, že tělo udrží při životě, aby se měl kam vrátit!?
6) Myslíte, že člověk, který zabil bohy, pro jistotu, aby to všichni pochopili: BOHY! by se jen tak vrátil k ochraně nějkých horských vesnic?
Promiňte pokud již někoho svou diskusí opakuji ale snad pochopíte, že po přečtení tohoto článku už nemám sílu bádat ještě nad diskusí. Děkuji.
Verdikt: 1*.
Tony-Z
Markesan - požádám Tě, abys svůj komentář rozvedl a uvedl, proč hodnotíš tak, jak hodnotíš. Protože slova ujde to a 1* nejsou o čemkoli vypovídající. Dovolil bych si Tě navíc upozornit, že používání velkých písmen není vhodným projevem při věcné diskusi, protože bývá směšováno s křikem (po vzoru chatu), který k diskusi nepřísluší.
Požádám Tě tedy o rozvedení svého hodnocení, jako moderátor diskuse se totiž snažím o její věcný obsah.
Salmar - prosím, upusť od podobných emotivně zabarvených projevů, netřeba hned autorovi přičítat špatné úmysly. Já osobně doufám, že své hodnocení rozvede tak, aby mohlo být autorovi k užitku.
Merkesan:
Jen mi řekni, proč bych se měl domnívat, že si dílo četl? Podle si ho nečetl a jen chceš mít o jednu diskusy navíc. Když bych mohl, strhl bych ti repku. Pokud není pravda, co říkám. Napiš sem prosím, co se ti na díle líbylo. A trošku rozveď svoje UJDETO!!!!
UJDETO!!!!