Zvony
| Autor: | prokletý Dilvish |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 15 |
Již zazvonil můj zvon.
Krkavci teď mají shon…
Mé tělo zchátralé
padlo k zemi vyprahlé.
Já nevstanu již nikdy více.
Na těle zranění tisíce.
Tisíce, smrtelné jedno jen.
Duše vyšla z těla ven.
Oči prázdné,
srdce zlomené.
Ruce sedřené,
srdce sevřené.
Kosti zlámané,
srdce zklamané.
Tělo děravé,
srdce bolavé.
Kůže spálená,
duše ztracená.
V krve louži,
duše se souží…
V duši mé není klid,
ona nemá teď kam jít.
V srdci šíp jež nevydal luk.
Cítím hranice pekelných muk.
Na těle rány sečné.
Však utrpení věčné,
nepřivedly mi ony.
Zvoní mé zvony…
Pro smrt mou,
smrt bolestnou.
Již nepřinesla mi zbraň,
ale bytost křehká jako laň.
Srazila mě k zemi,
proto tak zle je mi.
Ačkoliv mrtev jsem nyní,
neležím v mramorové síni.
Ležím na zemi v prachu.
V duši mnoho strachu.
Nečeká mě nebeský ráj.
Nádherný byl první máj.
Tehdy šťastný já byl…
Alespoň na pár chvil,
chtěl bych ještě zažít ten pocit.
Teď ale nehrozí, že bych procit.
Zvony nezvoní pro nic.
Jsem mrtev, ale co víc?
Cestou prokletí já jdu.
Duše klid… Těžko najdu.
Může za to ten šíp zrádný,
proto cítím se tak prázdný.
Prázdný…
Bez lásky, radosti.
Plný...
Plný smutku, bolesti.
Ležím tu v poušti širé.
Proč cítím utrpení čiré?
Tělo chladné jako led.
Proč duše nedojde klidu hned?
Proč slyším zvony znít?
Proč nemohu už snít?
Ležím tu na konci světů.
I Tys nechala mě tu…
Tys záhuba moje.
Slova, zbraně tvoje.
Všude pouště širé.
Kde jsi vytoužený míre?
Na těle četná zranění,
na duši černá znamení.
Na duši jizva černá.
Samota je mi věrná.
V srdci stále cítím ten šíp lásky,
jímž usmrtily mne oči krásky.
Zůstal jsem zde sám a sám,
tak smutnou píseň pěji Vám.
Kterak tělo mé mrtvé na zemi ležící,
požírají šelmy po krvi lačnící.
Bestie vzezření hrůzného.
Bestie syty masa mého.
Proč nepřijde si smrt pro duši?
Proč trhají zvony mé uši?
Ležím tu v moři nicoty.
A ptám se, a co Ty?
Snad jsi teď více šťastná
Já? Jen vzpomínka matná…
Zvony dál zvoní…
Jak trpět musím?
Než smrt okusím?
Má duše, pojď si pro ni!
Tak pojď smrti,
já klaním se Ti.
Trpět již dál nechci.
Tak přijdi už přeci!
Vzít si duši ztrápenou,
šípem lásky zraněnou.
Hle již přichází,
tomu cit schází…
Konečně přichází umrlec.
Thanathos, smrti vyslanec.
Již kosu svoji svírá,
mě navrací se víra.
Ukončí má muka,
ta bezmasá ruka?
Zpod pláště na mě lebka zírá,
Však prokletí mou duši svírá.
Mně nepomůže ani on…
Pořád slyším ten zvon.
Zní dál a dál.
Nevím kde se tu vzal.
Zní jich tu více,
jsou jich tisíce.
Zvoní a zvoní zvony dál…
Můj život si někdo vzal…
Ne však duši mou,
láskou prokletou.
Diskuze
pěkná docela povedená baseň ale kapku ty rými by to chtělo poupravit ..
Podle mého názoru je to povedená báseň. Teda, četla jsem už horší, ale i lepší. Stejně jako někteří zde již zmiňovali, některé verše by bylo lepší opravit, trochu vyměnit slova. Možná že je tvoje báseň dost dlouhá, ale mě se zdá čtivá a zajímavá. Ode mě je to pouze názor laika, ale myslím si, že máš talent.
Kdybych sem teď něco napsal, určitě by to nebylo nic objevného a zcela téměř jistě bych jen opakoval, to co už řekl někdo jiný...
Takže jediný, co můžu za sebe říct je:
,,Báseň slušná i s příběhem, ale nějaký verše mi tam k sobě tak docela nepasovali. Ať už slovy, nebo délkou..."
Mě se ta básen vcelku líbí, má nějakou myšlenku. Ale příjde mi příliš zdlouhavá. Já jsem měl docela problém udržet pozornost. A chvílemi jsem se zaposlouchal do hudby co byla v rádiu, a až pak pokračoval.
Básen je pěkná, ale dlouhá, a není zase tak těžké u ní udržet pozornost- což je škoda.
Zdravím autora...
Vypadá to, že přede mnou hodnotící se pořádně napsal, ale má pravdu. Celkově bych nic už nevytýkal, ale nezdájí se mi následující verše:
Zůstal jsem zde sám a sám...-Sem bych dal (...) sám, tak sám. To "a" se mi tam nezdá
Některé verše jsem si zkoušel "zazpívat" a neseděla mi tam tahle pasáž: Mně nepomůže ani on...Pořád slyším ten zvon. Na čtení to stačí, ale na vyprávění asi ne.
Závěrem bych chtěl říct, že jsem četl některé básně jiných autorů (a dokonce i slavných a známých) a tahle se mi líbila více :-) Nejsem žádný básník ani poetik a tomuto dílu dávám lehký nadprůměr...Dobrá báseň vyžaduje čas, hodně času...
S pozdravem Desaan
Ano, tedy...
Holgerova kritika je výborná a podnětná. No ale hodnotíme dílo, takže z mého laického pohledu, ehm...
Opravdu si myslím, že člověk se při pročítání básně neubrání pocitu "Tohle jsem už někde slyšel..." Tedy v obsahu jě několikrát uvedeno to stejné. Je to tak markantní až mě napadlo Cimrmanovo "Naše stré hodiny, bijí čtyři hodiny."
Nakonec to na mne působí formou jako nějaká středověká lyrika (nevím proč, ale ten pocit jsem nabyl až ke konci, možná mi to připomněl nějaký verš...), ovšem téma je poněkud už moc moderně závažné, tudíž mi tato forma k tématu nepřijde.
Každopádně je vidět talent tvůrce a pokud se bude řídit radami, které mu Mgr. Holger předestřel, myslím, že se nový dobrý básník zrodí...
Upozornění: následující komentář je pojat poněkud obšírněji, protože si všímá některých postupů začínajících autorů, a jako takový může být pro mnohé z nich přínosný, proto bude detailně neúprosný či neúprosně detailní.
Vážený autore,
dovolím si Tě donutit k jedné věci, která Ti pomůže pochopit, jak bys měl s poezií nakládat a jak na ni nahlížet. Prakticky jakékoliv dílo, a to nehovořím pouze o poezii, je nutné nahlížet především ze dvou úhlů pohledu – z pohledu autorova a čtenářova. Rozdíl mezi těmito dvěma úhly vnímání daného dílka je v poezii mnohem výraznější, vzhledem k tomu, že poezie nebývá z hlediska formulací tak exaktní jako próza. Je tedy na autorovi, aby se s tímto problémem vypořádal a oba dva úhly pohledu měl při tvorbě na mysli (tedy nikoli jen – „Co chci sdělit...“, ale i – „Jak to vůbec přijme a pochopí...“). Dále musí autor uvažovat přístup čtenáře zainteresovaného na daném díle (citově zaangažovaného a znalého pozadí dílka) a obecného čtenářstva (autor musí často počítat s tím, že to budou číst i úplní tupci).
Takže nyní přistupme k dílku:
Za prvé si po krocích přečti své dílko a rozeber si, co čtenáři sděluješ (vhodné je si dílko vytisknout a připsat si k jednotlivým dílčím částem poznámku o tom, co je sděleno).
1. Podívej se na to, jaký ústřední motiv sleduješ.
2. Rozeber jednotlivé dílčí části (zejména sloky, případně se můžeš pustit do podrobnějšího členění) – zaměř se na to, co nového v nich sděluješ čtenáři a potom se zamysli, jako měrou se váží k ústřednímu tématu.
Pokud chceš skutečně provést vše do úplného detailu a strávit nad tím nějaký ten delší čas, pak nyní přeruš čtení tohoto textu a vzhůru do toho. V opačném případě se pusť do dalšího čtení a sleduj již mnou upravovaný výklad.
3. Doufám nyní, že postřehneš, nakolik je báseň zatížena přebytečnými frázemi, které jsou jen pomyslným otočení kličky flašinetu (tedy balastem, který čtenáři nepřináší nic nového, pouze rozmělňuje sdělení, ústřední motiv či citovou složku.)
4. Jako příklad uvedu verše 1.3. – 1.8. a celou druhou a třetí sloku. Tato část je pouze nekonečnou variací konstatace stavu, která by měla svůj smysl a patřičnou pádnost, pokud by byla v úměrné délce (maximálně tak jedné sloky). Potom by měla báseň spád a tato část by měla svou sdělnou hodnotu. V tomto případě je pouze rozvleklým a posléze i úmorným vyčítáním dalších příznaků (které bych, pokud bych měl být adresátem/-kou, považoval spíše za citové vydírání – ne, to je cynická poznámka, neber ji příliš vážně – pouze demonstruji střetnutí úhlu pohledu citově angažovaného čtenáře a čtenáře, který by se měl citově angažovat teprve dílkem. Uvažuj o tom takto: osoba, které je tato báseň adresována, je nejspíš citově angažována, tudíž ji podobná cynická otázka nepřijde na mysl, nicméně čtenář, který by si měl citovou vazbu budovat prostřednictvím dílka, není totéž co ona osoba. Takový čtenář by měl být omráčen naznačeným citem, nikoli jeho neustálým vypisováním... protože pak již začne sledovat zmíněný záměr citového vydírání – neb „co je okázalé, nemá dlouhého trvání“.)
5. Tolik k obsahové stránce – můžeme takto rozebírat kompletní dílko, ale podstatné věci již byly vyřčeny a zbytek dílka lze podrobit stejné analýze s obdobnou diagnózou. Upozorním ještě na nevhodnou konkretizující odbočku 4.11.-4.15. – která odvádí od tématu a zanáší pro nezúčastněného čtenáře zavádějící nežádoucí prvky do linie ústředního tématu.
6. Gradace dílka – bohužel zcela zaniká nekonečným nabalováním rozvíjejících faktorů, tudíž dějové smyčky vracející se k symbolu zvonů pozbývají svého smyslu.
7. Forma. Třebaže od Tryzny je zde určitý posun, doporučuji opět detailní rozbor. Zejména patrné je to v druhé části dílka – od 5. sloky do konce. Sklouznutí do roviny pouhého rýmování na konci veršů bez ohledu na rytmiku či nějakou ucelenou stavbu slok je v kontextu vlastní tvorby rýmů zanedbatelnou banalitou. Podívejme se nyní na to, jakou formou jsou v této části tvořeny rýmy:
v poušti širé – utrpení čiré („pseudobásnické pozlátko“ vycházející z mylného omylu, že básnický jazyk musí nutně křivit slovosled – navíc zde je naprosto čitelná snaha o usnadnění tvorby rýmu)
znít – snít (infinitivy – opět usnadnění rýmování)
záhuba moje – zbraně tvoje (přivlastňovací zájmena – dtto)
ležící – lačnící (přívlastky – dtto)
šíp lásky – oči krásky (! – bez komentáře)
šťastná – matná; hrůzného – masa mého; ztrápenou – zraněnou (atd.)
Je mi jasné, že zejména nezkušený autor se těmto výrazům nevyhne, každopádně na nich nelze vystavět celou báseň! Byla by totiž nasnadě otázka, zda pak ještě hovoříme o poezii, nebo pouze o strojovém cvičení hledání rýmujících se slov („Děkuji vám, paní má, teď budu mít řády dva.“)
8. Celkově – třebaže můj komentář vyznívá, jako bych toto dílko totálně strhal – musím konstatovat, že jsou Zvony v kontextu rubriky i tak publikovatelné – a to i přes mé nízké hodnocení. Jistě si najde své příznivce, podle mého je i využitelné jako bardská milostná poezie a celkově má podbízivé tendence uspět u romanticky založeného nezkušenějšího publika. Mé slovní hodnocení chápej jako určité srovnání s poezií obecně publikovatelnou, která má ambice vstupovat do knih a jako takové Ti může pomoci se k této metě přiblížit. Co se týče mého bodového hodnocení – to vychází z kontextu rubriky a nikoli mých osobních požadavků na poezii – jak tomu činím i u ostatních děl.
9. Jak dál? Jak rozvíjet talent?
A) čti kvalitní poezii a uč se jí porozumět
B) přemýšlej o ní a snaž se odhalit, jaké záměry autoři sledují a jakých prostředků používají (zejména se zaměř na to, jakým způsobem rozvíjejí nosné téma a jaký prostor věnují podružným plánům)
C) nauč se vyjadřovat jednoduché pocity na malém prostoru – např. jedno sdělení ve čtyřverší – třeba i formou improvizovaného duetu
(nikoli však zcela mylným a zavádějícím stylem X: „já něco nadhodím...“ Y: „já rýmem doplním.“ Anóbrž vyzkoušej spíše následující schéma: X: 1 myšlenka/sdělení formou čtyřverší např. na téma „Okouzlily mě tvé oči“ Y: 1 odpověď formou čtyřverší provokující k další reakci – např. „Ale to říkáš každé, lichotníku.“ X: „Možná dřív, dneska je to jinak.“ Y: „Dělám, že nevěřím...“ X: „Tvá nedůvěra mě trápí...“ Y: „Tak se snaž mě dobývat.“ X: „Mám snad naději?“ Y: „Dělá mi dobře být dobývána.“.....)
Tak se lze mnohému přiučit zejména po stránce gradace (dramatické stavby příběhu), ale i po stránce ukočírování tématu v čtenářsky únosném prostoru.
Zdrví H.