Čas krkavců
| Autor: | pelleron |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
Čas krkavců
Besaně se zdál sen: Stála na vysokém útesu, dole pod ní bylo jen moře. Byla udýchaná, dlouhou dobu běžela. Kousek za ní letělo hejno krkavců a hrozivě cvakalo zobáky. Zahnali jí až na okraj skály.
Převrátila se z boku na bok.
Už nemohla utéct jinam, když jí něco bouchlo do ramene. Nepatřilo to ale do snu. Ihned se probudila.
Manžel, který spal vedle ní, měl do široka otevřené oči. Byl bledý jako stěna a zhluboka dýchal. To se stávalo každou noc.
Sklouzla pohledem k jeho sevřené ruce. Držel v ní chomáč vlasů. Svých, které si vytrhl ze strachu při noční můře. Už to dělal mnoho dní, hlavu měl zpola holou.
"Byl to jen sen," řekla Besana konejšivým hlasem.
Manžel neodpověděl. Opatrně ho pohladila po hlavě. Rierk se na ní otočil, zorničky měl stále ještě rozšířené, jak se bál.
Začal křičet. Besaně to rvalo uši, bylo v tom tolik strachu a zoufalství. Co se mu to zdálo?
"Prosím, přestaň," zašeptala a přikryla si rukama uši.
Rierk se prudce posadil, rozhrnul nebesa a vylezl z postele. Pak vyběhl z místnosti.
"U Dissaré, kam to běžíš?" Besana stěží potlačovala pláč. Rierk neodpověděl. Do místnosti vlétl průvan, jak otevřel dveře na zahradu.
"Stůj," rozkřikla se za ním Besana. Už se nepokoušela neplakat, velké slzy jí kanuly po tváři.
--------
Místnost osvětloval mihotající se plamínek svíčky. Uspořádal bál pro lidi i nejrůznější děsivá monstra, která teď v družném hovoru tančila tanec stínu po stěnách.
U velkého masivního stolu seděl muž a žena. Hlavami byli nakloněni k sobě a něco si spiklenecky šeptali. Z ulic sem občas dolehlo tiché zafrkání velblouda. Sklepení bylo přímo pod tržištěm, na kterém teď nocovala většina karavan.
----------
Rierk běžel liduprázdnou ulicí, Besana jen kousek za ním. Město ještě spalo, ale i tak měla pocit, že je někdo sleduje. Mrazilo ji v zádech, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost a snažila se doběhnout Rierka.
Ten několikrát zabočil, takže se dostal do křivolakých uliček chudinské čtvrti a pak k Žebrácké bráně, ta na noc nebývala zamčená.
Vyběhl z města, Besana jen kousek za ním. Nechápala, kam to utíká, dokud k ní vítr nedonesl šum moře. Útesy, blesklo jí hlavou. Strachem se jí podlomila kolena a několikrát klopýtla.
,Nechceš si přece nic udělat´, prosila ho v duchu.
Mezitím se jí Rierk ztratil kdesi ve tmě.
Natáhla před sebe ruce a rozhrnula křoví, které zavíralo cestu na útes.
Dopadalo tam matné světlo Šeravého měsíce. Na okraji skály tento kulatý pozorovatel osvítil mužskou siluetu. Besana neváhala ani na chvíli a rozběhla se za Rierkem. Ten se na ni otočil, v obličeji stále bledý, jako by se ho dotkla smrt. Besana si všimla, že i on má oči zarudlé od pláče.
"Neskákej, prosím," podařilo se jí vykoktat mezi vzlyky.
"Promiň," vykroužil Rierk ústy. Ani ta slova neslyšela, domyslela si je.
Pak skočil.
Jen o chvíli později zaslechla tichý náraz na vodní hladinu.
------
Žena se usmála a z vaku vytáhla dýku. Sjelo po ní světlo a čepel se zaleskla. S tichým zaduněním ji položila na stůl.
"Je to ta nejlepší," řekla, jako když přede kočka a sametově hebkým prstem přejela po ostří. Bylo výborně nabroušené, na prstě se jí objevila kapka krve.
------
Slunce začalo svádět svůj každodenní boj s tmou. Besana ležela na okraji útesu, oči měla stále upřené na ocelovou hladinu moře. Neměla sílu jít dolů, nechtěla vidět Rierkovo promodralé tělo, pohmožděniny na zádech a brčálové řasy vetkané do vlasů. Stačilo jí pozorovat ho seshora, jak si s ním vlny rozpustile pohrávají a pohazují ho ze strany na stranu.
Za jejími zády zakřupal písek. Besana dál ležela, vůbec si zvuku nevšímala.
"Bolí to?" ozval se za ní skřehotavý hlas. Teprve teď se Besana otočila.
Za ní stál muž oblečený do pláště šedivých barev, které se měnily s tím, jak se pohnul. Kolem krku měl spletená péra, nejspíš z krkavce, jako přívěšek. Stejná měl zapletená i do vlasů. Besana nikoho, kdo by vypadal tak zvláštně, ještě neviděla. Přešel na okraj útesu a podíval se do hlubin pod ním.
"Kdo jste?" zeptala se Besana a hlas se jí třásl. Vystrašeně vstala. Muž se usmál, ale neodpověděl.
"Tak co, bolí?" zeptal se znovu.
"Co?"
"Ta ztráta," když mluvil, připomínalo to spíš skřehotání krkavce, jehož peří mu zdobilo tělo, než to, jak mluví lidé.
-----
Muž si vzal dýku do ruky. Potěžkal ji, několikrát s ní cvičně proťal vzduch a pak spokojeně přikývl.
"Výborná." Zvedl se ze židle a obešel stůl. Stoupl si naproti ženě, objal jí kolem pasu a vášnivě políbil.
"Jseš si jistá, že to mám udělat?" zeptal se hlubokým hlasem. Žena rozhodně přikývla.
-----
Besana přitakala a oči se jí znovu zalily slzami. Ani jí nepřipadlo divné, jak to ten zvláštní muž ví.
"Proč to udělal?" zeptal se. Kolem se prohnal vítr a roztančil pírka v mužových vlasech.
"Měl strach," odpověděla Besana a fascinovaně si prohlížela černé tanečníky.
"Z čeho?"
"Já nevím," řekla Besana a zamračila se. ,Co je mu do toho?´
"Je mi do toho hodně," odpověděl muž na její myšlenku. Hlas mu ochladl. Besana se nahrbila jako malé děcko, které někdo peskuje za to, že snědlo sladkost, jež nebyla jeho.
"Tak proč?" zeptal se Krkavec znovu. Z hlasu čišel chlad.
"Já - já - já," chystala se říct, že neví, ale pak jí něco probliklo hlavou. Kratičký záblesk, světlo odražené od čepele.
Muž se usmál, ale jeho oči potemněly. Vypadalo to, jako by se závoj šera rozprostřel i po okolí.
"Lidské vzpomínky, hmm, jsou tak zvláštní," řekl. "Některé jsou patrné jako pohozený smaragd, ale jiné jsou tak malé a nevýrazné jako zrníčko písku v poušti. Snažíš se na ně zapomenout, zaházet je jinými zrníčky, ale stačí malý vánek, aby tvou snahu zničil a ty jsi je zase viděla."
------
Byla tma. Muž se plížil místy, kam nedopadaly kužely světla od luceren, hledal křivolaká zákoutí, kradl se prázdnými ulicemi. Stále blíž a blíž ke svému cíli. Zrychlil se mu tep.
Stejně jako dravci, který vycítí svou oběť.
------
Muž s krkavčími pírky ve vlasech se přestal dívat dolů z útesu a přistoupil ještě blíž k Besaně. Přejel jí rukou po tváři, z jeho doteku jí mrazilo v zádech. Ucukla.
Muž najednou v ruce držel pírko, černé, krkavčí.
"Zapletu ti ho do vlasů, co říkáš?"
"Proč bych měla nosit peří ve vlasech? Co je to za výmysl?" zeptala se Besana nechápavě a zamračila se.
Muž se znovu usmál. "Jsi také krkavec. Žiješ ze smrti druhého." Jeho slova se jí do duše zaryla jako ostří dýky a odhalila další zrníčko. Tentokrát bylo už o něco větší a nebylo tak hluboko pod ostatními. Bezděky si promnula prsty. Na jednom cítila vroubek, drobnou jizvičku, jak se před lety pořezala nožem.
-----
Dům. Otevírání dveří. Tiché zavrzání schodů. Měkký koberec. Další otvírané dveře. Honosná místnost, ložnice. Spící dívka. Stíny klevetící na stěnách. Tak křehká, tak bezbranná.
----
Krkavec Besanu pevně chytil kolem ramen. Naklonil se k ní blíž a hrubě s ní zatřásl.
"Tak co? Měla bys ho nosit ve vlasech?"
"Ne," vykřikla Besana a pokusila se muži vyprostit. Ale on měl obrovskou sílu, připadala si jako lapená do zobáku dravce. Ubohá šedá myška, nad jejímž osudem si někdo přivlastnil moc a teď si s ní necitlivě pohrával.
"Hříšníci končí vždycky špatně, Besano," řekl muž.
"Žila sis dlouhá léta v přepychu, že?" odfrkl a hbitě jí z krku strhl krásný zlatý náhrdelník.
"Ale dokázala sis ho vychutnat?" a rozvázal jí zlatě vyšívaný pás, kterým měla omotanou noční košili. Odhodil ho pryč.
Besaně se vybavily všechny ty dlouho potlačované vzpomínky. Jednotlivé kamínky vytvářely mozaiku jedné studené noci před dvanácti lety. Pálily jí oči. Zvedla ruce, aby si otřela slzy, ale muž ji chytil za zápěstí. Prstem přejel po každém prstenu, který měla navlečený.
"Myslím, že sis to vychutnat nedokázala," sundal jí první prsten a odhodil ho k jehlici.
"Musela jsi stále myslet na to, že jsi všechno sprostě ukradla." Další prsten opustil hebký prstík.
"A jakým způsobem si to udělala, pche." Prsten se zakutálel do spár mezi kameny.
"Na nic jsi neměla právo." Šperk se poskakoval po skále a odrážel zlatavé paprsky slunce.
"Nic ti neodkázali." Poslední prsten provázelo sotva slyšitelné žblunknutí, které hned pohltil příboj.
----
Muž vytáhl dýku a jediným rychlým pohybem jí vrazil dívce do hrudi. Vzepjala se na posteli a doširoka otevřela oči. Pak její tělo ochablo. Ani neviděla svého vraha, manžela její sestry. Byla hned mrtvá.
Muž se otočil a vyšel z pokoje.
Ohlédl se. Odvedl práci, za kterou by se nemusel stydět ani nájemný zabiják.
Dýka se rozplynula, garda nikdy nenajde vražedný nástroj.
----
"Chladně si ji nechala zabít, svou vlastní sestru" chytil ji za kadeře vlasů. Besana se chvěla.
"Jak to víš?" zeptala se. Plakala. "Nevěděl to nikdo kromě mě a Rierka."
"Já vím všechno co ty," řekl muž a po tváři se mu rozeběhl samolibý úsměv.
"Jak to?" Besana se celá třásla. ,Kdo byl ten muž? A proč to tvrdil?´
"Kdo jste?" vykoktala z námahou.
"Já jsem ty, jsem tvoje svědomí. Podívej, kolik musím nosit pírek," rukou si přejel po ozdobě na krku. "Vidíš, jak odpornou věc si udělala?"
Besana se vyprostila z mužova sevření sevření.
O krok od Krkavce odstoupila směrem ke konci útesu.
"Mě už nebaví to, jak mě šimrají na kůži," pokračovalo Svědomí a přistoupilo k Besaně. Ta znovu o krok ustoupila.
"Nevíš, jaké to je," rozkřiklo se a udeřilo Besanu přes obličej.
"Pořád je vidím kolem sebe," chytilo ji kolem ramen a surově s ní zatřáslo.
Slzy Besaně máčely hedvábnou košily. Couvala pořád dál, jen aby byla z dosahu rukou Svědomí.
Klopýtla, podklouzla jí noha. Snažila se nabrat ztracenou rovnováhu, ale pod ní bylo jen prázdno.
Padala. Mořská hladina ji přijala s otevřenou náručí.
Když se o pár hodin později rybáři vydali na moře, nenašli žádná mrtvá těla, jen stovky pírek. Černých a pokroucených, přesně takových, jako bylo svědomí Besany a Rierka.
Diskuze
No já se přiznám,že taky ale kde :) ,Ta hlava děravá:(
Ale bylo to na jiném serveru 100%:)) Moc s e mu to povedlo..Ani já bych takovou super nenapasala:)
Tak tohle si zaslouží potlesk.Nevím jak je to možné,ale mám pocit,že jsem tuto povídku již někde četla. Nenapsala jsi ji i někam jinam?
Servrový nadprůměr. Bohatství metafor, s nimiž se zde v povídkách tohoto tyu příliš neplýtvá, ale toto bohatství je trochu dvojsečné. Dítě, které snědlo pamlsek, co mu nepatřil, zabere skoro řádku a poruší svojí složitou větnou stavbou plynulost vyprávění.
Nechci, aby to vypadalo, že provádím vivisekci, ale chtělas poznámky ke zlepšení :-)
“Kousek za ní letělo hejno krkavců a hrozivě cvakalo zobáky. Zahnali jí až na okraj skály.”
Gramaticky korektní využití podmětu, které ale – v tomto případě podle mého zbytečně – zesložiťuje čtení. Ostatně drhne již v druhé větě souvětí – hejno nemá zobáky, těmi mohou klapat jen jednotliví ptáci. Var.
“Kousek za ní letěli v hejnu krkavci a hrozivě cvakali zobáky. Zahnali jí až na okraj skály.”
“Převrátila se z boku na bok.
Už nemohla utéct jinam, když jí něco bouchlo do ramene. Nepatřilo to ale do snu. Ihned se probudila.”
První věta nepatří popisu snu, ale spící, první část následujícího souvětí ano, druhá představuje přechod do reality, na který navazují další dvě věty. Trcohu moc střihů na tak malou ploch, anebo bys naopak měla ty střihy umocnit.
Var. 1. (Potlačení střihů)
„Už neměla kam utéci.
Něco ji bouchlo do ramene. Nepatřilo to ale do snu. Ihned se probudila.”
Var. 2 (Posílení střihů)
“Převrátila se z boku na bok. Neměla kam utéci, byla na okraji. Něco ji bouchlo do ramene, ihned se probudila.”
"Stůj," rozkřikla se za ním Besana. Už se nepokoušela neplakat, velké slzy jí kanuly po tváři.
Sloveso “rozkřiknout se” je obvykle s vazbou “na někoho” a v takovém případě se pojí s agresí vůči někomu. Ty ho sie používáš v jiné vazbě, ale ta souvislost zůstává v jako nevyslovený příznak. Jenže pokud rozumím následující větě, podtrhuješ dvojitým záporem rezignaci Besany, která se vzdává svému zoufalství. Pak mi tam ten mírně agresivní příznak slovesa “rozkřiknout se” příliš nesedí (i když není vyloučen). Dvojí zápor je v češtině pro rezignaci docela dobrý výrazový prostředek, ale je to dost náročné koření. Chce to trochu avízovat to, že ho používáš vědomě, jinak to čtenáři trochu zadrhne, jako Lischaiovi. Var.
“Stůj,” vykřikla za ním Besana. Ani se už nepokoušela neplakat, velké slzy ji kanuly po tváři.
“Uspořádal bál pro lidi i nejrůznější děsivá monstra, která teď v družném hovoru tančila tanec stínu po stěnách.”
“pro lidi i nerůznější ...monstra” bys musela chápat jako jeden celek, pak ale musí být vedlejší věta vztažená k lidem a monstrum: “kteří teď... Jinak musíš psát “pro lidi i pro... nejrůznější monstra”. Vždy zůstává otázka, kdo s kým tančil v družném hovoru, z tvé věty by vyplývalo, že pouze monstra.
“Mrazilo ji v zádech, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost a snažila se doběhnout Rierka.”
Na zádrhel v této větě upozornila už Shelagh, pokud rozumím, tak Besanu mrazilo v zádech, ale se to snažila nevnímat, nenechat se tím odvést od svého cíle, totiž doběhnout Rieka. Pak asi spíš než “nevěnovala tomu pozornost” “nedbala toho”, “ignorovala to” či jednoduše “ale ona se přesto..”
“Žena se usmála a z vaku vytáhla dýku. Sjelo po ní světlo a čepel se zaleskla. S tichým zaduněním ji položila na stůl.
"Je to ta nejlepší," řekla, jako když přede kočka a sametově hebkým prstem přejela po ostří. Bylo výborně nabroušené, na prstě se jí objevila kapka krve.”
Pochybuji, že dýka může při dopadu na stůl “zadunět”, navíc “tiše”. Mohla by třeba “klepnout”. Navíc vyvážená dýka, která leží na stole, by se i pod jemným tlakem prstu měla posunout, snad by i tak řízla, ale scéna by nevypadala příliš efektně. Asi by lepší, aby ji žena držela v druhé ruce.
“...než to, jak mluví lide.”
Proč ne “lidskou řeč”, “mluvu lidí” apod.?
,Co je mu do toho?´
Jednoduché úvozovky navozují vnitřní monolog postavy. Dobrý, ale příliš nekonvenční nápad, čtenář to spíše než z nich odvodí ze změny osoby, potvrdíš to sice nepřímo v další větě, ale přesto by bylo možná jednodušší použít nějaký konvenční signál typu:
“Blesklo ji hlavou: Co je mu do toho?”
“Pak její tělo ochablo. Ani neviděla svého vraha, manžela její sestry.”
Gramaticky korektní, ale přesto zní lépe: “ani neviděla svého vraha, manžela své sestry.”
"Já vím všechno co ty,"
Další z chybějících čárek, “...všechno, co ty”, na tuhle tě, myslím, ještě nikdo neupozorňoval :-)
“Slzy Besaně máčely hedvábnou košily.”
“košili” (nůši)
Omlouvám se za zpoždění, neměl jsem v poslední době kdy si na Krkavce udělat čas. Pokusím se to nyní vynahradit.
Jsem rád tomu, že máš zájem na povídce pracovat. Je mnohem lepší pocit psát kritiku pro někoho, o kom víš, že si z ni třeba něco vezme. Pokusím se postupně projít jednotlivé náležitosti povídky a něco k nim poznamenat. Snad Ti alespoň v něčem pomůžu.
1. Název. Je v něm jistá alegorie (krkavec – krutý pták – krutí lidé), která působí pozitivně, přesto je název jakoby „nudný“. Pokud budeš mít chuť a čas, zkus popřemýšlet nad názvem, který by v sobě obsahoval ten fajn „krkavčí“ prvek a přitom byl o něco více lákavý. Aby čtenář získal pocit, že tuhle povídku musí prostě přečíst, nebo sejde strašnou smrtí. (čistě inspirativně, má první myšlenka vedla k názvu „Mé krkavčí sny“, „Až přijdou krkavci“... etc.)
2. Pointa. Patří k těm brysknějším a mohu říct, že se mi v zásadě líbila. Jako její nejsilnější prvek vnímám myšlenku: „Když jsme zlí, trpí naše svědomí a pak má důvod nás nenávidět.“ Rozpracování tohoto prvku více do hlouby by podle mě bylo jednoznačně dobrým krokem.
3. Délka. Ani moc krátké (pointa není tak silná, aby utáhla extra short story), ani příliš dlouhé (nenudí). Po této stránce bez výhrad.
4. Scénář. Muž uteče, žena ho sleduje. Následují vzpomínkové „flashe“ z minulosti. On páchá sebevraždu. Rozhovor se Svědomím. Její smrt. Ano, dobré. Fajn by ale bylo najít nějakou cestu, jak od sebe lépe a viditelněji odlišit současnost a vzpomínky. Místy (3 a 4 odstavec) není hranice příliš patrná. Grafické oddělovače (-----) hrají pro Tebe, ale nemyslím, že by bylo na škodu a tom zapracovat.
5. Stylistika a sloh. Jsou zde vidět rezervy, ale na jejich naplnění není žádná rada kromě jedné. (Psát.) Co by Ti mohlo pomoct, je zkusit uvozovat přímou řeč nejen za ní, ale i před ní. (Mladík se usmál: „Co si o tom myslíš?“) Text potom nepůsobí tak stereotypně a celkově... Lépe.
6. Drobnosti.
„Už nemohla utéct jinam, když jí něco bouchlo do ramene.“ – Špatná formulace. Zní to, jako by nemohla utéct PROTOŽE jí něco udeřilo.
"U Dissaré, kam to běžíš?" Besana...“. – Nesedne mi to. Jméno Bohyně bych vynechal Jenom mate.
„Už se nepokoušela neplakat...“ – Nemohu neříct, že dvojitý zápor je nezcela srozumitelný.
„Uspořádal bál pro lidi i nejrůznější děsivá monstra, která teď v družném hovoru tančila tanec stínu po stěnách.“ – V životě každé metafory přijde okamžik, kdy přebují do té míry, že se stává zbytečnou a příliš zmatenou.
„...Šeravého měsíce?“ - Velké Š?
“...kulatý pozorovatel...“ – Zde bych se přikláněl poetičtější přirovnání. Bude to znít mnohem lépe.
„...klevetící stíny...“ – Je to hodné nezvyklé přirovnání. Nejsem si jistý, zda mi úplně sedne.
Tak tedy, snad jsem se zmínil o všem, o čem jsem chtěl. To, co jsem přehlédnul, zajisté doplní jiní.
Povídka celkově má svůj nepopiratelný potenciál, přesto poněkud ztrácí ve svém zpracování. Což ale je věc, která se mění s každou větou, kterou napíšeš. K lepšímu, pochopitelně.
Co mi zbývá? Snad jen popřát Ti hodně štěstí v soutěži a múzu při psaní.
Lischai
No mě se na tom líbí ty temný jednotlivý články:)
Děkuji za přijemné počteníčko.Vyhledal jsem Tvé předchozí dílka abych si udělal představu a nezbývá než dodat ještě jednou dík .Dobře se to čte a má to vše co podle mého gusta má obsahovat fantasy povídka.Příběh,tajemno a správné načasování pro čtenáře.Chtěl bych aspoň z poloviny umět takhle psát .
"Promiň," vykroužil Rierk ústy... -"vykroužil" se mi tam moc nelíbí
...řekla, jako když přede kočka a sametově hebkým prstem přejela po ostří. -vedlejší věta je nakonci ukončena čárkou (pokud na ní nenavazuje stejná vedlejší věta v poměru slučovacím) (alespoň si to myslím, pokud se mílím, tak mi odpusťte)
...brčálové řasy... -tady jsi měla asi na mysli chaluhy, pod "řasami" si představím spíš sinice. Navíc to brčálové se mi tam nelíbí, v mořích, pokud vím, jsou spíš tmavší odstíny zelené.
...zakřupal písek... -křupe možná suchar, tohle spojení se mi moc nelíbí
...ale stačí malý vánek, aby tvou snahu zničil a ty jsi je zase viděla... -myslím, že by před "a" měla být čárka, ale vůbec si tím nejsem jist.
Měla bys ho nosit ve vlasech? -proč je tam otazník? To je spíš rozkaz, ne?
Besana se vyprostila z mužova sevření sevření -myslím, že jedno sevření úplně stačí... :-)
Doporučuji při oddělování odstavců dělat stejný počet pomlk.
Tato povídka se mi moc líbila, to, co jsem zde napsal nejsou vůbec závažné chyby. Je to hezky čtivě napsané, proto dávám to, co dávám. Mnoho úspěchů na soutěži přeje
Skorpion
Záleží na propozicích soutěže. Například Cena Karla Čapka (Zlatí mloci) má v propozicích, že autor nesmí učinit kroky, které by vedly k odkrytí jeho anonymity před uzavřením soutěže (což v tomto případě být porušeno může - úplně nevylučuji možnost, že některý z porotců - netvrdím, že zrovna CKČ, ale nějaké méně prestižní ceny - může zajít i do naší rubriky).
Různé soutěže mají různě stanovovaná kritéria pro příspěvky a v propozicích může být např. douška "doposud nepublikovaná", čímž může být míněno "včetně internetových médií").
Vždy záleží na propozicích soutěže.
Dodám jen informaci, že tento článek již autorka zveřejnila na serveru wilwarin.mysteria.cz. (Autorka je shodná.)
OT:
odpusťte neznalému, ale proč se to vlastně nesmí?
deshi: Bylo to s autorkou probíráno Holgerem před schválením zde, všechna rizika jí byla osvětlena.